Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem, a to, co mi chtěl Dagar říct, ve mě rozeznělo strunu empatie. Zničeho nic jsme měli o mnoho víc společného než před pár okamžiky. "To znám," odpověděla jsem krátce. Váhala jsem, jestli ho chci zahrnout svým tragickým backstory, jak jsem vyrůstala ve smečce, kde se magie nepoužívala a pokud nějakou někdo měl, bylo na něj pohlíženo jako na prokletého, černou ovci rodiny, plémě zla narušující přirozený řád věcí. Trvalo mi roky pobytu na ostrově, než jsem ji nějak přijala za svou součást. A pocit, že neví jak být vlk? Taky jsem měla problém zapadnout, neviděla jsem smysl v ničem, za čím se hnali ostatní. A teď jsem byla součástí společenstva, a ne tak ledajakou součástí. Asi bych se k nim měla vrátit. Tam venku je život, který je třeba žít, tak proč pořád tvrdnu tady? Balrog se nevrátí. "Ale ono se to zlepší, jen to bude chtít čas... Nechceš se trochu projít?"

Mnoho otázek. Měla jsem chuť ho odbýt něčím jako "to je na dlouhé povídání", ale byla to po dlouhé době první duše, co by mi dělala společnost, tak jsem si to rozmyslela. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla pohled nahoru a vydechla, jako bych tím chtěla uklidnit myšlenky a utřídit si je v hlavě do smysluplných vět. "Cizáci byli vlci z jiných světů, co vysávali magii z ostatních vlků a uschovávali ji do kamenů, jako je tenhle. Určitě tedy něco umí, jen ještě nevím co. Ale už jsou pryč, neboj, udělali jsme s něma krátký proces." Tím bychom měli vysvětlené cizáky a krystal. "Mytologický strom, co drží zemi, slunce a hvězdy, vším prostupuje a propojuje, to je komplikované, a tady tohle je jenom kousek dřeva." Teď ta nejsložitější část. Vlček vypadal naivně a dokonce zněl, že si myslí, že to vlčici zas tak neublížilo. Jak jen mu to říct, aby se nevylekal? "No. Nechybí jí. Ona, umm, je totiž... Jiný vlk ji zabil. A potom mi dal její ocas. Toho vlka hledám, nebo, vlastně už nehledám. Doufala jsem, že bude tady, proto tu jsem." Tím jsem se mohla vyhnout vysvětlování, že jsem spíš horský vlk a uvízla jsem tady nešťastnou souhrou náhod a emoční nekompetentnosti se přes to konečně přenést.

To jméno mi nic neříkalo. Možná jsem si ho spletla s někým z rodné smečky s podobným zbarvením. "Asi ne... Jsem Stray." Otázku, jestli tady žiju, jsem považovala za úsměvnou, tedy jen do té chvíle, než jsem si uvědomila, jak dlouho tady už musím být. "Um, dlouhodobě tu nežiju, ale jsem tady docela dlouho. Úkryt mám na druhém ostrově." Ten musí vypadat... Měla bych jít vymést pavouky a nasbírat čerstvé bylinky, ty staré už musí žrát plíseň. Dagar vypadal, že si rád povídá. Úplně jsem si odvykla, jak vlci neustále mluví; omluvil se za vyzvídání, ale v tomto ohledu to byl spíš můj defekt. "Ten krystal mám od cizáků, tohle má být strom života, a to kolem krku byl ocas jedné moc drzé vlčice." Ani jsem si neuvědomila, jak výhružně to může znít, dokud jsem to neřekla nahlas. Jejda, snad se nelekne.

Kroky. Zvedla jsem hlavu, zbystřila, našpicovala uši. Podle pachu to byl vlk, ne Balrog, ale toho jsem čekat nemohla. Během chvilky byl u mě a zdravil. Už jsem dlouho s žádným vlkem nemluvila, bylo to až zvláštní. Část mě se chtěla dát na úprk, ale ta druhá byla docela ráda, že někdo narušil mou samotu. "A-ahoj," šlápla jsem si na jazyk, jak jsem dlouho s nikým nemluvila. Vylezla jsem si výš na kořen stromu a sedla si na něj, abych uvolnila prostor příchozímu vlkovi. Potřebovala jsem si ho pořádně prohlédnout a zamyslet se, jestli ho odněkud neznám. Byl mi povědomý, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit, takže to dost možná bylo jeho přirozeným zbarvením. Nedalo mi to ale a zeptala se ho: "Neznáme se odněkud?"

