Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Les Alf
Tohle ho čeká taky? Byla ta nemoc takto příšerná, že dusila vlky? Jako pochopil moc dobře že to postihovalo plíce, ale tohle vypadalo mnohem děsivěji, než si doposud přiznával. Sledoval vyděšeně Ellie. Chvílemi se raději díval na své vlastní bělostné packy, aby si nepřipadal jako úplně poblázněný samec, co měl vyhlédlou samici. Však on měl Solfataru. Heh, na jak dlouho to bohužel on netušil. V jeho mozku to všechno zemi nimi bylo vyřešené a netušil, že by mu jeho milovaná partnerka mohla zemřít. Slova Ellie byla příjemná, něco v něm to pohladilo na tom pochroumaném egu. "Osud je občas.. nevyzpitatelný. Spousty vlků odsud jeho příčinou zmizela. Hranin, Gwyn, Eleanor už jsem zase strašně dlouhou dobu neviděl." Vydechl. A to bylo jen pár na které si vzpomněl, že je strašně dlouhou dobu nikde nemohl najít.
Dostali se výš, vítr který okolo nich tak jemně pofukoval, ve kterém se snažil slyšet hlasy svých předků, k nim dovál cizí pach. zastavil se a rozhlédl se, zdali vlka neuvidí. "Je to... pro mě známý pach. Daén? Nejspíše někdo z mé smečky." Každý vlk dříve či později načichne aspoň trochu smečkou. Taylor už jí moc nebyl cítit, jak byl neustále v háji. Nejspíše to byl dokonce i samec. Další.
Když řekla, že s ní nemusí až do Androme, ušklíbl se. "Ještě se ti něco stane. Nechci to riskovat." Očima furt hledal toho vlka. Jak daleko od nich asi byl?

<--- Ostříží zrak
Došlo mu až teď, že konečně při vzpomínce na své chyby nezačal plakat. Cítil se sice špatně, že jich udělal tolik za tak krátkou dobu co je zde na Moisu, ale věděl že to prostě k životu patří. To ale ještě nevěděl, že se velmi brzy to jak tu žil změní. Že velmi brzy zemře jeho žena. Ale zatím mohl být šťastný ve svém nevědomí. Když řekla, že se na ně někdy přijdou podívat, usmál se. Byl rád že měl s Ellie dobrý vztah. Další vlk, který si mohl připsat na seznam přátel. Leč ho velmi mrzelo, že z něj pár vymizelo. Kde jim v dnešní době byl konec? Kde byl konec třeba takovému Hraninovi? Však on by dneska uvítal i tu Darkey, která byla snad největším zrádcem. Jen aby měl někoho po svém boku. Ellie ho vyrušila otázkou, která ho překvapila. Ještě nikdo se ho za poslední dobu nezeptal, zdali bylo všechno v pořádku. Přikývl. Nebyl schopný slov. Tohle ho mile překvapilo.
Měla pocit že Liss někde potkala a označila jí za moudrou. Pouze přikývl. Zase. Jako to poslední dobou bylo zvykem, nikdy moc nemluvil. Nebo spíše nikdy moc dříve než jsem přišel nemluvil. "Není špatné si to občas... přiznat. Uznat svojí slabost a požádat o pomoc je to nejsilnější co kdo může udělat. Ale já jsem o pomoc nikdy nežádal, protože jsem nevěděl kdo by poslouchal. Nakonec... mi pomohl Nero. Svým zvráceným způsobem. Nevím jak moc reálné to bylo, ale věřím že i když nebylo tak mě má rodina nikdy nevinila za to, co se stalo během války. A jak... se říkalo. Všechno jde dál. Život jde dál. Jsou jen milou vzpomínkou. Je čas na to, abych dal zase svůj život dohromady, když jsem byl tak dlouho nemocným." Nebrečel. bral to sportovně. Stýskalo se mu po jeho rodině, po každém koho vždy potkal, ale jeho život šel dál. Jednoho dne se s nimi zase setká v krajině mrtvých a budou mít dost času si o všem promluvit v posmrtné krajině plné vlků, které tak moc miloval. "Doprovodím tě klidně až do Androme." S tím se vydal pomalu za ní. Hlavně pokud bude moc něčím zaměstnat svou hlavu. Ale musel najít vlastně Solfataru.
--> Furijské hory

