Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z jejího rozjímání ji vyrušil nějaký vlk. Nebo teda ona tady nezůstala s vymytým mozkem, jen nekonečně toto místo znechucovala, nic víc. Čím to bylo, že takové krajiny, které všichni milovali, ona nenáviděla? To byla zkažená skrz na skrz? Měla v oblibě jen to nejhorší? Což pro ni bylo nejlepší, ale chápeme se. Pořádně si ho prohlédla, až mu to mohlo být mírně nepřijemné, no potřebovala zhodnotit situaci, v které se nacházela. Byl slabý, či měl svaly? Byl chytrý, či hloupější než kokosák? Teda tu druhou věc jeho zkoumáním nezíská, no stačilo občas pár slov a hned věděla, na čem byla. A kdyby se fakt choval jak úplnej... tak se mu mohla aspoň případně vysmát. Normálně si na to třela tlapky, obrazně řečeno. „Čus,“ oplatila mu pozdrav, na jakoukoli slušnost kašlala. Na co se chovat jak nějaký sir? A tak či tak, ať se každý choval jak chtěl. Ona si taky nenechala rozkazovat, jak se měla chovat. Odečtěme fakt, že ona by to klidně rozkázala. „Co chceš, Kirko?“ šla hned na věc, jeho jméno nazvala zákeřným syknutím. Jen ať si dával pozor. Ona vždy přišla na nějaké zlé plány, z kterých vlk nemusel vyváznout vůbec dobře. A jí to bylo fuk. Taky aby ne, když přesně to chtěla. Trochu se přiblížila a zašklebila se. Jak si držel odstup! To bude zas nějaký přehnaný slušňák. Ty jo, nějaký akční vlk se tu nenacházel, či co?

<< Poušť (přes Kvetoucí louku)

Přiznala se, že se trochu lekla, když z nekonečného a hřejivého písku došlápla na bílou, ledovou pokrývku. Musela se z toho až otřást, no když se rozhlédla, nikdo nikde se nenacházel. Uf, ani trochu slabosti, ano trochu slabosti. Slabost a pochyby znamenaly v divočině smrt. Krutou, nekompromisní smrt. Tak to bylo a vždy bude. Bohužel, či naštěstí? Kdo ví, však příroda nebyla pro slabé. Ti mohli skončit v každé chvíli mrtví. Copak neměli pořád strach? Obavy? Když neuměli utržit v případě nouze ani nejmenší škrábanec? Takoví neměli právo mít jakýkoli ego. Zasloužili si jen dostat pořádnou lekci. A to jim Tania s radostí nabídne. Šla loukou, sníh jí křupal pod tlapami, každou chvíli větřila, jestli nezahlédne nějakého vlka – či oběť, anebo by se taky šikla nějaká svačinka v podobě nějakého zvířátka. Věděla, že v zimě bylo kořisti méně, proto nesměla propásnout ani sebemenší šanci si něco ulovit. Přinesla by možná i něco smečce, avšak ve dvou členech nemělo cenu si dělat nějaké zásoby. Každý si uloví něco svého, aspoň prozatím, pokud zima nepřidá na síle. To by se ty zásoby, aspoň menší, hodily, to ano. Zastavila až u křišťálově čistého jezírka. Tak krásný, až se jí hnusilo normálně. Kalné vody močálů vypadaly pro ni lépe. Však budiž, holt na světě nebylo všechno tak, jak si představovala ona. Ach, kéž by ale ano.

<< Písečné ruiny (přes Namarey)

Vylezla ven z labyrintu chodeb a dlouze se protáhla, na odpoledním zimním slunci. Slunce v zimě nehřálo tolik, no tady v poušti to ani nebylo příliš znát. Tady panovalo nekonečné teplo. Pro teplomilné vlky jako stvořené. Určitě tady na Moisu nemohla být jediná. Pokud je hnědý vlk zas nevyplaší nebo i ona haha, mohla by zkusit někoho sem přilákat. Popravdě tu nechtěla jen s tím vlkem zůstat, sama na věky věků, alfa nealfa. Vydala se prvně kolem oázy, aby se pořádně napila, pak pokračovala směrem ke vzdálené louce. V poušti na nikoho nenarazí, ani mimo území, asi, někde v mírných podmínkách bude šance vyšší. Čím to asi bylo, že se vlci pouštím vyhýbali? Vždyť byly tak krásné, něčím své. Nějaká příjemná změna od těch jejich... lesů a hor, pf. Nevěděli, co bylo krásné a výjimečné. A když si za nějakým svým názorem stála, měla chuť přesvědčit druhého vlka o jejím názoru i násilím. A co chuť? Plán, jistotu, že to případně udělá. Sice tak nikdo kvůli ní nemusel do pouštní smečky nikdy přijít, no stejně vlci, kteří říkali poušti fuj, by tam nepřišli, i kdyby na ně byla sebevíc hodná. Tak to bylo vlastně vcelku fuk.

>> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Jak učinila, tak udělala. Prospala se, nabrala síly a hned se po probuzení cítila zas živěji. Ty zatracený brouky nechala už na pokoji, nestáli jí za to, aby je tu honila jak malé, nevychované vlče. A kdyby tu Khan zahlédl pak hromadu malých mrtvých tělíček, asi by ji popravil. Nebo spíš ona jeho? Přece jen, kolik vlků a psů už popravila... No kdo by ale chtěl odklízet ta malá tělíčka, aby je skryl? Zbytečná a unavující práce. Jako by neměla nic na práci. To tedy neměla, to jo, akorát si radši najde něco užitečnějšího za činnost. Třeba trápení ostatních, nebo takové hovadinky. Jo, pro ni slast na duši, každodenní rituál. A hned, jak by se Tanii po těch slovech každý bál. Protože by si hned myslel, že byla silná a krutá. A upřímně? To byla a nenechala nikoho, aby to vyvracel. Pf, by dala, takovému, pořádně do čumáku. Dlouze zívla a rozhlédla se. Odpinkla jednoho brouka, který jí lezl po zádech a zvedla se. Khan se tu už logicky nenacházel a jeho pach už zas stárnul. No dělala jako by čekala, že ji bude sledovat při spaní. Fuj, děsná představa. Jako by ji... balil! Ew nejradši by se bouchla do zdi, aby tyto myšlenky vyhnala rychle z hlavy. Protože jinak ji asi trefí. Avšak sluníčko jí udělá zas dobře, co ne? A tak se vydala do chodeb a podle své stopy pachu vylezla zpět ven.

>> Poušť (Namareyská smečka)

Poušť byla prostě zajímavá. Nemyslela teď ty skryté chodby, na které by nikdo jen tak nenatrefil. Taky kdo? Většinou každý z takových míst hned vypadl. Což byla občas škoda a takových občas litovala, jak mohli být hloupí. Si užívali někde na louce prosvícené sluncem s bylinami na každém kroku, která neskrývala žádná tajemství. Za to třeba močály, to muselo být něco. A proč asi? Protože je ještě nikdo pořádně neprozkoumal, každý se bál. Hlupáci. Po tom, co Tania zabila jednoho z malých spolubydlících, po ní Khan vyjel. A její pudy z minulosti jí vevely oplatit útok. Tak vycenila zuby a naježila se, akorát to už se hnědý zas zklidnil. A vysmíval se jí! Tlamu zavřela, ale srst jí zůstala mírně naježená. Zamračila se a uchechtla se. Už se bojím, řekla ironicky. Ty jo, máš své mazlíčky rád, podotkla a nevěříčně zavrtěla hlavou. To aby si ona začala povídat se štíry a mohli to být dva pouštní blázni! A měli by klid do konce života, protože by se k nim nikdo nikdy už nepřiblížil. Slast. Avšak ona potřebovala vždy někoho, komu kazit chvíle. A to by se jí moc nevedlo, kdyby se jí každý vyhýbal už kilometrovým obloukem, že ano. nějaký společenský a přátelský jedinec byl vždy skvělý oběť přece. Víš co? Vražedkyně brouků si tu dá menší šlofík a možná se s Khanovými kamarády trochu seznámí hm? Myslím, že takový alfa má určitě hromadu svých plánů a povinností, ušklíbla se. Tož znamenalo, že nahoru zatím nepůjde. A říkala vlastně i trochu pravdu. Potřebovala si odpočinout. Urazila řádný kus cesty a trénink v džungli, aniž by si jen na moment lehla. Na druhou stranu jí zajímalo, jaké povinnosti by tak mohl mít. Kromě ní se tu nikdo a nic nenacházelo. Až na broučky. Ovšem plány mít mohl. Každý měl plány. Či ne?

