Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn - 4
"Stále je to moudrý vlk, jen se naše cesty rozdělili. Stal se polobohem a já pouhým bláznem." A přesto se mu tyto osudy zdáli naprosto stejné. On byl pouhým bláznem bojující za hezké dny ve svém životě a Jayce? Napravoval pochroumané vlky a snažil se zabraňovat dalším válkám na svých cestách. A to oba v minulosti byli princi čekající na své právoplatné místo na trůnu. Na to pomyslné dokonalé alfa místo, které měli na dosach packy. Přesto Jayce jej odmítl a Taylor? Nikdy mu to místo nemělo říkat pane. Nikdy si neměl dovolit usednout na pomyslný trůn. Smrtí pro něj ovšem život nekončil. Díky Nerovi měl teď zase zpátky svou původní víru. Smrtí život nekončil a naopak pokračoval v krajinách bez bolesti, bez válek.
Nejspíše i ona prožívala prvotní šok z něčeho nového, nepoznaného. Následně konečně promluvila. Netušil co jí na to říct. Hlavně poté co se zeptala zdali ho to neděsí. O tohle zrovna moc nešlo, jen to nečekal. Krev se běžně nevtahovala zase do těla, většinou zůstávala tam kde vytekla. Ale tahle vlčice měla rozhodně něco do sebe. "Ne, jen jsem byl zaskočen podobně jako ty. Běžná krev toto nedělá. Nejspíše nějaká magie." Dostal ze sebe nakonec a přeměřil si vlčici pohledem. Mohla mu k tomu říct něco víc?

Valentýn - 3
Rozuměli si! Nebyl tohle snad splněný zázrak? Mít konečně na blízku kdo rozuměl trápení toho druhého? Tohle byl splněný sen. Dokonce i potvrdila jeho myšlenky. "Někdo koho jsem moc dobře znal říkával, že kdyby ti co milujeme zůstávali po našem boku napořád, tak by se naše láska k nim stala všední záležitostí a necenili bychom si tolik momentů s nimi," A v tomhle měl Jayce pravdu. Cenil si teď o dost víc vzpomínek na momenty se svou rodinou nebo na momenty, kdy zase bude se Solfatarou. Jenže to už se mu asi chudákovi nevyplní, už asi nikdy znovu neuvidí Solf se usmívat. Ale teď tu byla tato vlčice, aby utěšila jeho bolesti. Aby spolu mohli prožít aspoň chvíli času. Skutečně si rozuměli. Prožila ve svém životě to samé? Musela taky bojovat o svůj domov? Rozhodně ale mohla rozumět pocitům o ztrátě někoho milovaného. A pak to přišlo. Prozradila mu co byl vlastně ten písek. Zaraženě se na ní podíval. Neschopen jakýchkoliv slov. A pak to přišlo, jelikož se skutečně musel ujistit že už z toho všeho neměl slyšiny. "Vaše krev je pískem? To je vskutku zajímavá věc." Dostal ze sebe onu otázku. Cítil se ale trapně. Sice se písek snažila zakrýt packami, ale pořád byl na jejich okrajích vidět. Otravná zrnka písku, která se mohla dostat do kožichu. Pak způsobovala nepříjemné škrábání. Udělal krok zpět, když si všiml jak se do ní písek zase vstřebal. Pohlédl na ní, na zem a pak zase na ní absolutně neschopen slov. A to se Taylorovi nestávalo často, že by něco podobného neokomentoval.