Přizpůsobení se jejímu pomalému tempu mu nedělalo vůbec problém. Spíše ho i preferoval. Pohybovat se takto moc po dlouhé době nic nedělání rozhodně neprospívalo jeho kloubům. Řekla že to odezní samo a tak se to rozhodl více nepitvat. Nechtěl jí k ničemu nutit, to moc neměl poslední dobou v povaze. Spíše byl takový ten strýček, který s většinou věcí nakonec souhlasí. To co se pak dozvěděl o to, jak to myslela s Riccou nebral vůbec špatně. "Podobá se spíše na Solfatary první zbarvení, neberu ti to za zlé. Hlavně většina... v naší rodině měla taky tyto barvy na kožichu." Ihned si rozpomněl na svého děda. Podvědomě se ošil. Lucius byl egoistický sebestředný mrzák, poslední dobou mu to více a více docházelo. Jeho matka tohle bohužel převzala od něj, ale pořád byla mírnější než jeho otec. Každý měl ve svém jádru něco špatného, i on měl. Dokud nepřišla válka. Jeho srst na zádech se naježila.
Měli krásná jména. Spousta známých byla skryta za významy jejich jmen. Vzpomínal na ně už pouze jenom s úsměvem, "Akros dokonce vypadá i jako moje babička. Celá ona..." Tohle ho zamrzelo. Znamenalo to, že měl tohohle syna nejraději? Rozhodně ne. Chtěl je mít všechny rád stejně, jen Amy byla pro něj vzorem ve všem. Jak moc ze své cesty sešel ani nechtěl momentálně vyprávět. Sníh pod jejich packami křupal. "Alfa Daénské smečky, smečky kterou jsem díky své nemoci a traumatům nechal. Není slov, která by omluvila mé minulé činy. Je to sice přísná vlčice, která přímo tohle nenávidí. Její kožich má více odstínů té rezavě hnědé" Vysvětlil jí kdo byla vlastně Liss. Dokonce přiložil i menší popis. Měl by raději utéct do Zlaté smečky? "Jinak viděl jsem ho. Je to útulné místečko. Lucian nás tam se Solf vzal. V ten den mi v mé noze křuplo podruhé, už ale díky tomu tak znatelně nekulhám." Sic svou packu pořád lehce vtipně vytáčel, ale už to nebylo tak vnímatelné. Jeden by ho musel dlouho pozorovat aby si toho mohl povšimnout. Chtěla mu to vrátit. "Jediné co chci je napravit vztahy, co má nemoc a trauma rozdrtila. Chci být zase... aspoň z části tím, koho ze mě udělala válka. Ne tou troskou, která zde poslední rok a půl kráčela." Vydechla. Měla právo na to slyšet jeho myšlenky. Byla to přeci jen jeho švagrová či jak se tento vztah nazýval přesně.
→ Les Alf

Léčivé květiny, nikdy se moc nehrnul do léčitelských záležitostí. Ale pár se jich naučil na cestě s Atreasem. Pár by jich pak mohl i Ellie předat. Kývl tedy prvně nejistě hlavou a vybavoval si jaká z těch, co znal by jí skutečně mohla pomoci. Ale co se dalo dělat. "Znám jich pár, ale nikdy jsem nebyl léčitelem, abych jistě mohl říct, že ti tahle nebo tahle může pomoci." Dodal nakonec nahlas, nemohla mu číst myšlenky. Musel se zase naučit normálně komunikovat. Podíval se na ní a pak zase na sníh okolo nich. Nechápal teď jak nepoznala jeho dceru? "Jak jako že si jí nepoznala? Však víš že je milá vlčice." Uvařila jí snad horečka mozek? Pak další věta ho zmátla ještě víc. Když nepoznala jeho dceru jak mohla vědět jak vypadá? Pochyboval ale že viděla jeho původní barvy kožíšku nebo Solfatary barvy. Oba dva je měli nyní dosti jiné než ty jejich původní. Taylor teď pořád připomínal polární záři. Ptala se na jejich děti. Jak se jmenují. Vydechl. Bolelo to na ně myslet. "Arrow, Ricca, Solari a Akros." Jejich jména si i přes to, jak příšerný otec byl pamatoval.
Zvládla se zvednout bez jeho pomoci, ale hory by nepřekonala. Vydechl. Bylo to jako bojovat s démony. ""Dobře, půjdeme do Lesa Alf. Ale nesmí nás vidět Liss, nebo mě zjebe na tři doby." Nechtěl zrovna dneska dostat zjebáno, ještě se na to necítil. S tím už se pomalým krokem vydal k lesu, pomalu, aby jí když tak mohl podepírat, kdyby to potřebovala.

