Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Taniin úkryt (přes temný les)

Most ji nikdy neděsil. I když se i při sebemenším větříku houpal a vrzal, nevadilo jí to. Smrti se nebála. Když spadne, spadne. Jí by stejně nikdy nikdo nehledal, nikomu by nechyběla. Zhnila by na dole jak nedojedený králík, případně by si na ní smlsli mrchožrouti. Ti taky využili každé příležitosti. Byli jak piraně. Nenasytní, schopni ji rozebrat až na kost, nenechat nic náhodě. A nechovala se tak i ona? Taky šla klidně přes mrtvoly, víme jak. No kanibalstvím se zatím neřídila. Zatím. Kdo ví, kdy jí přeskočí i v tomto směru... Vstoupila na most a v doprovodu vrzání se vydala přes něj. Nebála se, no naučila se i tak nekoukat dolu. Nebyla blbá, závrať mohla chytnout i takto silného jedince. Jen ne, že by to kdy přiznala. Most přešla, nespadla a objevila se v lesíku. Jejím dalším směrem se stala džungle.

>> mlžná džungle (přes ovocný lesík)

190

<< temný les

Vešla dovnitř. Našla jeskyni. A opuštěnou. Žádný medvěd, jezevec, liška ani jiný vetřelec. Necítila tu nic. Ani žádný zvětralý pach. Jakoby by to tu někdo nechal přímo pro ni. Rozhlédla se. Nenacházelo se tu nic výjimečného. Avšak Táňa nepotřebovala nějaké extra věci od klidu od okolního světa, no ne? V nejtmavším místě jeskyně si mohla vytvořit pelech a ohněm zahnat tu okolní vlhkost. Na druhou stranu nevěděla, kam její ohnivé schopnosti dosahovaly, ovšem to zjistí, až najde pár větviček a postaví si tu provizorní ohniště. Ne, že by byla kreativní typ, ale pf, ohniště dokázalo postavit i vlče. A vzhledem k tomu, jak si ohnivá vlčice věřila, to pro ni nebude vůbec žádný problém. Usoudila, že bude pro začátek nejlepší (už jen kvůli síle zvyku) vystlat pelech pískem a na začátku jara, až sleze sníh, najde nějaké listy na obohacení. Větvičky na oheň najde pod sněhem i teď. Možná trochu vlhké, no pro element žádná překážka, doufejme. Natahala si do úkrytu dostatečné množství písku, pár větviček a zapálila ohýnek. Ejhle, šlo to! A všimla si, že s plamínkem mohla i manipulovat, byť za větší dávku energie. Oheň nakonec uhasila a vylezla ven. Teď měla jiné plány, než tu oteplovat jeskyni, to mohla udělat kdykoli. Pochybovala, že tento úkryt jen tak někdo najde, byl špatně viditelný a ne každý si hledal v temném lese provizorní domov, že?

>> most (přes temný les)

Tania se toulala temným lesem. Zde usoudila, že by mohla mít nějaký úkryt. Místo přesně pro ni! Mrtvolná atmoška jako byla její duše, holé, odumřelé stromy a hlavně méně otravných vlků. No jo, i ona potřebovala občas trochu soukromí. To aby jí z těch blbců neodumřely všechny mozkové buňky, víme jak. Aspoň teda doufala, že se mozkové buňky obnovují. No jo, kdyby věděla, že jí nikdy žádná mozková buňka neodumřela. Aspoň by se pak cítila lépe. Jen měla prostě vsugerovaný toto, no. Zrovna se pohybovala na hranici lesa a pouště, když v tom strom a za ním užší štěrbina. Hm, Tania by nebyla Tania, kdyby se nevydala do nějaké příležitostné nory medvěda nebo jezevce, víme jak. Do štěrbiny se vešla úplně v pohodě, i přes svou trochu svalnatou postavu. Vklouzla dovnitř.