Ano, tak trochu se ho možná snažila vytočit a ne že ne. Sice by asi házela oheň na střechu, kdyby šla o stupeň výš, no ne, že by jí na tom nějak záleželo. Ať už pro ni v postavení znamenal Khan cokoli – v tomto případě přímo alfu. Akorát to vypadalo, že se spíš oba náramně bavili, než aby tu svou případnou rvačkou rozbortili celé ruiny. „Jen počítám se všemi možnostmi,“ ušklíbla se a zamávala ocasem. Popravdě by si třeba nemyslela, že by to udělal, no ne, že by to přiznala. A i kdyby, tak přece ji ta zima neporazí! Ach přemýšlela jako by byla z cukru či co. A přitom prožila už tolik, že tohle jí nesmělo ani napadnout. Při jeho slovech o dvoumetrových a chlupatých monstrech nasadila tázavý a zároveň výsměšný tón. Ty jo, jestli tu měl někde schovanou zásobu nějakých odlehčujících bylinek, asi by se měl podělit, chlapík. „Jo, dvoumetrové, chlupaté, tlusté monstra. A tomu mám věřit?“ podotkla. Jako jo, na světě existovaly různé věci, akorát copak mu chtěla hned skočit na špek? Určitě nechtěla. Tak radši automaticky nevěřila, než aby říkala něco typu chci vědět víc jako nějaká zvědavá sladká dívčina. O tom žádná, ona zvědavá byla, však jen se zlými úmysly či když z někoho tahala násilím informace. Ale aby se zajímala o takové kraviny, no na to ji neužilo. Když ji tady představoval s brouky, na další provokaci jednoho z nich naschvál zašlápla – nějakej, kterej si tady tak lezl na zemi. Pak si musela otřít tlapku od jeho krve a... zbytků. „Ou, to jsem nechtěla,“ řekla ironicky a odfrkla si. Jak malé vlče, fakt. Představovat Taniu broukům! Kterým bylo úplně jedno, co se kolem nich dělo. Asi z té samoty už trochu blouznil. To se holt občas stávalo.

Nad jeho smíchem by nejradši vyprskla smíchy. Touhle síni se vše rozléhalo lépe než v tom temném lese, takže jí z toho praskaly mírně ušní bubínky. „Ráda dělám vše, co druhého s největší pravděpodobností naštve nebo jakkoli jinak podráždí. Je totiž fajn pak pozorovat naštvaného nebo vystrašeného vlka. A vypadá to dosti komicky, víš?“ řekla popravdě. Copak by to tajila? Ona se nestyděla za tím, čím byla. A nejspíše ani nikdy nebude. Naše sladká Tania si o sobě prostě myslela příliš. Možná víc, než Khan sám. I když to bylo zas diskutabilní. Ještě se v tom mohli začít předhánět. Však Tania by vždy řekla, že ona byla ta lepší, než on. Že ona byla lepší, než kdo jiný. Ještě, aby se pod někým podceňovala. No fuj, to by nebyla vůbec ona. Nad jeho dalšími slovy se musela uchechtnout. A to, jak zazíval nad zemí osloveními, ignorovala. Pravda někdy holt bolela no. „Vtipné, moc. Cítím tu ironii na hony daleko,“ podotkla. „Ale je moc skvělé zjistit, že mohu být po boku tak bááječného společníka,“ drcla do něj bokem, když se rozešli dál chodbou – proč tu proteď zůstávat – a pak vyprskla smíchy. Uznala, že tuhle ironii taky dost dobře pozná, haha. Nebo jí jen prostě bavilo pozorovat, jak zadržoval záchvat vzteku. Prostě dráždila hada bosou nohou, jinak řečeno. I když ne, že by jí na tom nějak extrémně záleželo. „A o jaké historce, žes to mluvil? Jak tě málem sežrali milimetroví broučci? Jo, to zní záživně, promluvila znovu mírně výsměšným tónem. Představa, jak si hromada brouků pochutnávala na Velkolepém Khanovi, byla k popukání.

