Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrčela a upřela na svou sestru tvrdý, neprostupný pohled. „Už jako hodně mladou mě ta zatracená bouře oddělila od matky a mých ostatních sourozenců. Musela jsem žrát mršiny a krást ostatním vlkům kořist pod rizikem, že mě přinejlepším zabíjí! Pak mě ty zrůdy zvané LIDÉ zavřeli do klece velikosti tvého mozečku a nutili mě bojovat a ostatními psy a vlky, jakobychom nikdy nebylo nic víc, než jen agresivní příšery pro jejich potěšení!“ odpověděla skrz zuby, skoro na ni až plivla. „A co ty? Zatímco já trpěla, ty sis hověla kde? Někde v paláci? Sluhové tě obsluhovali, dostávala jsi jídla, kolik jsi chtěla a spala na tom nejměkčím pelechu, co nikdo nikdy neměl možnost vyzkoušet?“ mluvila k ní dál, samozřejmě sarkasticky. Moc by jí mrzelo, kdyby netrpěla stejně jako sama Táňa. „Potrebovala bys poznat, co je ten pocit, když se ti cizí drápy zařezávají do masa. Jak se do tebe někdo zakusuje,“ ušklíbla se a provokativně projela drápkem pod její dokonalou srstí, na kůži. Samozřejmě jemně, aspoň zatím se nechystala Vé ublížit. A byla by toho schopná? Ublížit své sestře? Těžko říct. Zabíjela, mučila, ubližovala. O to, zda už šlo o její rodinu, možná ani nesešlo. Svým způsobem žádnou rodinu dávno neměla. Na chvíli se uklidnila a zamyslela se. „To tak přemýšlím, je někdo tady na Mois grisu vůbec dobrovolně? Nebo sem úplně všechny doplavilo moře proti jejich vůli? Aby ostrovy neumřely tím, že by tu nikdo nebyl? Těžko říct. Ne. Už ani nevím, jak dlouho tady jsem. A co? Jsi vůbec ráda, za to setkání se Sierrkou?“ zeptala se posměšně, nevěřila, že by to dělalo fialové vlčici nějakou radost. Připadalo jí, jakoby byly cizinky a ne vlastní krev.

Děkuji za akci a odznáček

Její honbu za chutným zajícem přerušil čerstvý pach vlka. Jen je ledajakého. Sice už nevoněla tak jako dřív, ovšem svoji sestru princezničku by poznala vždy. A i teď se tu Vé naparovala jak kdyby jí patřil celý svět. Což svým způsobem dělala i ona sama. Dělala, jakoby jí patřil celý svět. Jen těžko říct, zda by se o ten svět byly schopny podělit, haha. Podívala se na ni a ušklíbla se nad jejími slovy. „Nemám a nikdy jsem neměla zapotřebí lézt do zadku své matky, Vé. Vlastně jako komukoli. Maximálně, pokud by to bylo jen a pouze pro mě přínosné,“ pronesla klidně s provokativním výrazem, načež se následně nestydatě podrbala za zátylkem. Krom toho, ani netušila, kde se jejich matka nacházela a zda vůbec ještě žila. Vždyť skoro celý svůj život prožila bez zbytku rodiny. Tak jak mohla něco takového vědět? A co. Ani jí to moc nezajímalo. Občas měla spíš pocit, že se zrodila z popela jak fénix, ne, že měla skutečnou matku a otce. Ovšem to na ni mohla dolehnout jen tíha minulosti, kdo ví.

