Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Namareyská smečka

Když přišla blíž, skvěle si ověřila, že šlo o toho... jo Wua, či jak se jmenoval. Zajímavé zjistit, že někdo konečně nelhal. Akorát k čemu jí byl? Co tak uměl? Co by jí mohl nabídnout? A tak k němu přišla a položila své myšlenky nahlas, byť to mohlo znít mírně drze. Akorát on si z toho nic nedělal, ne? Musel být zvyklý na horší návštěvníky. Vlastně mu asi nezbývalo nic jiného, než to snášet. Ale ne, nebude ho trápit. „Co tak změna vzhledu? Umíte, pane obchodník? Se koukněte, jak nudně vypadám,“ postěžovala si, i když ho její strašně velké problémy nezajímaly, no ejhle! Někdo tady tušil, že oheň byl velice její oblíbený. Ihned si všimla červených znaků na svém těle. Ty jo, a to ještě netušila, že se nějak tvarovaly! To bude určitě koukat, až se podívá na svůj odraz v této blištivé oáze! Pak Tanie byl podstrčeno ještě něco. Nevěděla, o co šlo a jestli to náhodou nevyhodí v nejbližší ďouře, ale budiž. Měla to zadarmo, protože čím asi tak měla zaplatit? Dokud se před ní neobjevily jakési zvláštní kamínky. Jak-? Však nějak to nevnímala. Dala to Wuovi, jak to mělo nejspíše být a šup se podívat na svůj odraz. Oheň! Ah víc sebevědomě jako teď se nikdy necítila. Vypadala prostě úžasně! Ale to vždycky přece! Po posledním pohledu na obchodníka se vydala zpět do pouště za takzvaným králem. Jestli se tam tedy ještě nacházel no. Ho tam tak ošklivě nechala, chudinku.

OBCHOD
Měla jsem: 206 kšm
.
Změna barvy části kožichu: 150 kšm (načíslováno Barn)
Mystery box: 50 kšm
.
Zbyde mi: 6 kšm

Mystery box - 10 - Klubko vlny
Schváleno

>> namareyská smečka

Mírně se na něj ušklíbla, když jí pošeptal těch pár slov. Samozřejmě, že se jí to vcelku líbilo a byla velice spokojená nad svým výkonem. Ale i slova Liss jí uspokojila. Ano, kdo by totiž nepoznal, že se Khan občas choval jako s prominutím blbeček? Oddechla si a dívala se chvíli na ty dva, co také odcházeli pryč. Tak trochu pochybovala, že se Echo vrátí stejně jako u těch dvou podivínů - neboli prince a princezny. Protože ta vlčice fakt mluvila jak kdyby pocházela z nějaké královské rodiny, či co. No jo, ale měla smůlu. Mois nebyl královské místo. Spíš obyčejné neobyčejné ostrovy oddělené od zbytku světa a vlci kašlali na nějaké šlechtické normy. Aspoň většina. Ach jaká smolařka, se jí z nich, z barbarů, brzy vypálí mozeček. Ovšem proč ne, dělala, jako by jí to nějak vadilo. Nevadilo. Olízla si pysky a znovu okem zavadila o vzdálenou oázu. Ale někdo tam stál... zas? Už ne prosím...přestávala to být sranda. Akorát když se přiblížila, všimla si stánku a že vlk byl už dost postarší... a o Namarey a ty dva se nějak moc nestaral. Nešlo o jednoho z těch obchodníků, o kterých jí kdosi někdy povídal? Už nevěděla kdo a kdy, no věděla, že ano. Khana prozatím ignorovala, třeba půjde nakonec i s ní, prvně musela okouknout, zda pověsti nelhaly. Protože někteří roznášeli takové mýty, až se jí z toho obracel žaludek. Bozi, pff.

