Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3
Po celou dobu za ní šel jak poslušný pejsek. Nehodlal se vracet či být na téhle hoře sám. Nelíbilo se mu to přeci jen, byla to výška. Ach jak on moc výšky nenáviděl, byl to pro něj jeho vlastní kryptonit. Překonali dokonce i hranici louky. "Solf, nikdy bych si to nerozmyslel, fajn možná někdy kdybych se ještě chtěl toulat, ale... nepotřebuji to. Vše co potřebuji je být s tebou. Mít tě po svém boku. Když mi ale slíbíš že pak půjdeme zase někam na výpravu." Řekl Taylor a tím vlastně smazal všechny její obavy. Však pořád to byl Taylor. Nejistý tupec jenž se pořád učil co je to být vlkem ve smečce. Leč to byla přirozenost jeho druhu, on tuhle touhu necítil. Necítil ani pocit toho, že by se měl s někým vázat novými pouty. Solf ale byla jiná. Nahrazovala postupně díru v jeho srdci. Zaplňovala jí její milostí a tím co k ní cítil. Pomalu zase roztával, pomalu se zase začínal cítit dobře. Zastavil na stejném místě jako zastavila Solf. Podíval se před ně a nahlas polkl. Měl učinit tento krok k tomu, aby se stal členem smečky o které věděl jen díky téhle modré vlčici? Měl se snad dále snažit? Jistě mu to za to stálo! Nakonec se pořádně narovnal a překročil hrdě pomyslné hranice smečky. "Heh, to bylo lehčí než sem čekal." Opravdu, pro něj to byla teď akorát taková velká úleva. Zase mohl cupitat za Solf, jen aby to vše stihl. Jen aby ho vůbec Alfa chtěla.
>>Daén

2
((((---- Irisin ráj(Přes severní hory)
Nejspíše byla ráda že jej viděla. Nejspíše se jí také ulevilo. Podíval se do jejích rudých očí a nahlas polkl. Další vysoká věc co jej nutila se nedivat dolů jinak by měl zas panický záchvat. Nebo spíše fobický. Šli horou bez jediného slova, tedy až do půlky než svaté ticho narušila Solf. Podíval se zase na ní a kývl hlavou. "Proč bych si to rozmyslel? Šel jsem sakra přes celé území jen abych skončil ve smečce." Podotkl jeden a hlavní fakt, že i kdyby chtěl, tak by si to nerozmyslel. Pak se podíval na jejich cestu před nimi. Byl to už jen nutný kus s překonání jenž se jim stál přítěží. Nikdy by si neuvědomil jak moc se jeho život stal zmatkem. Nikdy by si to neuvědomil bez meditace s Rain. Jeho nitro bylo klidnější a dokonce se cítil i spokojenější. Otřela se mu o krk a on si spokojeně oddechl. "Opravdu? No tak to je super." Pronesl nadšeně, však v jeho hlase se prozrazoval i přítomný klid.

((((--- Dračí průsmyk
Poslední vzpomínka na Star. Bolestivá. Láska nebyla snadnou věcí pokud nám někdo na tomhle světě pořád bude připomínat toho o koho jsme přišli. A tak to bylo s vlčicí co Taylor potkal. Zei mu otevřela ránu na kterou se těšil že našel lék. Podíval se na ní. "Promiň.. jsem z toho co jsem zažil v tom jiném světě unavený. Doufám že Havo je již s námi..nechtěl bych ho tam nechat." Promluvil a pak se oklepal konečně. Musel zapomenout teď na to co se stalo v té divné dimenzi. Pokud tu jsou světy jako byl tamten neměli by o nich lovci vědět? "Odpočinu si. Nevypadá to, ale... to co ti připadalo jako sekunda byly dva dny." Promluvil znaveně. Nemohl dál bojovat s pocity únavy. "Doženu tě pak! Slibuji.." Zamumlal tiše a lehl si na zem. Spokojeně zavřel oči. Věděl že Solf dožene rychle.
-ZAPSÁNÍ RYCHLOHRY S RAIN-
A tak se to stalo. Nastalo zdržení, ale Taylor jej nelitoval. Poznal velice milou vlčici jenž se na svůj věk nezdála. Vždy viděl vlky jenž žili déle než na jaký věk vypadaly. Dokonce jej i záhadná vlčice Rain naučila něco o životě. Meditace se Taylorovi zalíbila natolik, že se rozhodl, že jistě někdy vlčici ještě najde a promluví si s ní o tom, co vlastně ještě pomáhá na neklidnou duši. Moře bylo něco čeho se vždy Taylor bál. Mělo hloubky ve kterých nevěděl co je a mohlo jej to klidně chytnou chapadly, ale když stál s Rain na kraji a lovil rybky, tak mu to ani tak nepřipadalo. Po dojedení posledních soust se od ní odpojil a vydal se zase za Solf.
-ZAS POKRAČUJEME V KLASICKÉM PŘÍBĚHU-
Běžel za Solf docela rychle. Noha jej pořád bolela, ale on musel přidat aby jí dohnal. Nepřipadalo mu to ani divné už. Jeho mysl po meditaci byla klidnou. Nakonec jí dožene nejspíše až v Restu. Neviděl jí někde v tomhle směru, až pak... Všiml si modré srsti jenž se k němu pořád přibližovala. Nejspíše čekala? Nedokázal to plně říci. Dostal se k ní a nadšeně zavrtěl ocasem. "Říkal jsem, že tě doženu!"
----)) Rest (přes Severní hory)

