Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mám ráda akce většiny typu, takže beru jak s vypravěčem, tak i bez.

Jinak
4% do síly a 3% do rychlosti
Tlapka logicky do ohně
Díkyyy

<< svatyně (přes mlžnou džungli)

Chvíli v džungli ještě pobyla. Tedy spíše čekala. Co tam k sakru dělal? A co se to k sakru stalo jí? Ne, pořád nepoznala, že získala zas o nějakou sílu a všechno víc. Ale zdálo se, že čekala zbytečně. Khana ty monumenty ochromily asi víc, než se zdálo a musela ho až zhypnotizovat. Do takové míry, že tam zůstane stát, dokud nepojde hlady, žízní a jeho nohy nespáchají sebevraždu. Sice by byla sranda tohle pozorovat, akorát tu nehodlala strávit tolik času. Sic džungle musela skrývat plno tajemství a pokladu, akorát skončit ve spárech obřího hada, či se někam propadnout nechtěl nikdo. Ani ona. Vydala se tedy pryč, nějaké čekání a tak vzdala. Postupovala džunglí stejnou cestu, jak sem přišla. No a jak to poznala? No přece to od nich zůstalo ošlapaný! Zvolila si čeští zpět do temného lesa. Aby okusila ještě na chvíli tu skvělou atmosféru a pak vyrazila někam znovu náhodným směrem. Třeba do té pouště. Nakonec tam mohl takzvaný pouštní král dorazit a proč si poušť nerozdělit? Tedy, proč se rovnou nepřidat do té jeho smečky? Skupina pouštních vlků, se stejným vibem pro poušť. Takové by poznat upřímně chtěla. Snad tedy nebudou tupí jak poleno. A pokud jo, tak smůla, ale Tania holt nebude žít v poušti. Anebo si najde část pouště, která jimi nebyla obydlená a k oáze bude chodit na tajno. I když jich tam mohlo být víc. A předpokládala, že na území měli nějaký ten zdroj vody, no ne?

<< mlžná džungle

Khan se projevoval i dosti sebevědomě. Nevyčítala mu to. K čemu vyčítat věci, které dělala jen ona sama. Teda to sic prováděla vlastně furt, jen sebevědomí vlci byli prostě zapotřebí. Jí už nezáleželo, v jakém měřítku. Jestli tak zdravě, či až tak moc jako oni dva... „Ne, teď bych se měla zasmát já,“ ušklíbla se, no dál se k tomu nevyjadřovala. Kdo ví, zda pointu toho, co řekla, pochopí a pokud ne, aspoň zažije zábavu nad tím, jak se dál vyptával. Jo, i ona se někdy bavila nad maličkostmi. Avšak vidět, jak někoho mučila, to bylo stejně na nejvyšší příčce. Lepší pohled, to kdekdo někdo nezažije. Na co nějaké krásné prosluněné vodopády a barevné lesy? Krásu si musel každý vytvořit sám. „Už padám,“ řekla ironicky a odfrkla si, přičemž naschvál provedla, že jakože měla nějaké ty mdloby. No pak toho nechala a vstoupila jako první do chrámu. Jeho řeči o průzkumech a alfách či co ignorovala, neměla zapotřebí to vědět a už vůbec si to pamatovat. Copak by ona někdy mohla být alfa? Sice si myslela, že dokázala všechno, akorát ať by to zvenku nepřiznala, do ničeho takového by se zrovna aspoň zatím nevrhala. Protože kdyby selhala, její ego by udělalo boom dolu. „Co tu vůbec chceš hledat? Jsou tu jen nějaké pochodně a staré monumenty, které si asi do pouště neodneseš, co?“ zeptala se. Ne, nevěděla, že vstoupili na místo, kde mohla zlepšit své schopnosti. Taky jak. Nikdy tu nebyla a nikdo jí nikdy nic neřekl. Při pohybu před nimi, co následoval po jejích slovech, zbystřila. Zas nějaký had? Tygr, puma? Jiný vlk?

3 mince = 24%
Z čehož 5% půjde do síly, 5% vytrvalosti, 6% do rychlosti, 5% do obratnosti a 3% do lovu.