>> oáza

Oddychla si. I když říkala, o jakou srandu nešlo, přestávalo jí to bavit a sama měla chuť odejít pryč s najít si pro sebe místečko na poušti, které khan nevlastnil. Na druhou stranu, tenhle vlk, byť by si to nikdy nepřiznal, nějakou pomoc potřeboval. A jak se zdálo, Tania to pěkně schytala. Protože ostatní spíš odrazoval, než aby si sbíral nějaké členy. Ne, že by ji samotnou neodrazoval, to vůbec, odrazoval jako téměř každý, jen prostě chtěla žít na poušti a neprat se s ním o ni. Tedy ona se prala ráda, jen ty síly zas nabrat! Ach jaj. Na Echovu poznámku nezareagovala, stejně věděla, že by to nepochopil. Spíš se uchytila jeho dalších slov, protože jestli nechtěl hnědý přijít o dalšího potenciálního člena, musela zakročit asi ona. „Ale Echo, kam bys chodil? Poušť je krásná, byť se to každému nezdá a všude na tebe může číhat nějaký štír. No když se pořádně zakoukáš, nějakou dobu tu strávíš, zjistíš, že to není vůbec hrozný! A neber si ani názor, že jsou všichni pouštní vlci takoví jako Khan. On se srovná, že?“ řekla směrem k Echovi a pak se s přivřenýma očima koukla na Khana. Tohle měl dělat on, tak proč to dělala ona? Možná tu s ním nechtěla zůstat sama, protože by ji jeho společnost začala lézt dost na nervy, pokud by se furt choval jako nezřízená střela. Druhé vlčice si zatím nevšímala a ona Tanii taky nějak ne. Takže tak.

Vrátila se z oázy a zavrtěla nad tím pobaveně hlavu. „Jako alfa bys měl potenciální členy co nejvíc lákat, prostě vykřičet ty výhody až do nebes a ne mlít kraviny. Ale jak myslíš, ty budeš mít prázdnou smečku, ne já,...takže mi na tom nesejde,“ ušklíbla se a kecla na zadek. Pak se podívala na Echa. „Myslim, že po dnešku bych se tu ráda sekundami neviděla. Na druhou stranu, je to sranda,“ odpověděla mu a přiložila si ocas k tělu. Po dnešku taky pochybovala, že by tu hnědý zůstal... beztak odejde jako ti dva, asi. Ale to nebyla její chyba a věc. Teda asi ano, dobře, ale copak si to někdy přizná? Ne. Ještě k tomu, když nebyla jediná, kdo se choval jako úplnej cvok. No jo, vrána k vráně sedá. To aby si nerozmýšlela a stala se tedy tím novým členem! A z Namarey se stane malá smečka tupců! To znělo jako lákavá myšlenka. Akorát v její hlavě to probíhalo trochu jinak. Tam měla něco jako, mně potřebuje ve smečce každej. Takže něco jako smečka tupců jí ani nenapadlo. Což by možná mělo, akorát to se stane, až dojde k rozumu. A to... nedojde. Na 99,9% rozhodně ne. Kdyby se silně praštila do hlavy, mohla by pak být ještě blbější. A to by dobrovolně stejně neudělala.

Podívala se na něj. Poznal ji a taky aby ne. Jedině, kdyby mu něco totálně vymylo mozek, zatímco se neviděli. Avšak jak to vypadalo, teď se možná budou vidět častěji. Jestli to zas takzvaně nezkazí. Akorát uznejme, Khan nedělal o nic lepší obrázek. Jen byl zaslepen stejně jako ona. Byli si tak podobní, tak strašně podobní, až by to nejednoho vyděsilo. No dva takové typy u sebe ...to nemuselo dopadnout dobře. Avšak pobavilo ji, jak na ty dva pobudy řval a pak polykal nadávky, aby na Taniu nekřičel přes celou poušť. Ovšem proč ne, to by její zlé duši velice prospělo. Vztekloun jeden. No na jeho slova o kaktusu v zadnici už nestihla zareagovat, protože dorazil Echo s tou vlčicí, které ještě neznala jméno. Měla by se zeptat? Ne, proč, nebyl důvod. Nepotřebovala ho znát. Anebo ta situace, kdy se ho dozví, teprve nastane. Samohřejmě, že jsem to já, Echo, ušklíbla se mírně, pak otočila hlavu na vlčici, která mluvila o nájezdech nějakého chaosu. Pochopila, že se nejspíš jednalo o nějakou smečku, ale víc ji zaujal fakt, že si údajně měli dělat nájezd na ostatní smečky, jo? Zajímavé. Možná nějaký kult dokonce, ew. Poušť sice vypadá jako kus ničeho, ale rázem se z ní může stát smrtící zbraň. Nepodceňovala bych toto místo, podotkla a olízla si pysky. Na chvíli se od nich oddělila, aby se došla napít k oáze. Měla v krku sucho no, nepřišlo jí blbé se jen tak jít napít. Vlastně tam nebyla důležitá moc, čekala jen na nějaké přijetí či co se bude vůbec dít.