<< Bašta
Hned jak jsem ráno zamířila do bažin, ucítila jsem známý pach. Byl tady. Určitě tudy prošel. Ale kam šel? Rozhodla jsem se hledat důkladněji, ale v bažinách po Balrogovi nebylo ani památky. Třeba na mě zapomněl? Třeba opustil ostrovy... Zaplavil mě trpký pocit bolesti a smutku. Jediný vlk, ke kterému jsem kdy měla takovéto city, byl pryč. Nejspíš živý, ale pryč. Už ho asi nikdy neuvidím a teď to na mě všechno dolehlo. Bylo toho moc. Schoulila jsem se v kořenech stromu a utápěla se v pocitech beznadějně. Představte si to, tahle na povrch bezcitná zrůda roní slzy. Pláče pro svého ztraceného druha.
Neměla jsem síly pokračovat dál v hledání, ani v životě. Nějak jsem tady přežívala, přes zimu, jaro a část léta. Žrala jsem žáby a ještěrky, sem tam nějakého ptáka. Ale jít ulovit něco pořádného? Ani jsem neměla chuť k jídlu. Nejspíš jsem věřila, že se sem Bal vrátí, ale on se nevracel.
Třeba už bylo dost truchlení. Bylo na čase se přes to přenést a jít dál. Ale čekala jsem, až život přijde za mnou, než abych ho šla hledat ven. Něco mě tu drželo i dlouho poté, co vyvanula poslední stopa. Nedokázala jsem jít mezi vlky a vrátit se do starých kolejí. Ne sama.

<< Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)
Poslední zastávka před bažinami. Byla jsem si docela jistá, že kdyby Balrog opustil bažiny, šel by tudy, určitě bych někde zavětřila jeho stopu. Ale nikde po cestě po něm nebylo ani památky. Musel tam zůstat, nebo odejít už strašně dlouho, že vítr a déšť všechny stopy zahladily. Kdoví. Ale potřebovala jsem si být jistá, že tam není. Měla jsem strach, že bych tam našla vlčí kostru, ale měla jsem naději. Kdyby tam zemřel, byla by to moje vina a asi bych si to do konce života neodpustila.
Bylo docela brzy tma a bylo chladno, tak jsem se rozhodla přespat a vyrazit až ráno.
>> Bažiny

<< Nejvyšší hora (přes Červenou louku)
Cesta portálem už nebyla tak nepříjemná jako prvně. Co bylo nepříjemné byl náhlý chlad, který v horách panoval. Šlo se jimi pomalu a nepříjemně, kdoví kolik dní jsem zde ztratila putováním, s občasnými zastávkami na spánek a na jídlo. Naštěstí jsem to ale do zimy stihla do nížin. Byla jsem od mala zvyklá na život v horách, ale zároveň jsem věděla, že za sněhové vánice se cestovat nemá, a jen blázen by se chtěl ztratit vysoko v horách za takových podmínek. Pláně již byly přívětivější a šlo se po nich rychle. Cesta ubíhala rychle, takže jsem do večera dalšího dne už viděla moře.
>> Bašta (přes Zubří pláň)

<< Ostříží zrak (přes Rokli)
Cestou jsem někde ztratila Dail. Nejspíš si vzpomněla, že potřebuje být zrovna někde jinde s někým jiným a tak jsem na cestu k Nejvyšší hoře osiřela. Nevadí, cíl byl stanoven a potřebovala jsem tam dojít, co nejdříve, tak jsem se rozhodla, že se nebudu zdržovat hledáním, kam že to vlastně šla. Balrog. Toho jsem hledala. Pokud je tedy ještě naživu... Jak jsem šla, velká hora se přibližovala a vypadala čím dál tím vyšší. Ale neměla jsem v plánu se šrábat až na její vrchol, bylo by to zbytečné plýtvání sil. Obešla jsem ji naokolo a zamířila přes červenou louku přímo k portálu na jejím konci. Už jsem si pamatovala kde je, tak jsem ani moc dlouho nepátrala.
>> Sněžné tesáky (přes Červenou louku)