Valentýn - 2
Také ztratila někoho velmi důležitého pro ní. Jaká to náhoda. Taylor netušil že Solfatara již zemřela, nejspíše kdyby to tušil tak by netruchlil. Život jde dál, vlky zde potkáš a pak zase ztratíš. To už se za tu dobu strávenou tady naučil velmi dobře. "Divné, že vlci na kterých nám záleží odcházejí velmi brzy a ti jenž bychom neviděli, nejraději jak je život dlouhý, jsou stále po našem boku." Sám se divil tomu jaké moudro z něj vypadlo. Mohla za to zase melancholická nálada, která ho držela při vzpomínce na tu první lásku? Rozhodně mu bude možná Sterlla chybět více než Solfatara. Neuměl si to vysvětlit. Jasně Solf miloval, ale byla to skutečně láska jako láska? Měl to říct téhle vlčici? Prožíval pocit, že kdyby se jí s tímto svěřil tak ona by jej pochopila. "Teď bych ovšem rád věděl proč je zde písek, nikdy tady nebyl a pochybuju že by někdo takovouto slušnou hromádku donesl. Nestalo se vám nic? Neútočili s ním na vás?" Nechápal najednou svůj zájem. Vlčice mu mohla být naprosto ukradená a stejně se zajímal o její blaho.

Valentýn - 1
Vlčice byla zahleděná do svých myšlenek. Taylor tomu dosti rozuměl. Sám by nejraději byl sám se svými myšlenkami, kdyby nemusel nyní pomáhat dalšímu cizinci. Byl tohle dluh za to co v minulosti udělal? Dělali si z něj bohové srandu, když ho více méně vyslali na tyto cesty? Slyšel jméno cizího vlka. Překvapeně zastřihal ušima a zadíval se na vlčici nechápavě. Ale on v ní viděl Solfataru, neměli si nic vyčítat. Jen co se omluvila, protože si uvědomila nejspíše rozdíly mezi ním a hledaným vlkem pokýval hlavou. "To je v pořádku. Abych byl upřímný prvně jsem ve vás viděl také někoho jiného." Jeho hlas byl jemný. Jako kdyby nikdy neuměl být drsným a chraplavým, i když se tomu sám divil. Co to do něj vjelo? Usadil se naproti vlčici a vydechl. Neměl potřebu někam stejně chodit. Mohl si jí vyslechnout. Proč měl najednou takovou chuť poslouchat cizince? Pořád v ní ale tu Solfataru viděl. Pár zamrkání a modré znaky se změnili zase naopak v šedé a on v ní viděl i Hvězdičku. Musel na chvíli zavrtět hlavou, aby se vzpamatoval. "Kdo byl ten Navin, kterého jste ve mě viděla?" Nevšiml si ani třpytek, které je obklopili a dodali jim pocit zamilovanosti. Budou v sobě díky tomu vidět staré partnery? Tohle bude jejich valentýn?

(--- Malé hory
Zima donutila tyhle stromy ztratit listy. Nedivil se jim. Taky by si v zimě neplýtval svou energii na to aby kvetl. Z myšlenek ho vytrhl pach dalšího vlka. Byl čerstvý. Jeho chlupy se naježili, aby působil vyšším dojmem a vyrazil. Nahrbený jako nějaký válečník. Našlapoval tiše, aby si ho potencionální útočník nevšiml, jenže pak jí uviděl. Černá jako noc sama. Byla to Solfatara? Párkrát zamrkal a uvědomil si, že tohle rozhodně nebyla jeho žena. Její srst na krku byla delší a působila jako vlasy. Měla dokonce i modré znaky. Podobného odstínu jako měl on ty své nejsvětlejší modré. Někde jí už ale rozhodně viděl. Nedokázal si ale vybavit kde. Na těchto ostrovech byl až moc času. Všiml si jejího zničeného postoje. Zavřel oči a nadechl se, jako kdyby zvedal veškerou odvahu a energii. Nakonec je zase s výdechem otevřel a vydal se k ní. "Stalo se něco?" Jeho hlas byl jemný, potřeboval prvně zjistit proč byl sakra u jejích pacek písek.