Nehodlal jí děsit. Dal jí do toho krátkého života až moc velké trauma, ale jeho syn mu byl schopný odpustit. Vydechl a podíval se na nebe. Pořád se rozednívalo. Ne každý mohl být jako jeho syn. Těšilo ho, že se z jeho dcery ale stala hodná vlčice. Byla to příjemná zpráva, minimálně pro něj. Solf by to taky mohla slyšet. "Musíš si odpočinout, nemůžeš se takto přepínat." Chtěla jít z Nerovo vodopádům, aby jí mohli najít, ale začala se dusit. Taylor se mírně stáhl, aby to nenakuckala přímo na něj. Ale nejspíše už to bylo stejně k prdu, nebál se ovšem žádné nemoci. Nebál se ničeho, co by ho mohlo ohrozit. Prostě jen pomáhal tak jak by od něj každý očekával. Ale i tak chrchle přímo do obličeje nebyli ideální.
Sledoval směr kterým se dívala. Les Alf. Nechtělo se mu tam moc. Nevěděl co měl stále říct Liss. "Radši bych hory." Zalhal, nenáviděl hory, ale teď je volil více než cestu do lesa alf. Do lesa, kde se nacházela jeho smečka a kde se mohl kdykoliv setkat s Alfou, které by musel všechno vysvětlovat, či by ho rovnou čekal vyhazov z ní.

Sledoval jí a přemýšlel sám nad tím, jestli to co říká byla pravda. Neměl důvod jí nevěřit. Rozhodně by si něco takového nevymýšlela, hlavně poté co se stalo před úplnou chvílí. Podíval se jí do očí a vydechl. "Ne, nezvládneš to. Jestli mám být zcela upřímný, padneš hned co se zvedneš na nohy. A mě je nějaká nemoc jedno. Stejně, pokud se nevrátí Solfatara budu dělat aspoň to druhé co umím nejlépe, pomáhat ostatním. Tak aby na mě Arrow mohl být pyšný, aspoň on." Rozhodně jí tady nechtěl nechat jen tak. Měl pro co žít, měl tady své kamarády. Teda ona byla jedním z jeho přátel. Ona byla tou rodinou, co tak moc postrádal. Poslouchal její další slova. A dostalo ho jedno jméno. Oči se mu zalili slzami. "Ricca žije? Je to moje dcera. Skoro jsem si myslel, že jsem díky své psychické nemoci o ní zcela přišel, jsem rád že žije, ale nejsem rád že je nemocná. Pak jí taky budu muset najít. A ne, neodejdu od tebe. Nebudu ti to tu neustále opakovat. Je mi ta nemoc jedno. Přežiju vše, Navíc mám kamaráda léčitele. Jistě tu někde bude. Sehnat ho by nebyl problém. A znám spoustu léčitelů. Zinek, Shine, Rain rozhodně taky by věděla. Nenechám tě v tom samotnou." Trval si pořád na svém stejně jako ona.

Nemohl jí zde nechat ležet. Možná kdyby to bylo pár měsíců zpět radši by stáhl uši a šel dál, nyní tu dělal skutky, kterých pak nemusel litovat. Ležela a snažila se zvedat. Neměla ovšem tolik sil a tak jen ležela. Brzo se její srst měnila v suchou. Povolil trochu teplotu plamene, aby jim stále bylo teplo, ale nebyla to taková výheň. Vysvětlila mu cosi o nemoci. Nahlas polkl a uvědomoval si, jak málo skutečně věděl o léčitelství. Ihned ho napadl Cerum, který se zde určitě nezastavil. Jestli její slova byla pravdivá, tak byl docela rád, že se s Arrowem distancovali všem ostatním. "Nemoc, která závisí na magii. Předtím tu byli vlci, kteří nám chtěli magii krást a teď nemoc, která nám jí bere stejně. Bude to nejspíše na sebe navazovat." Ladným pohybem odepl svůj plášť a nasadil jí ho. Aspoň na tu dobu co budou spolu jí ho půjčí. Potřebovala ho více než on. Díky pírkům příjemně zahříval aspoň záda. Vyslechl si jí dál a povzdechl. Zavřel své dvoubarevné oči a zamýšlel se. "Ještě mě tolik neoslavuj. V téhle zimě moje magie žere až moc. Musíme tě dostat do tepla." Musela se postavit a on by jí pak pomocí podpírání někam dostal. Pochyboval že by jí s tou špatnou packou dokázal odtáhnout na zádech. Nakonec se zeptala i na Luciana. Zdálo se že sourozenci zmizeli aspoň společně. "Také postrádám Solafaru a nevím kam zmizela. Ale oba dva jsou silní vlci, jistě se jim nic nestalo." Nevěděl jak víc jí uklidnit. V tomhle byl pořád ještě nový. Ale věřil moc dobře, že rozhodně se najdou.

