Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měli co probírat, měli co společně řešit konečně po letech, když už byl schopný plně vnímat. Moc dobře si uvědomoval svoje resty a dost možná jí začínalo docházet jak moc měla problémy i ona. Nikdy si to neuvědomoval, myslel si že ta měla více svůj život pod kontrolou. Musel se zastydět, dost možná i za tohle mohl on. Povzdechl si. "Ale co to povídáš. Zklamali jsme oba na plné čáře. Mě by si navíc stejně nepomohla, tohle byl problém který sem musel řešit sám a pořád sem se mu vyhýbal jako čert kříži, protože jsem nechtěl přiznat pád mé rodné krajiny. A vlčata? Není naše chyba, že z Riccy vyrostlo něco rozmazleného a zbytek se rozutekl. Víš kolik podobných vlčat jsem tu viděl běhat? Je to nejspíše prokletí našeho domova a ani samotná Liss nemá ty své děti pod kontrolou." Odvětil a snažil se jí zlepšit náladu. "Prostě ty děti roztáhnou křídla a chtějí se učit sami. A nikdo je nezastaví v tomhle, když se už rozhodnou. Jediná Ricca čekala, že jí to naservírujeme na zlatém podnose všechno hotové." Dost možná ho tahle dcera trápila nejvíce.

(-- Furijské hory
To bylo zase něco. Cítil se jako po té akci, kdy je Arryn vytáhl a oni měli ochutnat tamty houby. Přísahal by, že to chutnalo podobně, ale v tu dobu se jen houpal a bylo mu blivno. Celej svět se s ním teď netočil, ale žaludek měl jako na vodě. Pomalu našlapoval, jako kdyby nohy nebyli ještě zcela v pořádku, bodejť by jo, když si je slušně přeležel jako krk. Odfrkl si a ještě jednou se pokusil si ho prokřupnout. Jo mít tak po tlapce nějakého léčitele, ale toho jediného co znal mu někde zase ostrovy sebrali.
Rozhlédl se a všiml si své partnerky. Byla to doba od toho co se zase viděli v plné příčetnosti. Došel k ní a posadil se vedle ní. "Říkal sem, že se vrátím." Poznamenal nakonec po chvíli ticha. "A řeknu ti, bohy tady je lepší asi nechat být na pokoji." Dodal nakonec. Nehodlal jí říct na první dobrou, že skoro umřel po houbičkách. "Ale pomohlo mi to. Odpustil jsem si." Dodal nakonec ještě po delší odmlce. "Je mi líto, že jsem tu pro tebe nebyl. Žil jsem tak dlouho v minulosti a v postraumatickém stresu, že jsem zapomněl kompletně na realitu." Dodal nakonec a otřel se o ní.