Nakonec si dali odchod i to dva podivíni. To znamenalo princeznička a její ocásek. Ach jak vtipné. Jen se nad jejich směrem ušklíbla, protože jinými slovy je nejspíše vyplašila. A to se jí velice líbilo. Zamávala ocasem, nechala je někde vzadu své mysli a otočila se zpět na Khana. „To by bylo náhodou moc hezké, kdyby mi někdo udělal takový vítací dárek. Na co kytky?“ odfrkla jako odpověď na jeho slova. Samozřejmě věděla, že to myslel ironicky a i kdyby ne, pomáhat mu sem dotáhnout nové palmy by se jí nechtělo. I když na druhou stranu nějaký stín u oázy se hodil. Ne, že by jí slunce dělalo zle, no s jejím černým kožichem ho cítila víc, než jiní a i když by si to nepřiznala, pak by jí blbě bylo pěkně. Pak přišli další návštěvníci. Tu hnědou vlčici poznala, jak jí došlo. Toho zájemce o členství ne. Že by se ho taky pokusila trochu vyplašit? Hm ne, to by musela vykopnout i Khana, aby poušť zůstala jen její. A to bylo jasný, že to se jí nemohlo v žádném případě povést. Byl v poušti už skoro ke krku potopenej. A nikdo by ho už nedokázal vyhrabat. Stane se to i jí? Zamiluje si až tak poušť? Zvláštní myšlenka. „Dnes je tu nějak plno. Možná to nebude tak mrtvý nakonec tady,“ poznamenala pouze, pak nechala ty tři, aby si vyřídili, co potřebovali. Zatím zkoumala toho... jo Echa, kterému muselo být mírně nepříjemné. „Ále, počkat, tebe znám vlastně taky! Ach že mi to docvaklo až teď!“ ušklíbla se na něj. Šlo vlastně o toho vlčka, od kterého ji rozdělil ten divný silný vítr pocházející z hor. Hm ale upřímně, žila by s ním ve stejné smečce raději, než s těmi dvěmi. Protože co by tu jiného dělali, když neměli zájem o členství? Ach chudáček Khan, přišel o potenciální členy, oops.

Odfrkla si. „Budu si brát příklad jen tak toho, koho chci. A ne, že by to byl zrovna tento příklad. Bez urážky, jo...anebo klidně s ní, je mi to jedno,“ promluvila lhostejně. Popravdě si ze zdejších vlků nehodlala brát příklady vůbec. Zatím potkala skoro samé úplné blby a blbky, nevšímajíce si faktu, že ti vlci za to měli i ji. Ale ať si to nakonec přiznali či ne, pořád to byla ona, kdo oplýval větší chytrostí, než oni. Ano, až to si o sobě myslela. „Sedlácká výchova? Ach ty snad nevíš, co to plně znamená, viď? Byla jsem vychována a žila jsem úplně jinak, než nějaký sedlák, jak říkáš,“ ušklíbla se na ni. Prý sedlácká výchova. Pf takhle se opovážila ji nazvat. Hned by se já ni vrhla, no nějakým způsobem se jí to teď nehodilo. Prvně se chtěla vecpat do smečky, byť byl Khan vcelku blbeček, ovšem prát se o svůj kousek území pak s někým jiným se jí taky nechtělo. Zamávala ocasem a výsměšně se na ty dva podívala, když si vlčice stoupla před sivého, aby ho asi ochránila či co a on jen bezmocně cenil tesáky a ježil srst. Na ty dva byl pěkný pohled, fakt že jo. Tohle jestli bude mít o členství zájem taky, asi si to rozmyslí. Anebo ne, stačilo je jen ignorovat. I když ve vzduchu pořád visela otázka, zda nějaká smečka vůbec existovala. Jak zjistila, Khan tu byl sám. A nepůsobil, že by se něco snažil vytvářet. Ovšem on si stejně hrál na něco víc. Bílá vlčice taky odešla, takže tu už zůstali jen oni čtyři. Dva blbečci a dva sebevědomí magoři. To jak skončí? „Tak co Khane? Jak probíhá to přijímání do tvé úžasné smečky? Protože bych už velmi ráda začala,“ podívala se znovu na hnědého a ty dva prozatím ignorovala.