<< Úkryt (přes les Alf)
V tomhle větru a ustavičném mrholení jsem byla nesmírně vděčná za ocas cizí vlčice okolo krku; jako už mnohokrát. Odhodlaně jsem si razila cestu přes les proti větru. Během chvilky mě Dail dohnala. "Tady v lese to je ještě fajn..." unikla mi část myšlenek. Představovala jsem si totiž, jak nepříjemný a vlezlý tenhle vichr musí být na pláni nechráněné stromy. Nu, měla jsem příležitost to experimentem ověřit. Zanedlouho jsme se totiž spolu vynořily z lesa a octly se na otevřené, zelené planině. Podívala jsem se na zašedlé nebe a ohrnula na něj čumák. Tohle by se mělo zakázat, takovéhle chladné podzimy. Hlavně takové rychlé změny teplot by se měly zakázat. Celkově by se mělo to počasí nějak korigovat. Aby to bylo hezky postupné, mírné, bez extrémních výkyvů... Na druhou stranu, nutno poznamenat, že to je nereálné a možná by to někomu mohlo připadat příliš nudné. Určitě by se na to dala použít magie, ale otázkou je, kolik vlků by na to byla třeba, kolik energie by na to byla třeba a jestli by to bylo dlouhodobě udržitelné a kdoví jestli to vůbec chceme... Ztracená ve svým myšlenkách o počasí, téměř až zděšena nad tím, že mě vůbec napadlo chtít poroučet větru dešti, jsem obcházela okolo rokle. Nejraději bych se jí vyhnula úplně, ale obcházet se mi ji celou taky nechtělo. "Byla bys šťastná, kdyby celý rok bylo mírné počasí?" zeptala jsem se Dail, víceméně jenom tak, abych prolomila ticho.
>> Nejvyšší hora (přes Rokli)

Ani jedné z nás se ven moc nechtělo, ale já měla plány... "Proč...?" zamumlala jsem si sama pro sebe. Naštěstí jsem měla i plán B. Praštit s sebou zpátky o zem v pelechu, schoulit se do klubíčka a vymýšlet plán C. Pokud je tam teď takhle, kdoví, jestli se dneska vůbec vyčasí... To chce propočítat... Vůbec jsem nebrala v potaz, že by Dail chtěla něco podnikat uvnitř, ani mě to nenapadlo. Místo toho jsem přemítala nad možnostmi, které by mohly nastat. Během přemýšlení jsem se otočila na záda a čuměla do stropu. Dost možná jsem si u toho něco podvědomě mumlala pro sebe, ale nevnímala jsem to. "Věřím, že pokud to budeme oddalovat, bude se nám chtít odejít jen míň a počasí se už o moc nezlepší." A jde proti mým principům nedopracovat se k cíli plánu A. S tím jsem se zvedla na nohy a vylezla zpátky z úkrytu. "Jdu hledat Bala. Jestli chceš, můžeš jít se mnou. Nebo taky nemusíš."
>> Ostříží zrak (přes les Alf)

Jen jsem přikyvovala na Dailina slova. Nebyla jsem ten typ, který by uměl usadit hosty a bavit je svým ostrovtipem. Jenom jsem tam tak ležela, zhluboka jsem se nadechla a vydechla a pomalu se mi začaly zavírat oči. Asi bych si i zdřímla... A tak jsem nechala těžká víčka klesnout a začala pomalu odplouvat do říše snů. Mohlo to vůči Dail být docela neuctivé, ale tak nějak jsem brala za samozřejmé, že to pochopí. Přece jen jsem navrhla si chvíli odpočinout, ať už to znamená pro kohokoli cokoli. Mohla si také lehnout kamkoli v úkrytu a taky se trochu prospat. Měla jsem za sebou docela dlouhý den, takže mi to prospělo.
Když jsem se probrala, už bylo ráno. Poměrně zatažené a chladné, ale světlo v místnosti prozrazovalo, že už není noc. Vystrčila jsem čumák z doupěte a rozhlédla se okolo. Foukal vítr a mrholení k mojí chuti vylézat z pelechu taky moc nepřispělo. "To je mi počasí," utrousila jsem, když jsem se protahovala. Až se mi ani nikam do bažin nechce... Ale pozdě, plány již byly vytvořeny, pozdě je teď rušit. Bal čeká už dlouho... A nebo už taky nečeká.