Rozešla se beze strachu za zvuky, dokud se neocitla v tváří tvář další místnosti a postaršímu vlkovi, stojícímu poblíž a bezeslov se na ni dívaje. Pak se vše seběhlo tak rychle. Jakoby starý mistr věděl, že Tania potřebovala a hlavně chtěla vylepšit trochu své schopnosti. Zprve se objevili na jakémsi ringu, což černá vlčice hned pochopila. Měla se bít. Ona neodporovala. Spíš se jí to velice líbilo. Mu nandá. Snažila se bít silně a chytře. No mistr byl samozřejmě bystřejší a síly pobral víc, než Tania od té doby, co se objevila zde na ostrovech. Poté, co ji shodil na zem, slabě zavrčela a v rychlosti se zvedla. „Tak ty takhle, jo?“ zamumlala naštvaně, avšak než se na něj stihla znovu vrhnout, najednou se ocitla někde jinde. U strmých hor, kde jediná cesta pryč vedla přímo nahoru. „Zkouší mě. Ale já dokážu vše, co si řeknu,“ poznamenala si pro sebe sebevědomě a zhluboka se nadechla. Že by ji uvnitř svíraly obavy? Ne, vždyť by přece mistr nedovolil, aby se tu zabila. Či snad ano? Jako by ho znala. Vždyť ještě ani jednou nepromluvil. No nic. Začala lézt. Když se řeklo strmý, tam se fakt mysleli strmý. Jako kdyby chodila po vzduchu hlavou přímě nahoru. Až se divila, že se jí z toho nepříjemného pocitu netřásly tlapy. Však počkat. Ji nikdy! Téměř nahoře na ni nezapomněli zaútočit nějací ptáci, které neznala a jak se je snažila setřást a uniknout pod spáry jejich ostrých zobáků, málem doopravdy sletěla dolu. „Zmizte, zmetci jedni!“ zakřičela na ně i když jí vůbec nerozuměli, jen to chtěla ze sebe pro uvolnění dostat. Hned, jakmile vylezla nahoru, se samozřejmě odpočinku nedočkala. Ocitla se na cestě a to už vedle ní stál zas postarší vlk. „Tak co na mě chystáš dál?“ ušklíbla se, vcelku už vyčerpaná, no to nehodlala dát ani trochu najevo. Jakmile se vlk přikrčil a trhl hlavou směrem k pěšině, pochopila. Závody. Zopakovala to po něm a jakmile vyběhl, pak se vzpamatovala i ona a vyběhla také. „To není fér!“ houkla naštvaně, protože nedal ani žádné znamení. Ale nezastavovala, naopak se ho snažila co nejrychleji dohnat a předběhnout ho. V ostré zatáčce zas zpomalila, omylem, protože ji prostě nečekala. Znovu zavrčela a pokračovala dál, soudíce, že ho už asi nedostihne. Běžel kus před ní, zdál se i přes svůj věk neúnavný. Znovu zrychlila, chvíli přemýšlela, že to vezme nějakou zkratkou přes stromy a trochu ho naštve. Akorát to už se před nimi ocitla cílová pěšina - tedy zastavil, tak asi konec - a otráveně vydechla, když doběhla za ním. Musel z ní mít určitě srandu i když se tvářil neustále neutrálně. Ach jaký zásah do jejího ega! No proč to vůbec dělal? Jaký tohle vše no smysl? Mistr mávl ocasem a to se Tania dostala zpět do džungle. Huh? Přímo před ní ležely naschvál poskládané překážky v podobě kmenů, lián a tak podobně. Že by nějaké navazování na běh? Teď na to ale byla sama. Když se rozhlédla, její dočasný společník tu s ní nebyl. Vystartovala a zamířila přímo ke kmeni. Hádala, že ten měla přelézt. Odřela si přitom uši, ovšem podlezla ho a teď mířila směrem k liánam. Nejen, že se jí motaly do kožichu, no zakrývaly taky bláto, do kterého nečekaně stoupla. Zabručela a v té změti zelených provazů si všimla kamenů, poskládaných přesně tak, aby se mohla blátu vyhnout. Tak tam učinila i přesto, že kameny byly kluzké a hned by se mohla rozplácnout vedle sebe a rozprsknout bláto všude po okolí i na sebe. Ale což, byla zvyklá na horší věci. Dráha pak tvořila dutiny, kterými musela prolézt, kmeny, na které tentokrát vylézt a pak seskočit dolu, další triky s liánami a do cíle už po tom všem dorazila téměř mrtvá. Srdce jí bilo, až téměř vyskočilo z hrudi. Konec? Ne. Na chvíli zavřela oči a poté, co je otevřela, se nacházela v lese, už obyčejným, při snad desítkách pachů lasic. Olízla se. Ani si neuvědomovala, jaký měla hlad! Vydala se po jednom z pachů, akorát ony se tak křížily, až jí z toho čichové buňky dělaly pápá. No jo, ona neměla takové zkušenosti s lovem. Akorát co jiného tady v přírodě dělat, než se naučit lovit? No nic. Přece nebude žrát mršiny. No fuj! Maximálně krást kořist jiným vlkům, to byla přijatelnější možnost. Zoufalstvím se rozešla náhodným směrem, akorát lasice být prostě všude. Protože hned dvě z nich zahlédla. Přikrčila se, v duchu si zopakovala postup a taktiku lovu, co se dokázala naučit sama. Úplně sama, no koukejte! Zanedlouho jednu z nich držela nehybnou v tlamě a už už se jí chystala sníst. Vždyť konečně dokázala ulovit něco pořádného! Akorát to skončila zpět v mlžné džungli, odkud do svatyně vešla, jak jinak, než bez kořisti. Zamračila se a únavou si tu málem lehla. Nebezpečné. „Co to mělo vše jako znamenat?“ promluvila vcelku nevrhle. „Nějaký starý vlk si se mnou hrál jak s plyšákem,“ říkala si spíš pro sebe, protože Khan byl stejně jako mistr kdesi v háji.

