Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Les alf (Furijské hory)
Nejspíše nastalo jen ticho. Dokázal skutečně zabít konverzaci pouhým představením? Nah, tak ať nebude se doprošovat k tomu aby tu bylo živo. Věděl že by to Solf mohlo zamrzet, že si on zrovna nechtěl povídat s vlky co zrovna potkal, ale ona ho musela chápat. Nikdy nebyl ukecaná s jinými vlky. Neměl hlavu tak vysoko zdviženou aby se nekoukal pod své packy. Dával si pozor na to kam šlape a přesto... panovník kterým měl být byl někde pořád tam uvnitř. Podíval se na svůj stín a uvědomil si, že se stále podobá panovníkům před ním. Amy by byla pyšná... projelo mu hlavou a dokonce vzpomínal na vlčici jenž ve svém kožichu nesla jasné znaky stáří když se narodil. Přesto se vždy snažila být tu pro ně, pomáhala každému, ale od smrti její vlastních potomků a smrti i jednoho vnuka se zdála jako ta babička co už spíše dává jen rady z povzdálí. Povzdechl si a uvědomil si že jejich kroky míří skrz hory.
Ucítil lehký vánek na své srsti. Zastavil se a díval se směrem kterým odhadoval že větřík vane. My jsme vzduch, vracíme se tam vždy po smrti... jednou tu budu také takto pro své děti... ale.. v jeho očích se chvilku zablekl smutek. hlídají mě stále rodiče? Projelo mu hlavou. Zemřeli během bitvy. Jejich těla našel hned co se tam vrátil aby pomohl s určením mrtvých. Podíval se na ty dva, jak se k němu Cinder přidala. To mu odvedlo myšlenky jinam. Pokud byli oba dva tak neskutečně žárliví, tak je to jednoho dne zabije. Znal vlky které láska zabila, které zničilo to že se nikdy nedokázali povznést nad to vše.
Šel za nimi dále, vedle Solf a doufal že se dostanou brzo do svatyně, aby se na tohle dobrovolné ničení nemusel dívat.
→ Dračí průsmyk (přes severní hory)

