Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< irisin ráj (přes severní hory)

Byla ráda, že konečně našla cestičku kolem hor, aby se nemusela ploužit zas do vrcholu a dolu, jak nějaké kyvadlo. Cestička byla úzká, museli jít za sebou. Tania šla samozřejmě jako první, protože jen ona věděla, kam mířili. No jo, ještě to vlastně Echovi neřekla. Jaká uličnice. Chudák si snad musel až myslet, že ho vedla někam na smrt. I když to na to, že mířili do místa jako bažiny, smrt mohlo znamenat. A ještě s ní, pf aby se začal bát. Na jeho slova neodpověděla, jen se znechuceně podívala před sebe, když na ni mrkl. Jakoby si o ní myslel, jak hodná nebyla. Měla by mu co nejdříve dokázat opak, akorát zatím ne. Svoje plány si nechá až v cíli cesty. Nejradši by o sebe otřela zákeřnicky packy jako to dělaly mouchy. Však proč to dělaly ony, tož už otázka. Akorát Tania by mouchu maximálně zašlápla, ještě aby si všímala, co dělaly za gesta, haha. „Za portálem jsem viděla takovou dost zapadlou cestičku. Kdo ví, co tam najdeme. Třeba budeme mít štěstí. Musí se prozkoumat všechno,“ ušklíbla se na něj vcelku zle a pak si v duchu oddechla, když minuli hory a ocitli se na nějaké rozlehlé planině. Poprvé si ji pořádně neprohlédla, teď však ano, aby zjistila, jakým směrem k rokli. Třeba tam vlčka uštkne nějaký chřestýš... to by si užívala! Ale zatím bude stačit, když rozvine nějakou konverzaci. Jestli nebude mlít bobky.

>> rokle

Mírně se ušklíbla, když promluvit, že to bylo zajímavé. Ani se jí nechtělo věřit, že by fakt chtěl prozkoumat místa jako bažiny. Tak chvíli přemýšlela, zda to myslel vážně, či jen třeba nechtěl být sám. Ale tak budiž, kdyžtak jeho chyba, že radši neutekl, pokud neměl zájem. Co ona s tím? Jí řekl to, co řekl, tak se řídila tím. Žádný slovíčkaření typu myslíš to vážně? nevěděla. Ani omylem. „Moudrost se hodí i k více věcem,“ odpověděla mu, pak začala vybírat směr, kterým se mohly stáčet nějaké ty bažiny. No kdo ví, ovšem vybere tam, odkud sem přišla. Přece jen si všimla tam takové zapadlé cestičky a když tam nenajdou bažiny, tak pořád by se tam mohlo nacházet něco velmi úctyhodného. Tedy něco, co prostě zrovna hledala. „Děláš dobře, Echo. Taková místa stojí za pořádnou prohlídku,“ zákeřně se usmála, i když šlo spíš o nějaký autoreflex a vydala se směrem, který určila, přičemž jí bylo celkem jedno, zda ji vlk následoval. Akorát když to navrhl, asi by měl, že. A když ji naštve, aspoň ho hodí do té smrduté vody a bude pobaveně pozorovat, jak se topil, dokud nebude konec. A hned je o jedno míň... a mohlo by být ještě míň. Přece jen, blbečků a ťululum tu muselo být taky dost. Bohužel. Chtělo by to pročistit. Však ne od všech. By pak nebylo koho šikanovat!

>> ostříží zrak (přes severní hory)

Mám 62 postů.

Ráda bych o odměny:
25% za 40 bodů a ty rozdělit
- 6% do síly, 6% do vytrvalosti, 5% do rychlosti, 5% do obratnosti, 3% do schopnosti lovu
A 2 tlapky za 20 bodů do ohně
Zbydou mi: 2 body

