Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(((--- Les u mostu
Taylor se nezastavoval, ale vnímal nepříjemné houpání mostu. Vnímal každý svůj krok jako posunutí blíže k jeho cíli. Jako takový vysněný cíl teď bral Temný les na druhé straně. Díval se před sebe, jako by tam byla nějaká sladkost co jej lákala dál nebo kus prokrveného fláku. Jak moc by si dal maso. Pak se budou muset zastavit na jídlo nebo hlady pojde. Pak však zakopl o prkno a natáhl se o zem jako by byl jedno z nich. Byl rád, že se celý most neurval, ale všiml si jedné věci... a to té hloubky pod ním, jelikož před mlhu nebylo ani vidět dno. Rychle se zvedl a zavřel oči. Sakra, jak se má teď dostat na druhou stranu? Sakra.. Otevřel zase oči a rozběhl se znovu. Ani nepočítal metry, ale najednou byl tam... byl na druhé straně.
---)) Temný les

(((---- Na vyhlídce
Povzdechl si. "Ale pochop že ten most přes který půjdeme je tak hrozný, že jsem ho raději celý předběhl." Sykl tiše, ale pak se usmál. Ne vždy se někomu dařilo. A jestli měli jít do jeho budoucí smečky, tak bude muset být pozitivní. Což se mu moc nedařilo, jelikož se mu hlavou honilo milion myšlenek. "Cokoliv se bude dít, tak se nedívej dolů." Zamumlal, když si začal všímat povědomých částí. Měl by jí říct, že se bojí výšek a most raději znovu přeběhne? Stromů ubývalo a začala se objevovat mlha. Sakra! Brzo to tu bude. "Uvidíme se na druhé straně, krásko, budu tě tam čekat." Pověděl, když jeho tlapky stanuly na mýtině před mostem. Pak už se jen rozběhl, aby to měl co nejdříve za sebou.
----)) Most

Jak moc byla bezstarostná? Jak moc spoléhala na lásku? Jenže on věděl, že to tak lehce nejde, že takhle lehce se nebezpečí nezbaví. Jak moc bláhová byla v jeho očích teď. Ale šlo pro jeden den myslet jen na lásku. Zklidnil se proto tedy. Jeho napjaté vlasy povolili a on si s klidem vykračoval. "Přemýšlela si, co jim řekneme? Že jen tak taháš cizince k hranicím?" Ušklíbl se na ní. Ach, jistě že o tom nepřemýšlela, jak by mohla! Vše si malovala tak růžově...tak skvěle. "Nebojíš se někdy být takto bezstarostná?" Zeptal se jí a konečně začínal zase rozeznávat onen les. To si snad dělala srandu, půjdou přes ten most!
---))) Les u Mostu

Konečně se probral. Netušil jak dlouho spal a ani jak dlouho se vlastně Solf probrala před ním. Zhluboka se nadechl a chytl se za hlavu. "Opravdu musíme do Daénu dnes? Solf, stmívá se pomalu, co když nás chytne tma?" zeptal se jí ustaraně. Nebyl atlet aby případnému nebezpečí utekl. Jak by sakra mohl utéct? Pomalu se zvedl a protáhl se. "Dobrá, musíme jít teda hned a rychle. Já jsem chromí a ty jsi malá stejně jako já. Bůh ví co za vlky cestou potkáme." Zamumlal Taylor. Nechtělo se mu moc, život tuláka se mu líbil čím dál vice, ale sliby se musí plnit. Zhluboka se nadechl a vydal se směrem ke kraji vyhlídky.

Podíval se do jejích očí. V odrazu viděl svou tvář. "Já..." Nevěděl co na to říct. Nikdy neuměl vyjádřit dokonale svoje pocity. NIkdy neuměl ani říct co sám chce, vždy měl okolo sebe lidi kteří mu pomáhali. "Budu tvou rodinou." Dodal nakonec a stáhl uši k hlavě snad nejvíce za poslední dobu. "Srdce nám říká jen kraviny občas, jelikož důležitý je mít k srdci mozek." Řekl se sarkazmem v hlase a pak se ušklíbl. Ale tak co mohl dělat..