(((-- Luka
Pomalu šel za Solf dál. Netušil co by jej mělo čekat, ale byl unavený, však nechtěl jí to přiznat. Přemýšlel ale nad slovy jeho nové kamarádky. Co když se fakt nutil? Nemohl milovat někoho jen kvůli tomu, že je to prostě správné. Musel si to nechat rozležet. Jistě věděl, že mu na Solf záleželo, ale uspěchat to byl debilní nápad. Rozběhl se za ní, aby jí dohnal taky. "Tobě nepřišlo divné, že jsem zmizel?" Zeptal se mírně dotčeně, zraněně. Utíkala od něj leč jeho stav po návratu nebyl dobrý. Dýchalo se mu hůře a polštářky měl bolavé. Nejspíše se bude muset úplně zastavit na dalším místě. Odkašlal si a snažil se lépe popadnout dech. Jistě, další zastávku bude odpočívat.
---) Irisin ráj

((((-Les u mostu
Díval se jak se před nimi zase měnila krajina na louku. Bylo to opravdu tak nutné? Louka pro ně byla nechráněným místem a i na jejich starém území převládal většinou les co se tam snažili udržovat. Mlaskl a snažil se odflusnout zbytek krve co se mu v tlamě nepříjemně držel. Pak se podíval na řeku ke které došli, nebo spíše potůček. Sklonil hlavu, aby se napil, ale v tom se to stalo. S puffnutím zmizel. Kdyby měla možnost se Solf zeptat jaký byl jeho výlet v zemi hrozných věcí, které prozářila jeho nová kamarádka, jenž jako jediná byla rozumná, zjistila by, že horší horror nezažil. Na vlky měl teď už svůj názor. Nechápal vlastně jak se to celé ukončilo, na konci už byl jen zmatek, který mu nepřinášel nic dobrého. Byl unavený z toho všeho, ale zase ne tolik.
Objevil se zase s fialovým světlem. Podíval se zmateně okolo sebe a nestačil se divit. Byl mimo asi jen minutu a nechápal. Vždyť tam to byli dva dny nebo tak. Nepoznával díky tomuhle ani čas. Podíval se na Solf a odfrkl si. Tohle bude ještě těžký. Však radši držel tlamu a krok. Šel poslušně za ní leč cítil úvanu.
---) Dračí průsmyk

Na Taylora prosím. ^^

Zapsáno

Začal pomalu jíst a soustředit se spíše na to, aby se nepřipletl blíž k Solf, co pomalu dojídala. On začal jíst hodně později, potom co si naplánoval cestu. Dále lesem se nesmělo sejít z vyšlapané cesty, jinak by se taky mohlo velice lehce zabloudit. Nechtěl, aby se ztratily, nechtěl aby se jim vůbec něco stalo. Proč se mu sakra najednou nechtělo do smečky? Co když se nebude umět ovládat, co když se nikdy nepřizpůsobí tomu být nižší postavení. Podíval se všude kolem, když dojedl. Olizoval si při tom své pysky. "Měli bychom jít, nevím ale jak dlouho vydržíme bez vody." Zamumlal a pak se podíval všude kolem. Žádný její zdroj neviděl, což bylo docela hnusné vzhledem k tomu jak železito měl v tlamě. Povzdechl si a pak se oklepal. Chytl ohryzané kusy srnčete za nohu a táhl ho ke keři. Musel ho tam dát, aby to nepřilákalo nechtěné predátory a neohrozil tím další vlky. Nechtěl být tak moc zřejmý jako by se zdálo jiným. Spíše se snažil být nenápadný. Podíval se na Solf. "Tak jdeme zas dál." Promluvil s klidem a vydal se dál. Pomalu, ale jistě dále lesem.
---)) Luka