"Díky," pokývla jsem mírně dodatečně na Dail. Nikdy jsem nad estetičností svého úkrytu neuvažovala. Ale většinou jsem se dívala spíš na praktické využití věcí. Chtělo by to větší zásobu bylinek, jak jsem se na tady na to teď dívala. Teď už je dávno po bylinkové sezóně, povzdechla jsem si v duchu, budu se muset spokojit s šípky... Možná ale snad by se ještě někde nějaká bylinka našla. Až zjistím, kde je Balrog, půjdu na bylinky.
Obratu být něčí hračkou jsem moc nerozuměla, představovala jsem si pod tím spíš fyzické týrání, ale nějak jsem si vyvodila, že v jejím případě šlo o to psychické. "To mě mrzí."
"Momentálně nejspíš sama. Býval tady ještě Echo, moje adoptivní vlče, ale pak jsem musela na delší dobu odejít a nevím, co se s ním stalo. Možná odešel prozkoumávat svět. A nechala jsem tady ležet Azzip, když jsem ji ošetřila po bitvě. Ta už taky odešla nejspíš," podala jsem jí jakžtakž vysvětlení, proč je tady tolik pachů. Celkově sem mohl přijít kdykoli kdokoli, kdo o úkrytu věděl a nemohla jsem tedy vědět o každé duši, která mě sem přišla hledat. "Atreas mě to naučil. Vlk, který mě zachránil před obřími pavouky," odpověděla jsem jí, odkud tuhle dovednost mám. Pochopila jsme to tak, že myslí tenhle konkrétní recept. "Takhle ji můžeš skladovat skoro celý rok a zahojí snad všechny rány," vysvětlila jsem. "Můžeme si na chvíli odpočinout a pak bych se vrátila do bažin." Po těch slovech jsem si lehla někam ke stěně a složila hlavu na tlapky. Bylo hezké být zase na chvíli doma po dlouhé době.

<< Rokle (přes les Alf)
Z její výpovědi jsem pochopila, že ji zneužil. Možná tím, jak ji přijal do Chaosu, jen proto, aby někoho přijal a šplhnul si tak v očích alf. Jen mi přišlo nelogické, jak by si něčím takovým mohl vylepšit své postavení. Žádná rozumná alfa by něco neschválila. A především Chaos. Mezi skutečné vlky se přece netahají ovce. Nic proti Dail, samozřejmě, ale tímhle způsobem se někdo, kdo druhého považuje za sobě rovného, nezachová. Muselo v tom být něco jiného. ”Na co tě zneuhil?” zeptala jsem se.
To už jsme opouštěly rokli a vcházely do lesa. Nasála jsem do čumáku večerní vzduch. Mírně jsem se zamračila. Bylo tady až podezřele mnoho pachů. Moc se mi idea sousedů nezamliuvala už předtím, ale teď to vypadalo jako by jich bylo mnoho. Hodně mnoho. Že bych se radši přestěhovala? Pokusila jsem se jejich území vyhnout a šlapat přímo do svého úkrytu. V hávu noci se hledal špatně, ale já věděla přesně, co hledám, takže to nebyl takový problém, zvláště se svítícími luminami v tlamě. Vlezla jsem dovnitř. V modrém světle jsem našla kámen ve tvaru kostrbaté misky a vložila do ní byliny. Zopakovala jsem přesně to, co jsem viděla předtím dělat Atrease, ale namísto užívání magie k rozmašírování rudé rostliny jsem užila vhodně tvarovaného klacku. Ten jsem pak otřela zhruba o okraj šutru a přiklopila to jiným, placatým šutrem. Hodila by se mi schopnost pohybování předměty pomocí vůle, napadlo mě. Celá tahle manipulace by byla o tolik snazší. ”Tak hotovo. Máš teď nějaké plány?” Já plánovala buďto jít zpátky hledat Bala do bažin, nebo jít do úkrytu Chaosu. Měla jsem ještě nějaká nevyřčená slova s Alduinem a Noirem.

