Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyslechla jsem si ještě, co chtěl říct Scar. Nevědomky jsem přikývla, když řekl, že se k Azraelovi máme chovat jako by do Společenstva nepatřil. Bylo to rozumné rozhodnutí. Můj pohled se setkal s Noirovým. Trvalo mi, než jsem ho poznala, tolik se změnil. Vyrostl a zesvětlil. Jen flíček na hlavě a pach ho prozrazovaly. V jeho pohledu bylo něco, ale já nedokázala rozkličovat, co to má znamenat. Tobě taky dlužím rozhovor, možná dva... Ale až později. Nic dalšího se neřešit už nemělo, popadla jsem tedy rostlinu zpátky do zubů a otočila se k odchodu. U východu z místnosti jsem se ještě otočila a kývla hlavou na všechny přítomné na rozloučenou. Nato jsem zmizela v chodbě, kterou předtím odešla Dail, a vylezla jsem venku u jezera. Tak a teď ty osobní věci a luminy. To zvládneme snad obojí zároveň.
>> Křišťálové jezero

Jméno vlka: Ingrid
Povolání: Udělej mi z něho barda, to mu půjde
Délka pobytu na MG: Ingrid je na MG celý svůj život, tedy něco přes rok. Já jsem mamut.
Váš počet postů: 107 rn
Proč vybrat právě mě: Ingrid potřebuje něco zažít, ať taky trochu pochopí, jak funguje svět. Nějaká ta srážka s božstvem by mu vůbec neublížila. Ať taky někdy trochu dospěje, nějak postupně.
Jako osoba umím být hyperaktivní, když chci. Jen občas potřebuju bonknout, ehm :>
Jen doufám, že se ten smečkový lov moc neprotáhne tbh.

Dail

A měla jsem pravdu, upozornila jsem na sebe. Minimálně Dail si mě všimla a připochodovala přímo za mnou, jako by se žádné velké proslovy nekonaly. "Já tady patřím do společenstva," odpověděla jsem jí. Bylo to už dlouho, co jsme se viděly naposledy. Přesto jsem si teď nemohla dovolit před zbytkem bratrů a sester osobní rozhovor o tom, jak jsem zachraňovala Angelův medvědími drápy podrásaný zadek a byla nabrána do společenstva coby "ta chytrá". Představte si, jak bych si tím podryla autoritu, když jsem očividně jakousi měla. Vymyslela jsem si docela rychle plán na záchranu. Jednoduše povykládám o téhle rostlině, budu vypadat děsně inteligentně, což je výhoda v každé situaci, a pak budu mít výmluvu, proč musím odejít pryč. Hledat luminy. Dělat mastičku.

Všichni

Poodstoupila jsem kousek víc do středu a položila rudý květ před sebe. "Mrzí mne naše ztráta," s tím jsem se podívala na vlčata. Kdoví jak to vnímala, že se jim jen tak vypařila matka. "Už jen kvůli její památce by se její návrh měl uskutečnit." Samozřejmě mi to přišlo velmi sociální, ale praktické, to zas jo. "Tohle," ukázala jsem na červený květ na zemi tlapkou, "je zázračná léčivá bylina, která roste pouze jednou ročně na Červené louce za Nejvyšší horou. Vyléčí jakékoli zranění." Jak jsme ji pojmenovali? Ruducha ne, červenka ne, ruměnice ne, to všechno už existuje, většina z těch návrhů ani nezněla jako název květiny... Tak název nedostanou. "Dá se konzervovat v podobě masti, kterou potřebuju jít vyrobit, dokud rostlina zcela nauvadne. Jestli nemáte teď něco urgentního k řešení, tak mě prosím teď omluvte. Pokud mě budete později potřebovat, budu poblíž svého úkrytu v lese vedle rokle, mezi horami a mořem na tomhle ostrově." Doufala jsem, že jim to přijde jako dostatečná omluva pro to, proč bych měla urychleně odejít.