Sledoval jí při lovu. Kdyby to nebylo po asi milionté co někoho viděl lovit, tak by to nazval impozantním. Jenže teď se jen soustředil na to až bude jeho čas. Lov si pamatoval ještě dost dobře a nebál se tedy že to pokazí. Navíc svalová paměť by mu to nedovolila zapomenout. Podíval se na to, jak k němu Solf hnala mladého koloucha. Nejspíše. Nikdo nikdy ale u těchto zvířat nevěděl dokud se jim nepodíval na intimní partie. Připravoval se k tomu, jak po něm skočí až bude dost blízko. A pak se to stalo. Odrazil se ze zadních nohou aby letěl co nejdál a natáhl přední packy. Dopadl na malého koloucha a zahryzl se mu do jedné z tepen v krku. Cítil tu železitou chuť až v krku a proto pustil již mrtvou kořist na zem. Odflusl si rudou tekutinu z tlamy a olízl si hnědý čumák zabarvený od krve. "Máme to..je to nejspíše jinak zdravé. Jen tu nohu si poranil." Odpověděl nadšeně. Konečně to bylo jídlo. Jídlo co potřeboval každý vlk ke své existenci. Nejspíše by déle už nepřežil. Jeho žaludek se kroutil hlady, ale přesto čekal až se Solf nají první. Seděl u kořisti a hlídal jí jen. Spokojeně si však olizoval tlamu, která byla stále od krve.

(((-- Most
Byl cvičený jako lovec, byl cvičený jako voják. Jeho role kdyby nebyl panovníkem by byla jistě Gamma či hraničář. Vždy o tom přemýšlel, že by si to nechal znovu obnovit. Teď se však musel soustředit na jediný úkol a tím bylo hledání potravy. Znovu zavětřil a zavřel oči. Musel najít něco, co by mu dalo menší stopu ohledně kořisti. Jenže pořád nic moc necítil. Jak by taky měl něco cítit? "Aspoň tu narozdíl od Temného lesa zpívají práci, Solf, hlavně mám pocit, že jsem cítil laň s mladým." Promluvil po chvilce a znovu přilepil čumák k zemi. Nechápal proč se vlastně nesnažil již dříve o to, aby si vzpomněl na to kým je. Byl v tolika věcech cvičený, že tomu nemohl uvěřit. Ale spíše využíval lov a bylinky. Boj už navždy pověsil na hřebík po úrazu nohy. Hlavně se zeslabil. Nemohl tomu uvěřit. Znovu nasál pachy okolí a pak je ucítil. Matku s mladým jak to Solf říkal. Přikrčil se k zemi a pomalu se plížil za pachovou stopou. Našlapoval opravdu lehce, aby pod ním ani vetvička nepraskla. Využíval svých hnědých barev a schovával se co nejvíce při zemi.
Doplížil se až k místu odkud na ně viděl. Malé srnče bylo zraněné, netušil od koho a proč, ale právě jeho krev kapala z nohy. Nebude utíkat tak dobře, když má jednu nohu vyřazenou. Uvědomoval si teď svou výhodu. Sledoval je mezitím co čekal na svou milou. Musela vidět tuhle podívanou. Nemohl ani vydat hlásku jinak by jej dvojice kořisti slyšela. Králíka nenašel, bohužel cítil jen pach jejich krve. Snad se Solf rozhodne pro tuhle kořist.

