Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TANEC MRTVÝCH - Taylor a Zeinab
POST 8
Podíval se na ní. "Aspoň víra v tolik bohů byla správná. Udělali ještě někde Garmadoni tolik chyb za které musíme pykat i my?" Taylor byl ohledně vyššího rodu pořád nenávistný. Podíval se na svou packu a povzdechl si. Kdyby je lovci nenašli tak by zemřeli všichni. Podíval se na Zei a ušklíbl se. "Zvykej si na mé špatné vtipy, hvězdička dosvědčí že mi nejde nic lépe jak špatné vtipy." Byl rád že si držel nějakou tu povahu, kterou měl. Jinak zbytek se měnil pořád. Měnil se a tvaroval. Čím více toho Taylor prožil tím více se to měnilo.
Pak se přeci jen podíval směrem který myslela ona. Ano, desku znal ale v jejich živém světě byla tak moc zašlá že bílá barva tam rozhodně nebyla, už na ní koukal mezitím co se bavil s Rain. Proto se tam ihned vydal. "Neber to zle Zei, sama víš co mě tam čeká... rozhodnutí zda si plánuji Solf nechat či ne... Pokud je v tom stejném světě a aspoň trochu si začne věřit nemám problém s tím jí ještě jednou nakopat prdel aby pochopila že se nemůže jen litovat.... koukni na hvězdičku, sama by mě nejspíše nakopala kdyby mohla." Ušklíbl se a podíval se na desku. Hledal jakýkoliv pohyb. Hledal cokoliv co by jim mohlo pomoci s tím se odsud dostat.

TANEC MRTVÝCH - Taylor a Zeinab
POST 7
Podíval se na Zei a pak na hvězdičku. "Jen mě zajímá... byla naše víra správná, hvězdičko? Přišel si pro tebe Kindred či slepě věříme v boha smrti co ani neexistuje? Jeho bělostná srst, luk kterým uspí všechny kteří přijmou fakt jisté smrti či zuby vlka co naopak usmrtí všechny, kteří chtějí před jistou smrtí utéct. Jayce byl až moc živý na to aby bohové neexistovali a to samé Paní půlnoci, ale Kindreda jsme nikdy neviděli..." Zeptal se jí na otázku co jej napadla. Po Garmadonii koluje jistá víra v boha smrti. Některé rody mají i svůj zvyk na přijímání smrti. Někteří avšak chtějí utéci. Taylor měl tuto víru rád. Nakonec zase promluvila Zei. "Co čekáš... o bohovi smrti se vždy mluvilo jako o melancholickém duu. Pochybuju že by mohl být šťastný když je jeho zem... taková." Odpověděl Zei a podíval se okolo nich. Všudypřítomná smrt, nemohlo se tu líbit ani jemu. "Vítejte v mém světě, dámy. Jsem jak ženská na krámech díky té nemoci... vím že mám někoho koho by má smrt trápila, ale přesto můj mozek chce utéct, mít klid od toho že se ani nemůže uklidnit. Je to jako instatní Solfovina." S tím měl hlavně pobavit Zei. Věděl, že by nejspíše skutečně zemřít nechtěl kdyby měl mysl v pořádku, ale působila na něj ta nemoc.
"Takže tu máš svůj "mečík" hvězdičko? Taky k němu máš pouto? K mrtvému meči?" Udělal si z ní srandu také. Ona ho snášela roky, mohl si z ní dělat srandu i tu. Však hledání dovedlo vlky k jasnému konci. Vlče mělo svůj... až podivně vypadající mečík. Taylora to zabolelo, nedával tomu však pozornost. Všudypřítomná bolest v jeho životě jej otupila natolik, že se tu rozhodně nehodlal kroutit. Stáhl uši když se zase ozval ten smích a vlče přiznalo že má něco co bylo jeho. Zamyslel se nad jeho větou. "Necítím ani že bych jí chtěl, spíše cítím že si potřebudu odskočit."" I v téhle situaci byl Taylor ledově klidný a dokázal vtipkovat. "Nech si jí, určitě k tomu dostaneš kupon na něco." Jeho pohled byl ovšem mrtvý. Jeho mozek díky nemoci fungoval jinak, cítil že by se jinak bál a prosil ducha o svou duši, ale.., teď necítil nic. Jen bolest.
Podíval se na Hvězdičku. Jamile tento malý zmetek zmizel. "Na bílém kameni pokrytém zeleni tvá duše leží....." Vzpomínal si kde takové místo mohlo být. "Jediné co mě napadá je oltář bohyně měsíce v naší domovině, ale... to by nebylo ono. Na Moisu jsem si však ničeho nevšiml.... nevíš ty, Zei?" Snažil se si vzpomenout na více míst, ale většina byla v jeho domovině, znal to tam dokonale. Pamatoval si kde co bylo a jak se tam dostat, ale na Moisu mu utkvěla v hlavě jen jeskyně Glaciem a katakomby. "Nebo co takhle katakomby? Ty jsou tu kousek. Sice by tam teď mohla být ta osoba co tam neustále kvílí, ale... jsou místem většinou kde leží mrtví či se tam zavírají na mučení." Podotkl další místo co jej napadlo. Netušil však zda natolik dobře ovládá místa Moisu aby mohl pomoci. Přemýšlel. Ušel docela dlouhou cestu, ale nikde vyloženě něco takového neviděl. Konečně se však mohl hýbat tak se ihned vydal za Zei.