Zapsáno

Postovaná 62

Nakonec nechal svoje názory být. Naštěstí. Asi usoudil, že to nemělo cenu a to bylo jen dobře. Protože fakt to nemělo cenu, ani sebemenší. V duchu se usmála nad tím menším vítězstvím. Akorát kdyby se začali hádat a pak by se na něj vrhla - on nevypadal nějak silně, i když zdání klamalo! -, tak by aspoň dostála nějaké té zábavy. Sic možná zdání klamalo, avšak nevěřila by, že by disponoval nějakou silou jako předchozí vlci, které potkala. „Kdo by vyhrál? Ten, kdo není jen silnější, ale i chytřejší. Hodně bojovníků si všímá spíš své síly, než chytrosti. A to je chyba. Ať tomu věříš, či ne,“ odpověděla mu. Ano, sama hodně soubojů vyhrála právě nějakou tou vychytralostí. Tam se hodně protivníků soustředilo jen na své drápy a tesáky... no dopadli jak dopadli. Že by byla jedna z výjimek? Nevím výjimečná? To se jí líbilo! Na jeho další slova neodpověděla. Dělala, že je ani nezaslechla a jakože se zrovna zamyslela. Nechtěla na to už reagovat. Měla pravdu prostě ona, tečka. Nehodlala konat, jak někdo pískl. Jak nějaký otrok a mazánek. Pak zmínil bažiny. Zaujalo ho to? Fakt? I když podle toho zakroucení očima spíš chtěl jen dál rozvést konverzaci. No budiž. „Tady jsem na žádné bažiny ještě taky nenarazila. Ale jinde ve světě jich je spousta a jsou úžasné! Vůbec, pochybuju, že by se tu něco takového nacházelo. Vždyť tady jsou jen samá, čemu říkáte úžasná a kouzelná místa, ne?“ odfrkla si nad tím. Doufala, že se mýlila. Chtěla něco tajemného a strašidelného, prostě s tou špatnou atmosférou!

Postovaná 61

Chytrej jak rádio, musela říct ironicky. Jestli ji tady chtěl poučovat a myslet si, že něčeho dosáhne, tak se hluboce mýlil. Ona bude taková jaká byla i kdyby nad sebou měla deset vůdčích vlků, kteří by řídili každý její krok. Protože ona by se jen tak nenechala. Buď jí někdo přijal takovou, jakou se stala, anebo ať táhl někam do háje. Kvůli někomu se měnit nehodlala. Avšak těžko říct, zda šlo o dobrou či špatnou vlastnost. Tedy nebýt ovladatelná a prostě ovečka rozhodně dobrá. „Na ty se velice těším. Je s nimi totiž zábava,“ ušklíbla se nad jeho poznámkou. Jak se hned namíchli, anebo se snažili házet stěry jako ona, haha. Ale některým se doopravdy dařilo, to musela uznat. Někteří však už sypali z tlamy kraviny. „Krotit se budu, až uznám za vhodné. Jen ať si někdo na mě zkusí,“ řekla nezaujatě, jakoby nad tím jen mávla tlapou, jen slovy. To, že ztratila sílu, neznamenalo, že ztratila i trochu toho vychytralství. Vždy si poradila a vždy si poradí dál. Ať si každý tvrdil co chtěl. Jí to prostě nezajímalo! „Aha, bramborový Echo, hm. Já jsem Tania,“ představila se mu naoplátku, protože proč by neměl znát její jméno. Netajila ho. I když ho někdy hned nevyslovila. „Tohle místo ti možná přijde zajímavé, ale na nějaké bažiny to nemá. Ta nejhorší místa jsou zároveň ta nejlepší, víš?“ prohodila slova, která měla na jazyku už dlouho a podívala se na něj, zda bude souhlasit či ne. No on asi ne... jaká škoda, že. Túra do bažin se společníkem, mňam. Akorát s ní nikdo nechtěl nic moc mít. Ovšem bylo jí to zcela někde.