Udržoval oheň okolo nich, aby jim zajišťoval dost tepla. Snažil se, aby kdyby se ho nedej bože vlčice dotkla, tak by jí tolik nepopálil. Skoro až zapomněl jak moc se se svou magií naučil dobře žít. Svým pohledem sledoval jak plamínky roztomile přeskakují. Jak se spokojeně radují a praskají, leč neměli žádné dřevo na podpal. Byl to ten starý známý zvuk ohně. Konečně se začala probouzet. Sledoval každý její pohyb. Začala mu líčit co se vlastně stalo a do toho ho i odháněla. "Neodejdu. Nemoci jsou mi jedno. Tak zemřu při nejhorším. Důležitější je tvé blaho." Ah, skutečně ho ten zážitek s Nerem poznamenal dostatečně, aby si stihl ve své hlavě uspořádat nějaké priority. Sám byl až moc překvapený, ale nedával to na sobě dát. Děkovala mu. Byl to hřejivý pocit, který donutil jeho ocas, aby se rozkmital nadšením. Na jeho tváři se dokonce i objevil menší úsměv. "Pověz mi, jak špatně ti je. Možná ti budu moci pomoci." Od Ceruma dosti stihl odkoukat než se jejich cesty rozdělili. Přidal ještě na teplotě ohně, aby se to vše v jejich okolí začínalo oteplovat ještě rychleji.

(--- Severní hory
Paprsky, které se pomalu kradli skrz mraky osvěcovali zasněženou pláň docela dobře. Na to, že teprve začínalo svítat se nemohlo stát, že by o něco zakopl. Teda dokud se to ovšem nestalo. Jeho pravá přední packa o něco zakopla a on měl co dělat, aby to vyrovnal. Jeho pohled padl na hnědou vlčici. Chvíli jí tak jako sledoval netušíc co dělat, Byla mrtvá? Byla živá? Sklonil se a opatrně do ní strčil čumákem. Jen co nasál její pach mu došlo, že jí vlastně zná. "Ellie?" Zeptal se spíše sám sebe než vlčice. Chvíli na ní tak jako koukal netušíc co se asi mohlo stát. Neviděl žádná fyzická zranění, neviděl nic co by mohlo značit jakési tupé poranění. Prostě jen ležela na sněhu jako kdyby skutečně umírala. Její tělo se klepalo zimou. Neváhal a zažehl svůj oheň. Dost teplý na to, aby okolní teploty zase mohli začít narůstat. "Co se ti stalo? Zeptal se ustaraně. Byla to jeho švagrová. Partnerka bratra Solfatary. Ten koho zprvu moc nemusel a pak to bylo více méně všechno v rámci nějakých mezí. Momentálně ho ale nejvíce zajímala vlčice a fakt, co se jí vlastně přihodilo, že tu chtěla umrznout ve sněhu. Zažehl i druhý oheň, kterým pomohl ještě většímu oteplení dané oblasti.

((-- Luka
Přemýšlel, kde by se jeho partnerka mohla nacházet. Solfataru neviděl od jejich poslední debaty a cítil se poněkud mizerně. Byl opravdu tak příšerný partner, že si jí nevšímal a nechával jí tady běhat? Na druhou stranu on napravil své vztahy s jedním dítětem. Ze čtyř. Bude to ještě víc bolestivá cesta než očekával, ale hodlal to pro ně podstoupit. Podíval se na nebe. Byla hluboká noc. Další den byl u konce, další den, který tu strávil a zdál se být nekonečným.
Dovolil si v jedné části Severních hor usnout po svém odklizení do nějaké menší jeskyňky. Díky plášti si udržoval ideální tělesnou teplotu pro spánek, proto když se zbudil o pár hodin později, zdál se být čerstvější než jídlo na farmářských trzích. Protáhl se a zívl. Bylo to dlouho od toho, co se naposledy takto dobře vyspal. Očekával, že jeho žena bude na ostříži. Doufal v to více než v cokoliv jiného. Proto se tam vydal rychlejším tempem.
--) Ostříží zrak