>> Taniin úkryt

Posléze Tania zjistila, že se zde nenacházela sama. Poblíž uslyšela nějaké nespokojené brblání. Hm, někdo byl očividně nespokojený. A co ho tak vyprovokovat ještě víc? Ne, že by další souboj byl dobrý nápad, jenže to si černá vlčice neuvědomovala. No to už se tu ta černošedobílá vlčice objevila a měly od sebe tak metr odstup. „Čau,“ oplatila jí pozdrav s úšklebkem. Zdálo se, že se vlčice tohoto místa nebála. Jen si tu povídala sama se sebou, takžee eh. „Tohle místo je krásné, však? Nebo máš chuť vzít tlapy na ramena, hm?“ promluvila na ni provokativně a v klídku se posadila. Neměla pocit ohrožení. Avšak to nikdy. Hlavně protože měla rychlé reakce. To se musela naučit. Jinak by už nežila, logicky. „Mně se tohle místo moc líbí. Té atmosféry bych se nikdy nenabažila. A hlavně tu mám klid od blbých vlků. Takoví jsou hrozní srabi, utíkají už od pohledu na tento les. Trapný, co?“ odfrkla si. Ovšem jen ať táhnou. JEJÍ LESÍK, HEHE.

<< duny

Vzpomínky na zimu - Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

Zhluboka se nadechla. Tuhle atmošku zbožňovala. Milovala ji. Neznala nic lepšího, než strašidelnou, krutou a mrtvolnou atmošku. Tady se fakt cítila jako doma. Takže znělo logicky, že by měla mít nějaké své bydliště tady. Nějakou dobře ukrytou, teplou skrýš, kde se schová před světem. Nebo kde bude spřádat ďábelské plány, haha. Vstoupila do věčně tmavého, mlhou pokrytého lesa. I zde šla zima znát. Na stromech se držely rampouchy a námraza, na zemi ležel poprašek bílého sněhu. A i tak to zde působilo lépe, než někde na louce plné studeného a otravného sněhu. Hlavně kvůli svému krátkému řídkému kožíšku trpěla na přílišnou zimohřivnost, takže... Proplétala se mezi stromy, zastavila se až když si potřebovala dlouze zívnout. Zatímco měla tlamu otevřenou, cítila osamocenou vločku, která jí přistála na jazyku. Chlad se jí rozlil po celé tlamě. Tania zavrtěla hlavou a odplivla si. Ať jde ta zima už do háje. Ať už je zas léto, teplíčko. Škoda, že to zas všude rostlo plno květin a smrdělo to tam jak v nějaképrovoněné komnatě. Bleh. No co už. Pořád to přežívala víc, než sníh. Konec konců, Táně vadilo dost věcí.

<< Namareyská smečka (přes poušť)

Tania odešla z území. Byla svobodná, tak, jak si přála. A cítila se hlavně nadmíru spokojeně. Její úleva byla až nereálná! Už se nemusela považovat za ztracence. Teď mohla být něčím víc, mohla být silnější! Což se jí nadmíru líbilo. Pokračovala pouští. Její první plány zněly tak, že si vytvoří úkryt v poušti. Jenže pochybovala, že nalezne další skryté podzemní ruiny jako to měli namareyští. A opuštěné nory pouštních zvířat musely být na vlka příliš malé. Takže musela najít místo, které se nenacházelo přímo v poušti, avšak poblíž ní. Aby si mohla jako po ránu vyjít na poušť jako na zahrádku, lehnout si do hřejivého písku a relaxovat, víme jak. Už z dálky pozorovala temný les, táhnoucí se až někam do dáli, už z dálky budící tu svoji perfektní atmošku. Hm, kdyby si tam na kraji udělala úkryt, nejen, že by se cítila prostě doma, no hlavně by měla svatý klid od nevítaných návštěvníků! PLán B se stal aktivním. Snad se aspoň ten zrealizuje...

>> temný les

Prokleté doupě
Majitel: Tania
Povolení vstupu: nikdo

Umístění:


Popis:
Na hranici s temným lesem a pichlem se nachází malá skála a v ní úzká štěrbina, vedoucí do malé, ale útulné jeskyně. Štěrbina je špatně viditelná, na první pohled by si jí jen tak někdo nevšiml – též je z části zakrytá stromem.
Strop uvnitř je nižší, na zdech jsou kamenité výstupky. V prostorech jeskyně se nachází dvě vytvořené ohniště, kde Tania pravidelně zapaluje ohně, aby udržovala v prostoru sucho a teplo. V nejtmavším rohu jeskyně se nachází velký pelech, vytvořený z listí a písku, kde Tania spí. Jinak se nic zajímavého v jeskyni nenachází.