Postovaná 60

Usoudila, že účinek ten její trapný pozdrav a poznámka měl. Hned se namíchnul. Musela se nad tím ušklíbnout. „To jsou všichni vlci tady na Moisu tak vážní?“ promluvila pobaveně, když úšklebek z jejího obličeje zmizel. Připadalo jí to tak. Každý se tu hned namíchl, anebo měl poznámky typu hrášek nízko mozku. Ne, že by si stěžovala. Nestežovala si, vůbec. Bavilo jí se hádat, pozorovat, jak vlka naštvala, dokonce se až prát... hah když se někdo rád pral, bylo něco v nepořádku, že? Však to nebyla její starost. A šlo o vedlejší téma, které sem zrovna nepatřilo. „Práva, co budu a nebudu dělat, si jako každý svobodný vlk zvolím sama. Nejsem pod ničím velením,“ odpověděla mu a pokrčila rameny. Považovala to za celkem divná slova. Jakoby vlci měli nějakého svého Boha, kterým jim dával rozkazy či co. No jestli to ti místní dělali - jestli existovali, což ona myslela, že ne -, tak jí nikdo nic nerozkazoval. Tak co? Mohla si za sebe rozhodovat sama. Následky bude nést taky jen a pouze ona. Tak co všem vadilo? Jí samotnou ty následky totálně nezajímaly. Tak proč ostatní... No jo, ona se naučila, že přemýšlet dopředu nemělo někdy cenu. Někteří si jen občas rádi rýpli. To i ona, aby to nevypadalo, že se nějak obhajovala třeba. Pozorovala, jak si pečlivě čistil srst od písku a vcelku vypadal, jako by tu srst si chtěl vytrhat celou i s tím. To nadělal teda.

Postovaná 59

<<severní hory

Došla na místo, které by mnozí vlci popsali jako ráj. No ona ne. Ona obdivovala nejvíc místa, nad kterými jiní vlci ohrnovali čumák.b Močály, pouště...však rozhodně nebyla jediná, kdo těmito místy žil, to rozhodně. To si vzpomněla na Hančino rozloučení, ať si prý užije štíry a poušť. Musela se nad tím dodatečně ušklíbnout. Znělo to dostatečně výsměšně od ní. No stejně jako Táňa opovrhovala horami, ty dvě hrdličky asi zas pouštěmi. A co jí to vůbec zajímalo? Názory jiných vlků jí byly úplně u zadele. Na druhou stranu toto místo, či aspoň ten pruh písku, připomínalo nějakou tu poušť. A voda oázu. Akorát nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že tohle nebude pitné. Tak ho protentokrát poslechla a nenapila se z toho. Ještě by se ztrapnila, jak by plivala nechutnou vodu všude okolo. Třeba před tím vlkem...aa ejhle! Koho to tu máme? Odfrkla si a rozešla se přímo k němu, otravovat svou přítomností. Heh čau, ty hroudo brambor, promluvila směrem k němu s naznačenou poznámkou, že se tu válel jak pytel. Ach dělala, jakoby i ona nikdy neležela. Však což, třeba ho vyprovokuje vlčka jednoho.

Postovaná 58

<< rokle (přes ostříží zrak)

Tak hory obejít jaksi nešlo, tak aby se nevracela jako blbec, tak se přes hory vydala. Vždyť přece se jich nebála. Jen na ni působily mírně nepříjemně, stísněně. Avšak takové pocity by zrovna ona nikdy nepřiznala. Taky co jiného vydrala na povrch, než výsměch, znechucení či vztek? No povětšinou nic moc, že ano. Pokračovala cestičkou snad zas směrem dolu, kamkoli do nížin. Brzy snad vyrazí do nějaké té pouště, no prvně chtěla sehnat nějaké ty obchodníky. Zvýšit své schopnosti byla prioritka přece. Nemohla se do pouště a do nějaké té případné smečky vydat slabá jako pírko. Musela tam přijít jako vlčice s novými svaly a pořádným šarmem. I přes její jizvy...které na druhou stranu vytvářely dojem, že něco zažila a s bojem měla veliké zkušenosti. Větší, než si kdo dokázal vůbec představit...

>> irisin ráj

Postovaná 57

<< červená louka (přes nejvyšší horu)