Chtěl se ještě setkat se Solfatarou. Srdce ho v tomto trochu zabolelo. Věděl moc dobře, že se s jeho ženou od sebe odcizili více než jiné páry. Láska, která tam dříve byla skomírala jen díky němu. Povzdechl a stáhl uši k hlavě. "Rozhodně, s mámou vás milujeme, i když nejsme zrovna na blízku. I když tu jednou nebudeme, budete nás nosit ve svých srdcích." Pravil svému synovi snad nejrozumnější věc za poslední dobu Taylor. Sám nevěřil tomu co vypadlo z jeho úst. Nedával to ovšem na sobě zdát, jeho výraz byl klidným a přátelským. Opatrně svou packu položil svému synovi k srdci. Cítil jemně jeho tlukot. Překvapovalo to i jeho samotného. Usmíval se po celou dobu. "Kom De La Marcia. Ten rod měla tvá prababička, bojovala o něj se svým manželem, aby aspoň dvě jejich dítka mohla hrdě nosit tento rod. Jedním z nich byla i moje matka. Miriam. Budiž jí zem lehká. S naším rodem ale přichází mnoho příběhů a pověr, které ti pak sdělím. Nyní jdi vyhledat matku. My se můžeme brzy zase setkat. Já jí jdu vyhledat druhým směrem. Pokud na ni narazím, zavyji." Pravil ke svému synovi hrdě. Objali se ještě naposledy. Následně se Taylor otočil a nechal křupnout svá záda. Ulevilo se mu od bolesti, kterou chronicky způsobovali. "Mám tě rád, synu." Neodpustil si ještě takovou malou poznámku nakonec. S tím pokynul směrem ke svému synovi a vydal se směrem na druhou louku, která byla poblíž. Pro to aby se na ní dostal bude muset překonat hory. Severní konkrétně.
--) Severní hory

Potřebovali tohle oba dva. Taylor hlavně aby vylepšil své vztahy s dětmi. Podíval se k nebi. Byla by na něj teď pyšná? Jeho matka by to nikdy neuměla vyjádřit tak jako to teď vyjádřil on. Měla by problém se svým dětem vůbec podívat do očí. Tiše si povzdechl. Když se ujišťoval že svá slova myslel vážně, zprvu pouze přikývl. "Ano, vážně." Odvětil nakonec ještě slovně. Mnoho věcí mu asi nebude docházet, vždy byl sobcem co uměl myslet jen na sebe a na ostatní okolo sebe zapomínal, ale teď měl šanci to konečně změnit k lepšímu. Tak jak ho nasměrovala Zeinab. Měl spoustu problémů, které ještě bude muset dát konečně do pořádku. Ale už se nehodlal babrat ve své minulosti. Žil právě teď a měl stále v okolí sebe milující rodinu. To ještě netušil co se stane se Solfatarou. Když řekl že to stačí, mlčel. "Musím vám dětem něco říct. Pořádně vám to odvyprávět." Oznámil mu. Cítil to možná jako takovou menší povinnost. "Ale začnu tebou, když už tě tu mám. Předtím jsem to vyjádřil blbě. Máme rod, který můžeš hrdě nosit. Máme v našich žilách krev několika generací silných vlků. Jsme jedni z posledních, kteří se jím mohou chlubit. Zbytek... tvých předků zemřel před válkou či během ní. Našim úkolem je dále předávat jejich příběhy." Měl právo to slyšet jako jeho syn. Taylor ho nechal to zpracovat. Jenže pak přišla ta slova co mu navalila slzy do očí. Neváhal a Arrova, který se k němu přišel pomazlit k sobě přitiskl packou. Více neřekl. Měl za to, že to objetí dokázalo vyjádřit lépe než on kdy dokáže.