Celou útratu platí Tania.

Schváleno.

Vzpomínky na zimu - Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

Sešlo se tu víc vlků. Avšak samozřejmě Khan ne. Ten už se nebjeví. Nevěřila tomu. Připadalo jí to jako odpornost. Vždycky na smečku v podstatě kašlal, ovšem vypařit se a nechat okolní vlky zmatené? Ztracené? Hnus. Ovšem ať si to tu vyřídí jak chcou. Ona mezi tyto ztracence patřit nehodlala ani minutu. Vedení očividně přebrala vlčice Serbia, no i když se stane alfou, nevěřila jí. Nevěřila tady nikomu. namareyská smečka byla prokletá beztak. Rozhlédla se. Všude mimo poušť panovala zima, krutá, nemilosrdná zima. A tady? Teplíčko, píseček, což Tania milovala. Jak už zmínila, mohla v poušti i tak zůstat, někde stranou od smečky, jestli se brzy nerozpadne.Serbia na ni a na Peisiu promluvila. „Vím já? Jsem zde jen z jednoho jediného důvodu, už mě nic jiného zde nezajímá,“ odfrkla si a na chvíli si odmlčela, aby si mohla zívnout. „Odcházím. Nevidím v této smečce žádný důvod, kvůli kterému bych zůstala. A k tomu jsem dostala nabídku do vstupu do jiné, lepší smečky. Přijala jsem,“ promluvila znovu pevně a všechny naposled projela ostrým pohledem. Ubožáci. „Ještě něco po mně chcete, než odejdu?“ zeptala se možná mírně frustrovaně. Doufala, že po ní nikdo nic chtít nebude! Už chtěla pryč.

>> duny (přes poušť)

<< palmová pláž (přes poušť)

Bylo příjemné cítit na polštářcích místo studeného sněhu teplý, hřejivý písek. I když se normálně písek dostával mezi drápky, Táňa neřešila. Vnímala jen teplo, co se jí v packách rozneslo. Tady v poušti však bylocelkově tepleji, než ve zbytcích ostrova. Což černé vlčici plně vyhovovalo. Užívala si to. No a teď ta méně zábavná část dne. Pokračovala pouští, dokud nenarazila na pachy Namareyských, které ji dovedly až na území. Zastřehla i jeden hoodně čerstvý pach. Někdo se tu nacházel. Zanedlouho zahlédla srnčí vlčici Peisií s další vlčicí, která odtud určitě nepocházela. Pach byl cizí. Zájemce o Namarey? Ach, další bludná ovce bez cíle. Chudinka malá. Až jí bylo skoro zle. „Ha, Namareyská,“ pronesla k hnědé místo pozdravu. Druhou vlčici totálně ignorovala. Potřebovala jen něco vyřídit. Budoucími nováčky se zabývat nebude. Ať tu třeba shnijí. „Je tady někde Khan? Nebo snad vzal tlapy na ramena a zmizel?“ ušklíbla se. Třeba před Taniou samotnou...ale co na tom sešlo? Stejně se přišla jen "rozloučit". Tak či tak, neměla v pouštní smečku sebemenší naděje.