(--- Mlžné pláně (přes Průliv a Písčiny)
A tak se konečně dostal na svůj malinký ráj. Prohlásil ho svým dlouhou dobu zpátky, v moment co to tady poprvé objevili. Bylo zde ticho, nikdo zde nebyl aby ho mohl peskovat nebo by se s ním chtěl bavit. Nebyl tu nikdo kdo by ho vyhazoval ze smeček, nebyl tu nikdo kdo by mu připomínal že jeho současná partnerka zmizela kamsi do prčic a on jí dlouho neviděl. Překonání vody bylo nepříjemné, ale žádoucí. Momentálně si vysušoval kožíšek ohněm, aby nenastydl. Panovala zde zase zima jako z ruského filmu. Jeho kožíšek byl brzy suchý a on se zase mohl vydat na svou cestu.
V malých horách se zastavil podruhé. Sledoval jak se "točí" nebe nad ním. Posledních pár mraků než se obloha dokonale pročistila a vykouklo na něj souhvězdí, další bolestivé připomenutí bývalé partnerky. Se Solf na hvězdičky nikdy nekoukal právě z tohohle důvodu, že by ho to až moc bolelo.
--) Sakura

(--- Nejvyšší hora (přes Červenou louku a Sněžné tesáky)
A tak byl na cestě. Byl na cestě směrem ke svému ostrovu obklopen myšlenkami na vlčici, která byla dlouho pryč místo toho aby se soustředil na tu jednu jedinou, která tu dost možná stále byla. Proč nemohla jeho hlava myslet na Solfataru? Netoužilo už po ní jeho srdce? Co se sakra stalo a proč to bylo tak bolestivé myslet najednou na všechno tohle? Být člověkem sáhl by asi po hrstce antidepresiv. Nikdy se k nim moc neměl, ale teď? Bral by je všemi deseti jen aby zapomněl. Aby nic necítil. Cítil by jen pouhé otupění na místě, kde to dříve bolelo. Jenže v tomhle světě nejsou antidepresiva a nebyl tu ani Jayce, aby mu s jeho pocity pomohl. Pochyboval, že na tohle znal Cerum bylinku a hlavně by si chtěl povídat, aby tomu přišel na kloub. Jenže on si nechtěl povídat. Neměl náladu na to si povídat s nikým a s ničím. Ani žádné přeludy, ani žádné neexistující kreatury utvořené pouze jeho hlavou.
--) Malé hory (přes Průliv a Písčiny)

(--- Severní hory (Přes rokli a ostříží zrak)
Najde tam Solf? Ani netušil. Skoro Ellie nedal ani prostor pro rozloučení jak rychle vypálil. Peskoval ho již známý pocit viny. Nikdy neříkal, že se cítil každý den na sto procent. Čím více vzpomínal na Solfataru, tím více to bolelo. Nemohla jen tak zmizet. Přesto to ale takto bylo. Smrt Hvězdy ale bolela více než toto. Ona byla dost možná první komu věnoval celé své srdce, Solfatara z něj pak už měla jen kousky, které se mu podařilo poslepovat. Jestli si bude muset v krajině věčného klidu vybrat koho si po svém boku ponechá bude to jeho první partnerka. Již teď byl pevně rozhodnut. Ne že by nyní černou vlčici nemiloval, ale... zavrtěl hlavou. Nemusel by snad vysvětlovat svůj důvod. Na první lásku člověk vzpomíná celý svůj život a už nejsme za doby našich babiček, kdy by naše první láska byla tou poslední. Tohle byl svět, kdy jedna láska odcházela a druhá přicházela. Tohle byl svět kde partneři prostě umírali.
--) Mlžné pláně (přes červenou louku a sněžné tesáky)

(---- Němé údolí
Otázka kde se nacházeli se dostala k jeho uším. Zavrtěl hlavou a zadíval se na ní. "Já... donesl jsem tě do severních hor" Přiznal tiše. Několikrát se už tady nacházel, takže to nebyla nějaká novinka. Uměl do nich trefit ze starého území Daénu snad i poslepu. Nedivil se faktu, že tohle bude na dlouho jejich poslední společný výlet. Ellie sklouzla z jeho zad a on kývl hlavou. "Ellie... je načase, aby se naše cesty rozdělili." Vydechl a stáhl uši k hlavě. Bylo to bolestivé nechávat jí tu. "Mám spoustu věcí, co si chci zařídit." Přiznal. Spíše chtěl zase utéct do svého klidu, do místa kde si předtím vyhlédl super úkryt. Do místa kam většina vlků nechodila, protože zdolat moře k tomu místu bylo až moc problematické. S tím odvrátil svůj pohled od hnědé vlčice a mlčky si převzal svůj plášť, pokud tak ještě neučinil dříve. Když ho měl pevně zase připevněný okolo sebe pokýval naposledy hlavou."Zase si tě najdu. Osud nás jistě spojí." S těmi slovy se rozloučil. Jeho cesta k míru bude dlouhá, ale potřebná.
---) Nejvyšší hora (přes rokli a ostříží zrak)