TANEC MRTVÝCH - Taylor a Zeinab
POST 6
Povzdechl si, bylo načase se probrat, nemohl plakat furt jen co jí tu viděl. Miloval jí furt, ale jeho psychické zdraví se pláčem nezmění, navíc se musel držet. Ale zeptala se Taylora na Solfataru. Rozesmál se. "Solfatara je super vlčice, ale... necítím se s ní furt tak dobře, nejspíše je to zatím jen kamarádka, protože... co si budeme brzdí mi pořád ke dnu." Jako u každého s jeho diagnozou se chování drasticky měnilo. Proto se podíval na Zei. Povzdechl si. "Víš, mám prý nějakou nemoc, takový divný to je. Pořád mi to připomíná to co se stalo. Ani Jayce nevěděl kdy se můj mozek se vším srovná a to to je polobůh." Zamumlal. Cítil se v koncích, pořád se to v něm střídalo a považoval se za ženskou před krámama co nevěděla ani zda si chce dát čokoládu nebo být nasraná za malichernost. "Někdy bych si nafackoval, ale nejsem nějaký lékař abych věděl jak se toho zbavit, abych věděl jak se uklidnit. I když si to snažím připustit, že vás neuvidím tak moje mysl funguje furt stejně." Bylo vidět že se s tím nejspíše sám poprat nedokáže, zkoušel to, ale... nikdo nedokáže bojovat s ničím o čem jen ví a nevidí to.

Zamyslel se při pohledu na vlče. "Neříkalas hvězdičko že nemůžete nic? Tak k čemu mu je sakra míček?!" Vyřkl to co si oba se Zei mysleli, však nakrátko se zamyslel. "Ovšem některé duše mají silnou vazbu na předměty které způsobili jejich smrt. Možná jen ten... malý vlk potřebuje svůj klid s míčkem co mu je totálně k hovnu." Vydal se proto hledat míček stejně jako Zei. Nechápal čím dál víc logiku tohohle světa. Přesto se snažil jít po pláži a hledat modrý míček, který to vlče beztak někam dalo. Slyšel i její tichou poznámku, která jej donutila se pousmát. Všechno lepší než zabývání se vlastními myšlenkami. "Možná je modrý míček... metafora? I když ne, je to dost malý vlče na něco takovýho." Odpověděl na myšlenku Zei. Díval se za každý kámen zda tam míček byl. Nakonec Zei poukázala na něco vyplaveného z moře. "Uhm... tak to nevím jak jej z toho vyndáme když my tady nemůžeme nic."

TANEC MRTVÝCH - Taylor a Zeinab
POST 5
"Jenže... reálný svět už není tím co býval, Věčný hon se stal nezávislým, moje rodina zmizela a většina.. všech už není, není ani možnost vše opravit, není jak to... dát zase do původního stavu. Hodinky obracející čas jsem ztratil. Stejně jako plášť a to kým sem byl. Zbyla jen slupka a odraz který mi mou mortalitu furt připomíná. Myslíš že je zábava být živý ve světě kdy tě bolí podívat se na vlastní odraz? Kdy musíš všem tvrdit že se nic nestalo?" Bylo vidět že se mu za ty roky samoty změnila dost psychika. Předtím se o nikoho nezajímal krom ní, žil jen pro sebe a pro trůn. Ignoroval všechny a nasazoval si svou korunu místo pomoci ostatním. Jenže to co viděl se nedalo zvrátit, nemohl zabránit smrti. Dlouho si přál zemřít, ale vzít si vlastní život byl hřích a průkaz slabosti, takto nikdo odejít nechtěl.
Zničeně se na ní podíval. "Jak? Víš jaký sem byl. Král co hleděl jen na sebe. Nechával jsem zemřít ostatní abych já nemusel. A od války... se bojím vlkům otevřít, bojím se se posunout dál, protože... nechci aby mi zase někdo zval vše co mám či sem měl." Z koruny se stala trnová, která jej nutila krvácet, nutila jej trpět bolestí každý den jeho existence. Nutila ho se vinit za vše co způsobil.
Trpěl, více a více. Nikdy se nepřiznal, Solf viděla jen slabé dopady toho všeho co se stalo. "Já.... už ale fakt nevím jak dál, Star. Znala si mě ze všech nejlíp, přehlížela si mou tyranii a teď se koukni... jediné co chci od války je zemřít."
Pak jej přerušil pláč malého vlčete a hlas Zei co se mu šla věnovat. Taylor na chvilku zaváhal. Nevěděl zda bude tou nejlepší pomocí, nikdy se k vlčatům chovat neuměl... podíval se na Zei a přemýšlel že se rozhodne podle toho co vlče řekne.