Přeju Mois grisu vše nejlepší k devítinám! Jde vidět, že si toho už mnoho přežil, tak doufejme, že ještě toho hodně přežije, ale jen toho dobrého. I po těch mých každochvilkových blocích a už několika odchodech jsem ráda, že jsem byla s tímto rpg seznámená a že teď se tu zatím držím (a snad i budu). Žádné výtky nemám, děláte svou práci pořád dobře. A co, že občas zdechnete... kdo ne? :D Tak na další dobrá léta <3
A též chci nakrmit předmětem

<< poušť (přes kvetoucí louku)

Z pouště se dostala na jednu louku, což co tušila, kus Namarey i patřil. Nejspíš jen kvůli občasné lepší kořisti, než aby to mělo nějaký jiný důvod. Přece jen, hlavní sídliště byla poušť a ne tato louka, takže... tak. Ach, jak moc se jí hnusili vlci, co radši hory než pouště. Jasně, že se mohla hnusit vlkům, že ona radši pouště, jen to jí bylo přece někde! Stejně jako to mohlo být jedno jim, ale hnusit se jí mohli, ne? Skončila v místním jehličnatém lese, neboli Tajze, jak se těmto lesům říkalo. Cítila čerstvé pachy zajíců, veverek i myší. Že by se najedla? Po tom blbém kouzle jí celkem vyhládlo. Pak cítila ještě jehličí a hlínu, ovšem to už jí připadalo nepodstatné, pro tuto chvíli nedůležité. Vydala se po nejbližším pachu zajíce.

<< mělká pláž (přes zlatý les)

Místní zlatý les prošla jen tak rychle, chtěla od té pláže být co nejdál. A co když tu někdo na hranici lesa stál, pozoroval je a smál se tomu? Nebylo to nemožné. Ale bylo to ostudné! Ostudné víc než cokoli jiného! Brr. Čerstvých pachů tu cítila spoustu, jenže tady poblíž sídlila jedna smečka. Takže si nemohla být jistá, zda je někdo pozoroval nebo ne. A to se jí nelíbilo... ta nejistota, ty obavy, že bude někomu pro smích! Ona nemohla být nikomu pro smích. Ona chtěla šířit jen strach. Strach a pachuť krve. No nic. Když dorazila do pouště, oddechla si. Tady to bude už v pořádku. Jediné, čeho se bála, byla ta případná ostuda. Ničeho jiného ani zdaleka! Rozhlédla se. Olízla si suché pysky a napila se z oázy, aby zahnala žízeň a sucho v krku. Vypadalo to, že Khan se ještě nevrátil. Heh a to rýpal do ní, že se tu dlouho neukázala, haha. Ještě si dojde na menší procházku.

>> Tajga (přes Kvetoucí louku)

Co jí to popadlo? Co to bylo zas za úplné blbé kouzlo Moisu? To fakt sváděla nějakého vlka, kterého ani neznala(a i kdyby znala, na nic takového by ani nepomyslela)? A ještě se ho dotýkala, aniž by ho mučila či mu chtěla jakkoli ublížit! Fuj! Hrozný... Jasný, že vinu dávala ostrovům. Tady se takové věci děly. Že se tu někteří vlci různými způsoby náhle pomátli. Ona sama teda byla už z minulosti pomátla, jen ne... tímto způsobem. A doufala, že už znovu nikdy nebude. Co by jako dělala, kdyby uzavřeli nějakè partnerství či co a ona se pak vzpamatovala? To by ho musela asi zabít... aby se to nikdo nedozvěděl. Takhle ji nikdo znát laskavě nebude! Jenže teď už zmizel kdo ví kam a měla trochu obavy, co bude jiným vyprávět. O věčně zamilované kočičí vlčici. Hrůza! Nebo se bude snažit tuhle situaci zatajit stejně jako ona. Doufala v tu druhou možnost. Stejně sám nevypadal nějak ve své kůži, haha. Jo, tak to určitě bude. Zavrčela si sama pro sebe a vyrazila směr zpět do pouště. Už nikdy víc, už to nikdy u sebe nedovolí. Ale bohům, na které ani nevěřila, se asi postavit nedalo...

