Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl rád, celou dobu koukal na ten koberec kopratin zadumaný do své hlavy. Pak to přišlo. Najednou bolest a neschopnost se nadechnout, květinové pole vyvolalo vzpomínku na ten den. "Nepůjdu s tebou... promiň... bolí to, nechci ti ublížit." Odpověděl rychle a stáhl uši ke své hlavě. Bolelo to, začínal zrychleně dýchat. Proto se zvedl a snažil se dostal od toho místa, kde to vše viděl jako by se to znovu dělo. Jako by se mu mysl snažila jen ukázat to o co přišel a urážela jeho neschopnost v ten den zakročit. Taylor doufal že to trauma překonal, ale nejspíše ne. Nemohl. Neviděl ani kam běží, jen nejspíše tušil že se jeho cesta se Solf rozdělila. Se vzpomínkou před očima běžel směrem k území smečky, chtěl se schovat před tím co se tam stalo. Nejspíše se toho furt nezbavil, pořád něco vyvolávalo to čeho se chtěl zbavit a spánek se nelepšil... běžel a netušil. Běžel do Daénu.
-) Území Daénské smečky

Neslyšela jej, což bylo jen dobře. Cítil se lépe s každým dnem co přešel. Možná se vracel zpátky k tomu jak se choval. Podíval se na Solf a ušklíbl se. Jednoho dne to překonat zvládne, vše jde překonat. Rozepl si přesku na plášti a ten nechal klesnout k zemi. Vystoupil z něj a podíval se na Solf. Plášť vzal a tlamou jej přenesl radši dále od nich, nechtěl aby se mu stalo něco více. Byl sice chráněný magií, ale nikdy jeden neví co se zrovna posere. Podíval se na ní a musel se tiše zasmát. Ano s ovládáním vzduchu byla teprve na začátku zatím co on se snažil skoro furt. Přemýšlel o tom co by s magií mohl dokázat. Chtěla aby šel první. Zamyslel se jakým elementem by mohl začít, možná to chtělo něco co si nevybral jako vrozený element. Možná by to konečně chtělo potrénovat tu zemi. Pokýval hlavou a usmál se. Nakonec dupl packou a země se lehce roztřásla. Nechtěl ovládat kameny či jiné věci, chtěl prvně zkusit něco lehkého. Nedařilo se, přesto se snažil. Prvně se začalo objevovat pár květin, ale nakonec se tu okolo něj objevil koberec kopretin. "Oh, ještě více trénování se zemí a budu umět něco jako Liss." Řekl když viděl výsledek okolo sebe. Život. Mohl jim vytvořit něco kde by mohli žít jenom spolu, přeci jen žít se smečkou není také dobrý nápad. Podíval se na Solf a pokýval na ní. Nyní mohla ona začít s jejím tréningem.

Procenta poprosím do obratnosti.

Zapsáno

Už to možná nezvládal. Nenáviděl poslouchat už od začátku že to nezvládala, jak slabá se cítila. "Můžeš toho už nechat? Ano, párkrát tě dokážu podpořit, ale... opravdu je jiné to být zdeptaný kvůli traumatu, což je mimochodem psychicky doložené a mít nízké sebevědomí. Napadlo tě proč jsem se dokázal postavit zase pomalu na nohy? A mimochodem po tom pláči se cítím lépe, mnohem lépe." Tohle spíše řekl sakra tiše, Solf to nemohla slyšet jelikož to bylo slyšitelné sotva jeho uším. Nechtěl jí nijak ublížit, ale pravdou bylo, že trauma které prožil ve válce pomalu mizelo, nemohlo tam být věčně. On už se cítil tisíckrát lépe než v první den co sem přišel. Neměl už proč brečet, jakoby vše ze sebe dostal. Nemohl zvrátit minulost a možná se spíše zaměřoval na budoucnost. Ale Solf? "Jistě, ukážu ti kde je mistr." Odpověděl jí na to s úsměvem. Možná to už opravdu pro něj bylo... navíc moc nepochopil to její chování vůči Liss. Přeci jen byla jejich alfa, měla mít jejich důvěru a respekt, ale neměla být jejich strachem. "Počkáme... já bych nejspíše chtěl trénovat magie. S jejich ovládáním si nejsem ještě tolik jistý, ale věřím že se časem zdokonalím." Řekl jí on to co chtěl popravdě dělat.