<< nejvyšší hora (přes červenou louku)

Skoro zapomněla, že bude muset přeplavat ten kus moře, když se tak brodila nějakou zasněženou loukou. No to bude pěkně pálit. Teda ne, že by na tom Táně jakkoli záleželo, no jen takové info. Prostě to bude pálit. Chvíli jen tak stála s tlapkami v moři a pozorovala kousek vzdálenou poušť. Poušť, to tajemné místo, které každý vlk hned zavrhl. A teď se tu nacházela Tania, která k poušti nadmíru přijmula. To jen proto se kdysi přidala do Namarey. Pro vidinu života v poušti. A teď? Teď mohla žít v poušti, aniž by byla v tak beznadějné smečce a zároveň žila v jiné, se snad větším potenciálem. Až vyřídí ty blbé formality, tak bude svobodná. Silnější, než kdy předtím. Eej. Skočila do moře a i přes pálení v jejích čerstvých ranách plavala blíž a blíž poušti. Třeba jí sůl pomůže od toho krvácení, haha. Dobře, nevyznala se v tom. Když konečně doplavala na druhou stranu, unaveně párkrát oddechla a pak se důkladně oklepala, aby ze sebe otřepala přebytečnou vodu. Nasála vůně pouště. Lahoda. A tak pokračovala hlouběji do pouště na území Namareyských. Už to nemohla ani pokládat i za své území.

>> Namareyská smečka (přes poušť)

<< ostříží zrak (přes rokli)

Vydala se podél rokle, která byla teď zasypaná sněhem, až kolem nejvyšší hory. Bylo zrovna vcelku včasné ráno, když tudy Tania šla. Zrovna sněželo, avšak zároveň svítilo slunco, takže to okolí dodávalo specifický lesk. Táňa se brodila Roklí, kde by teď nenašla jediného jedovatého štíra nebo hada, a když z ní vystoupila, začala obcházet nejvyšší horu. Kdyby v tomto období lezla nahoru, byla by to jistá sebevražda. Ne, že by zrovna jí na tom nějak sešlo, no chápeme se. Už tak tomu šla naproti pravidelně. Občas se zdálo, že tančila se smrtí. Pod vlivem těchto myšlenek jí tělo začalo připomínat její zranění z boje s Alduinem, ovšem ona si jich nevšímala. Nikdy si svých zranění příliš nevšímala. Tak proč by měla teď, hm? Neměla k tomu sebemenší důvod. A tak prostě pokračovala sněhem dál, možná za sebou nechávala krvavé stopy, možná ne, kdo ví. Neohlížela se za sebe. Ono to přestane krvácet, jako vždycky přestalo.

>> palmová pláž (přes červenou louku)

<< dračí průsmyk (přes severní hory)

Jakou cestou z pláště vyrazila, tou se i vracela. Jo, na jednu stranu mohla prostě zmizet, nedat nikdy nikomu vědět a časem by ji vyhodili sami, avšak copak byla Khan? Nebyla. A aby ním nebyla, musela mu říct, že už neměla o místo v Namareyské smečce zájem. On měl stejně na salámu, co jeho členové dělali a tak podobně. A pokud ho tam nezastihne, prostě to řekne prvnímu členovi, co potká a ať si mu to vzkáže sám, dál se Táňa starat nebude. Nahánět nikoho nehodlala. Teda snad tam nějaký člen ještě zůstal, oops. Avšak to vše pozná. Jen staré, skoro nezřetelné pachy? Prázdno a samota? Smečka se rozpadla. To by jí ulehčilo i práci. Prostě by řekla pápá Namarey a už si na tu smečku nikdy víc snad nevzpomene. Na druhou stranu, pouště byly pořád její "láska". Možná by tam mohla pořád žít? Někde hodně stranou od případné pouštní smečky, jako členka Společenstva. Ještě si to pořádně neuvědomovala, však nějaký úkryt potřebovat bude. Přece nebude žít navždy potulnými nocemi v opuštěných norách po...liškách, bleh. Najde si nějaké místečko v poušti a bude vše, jak být mělo.