>> mlžná džungle

Schváleno!

Další charakter

Postů: 82 - za poslední měsíc +-47 postů.
.
Sice tu nejsem půl roku, jak zní první podmínka, ale myslím si, že dokážu odehrát víc postav najednou. Také skoro každý den dám aspoň jeden post a to si myslím taky za něco stojí. A i do akcí se hrnu s plným nasazením, co se týče out-rpg.

Díky za pozornost <3

Schváleno, gratulujeme!

<< les u mostu

Jasně, že to pochopila. Že jí to okamžitě došlo. Jen si prostě neodpustila náhlý výprsk smíchu. „Ty a alfa smečky? Tady je možný fakt všechno. To si rovnou i já mohu založit smečku, když jsme u toho,“ řekla, když se přestala smát a ušklíbla se. Musela ho teď pěkně urazit, anebo to vezme taky s humorem. Kdo ví. Akorát si prostě nedokázala představit, že někdo jako on vedl smečku! Sice ho zas tolik neznala, akorát ona si dělala obrázek hned. A u tohodle vlka kdo ví, zda se někdy změní. Nevěřila tomu, však za tu dobu, co žila, poznala, že možné bylo fakt všechno. „Jo a nejsem žádná Zjizvená, ty přezdívky si strčte někam. Jsem Tania,“ radši se představila, než by jí vymyslel těch přiblblých přezdívek víc. Nepotřebovala žádnou přezdívku! A ani nechtěla. Na jeho poslední slova neodpověděla. Nejspíš nepochopil celou pointu jejích slov. Však vysvětlovat mu to nehodlala. Když vypadal, že ji chtěl pustit jako první dál, na jazyku se jí vyrojilo jak milé, které znělo spíše ironicky, no myslela to vážně. Většinou se tak k ní nikdo nechoval, haha. Její dobrá stránka si i na chvíli našla cestu ven a její kůže na tvářích se až začervenala! Akorát to nebylo vidět. Alespoň. Ono ať to vypadalo jakkoli, nakonec vyrazil první a ani na ni nečekal. Klasika, hloupá Tania. Jak si vůbec mohla i byť na vteřinku myslet? Zavrtěla hlavou a uchechtla se. Vydala se za ním do džungle. Nikdy v džungli nebyla a musela uznat, že to tu taky nepůsobilo nějak... nudně. I když na temný les to pořád nemělo. V dálce zahlédla kus obřího hadího těla a něco prošustilo mezi blízkými hustými keříky. Možná nějaký hlodavec. Takový tygr by si na ně už udělal nájezd. Pokud nešlo o nějaké opuštěné mládě, které ještě nevědělo, co za nebezpečí tu číhalo. „Víš vůbec, kam jdeme, pouštní králi? Či jen tak slepě cestujem?“ zeptala se na něco, co jí až vrtalo hlavou. Nesnášela cesty na slepo. Taky ho nazvala přezdívkou, no jemu se to bude narozdíl od té její líbit, že. Nevadí. V dálce se pyšnil i nějaký starodávný chrám. Olízla si suché pysky. Byl to nějaký jediný záchytný bod. Všude jinak jen stromy a liány. Tak se vydala k němu, nebojácně k tomu, co by se tam mohlo vše skrývat.