Otočila se na hnědavou, po jejích slovech. Ušklíbla se. Taková reakce pro Taniu byla překvapivá, až příjemná. „Vidím, že umíš pokračovat v humoru dál. Jak skvěle,“ poznamenala možná mírně ironicky, aby nevypadala, že se jí ta reakce snad líbila. Jí se nic nelíbilo. Teda ano, akorát to, co valné většině ne. Potkat někoho, kdo s ní takové obliby sdílel, to bylo jako kdyby hledala jehlu v kupce sena. Ano, i pojem jehla znala a dokonce ji viděla naživo. Dokonce na ni dokázala i šlápnout. Ale absolvovala horší bolesti, takže na tom nějak nesešlo. Zprve si vystrašenosti sivého vlka nevšímala. Akorát pak jí to velice zaujalo. Takovými se přece živila. „Ále, co ty se tu klepeš jak čivava? Copak se nás bojíš? Či se bojíš jedovatých hadů, co se určitě plazí někde poblíž? Jedovatých pavouků? Že se až ztratíš v nekonečných a neprobádaných dunách?“ promluvila na něj falešným tajemným hlasem přišla k šedému blíž, přičemž si ho mírně prohlédla. „Myslím, že by se tady NĚKDO měl zeptat, co tu asi tito dva tajtrdlíci dělaj. Se jen tak potulují po poušti, tedy nejspíše nějakému území nějaké smečky a on se tu dohaduje s rohatou vlčicí. Fakt nemám páru, kdo má menší mozek, “ ozvala se znovu výsměšně, hlavně směrem ke Khanovi, když tmavá odešla. Akorát za její pozornost nestála... hlavně, když náhle zmizela kdo ví kam. Aspoň, že ten strom už nehořel. Ne, že by zrovna jí na tom záleželo, no ten kouř a dým byl dost nepříjemný. I ona se nakonec ohlédla za fenkem v dálce, který právě odcházel někam pryč. „Inteligentní? Takové zvíře musí být tupost sama. Proč myslíš, že se nepřiblíží? Protože se vlků bojí! Bylo by po něm hned, i kdyby se tu nacházel jen jeden u nás. Tak nám prokazuje jen trochu toho respektu,“ uchechtla se nad slovy bílé. Prej fenek, chytré zvíře. Pochybovala, že by nějakou extrémní chytrost, jako třeba vlk, pobral. Akorát věděl, že na vlky pozor. To upřímně taky už něco znamenalo.

To divadélko pozorovala s menším úšklebkem na tváři a spokojenou myslí. Bavilo jí to, fakt že jo. Musela také uznat, ze rohatá měla vcelku i pravdu. Khan se fakt choval jak nějaký malý rozmazlený fracek, který si myslel kdo ví co. Fakt byl, že ona si taky myslela kdo ví co, chtěla i to, co nemohla mít a její sebevědomí stoupalo někam až do nebes. Avšak to by u sebe nikdy samozřejmě nepřiznala. O jiných to řekne na plnou hubu. Takže chvíli i přemýšlela, zda se tomu přijetí do smečky radši nevyhnout a neudělat si úkryt někde stranou, aby neskončila někde v partě nul, ale vlastně, jaká parta? Jak zjistila, žádné členy tu neměl. Byl hnědý vůbec alfa, či si jen na něco hrál? Kdo ví. „Musím uznat, že jsem dosti pobavená nad tímto momentem. Prázdná smečka, zda vůbec nějaká existuje, rohatá vlčice kdo ví odkud, která se pouští do křížku s tímto egoistou. Ach jak ho musí sebevědomí bolet a klesat dolu,“ ozvala se konečně se svým názorem a uchechtla se. „Ale bez obav, tady Khan se určitě naučí chovat jako pravý dospělý muž, že,“ promluvila mírně ironicky s dalším úšklebkem a poplácala pouštního krále tlapkou po hlavě – což ho mohlo mírně nakrknout, ale víc zábavy, víc uspokojení její dušičky. A ne, nevěřila nějak, že by se měl změnit. Možná až jako starý dědula, akorát teď v něm bylo takového ega, že by ho v nejbližší době neodstranil, ani kdyby se desetkrát flákl silně do hlavy a začal trpět amnézií. „Aaa a konečně jste přišli i vy dva. Už jsem myslela, že jste snad hluší a slepí naráz,“ rýpla si do nich a upřeně si je prohlédla. Všichni tady vypadali jako tuláci. Nebo ztratila čich a necítila z nich žádné smečky. Byla by sranda, kdyby se smečky spojily a přišly Khana zničit. A jak na něj tak koukala, u něho to nejspíš stalo jen psychicky a už by ležel na boku z jazykem ven.