Nasadila mírný tázavý a zároveň otrávený pohled, jak se tady chlubil ostošest. Však nechala ho, ať si to trochu užije. Koneckonců, kdyby měla zrovna čím, taky by její ego sahalo až do nebes. To teda sahalo i tak, ale chápeme se. A aby mu udělala tu radost a ztratila se tu? No nikdy. Hodlala ho otravovat dál, ať se mu to líbilo či ne. Přece jen ji nemohl vyhodit jen proto, že mu prostě přišla otravná, či co. To by pochybovala, že nějaké členy někdy vůbec sežene. Zatím mu všichni frnkli, jaká to smůla. No na jeho první slova utrousila pouze nějaké skvěle, ironickým tónem spíše a okem se zatím rozhlédla. Taková prostředí ona ráda, o tom žádná. Akorát na takové bažiny to rozhodně určitě nemělo! Asi. Na druhou stranu to mohlo být lepší. Tania si nebyla příliš jistá. „Teď se chováš mírně jak blbeček, ale když myslíš, tak ti to přeju,“ ušklíbla se s posměšným tónem v hlase a olízla si pysky. No bylo asi na čase nějak pokročit. „Tak co, velevážený alfo, pouštní králi, či Khane, nevím co uznáš za vhodné ty vtipálku, mohu být členkou Namarey, či mě vykopneš na hranici a necháš mě napospas osudu?“ podívala se na něj s dalším menším ušklebkem. Upřímně, kdyby byla na území jiné smečky, tak by ji asi za to chování mírně propleskli. No jí to bylo jedno. Tak ať si ji klidně vykopne, když to uzná za vhodné. On tu bude hnít sám, ona si najde jiné místo k životu. Kolik možností se někdy přece nabízelo... Stačilo to jen najít a chytit. A hotovo.

<< Namarey

Koukla krátce na něj. Aspoň, že to uměl uznat, haha. „Máš prázdnou smečku, jsi tu sám, chtělo by to nějaké členy no,“ ušklíbla se a pokračovala dál chodbou. Chudák Khan se neměl čím chlubit, žádnými členy, tudíž ani hojnou smečkou. Mohl se chlubit tak maximálně sebou a Tania si nebyla jistá, zda na to měl právo. Teda i kdyby, tak by to nikdy nepřiznala. Ještě by si kdekdo myslel, že se jí snad líbil! Pro ni byla láska nebo zalíbení holé nic. Jen překážka mezi její oblíbenou krutostí, trýznění a prostě otravování jiných. Kdyby Khan nebyl alfa smečky, do které hodlala patřit, kdo ví, jak by jejich setkání časem dopadlo. Třeba by ji náhle opustilo veškeré samoovládání a už by tu ležel v kaluži krve. Či ona? Kdo ví, co s ním ten zvláštní stařík v té džungli udělal. No záleželo, co udělal i s ní...
Pokračovali chodbou, zprve ve tmě, tmavá vlčice musela uznat, že se řídila jen po pachu hnědého, pak se ale objevila světla a už měla možnost se řídit svými instinkty. Téměř. Když došli do ruin, Tania nemohla odporovat faktu, že jí to nezaujalo. Bylo to přímo krásné. No ona nedávala, nebo spíše neuměla dávat najevo nějaké udivení či snad radost - maximálně škodolibou radost, když už. „Jaký to zvláštní objev. Vidím, žes tu poušť prohrabal skrz na skrz,“ uchechtla se. „Že ses neztratil,“ podotkla ještě mírně škodolibě, aby si snad nemyslel, že ji nějak dostal či tak. Upřímně, vcelku dostal, avšak takové pocity u ní nesměl nikdo nikdy poznat!

Odfrkla si. Škodolibá? Jen realistická. Jaká je šance, že tomu unikla? A taky, jaká je šance, že se neztratí kdyžtak někde v poušti, když se tak hloupě rozběhla náhodným směrem? podotkla. Jo, stála si prostě za svým. On by pro ni byl totiž skvělý zážitek, kdyby ji o den později našla někde úplně mimo poušť napíchlou na strom, nebo prostě jakkoli rozmašírovanou. Bylo jedno jak, prostě by si to Tania užila z celého srdce. No teď pronásledovala Khana chodbami, aby ona sama neudělala hloupost, kterou bylo zatoulání se v tomhle labyrintu chodeb. Když ostatní v mysli a vlastně i nahlas pomlouvala, jak hloupě se chovali, tak aspoň ona bude ta chytrá a pozorná. A když tu měla možná brzy žít, hodilo se znát cestu do úkrytu, že. Maskování skvělé, jen těžko říct, zda se to vyplatilo. Na poušť stejně moc vlků nedorazilo a ještě se k tomu tady loudat, no... No teď už vůbec, vždyť tu sídlila údajně smečka. Teda samotný a opuštěný alfa, možná zachvíli dva opuštění vlci. Ale ne, že by jí nějak ta samota vadila. Stejně jí většina vlků doháněla k šílenství a lákalo jí se do nich zakousnout. Dělat chaos mohla přece kdykoli i když bude žít tady. Nějaká slabá, osamocená kořist se našla vždycky.