(-- Nejvyšší hora
Povzdechl si. Ona se tak moc podkopávala. "Pokud se budeš neustále ponižovat tak to skutečně bude pravda... ano, zesílil jsem a chci ještě sílit, ale.." Mávl nad tím packou, jí vysvětlit něco, co pro ní bylo jiné, bylo těžké. Byla to jako říkat anorektičce že je příliš hubená, Solf výrazně zesílila, ale viděla se stále slabou. Protočil proto očima a sedl si. Netrvalo dlouho a uslyšel i slovo mistr. Že by Solf chtěla do svatyně? "Také bych si rád zašel za mistrem. Hodilo by se mi zesílit také. Třeba sílu či obratnost." Řekl a zamyslel se nad svou větou. Nakonec se však zmínila i o Lissandře a smutném osudu všech Daénských Alf. Nejspíše to musela být pravda. "No nevím.. vypadala jako že se nevzdá. Ta ženská by se i jako polomrtvá doplazila do smečky a panovala, což je na ní to nejzajímavější..." Odpověděl Solf na její myšlenky. Sám pak jen tiše mlčel a sledoval co se dělo okolo nich.

Povzdechl si. Věděl jak moc jí žralo to že budou muset mluvit s Lissandrou. Ona nebyla nejmilejší co se volny slov týkalo, ale byla spravedlivá. Podíval se proto na Solf a vydal se směrem za ní. "Solf, ona je možná krutá co se volby slov týče, ale sama viděla jak moc jsme ona zesílili. Kolik nám samotná válka dala. Není slepá a ví, že my se o vlčata zvládneme postarat. Navíc... nikdy nevíš pokud to nezkusíš." Odpověděl jí na její větu o tom, že se vlastně s Lissandrou bojí mluvit. Cesta zbytkem byla docela tichá. Taylor si dával pozor na tlapy a dokonce možná chtěl zkusit co vše jeho magie skutečně dokázali, ale nechtěl ublížit více Solf. Možná zbude čas na tréning až budou čekat na alfu.
Konečně viděl okraj Lesa Alf. Nejistota v něm bublala a on věděl že prosadit u alfy to, že vlče dokáží vychovat bude těžké. Přeci jen Taylor viděl sám výchovu několika vlčat, ale nikdy se na ní nepodílel. Teď by se mi hodila vaše rada. Pomyslel si ve své hlavě, ale raději mlčel dále. Nechtěl se před Solf bavit s větrem.
--) Les Alf (přes rokly)

Věděl že pokud chtěla vlčata, tak musí jít zpátky, ale nejspíše si toho Solf vědoma nebyla. Povzdechl si. "Pokud chceme vlčata, tak musíme ctít pravidla smečky a zeptat se Alfy, to je má jediná podmínka. Nechci být vyhozený ze smečky a znepříjemnit nám všem život." Odpověděl jí naprosto bez mrknutí na její otázku. Ano také je chtěl, ale nechal by je pak zemřít někde venku jen protože nešli za svou alfou o povolení? Sobecké, nechtěl ani vědět co by se mohlo jinak stát. Navíc nebyli tak daleko, chtělo to jen pár kroků a brzo už se mohlo plodit. Pokud by stále chtěla, ale on to chtěl dodržet. Jeho povinnosti vůči smečce byli pořád povinnosti, které nemohl přehlížet. Více už nebyl alfou, aby dělal vlastní pravidla. Musel se řídit tím co chtěli druzí.

Stáhl uši. Možná jí neřekl celou pravdu. Nikdy jí nechtěl lhát, ale celá tahle situace která ještě na rodném území mu byla proti srsti. Nikdo se jich na nic neptal, protože byli moc mladí a navíc nemohli znát co by chtěli jejich předci. Ani vlčice se schopnostmi média nemohla přehlušit rozhádanost dospělých, někdy se právě oni chovali hůře než mladí. Bylo těžké to proto Solf vysvětlit normálně. "Mi mladí jsme přeci jen ti co si na rody už hrát nemusí, nic to neznamená, proto zanikly, rozdupaly je a ani se nás neptali zda chceme je dále nosit. Nemohl jsem se ho vzdát ani kdybych chtěl, během jednoho dne a velké hádky jsem byl nikým. Jako by nikdy ani neexistoval můj rod. Nechtěl jsem o tom mluvit předtím, protože jsem byl na ně naštvaný. Vím jak to většinu také zasáhlo... jediné co mi zbylo jako ofiko věc jsou hodinky. Měli fungovat, ale teď? Stříbrný krám vládců času co někdo rozbil." Odpověděl jí a řekl jí tedy celou pravdu. Když se k němu přitulila tak přes ní ještě nemotorně hodil jeho plášť. Pírka a látka tvořili dokonalý materiál do zimy. Nejspíše se teď nevědomky zachoval jako gentleman, ale kdo ví.