Taylor přemýšlel jak si tohle všechno vlastně zasloužil. Jak si vlastně zasloužil někoho jako byla Solf? Mezitím co držel její kožíšek a nasával její sladkou vůni. Vonila mu po levanduli s lísktky růží, nebo tak by jí aspoň popsal. Kvůli Solf by dokonce i dokázal nemožné pro vlka a to vytvořit květinu co by mu jí připomínala. Byla to složitá vlčice a tak se musel zamyslet jaká květina by jí seděla. Nikdy u nikoho o tom nepřemýšlel, taky proč by to dělal. Bylo divné o někom takto uvažovat. Vlastně by dokázal říci, že se mu něco takového nelíbilo. Označit někoho jen k jedné květině, když bytek bylo neskutečné množství. Nespokojeně zamručel a podíval se na vlčici před ním. Možná by jí přirovnal opravdu k heřmánku. Léčila jeho rány, které si nesl spolu se svou minulostí a přijala ho takového jaký byl, však nemohl o ní tak přemýšlet. Solf byla unikátní vlčice, která si zasloužila, aby byla milována pro to jaká byla. Však pak ho to napadlo. Ohnivá lilie. Lilie se mu vždy líbili a dovolil by si označit je za svou nejoblíbenější květinu. Spokojeně se usmál nad tou myšlenkou. “Myslím, že už vím jaké květiny ti budu nosit pokud je někdy najdu. Budou to Lilie. Podle mne se k tobě hodí a navíc je jich několik variant. Ale snad to nebude moc klišé, když ti nějakou občas přinesu. Ale budu se pokoušet vyrábět další takové věnečky.” Přiznal a snažil se být romantický. Však moc mu to nešlo, jelikož nikdy vlastně vlčici doopravdy nebalil. Star si ho jistě vybrala kvůli postavení proto s ní měl často rozmluvy právě o budoucnosti. Ale se Sofl to bylo vše jiné, nové pro něj všechno. Spokojeně si oddechl, když si uvědomil jaká cesta je už za nimi a že je brzy čeká jídlo. Co si asi uloví? Nějakého králíka či nějakou srnu? Byli vlastně dva a tak by se jim mohla srna lovit lépe než ubohý králík, který po zimě bude stejně hubený. Hladově si lízl rty. Začínaly mu téct sliny z důvodu, že měl opravdu velký hlad. Pár ryb mu nestačilo a proto se na jídlo jenž mělo přijít opravdu těšil. “Já vím, že jsi má rodina.” Zamumlal spokojeně a pak se zamyslel. Bude vlastně se Solf chtít děti? Nejspíše ano, ale zatím na ně neměl ani pomyšlení. Odtáhla se konečně a on se spokojeně vydal za ní. “A víš co nás teď čeká? Jídlooo.” Řekl nadšeně.
Tenhle les na něj působil jinak, byl mu více příjemný a nedalo se říci, že by se tu bál. Přeci jen zase slyšel ptačí zpěv a opět cítil nějaké to dobré maso. Nadšeně začal vrtět ocasem. Ach, jak se na něj těšil. Jak moc se těšil až se zakousne do křehkého masa zajíce či do trochu tužšího masa srny. Zastavil se a začal čenichat. Někde blízko nich byla srna s mladým. Mohli by si dát do mladé nebo se aspoň o jeho ulovení pokusit. Podíval se na Solf a kývl na ní. Museli se připravit na lov toho skvostu kterému se říkalo jídlo. Zakručelo mu nahlas v břiše a on se jen pousmál. Bylo to vtipné, že vlastně od toho, co měl tu rybu moc nejedl a nejedl ani moc před tím a to to byl vlk. Čekal až Solf bude chtít taky lovit.
---) Les u mostu