>> nejvyšší hora (přes rokle)

Vlk si všiml její nespokojenosti ve smečce a tak jí ihned začal nabízet místo v jiné smečce. Prvně se nad tím chtěla jen ušklíbnout a poslat ho do háje, že by to dopadlo beztak stejně, jenže... společenstvo chaosu nezněl zas tak špatně. Pokud někdo řekl, že by si cenil jejích schopností, něco to znamenalo. „To není vůbec špatná nabídka. Budu ráda někde, kde si budou cenit mých schopností,“ odpověděla mu pevně. Utíkala z Namarey? Nejspíš. Jenže tam by neměla žádnou budoucnost. Ve Společenstvu chaosu by snad i něco mohla dokázat. Když souhlasila, začal jí její společník vyprávět o členech, o pravidlech a místu schůzek. Co jí překvapilo nejvíce, byla ta svoboda. Mohla být kromě schůzek kdykoli kdekoli? Nikdy o takové věci neslyšela, avšak nebylo to to, po čem vždycky toužila? Být zároveň někde a zároveň nikde? Žít si svým životem, avšak zároveň mít nějaké zázemí? Pro některé to možná znělo nelogicky, no pro ni to mělo logiky až až. „Budu rozhodně dělat dobré jméno,“ podzvedla hlavu a pak jí pokývla na důkaz díků. Nerada děkovala, takže se na víc nezmohla. „Jsem Tania,“ představila se Alduinovi, protože když už ji příjmul, zasloužil si znát její jméno. Pak se každý vydal vlastní cestou. Vážně to udělala? Čekala tudíž zářnou budoucnost. No teď asi musela hodit skok do pouště a říct tomu budižkničemu, že už v pouštní smečce nechtěla být. Stejná neměli žádné cíle, žádné plány. Byla to jen tlupa ztracenců. Tania nehodlala být ztracenec.

>> ostříží zrak (přes severní hory)

Skočila po něm a zaryla se do něj drápy. Držela se na něm jako klíště. Až když se vlkovi podařilo chytit za tlapu a škubnout s ní, byla nucena ho pustit. Sice jí to ani zdaleka nebolelo, jenže tímhle stylem by o tu tlapu přišla. A to by fakt nerada. Co by dělala bez tlapy? Ani představit si to nedokázala! Boj trval hodně dlouho. Dva vlci poměřovali své síly, drápali se, kousali. Země kolem nich se zbarvovala do červena i do černa jejich chlupy. Až tudy někdo půjde, bude si myslet, že tu proběhla jatka, oops. No černý vlk byl silnější, než Táňa. Jí to dost srazilo ego, nelíbilo se jí to. Jenže už oba byli unavení a nemohli tu bojovat do nekonečna. Černá vlčice usoudila, že musela znovu zajít do džungle. Musela posílit ještě víc! Na druhou stranu, byla spokojená. Na Moisu se nenacházeli jen slabé kusy. Avšak to ona chtěla být ta nejsilnější! Zrovna oddechovala, z různých míst jí tekla krev, když vlk promluvil. Jeho chvála jí vrátila ego zpět na místo. „Nejsem tulačka. Jen moje smečka stojí za starou belu,“ prskla. Kdo ví, jestli ještě měli nějakého alfu, jestli nezmizel do matrixu. A smečka bez alfy nikdy nefungovala. Uvažovala vůbec někdy už o odchodu?

Vlk s tím bojoval. Nechat se vyprovokovat, nenechat se vyprovokovat? Tania by na něj nejradši rovnou skočila, aby ukončila proud jeho myšlenek. No to už se z jeho tlamy ozývala hrdelní zavrčení, přičemž se musela ohnivá ušklíbnout. Tak se jí to líbilo! Měla velkou radost, že ho k tomu vyprovokovala. A nepůjde jen o cvičný boj, co dělala jen vlčata. Tady půjde o život. Jestli někdo z nich zemře, bylo jen v rukou osudu. „Pf, celý život je jeden velký risk,“ odfrkla si a jakmile to nejméně čekal, připravila drápy, tesáky, napřáhla se a agresivně na černého skočila. Zabila tolik psů, tolik vlků a dalších zvířat, že už ani nepřemýšlela o tom, že mohla někdy třeba i prohrát. No konec konců, její jizvy mluvily za všechno. Nežila si růžově a i kdyby někdy zemřela v boji, přece jen by si pomyslela, že něco dokázala. Na druhou stranu, zabíjení nebyl žádný úctyhodný čin. No Táňa to viděla trochu jinak. Ona vlastně celý svět viděla trochu jinak než jiní. Ona bude v životě navždy nepochopena.