Spokojeně vydechl. Ztratil vše, nebyla to ale jeho chyba, že mu osud připravil zrovna tohle, ale zase mu to postupně nahrazoval. Věděl že slova Solf něco znamenají, jenže za ty roky už si nebyl jistý jestli chce svou korunu. "Víš co mě nejvíce štve? Neměl jsem ani možnost vzdát se rodu, prostě mi bylo oznámeno že zanikl... jako by to bylo prostě samozřejmé. Nejvíce je mi líto prababičky. Hrdě se bila za něj, aby ho aspoň jedno její vlče mohlo mít a teď?" Konečně řekl pravdu. Rád by svůj rod měl, ale nejspíše v tomhle světě nic neznamenal, byl jen spojením s minulostí. Věděl že teď mohl někde jinde, zrovna tady budovat své malé království či prostě jen obdivovat krásu své královny. Byl rozhodnutý, i když to bude znít sobecky, zachová to co mu předala jeho prababička. Zachová určitou hrdost. Až najde ty hodinky tak je najde a opraví je, i kdyby ho to mělo stát cokoliv. "Překonávám je i kvůli sobě..." Dodal.

Cítil v sobě jakousi úlevu. To co dlouho nezažil. Vlastně ale jeden kladný bod to mělo, krom rudého bělma od pláče. Taylor věděl že nejspíše brečela i Solfatara, slyšel její popotahování a lehké fňukání. Tohle byla chvíle která měla zpevnit jejich vztah. Možná to bylo něco co jednou budou vyprávět dětem. Jak král konečně sundal svou korunu a stal se běžným vlkem. Přiložila svůj čumák na jeho a něco řekla. Nerozuměl tomu a chvilku trvalo než to zpracoval. Zamrkal překvapeně, ale nevypadalo to, že by neměl souhlasit. "Proč bych ti neměl dát šanci? Teda naší budoucnosti, když už jsem kvůli tobě ve smečce, na ostrově kde jsem ani nechtěl být a lezl jsem na nějakou horu, kde chytám panické záchvaty." řekl pobaveně Taylor a čekal co mu na to Solf odpoví.

Taylor nikdy často nebrečel, ano pociťoval smutek, ale nikdy to ze sebe pořádně nedostal. Nikdy vlastně nedokázal říct skutečně jak moc mu chybí. "Chybí mi všichni... sakra, proč se to vlastně stalo?" Mlhavé vzpomínky na veselé dny, na to kdy vlastně provokoval Garmadonská vlčata a pak se utíkal schovat za matkou. "Chybí mi i dokonce ten debilní strom plný nerozpadlých lidských koster. Chybí mi doslova vše co bylo mým domovem..." Jeho hlas byl skoro neslyšitelný. Nikdy mu ale nedošlo po čem se mu skutečně stýskalo. Pro Marcie bylo normální zdát hold mrtvým, vždy pro ně budou větrem šepotajícím jim do uší, ale chyběl mu hlavně domov. Narážky na stejně starou Orieu a nebo věčné hry s dalšími vlčaty. Nevzpomínal si už na jejich obličeje. Nevzpomínal si ani na to, jak jejich jeskyně vždy voněla po levanduli, kterou tam jejich matka vždy v tlamě přitáhla a rozprostřela jí. Zabořil svou hlavu do její srsti a konečně nechával všechen ten smutek jít ven. Spolu jak vzpomínal na to co mu minulost vlastně dala a vzala.

Zhluboka se nadechl. Posadil se a zavřel oči. Snažil se po celou dobu zhluboka dýchat. "Říká se, že na první lásku nikdy nezapomeneš, nikdy nepřestaneš...ale já.. já zapomínám. Už ani nevím jak její tělo vypadalo normálně, jak vypadala ještě když byla živá. Zapomínám jak zněl její hlas. Všechny vzpomínky na ní začerňují ty vzpomínky na tebe. Stejně jako už si nepamatuji jak to doma vonělo. Je normální zapomenout na někoho, kdo mi byl tak blízký?" Po jeho tvářích začali téct slzy. "Já na ní nechci zapomenout a zároveň chci, ale moje mysl si dokáže jí nahradit tebou a... veškeré moje vzpomínky na ní jsou... pomotané." Nikdy na ní nechtěl zapomenout, chtěl na ní vzpomínat jako na někoho kdo mu ukázal nový život, kdo se ho už tehdy snažil změnit, ale pocity k ní pomalu mizeli jako listí pomalu měnilo svou barvu. Ona už byla jen ta pro kterou dříve plakal. Krásnou vzpomínkou na bezstarostné mládí. "Už... k ní nic necítím... i když bych chtěl... je jen krásnou vzpomínkou na mládí." To spíše špitl pro sebe aby bolestnou realitu pocítil sám. Život byl někdy životem. Dokázal udeřit silně a pak vše smýt jarním deštěm či to nechat spadnout jako podzimní listí. Možná je to tak lepší, možná by si to přála... já ani sám nevím.