Aaa rokle. Tak podobná poušti, kterou tak zbožňovala. No jo, ona ráda mrtvé věci. Panovalo tu sucho, horko, ticho a prostě mrtvo. Nacházelo se tu plno jedovatých zvířátek, takových, kterými nechtěl být kousnutý asi nikdo. Jí to bylo celkem fuk. Dokud jí nezabije vlk, příčina její smrti jí byla celkem putna. Viděla do jedné z chodeb vběhnout štíra, na pavučinách v růžcích si relaxovali pavouci, dost podezřelí a asi pěkně jedovatí. Prošla kolem jednoho chřestýše, který na ni vražedně koukal a zběsile chřestil koncem ocasu, aby si dala ústup. Že to tak fungovalo, páni. Fakt si dala ústup. Avšak chřestýši, ti koukali vražedně furt. Udržovali si na tváři ten svůj naštvaný výraz. Hadi obličeje asi neměnili. Že by to ani neuměli? Zvláštní. Kdyby si ona mohla vybrat, v jakém výrazu zůstane navždy, taky si vybere vražedný. Anebo lépe nějaký hrdý, pořádně sebevědomý! Mírně zamračený.... no, o tom ještě musela chvíli popřemýšlet. Prošla rokli celou, bez újmy na zdraví a pokračovala dál. Pomalým krokem se vydala i přes nějakou menší louku, přímo směrem vpřed. Vidina vzdálených hor se jí taky nelíbila, no třeba půjdou nějak obejít, no ne?

>> severní hory (přes ostříží zrak)

Postovaná 56

<< sněžné tesáky (portál)

Když skončila na nějaké louce poseté máky, zavětřila. Krom pachu kytek se jí pořád držel ten odporný puch magie. Takže se nacházela pořád na Moisu. Jen na jiném místě, kdo ví, jak daleko od těch hor. Oddechla si s chvíli tam jen tam stála otráveně na místě, schovaná mezi těmi obřími červenými kytkami. Trochu naivní ne, když si myslela, že to bude tak lehké. Jak o tom mohla jen přemýšlet. Že se nestyděla. No ona ne. Ani by svou chybu nepřiznala, na to byla moc hrdá. A taky, komu by se k tomu měla přiznat? Trávě? Ty jo, to by pěkně na něčem jela. Už myslela na kraviny, fakt. Hodila to, jak si myslela do ohně, který to spálil až na popel a vydala se na cestu. Po chvíli si myslela, že snad narazila na další pohoří a svět stál úplně proti ní - samé hory, ona ne nenáviděla, pointa toho byla tak jasná -, avšak nakonec zjistila, že šlo jen o nějakou osamělou škálu, kterou si ani nelámala hlavu. Vždyť to se nedalo ani považovat za žádné hory! Jen nějaký špičatý, kamenitý kopec, nejpřesněji řečeno. No sešla ten prudký sráz někam na nížinu, která už jí i po tak krátké době začala dost chybět. Obrazně řečeno. Jí fakt nikdy nic nechybělo. Maximálně kus země, který jí moře sebralo.

>> rokle (přes nejvyšší horu)

Postovaná 55

<< vlčí jezero

Sem do hor dorazila jen z jednoho důvodu. A tím byl ten portál, který zde viděla v dálce poprvé. Zajímalo jí to. I když magii a takovým věcem nehodovala, chtěla zjistit, jestli ji třeba nedovede někam pryč z tohoto souostroví. Což by přivítala dost dobře a pak se smála tomu vlkovi, že to ještě nenašel, když tak rád prozkoumával hory. Vždyť ten portál zářil kdo ví jak daleko! Nepřemýšlela o tom, o čem si tak teď ti dva povídali. No, jednoduše řečeno, oni dva se našli a být jako páté kolo u vozu v jejich románku se jí taky nechtělo. Romantika jí odpuzovala celkově, ona by měla vztah nejspíš jen omylem. Jestli to šlo. Možná pod vlivem nějakých houbiček? Asi. To dělal kdekdo různé věci. No nic no. Ať sněli o svých bozích a životu v horách. Ona hodlala odtud vypadnout dřív, než se sem vydají i oni. Což bylo vcelku pravděpodobné, popravdě řečeno. Prošla jednu z úzkých cestiček, co vedla přímo k té obří zářící a kouzelné kouli. Chvíli na ni tak koukala, no než by jí vypálila oči, bleskovou rychlostí do ní hupsla. A šup, už se nenacházela v horách. Úžasné, že?