Jako by ho nic nepochlouchalo. Jak měl sakra přečkat záchvat uprostřed mostu, který mohl každou chvíli spadnout? Nejhorší na záchvatech je, že mozek si prostě myslí, že se snad děje to nejhorší. Nemohl se ani pomalu nadechnout, jako by se měl co nejdříve udusit či mu to aspoň tak přišlo. Zkoušel se pomalu uklidnit ve své hlavě, ale nešlo mu to. Mozek pořád vysílal varovné signály pro tělo, aby si sakra pospíšilo pryč z toho hrozného místa. Zaskuhral pomalu nad tím, jaký k němu osud byl krutý, až najednou se mu dařilo, když uslyšel hlas Solfatary. Byla vystrašená jako on, ale on věděl že tu pro ní musí být aby jí ochraňoval. Podačilo se mu pomalu pohnout packou. Jak moc by se měl vzpamatovat z tohohle? Většina lidí co tento záchvat prodělala se vzpamatovala docela rychle. Povedlo se mu zavřít oči. “To je v pořádku, Solf. Brzo budu na konci. Jen...musím se uklidnit.” Poznamenal tiše, spíše skoro pro sebe a soustředil se na jenom hezké věci. Vybavil si svou matku. Vlastně celou svou rodinu jak se zase hádají ze srandy o kravinách a jak jsou zase šťastní. Jak zase má svůj čumák zabořený v srsti své sestry či jí tam lehce vplétá květiny a různé ozdoby. Miloval zdobit její světle hnědý kožíšek, ale nikdy si to netroufl říct. Rád by měl taky světlejší srst. Nebo jak s Markovníkem staví v zimě vlčuláky. Vždy se jim to nedařilo, protože přeci jen měli tlapy. Matka jim pak vždy ohřála bylinky proti nakažení ve vodě smíchané s medem a nutila je to i přes občas hořkou chuť vypít. Otec jim pak vyprávěl o svých výpravách co jako král podnikl. Konečně se mu to povedlo. Odboural se ze záchvatu jenž zasáhl jeho tělo. Konečně se zase zhluboka nadechl a podíval se pořádně na Solf. “Promiň, tohle má občas každý kdo má nějakou fobii. Zjistil jsem, že se to nedá tišit bylinkami, ale jen duševním klidem, musíš na to přestat myslet.”
Pomalu se zase začal hýbat kupředu. Spokojeně si pobrukoval. “Víš, Solf, fobie jsou podivné. Donutí nás si vzpomenout kvůli záchvatům na body v minulosti jenž nás utěšují, jelikož součastnost je pro nás moc děsivá. Já si třeba znovu vzpomněl na momenty se svou rodinou. Ani nevíš jak moc jsem ti záviděl, žes mohla být s Lucianem. Já nejspíše nikdy nebudu mít tu možnost, abych je zase uviděl. Ani nevím jestli žijí, ale něco mi říká, že pořád žijí a hledají se mezi sebou. Jako jsem je hledal já, ale oni zatím nemohli jelikož se zotavovali. Rodina je fakt něco podivného.” Musel jí to prostě říct, jestli spolu měli budovat vztah, tak k sobě museli být upřímní. Jak moc se mu vlastně stýskalo? Asi hodně, že se vydal na druhou stranu s hlavou plnou vzpomínek. Rychle zdolal pár posledních prken a zastavil se. Díval se na Solf s úsměvem. Přiběhl k ní jen co dorazila na druhou stranu mostu, aby jí mohl chytit. Jak moc se těšil, že zase ucítí její vůni. Jak moc se těšil že jí znovu obejme. Jejich vztah se budoval dobře, to musel sám uznat. Nakonec jí přeci jen pevně objal.

Konečně k němu došli. Podíval se na něj a nahlas polkl. Tak rychle jako se les změnil v travnatý palouk před mostem nikdy neviděl se území změnit, nebo aspoň to tak bylo pro něj. Zhluboka se nadechl a stáhl uši. Solf se ho ptala na to, proč měl vlastně strach z výšek. Nevěděl ani kde začít.“Na mém starém území jsme měli skálu, kde se učil snad každý budoucí panovník stát, aby se mu pak netřásly tlapky. Byla sice o něco nižší než nejvyšší hora, ale kdokoliv by z ní spadl, tak by zemřel. Sledoval jsem jak ostatní vždy recitovali a jejich hlas se ozýval územím, ale já jako vlče měl nějakou nemoc že jsem se furt musel hýbat a dělat nějaké vylomeniny a tak se stalo, že jsem z té Skály Alf málem spadl. Myslel jsem, že je po mě, ale zachytil mne otec za kožich dříve, než jsem byl mimo plochu. Jak jsem visel tak jsem viděl tu výšku pode mnou. V ten moment jsem se dokonce i strachy počůral. Od té doby jsem se nedokázal přiblížit v okraji abych viděl na vlky a vůbec abych viděl na zem. Jenže děti mých strýců a tet nebyli tak milé a pořád mne strkali ke kraji, když se dospělí nedívali. Byl jsem totiž docela tintítko jako vlče.” Přiznal a pak se podíval na most ještě jednou. Přísahal by, že ta lana se přetrhnou jakmile na ně někdo vstoupí. “Nebo mne taky vysadili na jednu z větví nejvyššího stromu co byl na neutrální půdě. Kvůli tomu jsem se věnoval i tomu, abych byl válečník, abych se jim ubránil...jenže to nebylo tak rychle. Kdyby nebylo jednoho z mých bratrů, tak bych byl několikrát mrtvý.” Přiznal a pak se pomalu posadil. Musel se pořádně připravit na to co brzy přijde. Bude muset přejít most.
Chvilku tam jen seděl a klepal se jako želé do kterého někdo strčil vidličkou, ale v mysli se připravoval na to, že bude muset jednou z tlapek vstoupit na most, který se mu ani trochu nezdál. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. V duchu se uklidňoval, že to bude dobré, že je to oba jistě udrží. Pak se tedy zvedl a vydal se tím směrem. Otevřel oči a zastavil se s jednou packou zvedlou nad mostem. Pak přeci jen s praskáním mostu vstoupil. Pomalu začal postupovat dále. Jak moc kvůli tomu musel Solf milovat, aby udělal takovouhle kravinu? Nakonec packu po pacce začal přecházet most a vdechovat chladný vzduch co všude byl díky mlze. Nebylo to zase tak špatné, aspoň si mohl prohlédnout jednotlivé kousky lana. Někde bylo více zarostlé mechem, jinde bylo zase méně zarostlé. Spíše ho děsilo co mělo přijít pak. Věděl že v některých částech laso není tak pevné a proto je rychle přecupital. Už byl v půlce mostu, kdy se musel zastavit a zrychleně dýchat. Jeho hrdlo se začalo úzkostně stahovat, když se podíval pod sebe. Viděl akorát mlhu. Kdyby spadl či na něj něco vyskočilo byl by jistě mrtvý. Cítil jak se nemůže díky strachu nadechnout. Nemohl za to, dostal panický záchvat. Po jeho tvářích začaly téct slzy. Nikdy nezažíval moc svůj záchvat paniky díky tomu, že většina lidí s fobii se vyhýbala tomu být s ní v kontaktu. Sledoval s vykulenýma očima jedno místo pod sebou. Nemohl se pohnout ani kdyby chtěl. Jeho packy byli najendou tak těžké.