Seděli mlčky poblíž sebe, jako dva dávno vzatí manželé. Mlčky a ani jeden se neodpovážil promluvit. Zabila jeho promluva veškerou debatu? Ne, spíše prostě potřebovali čas, aby mohli vstřebat mezi sebou své myšlenky. Bál se, že tohle všechno mu totálně vyčte, ale on nemohl pomoci svým myšlenkám. Věděl sakra dobře, že za tohle si zasloužil od Zeinab pořádně za uši, ale zároveň tušil, že právě ona hnědá vlčice moc zmiňovanou nyní již černou moc nemusela. Zadíval se na Ellie a povšiml si, že dost možná začínala propukat v pláč. Ach, tohle nechtěl. Možná sdílel až moc svých myšlenek a měl se zase uzavřít. Matka ho vždy učila, že by se měl uzavírat co se týče jeho myšlenek, protože emoce dokáží jednotlice akorát oslabit. Napila se jimi vyrobeného léku a on si nakonec nahltal také pár loků, pokud to ovšem Ellie celé nevypila. V tom případě si mlčky začal připravovat další a díky okolním teplotám to v rámci dalších pár minut do sebe kopl. Sice si při tom lehce popálil jazyk, ale dalo se. Ellie ho vyrušila svou promluvou. Prvně ho oslovila. Natočil na ní svou hlavu a pokusil se o slabý úsměv. ”Však já nechci, aby zemřela. Nikdy jsem to nechtěl. Ale prostě… necítím se jako nějaký spasitel ještě. Sotva jsem si urovnal své pocity, sotva jsem se smířil s tím, co vše se stalo, že se ještě cítím emočně otupělý. Netuším, jestli bych právě měl za ní utíkat nebo se raději vzdálit a dopřát jí klid tím, že zmizím z jejího života.” Přiznal to, co vlastně nejspíše celou tu dobu cítil nejvíce. Cítil se jako malý otupělý brouček, který se snažil pohnout celým světem, ale moc se mu to nedařilo, spíše se neúspěšně ochomýtal okolo jednoho tématu.
Zvedala se, že už bude odcházet. Nechtěl aby odcházela, nikdy si nepřál být v přítomnosti někoho dalšího než se to dělo teďkon. “Ellie…” Začal tiše a přesto věděl, že tím něčemu více nepomůže. Její slova ho ale překvapila. Zamrkal a nakonec stáhl uši ke své hlavě. Mlčky přikývl hlavou. Nutila ho vyhledat Solf. Odpustil by si, kdyby to neudělal? Odpustil by si vůbec někdy, kdyby jí nenašel?
Souhlasila s jeho plánem a zvedla se úplně. Přešla od nich pár kroků a zase se zadívala na Taylora. Vydechl a zvedl se. Všechno v jeho těle zakřupalo, už začínal stárnout. Začínal se cítit skutečně o minimálně sto let starší než byl díky tomuhle všemu stresu, který v momentální době prožíval. Nasál zápach těla a uvědomil si, že tu tělo leží jistě už nějakou dobu, pořádnou dobu. Najdou toho chudáka ještě v poznatelném stavu? Dohnal Ellie. Svůj ocas měl stažený mezi nohama, cítil se totálně poražený tím co se dělo a co se případně ještě mohlo stát, ale momentálně si vážil toho, že nebyl sám. Narozdíl od ní dělal pořádně dlouhé kroky, ty které by se dali započítávat do pořádných i u dětí. Chtěl to mít co nejdříve za sebou, aby Ellie pak pomohl vyhledat úkryt.