>> červená louka (portál)

Postovaná 54

Jejich slova poslouchala už jen napůl. Jak se bavili, pomalu a jistě se ti dva stávali přáteli, jak ji poučovali o bozích, jak jí Hanka říkala něco typu, že pouště byly prostě na prdlajs - v Taniiným jazyce a tak dále. Nezajímalo jí to. Už jí začali dostatečně štvát. Příliš veselí a plno elánu. Jakoby si neuvědomovali veškerá rizika. A k tomu příliš naivní. Což o to, takoví se dali aspoň využít, avšak tady usoudila, že nemělo cenu se o to vůbec pokoušet. Tak se zvedla ze sedu na tlapy a zhluboka si povzdechla. „Víte co? Mám ještě své plány, které lze splnit, tak asi pomalu vyrazím,“ pověděla jim, čímž přerušila jejich konverzaci. Samozřejmě žádné plány neměla, jen chtěla už jednoduše pryč. Ať se tu ty hrdličky pobaví bez ní, haha. Vydají se spolu bohy, smečky v horách a podobné kravovinky. Dobrodružství za milion, fakt že jo. Pro Taniu doopravdy ironicky myšleno. „Užijte si ty své bohy a hory a kdo ví, co ještě. Pápá,“ promluvila mírně posměšně a znechuceně, čímž asi prohloubila to, že s ní nebudou mít chtít nic už společného. Hah naštěstí. Kdyby aspoň jednoho z nich potkala znovu, aspoň by extrémně otravovala svou přítomností. A to ona milovala. Stejně jako další špatné věci. Bez toho, aniž by se na ně jakkoli naposled podívala, vyrazila pryč náhodným směrem, přičemž dělala, že měla jasný plán, kam jít a co dělat. A že jí to rozhodně šlo! No taky zrovna na tomhle nebylo nic složitého že.

>> sněžné tesáky

Postovaná 53

Osud, jak se sem dostali, měli všichni stejní. Vyplavilo je sem moře. Tudíž i z toho hned bylo jasný, že šlo o ostrovy a z takového ostrova odříznutého od okolního světa se nebylo příliš lehké dostat. Arryn byl celkem naivní, že hledal pomoc u nějakých bohů. Ti si zdejší vlky museli držet zuby drápy, jak už něco podobného zmínila. Však nechala ho v té myšlence. Ať si hledá ty svoje na nebi. Ona bude hledat jinde. Sice nevěděla kde a jak, no časem se na něco přijde. „Ano, mnohem rozdílní,“ uchechtla se. Oni byli trochu naivkové a veselé kopy - vcelku využivatelné - narozdíl od ní. Ať si to tu užijí, ona nejspíš brzy vyrazí směrem na jih, neměla zrovna pádný důvod, co tu s nimi dělat. „Nezajímá mě můj kožich. Nebudu se někde usazovat, jen abych vyhověla jemu. Prostě kde se mi zalíbí - zda se to stane -, tam budu žít. Ano, poušť je mi velice pochuti, abych citovala,“ odpověděla mírně nevrhle. „Sic jde jen o nekonečné písčité duny, však život tam je. Třeba můžeš mžiku šlápnout na nějakého jedovatého hada a budeš pomalu umírat na účinky jeho jedu,“ provokativně se ušklíbla. Faktu, že by se to mohlo stát jí, protože ona tam půjde, ne oni, si příliš nevšímala. Ona byla opatrná a ne slepá. Na jednoho z těch dvou by ale nějakého toho chřestýše poslala. Či na oba... Štír by taky stačil, pomyslela si. Ty jejich bodce na konci ocasu taky nebyly úplně bezpečné. I když ještě ve vzduchu visela otázka, zda zdejší takoví tvorové vůbec disponovali nějakým jedem. Anebo tu všechno bylo příliš bezpečné - kromě té magie, samozřejmě. „Je magická, ano. Možná víc, než dokáže unést. Tak až to tu bouchne, v poslední vteřině vám dojde, než se rozprsknete, co byla příčina,“ pokrčila čumák, pak nasadila znovu neutrální výraz. Jeho poznámku o barevných stromech přešla stejně jako Hančino při řeči, či o co vůbec šlo. Buď to jen přeslechla - spíš chtěla přeslechnout, nebo na to nenašla žádná smysluplná slova k jejímu charakteru. Tedy jaká ona slova házela, to už bylo asi vedlejší. Nad posledními slovy vlka měla chuť převrátit očima. Akorát na to jí neužilo už. Ty řeči o bozích ji už jednoduše štvaly. „Co je na tom pravdy? Jak říkám pořád dokolečka. Všechny ty řeči o bozích zní jak nějaké povídačky bab a ne jako něco příliš uvěřitelného,“ pokrčila rameny. Kolikrát to bude muset říkat, aby zdejší vlci uznali, že nemohli věřit všemu, co jim kdo řekl? To bylo jakože kdyby někdo řekl, že dokáže vylézt na strom. No vlci na strom vylézt nedokáží. No i tak to zní uvěřitelněji, než nějací bozi.