Netěšil se, pořád byla mez kterou Taylor hodlal snést. Pořád byla mez s jakou se naučil chovat k ostatním a nehodlal to měnit. Nechtěl se ani měnit vůči vlkům které neznal. Neměli mu co vytknout, neznali jej a neznali ani jeho příběh. Byl rád když vlk prokázal respekt když už neměl ani své postavení, narodil se na území kde se respektovali všichni. I on vykal vlkům s nimiž neměl vztahy ve své rodné smečce, tykalo se jen tulákům či kappám. "Nemá ti co vyčítat, všichni se rodíme stejně.. všichni děláme chyby. Život si nevybírá mezi normálními a vysoce postavenými, prostě bere. Tobě vzal sebedůvěru. Mne vzal vše co jsem miloval a ctil, vše co jsem znal... i Lissandře něco vzal, proto k tobě musí hledět normálním pohledem. Navíc se mi nezdála namyšlená aby ti hned vmetla do obličeje tvou chybu. Ne jako Sar." Snažil se jí uklidnit. Nevěděl však že brzo přijde jen chlad.
Viděl je v dálce. Jeho postoj se narovnal, hlava se hrdě zvedla a oči naplnil chlad. To co ho naučili. Nikdy neukazovat city vůči cizím. Vždy jen ledově rozhodovat a nenadržovat. Šel hrdě vedle Solf, dával si pozor na to jak držel jednotlivé části těla. Jen co byli natolik blízko že mohli vidět různá gesta, tak kývl na pozdrav. Mlčel. Tak byl vychován. Aby mlčel a mluvil jen když to bylo důležité. Solf stále měla jeho plášť, s ním by zakryl aspoň ramena, ale nevadilo mu to tak jako že ho Solf představila. Byl zvyklí že mluví první samec a až pak jeho družka. Naštvalo jej to někde uvnitř, nehodlal to však komentovat. On mluvil a Star byla svaly. Stejně jako u většiny párů a hlavně u panovníka. Ovšem hlavou mu projel Kuroko se Sintare. Tam byli oba vlci kterých si natolik vážil že doteď cítil jejich stín. Když ho Solf dopředstavila, tak se rozhodl promluvit konečně on. "Taylor Kom de la Marcia, těší mne." Prosté ledově chladné představení vyšlo z úst které neměli žádnou emoci jako zbytek obličeje a těl následované lehkou úklonou. Očima přejížděl vlky a dělal si na ně názor. Jako správná Alfa hodnotil všechny faktory se kterými byl zatím seznámen. Xander se zdal až moc dobrosrdečným. Připomínal mu Jayce. Jenže... jako každý neuměl držet jazyk za zuby a nemohl si odpustit poznámku. "Také Vás rád poznávám." Neměl potřebu mu poznámku vrátit, bylo to neslušné. Přesto ledový tón nemizel. Ani postoj který si stále Taylor zachovával. Jeho ladnou chůzi.
Svou pozornost přesunul na Cinder, bez pohnutí hlavy jí sledoval jen očima. Prohlížela si jej stejně jako on jí aby dostala názor na to co se dělo? Nehodlal tomu věnovat více pozornosti než bylo nutné. Solf Xandera znala, sice byla neopatrná, ale vlk se nezdál být zbytečně agresivním. Poklidný mladý vlk jenž se snaží spřátelit se všemi. Nejspíše balič srdcí všech samic na které narazí. Zarazila jej Cinder, která mu okomentovala zabarvení kožichu. "Děkuji Vám, máte velice vnímavé oči. Plášť jenž nese má partnerka na zádech vskutku patří mě. Nepotřebuji ho aby mne hřál a vzhledem k okolnostem nemá Solfatara tak hustou srst, vypůjčil jsem jí tedy můj plášť aby během našeho putování netrpěla zimou." Nemusel se ani snažit volil slova. Šlo to přirozeně, jako by se zase vrátil zpět. Jako by stále měl svůj titul a reprezentoval svou rodinu. Podíval se na Xandera a pak na Solf. Nehnul při tom ani hlavou, prostě je přejel očima. Nikdy však jeho pozice nebyla ani chvilku strnulá.
Cinder se konečně zmínila o svatyni do které chtěli jít i se Solfatarou. Nevěděli nejspíše jak to tam chodí. On tam byl během svých cest na tomto souostroví. Mohl jim vysvětlit co tam je a jak to tam chodí. "Svatyně je magické místo. Mistr vám pomůže při každém tréningu jakékoliv schopnosti chcete krom magií." Řekl stále ledovým hlasem na vysvětlenou ve zkratce. Nehodlal jim líčit jakékoliv romány o tom co prožil, když je ještě ani neznal. Solf tu bude od kamarádíčkování, nebyla naučená ničemu co by to ovlivňovalo. Ach Kaine.... co bys na mém místě dělal ty? Zbavil by ses toho jak tě vychovali či dál držet hrdost nás lvů? Mluvil ve své hlavě k duchovi jeho předka. Většinou se obracel k jejich pomoci pořád. Chtěl je stále reprezentovat jak nejlépe uměl. Chtěl pořád mít hrdost lva. Držel tempo s ostatními pohled pořád chladný a držení těla stejné, jako by se vrátil skutečně zpět...
→ Němé údolí (Přes Furijské hory)

Bylo vidět že Solf nebyla zcela spokojena s jeho názorem. Taylor možná neříkal úplnou pravdu ohledně toho co se dělo v hlavě každé alfy. "Fajn... můžeme se nechávat ovlivňovat názory, které jsou zcela osobní, ale také musíme nahlížet na celkové dobro smečky. Chápu že je Lissandra na tebe naštvaná, vidí v tobě slabou vlčici, ale... jsme ve vztahu dva, dva budeme vychovávat vlčata. Já o svých schopnostech nepochybuju, nepochybuju ani o nás. Naší prací bude ale nutnost přesvědčit i Lissandru." Věděl jak to chodí. Nikdy by nemohl dovolit vlčata určitým pozicím. Liss respektoval, jak už bylo několikrát zmíněno, pokud jim nebude přát tak to pochopí. Zastřihal uchem a podíval se na Solf. Jít ve více do svatyně? "Solf... víš jaký jsem stále vůči ostatním..." Jeho pohled byl rázem ledově chladný. Jen k pár vlkům se choval mile a přátelsky. Zbytek jako třeba ty co potkal při útoku cizáků nemusel, choval se odtažitě a jednal ve vlastním dobru. "Pokud to ale přežijí, tak klidně. Nemám s tím problém."