>> poušť (přes zlatý les)

Tím, jak se Arakan choval tak vznešeně, tak jakoby "nedostupně", jakoby Taniu k sobě táhl víc a víc. Jakoby viděla samotného Boha, sestouplého na zem, na tyto ostrovy. Na jeho ostrovy. Jako očarovaná se nebála věřit v Bohy. Nebála se věřit více věcem, nad kterými by normálně ohrnula čumák a ještě se tomu druhému vysmála do tváře. Prostě byla teď jako v sedmém nebi. „Jsi úžasný, že se tak zajímáš. Že se o MĚ zajímáš,“ pověděla mu zasněně, samozřejmě zasněně do jeho mechových očiček... a kdyby neměla srst a ještě na obličeji rudou barvu, tak by teď vypadala jako rajčátko. No byla nejspíš určitě radši, když vypadala jako oheň. Jeho slovům naslouchala víc než čemukoli jinému, s mírným úsměvem na tváři. I když ptáci cvrlikali, myšky se pohybovaly mezi keříky a moře se otíralo o písčitý břeh, ona nic z toho neslyšela. Slyšela jen Arakana, jen jeho dokonale dokonalý hlas... „Líbí?“ pronesla k němu překvapeně, hlavu mírně sklopenou a i tak zvednutou směrem k němu. Jakoby se za ně snad styděla! Oči prosebné a čekatelné nad tím, co dál udělá. Pojď blíž, Arakane, pomyslela si vzrušeně, jenže nahlas to zatím nevyslovila. Třeba půjde sám...

Třela se o něj jak obří ohnivá, zjivená kočka, rozum měla ta tam. V tuto chvíli jí nezajímalo nic víc, než Arakan. Vlk, kterého dnes viděla poprvé a kterého už nejspíš nikdy po tom znovu neuvidí. A stejně se k němu, smyslů zbavená, lísala, jak kdyby ho znala roky. Ovšem ne, že by jí to nějak v tuto chvíli zajímalo. „Děkuju, Arakane,“ odpověděla mu na to sladce. Sebevědomí by jí nechybělo nikdy. Jasně, že hezky voněla. A bylo to krásné, slyšet to zrovna od něj. Pak začal narážet na její jizvy. I když byla skoro mimo smyslů, pořád měla aspoň trochu sebevůle mu tady nevyklopit velkou část její minulosti. „Určitě máš na jazyku krásnější otázky, no ne?“ posadila se kousek před něj a naklonila hlavu na stranu s mírně vyplazeným jazykem. „Chci tě slyšet, Arakane. Chci slyšet tvůj hlas. Pověz mi něco, Arakane,“ promluvila na něj prosebně. Tak kolébavý a jemný hlas měl. Každé jeho slovo procházelo jejíma ušima jako ta nejlíbeznější hudba. Třeba mohla být vlčátko a on jeho tatínek, který by mu vyprávěl nějakou pohádku...

Hleděli na sebe jako Bůh na bohyni a bohyně na Boha. O ano, byla bohyně a on byl... její Bůh. Jeho oči, tak zelené, zelené jako mech v lese, jako tráva v soumraku a ta jiskřička v nich... jako sluneční paprsek, který tu trávu nebo mech ozařoval. Oheň a země se spojí, vše zničí a zároveň stvoří. „No přece tebe,“ řekla mu se samolibým úsměvem na tváři, tesáky se jí až leskly. Skoro se až otřásla, když se dotkl čumákem jejího kožíšku a nasál její vůni. Joo, moc krásnou vůni. Jindy by jí to vadilo, přece jen, na cizí dotekem ještě lépe reagovala už vrčením, jenže teď... teď to neřešila. Takže ne, že by otřásla nepříjemností, spíš mírnou... slastí? Jo, dalo se to tak říct. Jenže ona chtěla taky ochutnat jeho srst. Tu jemnou, sametovou srst... Prvně se hlavou jemně otřela pod jeho krkem. Nakonec pokračovala pomalu dál, takže hlavu už měla na jeho boku a záda právě pod jeho krkem, celého ho, pomaličku, prolízala, nikam nespěchala. Ocasem se mu otřela i o čumák, pak pokračovala okolo něj, nalepená na něj a přitom vrněla trochu jako kočka. Aspoň trochu tak ten zvuk zněl. Voněl tak, jak ho viděla ve svých očích. Jako mech, jako ta nejlepší tráva, kterou kdy ve svých nozdrách ucítila.