TANEC MRTVÝCH - TAY A ZEI
POST 4
"Jako to nemůžeš vědět v normálním světě." Poupravil si svůj plášť. Nehodlal se vzdát jen kvůli tomu že tu neměl co dělat. Podíval se na Zei a pak se snažil vstřebat informace. Neměli duše? Aspoň něco k tomu jak se cítil. Duši neměl už od války, nemohl se odpoutat. Najednou mu řekla že si našel novou partnerku. Pozvedl obočí. "První minuty a už bych tě zas nejraději shodil do jezera, hvězdičko, tvé nadání se nezapřelo ani po smrti. Copak si mne nesledovala? Nedokázal jsem zapomenout..." Pořád to v něm bylo, staré city které k ní choval. Byla jeho a on byl její. Stál při jejím boku dokud nemusel bránit více než jen jí.
Nechápal ale proč zrovna ona, ze všech vlků se jim tu objevila zrovna ona. Ale měli pravdu, hledání Sintare která spolu s Kurokem často ve světě živých hlídala své děti bylo těžké, nenašli by jí ani kdyby se rozčtvrtili. Ale potkal tu jí, když tu byla ona mohl tu být kdokoliv o koho přišel. Jeho rodiče, celá rodová větev. Mohl si konečně se všemi promluvit. "Co když... nechci najít svou duši? V normálním světě... mě bolí pořád smrt vás všech, neznám ani nikoho kdo by chtěl žít, teda pokud mluvím o těch kteří jsme přežili. Konečně jsem tě zase našel! Konečně vím že tu jsou i další... pokud u sebe nemám Koru tak nemám s vámi kontakt..." Zeptal se. Mohl pomoci Zei a pak zde zůstat po boku všech. Nezvládal reálný svět, bolelo to a pokaždé co usl přožíval znovu a znovu ten samý sen. Měl svůj důvod proč by chtěl zůstat, proč pro něj svět živých nebyl atraktivním. Zei do něj šťouchla, byl čas se pohnout. Opatrně jí tedy předběhl.
Zaujal své místo vedle hvězdičky, bylo toho tolik kolik jí musel říct či se na to zeptat. "Co... vlčata? Zasáhla je smrt tvého těla? Jsou tu jejich duše?" Zeptal se jí opatrně. Nepřišel v den války o ní, ale i o jejich děti které čekala. Uši měl stažené k hlavě a litoval. "Není den kdybych na vás nemyslel... snažil jsem se i posunout, ale... nezvládám to."

TANEC MRTVÝCH - Taylor + Zeinab
POST 3
Protočil očima. "Nevypadá to tu promořené, teda něco co tak vím. Navíc musíme jednu z těch tří najít. Bez nich nemáme jak se tam dostat." Odpověděl jí na to. Pravda, pokud je nenajdou tak nemají možnost získat odpovědi na otázky co trápily jeho mysl. Kora byla známá tím že se ale objevila na poslední chvíli když někdo něco potřeboval. Následoval Zei ponořený do svých myšlenek. Hledal stopy na zemi, které by mohl připsat Korunerii, učila ho o této zemi, učili je všichni média protože každého zajímá co je po smrti. Tato krajina byla pro vlky pak domovem. "Není to tu tak špatné, jde o to v jaké části tohohle světa si. Prý." Aspoň tak to slyšel on, spousta míst které jeden mohl znát a spousta nových které teprve mohl prozkoumat. Uklidňoval se tím, že zde potká vlky co znal ještě za jejich života. Uklidňoval se tím, že je tu se Zei.
Konečně ale před nimi spatřil Irisin ráj. "Koro! Rin!" Zkusil ještě zakřičet jednou z plných plic. Pak si všiml vlčice. Lekl se tak že nadskočil. Přesto byl rád, jeho "Takže jsme dostali tebe jako průvodce, hvězdičko?" Podíval se všude okolo nich a hlavně na náhrobky. Zamručel a snažil se dívat všemi směry. Star byla možná jen přelud. "Musíme se dostat zpět, nepatříme sem. Nevíš cestu?" Nechtěl vyjadřovat city k ní, nemohl se jí ani dotknout, tedy pokud se duše vlků v tomto světě nestávají zase hmotnými. "Hlavně Sintare, neviděla si Sintare? Tu partnerku od Kuroka. Nezlob se, ale pochybuju že zrovna ty víš o co jde. Byla jsi bojovnice, nikoli médium." Musela to pochopit, snažil se získat někoho víc v oboru.