Podíval se na ní a zastřihal uchem. "Neboj, nikdo nás nebude soudit. Jako alfa se na to musí koukat zcela nesobecky, bez osobního názoru." Odpověděl jí na to co jí nejspíše trápilo. Vskutku, Liss nemohla svůj názor jen na jednoho z nich nechat všechno zhatit. Nebo spíše by neměl ovlivňovat finální rozhodnutí. Taylor se Solf zesílili od doby co přišli na tento ostrov. Taylor dokonce objevil i svou magii. Nehodlal se tedy nechat potupit tím, že by vlčata nedokázal vychovat. I kdyby na to měl být sám. Věděl jaké je to být sám bez rodičů... chvíli takto musel být když se oni věnovali svým povinnostem, tomu co každý vlk musel dělat. Konečně sešel až dolů. Měli by se tedy vydat zpět za smečkou. Ale vzhledem k tomu jak se Solf cítila... zvolil pomalejší tempo a zase zamířil k lesu Alf. "Rovnou se budeme moci zeptat zda smečka nebude něco potřebovat specifičně." Řekl. Bylo to lepší než přitáhnout něco co by se nehodilo.
---) Les alf

Zkouším to! :)

Rodina... to slovo ještě lehce zabolelo. On by rád měl svou rodinu u sebe, rád by zase viděl svého bratra či sestry. Viděl by je zase hrozně rád, byl by rád kdyby jejich pach cítil ve svých nozdrách a vše by se zdálo jako dřív. Klidné a připravené jako cestička vydupaná už předem. "Jo máš pravdu... bylo by na čase konečně Lissandru usvědčit v tom, že si zasloužíme založit rodinu." Odpověděl jí. Možná kdyby se předtím nehádali a on se nechoval jako idiot tak by to už mohlo být. Mohla by tu být jejich vlčata s nimi. Podíval se na Solf a pak zase na polární záři. Zvedl se konečně z chladné země a jeho packy si to namířili pomalu dolů ze srázu, který se nezdál už ani tak prudký. Barevný kožíšek mu nově zdobili i vločky sněhu, které se snášeli k zemi. "Vlastní úkryt? Na to abychom utekli před Lissandrou a zlým Sarem? Hm, to zní jako plán." Řekl zamyšleně. Bylo by milé mít někde daleko takovou zašívárnu, kde by se mohl i Taylor občas schovat před svými povinnostmi, které ještě nevěděl jaké vůbec budou. Následoval Solf a doufal, že se brzy vrátí, aby jim Liss požehnala a on zjistil co jako Kappa bude plnit.