Kdyby věřila na nějaké zdejší bohy, možná by si usmyslela, že to oni tohle měli za svědomí. Jako to, co najednou pocítila za pocity. Takové totiž normálně nepociťovala. Spíš skoro vůbec. Vlk se před ní narovnal jak nejvíc mohl. Jindy by zavrčela a ukázala mu, že ona ti měla mít na vrch, jenže teď jen tak stála, koukala na něj, jakoby na ni shlížel hooodně z výšky, jakoby by byl faakt vysoký! (to mi připomíná tu písničku leg day). A měl zároveň tak hezkou... tvář... hlavně ty oči... uh, ne, tohle rozhodně nebyla ona. Jenže se toho nedokázala zbavit. Celou ji to pohltilo, vcuclo se to do ní jak mokro do hadru. „Jen taková procházka, poznat nějaké nové tváře a...“ zastavila se skoro na konci věty. ...a mučit je. Jenže to nedokázala vyslovit. Prostě to... nešlo. A stejně, vždyť by to neřekla takhle nahlas! „...a trochu pokecat,“ řekla už snad mimo sebe a zhoupla se na tlapách. „Jsem Táňa,“ řekla snad sladce(???) a trochu se k němu přiblížila. Ještě k tomu neřekla ani Tania, ovšem zdrobnělinu jejího jména! Co se to tu sakra dělo?

<< zlatý les

Vyšla ze zlatého lesa (nikdo u hranic neslídil, takže ji neměl ani kdo sežrat, jupí) k nějaké pláži. Pláže jí připomínaly poušť. Písek, teplo, prázdno. Jen, že tu leželo víc vody. V poušti jediný zdroj vody byla ta malá oázička. I když z té se dalo aspoň pít, jen blbec by zkoušel pít ze slaného moře, fuj! Anebo vlče, které nikdo nenaučil, že z toho se nepilo. No jo, na některé věci musel vlk přijít holt sám. Hlavně, pokud měl rodiče na dvě věci. Foukal jemný větřík, právě z moře vylézali dva krabi (tohle lovit nebude, možná) a někde dál na pláži ležela jedna mořská želva. O tom, že se želvy chodily vyhřívat na slunce, nějak nevěděla. Bylo to zvláštní. Nebo co tam vůbec dělala? Ech, že se obtěžovala vůbec nad nějakou blbou želvou, ty jo. Zakroutila očima nad svými úvahami a vydala se podél pláště. Tmavého vlka ve světlém písku nešlo přehlédnout. Oběť se právě vyvalovala u břehu... Aby tě ten písek nevcucl do sebe, když se tu vyvaluješ jak starej páprda, promluvila na něj zezadu, aniž by na sebe předem jakkoli upozornila či aspoň pozdravila. Takhle se teď určitě někde vyvaloval i Khan, haha. Ale tak ať si ten krátký důchod užije, když po tom tolik toužil.

<< oáza (přes poušť)

Vydala se pryč od oázy, vstříc novým dobrodružstvím. Protože tady, na ostrovech Mois Grisu, se pořád dalo najít něco, co převrátit vzhůru nohama. Kdo ví, čím to bylo. Už tu přece jen žila jistý čas. To asi ten fakt, že se pohybovala hodně času furt na stejných místech a vlků potkávala občas fakt málo. Což jí mrzelo. Provokace a mučení ostatních ji doplňovalo, dávalo energii. A když toho měla nedostatek, strádala! Ty jo, kdyby toho měla nadměrně, snad by nemusela ani spát, ne? Proč ne. Spánek byl stejně pro ni ztráta času i když ho jako každý potřebovala. Bohužel. Z pouště vešla do zlatého lesa. Už dávno věděla, že tady žila jakási Zlatá smečka a Tania se pohybovala zrovna těsně u hranic. Hm, vytrollit smečku nezněl jako špatný nápad, jenže chtěla vyjít zdravá a živá. Až bude chtít zemřít, možná její poslední akce bude zaměstnat celou smečku jednou praštěnou vlčicí. To bude honorovaná smrt, už se těšila. Ovšem zatím by spíš zabila Táňa někoho, než aby někdo zabíjel ji.