<< Nerovy vodopády
Vrazila jsem si to do úkrytu, s rudou rostlinou v tlamě. Už když jsem přicházela, jsem slyšela slova Milosti a stala jsem se svědkem zbytku jeho proslovu, když jsem se dostavila na místo sešlosti. Decentně jsem si sedla někam ke stěně, abych nevzbudila příliš moc pozornosti a pozdravila jsem přítomné pouze letmým kývnutím hlavy, abych nerušila. Cože? Ona je mrtvá? Ztracená? Vzpomněla jsem si, jak jsem s ní byla naposledy v kempu cizáků. Tam vypadala ještě docela živě. Možnost, že by se ztratila mi přišla daleko pravděpodobnější. Projela jsem pohledem okolo, abych si srovnala, kdo všechno tu je. Docela mě překvapilo, že jsem zahlédla Dail. Docela by mě zajímalo, co ta tady dělá. Přišla mi na Chaos příliš... Hodná. Taková normální. Ale nijak jsem její rozhodnutí nezpochybňovala a nevyvolávalo ve mně žádné emoce. Když jsem ale zaslechla své přízvisko, trhlo ve mě. "Cože? Já a vést kohokoli? Natož tak společenstvo? Nesmysl! Snad ti malí bastardi co nejrychleji dospějí..." A ten... Azrael? Ten hnědý? Už nepatří do společenstva? Zradil bratrstvo? Doufám, že si uvědomuje, co to znamená." Následné mírné zemětřesení s sebou přineslo prach, ten mě zašimral v čumáku a přinutil si kýchnout, byť jsem chtěla zůstat dokonale z ticha. A do háje, právě jsem na sebe upoutala pozornost. Jestli se očekával nějaký velký proslov i ode mě, budu velkým zklamáním. Kromě rudé rostliny jsem totiž nenesla žádné noviny.

>> Rokle (přes Katakomby)
Jen co jsem objevila známou skulinu ve skále, zahučela jsem do ní, čímž jsem se zachránila před většinou toho večerního nečasu. Katakomby naštěstí nebyly zatopené úplně celé, ale ten stav vody, který tady byl, se mi stejně moc nelíbil. Dovedla jsem si představit, jak to bude vypadat za vodopády, jestliže tady hned z kraje to vypadá, jak to vypadá. Proto jsem si na chvíli lehla ve vchodu a prospala, co mi z noci toho dne zbývalo.
Na druhý den ráno se počasí zdálo být příznivější. Bylo chladno, ale vypadalo to nadějně. Už žádný déšť, už žádné kroupy. Zvedla jsem se a postupovala i s rudou květinou v tlamě katakombami stále vpřed. Naneštěstí jsem na žádnou luminu nenatrefila. Takhle to nejde, musím nějakou najít, velmi rychle, a udělat tu mast, hele, ta květina už vadne. Když jsem se vynořila za Nerovými vodopády, všimla jsem si změti pachů. Některé byly známé, jiné nové, ale podle toho, odkud vycházeli, jsme si vyvodila, že se jedná o Chaos. "Jakto, že se koná nějaká hromadná sešlost a já o tom nevím!" prohlásila jsem tónem uražené puberťačky, kterou nikdo z přátel nepozval na párty a okamžitě stočila své kroky do úkrytu.
>> Úkryt Chaosu

<< Červená louka
Opouštět louku mi po chvíli přestalo připadat jako dobrý nápad. To kvůli dešti, který okamžitě zmáčel můj kožíšek, který by normálně vodu dokázal zachytit a chrátit tak mou kůži, ale tenhle déšť byl tak silný a vlezlý, že jsem byla mokrá až na kůži během několika minut. Jediná část mého těla, která síle dešťových kapek odolávala, byla kůže na krku a u lopatek, protože ta byla chráněná dlouhým huňatým ocasem cizí mrtvé vlčice. Už dřív jsem nad tím v žertu přemýšlela, ale teď jsem seriózně začala uvažovat nad tím, že bych si udělala celou sbírku takových ocasů, buďto abych je mohla střídat, nebo kvůli počasí jako je zrovna tohle. Špička Nejvyšší hory se ztrácela v temných mracích. Sešla jsem do rokle v dobré naději, že najdu vlez do Katakomb a že nebudou příliš zatopené. S trochou štěstí by se snad dala splašit nějaká ta lumina i tam. A pak bych to mohla vzít zpátky do úkrytu.
>> Nerovy vodopády (přes Katakomby)