Zazubil se když do něj strčila packou. "Nenechám se. Navíc na to že jsem drobnější mám docela tukové zásoby." Zavtipkoval. NIkdy nad tím nepřemýšlel, ale on nebyl někdo kdo by si okolo pacek obmotával partnery. Vždy se zamiloval tak neinvazivně. Spíše ani nikdy netušil jak. Ale v jednom měla pravdu. Jeho chování se měnilo podle toho jak se mu posouvala nemoc. Kéž by jej Jayce viděl teď. Jeho mysl se pomalu vracela zpět, byla skoro ve stejném stavu jako před válkou. Tenhle okřídlený jedinec by na něj byl nejspíše hodně pyšný. Dokonce by i uronil slzu jak nadšený by byl. Ale u většiny vlků které znal bylo těžké poznat na co skutečně myslí. Co je zničilo a co jim zvalo úsměv. Většinou byli mezi sebou svázaní i napříč rody. Leč jiné jméno krev byla stejná. Pořád byl potomkem vnučky Garmadona. Pořád je vázala krev. Vzpomněl si na sladkou Siriah a to že se i jako slepá uměla usmívat. Že jí nikdy její stav neomezoval aby každého brala jako svou rodinu. Dokonce poznal i černo-rudého vlka jenž ve svém životě zažil tolik a Rin dokonce Taylorovi několikrát pomohla najít odpovědi. Zatímco další děti od něj se domů moc nevraceli. Kde se teď všichni sejdou když vzniklo několik nových smeček? Ale slyšel i on ty zvěsti že Garmadoni na počest všech vytvořili smečku jenž bude přijímat vlky bez problémů a s láskou. Možná by se Solf mohla dozvědět více o celkové historii jeho rodu. Věděl že spíše mluvil jen o minulosti, co on prožil, ale Solf nikdy neslyšela jak to skutečně s Marcii bylo. Zasloužila si to vědět, zasloužila si vědět jak jeho kultura byla rozdílná vzhledem k tomu kde se jeho rod původně nacházel. "Možná bych tě mohl naučit více zvyků a také jak to tam vypadalo. Leč jsem z kolonie Marciů jenž se narodili už na Garmadonském území, tak někde ve světě je nás více. Máme zvyky pořád svázané s tím odkud pocházíme." Vysvětlil jí pro začátek. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Styděl se za to, že se bojí výšek když jeho rodina původně žila na horských hřbetech. Ale dokonce se Taylor zvládal svůj strach braburně. "Můžeme jít o kus dál." Bylo nad ním vidět že nad něčím přemýšlí. Bylo dokonce vidět že je to téma citlivější, jelikož v jeho očích měl ten výraz bolesti, muk které prožívali i ostatní. Prokletí rodu takové.

Chytl jí když zavál větší poryv větru. Přeci jen ona nebyla na plášť zvyklá a on už dokázal rozeznat co by jí mohlo vyvrhnout z rovnováhy. Když řekla onu větu tak se začal rozhlížet. "On tu někdo takový je?" Zeptal se pobaveně. Rád vtipkoval. To byla věc která se nezměnila. Zastřihal však překvapeně nad dalším co říkala. Huh? Že by bylo až tak těžké vyčíst mé emoce? Projelo mu hlavou. Nechápal. Cerum většinou vždy odhalil na co myslel, ale tak Taylor myslel většinou na pár věcí. "Hele... zas tak nečitelný nejsem... jasně občas je těžké se vyznat na co myslím, ale... to není pořád." Jedno své obočí měl pozvedlé. Páteří mu projel mrazivý pocit. Uvědomoval si že někdy s ním je to složité. Uvědomoval si dokonce že Lissandře dal možná za pravdu ve více věcech. Chápal jí v tom jak vedla smečku, uvědomoval si kolik toho musela udělat. Uvnitř sebe si dal facku. Ono občas když se viděl v odraze tak si měl chuť jí vlepit jen tak z principu. Tiše se zasmál nad svými myšlenkami.

Ušklíbl se. Nechtěl už své staré místo, nestál o něj skutečně. Navíc on a Star... nedokázal k ní už více cítit. Ona byla někdo kdo ho naučil spoustu věcí, ale teď už to bylo pro něj jen vzpomínkou. "Nechci... nechci aby na mě více vlci volali jako na krále, nejsem tu pro slávu a bohatství. Místo toho raději budu bojovat dále s tím že nikdo nezná mé jméno." Vysvětlil jí. Nepotřeboval být více králem. "Král kterým sem byl zemřel spolu s dalšími které miloval. Místo toho jsem tu a konečně žiju život jaký sem vždy chtěl." Byl spokojený. Poprvé v životě neměl pocit že mu něco chybí. Dříve byl slabým a zaslepeným, vlčetem které nedokázalo otevřít své oči a vidět krásu světa okolo sebe. "Navíc... nebudu hvězda, to je role strážců se stát hvězdami na nebi. Po své smrti budu větrem který bude našim dětem dále šeptat rady." Musel přeci jen lehce zavtipkovat. Nepotřeboval se dále ohlížet na minulost která byla za ním. On měl rád svůj nový život. Natočil na ní hlavu a věděl nejspíše proč to řekla. "Navíc sem si uvědomil že ke Star nic necítím. Ano miloval jsem jí, ale... dlouho nebyla po mém boku. Láska prostě zmizela, změnila se a já taky. Takže nemáš důvod na ní žárlit."