>> svatyně

Cesta přes most nebyla nic jednoduchého. Silný vítr ho rozhoupával víc, než když matka houpala své dítě, do toho ještě nekonečné burácení bouře, která jim stěžovala výhled, kam vůbec šli. Po mostě, haha. Osobně by se nejradši rozběhla a užila si to, ne že ne, akorát ve spoustě prknech chyběly kusy dřeva a trčely z nich nechutně velké třísky. Zas tak blbá tedy nebyla. Na páchání sebevraždy neměla zrovna chuť. Nad jeho dalšími slovy se ušklíbla. Přátelští a milí. Asi oba opak tohodle. Akorát uznejme, kdyby si vlk myslel, že byla přátelská, byl by to nejlepší způsob, jak ho využít a pak ho pěkně kopnout do zadele. Či do palice. Co na tom. Ušetřila by si aspoň práci s těmi sladkými slůvky a falešným přátelstvím a empatií. Ale ne, že by si nějak stěžovala. Vlastně jí to i bavilo. „Hodný se taky nebude jen tak procházet se zlým, že. Většinou...“ odpověděla na to, aby řeč nestála, pak pokračovala dál, dokud nedorazili do nějakého místního lesa. Úplný opak toho temného. „Chápu správně, že vlastně žiješ v poušti?“ otočila na něj mírně hlavu. Sic na nic jako na přátelství nehrála, akorát což, nějaký spojenec se hodil vždy. A pokud měl na životní podmínky stejný názor, tak o to lépe. Chtěl by se vůbec někdo jako on přátelit. „Prý je v místní poušti i smečka. Ale co je na tom pravdy, to nevím. Vlci tady na Moisu nakecají všelicos,“ odfrkla si. Jo, mířila právě na řeči o bozích. Pořád a pořád jí to připadalo trapné. „Všechna místa jsou nudná, pokud nejde o místa s tajemnou atmosférou. V tom temném lese jsem strávila čas ráda...“ vyjádřila se ještě neutrálně a rozhlédla se. Kam vůbec mířili? Věděl to vůbec hnědouš? Asi ne... budiž no.

>> mlžná džungle

Pokrčila rameny. Nejspíše, odpověděla mu pouze. Podal to hůř, než ona a to se jí právě taky líbilo. Na druhou stranu pociťovala mírnou žášť, že to takhle neřekla ona a trochu se nevytáhla, jak krutě a úžasně uměla mluvit. Však pft, to uměla i tak. Tania byla prostě geniální, dokonalá. Jakoby neměla žádné chyby. Žel jich měla celkem spoustu, uznejme. Jaké nadělení. No ona by si je nikdy nepřiznala. Však klasika, no ne? Přiznat si chyby sic bylo přirozené, ale pro ni srabácké. A riskantní. Kdekdo by je mohl v sekundě zneužít a ona by se dostala do háje. A to nemohla dovolit! Nechtěla si přidělávat úplně zbytečné problémy. Ona je chtěla způsobovat jiným. Takže své chyby nechá nevyslovené a bude ukazovat, jak silně musela působit. A taky aby ne. Přece jen postava jako samec a svaly se jí brzy taky začnou pohybovat s tělem. Jen ještě pár soubojů a znovu se dostane do své úžasné kondice. Tak na co nějaké obchodníky? Nikdy je nepotřebovala. A to, že na těchto ostrovech jo, na tom nesešlo. Teda sešlo, ale pro ni ne. Takže mě zveš na procházku jo? Ten boj bych možná brala víc, ale budiž, vyjádřila se k jeho dalším slovům a taky se ušklíbla. Zrovna ji jen tak nikdo nepozval na takovou věc. Buď zdrhl společník, či ji začal jedinec tak iritovat, že radši vypadla ona. Ale tak dál to neřešila a když se rozešel pryč, konečně v klidu, tak se naposled rozhlédla a vydala se za ním. A kam? Kam se vůbec chceš vracet? Do svého domečku se líně rozvalovat? rýpla si do něj a použila slovo, u kterého si nebyla příliš jistá, zda ho vlk znal. No ona ho odslechla od lidí. Domy byly ty jejich stavby, kde bydleli. Tak když se tak nazývali lidská obydlí, proč ne i vlčí?