TANEC MRTVÝCH - Taylor + Zeinab
POST 2
Měl nejistý pocit, jako živí by zde neměli co dělat. Nikdo se z téhle říše ještě nevrátil pokud sem nevstoupil v jeho čas, vyjma těch které již zmiňoval. Zhluboka se nadechl. Mohl by zkusit jejich jména. "Něco mi říká že se odsud nedostaneme bez oběti." Řekl a opatrně našlapoval. Snažil se nevydávat ani moc hluku. Zei však stále byla živá což mu dodávalo špetku naděje, něco co by se mohlo dále hodit. Šlehla ho ocasem a on si odfrkl. Takže byl živý i on.
"Pozitivně? Nevím ani jak se odsud dostaneme. Nikdo o tom nemluvil, ale... aspoň uvidím dávno zemřelé." Odpověděl jí na to a zhluboka se nadechl. Rin! Koro! Sintare! Sakra máte tu živé duše!" Snažil se aby jej bylo opravdu slyšet, tyto tři vlčice pro ně byli nadějí, jedna z nich tu žila na trvalo po své smrti. Přidal do kroku jako Zei. Doufal že se mu jedna z nich ozve. "Máš pravdu... zvládli jsme i cizáky... tohle musíme taky." Byl rozhodnutý, nezemře tu. Zároveň se snažil přemýšlet. Světlo mu někoho připomínalo, dávalo mu lehkou naději že pro ně někdo přišel. Avšak onen agresivní smích se mu nelíbil. Zanadával tiše, skoro neslyšitelně. Nechtěl tam moc jít, ne když tušil co tam na ně čeká. "Rozhodně nebude. Proto měj vždy připravený packy na útěk."

TANEC MRTVÝCH - Taylor + Zeinab
POST 1
Rozuměl si s ní více než se Solf, proč tedy ztrácel čas v partnerství kde vlčici co měl milovat bral spíš jako nejlepšího přítele? Povzdechl si. Solf mu měla co nabídnout, ale nemohla být jeho partnerkou pokud by se nezměnila. To on se taky měnil. "Zem také mám, docela podivuhodná magie. Narozdíl od ohně i něco buduje." Odpověděl jí na její myšlenku. Měl dva úplné opaky magií. "Pravda, ale zas vem si. Někteří magie nemají a jsou spokojení. Protože neví vlastně jaké je to mít magii a my zas nevíme jaké je to magii nemít. Je tvůj život těžší pokud jí nemáš? Si diskriminovaný pokud jí nemáš?" Zeptal se pobaveně. Filozofická otázka spíše, docela dobré uhození hřebíku na hlavičku. On magie používal, trénoval je. Byl zvyklí na to. Stejně jako dříve měl své tělo vytrénované. Nebyl dříve tak slabým, nebál se dokonce i svou sílu využívat. Podíval se na Zei a pokýval. "A přitom je smrt koloběh života. Pro mnohé je i zvykem mít rituál před boji. Chtěl bych s ní mluvit, to ano. Ale zároveň vím že udělala co mohla aby se ubránila za což jí patří čest. Zemřela tak jak chtěla. V boji." Odpověděl jí. Přitom znal i zvyky honu. Chápal že oni před bojem dávali své životy do rukou osudu. Garmadoni zase šli do všeho po hlavě stejně jako oni. Neměl co komu vyčítat.
"Oh, netušil jsem že i v jiných smečkách chtějí aby jejich nejmladší uměli co nejvíc a ukázali co uměli při zkoušce. U nás to byl krutý tréning následovaný ještě krutější zkouškou. Už od malička se vlče učí kde je jeho místo. Každé postavení má pak jiný tréning a nelze si šplhnout jinak než za vysoké zásluhy. Teda tak to bylo, nevím kdo je nyní alfou všech zbylých vlků." Řekl. Bylo hezké slyšet že to nějaká smečka měla podobně. Již od mala se on učil jak být vhodným vlkem a pak byl vybrán na alfu a jeho tréning byl ještě krutější. Ale byl za něj rád. Nenadával na něj. "Až na ty zvyky to u nás bylo stejné. Trůn se dědil z rodiče na potomka. Netřeba zmiňovat tu nenávist ohledně toho z řad prostředních členů. I když to pravidlo bylo dáno dávno, však některým se jeden nezavděčí ani celým stádem laní." Vše ale bylo pryč. Rozplynulo se to v prach.