Solf se jej po dojemné chvíli zeptala na význam. "Uhm... nedokážu ti to přesně přeložit, ale píseň je o naplnění nebe hvězdami a rozkvětu květin, aby se rodina spojila a užívala si moment, kdy všechny starosti zmizí a ty můžeš jen bezstarostně tančit. Byla to píseň plná magie, většina písní v jazyku lovců obsahuje magii. Kvůli tomu se mi objevil zase znak na pacce. Je to symbol honu, Skupiny vlků jenž bezstarostně běží po nebi a starají se o svůj vlastní byznys. Znak je symbolem věčnosti, proto se hon také jmenuje věčný. Znak tam mám celou dobu zarostlý srstí, jelikož jsem se nikdy nevyvázal ze služeb honu. Pořád se kdykoliv mohu navrátit a užívat onu magii. Stejně jako tady máš Iris a Nera, tak hon vede paní půlnoci a pán stínů. Bohové jenž svůj božský život zapřísáhli tomu, že všude kam půjdou přinesou tmu, uspí kraj pod nimi. Hon taky plní funkci sběračů duší." Snažil se jí vysvětlil co nejvíce. Přesto udělal další věc co nemohla čekat a to že si sedl a přitáhl si jí k sobě. "Lovci, Garmadoni, Marciové, Strážci hvězd.. v ten den kdy se objevila záře poprvé bylo jedno kdo je odkud. Všichni jsme se sešli u Oběšencovo stromu a tančili za zvuků písní honu. Tradice dochovaná po několik set generací. I v ten den bylo možné vidět duše mrtvých." Vysvětlil jí hlavně princip svátku ke kterému patřila písnička.

Poslouchal jí, skutečně se jejich příběhy lišily. On byl zachráněn a ona se odtamtud dostala sama. Kéž by se víc vlků dokázalo dostat ven. Zemřeli vlci u kterých si smrt skutečně nepřál. "Nejhorší bylo... že tam vlčata ani nebyla. Jejich duše se nejspíše nikam nedostaly..." Zamumlal. To jej zranilo taky. Mladé životy, ještě neměli možnost ani se nadechnout a přesto jejich duše nedostala pokoje. Vrchol se však blížil čím dál více a on si uvědomoval že ho ta chvíle bude bolet. Přesto ještě přidal, aby se na jedné římse blízko vrcholu usadil. Slunce skoro zapadlo, nebe bylo nádherně tmavě modré s lehkostí ještě oranžové na okraji míst kam dohlédli. Taylor se jen pousmál.
Netrvalo dlouho a skutečně se tam proužky záře začaly objevovat, jako nádherné tančící víly. Nadechl se a začal zpívat pomalu slova v cizím jazyce. Jazyk nebyl tvrdý jak by někdo čekal. Spíše naopak. Jeho lehkost a jemnost se odrážela ve slovech jemnějších než by kdo čekal. Polární záře na obloze tančila a okolo nich se začal zvedat lehce vítr. Jako by si chtěl hrát s jejich srstí. Jen lehce jí zvedal, škádlil oba dva vlky. Taylor měl oči zavřené. Okolo něj se však začínali objevovat malé plamínky ohně tancující do rytmu písně kterou zpíval. Nemálo k tomu, že píseň hon spojovala. Proto si Solf mohla všimnout že se mu na pacce rozsvěcel zlatavý znak honu. Symbol který vypadal jako v by byl psaný v jiném jazyce. Situace působila až skoro pohádkově. Vítr jemně tančil s plamínky a září a pod nimi se vytvořil koberec květin. Píseň zněla dál v uších vlků. Taylor otevřel oči s posledním slovem písně. Ještě chvíli broukal melodii než to vše ustálo. Jen záře nad nimi zůstala. Podíval se na svou levou packu a uvědomil si že znak zmizel taky. Neuvědomoval si to ale po tvářích mu tekly slzy. Po celou dobu písně mu museli téct jelikož měl srst na tvářích zcela smáčenou. Otřel to packou a podíval se na Solf.