<< Červená louka (přes Nejvyšší hora)

"Ne," zavrtěla jsem jsem hlavou, on by mi nikdy neublížil. Balrog se kvůli mně přidal do Chaosu, nebo alespoň hlavně díky mne, vždyť jsem ho přijala. Ještě měl obavy, že bych ho nedovedla mít ráda a prohlašoval se za zrůdu. V této situaci jsem si připadala spíš jako zrůda já. Vždyť... On se vždycky čas od času takhle na chvíli vypařil. Ale viděla jsem ty bažiny, jak to tam bylo všechno promáčené a on, z části robot, mohl být příliš těžký, než aby se odtamtud dostal sám. Leda by mu někdo pomohl, či použil magii. Kterýkoli jiný zdejší vlk by to udělal. Ale tohle jsme měli společné. Já bych se magii pokusila použít až v poslední chvíli, až kdybych si myslela, že není jiná možnost. To mohlo zabrat týdny, co tam žral? V této situaci jsem byla zrůdou já, když jsem ho tam takhle nechala a nedokázala sehnat pomoc a vrátit se pro něj. I když jsem se snažila, selhala jsem. Ale tohle jsem nedovedla slovy vysvětlit. "On... Je hodně velký a bahiny moc zhvádné," zahuhlala jsem. "Ublíhil ti?" Pochopila jsem to, že zmizel, ale můj sociálně neorientovaný mozek nedokázal pobrat, že je to docela podraz se z partnerství jen tak vypařit, tak mi nedošlo, že ji to mohlo zranit. Mě nezraňovalo, že s Balem nejsem. Stresovalo mě, že jsem nevěděla, jestli je v pořádku.
>> Úkryt (přes Les Alf)

<< Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)
Dail se zjevně mé zaryté mlčení příliš nezamlouvalo. "Hmm?" vydala jsem ze sebe zvuk, který intonací měl sdělovat "proč asi?" a s tím jsem se otočila hlavou k ní, aby viděla, že stále nesu v tlamě bylinky, které už vypadaly docela zvadle. Měla jsem naspěch. Dneska jsem musela udělat tu mastičku, jinak bych mohla o zázračnou moc květiny přijít a musela bych si počkat na příští rok, až zase vykvetou další. Dail to ale nedalo a zeptala se mě, jestli nemám nějakého partnera. Myslí mi prošlo temné mračno asociací a vzpomínek. Byla jsem konfrontována se svými obavami. Asi jsem o tom už nemohla mlčet. "Ehm-hmm," kývla jsem souhlasně, že mám. "Balhog se jmenuje," snažila jsem se nehuhlat, ale R se mi vyslovit nepodařilo. Na chvíli jsem se odmlčela. Očima jsem hledala okolo sebe vhodná slova, kterými bych mohla vyjádřit, jak moc se o něj bojím. "Ale napohledy sem ho vihela v bahinách a mám stvah, he tam umhel," odpověděla jsem. A bylo by to kvůli mne... Jak proklatě špatná musím být, nechat ho tam, takhle. "Ah udělám tu mahtičku chci ho jít hledat... Co ty?"
V tomto duchu jsme přišly společně do hor. Zanedlouho jsme přišly k portálu na severu, protože jsem docela hnala tempo. "Tudy," zavelela jsem a i když se mi to příčilo, vlezla jsem do portálu. Byla jsem jím vyplivnuta na druhém konci, na louce plné červeného kvítí. "Tady hostly ty záhvacný kytky," okomentovala jsem to a zašilhala na rudou bylinu v mojí tlamě. Když jsem přejela louku pohledem, všimla jsem si, že tyto rostliny jsou již odkvetené. Byly opravdu rychlé. Ještě, že jsem stihla tuhle utrhnout ještě včas. To mě donutilo ještě trochu přidat do kroku, i když mi začínalo být horko a začala jsem se zadýchávat.
>> Rokle (okolo Nejvyšší hory)