Pak však temno, neuvědomoval si ani kdy usnul. Jen pomalu otevřel oči a nasál pach okolí. Smrt. Něco jako když se jeden přidá do honu. Zei se o něj rozplácka což jej donutilo se zasmát a opatrně se zvedl na vlastní nohy také. Zakýval hlavou, ano byl v pořádku. Místo jej fascinovalo takže si nevšímal ani bušení vlastního srdce. Rozhlédl se okolo nich. Podle vyprávění to vypadalo totožně. Tohle jej trklo. Nemít v rodině někoho na hraně řekl by že jsou zase ve světě cizáků, ale ne. Páchla tu smrt a viděli jen světlo, které je někam vedlo. Sykl. "Ano, vskutku milá Zei, jsme zase v prdeli spolu, ale proč se mi zdá že jsme na hraně našich světů? Slyšel jsem o tom hodně, hlavně díky tomu médiu, ale nikdy bych netušil že by se sem dostal i normální vlk. Způsobila to naše debata? Prošli jsme snad přes něco nebo jsme zemřeli?" Zeptal se a opatrně Zei štípl zuby, aby zjistil zda stále ucítí fyzickou bolest. Vykročil opatrně za ní. "Dávej si bacha, pokud skutečně jsme tam jak jsme řekl, tak nás čekají věci horší než při cizácích. Svět mrtvých se od našeho prý zásadně liší." Kora nikdy nedržela tlamu zrovna o tomto světě. Měla zde svůj vlastní domov, svůj druhý domov kam často mizela pokud se potřebovala zabývat tímto světem. Snažil si vzpomenout na to před čím ho hlavně tato vlčice varovala. "Pravda... toto štěstí by se dalo ale teď nakopat. Aby nás příště neposílalo na smrt." Zhluboka se nadechl. Něco o tomhle věděl, měl to přece v rodině, měl v rodině pošuky pro které byl tohle druhý domov pokud se skutečně jednalo o druhý svět.

<< Ostříž přes Severní hory.
Podíval se na písek. Toho se moc u nich nenacházelo, většinou tam byli takové ty záležitosti zahrnující mírný pás. Žádné super věci dokonce i pár vylidněných lidských vesnic. Zei to nejspíše tu připadalo více jako rodina, nedokázal to však určit dobře. "Je hezké slyšet i o tom co znají ostatní, aspoň vím že tradice existují všude a nejsou jen na jednom kousku země." Odpověděl jí na to. Skutečně, nedokázal ani popsat že byl rád co všechno se nově o Zei dozvěděl. Za tu dobu se mu o minulosti otevřela snad více než Solf. "Garmadonská věc, co jsem tak pochopil tak ti to taky moc nepřidá. Furt slyšíš hlasy a vidíš mrtvé, teda vidíš je jen ty a slyšíš. Zajímavá magie, ale jsem radši za ty co mám já. Dokonce i za ten štít co umím vytvořit." Odpověděl jí na to, do věcí Garmadonů se jako Marcia motal velice málo, jeho praprababička si to ani nepřála. Garmadoni jim vzali svobodu a proto si ona i poté nechala svůj rod a chtěla jej předávat dál. Měl určitá pravidla která za svůj život musel dodržovat a ani po rozpadu je nehodlal porušovat. Řekla, že by bylo super někoho takového najít. Pokýval hlavou. "Vskutku, mluvil jsem s nimi. Oběma co byli v mé domovině, jenže jsem neměl ještě s kým se spojit, ale hodně vlků je vyhledávalo, nejspíše kdyby si za to nechávali platit tak by mohli mít cokoliv." Dodal pobaveně k její myšlence. Podíval se na ní a zacukal uchem. Možná, jejich zvyky se táhly dlouho, nikdo nevěděl kde přesně či kdy vznikli, ale miloval je. Chybělo mu to. Podíval se okolo nich a vzpomněl si na setkání s Rain. "A máte ještě vy nějaký zvyk?" Zeptal se jí. Pořád pociťoval jistou nestabilitu, ale povětšinou nebylo nic poznat, byl klid. Díval se tedy okolo nich zda tu nenajde něco co by jej zaujalo. Co by mohli prozkoumat.