Vyrušil ho z myšlenek její hlas. Cutkl sebou, jedno jeho ucho zacukalo směrem k ní již zcela automaticky. Nedokázala mu pomoci s ukrytím těla? “To je v pořádku. Zahrabu ho díky magii země. Nemusíš si s tím dělat vůbec starosti.” Nebo ho mohl spálit, ale na kremaci neměl dobré podmínky a nechtěl ho tu nechávat jen tak hořet, když se i v téhle zimě mohlo stát cokoliv a tělo by pořádně neshořelo. Pach pomalu sílil a on tušil, že byli na správné cestě, netušil však co všechno je čeká ještě. Netušil jaký bude pohled na to tělo a jak se vlastně bude s tím jeho mozek vypořádávat po té válce. V hlavě mu projel hlas jeho matky. /Ty si vždy byl až moc naivní co, Taylore. Vždy jsi chtěl pomáhat, i když si neměl prostředky. Je mi až z tebe zle./ Zamrkal, aby se toho zbavil. Nechtěl už více slyšet svou matku. Bolelo to, proč jí jen slyšel, když byl zase zdravý. Jen co zase uslyšel své jméno, teď z úst hnědé vlčice, která ho snad nikdy nebude schopna urazit, tak přispěchal k jejimu boku. Neváhal a dělal jí oporu. Nechtěl, aby se mu tady někde ještě vyválela díky jeho neschopnosti fakt, že tu bylo mrtvé tělo, přejít.
Snažil se v tomhle počasí něco vyhledat. Silný vítr ho bičoval do očí, ale on se přeci jen nevzdával. Brzo se jim začínala jevit silueta. Prvně si myslel, že jde o pouhý přelud, který by se dal přejít s lehkým zamrkání, ale čím více mrkal, tím více se jeho zrak zaostřoval. Držel celou dobu Ellie tak, aby jí byl co největší oporou, více méně jí nechal, aby si pozici zvolila ona sama. Když se pak dostali až k tělu, zalapal po dechu. Do očí se mu navalili slzy. Rozkousané břicho. Jeho tmavě šedá srst byla až moc podobná té její. Nepříjemné, tělem mu probíhalo mravenčení, které pociťoval i toho dne. Jeho srst na packách se začala ježit, podobně jako zbytek srsti na těle. Zrychleně začal dýchat. Nabíhal do záchvatu paniky rychleji než auta dokáží zrychlovat z nuly na stovku. Tohle už jednou viděl, tohle už se mu jednou podařilo spatřit. Odvrátil pohled a cítil své vlastní slané slzy, jak se pomalu linou po tvářích. Vytvářely maličké slané krystaly na konci jeho srsti. Zatřepal hlavou, aby se z tohohle tranzu probral. Nešlo to ale.
Ledové krystalky na vlkovo srsti se mu zrcadlili v očích stejně jako u Ellie. Prohlížel si jeho tělo, prohlížel si každý maličký detail, který mohl. Nebyla to ona, ne. Z tohohle tranzu ho zase vytáhl hlas Ellie. “Odpočívej.” Pronesl tichým hlasem. Jen co se její tělo začalo kácet k zemi, tak jí zachytil a uložil kousek od něj. Nechal u ní hořet plamen, aby se její tělo pořád zahřívalo, on teď musel pohřbít jak se sluší a patří tohohle vlka.
Svou hlavu natočil k nebi a spustil tichý zpěv, moc vlků nezpívalo, ale jeho rodná smečka měla úzké spojení s honem, který každou smrt doprovázel písní, aby duše mrtvého mohla lépe přejít do druhého života, aby trefila. Byla v jazyce honu, který Taylor krom pár písní nedokázal nikdy plynule ovládnout, bylo pro něj bolestivé lámat jazyk do slabik, které potřeboval. Během zpěvu vítr okolo nich odvával slova jeho písně dál, jako kdyby sám tančil v jejím rytmu. Rovněž se během písně tělo vlka začínalo zabořovat do země, tohle způsoboval Taylor svou magií země. Brzy bylo tělo vlka pohřbeno pod chladnou zemí a on? On v posledních slovech písně nechával na jeho nově vzniklém hrobě vyrůst keřík modrých růží. Značilo to klidný odchod v jeho domovské krajině, každý hrob si zasloužil své vlastní růže. S posledním slovem písně lehce únavou padl k zemi.
Vydýchával se, cítil únavu, kterou tahle všechna magie způsobovala. Přesto se ale po chvíli sebral a hodil na sebe opatrně tělo Ellie. Bylo na čase vyhledat úkryt. Každým krokem s Ellie vahou na zádech se mu podlamovali packy, ale on to nevzdával. Šel prostě dál.
---) Severní hory