((-- Laica Mar
Pomalu přecházel na místo, které bylo takové.. známé a přesto cizí. Pak promluvila Solf a on se zamyslel. Louka pomalu přešla v hromadu stromů a pak už jen les. Zastavil se jen aby ucítil ve vzduchu tu krutou pravdu. “Co se to tu sakra děje, co se děje s celým ostrovem. Myslel jsem, že už se to tu po apokalypse jenž tu byla začalo uklidňovat, ale najednou zase ubývá jídlo.” Začal a pak zase čichal ve vzduchu. Nic moc tu nebylo, dříve cítil více králíků a srny, ale teď? Srnu skoro žádnou a králíky skoro vůbec. Jako by se zase probouzelo něco, co se mu nelíbilo více a více. Něco co by mohlo reálně ohrozit více vlků než jen jeho a Solf. “Tohle se mi nelíbí Solf, něco se tu zase děje a to tu nejsem ani půl roku.” Zamručel mírně naštrvaně, ale i přes to se velice brzy uklidnil. To Solf se tu bála a on musel být silným. Musel být silným hlavně pro ní. Nespokojeně šlehl ocasem a pak se zase rozešel. Přála si být brzy z tohoto lesa pryč a on se jí vůbec nedivil, ale musela to s tímhle pošukem vydržet. Slyšel pod tlapkami praskání větviček a jehličí, dokonce i cítil jak se mu občas jedno zabodlo do hnědého polštářku a vyvolalo mu bolest kvůli které pak musel packou zaklepat. Les na něj působil temně, ostatně tak na něj působil vždy a nedalo by se říct, že by to bylo kvůli tomu jeho nejoblíbenější místo. Mlha sice nebyla tak zřetelná, ale furt tu nějaká u země byla. “Jestli nás tu nic nesežere, tak jsme děti štěstěny, vypadá to tu více děsivě než kdy jindy.” Pravil a zaposlouchal se zase. Nic tu neslyšel ani ptačí zpěv, taky jaký pták by si tu dobrovolně postavil hnízdo.
Vlastně, když řekla slovo most, tak se mu sevřelo srdce. On nechtěl přes něj zase jít. Co kdyby se zase protrhl či se s ním něco stalo zrovna když na něm budou a běžet se mu zrovna dvakrát s tou nohou nechtělo. Podíval se na ní prosebně proto. “Ještě prosím ne, klidně se před mostem zastavíme, ale já se musím psychicky připravit, víš jak moc se bojím výšek.” Zakňučel jí tam jako malé štěně. To bylo něco co rozhodně před vlky neskrýval. Výšek se bál více než smrti. Výšek se bál hlavně proto, že jej rodiče často strkali ke kraji skály a nutili jej trénovat si proslov na své poddané. Vlastně jim to Taylor nikdy neodpustil, málem totiž několikrát spadl kdyby jej otec nedržel a bratr nejistil. “Ale souhlasím s tím, že bude dobré si ulovit jídlo až za mostem. Bůh ví co v tomto lese ještě číhá, bůh ví co se tu vůbec stane. Bůh ví kdo si pro nás přijde. Nebo spíše bohové, co jsem tak pochopil, tak tu máte dva, jestli se nepletu, že?” Zeptal se jí. Bylo super zavádět témata. Sám to rád dělal a vyhýbal se tím třeba tomu, že měli spolu s rodiči jít k Oběšencovu stromu. Taylor to nikdy nepochopil ten název. Podle toho, co se říkalo se tam měl oběsit pár milenců za zradu lidského království, ale nikdo jim to nikdy nedosvědčil. Většina polobohů co Taylor znal žila dlouho, ale nikoliv tak dlouho aby si to pamatovali. Jediný, kdo si to pamatoval byl Wendigo, ale toho už nikdo léta neviděl. Tenhle vlk měl ty nejskvělejší příběhy, ale vytratil se jako pára nad hrncem. Proto raději šel Taylor dál a prohlížel si tento úchvatný les.
---)) Most