Stáhl uši. Kdyby vlci uměli dělat fotky, tak by se mu teď vyjevil obrázek jeho smečky. Leč se tvářil nešťastný, tak je měl rád všechny. "Rodina... heh." Povzdechl si a zavřel oči. Zaposlouchal se do větru, aby mu snad i poradil. "Smečka je vždy rodinou." Usmál se na ní a pak konečně otevřel oči. Vždy bude mít svou genetickou rodinu díky víře a povídačkám blízko sebe. "Můžeme poznat jaké to tam skutečně je....a když se nám to nebude líbit, tak je tu jistě i další smečka." Ušklíbl se a strčil jí tak, aby spadla do sněhu. "Nikdo nám nemůže říkat kým máme být a kde máme být."

Povzdechl si. "Jenže pak končí tuláctví, které jsem začínal tak obdivovat." Odfrkl si. Bylo to jako najít si manželku jenž jej svázala a nutilal jej se hlásit odevšaď kde kdy byl. Pak se přeci jen usmál. "Ale jo, bylo by to úžasné." Přiznal tiše a pak se zazubil. Konečně viděl tu velkou změnu kterou udělal. Ještě na hoře by Solf řekl, že nikdy nepřijde už do smečky a najednou tu chce do ní jít a využít jejích možností s otevřenou náručí. "Jaké to tam vlastně je?" Zeptal se jí na smečku.

Musel se zasmát. "Aspoň mi neviníš z toho že mám trauma. Mívá to většina vlků co prožijí bitvu a vidí skoro celou svou rodinu zemřít.." Pak se však zamyslel. Jaké by to bylo zase být ve smečce? Zase být součástí něčeho velkého, zase se cítit součástí toho většího dění. Podíval se na jezírko a pak se usmál. "Půjdu do smečky." Řekl po chvilce ticha a hlavně tím ujistil sám sebe jak moc do ní chce. Více méně to znělo docela vtipně. Jak krásně to ale do sebe zapadalo. "Ale než mi tam odvedeš později, tak si musím ještě něco zařídit." Řekl vážně. Rád by se totiž změnil. Změnil se k nepoznání povahově, tak by bylo dobré vylepšit i ten vzhled.

Sklopil hlavu, "Chtěl jsem být jako otec...být silný vlk a neohrozit ostatní." Přiznal tiše a pak se na ní podíval. "Vím, že si toho prožila hodně...ale strach je někdy mocný vůdce." Přiznal a pak stáhl ještě k hlavě uši. "Milovat znamená ničit, nechávat se milovat znamená, že se necháváš ničit." Řekl a pak se podíval konečně na ní. "Ale klidně se kvůli tobě nechám proměnit v popel." Snažil se být aspoň poprvé ve svém životě trochu romantický, snažil se konečně odhodit tu tlustou slupku jenž si okolo sebe za ty roky vytvořil.

"Bojím se jich! Šestice vlků přišla spolu s jejich rodiči! Jsou jako psi jenž nás pomalu nahání! Jak myslíš že mi je slyšet vždy zprávy o tom, že dostali svou další oběť?" Konečně to přizna. Přiznal strach z toho, že je tu skupina vlků jenž jim jde po krku. "Proto tě nechci ohrozit! Zamiloval jsem se do tebe, ale riskovat že když se sem nějak dostanou, tak dostanou i tebe? Lepší že zemřu jen já.." Řekl jí to. On se jí snažil jen chránit. "Dostali už jednu mou partnerku, viděl jsem to na vlastní oči a vidět jak si jdou pro tebe? Jak rvou tvé tělo na kusy?" Zeptal se jí a stáhl uši dozadu. "Ne. Tady máš můj důvod, ne že bych tě nemiloval, spíše... vím co po mne jde za vrahy."