Vydechl a stáhl své uši k hlavě. Nechtěl se moc o tomto tématu, ale když už ho započal, tak asi nebylo jak se tomu vyhnout. "Přišla mi, jako kdyby život prostě vzdala. Jako kdyby se z vlčice co jsem zde poznal stala jen skořápka a setina toho, co byla dříve. A já... nedovedu si představit být zase sám. Co budu bez ní dělat? Zeinab se sice vrátila, ale nemyslím si, že by zrovna ona chtěla mě jako partnera. Po celou dobu po mém boku stála prvně Sterrla a teď Solf. Nevím co si bez těch dvou počnu." Co na to měl více říct. Byl zvyklý že jeho bok vždy doplňuje někdo, teď zase bude sám. Bude moci vůbec v klidu dýchat? Bude moci v klidu existovat? Bude moci cokoliv?
Řekla že bude v pořádku, ale Taylor si to moc nemyslel. Vždy se uměl připravovat na nejhorší, trpěl by jako pes, pokud by se jeho milované něco stalo bez jeho přítomnosti, toto by se stalo už totiž podruhé. Rozkašlával se. Něco bylo špatně. Nepohřbíme prvně toho nebožtíka, který je zde cítit? Nemyslím si, že by bylo dobré ho tu nechat jen tak tlít. Pak společně najdeme jeskyni a ulehneme." Nabídl jí řešení, které se mu zdálo jako nejlepší pro oba dva. Mrtvolu snad společně ještě zvládnou vypátrat, ne?