(--- Daén
Nejspíše nečekala že bude takhle upřímný. No ani on to nečekal, však zeptala se jej na svět mrtvých. "Nevím... upřímně mi to ale pomohlo. Potkal jsem tam Star a odpustil si chyby které sem udělal v minulosti. Je mi líp když vím že většina je tam. Ale země mrtvých není taková jako jakou jsem si jí představoval. Navíc nás zachránila.. síla bohů.. myslím si že pořád nade mnou drží paní půlnoci stráž." Taylor nevěděl že jej zachránila Iris. Přičítal svou záchranu úplně jiné bohyni. Jednou dítě honu navždy dítě honu. Nezlobil se na to však. Hon byl něco v jeho životě co mu ukázalo jak vlci musí držet při sobě. Zvedl packu a podíval se na svůj polštářek. Měl tam znamení honu pořád. Navíc... podíval se na bílou srst své packy kde z pod světlé srsti prosvítala zlatavá barva. Něco co nikdo moc nevěděl. "Plášť taky? Oh..." Zamyslel se nad tím. "Znám pořád ty vlky co vyrobili ten můj... ale nejsou moc přátelští vůči cizincům." Poznamenal a zamyslel se. Ani si nevšiml že jejich packy je dostali až k horám. Podíval se na nebe. Bylo dneska hezky čisté. Jistě se jim poštěstí vidět záři. "Když budeme nahoře, zazpívám píseň k té příležitosti záře, abys zažila to co já kdysi, ale nejspíše jazyku nebudeš rozumět. Stěží jsem se jej naučil já, ale už jen slyšet jeho písně je nádherné." Usmál se na ní. Mohl jí odhalit část své minulosti. Mohl jí toho ukázat ještě dost toho co se on naučil.

Řekla mu jeho slova a měla pravdu. Celý život se budou měnit. Možná tahle změna byla právě to co potřeboval. Právě to co znamenalo konec té nekonečné války jeho samotného. V jeho mysli projel zničený Cerum. Přišel o oko. Nikdy víc neuvidí tak dobře jako kdy předtím, ale stejně svou osobitou povahu neztrácel. Pro Taylora byl Cerum nejlepším kamarádem. Znal jej takovou chvilku, ale uvědomoval si že i on se změnil po "smrti" Kierannie. Taylor v té chvíli myslel jen na vlastní bolest, neuvědomoval si jak moc pro něj ti ostatní znamenají. "Nejspíše celkově o pocitech..." Odpověděl jí na to co řekla. Chyběl mu, byl pro něj opravdu milovaným přítelem. Jediný kdo se nebál říct na plnou hubu pravdu. A co jeho sourozenci? Poprvé cítil skutečný strach. V zemi mrtvých nebyli... to mu aspoň ulevilo od bolesti.
Solf poznamenala že vypadá jako polární záře. "Máš pravdu... tohle by se nejspíše mým sourozencům líbilo... milovali když jsme se chodili koukat na polární záři... vlastně zrovna v tomhle období se vyskytovala nad Garmadoníí. Mohli bychom se teda před velkou výpravou kouknout zda se objevuje i tady." Řekl a přemýšlel kudy by to mohli vzít, aby to pro ně bylo nejvýhodnější. Uvědomoval si co vše tady v jejich okolí bylo za hory. Rozhodně pro jeho dobro bylo dobré kdyby se vydali na menší horu. "Neboj, nenechám tě odletět." Odpověděl jí s mírným úsměvem a vydal se směrem který si zvolil. Obdivovala jej že plášť ladně nosí. Nejspíše byl skutečně těžší než se zdál. "Byl vyroben přesně pro mě... ale když se na něj přidala všechna ta pírka tak musím uznat že i mě samotného to překvapilo. Možná proto jsem se na něj vykašlal. Mladej Taylor totiž nenáviděl magii ke které plášť patří." Vysvětlil jí. Navíc mu chyběla jedna podstatná část která se přidělala místo přesky. Své tempo držel klidné, nebylo kam spěchat.
---) Furijské