Kývl na to oslovení, nezasloužil si aby mu tak říkal. Byl potupa a ne otec. Měl Solfataře říct tehdy že je třeba počkat, ale on si myslel že je už zahojený co se týče psychicky. Jenže nemohl se více mýlit. Mlčky ho poslouchal, líčil mu co všechno se stalo. Ptal se ho na vlka jehož jméno mu bylo povědomé. "Tuším že ano? Ale nejsem si jist." Odpověděl mu popravdě. Za tu dobu tady potkal spousty vlků, naučil se spousty jmen. Sklopil pohled, vina ho cepovala. Připomínal mu tak jeho. To jak se doprošoval matky aspoň trochu o uznání. Jak jí vždy vyprávěl o tom co udělal a co se naučil a ona vždy jen naštvaně pokývala hlavou, jako kdyby jí otravoval vzduch. Polkl slzy a zvedl konečně svou hlavu. Opatrně mu dal packu na jeho hruď. "Jsem na tebe moc pyšný, Arrow, ani si nedokážeš představit jak moc." Prolomil nakonec tichým hlasem. Chraptěl díky tomu jak se snažil nebrečet, ale i jeho syn se nechal poddat emocím. On se stále udržoval silným, hlavně pro to, aby mohl dostat vše co má na srdci. "Je mi líto, že jsem ti předtím spíše nadával než jsem tě vedl. Nedokázal jsem se chovat jinak. Já sám nezažil od matky cokoliv jiného a tak moc jsem si říkal, než jste se narodili, že se změním a budu jiným než ona. Teď to vidím. Zpětně si to uvědomuji a je mi z toho zle." Začal svými slovy. Ne nemálo se říká, že většinou se jeden ve výchově vlastních dětí uchyluje k tomu, co sám prožil jako malé dítě. Že málokdo dokáže prolomit generační trauma. On se teď mohl aspoň snažit to svému synovi nějak vynahradit a postupně si ulovit všechny děti. Pak přišla ta otázka, co ho dokonale dokázala zarazit. "Arrow... to že rodiče se neukáží či řeší své vlastní problémy z minulosti neznamená že bychom své děti nemilovali. Mám tě rád. Mám tě rád víc než sebe. Ani mi to nejde slovy vyjádřit, promiň..." A pak zjistil jak málo uměl mluvit o svých pocitech, přesto bude tohle stačit jeho synovi?

(-- Severní hory
Kde jen měl začít s tím hledáním? Bylo to skutečně jako hledat jehlu v kupce sena. Kde vůbec byla Solfatara? Oddělila se od něj a Doryi a teď nebyla k nalezení. Šla to Liss říct sama, že prostě budou odcházet ze smečky? Nee, ona by tohle jistě neudělala. Vždy byla spíše ta co s tímto neuměla zacházet, ale mohl se mýlit. Byl dlouho mimo a neuvědomoval si, co se vlastně..
V dálce viděl a cítil toho, co hledal. Arrow. Jeho syn už byl dost statný mladý vlk, ale ani jednou by se v něm nezmínil. Byl to stopro on. Poznal by ty dvoubarevné oči a kožíšek všude. A on bez pomoci ulovil zajíce. Dorazil k němu s úsměvem na své tváři. "Ahoj, synu, je to dlouhá doba od toho co jsme se naposledy viděli." Začal Taylor. Chtěl prvně vidět jeho přímou reakci než na něj vyvalí nějaké omluvy a slova lítosti, ale věděl že by tím měl začít jako úplně první. "Měl bych se ti omluvit... Byl jsem až moc mimo abych si uvědomoval své jednání, ale to to stejně neomlouvá. Chci to ale napravit." Nyní mu dával prostor k tomu, aby se vyjádřil.

(--- Irisin ráj
Díval se na ní, tiše jí pozoroval a zvažoval její slova. "Zei..." Zamumlal se a pořádně se rozmýšlel co na to vlastně říct. "Já jí mám rád, mám rád i svou rodinu, někde uvnitř. City nejsou mou hlavní vlastností a uvědomuji si to. Tak jako jsem měl dříve rád i tebe. Díky za navedení na to, nad čím uvažovat." Pomalu se vydal dále od ní, směrem zase k lukám. Nevěděl co si o tom vůbec myslet, jestli mu to někdy dojde co za chyby teď udělal a nebo se zase vrátí do sladké nevědomosti. "Měl bych jít hledat své děti. Sejdeme se tu zase pak. Až si uvědomím co vlastně od svého života ještě chci." Odvětil jí nakonec. Jedno věděl jistě, Daén už nebral jako svou smečku. Bral ho tak vlastně někdy? Proč ho tak bolela hlava když nad tím uvažoval? Podíval se na hnědou vlčici a slabě se usmál.
Nakonec se vydal vlastním směrem. Jeho směr byl dál, hledat své děti, které už byli dospělé. Věnoval jim omluvu. Uvědomoval si to. Začínal si to uvědomovat.
--) Luka