<< Daén (přes les Alf)
Podíval se na ní, stejně jako Garmadoni i jejich rod věřil na neúplnou smrt. Většina tu byla držená kvůli tomu, že nedokončili svou cestu v životě. Nikdo tu duše nemohl držet krom médií nebo jak se jim nově říkalo modrou krví. Sintare, Rin, Kora či dokonce Valk a snad další budou v tomto koloběhu pokračovat, budou dále pomáhat duším. "Nevím, vlčice co má podivnou magii říkala, že ale hodně vlků po válce nenalezlo klid. Nedokázali odejít. Jejich duše jsou tu tedy dále a něco hledají. Většina chtěla jen omluvu, další chtěli vidět jejich děti vyrůst." Odpověděl jí a zastřihal ušima. "Možná je ona jednou z nich, sic máme pověru že se naši milovaní promění po smrti vítr jenž nám šeptá odpovědi a v něm nalezneme předchozí nositele rodu, nemyslím si že bych jí tu držel, ale spíš že bych byl důvodem proč odejít nemůže. Něco mi musela chtít říct, něco má na srdci, ale nemůže... nemáme u sebe vlky co s duchy umí komunikovat, takže se jí nedostane pomoci." Vysvětlil jí jak to nejspíše bylo, vždy to tak bylo. Dlouho tu byli duchové co neměli jak se se světem živých znovu spojit. Nikdo neuměl překročit tu tenkou hranici bez magie potřebné k tomu. Miloval tradice jenž dodržoval jeho rod. Miloval dokonce zvuky a vůni která vždy jednoho dne byla na oslavu mrtvých. Doufal že se zbytek živých vrátí a budou nadále oslavovat nad hroby. Území nepatřilo nikomu, ale nikdo se tam nechtěl vracet, ale strom byl vždy v neutrálním území.
Amorek možná za to nemohl, možná za to nemohlo nic, nebyl si jistý. Možná by se hodilo si udělat menší oslavu i tady, přeci jen... mrtvým se čest musela vzdát vždy. "Bez toho aniž by splnila to co jí tu drží odejít nemůže...." Jenže co jí tu drželo? Pak se na ní podíval. Bylo hezké slyšet že i jiní mají tradice. "Hrob má... je pod Oběšencovo stromem, vždy v určitý den kdy je spojení se světem mrtvých velké jsme se tam scházeli všichni vzdát čest všem kteří tam mají hrob. Brzy ten den zase bude, chtěl jsem se tam vrátit jako vždy, abych viděl zbytek rodiny a zazpívali píseň honu. U nás je to Věčný hon který odvádí duše do krajiny mrtvých. V jiný čas máme vítr, teda my Marciové, Garmadoni mají stíny které je vedou skrz stezku a Strážci mají hvězdy. Každý rod je ale v něčem stejný, věříme ve své předky a milované, přejeme jim klidný konec. Pokud cítíme že něco není dobře tak se jim snažíme pomoci bez magie pro komunikaci s duchy. Ale je pravdou že... jsem zapomněl..."

___) Irisin (přes Severní hory)

Povzdechl si. Co v něm Solf vyvolávala? Uvědomoval si zmatek ve svých pocitech, uvědomoval si konečně jak moc jí celou dobu bral jako jinou vlčici, až krutá realita a chvilkové zlepšení ho vrátilo zpět. Ona nebyla tou kterou v ní viděl. Tu už nikdo nikdy nevrátí, smrt je nemilosrdná, bere si a nic nedává zpět. Bere si bez zeptání se a ohlášení aspoň. "Dřív ve mě vyvolala naději, naději že je to víc než podoba, že jen zapomněla... ale pak jsem se probral... však jsem jí v viděl umírat a vidím jí furt. Že mi jí smrt nevrátí." Stáhl uši, ze všech na světě mu nejvíc chyběla ona. Nedokázal se smířit s tím že zmizela. Pořád jí viděl všude, slyšel její hlas a cítil její doteky. Jeho mozek šílel při každé vzpomínce na ní, srdce pukalo bolestí. Nestihl se jí omluvit, nestihl jí říct jak moc je mu líto že jí nezachránil a že radši zachraňoval místo kde měl vládnout. Opatrně si na sebe nasadil zase plášť. Bylo to sice těžší, zabralo to chvilku, ale mezitím poslouchal Zei. "Slunovrat, děli se divné věci a pak amorek. Jistě... nejspíše mám pořád v sobě šíp amora." Odpověděl jí na otázku načeš se pomalu vydal za ní. Nejspíše mu procházka prospěje. Pak si však všiml další obrazové halucinace. Zadíval se tím směrem a držel své tělo jen aby se tam nerozběhl. Možná se mu ale díky svátku mrtvých vracela, možná mu chtěla říct ať nesmutní. "Nedokážu to... to ona mou mysl drží pohromadě. Pokud bych byl sám tak jí vidím všude. Jako by nestačilo že jí vidím a slyším! Jako by nestačilo že se nemohu dostat dál dokud si s ní ještě jednou naposled nepromluvím! Začínám víc a víc šílet, Zei. Předtím to nebylo tak časté ale od doby co cestuji se to... zhoršilo. Jako by se mě snažila někam navést. Jako by věděla že na ní furt čekám." Podíval se směrem kde slyšel její hlas. Vábil jej a rval jeho mysl na kusy ještě více. Vábil jej a ničil jeho psychiku. Rozpadal se. Byla první kdo o tom věděl. Poslední dobou se to zhoršilo ještě víc. Netušil zda se jej jenom jeho svědomí snaží vytrestat nebo se jen neléčené trauma zhoršuje. Nikdy se s tím ale nesetkal, že by se to někomu takto razantně zhoršovalo a to první měsíce po válce furt pobýval s přeživšími. Více méně uskočil když jej kousla. Až to jej dostatečně probralo z tranzu co měl. "Jo to bodlo." Odpověděl jí pobaveně. Uvědomoval si, že jí následoval. Netušil kam chtěla jít.
---) Ostříž (přes Les Alf)