Měl s pravdou ven? "Hlavně je pro mě těžké mít vlčata, protože než začala válka tak.. ona čekala vlčata. Chtěl jsem s ní založit rodinu, prožít šťastný život a.. vidět jí pak, jak jí žere vlk, co možná sežral i ta nenarozená vlčata jako lentilky, prostý bonus bylo.. uzavřelo mě to ještě víc. Občas ten pohled mám před očima jak sem ti říkal. To, že jsem padl jako budoucí král, ale čím dál víc si uvědomuji co musel vidět Cerum. Co musel prožít a jak se musel on cítit, proti němu jsem přišel ještě o málo. Proto chápej, že neumím vyslovit jak moc tě miluji, jak moc mi na tobě záleží, protože už jednou jsem měl pocit štěstí co mi byl odejmut krutým způsobem. Tím co bych někomu nepřál. Naučil jsem se, že lepší je city nevytahovat na povrch..." Znovu měl před očima celou tu scénku. Bylo to pár sekund, ale mnohkdy se vlk cítí jako by se okolo něj zpomalil čas. Znovu měl chuť křičet její jméno, znovu měl pocit jako by ho dusila voda, protože se přesto nadechl, aby zakřičel její jméno. A pak jen ledová voda a černo. Sevřel rty do úzké linky. "Byla jich škoda, všech co zemřeli. Teď už je ale nic nevrátí.." Musel se držet aby mu nezačaly téct slzy. Nechtěl před ní brečet...

Povzdechl si a podíval se na ní. Věděl že ona mu nemůže nahradit to co ztratil. Neměla ani jak, vlky o kterých mluvil neznala. Možná by se hodilo podotknout, že je ani možná nechtěla znát. Přesto by si ale Taylor mohl najít kamaráda v někom zde. Co třeba Zinek? Ten vlk byl docela rozumný, ale zdál se zničený minulostí stejně jako Taylor. Ten nový černý vlk? Nah, neznal ho ani. Možná by mohl zkusit zajít za Hraninem či někým kdo by mu mohl rozumět více než by si jeden myslel. Hranina ale neznal tak dokonale. Spíše si typl Gwyna, kterého ale už dlouhou dobu neviděl. Z myšlenek ho vytáhla slova Solf. "Já vím, ale chápeš to. Ne vše se zdá spláchnout, všechno na tobě nechává nějaké jizvy. Ano, možná ze mě už ozvěny války odpadly, ale pořád v sobě mám bolest. Vlčata budou dobrý prostředek na to se jí zbavit, ale co mi to skutečně dá?" Zeptal se jí a povzdechl. Dá mu to rodinu, ale k čemu je rodina když před ní není občas kam utéct?

Mlaskl. Věděl že nejspíše Solf na něco myslí, nejspíše sama probírá v hlavě své sourozence. On je neznal, ale Lucian jako jediný z nich co měl tu čest víc poznat mu přišel jako milý vlk. "Já.. chci je, ale.. budu na to sám, bez přátel. Nikdy nebudu moc odejít a se svým přítelem probrat jak moc naše vlčata zlobí..." Konečně si uvědomoval že se reálně bavil jen se Solf. Komu bude moci vyplakat své srdce ohledně problémů s rodinou? Komu se bude moci svěřit s těmi věcmi co by měl slyšet jen kamarád? Ano, pořád tu byli vlci z jeho smečky, ale každý byl jinak uzavřený, každý prožil jiné věci. Stáhl pysky do úzké linky a podíval se na Solf. Vybral si skutečně dobře? Teď neměl kamarády, neměl nikoho protože ani za pána boha nemohl najít Gwyna či Xereho, aby s nimi zkusil navázat bližší pouto. Povzdechl si a podíval se na vrchol hory. Nemělo cenu to teď řešit...