>> les u mostu (přes most)

Vnitřně ji rozzářilo, když vlastně naznačil, že se mu toto místečko líbilo. S přimhouřenýma očima a celej nahrbenej sic vypadal jak nějaký dědula, ale nejspíš jen pociťoval tak strašnou únavu. Jindy by nastal čas se na něj vrhnout a vše to skončit, akorát protentokrát neměla důvod, Či ano? Vždy měla důvod. Či ne snad? Nic jí v tom nebránilo. Nepotřebovala ho znát, nikdy nikoho neznala. Nedělalo by jí to sebemenší problém. Ale jak sdílel ta svá první slova, nějak se jí náhle nechtělo ho jen tak kuchnout. Přesně tak! Místo pro ty pravé vlky. A hlavně, je malá šance, že tu potkám nějakého blbečka. Nesnáším takové, tolik moc...a ti veselí a vždy optimištičtí nejsou o nic lepší, sdělila mu své pocity a znechuceně si odfrkla. Třeba taky souhlasil. Bude souhlasit. Nemohla být jediná, která neobstála hňupy - jak ona je nezývala. No jo. Vrána k vráně sedá. Ti happy k těm happy, ti praví k těm pravým. Akorát, když se to zkřížilo, no to pak byla sranda. Fakt velká sranda, haha. Bouřka je fajn. nějaký pěkný slejvák taky. Ale co to je oproti nějaké vysluněné teplé poušti, odpověděla mu i na další jeho slova. protože je slyšela, jak jinak. V tom tichu to ani jinak nešlo. Kromě občasného zahřmění bouřky, no.

Nasadila nový úšklebek. Líbilo se jí celkem, že to říkal způsobem, jakoby o nic nešlo, no doopravdy musel být na pokraji smrti. Asi se jí nebál, stejně jako Tania samotná. Bylo fajn se nebát smrti. Aspoň se každou chvíli neohlížela, zda už zubatá náhodou na ni nečekala a nepřipravovala si kosu. Kdyby ano, jaký by měla život? Hrozný. Nic by si nikdy neužila. Protože všechno, na co by narazila, by znamenalo smrt, no ne? Život ve strachu... to chtěla přidělávat ona a ne, aby se to dělo jí, přece. „Zní to jako pěkné vzrůšo,“ odpověděla mu. Že by se ho zeptala, kde za sebou toho medvěda s těmi pavouky nechal? Asi by si šla taky pohrát. „Ale kam vůbec teď zdrháš, blázne? Už tě nikdo nepronásleduje, jak vidíš a jestli chceš najít cestu z tohodle lesa, takhle to asi nepůjde,“ odfrkla si nad tím. Ani z obyčejného lesa by se tímhle způsobem fakt nedostal. Natož z tohodle, kde vše vypadalo tak stejně a kde vás falešné pachy a stíny zavedly úplně jinam, ještě hlouběji do tohoto místa. Ovšem, na druhou stranu, byla to jeho věc. Ať si tu klidně pobíhá. Ona zatím najde v klídečku cestu na světlo a on tu bude lítat do nekonečna, dokud nepojde hlady a žízní a zbyde po něm jen další ztracený přízrak do sbírky.

