Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři 3
Nikdy si to nepředstavoval takhle, svůj konec možná viděl někde více poklidně, nebo ještě více troubovsky. Že by si přitáhl nebezpečné zvíře a to by ho pak sežralo a on vypustil tím zkázu na Mois Gris, ale ne.. místo toho tu bojoval s naštanou kočkou. Jak nenáviděl kočky, kdyby byl člověkem spíše by se uchýlil k chovu třeba myší než koček a psů. Slyšel, jak se kočka vztekala, když jí udeřil ohnivou koulí do obličeje a jak se vyrvala z jejího vězení. Zavrčel. Sundal ze sebe ladným pohybem svůj plášť, aby ho nezničil. Pohyb byl ladný, jako kdyby to dělal furt. Hodil ho více méně Solf k nohám, věděl že ona se o něj postará.
A pak to začalo. Ještě ve skoku po zvířeti se podpálil. Jako fénix. Jeho tělo hořelo výrazně modrým plamenem, byl natolik spřízněný se svým elementem že se vlastně mohl vždy stát ohněm. Zahryzl se tvorovi do krku, spaloval? Byl skutečně nějakým fénixem? Tyhle tvory si pamatoval, ale netušil jak moc to bude účinné. Dokonce si pamatoval i Lloyda, ale jeho plamen spaloval jen zlé vlky. Nebeský oheň, leckdy mu magii i záviděl. Rys se však ohnal a Taylor skončil o pár metrů dál na zemi. Plameny na něm pomalu zhasínali a dokonce i pramínek krve se dral z jeho úst jakou ránu do žeber dostal.

Predátoři 2
Dorya ze začátku byla nejistá, jako vlče které upadne do tranzu při prvním nebezpečí, ale on jí skutečně potřeboval. Solf vypadala, že se začínala vypínat úplně a tak nezbýval nikdo jiný. Povzdechl si a stáhl uši k hlavě. Běželo mu několik scénářů v jeho hlavě. Nakonec se přeci jen Dorya postavila vedle něj a vyvolala... jahodník. Něco co vskutku Taylor nepotřeboval, ale snažila se. "Prosím.. vzpomeň si na to co umíš Doryo. Je to jako chůze, něco takového se prostě nezapomíná." S tím Taylor vytvořil z ohně kouli, kterou vrhl rysovi do obličeje. Snažil se jít po očích, jestli je něco opravdu to po čem musí jít jsou to oči. Něco uvnitř mu to říkalo, nějaký schovaný vnitřní bojovník. Něco co vůbec nepamatoval v hlavě, ale jeho podvědomí mělo zcela jiný názor. Neváhal a rozběhl se proti rysovi, dokud byl zmatený z ohně v obličeji, aby mu udeřil do očí ještě on sám. Nehodlal je tu nechávat sežrat něčím takovým. Dorya to jistě v sobě taky měla! Někde uvnitř sebe, hluboko pod tou všechnou bolestí, věřil tomu více než bylo možné. Více než věřil v božstvo.

Predátoři - začátek
Dorya se zdála, že je na tom vskutku mizerně. Nebylo se čemu divit, musela si projít peklem podobně jako on. Avšak on nevěděl jak s tím zacházet, nemocný byl taky více méně, měl syndrom ze kterého se vyhrabal jen díky zdejším bohům, ale jeho nápad chápala hodně dobře. Všiml si jejího pohledu na plášť, vrhl zoufalý pohled na Solfataru. Co měl dělat? To ona tu uměla s nimi zacházet, ale nevypadalo to, že by se sama dokázala nějak dobře postavit na packy. A pak tu byl Taylor. Trouba s jednou mozkovou buňkou volající o jídlo.
Ztuhl, když sledoval ryse. Jeho pohled a chuť žrát byla neskutečná. Značila se v jeho očích. Podíval se na Doryu, která se pokrčila. Zavrčel. Sám to nezvládne. Sledoval jak se zvíře nebezpečně nahrbené a cenící zuby přibližovalo. Přesto se soustředil na půdu pod jeho tlapami a nechal je pořádně obmotat šlahouny, kořeny spíše. Tenhle materiál byl dosti pevný a ne moc pružný. "Dámy... vím, že rytíři mají chránit princezny, ale rys je moc velké sousto." Zamumlal a z ohně vytvořil bič, kterým udeřil rysa, který se pomalu víc a víc naštvával.