Podíval se na ní nechápavě. Pak si však povzdechl. Nechápal proč byla vlastně tak moc odtažitá ohledně své minulosti. Taylor věděl přesně proč se chtěl změnit, být bývalým princem co byl jen namyšlený bylo něco, co by moc vlků nechtělo. Moc vlků vlastně vůbec nechtělo někoho, kdo by se choval tak hrozně jako se choval on. Co si vlastně ve své minulosti myslel? Že všechny nechá tak moc trpět a oni jej budou milovat? Jak moc bláhový dříve byl, lásku si jeden nezíská týráním druhého, ale spíše tím co k němu cítí a jak to bude prezentovat. Zatím musel uznat, že prezentace své lásky k Solf mu nešla moc dobře, ale pořád se učil, měl by na to jít zlehka. “Takže tys nikdy neobdivovala krásu přírody? Tys nikdy třeba celý měsíc nesledovala jak roste tráva a řeknu ti… tráva roste pěkně pomalu. A na to, že jsem jí hnojil masem, které jsem musel při tom sledování jíst jí nepomohlo. Ale to je jedno... já prostě… proč je k nám někdy život tak krutý?” Zeptal se jí a pak se podíval na řeku. Plynula pomalu a přitom tak rychle. Taylor nikdy vodu moc nepozoroval, protože to jako léčitel moc nepotřeboval. Proč něj byli důležité hlavně jen bylinky, které mohl využít v běžné praxi. Pro něj bylo důležité zapomenout na to kým dávno byl. Když se díval na tu řeku, tak mu to jen připomínalo ten den, kdy ztratil vše. Kdy se musel dívat na to, jak hrozné bestie jenž by nikdy neoznačil za jeho druh pojídají z hladu jeho partnerku. Jak v jejich vyhublých tělech byla vidět žebra a každý obratel. Co to vlastně bylo za bestie? Co to bylo za věci jenž k nim přišli a proč je někdo takhle hlady trápil? Vůbec se nechovali tak jak by normální vlk útočil. Oni šli jen aby buď někoho zabili či zemřeli sami.
Z myšlenek jej zase probrala Solf, která mu olízla čumák. Zamrkal a pak jí spokojeně objal. Pevně oběma packama. “Ani nevíš jak moc mi tohle chybělo a vlastně nevím proč mám takovou náladu dneska. Možná zítra zase budu mrzutý, ale to musíš chápat.” Zamumlal jí do ucha a pouštěl jí. Držel jí a dokonce jí i světle růžovým jazykem začal olizovat obličej. Zavřel při tom své rudé oči. “Od doby co zemřela Star jsem myslel, že už si nikoho nenajdu a najednou si na horu přišla ty! Objevila si se z čista jasna a já překonal svůj strach z výšek jen abych tam s tebou vydržel.”Promluvil konečně se odtáhl se sice trochu smutným štěněčím kukučem. Upíral na ní rudé oči a vrtěl nadšeně ocasem, jako by se jeho nálada měnila také. Měl snad krámy či háral? TO nikdo nevěděl.
Pak se však pevně postavil. Byl rozhodnut, že musí jít dál. Nebyl čas na prkotiny a další písničku, leč by klidně Solf zpíval dál, ale mučit jí svým netalentem dále nehodlal. Proč by to také dělal. Bylo by to od něj sobecké, bylo by to od něj tak nefér. Spokojeně si odfrkl a šel opět normálně. Viděl zase ten temný les, který na něj působil děsivě. Viděl jak se rozpínají rozvětvené větve borovic a smrků, jelikož les byl více méně jehličnaný nebo si to aspoň Taylor myslel. Cestou moc listnatých stromů nepotkal, spíše více méně žádný nepotkal. “Co kdybychom si v lese ulovili nějaký oběd? Přeci jen..co jsem našel, tak tam bylo dost králíků a začíná být jaro a tak by tam mohlo být dost mladých.” Navrhl jí spokojeně. Přeci jen temný les měl v sobě jistě dost kořisti pro dva hladové milence.
---))) Temný les