Jméno vlka: Tania
Povolání: bojovnik, případně zloděj, záleží, jak se ti to bude víc hodit, jestli budu vybrána
Délka pobytu na MG: skoro tři měsíce... :')
Váš počet postů: 89
Proč vybrat právě mě: Tak krom toho, že jsem většinou furt k dispozici (ignor, v jakém stavu), tak chci mírně Taniu profackovat faktem, že božstvo tu prostě je a trochu ji potrápit, aby jí zas trochu padlo to ego >:)

Hodně štěstí všem

Uchechtla se. „Do průseru mě dostal úplně někdo jiný, než já sama. Ale kdybych neskončila tak, jak jsem skončila, byla bych jen slabý článek na tomto velkém světě, víš? A to bys dám nechtěl určo co?“ koukla na něj, ale jeho a i její pozornost upoutalo něco úplně jiného. Hořela jedna z palem u oázy. Hned se nakrknul. Taky aby ne, vždyť mu vzplálo kousek jeho drahocenného území! Přišlo jí to vtipné. Tak se musela až ušklíbnout. „No jo. Oheň. Dobrý sluha, zlý pán,“ podotkla výsměšně. Pomyslela si, že ten popcorn by se hodil víc a víc. I přesto, že ani pořádně nevěděla, jak něco takového vypadalo. „Vtipné, ano, fakt,“ zareagovala na vlčici s mírně tázavým pohledem. Jo, Khan byl typ, který uměl hned pořádně naštvat, ale že by ho kvůli hned žrala? Vždyť by ani nechutnal dobře, jak si vtloukla do hlavy. Hlavně nebyla žádný kanibal. Možná vrah, ovšem je kanibal. Dále mlčela. Co by měla dělat? Nic. Jen chtěla pozorovat tu podívanou, co se tu děla. Naštvaný alfa, dvě vlčice, které dělaly jakože za nic nemohly a pak opodál další páreček, který jakoby ani nevěděl, že se nacházel na území smečky a kousek od nich se dělo něco takhle extra úchvatného. Jestli tady taková sranda byla vždycky, s radostí se sem přidá a vždy bude pozorovat tu podívanou. Lépe se přidá. Protože být středem pozornosti, to se jí také velice líbilo.

<< poušť

Zavrtěla nad tím jen nechápavě hlavou. „Přežila jsem víc, než si dokážete všichni představit. To mě všichni musíte hodnotit podle nějakých pár jizev? Už je to dost otravný,“ promluvila mírně naštvaným tónem a odfrkla si. Ale budiž. Ať si mysleli. Jí bylo jedno, co si o ní druzí mysleli. Avšak ať si to nechají aspoň pro sebe sakra! Už z toho Tanie hořely uši. Máš jizvy, jsi nula - tak nějak to jinými slovy znělo. „Jdu si pro ně,“ zareagovala na jeho slova o tajemstvích, když vešli na území. Kousek od nich ležel u pravděpodobně jejich úkryt, v dálce viděla čistou a blištivou oázu a pociťovala takový příjemný teplo někde uvnitř sebe. Byla doma, to bez námitek. Cítila, že sem měla právě na těchto ostrovech dojít. Že by nakonec sešlo z pokusu zmizet pryč? Kdo ví, ale zatím ne. Ať se jí poušť líbila jak se líbila. „Tak tohle jsou ti tvoji členi? Vypadají celkem...ztraceně,“ ušklíbla se a trhla hlavou směrem k vlkům, co netrpělivě pochodovali sem a tam jako by na alfu čekali. Ach že by se dostala do centra nějakého dění? Ty jo, to by se ten popcorn fakt hodil. I když nevěděla, jak něco takového chutnalo. Tak něco pěkně tučného a něco, co mohla okusovat déle. Protože kdo ví, jak by něco takového trvalo.

<< temný les (přes pichl)

Pokrčila rameny. Občas to prostě někteří dělají. A baví je to. Co už, odpověděla mu. Vlastně to nezněl jako špatný nápad, dělat něco takového. Ona se ráda bavila na účet jiných, stejně jako údajně mistr. Takže by mu to neměla mít za zlé. Ale měla. Protože se to dělo jí! A to prostě nepřijala. To být nesmělo. Zdrhla? Z takového krásného místa? Pf, co si o mně myslíš? mírně zavrčela, protože jí prostě škodil egem. Ale nemyslela to zas tak, že by se na něj měla hned vrhnout a zakousnout se...i když... no nic. Vyšla z lesa přímo do pouště, Tak tady byla. Tady se nacházela ta velkolepá poušť, o které každému říkala, že tu chtěla žít i přesto, že se tu poprvé ocitla až teď. Vtipné. Pak nechala Khana jít prvního. Ne proto, že by si myslela, že se ztratí, či oplývala snad nějakou zdvořilostí, no z nich dvou to byl on, kdo věděl, kde sídlila jeho smečka, logicky. Písek se jí zasekával pod drápky, jo jak příjemné škrabkání. Jak tu panovalo teplejší počasí, než v okolí. Jo, ona ráda teplíčko. Pokračovala kousek za ním dál.