Jak předpokládala a že fakt předpokládala, dlouho tu sama nezůstala! Lesem slyšela prvně nějaké funění a dusot tlapek. Nepředpokládala, že si pro ni šel nějaký démon to pekla. A taky že ne. Vlk byl živý... nebo aspoň tak vypadal. Vycenila zuby, když do ní málem vrazil. Copak byl slepej?! Ach asi jo, co usoudila. Akorát ji, uznejme, černá vlčice v tak tmavém lese... možná se to dalo odpustit. Tak to řešit nebude. Však že ani pach nezaregistroval... kam se asi hnal? „Heh ty pouštní bohu. Nějak zřízenej, ne?“ ušklíbla se. A fakt. Vypadal dost unaveně, až vyčerpaně, kulhal na zadní tlapu a hlavně nedával pořádně pozor, kam šlapal. Jako by před něčím utíkal. Dělal, jakoby tu fakt zahlédl nějaký přízrak. Akorát to měl asi jen halucinace, haha. Kdo ví, co zdejší les dokázal vyvolat. Jí ne. Ona si to tu užívala totiž. A ti, kdo si to tu užívali, na ty žádné výpary nefungovaly. Určitě! Prohlédla si okem neznámého a čekala, jestli z něj něco vypadne. Jakože mohlo by a ne že ne.

<< kvetoucí louka (přes hraniční pohoří)

Jako před chvíli zátoku, tak proběhla i hory. Ono popravdě, dělala celkem chybu, Lehko by tu zabloudila, jak chvátala. Však jako měla štěstí vždy, ho dostala i teď. V klídku z nich vyklouzla, z objetí těch obřích a pevných skal. Skončila v lese. A ne v ledajakém. Temno, jak kdyby na zemi panovala hustá a tajemná noc, jakoby by se kolem, za kmeny stromů a na jejích větvích, schovávaly přízraky pocházející odněkud mezi nebem a zemí. A proč ne v korunách? Tyhle stromy byly tak mrtvé, že se to nedalo ani říct. A kolem tlap jí plula hustá mlha. Nasadila zlý úsměv. Tohle musela být náhrada za ty bažiny. A tohle nejspíš bylo ještě lepší, než ony. Nasadila hrdý výraz a narovnala se, aby dokázala, že se nebála a dokonce se jí tu líbilo! Nejspíš sobě, protože nikdo jiný se tu nenacházel. Škoda, moc velká škoda. Akorát potkat další živou duši na tomto místě...to musela být asi fakt výjimka, o ano. Ale třeba bude mít štěstí protentokrát. Setkání s někým zde, to by mohlo přinést nějaké to ovoce. Protože o strašpytla rozhodně nepůjde. Většinou tedy.

<< zubří pláň (přes tichou zátoku)

Tichou zátoku jen v rychlosti přebrodila. Ta příjemná atmosféra, jak to jiní nazývali, jí vůbec nevyhovovala. Zvedaly se jí z ní chlupy na zádech. Ach jaké pocity dokázala zdejší místa vytvořit. Bylo to vcelku zvláštní, no někdy až otravné. Tak šup z pláně na ostrůvek a z ostrůvku na další část Moisgrisu. Tím byla nějaká louka, s tuctem květin. Snad všude, kde koukla, by našla květ, pyšnící se svou krásou. Ona by se taky pyšnila krásou, nebýt těch jejích tuctu jizev. Přece jen, nemohla se s nimi nazývat jako krásná, ať se jí to líbilo či ne. Smůla,. achi ach. Pokračovala cestou, kde to jimi nebylo tolik zamořený a vypadala až ta trasa vyšlapaně, aby neschytala nějaká ta žihadla. Šlo sic jen o pár pichanců, však odpustit si takhle se trollit se nehodilo. Ona trápila ostatní, ne sebe. Hory v dálce, už zas! Nom což, kdyžtak si zvykne. A když ne, vždy rychle projde a měla to. Jaká líná to obcházet. A vůbec, kam mířila?

>> temný les ( přes hraniční pohoří)

<< červená louka (přes sněžné tesáky)