Daněčka odešla, protože jí žíhaný vlk řekl, kde vodu hledat. Asi měla příliš velkou žízeň na to, aby čekala, až se mi udělá líp. Tak jsem si tam tak seděla na jednom milatě, přemítala nad ideálním jménem pro zázračnou rostlinu, když v tom si to na Červenou louku přimašíroval Zinek s vysokou černou vlčicí s barevnými znaky. ”Náhodou... Já se vracet nechtěla, ale málem mě přizabili pavouci.” Teď už to snad ani nebylo pořádně vidět, že jsem unikla hrobníkovi z lopaty, díky mastičce z lumin a červeného květu. Zinek řekl něco ve smyslu, že jsme se konečně sešli ve třech. Chvíli jsem přemýšlela, jak to myslí a pak mi to konečně sepnulo: ”Aliance!” To mě uvedlo do docela nepříjemné situace, protože při takivé příležitosti by se hodilo představit se a pak nějak odprezentovat návrh na založení našeho malého kultu bylinek. Než jsem se stačila ale vecpat do jejich konverzace, už se oba vydali na cestu pryč. ”Počkejte!” zavolala jsem za nimi, ale to už zmizeli v portálu. Do té věci mě už nikdo nedostane. Tak jsem popadla do zubů jednu z rudých bylin, samozřejmě bez kořínků, a dala se na odchod opačným směrem. ”Zatím a díky!” zavolala jsem za Atreasem.
>> Rokle (okolo Nejvyšší hory)

"Modrých šišek? Počkej, tahle stvoření znám." Znamenalo to snad, že se vracejí jen když zrají nějaký modrý šišky a jinak tu nejsou? Dávalo by to dokonalý smysl vzhledem k tomu, že jsem je tady viděla pouze jednou a pak už nikdy. Od sušení bylin jsem se tedy rozhodla odstoupit. Raději jsem si už v hlavě plánovala, jak se půjdu projít do nějaké blízké jeskyně pro luminy. K tomu by mi stačila jen jedna. Jsem si tam tak odpočívala, rány se mi spokojeně hojily, nic mi nechybělo ani nepřebývalo, když z ničeho nic si to sem přikráčela cizí vlčice. Věnovala jsem jí neurčitý pohled a pozdravila, ze slušnosti. Byla jsem upřímně ráda, že se vlk ujal představování za mě. Nemusela jsem tak nic říkat, jen blbě čumět, plně mi to takhle vyhovovalo. Jako by mi ten vlk snad viděl do hlavy, napadlo mě. Zatímco se Atreas odporoučel k hledání dalších rostlin, začali se sem shánět další vlci. To je snad zlý sen. Zdá se mi to, nebo se vždycky objeví spousta vlků, když se někde zjeví nějaká zvláštní kytka. Začalo mi to připadat divné. První pár zvláštních vlků, pak šedivé vlče, pak další a další. Připadala jsem si divně. Věděla jsem, že nejsem středem pozornosti já, ale rostliny a že všechno mluvení vyřídí Atreas, ale i tak jsem byla neklidná a cítila se nepříjemně. Zaslechla jsem pár jmen a jenom nepřítomně všem těm vlkům pokyvovala na pozdrav. Ovšem jen dokud se nezačal řešit název rostliny. To se mi už stačila pomalu obnovit krev a tak mi to myslelo o poznání líp a ani jeden z padlých návrhů se mi nelíbil. "Červenka se jmenovat nemůže, protože červenka je pták," zamrmlala jsem, to už ta hojivka zněla líp, ale to se už dal tenhle vlk na odchod kamsi pryč i s mladou vlčicí. Možná je na čase se víc zapojit. Přisunula jsem se k vlčici s krátkým ocáskem, co sem přišla jako první. "Vím, kde je tady voda, zavedu tě tam, jestli chceš," odpověděla jsem jí na její otázku, na kterou nikdo nestačil odpovědět, co jsem tak poslouchala. "Jen si budu muset ještě chvilku odpočinout... Měla jsem takovou nehodu s pavouky a medvědem." Až jsem samu sebe překvapila vlastní výřečností. "Má pouze jeden hlavní květ. A předpokládám, že to neroste z cibulky; podobně jako měsíček, pampeliška, kopretina nebo chrpa." Tímto jsem rostlinu přiřadila možná nesprávně tady k těmhle, hvězdicovitým. Mnoho takových rostlin bylo léčivých, no ne? "Ale na rozdíl od těchto rostlin jsou střední okvětní listy větší než okolní." Vůbec jsem si nepomohla, ale uvažovala jsem nahlas a připadala jsem si chytře, když už nic.