Pokýval hlavou, přišel při úplné apokalypse a pak našel vlky jenž kradli magie. Hodně dobře si uvědomoval, že zde bylo možné skoro vše. Hlavně potkat vlčice zcela jinak vychované než byl on zvyklí. Chování Zei se mu líbilo, připomínalo mu vlčici kterou znal hodně dávno. Ovšem ta zemřela a on nebyl nechutný incestní vlk aby si jí vybral, jinak by do ní nejspíše šel.
Nakonec to ze sebe všechno dostal, tedy prozatím. Následovala totiž debata se Zei. On věděl že mu to nejspíše pomůže se rozhodnout. "Jo, ku**vs** si to uvědomuju. Uvědomuju si i jak sem klesl. Já měl tak dokonalou ženskou a jak sem si pohoršil." Povzdechl si. Nemohl ty dvě srovnávat. Věděl jistě kdyby nedal příkaz ať jeho partnerka ten den zůstane v jeskyni s dalšími tak by nejspíše stála po jeho boku a užívala si boj plnými doušky. "Jenže čas vrátit nemohu, jinak bych byl dál šťastně zadaný a Solfataru neřešil. Má bývalá byla její úplný opak. Sice něžná květinka na první pohled, ale dozajista Solfatařin protipól. Debila ze sebe dělám jen proto, že se mi tak často střídají emoce. Uvědomuju si to já sám. Nedokážu jí říct že chci být sám, jakoby mi něco uvnitř mě bránilo,... asi to poje***ý svědomí, které mi nenechá nic zlého udělat." Zamyslel se, opravdu mu něco bránilo. Nechtěl jí vidět přeci jenom umírat, nebyl si jistý svými city, ale věděl že ona jej miluje a... sám pořád oplakával nejspíš lásku jeho života. "Nevyhovuje mi to, nejspíše mám typ na jiné vlčice. Solf... potkal jsem jí při té divné věci na vysoké hoře a od té doby se to ve mě asi pohnulo. Ano vzhledem mi jí dříve připomínala, ale když promluvila tak sem se modlil aby ta iluze skončila." Vysvětlil jak k tomu vlastně přišel. Sám nikdy nezvažoval svůj typ na vlčice, jaké je preferuje, ale když si to tak uvědomoval. Svou již mrtvou partnerku potkal při boji, kdy mu skoro nakopala prdel. Díky jejímu otci byla k boji cvičená, její temperament byl cítit všude kudy chodila, pokud si nehrála na tu dokonale sladkou vlčici. "Ta by mě zbila zase kdyby viděla koho jsem si našel. Doufám že se její duše záhadně nevrátí." Poznamenal a zasmál se tiše.