"Vlastně jsem se kvůli tobě rozhodl pokračovat v tom, co jsem se naučil po mém úrazu a co jsem se učil dlouho než jsem odešel od nich. Naučím se kvůli tobě léčit či znovu bojovat, abych mohl bránit smečku. Bude zas tak moc hezké si připomenout věci co jsem zapomněl."** Ozval se nadšeně a pak se podíval na Solf. Nakonec to přeci jen nebylo tak zlé. Pomalu se vydal dále v jejích stopách a sledoval jak se jim ten svět vybarvuje. Pomalu následovala tlapa za tlapou a on si užíval že je zase může vnímat. Koho vlastně? Všechny ty barvy, které zapomněl že existují. Tolik emocí okolo něj bouřilo a kolik mu jich ještě bouřilo v hlavě? Život byl pro něj jako pro vlče. Zase se mohl od Sofl tolik učit. Tolik toho mohl objevit a zapomenout na to kým byl a kdo vše mu zemřel před očima.
Zadíval se jedním okem na motýla jenž se věnoval květině. Pomalu se přikrčil, aby si jej mohl prohlédnout. Sosákem nasával sladký nektar květiny a nechával svá modravá křídla otevřená. Taylora to naplňovalo pocity co nikdy necítil. Nikdy ani při učení se přírodě nevěnoval takovou pozornost detailům. Nikdy si vlastně neuměl představit svůj život jako takovouhle dojemnou kouli pocitů. Vždy si představoval jak bude mocný válečník a nikdy mu nepřestane štěstí přát. Získá srdce každé vlčice a nepřestane přitom milovat svojí Star, ale okolnosti se mění každý den, ne vždy jeden může mít vše co se mu v minulosti zamane.
Po chvilce se zase zastavil, aby se napil potoku co jim zkřížil cestu napříč plání. Však zastavil se v půli pohybu. Nikdy by si vlastně nevšiml detailů kterým se rozhodl zase věnovat. Kdyby byl princem tak by nejspíš zase nezkřivil svá záda jen kvůli nápoji, poručil by asi někomu s magií vody aby mu jej přenesl k puse. “Solf, věděla si, že voda je někdy tak čistá?” Zeptal se jí a nakonec se i napil. Chutnala dokonale a dokonce jej i osvěžila. Nejspíše kdyby měl magii země tak by vycítil každý minerál v ní, ale zatím mohl říct, že tato voda neobsahovala tolik železa. “Hele! To je Heřmánek! A nejspíše je to dokonce i heřmánek pravý! Nemáš problémy se spánkem? Raději jej pár kusů utrhnu a ponesu jej.” Navrhl a prohlížel si rostlinu. “Heřmánek má docela bohaté schopnosti. Vzhledem k naší magii bych z něj mohl udělat něco čemu lidé říkají čaj či zábal ve studené vodě.” Snažil se osvěžit si znalosti. Pomalu se zase zvedal a utrhl při tom kytici heřmánku.
Nakonec se opravdu vydal za ní. “Bude to skvělé že budeme spolu ve smečce! Pokusím se být nejlepší před alfou!” Zahuhlal s pusou plnou heřmánku. Nakonec to vzdal a sedl si. Pomalu začal splétat nemotorně pomocí pacek věneček z té rostliny. Svou schopnost neztratí jen se jim lépe ponese. Trvalo to dlouho než konečně spletl všechny části dohromady i s trávou. Výsledek byl sice otřesný, ale dělal jej vlk, dalo se čekat že to nebude nejlepší. Nasadil korunku heřmánků na hlavu Solf jen co jí dohnal a pak začal vtipně postupovat dopředu. Začala mu totiž znít v hlavě píseň. “There will come a soldier. Who carries a mighty sword. He will tear your city down, o lei o lai o lord. O lei, o lai, o lei, o lord.He will tear your city down, o lei o lai o lord” Snažil se držet veselé tempo písně. “There will come a poet. Whose weapon is His word. He will slay you with His tongue, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. He will slay you with His tongue, oh lei oh lai oh Lord” Jeho hlas nebyl tak melodický, ale snažil se o to. Hold moc vlků nemělo nadání na zpěv. “There will come a ruler. Whose brow is laid in thorn.Smeared with oil like David's boy, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. Smeared with oil like David's boy, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. He will tear your city down, oh lei oh lai... oh” Však to nebylo vše. “Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh. Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh. Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh” Dozpíval a usmál se na Solf. Bylo to tak moc milé setkání, že dokonce i zpíval.