Zastavil se a rty stáhl do úzké linky. "Myslíš že si hned padnu do obětí a řeknu jak moc tě miluji? Život není posraná pohádka a já nejsem rozhodně někdo, kdo by to hned bezhlavě udělal!" Všechny jeho svaly v těle ztuhly. "Myslíš si, že nejsem taky zmatený tím co cítím?! Já ale vím proč se držím! Já vím proč tě do tohohle všeho nechci zaplést!" Zamumlal už mírně naštvaně a cítil jak se v něm díky jeho magii vaří krev. Zavrčel naštvaně a okolo něj začal roztávat sníh více. Jak moc jí bude muset dokazovat, že jeho život je nebezpečný?

Bolestivá vzpomínka. Nebylo moc brzo od toho, co ztratil svou lásku v bitvě? Avšak ona to nemohla pochopit jak moc jeho srdce bolelo. Ještě aby ztratil další vlčici. Zhluboka se nadechl. "Mluvíš hlouposti, Solf, nejspíše jsi nemocná. Měla by ses vyležet v jeskyni a ne tu se mnou být." Zamumlal a podíval se na svou nohu. Jak moc musel trpět, když se tohle vše stalo? Jak moc mu to musela modrá vlčice zatím připomínat. Zamručel a vydal se směrem, kde by mohl být Daén "Jdeme domů. Doporovodím tě k Daenu." Zamumlal mírně zdrceně. Nemohl si připustit kouzlo amorka. Věděl, že existují taková kouzla, však on ovládal oheň. U všech bohů, jestli tohle přežiji, tak chci někde pomník.

Povzdechl si. "Copak já vím, kde nějaký Daén je? Copak už ti nestačilo, že jsem kvůli tobě šel, já mrzák, po pachu skoro celé území?" Zeptal se jí a jemně do ní packou strčil. "Nestačí, že jsem kvůli tobě zdolal most jenž se zdál tak moc vratký? Nestačí že jsem kvůli tobě cítil nesnesitelnou bolest?" Ptal se jí dál přitom se okolo ní točil v kruzích. Věděl, že v tom je nějaká magie a tak nabral ocasem vodu z jezírka a cákl na ní. Takto si jí nechtěl pamatovat. Zaskuhral a stáhl uši. Nechtěl tohle prožívat, ne takto. Však více se mu nepovede, více se mu nepovede zbavit se toho pocitu v hrudi.

Díval se na ní s celkem pobaveným pohledem. Nakonec to přeci jen zabíralo. Tohle území jej učilo více a více jak si život cenit i když jste navždy nejspíše postižený mrzák jenž nebude v ničem vynikat. "Vypadá to, že tě něco dostalo. Nějaká nemoc?" Zeptal se jí pobaveně a radši se pořádně postavil, jelikož čekal že na něj opravdu skočí a nerad by s ní spadl do toho jezírka jenž začínalo pomalu rozmrzat. Zastřihal uchem a pak se musel pousmát. Je to docela super, leč mají skoro bříška ve sněhu. Jak moc ale Solf musela být nemocná, když se stalo tohle? Opravdu od ní tohle chování nečekal, ale vítal ho pozitivně.

Užíval si toho, že konečně je zima taková jakou jí má rád. Pořádná až lezla do morku kostí či pomalu vsakující se do jeho těla. Spokojeně nasával vůni sněhu a dokonce i sníh do svého čumáku, což jej nutilo kýchat. Nikdy nezažil takovou zimu od svého dětství. Všude bylo to pitomé globální oteplování. Vynořil hlavu a oklepal se. Uznal, že mu obličej nepříjemně mrzl. Přesto olízl sníh svým dlouhým růžovým jazykem, aby taky něco z toho ještě měl.
Zastřihal uchem, když uslyšel ten hlas a otočil se. Měl co dělat, aby jí poznal. Však jeho paměť zafungovala lépe než jindy. Byla to ta z té hory. Na její modrý kožíšek si pamatoval. "Solf." Vykřikl a zavrtěl nadšeně ocáskem. Jak rád jí zase viděl.