"Zajímalo by mě, jestli je to něco jako polobůh nebo jen obyčejný vlk. Nevypadá nijak speciálně, ale to co umí speciálního je. Navíc jak by věděl i o tom, že na vlka můžeš přidat i jiné zbarvení." Řekl a podíval se na Zei. Nejspíše by bylo dobré pak i zmínit to, že se naučil i ovládat své dvě magie které měl nyní k dispozici a dostal i svou, kterou měl dříve. Podíval se na svůj plášť. Opatrně jej sundal zase ze svého těla. Nechtěl ho teď mít na sobě. Zamyslel se nad její větou, rozhodně měl asi víc smůly než štěstí. "Řekl bych spíše že smůly, ta se mi lepí na paty již od doby co začala válka v mé rodné zemi, ale neztrácím naději." Přiznal. Proč by se mu jinak stalo to co se stalo. Neměl pro to jiné vysvětlení.
Zamručel. "Myslíš že jsem nepřemýšlel že bych se nenechal do toho tlačit? Ale ona by se zabila, nechci na své srsti více krve než je potřeba, Zei. Pokud bych se nenutil tak jí to tak akorát urazí a ona odejde. Bůh ví co by se stalo kdybych jí řekl, že nejsem psychicky v pořádku. Do prdele viděl jsem víc jak ona za celý život a brečím pokud mi to v mozku neběží dobře." Odpověděl jí popravdě. Projevoval se zase ten starý dobrý Taylor co se nebál mluvit otevřeně o problému. Kterého nezajímalo že urazí ostatní vlky svým chováním. Olízl si čumák a čekal na to co mu poradí dál.
Musel se zasmát. Bylo jasné že mu rozhodně četla myšlenky. "Za tu dobu co je tu ona a co jsem tu já jsem zesílil snad víc jak ona za poslední roky. Kdo myslíš že by vlčata jako jediný musel bránit? Jo možná to bude znít hnusně, ale kurva ona nebere ohled na to, že jsem vyšel s psychickou nemocí se kterou se snažím žít. To že bude plakat jak je slabá a nebo mi občas obejme mou nemoc nevyléčí. Jak říkal vlk kterého jsem znal... bude to trvat dlouho než můj mozek zpracuje to co se stalo a dovolí mi to zahodit za hlavu." To bylo nejspíše to co ho trápilo nejvíc. Že musel. Ne že by chtěl. Zei by jej možná v tomhle chápat mohla. Nebylo ale divu, že se u něj tato porucha vyvinula, nebyl dříve tak psychicky silný, neměl ani proč. "Ale jak říkám, řekl bych jí něco hnusného tak by se rozbrečela a nejspíš by se zabila a kdo by byl ten s krví na packách? Samo sebou že já do prdele."

Netušil že Zei byla zrovna smečkovým typem, to co zažili v tom cizím světě bylo flustrující, v akci se totiž zdálo že oba společně zahubí dva určité členy, které od té doby neviděl. Jeho tělo se při těchto myšlenkách uvolňovalo a nutilo jeho pysky, aby se roztáhly do milého úsměvu. Pokýval hlavou na její oslovení, skutečně, i s novým kabátkem od Wua to byl on. Sice mu jeho hnědá barva občas chyběla až moc připomínala minulost. Bolestivě. "Ten kouzelný stařík s obchodem umí všechno, ještě aby prodával něco na uklidnění až moc sebekritické partnerky a byl by dokonalý." Odpověděl jí. Chtěl vtipkovat, ona věděla že to jistě pochopí, možná je uslyší i Lissandra a vykouzlí jí to úsměv na rtech. "Ale krom vztahu ke kterému jsem přišel jak slepí k houslím, málem vlčatům se toho nestalo moc, chápeš takový ty běžný věci. Ještě dostat smrtelnou nemoc a řekl bych, že mám za sebou ty největší katastrofy." Pořád jel na té dobré vlně, znal hlavně temperament Zei. Nechápala sice partnerství, ale vtipkovat uměla. Zavrtěl hlavou. Neměl jak, neměl ani co s tím udělat. Byl jako myška chycená do pasti. "Ne, cítím se jako v pasti." Odpověděl jí konečně slovy. Všechno co dělal dělal kvůli tomu aby neublížil více někomu na kom mu záleželo. Časté změny nálady, emoční otupělost... to si toho nevšimla? Potřeboval pomoc. Čas který strávil na cestě po ostrovech mu lehce přidal k psychickému pohodlí, ale... vybalila vlčata, něco co znovu přiživilo všechno. "Chce vlčata..." Zamumlal, aby to slyšela jen a pouze Zei. Tohle téma nechtěl zatím ani před alfou řekl, už jen to že se Solf chvilku cukala.. Doufal že jej Zei vyslechne a dá mu nějakou super radu, něco co by mu fakt pomohlo.

Překročil hranice území smečky a pocítil jak se vše ulevilo. Jak všechen ten stres odešel. Všiml si že se konečně Lissandra vrátila, ale nehodlal jí říct o rozhodnutí jeho partnerky ke kterému se dostal jak slepí k houslím, bylo to jen na Solf zda si to vše bude chtít vyřešit. Bylo to jen na ní, on byl jen ten co jí měl oplodnit. Ten co neměl možnost to ovlivnit, přijít o ní nechtěl, nevěděl co by pak dělal. Až tolik stresu mu to způsobovalo. Jeho tempo zpomalilo a on jen šel.. díval se kdo všechno s alfou přišel. Všiml si ale známé tváře. Zei, jenž potkal naposledy při útoku cizáků se zde objevila a on pocítil zase pocit uvolnění, nemusel být sám. Pomalu změnil svůj směr chůze směrem k ní. Byla možná tou co by mu dokázala dát lepší radu. "Zei." Řekl když si byl jistý že jej uslyší i normálním tónem hlasu, nechtěl křičet bylo to zbytečné. Nechtěl být se Solf, ne teď. "Jak ses měla za tu dobu co jsme se neviděli? Naposled na cizácích." Zeptal se jí doufajíc že si na něj vzpomene.