>> úkryt Namarey

Odfrkla si. „A co má dělat barva kožichu s tím, kde se mi odporuje žít a kde bych splynula?“ řekla mírně frustrovaně. Jasně, v poušti nikdy nežila, jen se jí toto prostředí prostě líbilo a když našla příležitost, nenechá si ji jen tak utéct. Ona musela vždy dostat, co chtěla. A kdyby jí to spadlo až pod tlapky, to by bylo žužo. No nešlo o prioritu. Tania šla k cíli přes všechno. I přes mrtvoly. Když se objevili pouštní tornádo a Indora se rozběhla někam pryč, nakonec si to přírodní jev razil k ní, tak musela uznat, jaká smůla tu chudinku potká. A přece jen na ni chtěla zavolat, než vyrazila za Khanem nejspíše do úkrytu. Ale před hluk tornáda by červenočernou vlčici stejně neslyšela. Když dorazili k potenciálnímu úkrytu, rozhlédla se. Tornádo mizelo někam pryč a žlutou vlčici taky nikde už neviděla. Nejspíš si nevšimla, že se rozběhli jiným směrem, než ona. Či ji fakt to tornádo spolklo. „Naši milou Indoru si už s největší pravděpodobností vychutnává tornádo,“ pronesla vcelku nevhodnou poznámku a ušklíbla se. Třeba mu stihla utéct a hodlala se pak vrátit, akorát pokud měli vstoupit dovnitř, už by je nenašla. Protože musela uznat, že to bylo schované dobře. A v kombinaci s pouští jako celkem to byla úžasně nenápadná věc.

Ne, nejsem hele, sežral mě obří písečný červ, chtěla mu ironicky říct, když na ni promluvil, ale nakonec se jen ušklíbla a nechala to být. Ono k čemu se s ním pak hádat že i když ona hádky zbožňovala. Jenomže problém vtkvěl v tom, že pohádat se s alfou smečky ještě před přijetím by jí plus nepřidalo. A ona nějaká pluska samozřejmě chtěla. „A před čím vás mám hlídat? Aby vás do zadku nekousl nějaký pěkný jedovatý had?“ neodpustila si poznámku. No hodlala jít s nimi. I kdyby to podal jako rozkaz, stejně by šla. Přece tu nezůstane trčet na zadku, když měla teď možnost poznat svůj budoucí domov, no ne? Když se před nimi náhle objevilo tornádo. Krásný úkaz přírody. Ničilo vše, na co přišlo. Netajila se tím, že chtěla být jako ono. Ničit vše. Snad jen ona toužila být tímhle. Být spokojená nad tím, jak někomu zničila život či zničila prostě... něco. Ach kdyby tohle vyslovila nahlas, každý by od ní asi hned utekl. Ale ne, že by jí to nějak vadilo. Spíš vůbec. Když se Indora rozběhla pryč, neznámo kam, musela se tiše uchechtnout. Prý pocházela z pouště. Měla by snad vědět, že se tu mohla hned ztratit mezi nekonečnými dunami. Na druhou stranu Moisgrisská poušť třeba byla malá, kdo ví. Ale i tak, to nemohl nikdo vědět, ne? Shrnutě, nešlo o chytrý tah. A ještě pak pozorovala, jak tornádo náhle změnilo směr a mířilo přímo na žlutavou vlčici. Sice pomalejším tempem, akorát nakonec mu stejně asi neuteče. Nejradši by vyprskla smíchy, akorát se jí dostával písek do očí i čumáku, kdyby otevřela tlamu, měla by dost nechutnou svačinku. Protože ta věcička nebyla zas tak daleko. Radši začala couvat zpět k oáze, i přesto, že pochybovala, že tam nějaký úkryt najde. No na co se loudat bezradně po poušti? Ono jen Khan věděl, kde byl úkryt. Asi by jim to mohl pomalu říct.