Postovaná 52

Tito dva si byli dosti rozdílní. Povahově i vzhledově úplně. To, že se shodli na pár maličkostí, na tom nesešlo. To nejviditelnější měli úplně jinak. A co na tom. Jí to bylo úplně fuk. Veselí byli aspoň víc ovladatelní. Pokud bylo potřeba, využila to. Však u tohodle vlčíka se jí líbil fakt, že chtěl taky utéct. Přece mu nebude nic dělat, když k ní přišel s takovou pěknou nabídkou, že. Bez oázy to ani nepůjde, pokud přece nenajdu cestu ven, odpověděla mu krátce, pak pokračovala v odpověď dalších jeho slov. Takže vlastně to, co všude. Jezero jako jezero, lučina jako lučina. Copak na tom sejde, zda to je v horách, či nížině? odpověděla nezaujatě. nerozlišovala mezi sebou zrovna tohle. Jezero se jmenovalo horské jen proto, že leželo v horách, asi. Tak co na tom furt viděl úžasného? Nechápala to, fakt to nechápala.
Když se k nim připlazila další vlčice, otočila se k ní, no tak, aby viděla i na druhého vlka. Rušíš, pomyslela si trpce, chtěla prvně nějaké vysvětlení, čím byly hory tak výjímečné, no hnědý už promluvil první, tak neplýtvala slovy. Třeba dostane i nějaké výhody. Další veselá kopa, vidím, promluvila mírně zákeřně na vlčici. Ti se na ni teď nějak chytali. Ýe by jí osud něco říkal? Uuu. Nemyslím si, že jí zajímá zrovna poušť, ušklíbla se na Arryna, když o ní promluvil. Však kdo ví. Třeba jo. Anebo další horomil, ajeje. A ano, jsem Tania, tedy, zamrlala a posadila se. Slušnost jí nic neříkala a ani se jich nebála. Stejně v její přítomnosti se vlk taky nezvedl. Tak proč se namáhat. A co. Nepotřebovala to.

Postovaná 51

Ano, přála si odtud vypadnout. A měla radost, že by jí ten způsob úniku vlk řekl. Akorát její hrdost a nepotřeba pomoci jí nedovolila to dát najevo, či mu jakkoli poděkovat. Vždyť ona nepotřebovala ničí pomoc. Vytáčí si sama. Přijde na to sama. Snad co nejdřív. Akorát i tak ráda sbírala informace, tak by mu na to měla něco odpovědět. Ono to znělo dostatečně výhodně. A ještě zadáčo. Hah ne, že by pro to až chtěla udělat nějakou službičku jako to rozdávala ona. Akorát chyba každého, že to fakt plnili. Ne, že by je někdy přímo nedonutila, no prostě pořád byla možnost srabáckého úniku že. Aspoň by si užila zas něco. „To se bude určitě hodit,“ odpověděla mu výjimečně neutrálně, protože o něco takového by rozhodně stála. Tak proč to prskat? Teď neměla důvod. A jak zjistila, jejich názory se zas rozdělovaly. On rád hory, ona nějaké teplé krajiny, právě typu poušť. „Je, no. Aspoň, co jsem slyšela. Hory z nějakého důvodu nemusím, heh. Za to taková poušť na mě přímo určitě čeká,“ odpověděla a oddechla si. Přímo je nenávidím, pomyslela si, no takhle přímo to neřekla, i když klidně mohla. Nezmínila ani fakt o její řídké srsti. To na co? Viděl snad. „Co vás všechny vůbec láká na těch horách? Není o co stát. To jen kvůli husté srsti, aby ses nepotil, či co?“ ušklíbla se. Nechápala. Akorát asi neuměla uznat, že každý prostě rád něco jiného. S tím nic nemohla nadělat. Nikdo s tím nemohl nic nadělat.