Byla to skutečně ona? Něco na Dorye mu připadalo tak jiné. Jako kdyby prodělala jakési trauma, ale on měl co říkat. Sám se v traumatech až topil, poslední dobou byl více mimo než samotná fialová vlčice před ním. Povzdechl. Přesto jí znovu věnoval úsměv. Vrtěla ocasem na jejich nabídku k lovu. Jenže se bude muset seznámit s jejich plánem. "Takže. Princip mého a Solfatary v lovu je jednoduchý. Vytvořím díky mé magii země past, do které je pak lapíme. Jenže přichází pak nahánění, jsou to rychlé mrchy ti zající co většinou lovíme, takže ve třech nám to půjde ještě lépe." Dodal nadšeně Taylor. Možná by mohli Doryu přibrat jako třetího a zlepšit si při tom s ní vztahy. Tak dlouho se neviděli, že to muselo být i snad trestné. Uslyšel křupot větviček. Něco se k nim hnalo! Něco suprového! Jenže to netušil nejspíše, že na ně vybafne rys.

Jméno vlka: Merlin
Počet postů: 70
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Chtěla by být učitelem(tuším že na tom jsme se dohodli)
Aktivita pro smečku: Propagace smečky Mielei a lowkey přemlouvání Iridana. Účast na smečkovém shromáždění
Krátké shrnutí (i rychlohry): Bůh ví jak dlouho Merlin cestuje po boku Iridana, rozhodla se proto tedy vyrazit na menší výlet, kde prozkoumávala hlavně území ostrovů a následně poznala Mielei, které propagovala Zlatou smečku, pak si skočila do svatyně zesílit a jako posední potkala tchána. V rychlohře se účastnila shromáždění (bude zapsáno co nejdříve, po predátorech utíkám za smečkou)

Něco je vyrušilo. Nějaké to šustění větviček, porostu. Podíval se tím směrem, ale ničeho si nevšiml. Otočil se tedy na Solf a postavil se před ní. Nakrčený a připravený kdykoliv vystartovat. Nikdo mu už jeho rodinu nesebere, i když by se o ní měl rvát až do krve. Zavrčel, ale to ho velmi brzy přešlo, když si všiml o koho se jednalo. Jeho srdce se zastavilo. Dorya, nečekal že jí ještě někdy uvidí. Narovnával se a stahoval spíše uši.
"Doryo." Začal a podíval se na Solfataru. Přeci jen to byla její nejlepší kamarádka, i když Taylor jí nikdy neshazoval co se týkalo vlka. Jen Alfa byla docela v jeho očích na prd. Sklopil pohled. "Rád tě vidím.. ale vypadáš.. musíme do tebe něco dostat a omýt ti rány." Odvětil Taylor nakonec. Musel volit slova jinak, nechtěl se jí dotknout. Možná by se měl i omluvit, když už byl v tom vyčítání si chyb. "Je mi.. to líto." Dodal nakonec. Možná to byl pokrok k novým přátelům, když ti jeho dva zmizeli v propadlišti dějin.

Taylor byl Taylorem, nikdo to nemohl popřít. I když se snažil, tak byl vždy sebe centrickým bezmozkovým vlkem. Možná ho ani skoro smrt nedonutila myslet o opaku. "Strategii? Pamatuješ na ten lov králíků? Vyrobil bych zase něco pomyslného a pak bychom je tam společně nahnali." Taylorovo ovládání magie země nebylo něco, co nemohl jeden přehlížet. Byl v tom obratný. Dost možná až moc. Podíval se na Solfataru a povzdechl si. Šrotovalo mu svědomí. "Dost.. možná jsem neměl být k Ricce tak zlej. Nebo spíš takhle o ní mluvit." Dodal nakonec po chvilce své odmlky. "Aaa... dost možná bych měl víc zpytovat svědomí." Dodal nakonec ještě. Taylor nikdy nebyl v tomhle nejlepší, možná to bylo absencí mozkových buněk, možná to bylo tím, že si věci po svém dělal vždy. Vždy se bral jako to zlaté, svaté dítě, kterému bylo vše až pod nos servírované a tak nikdy nebral ohledy na pocity ostatních. Podíval se na svou partnerku a lehce se zastyděl. Udělal spoustu chyb a spoustu jich ještě bude. Necítil se však, že chce svůj konec někdy brzy. Chtěl žít ještě tak.. pár let. Nedělal kojotiny. Konečně se začít dávat do kupy, aby z něj na stará kolena byl aspoň pořádný vlk.