Už jsem málem začala klimbat, ale to, o čem mluvil Atreas mě dokonale probralo. Zázračná bylina! Ani jsem nevěřila, že něco takového existuje. Kdoví jestli to nemá něco společného s magií, hm. Na těchto ostrovech bych se tomu už ani nedivila. Jen mě docela zaráželo, že takový všelék nemá žádný název. "Má to listy jak svízel, ale má jen jeden velký květ." Kdyby to mělo povíc drobných květů, vůbec bych se nezdráhala to nazvat třeba svízelem červeným, nebo zázračným. Ale takhle se mi to zařazovalo docela špatně k rostlinám, které jsem už znala. Takhle přeslenité listy mohlo mít cokoli. Proto bude lepší rostlině nepřisuzovat již existující názvy a vymyslet jí něco originálního. Bohužel jsem na vymýšlení něčeho originálního momentálně postrádala buňky... Nebo spíš krev a s ní spojený kyslík. Ale mast pomáhala opravdu zázračně. Tohle mít jak uskladnit... "Funguje i sušená?" Kdyby ano, utrhnu si alespoň jednu do zásoby, co kdyby náhodou zas někoho třeba začali žrát pavouci, nebo by se Chaos rozhodl vyhlásit zase někomu válku?

<< Ostříží zrak

Nevím, jestli jsem vypadala že ještě můžu víc přidat, ale vlk mě opět pobídl, abych spěchala. Se snažím... A i když jsem se opravdu snažila, stejně se mezi námi rozestup zvětšil. Byla jsem docela překvapená, když vlk zmizel v červených květech. Dobelhala jsem se k němu. Mou pozornost si získala červená rostlina, kterou vlk tak hledal. To je zajímavá květina, pomyslela jsem si. "Co je to?" Posadila jsem se vedle vlka a kdybych neměla strach, že už nevstanu, mileráda bych si po tomhle maratonu lehla. Takhle jsem se ale mohla dívat na vlka, co dělá. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zahlédla misku. "Jak... Kde?" Kde tady vzal misku?! To chci taky umět. Lepší než pořád shánět šutry správného tvaru. Vlk chtěl abych to rozdrtila... Magií? To je vtip? "Nikdy jsem to nedělala, ne takhle" přiznala jsem se. Možná jsem se měla přiznat, že se s magiemi zase tolik nekamarádím. Vždyť jsem je až do incidentu v labyrintu považovala za výsměch přírodě. Je snadné něčím opovrhovat, dokud vám to nezachrání zadek. "Ale můžu to zkusit." I když asi raději ne, co když to zmastím? Ale musím se to někdy naučit. Jak to říkal Alduin, že se to dělá? Haló, magie, omlouvám se, že jsem tě neměla ráda, ale potřebovala bych tě! Vnímala jsem vzduch okolo, představovala si, jak proudí. Mírně se zvedl vítr. Dokázala jsem to, přivolala jsem to! Už se to na mě nezlobí...? Teď ta jednodušší část, představit si, jak vzduch drtí květ. A magie udělala přesně to, co bylo třeba. Každopádně jsem si po tomto výkonu definitivně musela lehnout, bez ohledu na svou vůli. Co když se třeba trochu prospím...