Jen tak nezaujatě seděla a čistila si tlapku. Jejich rozhovor jí nezajímal. Netýkal se jí, jen na vlčice Khan házel nějaké poznámky a ty si musely myslet kdo ví co, i když to nedávaly na venek příliš znát. naštěstí to nakonec skončilo a už se chystali na průzkum. Nikdo Tanie nic neřekl, no bylo hned jasný, že jestli chtěla do smečky, asi tu nezůstane sedět jak balvan a čekat snad nějaké rozkazy či co. Či jen tak čumět do blba a nevnímat. Avšak po dnešku by hlavu trochu vyprázdnila. Poušť vypadala plně, akorát se tu hemžili vlci, kteří sem ani nepatřili. To se chudákovi hnědoušovi asi nemohlo moc líbit, že? Ještě když si prvně jen tak přijdou na území a pak se vypaří jak pára nad hrncem. Mělo by jí do toho něco být? Brzy možná ano...Vydala se tudiž za nimi a došla až ke Khanovi. Nějak jsi na mě zapomněl, nemyslíš? Ale to si nemysli, že tam zůstanu jen tak sedět a čekat na konec světa, to ne, ušklíbla se na něj, pak pokračovala v cestě se zdvihnutou hlavou a seběvědomým výrazem. jako by tomu měla velit ona. Což ne...bohužel...či naštěstí? Ne, spíš bohužel. Být nejvýš...to by nemusela poslouchat nikoho rozkazy a dělat si, co chtěla. Akorát jak už někdy zmínila, velet smečce nebyl asi úkol pro ni, byť by si to nepřiznala. Nepřiznala by si nic, co by jen kapku snížilo její ego. Ubližovala jiným, ne sobě, přece.

Posadila se a na chvíli odplula někam do neznáma. Přemýšlela. Kdyby ji kdysi lidé neunesli a nehodili do smradlavých sklepů, byla by milejší? Hodnější? Ne tak drzá, egoistická a čistě zlá? Ne, určitě by byla jizvatou princeznou. Geny se nikdy nezapřely. I když ona už ani nevěděla, jak se chovali její rodiče. Asi se o ni a její sourozence starali? Či je někde zahodili jakože postarejte se o sebe a dejte nám pokoj? Kdo ví. Tahle minulost se jí z hlavy vykouřila jak pára nad horkými prameny. Mohlo to být všelijak. Mohli se o ni starat jejich příbuzní, nějaká smečka, či nějakým zázrakem přežili, či je někdo našel. Co na tom přemýšlet. Stejně se vždy její myšlenky dostaly nakonec k zápasům. K bojům na život a na smrt. Do reality jí zpět přivedla slova Khana. Prej její šéf. „Aspoň zatím nic takového nejsi, moc nepředbíhej,“ popichla ho s úšklebkem. Právě tato věc jí chvílemi přiváděla na myšlenku, zda se na to všechno nevykašlat, protože prostě pocit, že bude muset někoho poslouchat, být pod někým, se jí moc nelíbil. Ona většinou nikoho neposlouchala a povyšovala se snad až nad bohy. Bude toto fungovat? Jasně, že je otevřeno, když tu nikdo údajně není, pomyslela si, no nahlas to nevyslovila. Nemělo cenu říkat úplné kraviny. Každou myšlenku, co se jí prohnala hlavou a usadila se na jazyku. Ne vše, co si našlo cestu do tlamy, se muselo hned vyslovit. Ovšem ne, že by hodněkrát držela tlamu na uzdě, že. To už muselo být, ach.

<< oáza

Vracela se se svým zbrusunovým vzhledem, vzpřímeným postojem a kopala před sebe nějaké klubko vlny, co dostala. K čemu jí to sakra bude? Kdyby to hodila do té oáze, nic se nestane. Toho si všimla kromě Khana dalších dvou kožichů. Šedý a zlatý. Jak už se cítila otrávená z toho, jak si všichni z tohoto místa dělali nějakou zoo. Mysleli si, že si mohou prohlížet poušť a pak si jen tak naštvaní odejít, protože se tu jakože všichni chovali jako úplní blbci. Ale ona sem ještě nepatřila, zatím to nebyla příliš její věc. Akorát pokud se hodlal chovat hnědý zas jako nějakej prašivec, zůstalo zas na ní, aby se to pokusila srovnat. A to uznejme, Tania spíš bortila ještě víc, bez opravovala. Ovšem ne, že by jí to nějak vadilo. „Ále, další společnost?“ zamumlala možná víc otráveně, než chtěla. Nebo chtěla? U ní nikdo nevěděl. Došla až k nim a měnila pohled mezi trojící, čekajíce, co se bude dít. Chtěly se taky přidat? Přidat a pak si to rozmyslet a dát si odchod? Jako by to nezažila přes chvíli už dvakrát, ach jo. Zamávala ocasem a další slova nechala zatím na Khanovi. On se měl bránit své území. Ona mohla být zatím jen obyčejná pozorovatelka.