>> Namareyská smečka

<< les u mostu (přes Most)

„Chudinko malá,“ řekla pouze ironicky, když si tak postěžoval, pak pokračovala směrem k mostu. Samotné jí bolelo celé tělo, akorát ona nevnímala po svých zkušenostech už tolik bolest. Mnohem lepší, než si stěžovat na celý les, že ano. „Ne. Budu všude, kam šlápneš, nikdy mě nedostaneš z očí, víš?“ ušklíbla se a doufala, že to pochopí jako vtip. I když u něho o tom moc nepochybovala. Taky takový sebevědomý a přidrzlý nýmand, jako ona. Cesta přes noc probíhala celkem dost divoce. Jak hučel vítr a celá konstrukce se houpala, ani nikdo nemohl promluvit. Či jen nechtěl? No v téhle situaci ztrácet soustředění by neskončilo asi dobře. Tak spíše oba dávali pozor, než pokračovat v konverzaci. Která by se stejně nedala ani dál nějak rozvinout. Taky si všimla, jak nasadil vůdcovský postoj, aby si snad nemyslela, ale nemělo to být naopak? Aby si on nemyslel? Neznamenalo, že byl alfa, že se musel chovat jako nějaký kdo ví co. Nebo ať se choval, jí to bylo zcela jedno. Zhluboka vydechla, když stoupla konečně zas na pevnou zem a ani si nevšimla, že zadržovala chvílemi vzduch. „Tady by se možná taky dalo žít. Klid od blbečků. Ale myslím, že prvně zkusím tu poušť. Tam by taky mohl být menší počet bezmozků. Kolik vás je vůbec v té poušti?“ promluvila, když se ocitli dál od mostu, ale nezastavila. Automaticky mířila na poušť. Jako první. Jako kdyby ona měla být nějaká alfa.

>> poušť (přes píchl)

Na ostrovy se snesla temná noc a spoléhala na tom, že v temném lese bude tma ještě horší a úžasnější. Jojo, těšila se na to. Ta nejhorší místa byla pro ni prostě nejlepší. To už říkala přece několikrát. Ale proč to nezopakovat? Aby všichni věděli, jak se ničeho nebála kromě jedných bytostí s názvem lidi. Avšak jak stihla už zjistit, zde nežili, takže její jediný strach nikdo nikdy nezjistí. A to bylo jen a jen dobře. Mohla si tedy hrát na nejodvážnější. A ejhle. Pouštní král dorazil. A vypadal dost nafučeně. „Nějakej nabroušenej, jak vidím,“ popichla ho posměšně a ušklíbla se. Naštvaný hnědouš. Přišlo jí to komické. „Od mistra? To je mistr? Ach super. Vlastně vůbec nechápu, jaký to mělo vše význam. Namáhala jsem se a proč vůbec? Aby si u toho mohl mistr baštit popcorn a bavit se? Vtipné,“ odfrkla si a pokračovala deštěm dál. Khan asi ani nic jako popcorn znát nebude, ale to jí bylo vcelku jedno. Mluvila jak chtěla, nepřizpůsobovala se tak, aby tomu každý rozumněl. Nerozumněl, jeho chyba. No tedy ne, ale pro ni jo. „No nic. Tak zas přes ten úžasnej most? Hah jo. A vlastně, taky bych si ráda trochu prokoukla tu poušť. Ráda bych žila na takovém místě. Takže pokud se mi tam fakt zalíbí, začnu ti tam prostě oxidovat. Nemáš právo mi to zakázat,“ na tváři se jí vytvořil další úšklebek, přičemž za ním otočila hlavu, pak ji stočila zpět před sebe a zamířila přímo k mostu, který se teď musel bouřit víc, než za jasného počasí. Jo, bude sranda. A když spadnou, tak spadnou. Aspoň poznají jak se létalo, než se rozprsknou na ostrých kamenech.

>> Temný les (přes Most)