<< Les u mostu

Měla jsem trochu chuť začít vysvětlovat, že ten ocas byl vlastně dar a já sama ho neukradla, jak si myslel zrzek, ale když jsem tak v hlavě uvažovala, jakým způsobem to říct a všechno to vyznělo blbě, tak jsem si to rozmyslela. Téma o kytičkách bylo o poznání příjemnější. Tak tedy luminy. Zajímavé. "Viděla jsem je v jeskyni... V táboře cizáků," řekla jsem. Ani jsem nad tím moc neuvažovala, tak mě nenapadlo, že by nemusel vědět o co jde, nebo tak něco. Nějak jsem brala za samozřejmost, že všichni ví, co se stalo, vždyť se to týkalo celého ostrova, kdo by si toho nevšiml? Leda tak někdo, kdo by byl celou dobu zalezlí ve svém doupěti. To už mě ale Atreas zase popoháněl, abych si pospíšila. Dobře... Co tě nezabije, to tě posílí, že jo? Přidala jsem tedy do kroku, tiskla k sobě zuby a snažila se mu po cestě neodpadnout.

>> Červená louka

<< Asshiřin labyrint

Přejít přes vratký most v tomhle stavu byla upřímně docela výzva, takže jsem šla o hodně pomaleji, než by bylo vhodné, ale alespoň jsem se nezastavovala. Nemohla jsme se teď zastavit, něco mi říkalo, že bych se už nemusela zvednout, kdybych si na chvilku lehla k odpočinku. Tak jsem šlapala poslušně dál, jak přes most, tak přes následující most. Vlk, který se představil jako Atreas, mi kladl otázky. Asi bych měla odpovědět, co? "Jsem Stray," představila jsem se. Logicky jsem se nezdržovala se zdvořilostmi jako "těší mě" nebo podobně, sice jsem to většinou vynechávala i v běžných situacích, ale to opomeňme. Bylo docela namáhavé odpovídat, ani normálně nejsem zrovna řečník, natož tak takhle, ale alespoň jsem se musela soustředit na slova a ne na chůzi a svá zranění. "Ehm... Au. Ne? Chaos nemá území." Vzala jsem si chvíli na nadechnutí. "Ale... V tom lese mám... Úkryt." Taky jsem nebyla ze sousedů zrovna nadšená. Snad nebudou hluční. Pak přišla řeč na bylinky. Už předtím jsem se chtěla zeptat, jak se jmenují tyhle svítí květiny oficiálně. "Nějaké. Spíš jen ty běžné... Ty co rostly u nás hlavně. Ale ty se asi vyznáš," mrkla jsem po modrých rostlinkách.

>> Ostříží zrak

Zatímco si Zrzek vesele zdrhal kdoví kam, mému úprku se nedá říct jinak než žalostný. Sotva jsem se vlekla a být slabší povaha, omdlím a nechám se nést, namísto toho jsem se pokusila zrychlit na pokyn mého zachránce. Jak mě vyléčí? I správně ošetřené se tyhle rány budou zacelovat týdny, podívala jsem se na vlka překvapeně, i když můj výraz vypadal spíš zničeně než cokoli jiného, leda by měl nějakou léčivou magii, ale proč na to potřebuje chodit tak daleko? Teď mi to moc nemyslelo, tak mi nedocvaklo, že by mohl znát byliny, které v mé domovině nerostly. Každopádně jsem poslušně šlapala, kam mě vlk vedl. Vděčila jsem mu za svůj život, tak jsem přirozeně důvěřovala, že vede správně a ví, co dělá. Po vyjítí k labyrintu jsem se nachvíli zastavila, abych se dala do kupy a pak vlka následovala dál, i když šel opačným směrem, než jsem potřebovala a každý krok byl čirým utrpením.
>> les u Mostu

Predátoři 16 - konec?