Když prošli portálem, další jeho slova už neslyšela. Neměla jak. V horách se najednou zvedl prudký a silný vítr, foukal hlasitě, tak, jak to nemohlo být ani možné! Ajeje, ty klasické bouře v horách. Musela vypadnout dřív, než se tu ztratí. Ztratit se v horách, noční můra! Echo se nacházel taky kdo ví kde. prostě, jednoduše, rozdělilo je to. Však zrovna jí to bylo fuk. Šlo jí jen o to odtud zmizet a ne hledat nějakého vlka. On se o sebe postará. Konečně našla cestičku, která vedla spíš. Spíš se z ní svalila a ocitla se hezky na pláni. Oklepala ze sebe veškerý bordel a rozhlédla se. Cestička, kterou chtěla jít, byla zahalená v husté mlze, která pocházela nejspíš od hor. Tak na to kašlala. Nebude se jako blázen v té mlze zas motat. Prozkoumá to jindy. Ani jejího společníka, teď už bývalého, nenašla. Oddychla si. Nehodlala na něj čekat. A k tomu ta cesta byla zrovna nepřístupná - pro ni. Jiný smysl jejich setkání nemělo. Tak se jen otočila na patách a vyrazila směrem k zlatému lesu, byť ne přímo do lesa samotného.

>> kvetoucí louka (přes tichou zátoku)

<< rokle (přes nejvyšší horu)

„Tak to je mi líto,“ odvětila ironicky a nakonec ho přeci jen dohnala. No jo, když necítil tu skvělou atmosféru, bylo to pak těžký něco vůbec říkat. „Spíš by ses měl bát jedovatých pavouků a hadů, než nějakého blbého šutru,“ odfrkla si a pokračovala v cestě, bez toho, aby se na něj jen okem podívala. Ale kdyby ti spadl nějakej na hlavu, byl by aspoň klid, pomyslela si. Jako zatím jí nějak vadil, avšak tu jeho smrt by si užila, o tom žádná. Akorát by byla radši za to strčení do bažiny. To by aspoň zavinila ona. Prošli i tou jednou osamělou horou - chudák hora, navždy opuštěná. Ocitli se na louce vlčích máků, kde už v dálce svítil portál, kterým sem vstoupila. „Představuju ti portál,“ uchechtla se nad svými slovy. Představovat neživou věc. Jejda, kdo to vymyslel. Anebo žil? Hm spíš ne. Bez toho, aniž by znovu na mém čekala, do něho vešla a šup, na louce prozatím zůstal Echo sám. Když dostane strach a odejde pryč, žádná škoda. Co by s tím nadělala? Nahánět se za ním nehodlala. Ať si dělal co chtěl, když se bál pitomého portálu. By se nad tím jen tiše zasmála a vydala se prozkoumat tu zapadlou cestu sama. A kdyby přece dostála toho štěstí, ach o co by přišel. Ovšem ona by zas přišla o zábavu, to pozor!

>> Zubří pláň ( přes sněžné tesáky)

<< ostříží zrak

Upřímně jí moc nezajímalo, že to tu neznal. A jeje, kolik ona tu ještě nepoznala míst. A copak to vyhlašovala někam do světa? Pf to sotva. No hlavně proto, že by to její ego položilo dost dolu. Ona přece musela všechno vědět a znát, že. „Ano portál. Neptej se, však brzy uvidíš,“ odfrkla si a pokračovala směrem k rokli. Ach kdyby mu ten portál nějak ublížil. Bylo to možné? Řekla by, že ano. Když vešli do rokle, rozhlédla se. Snad potkají tedy nějakého toho chřestýše. Jako ona cestou sem. By vlka trochu postrčila směrem k hadovi a šup, už by schytal kousanec, na který by pravděpodobně umřel. Snad potkají tedy nějakého toho chřestýše. I proto, že jí prostě taková zvířata fascinovala. Škorpioni, hadi, pavouci. Živočichové, z kterých vlkům obvykle stávaly chlupy na zádech. Za to Taniu, ona je ráda. Taky tak agresivní, když se je někdo pokoušel dráždit. Takže měli i cosi společné. Snad potkají tedy nějakého toho chřestýše. Anebo jen ten pavouk by stačil. Akorát když se rozhlédla, všude visely pavučiny a občas i nějaká ta tmavá osminohá tečka. Hah. „Kampak tak rychle? Ty se tu snad bojíš?“ promluvila na něj s menším ušklebkem, když si všimla, jak spěchal. Bylo to komické. Asi byl další z těch příkladů, kterého vystrašila zas ta zvířata, o kterých před chvílí mluvila. Ona si to vykračovala pomalu a trochu ho provokovala. Aby tu strávili co nejvíc času. Třeba uteče pryč a ona už ho nikdy neuvidí. Vše bylo možné.

>> červená louka (přes nejvyšší horu)