Vyhodnocení
Úvodními slovy chci říct, děkuji vám za takovou účast! Sledovat vaše dokonalé výtvory mi připomnělo, jak nenávidím vyhodnocování akcí. Přesto si myslím, že si všichni v základu zasloužíte 50 kšm a 1 rubín. Všichni jste tvrdě zapracovali a tak by bylo super vidět i některé kulty skutečně vzniknout!
Výherce hlasování - Hvozdík získává ještě 1 rubín za výhru!

Tímto se s Vámi loučím a budu se těšit na další akce pod mým vedením, pokud admin tým dá!

Poprosím hodnou admin duši o zapsání.

Zapsáno. Vaše hodná duše

Ano, do dnešní půlnoci

Jo nejspíše už nemělo chtít vytahovat děti. Stejně se nic více nedozví a ona je dost možná bude chtít bránit. No co, nic jiného se dělat nedalo. Musel přijmout realitu jaká byla a ne jen z ní utíkat a vymlouvat se na něco, co ani pravdou nebylo.
Solf chtěla hned vyrazit vstříc nové budoucnosti a on se tedy taky postavil. Pořádně se protáhl, až to v něm zakřupalo. Taky nebyl nejmladší. Teda oproti některým tady na ostrově byl, ale to se neříkalo. I oproti jeho partnerce byl mladší. Bude mít ještě dost síly na to vrhnout vlčata? Když už tu u toho byli. "Vstříc nové budoucnosti." Řekl jenom a více své myšlenky nahlas neříkal. Dost možná se to ani nehodilo je zmiňovat. Ještě by se mu to Solfatara mohla snažit vrátit. Když se ozvalo zakručení v jejím žaludku, zastřihal uchem. Podíval se na ní překvapeně a zachechtal se tiše. "Jo nejspíše se bude hodit společný lov." A tak i on zavětřil. Nebyl si jistý, co přesně ona následovala, jelikož tu pachů bylo více, ale jako hodný pejsek partner se vydal za ní. Nechtěl jí do toho kecat, když tu na něj čekala bůh ví jak dlouho.
--) Les Alf

Nevidím v tom problém.

Takže i ona si velmi dobře pamatuje na tu žabomyší válku. Bylo to docela dávno, co si tak dobře pamatoval. Tak dvě zimy zpět? Netušil, nehodlal o tom přemýšlet nějak hluboce. "Jop." Odsouhlasil to nakonec. Přeci jen se mu nehodilo být zticha. Hlavně, když se řešilo něco tak důležitého jako přesedlání do jiné smečky. "Super. Akorát jestli o nás budou mít zájem." Poušklíbl se. Možná to ale znamenalo zase všechno budovat odznovu. Odfrkl si znuděně.
Když zmínila co vlastně s jeho povedenou dcerou řešila, protočil očima. "Chová se snad ještě hůře než jsem si myslel. Jistě že to nepochopila co? Zase myslela jen na sebe." Zavrčel a cvakl zuby. "Tak tahle rozhodně nedostane nabídku nosit můj rod." Rozhodl nakonec a protočil očima. Ne, nedostane. Bude bez něj, protože on teď musel řídit kdo na něj má právo a kdo ne. Měla radost, že už to měl vyřešené a on jí rozuměl. "Život v přítomnosti má přednost." Odpověděl jí. Možná když zase budou nějakou dobu spolu, budou chtít ty vlčata dříve.