>> Mělká pláž

Podzvedla obočí. Prosím? Ty sis vybral, že založíš smečku, tak si mi tady nestěžuj, ne? ušklíbla se. Byla by prča zjistit, že tohle vše udělal třeba z nějaké sázky a teď by se mu to nějak komplikovalo, když začali přicházet noví členové. Už by ho normálně viděla, jak Namarey dřív či později někomu předává. Třeba jí... Normálně se pobavila nad jeho radostí po jejích slovech. Vždyť jasný. Odsuzovat nějaké místo, aniž by si to aspoň zkusili. Jenže co měla ona říkat? Ona sama odsuzovala skoro všechny a všechno. Si s takovými mohla podat tlapu. Jenže bylo příjemnější upozorňovat na chyby druhých, než na ty vlastní. Aby se chudáčci neztratili, pronesla ironicky, když tak po očku pokukovala po těch dvou, co údajně do smečky nepatřili. Samozřejmě jí byl jejich osud úplně u zadku. Vždyť je ani neznala. Samozřejmě. Namareyská smečka bude v úplně stejném stavu, v jakém si ji zanechal před tvým odchodem, pronesla falešně sladkým hlasem ušklíbla se, když odcházel. Aby teď on nezmizel na několik měsíců a Tania to tu nemusela vést za něj, haha. A s těmi skarabi už běž někam, zamrmlala si už jen pro sebe. Oddechla si a vydala se též pryč. Třeba někde něco uloví či doopravdy najde. Doopravdy toužila ještě po nějakém pobaveníčku. A provokovat ostatní členy by se jí spíš vymstilo. Ovšem ne, že by se do toho ráda nevrhla...

>> zlatý les (přes poušť)

Nemyslela by si, že existoval alfa nějaké smečky, do kterého mohla v klidu rýt a on pak maximálně předstíral vztek, no naopak se velice bavil. Možná udělala fakt nakonec dobře, že se rozhodla usadit zrovna v Namarey. Tušila, že tímhle stylem by z jiné smečky už dávno letěla. „Na co zakládat smečku, když už v jedné jsem, hm? Ale bylo by velmi příjemné vést nějakou smečku, ne že ne,“ řekla mírně zasněně. Ona. Pánem všeho. Žádná omezení. Vlastní pravidla. Ah pohlazení po duši i jejím egu. „Jen, že to vcelku trvalo, nic víc neříkám. Asi moc vlků nemá rádo poušť. Hanba jim,“ pokrčila rameny, nevěnujíc pozornost dál tomuto tématu. Pokud neměla k něčemu rýpavou, až otravnou poznámku, nebavilo jí to. „Tvůj společník musel být veliký chudáček, když jsi ho nešel ani do těch ruin hledat a nechal ho tam hnít. Anebo ti pohled na umírajícího vlka nedělá snad dobře?“ zazubila se provokativně. To ona přímo zbožňovala! Facku těm, co uhýbali pohledem. Patřilo to k životu. Ne teda otravování a mučení druhých, ovšem smrt, tu mezi námi lítala a mohla kdykoli zaútočit. „Pryč, přece,“ odfrkla si. Nebyla tady, byla pryč. Logické, ne? „Touláníčko po ostrovech Mois grisu, zkoumání toho, co je tu nového i starého a takové podobné věcičky. Nechceš rovnou konkrétní místa nebo jejich popis třeba,“ zavrčela na něj mírně frustrovaně. Takové vyzvídání! Co tady furt, když tu bylo mrtvo? By snad byl vděčnější, kdyby tady ležela 24/7 jak shnilá brambora a nic nedělala? No potěš. Co to bylo za lenocha!