Nedůvěřivě jí sledoval. Skutečně by to dokázala? Nevěřil moc, že to všechno bylo tak lehce zvládnutelné. Byla to nemoc o které moc netušil. Stáhl uši k hlavě a zadíval se proto na vodní hladinu. Nemohl jí k tomuhle více říct. Proto jen čekal až se to všechno přežene jako zlý sen. Co vlastně asi dělala Solfatara? Měl strach, ještě pořád jí nenašel a netušil kde by měl hledat. Z myšlenek ho probrala až Ellie, co se ptala zdali to zvládne ohřát. Naklonil svou hlavu na stranu a zadíval se na misku. Vypadal jako zmatené štěně, ale po chvíli se rozhýbal přeci jen. Nechal zažehnout plamen a zahříval jím tekutinu v misce. "Mám takový blbý pocit, co se Solf týče... poslední dobou se mi zdála divná." Měl by s ní řešit problémy co měl ve svém vztahu? Netušil, vůbec tomu nerozuměl co se dělo.

(-- Furijské hory
Sledoval jí jako kdyby byla malé vlče, které se sotva naučilo chodit. Co jí bylo, že měla tolik elánu najednou? Našel jí byť ne na pokraji smrti a teď mu tu lezla skoro všude a nelezla si. Přešli k jezeru a on se zadíval na vodu. Vydechl pak nakonec, když řekla že nemají do čeho to dát. Zadíval se na kus vyplaveného dřeva, co od nich leželo nedaleko. Jeho tvar se začal měnit. Pomalu ho za pomocí své magie země tvaroval v misku. Když byla miska dokončena, došel k němu. Sebral ho a omyl ho ve vodě, kterou do ní i následně nabral. Začal misku ihned zahřívat, aby měla požadovanou teplotu na odvar. Zadíval se na Siobu v tlamě Ellie a soustředil se na zem, okolo něj. Ta se pomalu oteplila a on v ní tedy nechal vyrůst pár rotlinek. Unaveně a zrychleně vydechoval. Užívání magie už mu dělalo problém v takovéhle míře. Něco na tom skutečně bude, že se od Ellie nakazil. "Měla by ses hlavně šetřit a ne tu čachrovat s magiemi, která ovládám také." Upozornil jí unavenějším tonem hlasu. Musel si sednout. Dokonce se mu zamotala i lehce hlava.
Když Ellie upozorněla na pach, zvedl čenich do vzduchu a soutředil se na něj. "Je to mrtvé tělo. To máš pravdu. Nebo minimálně umírající. Mrtvá těla smrtí ještě tlením a tohle tady necítím. Je dost možné, že ten vlk je na sklonku života." Viděl spousty mrtvol, nepřipadalo mu to příšerné hovořit o smrti. Měli by ale to tělo najít a pohřbít ho. "Někdo by ale to tělo měl pohřbít." Udávala mu to tradice. Mrtví bez hrobu nikdy nenaleznou pokoje.

Sioba, jméno na které nejspíše Taylor nezapomene. Vlk ho poučil, že by neměla chodit rozhodně do hor. "Chtěl jsem jí zastavit někde v úkrytu, ale zkus si mluvit s rozhodnutou ženou. Nechci, aby mi tu lítala po horách nebo do jejich úkrytu, ale jediné co mohu dělat je udržovat oheň." Přiznal se Taylor. Ohledně Ellie absolutně netušil co by měl dělat. Měl by se s ní nějak přít? Byla nemocná a on se jí celou tuhle dobu snažil pomoci. Svým zvráceným a divným způsobem se jí snažil pomoci. Kývl hlavou, že tenhle stav na něj rozhodně mohl přijít. Nemyslel si, že poté co se tady o ní otíral a jakkoliv s ní interagoval by ho to minulo. Navíc v jeho věku to ještě nebude taková příšerná nemoc, díky které by se musel klepat. Vypadalo to docela zvládatelně, ale být starší, tak by se bál o svůj holý život. "Díky mému ohni to bude lehčí. Ale prvně si odpočiň Ellie. Není třeba tvé tělo ještě více namáhat..." Podíval se na toho vlka a pokusil se o milý úsměv. Nedalo se to, nedokázal být takto milý když se okolo něj všichni hroutili. "Děkujeme, zcela jistě ti to někdy oplatím." Přiznal se že nevěděl jak mu to oplatí, ale nějak to bude.
Pak se vydal za Ellie. Měla více méně pořád jeho plášť a toho se nehodlal vzdávat, když už něčeho jiného ne.
-)) Němé údolí

Ellie byla nemocná, opravdu nemocná. Nedocházelo mu to celou dobu dokud jí teď neviděl skutečně v tom nejhorším stavu. I on bude nemocný, strávil s ní až moc času jako naprostá lopata. Podíval se na nebe, jako kdyby v něm hledal útěchu nebo dokonce snad i samotného Nera."Měli bychom si odpočinout, potřebuju někoho, kdo ovládá vodu abych ti mohl připravit nějaký ten výluh nebo jak se tomu nadává. Potřebuješ hodně tepla." Začínal být Taylor nervní. Více než sám sobě chtěl přiznat a více než si sám chtěl dovolit. Byl s Ellie určitou chvíli a ještě se to neprojevilo. Měl mít větší příznaky? Měl se tu dusit v krvi? Proč mu ještě nic nebylo? Proč se cítil naprosto v pohodě?
Jeho pohled padl na toho vlka, který se k nim dostavil. Propálil ho pohledem, avšak měl něco co moc dobře poznával. Léčivou rostlinu právě z těchto ostrovů. Protože proč jinak by to měl asi v hubě? rozhodně se toho nenaučil tolik, ale tušil že by to mohlo být pro Ellie dobrý. "Dobrej, jen Ellie, já to ještě nepociťuji. Ale nejspíše jsem taky už nakažený bez projevů." Jeho myšlenky byly složité, ale chtěl se dozvědět jak se jmenuje ta květina ve vlkovo tlamě.