Taylot když už byl svůj, tak se nechtěl hádat s nikým. Podíval se na Solfataru a pak na zelenou před nimi. I když pršelo, bylo to tu pěkné. Nevěděl moc co říct. Že by si na stará, no ne moc stará, kolena sedla Solfatara s Liss? Nechtělo se mu tomu věřit, nejspíše se hodně změnilo během toho co byl částečně mimo. "A co Zlatá smečka?" Zeptal se jí nakonec. Ta byla jejich spojencem v té válce, co se odehrála tak dva roky zpět. Možná to byla ideální smečka pro ně. "Nebo chceš snad život tuláka?" Zeptal se jí a čekal na odpověď, zda to byla pravda netušil. Rozhodně by se však nezlobil, kdyby se rozhodla pro život tuláka. Jejich konec mohli prožít na tom malém ostrově, co si Taylor tak zamiloval.
Konečně s ní mohl souhlasit. "Kam vůbec zmizela?" Možná bude vědět ona něco více než on. Ten jí tak maximálně vystrašil a teď řešil, že jeho dcera není schopná pochopit a mít soucit. Možná ho to mrzelo více než cokoliv jiného. Povzdechl si a podíval se na nebe. Nějak často vzdychal. Ale ono to bylo těžké, když jeden měl takové děti.
"Vše je vyřešený." Na tohle nevěděl co více odpovědět. Byl si jistý, že už noční můry a nic takového mít nebude. Vše si to uvnitř sebe vyřešil. Uvnitř sebe a venku sebe, za pomocí houbiček.

Měla podobné myšlenky. Taylor si tiše povzdechl. "Taky jsem nad tím přemýšlel, zda by se nám někde jinde nevedlo lépe." Přiznal se tiše. Možná bylo načase přesedlat. "Liss je super vlčice, ale zdá se mi až moc tvrdá. Až moc prostě Liss. Její charakter se neslučuje s našimi, akorát bychom se hádali." Podotkl Taylor a zamýšlel se, kde by mohl být jejich nový domov. Že by Zlatá smečka? Nebo by zkusili život tuláků? Netroufal si říct. Možná je na to ještě brzy to řešit.
Podíval se na ní, když řekla, že každé z jejich dětí si najde cestu koloběhem života. "Jenže pro Riccu je koloběh života smrt, pokud se sama nepostaví a nezačne bojovat." Odvětil tvrdou realitu, co musela tušit i ona. Ricca prostě neměla pudy pro to se učit věci sama. Když poznamenala, že ho nejspíše ve své říši ti dva bojové nechtějí. Zavrtěl hlavou. "Spíš mě tam nechce Wendigo. To jeho jsem viděl jako prvního. Teď jde o to, zda to byl Nero v kostýmu nebo skutečný Wendigo, protože jsem skutečně ze začátku pošel na ty hubky." Byl si zcela jist, že musel na chvíli umřít, aby viděl toho boha smrti.

Pokrčil rameny, leč mu to jako vlkovi moc dobře nešlo. "Jednou se můžeme pokusit znovu, ale myslím že Liss to bude momentálně proti srsti." Povzdechl si. Možná by bylo dobré uvažovat o změně smečky? Netušil, ale věděl že jim to Lissandra dá momentálně sežrat jak nejvíce mohla. "Ty tři jo, Ricca? Ani za milion let. Nevím kde jsme udělali chybu." Odvětil jí. Byl si hodně jistý, že takový Arrow nebude tohle zrovna dvakrát moc řešit, ale Ricca se bude moc pokálet. Ta jim nikdy neodpustí, i když oba dva měli velké důvody. "Ale tu neřeš, ta si cestu životem dláždí sama svou panovačností a ufňukaností." Naučil se to sám od sebe, každý je strůjce svého štěstí a když chce být někdo jako Ricca, musel umět přijmout následky. "Moc dobře si uvědomuji, že se Cerum snažil jí to vysvětlit, ale pak to stejně vypadalo jako kdyby s ní ztratil nervy. Zrovna on." Zavrtěl nad tím hlavou. Jejich dcera byla ztracený případ.
Opřela si o něj hlavu a on se usmál. Tohle mu chybělo, i když to předtím ani nevnímal. "Nero nebo Iris mi podstrčili houbičky, já se dostal do říše mrtvých nejspíš a bavil se s Oriseou hlavně. Díky tomu jsem si odpustil a navíc mi pak ukázali jak to vypadá doma. Nic není zničené a vše běží dál, tak proč by nemohl i můj život." Možná měla právo vědět, že se její muž solidně sjel a skoro umřel.