Podíval se na Solf. Muselo jí to ničit poslouchat jak neschopná furt byla, bohužel on si to nikdy neuvědomoval. Co to s ním sakra ten zpropadený polobůh udělal? Proč mu jí bylo tak líto? Proč najednou pociťoval pocity, které jindy moc necítil. Nemoc odeznívala a on stejně pořád cítil něco co ho hřálo uvnitř hrudi. Vycenil lehce tesáky a scvakl. Nelíbilo se mu to. "Nechápu to... nechápu proč sem najednou tak milý..." Zamumlal. Vypadalo to jako by ho to ničilo zevnitř. "Já... líbí se mi to... je to jiné... uvnitř mě je takový hřejivý pocit..." Podíval se na nebe a uvědomil si že nejspíše tohle bylo to co se stalo. Změnil se... poznal vlky o kterých se mu ani nezdálo, naučil se mít rád svojí magii... vrátil se mu jeho dávno ztracený plášť. "JE to jiný pocit než ten chlad co tam doposud byl." Uznal tiše. Konečně mohla Solf slyšet že mluvil o svých pocitech.
Když záře zmizela tak opatrně nechal kořen zase zmizet v zemi. Podíval se na perly co měla Solf na packách. "Vypadá to jako... emeraldy." sledoval přívěsek jenž Solf chtěla připnout k jejímu ocasu. Neváhal a snažil se jí pomoci co nejlépe. "Sluší ti to s ní." Řekl a pousmál se na Solf. Ona jeho záda neviděla snad ještě dlouho bez pláště. Vždy jej nosil sebou. Pokývala. Mohli se vydat do svatyně. "Akorát pozor na větší vítr... plášť má jednu nebezpečnou vlastnost... nadnáší dokud si nezvykneš."

Povzdechl si. Viděl jak to Solfataru tížilo. Nebyla jako Star, aby se každému neduhu postavila s hlavou vztyčenou a s hrdostí dámy, která byla svou hrubostí spíše vlkem. Taylor chápal co se nejspíše Solf honilo hlavou. Jednou pochopí... jednou bude stejně hrdá jako Star. Pomyslel si a otřel se o Solf. "Celý život se měníme... jednou budeš hrdou vlčicí na kterou si nikdo nedovolí ani sáhnout, ale chce to čas a tréning Solf. Nikdo se nestal silným skrz noc." Jeho hlas byl jemný, uklidňující. Olízl jí čumák. Byl pořád naštvaný lehce na to co udělala, jak se zachovala, ale uvědomoval si více a více. Star vybudovala její minulost a to že nechtěla být po boku budoucí alfy jako tintítko. Solf neměla ještě nejspíš tu správnou jiskru. Opatrně si sundal svůj plášť a přehodil ho přes Solf. Zacvakl na ní i sponu, která byla upravená tak aby to vlčí packy zvládli. "Nech si ho na tu dobu co budeme spolu. Je zima, fouká vítr. Máš jemnější srst než já." Uměl být i milý a pozorný. Cítil jak jeho srstí projel studený vítr. Byl zvyklý na krutější zimy, proto se vždy na zimu stal o dost víc mohutnější. Aspoň co se týkalo srsti. "Jednou najdeš i ty svou jiskru, neříkám že to bude lehké... ale ta zažehne oheň uvnitř tvé duše... budeš věřit že dokážeš i nemožné." Neuměl nikdy povzbuzovat vlky, neuměl být nikdy milý krom toho stavu jak jej měnila nemoc proto teď nad svými slovy překvapeně zastřihal ušima.
Zeptala se jej na zajímavou otázku a on se musel pousmát. "Chtěl sem jít do svatyně.... potrénovat pořádně, dát si do těla... navíc ještě jít za Wuem a nakoupit nějakou zajímavou schopnost. Ale pochopím pokud tě tréning a hezká procházka po ostrovech nezajímá. Můžeme dělat co bys chtěla ty." Jeho hlas byl najednou plný jakého si až přehnaného milého tónu. Taylor se ihned zatvářil zase překvapeně. Co se to s ním sakra stalo? Roztrhám ho na kusy, jediný kdo se mi hrabal v hlavě byl ten dementní polobůh... to co mi udělal? Proč sem najednou tak.... přátelský? Projelo mu hlavou. V jeho tváři se jevil upřímný strach, ale najednou jej něco oslepilo. Otočil svou hlavu a instinktivně hrábl po plášti, ale uvědomil si, že ho dal Solf. Tak pohl packou s plným soustředěním na to co chtěl udělat. Ze Země vyrostl pořádný kořen jenž mu zabránil výhled na světlo. "Co se to u všech bohů děje?!"