Trpěla jsem, tohle nebyl ten typ bolesti, který by se dal užívat, vždyť bylo téměř zcela jasné, že skončí smrtí. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že tohle tělo opustím. Zavřela jsem oči a křečovitě zatnula zuby, abych už víc nekřičela. Bylo to vysilující a naprosto zbytečné - nebo jsem si to alespoň myslela. Mé myšlenky se zabíraly tím, jaké bude setkání se Smrtěm, zatímco pavoučci prokousávali pavučinový obal a následně cokoli bylo pod ním. Krk mi zatím zachraňoval Kéřin ocas - mrtvé chlupy jim očividně nechutnaly. Měla jsem nesmírné štěstí, že jsem měla zavřené oči. Nejen, že jsem se nemusela dívat na krmící se pavoučata, ale ke všemu jsem se vyhnula oslepující záři, kterou jsem viděla velmi jasně i přes zavřená víčka, a donutila pavouky ze mě slézt... Nebo spadnout? To jsem neviděla, ale cítila jsem, že už na mně nejsou. Dala jsem se do rozkousávání už tak docela dost potrhaného kokonu a nakonec se dostala ven. Přivítala mě tvrdá zem, protože jsem nedokázala přistát hezky na všechny čtyři. Teď to chtělo se sebrat ze země a utéct. Upřímně jsem se vůbec necítila na jakoukoli fyzickou činnost, ale jestli jsem si chtěla zachovat život, se kterým jsem se už pomalu rozloučila, bylo třeba se hnout. Věděla jsem, že pavouci nebudou neschopní dlouho, což mě spolu s adrenalinem pohánělo vpřed. Posbírala jsem se na nohy a belhala se za modrými světýlky. Neměla jsem lepší záchytný bod, tak jsem moc neřešila, co to může být, až dokud jsem se nepřiblížila dostatečně blízko a nespatřila nějakého vlka, jak drží v tlamě povědomé svítící rostliny. Nějak jsem si domyslela, že tenhle mě musel zachránit. Zrzek by nic takového neudělal. "Díky," dostala jsem ze sebe. Na složitější větu jsem se nezmohla, musela jsem šetřit síly na východ z jeskyně. Možná nebyl dobrý nápad v tomhle stavu někam chodit, ale zůstat tady mi jednoduše přišlo jako horší nápad, tak jsem se vlekla dál. Tahle zranění se budou léčit dlouho...

18
Predátoři 15

Netrvalo dlouho a pavouk se vrátil. Chvíli jsem mhouřila oči, abych zjistila, proč vlastně odešel. Hned jsem zalitovala, že jsem to kdy chtěla vědět. Byl totiž následován několika malými pavoučky, tedy ve srovnání k těm velkým byli malí. Jinak byli asi stejně velcí jako vlčí tlapa. Sledovala jsem je, jak velkého předehnali a vylezli na můj kokon. Ach ne, prosím, ne... Nakrmí mnou své mladé... To jim nemohli dát třeba myš? Teď byla asi vhodná chvíle volal o pomoc a doufat, že je nějaká hodná duše poblíž, aby mě z téhle šlamastiky dostala. Jedno z mláďat se začalo přibližovat kusadly k mému kokonu, načež ho začalo jimi přestříhávat. Kdybych byla naivní, začala bych doufat, že si se mnou chtějí jen hrát a ne mě sežrat, ale já moc dobře věděla, co bude následovat. Kusadla u kokonu nezastavila, pokračovala dál. Nejdřív zčechrala srst, pak narušila kůži a maso. Cítila jsem, jak ze mě vysává tekutiny, ať už krev nebo cokoli jiného, co se pavoučeti dostalo pod kusadla. Svíjela jsem se, kňučela a chtěla jsem řvát. Ale nikdo by to neslyšel. A nebo jo? "Ááá, pomoc! Auvajs, pomoc! Au! Přestaň!"