Nikdy se možná nedozví, že halucinace které měl mu pomohli, halucinace z houbičky kterou tak zoufale snědl, aby tím pomohl hlavně sobě. Možná se chtěl zabít ještě před pár okamžiky, ukončit své trápení na tomhle světě a přidat se tam, kde se vždy cítil jako doma, ale začínal si čím dál více uvědomovat, že ve vzpomínkách může pouze najít poučení, nikoli život který by chtěl více žít. Ten už byl pryč. Hvězdička měla pravdu, Taylor musel najít zase svou rodinu. Proto na její slova kývl. "Najdu jí, dost dlouho jsem se jim vyhýbal." Dodal nakonec ještě. Neměl vůbec ani ponětí jak musela trpět Solnička, přesto cítil jak se mu vrací ta pomyslná energie. Jako kdyby se veškeré ty deprese rozplynuli jako mraky na nebi.
Poslední pohled na Amy, než se krajina proměnila. Všechno bylo zelené, všechno bylo tak živé. Tohle nebyla halucinace, tohle byla jeho domovina. Tohle bylo to kvůli čemu se stal tím kým byl. On možná věřil, že za to mohl Jayce a nikoli Nero, nebo že všichni bohové měli konexe a zrovna on se ozval, že by si zasloužil tenhle vlk trochu toho odpuštění pro sebe sama. To se ale Taylor nikdy nedozví.
Svět mrtvých zmizel a on na své hlavě ucítil dotyk cizí tlapy. Možná tohle jej začalo probouzet, jelikož by se asi nikdy sám od sebe už neprobudil. Možná sám od sebe by umřel. Jeden neví co to bylo skutečně za houbičku, ale tohle nebyl první zásah bohů v Taylorovo životě.
Probouzel se a všechno ho bolelo. Ale cítil své hmotné tělo. Něco v něm bylo nadšené. Čenichem napřed v těch houbičkách divných. Zvedal se pomalu a cítil příšernou bolest v tom ztuhlém krku. Spíše vůbec se nezvedal, bylo mu příšerně. Pachuť v tlamě nechtěla mizet a do toho jeho fyzická nepohoda. To co ho ale skutečně probralo byl hlas jeho babičky. Opatrně otevřel své dvoubarevné oči a první co spatřil byly hubky na kterách si pochutnal. Boha neviděl, dost možná to štěstí. Ale přivítání to nebylo vůbec milé. Zvedl se, pokusil se co nejvíce protáhnout. Cítil se hrozně moc lépe. Někdo sejmul všechna jeho trápení z jeho ramen a on si konečně mohl oddechnout. Zvednul hlavu a ihned to jednou kapkou schytal do oka. Jako by toho nebylo vůbec málo. Zasyčel bolestí a zase hlavu sklonil. Cítil se sice fajn psychicky, ale fyzicky jeho tělo bolelo. Rozhodl se proto pro procházku něž se vrátí ke smečce na kterou tak dlouho kašlal.
Pomalu se proto tedy vydal směrem, kde si myslel že to bude nejlepší. Ještě naposledy se ale otočil, aby si všiml houbiček, ale přísahal, že už tam nebyli. Ušklíbl se a raději se rozešel dál. Směrem ke světlejším zítřkům.
--) Ostříží zrak

Mlčky sklopil hlavu. "V ten den se tam odehrálo hodně příběhů, v ten den jsme my co jsme mohli bojovali do posledního dechu. Kdyby nebylo Ceruma, padl bych s tebou, jenže.. ten mi nedovolil zemřít. Srazil mne ze skály, jako kdyby tušil něco víc než kdokoliv další." Odvětil nakonec. Přeci jen uvědomoval si, že by tam v ten den také padl. Že by se nechal zatlačit do rohu, aby mohl také skočit. Musel odpustit sám sobě. Stáhl uši k hlavě a zhluboka se nadechl. "Máš pravdu. Musím odpustit sám sobě. V ten den.. jsem nemohl nic změnit. Marciové nejsou tak silní a vysocí jako Garmadoni a přesto, držel jsem s vámi vždy krok. Vždy už od mého výběru ze sourozenců jsem se snažil s tebou a Rin držet krok." Odvětil a usmál se při vzpomínce jak se vždy snažil stát nejvíce rovně vedle Orisei a Rin, a i přes to že to byli samice jej převýšili o pěkných pár, možná i třicet centimetrů.
Vzpomněl si na Lloyda, jeho zlatavé plameny a dokonce i na Jayce, který vždy věděl kde pomoci. "Udělám to kvůli nim, kvůli těm kteří přežili. Jistě jich tu bude ještě dost a co když se někdo z nich dostane i sem na Mois? A taky kvůli sobě. Celé ty roky jsem se proklínal a nechával si utíkat život mezi tlapami. Měl jsem sice chvíle, kdy se moje mysl neužírala, ale těch bylo čím dál méně." Když řekla že ho potřebuje ona a jeho děti, zastyděl se. Poslední dobou nebyl zrovna nejlepším otcem. Možná se za sebe více zastyděl než bylo běžné. "Ale ne.. Ricca. Naposled jsem jí docela dost vyděsil. A to vše kvůli halucinaci, kterou jsem měl." Zamumlal. Dokáže ještě napravit tenhle vztah s dcerou? Netušil, avšak může se o to pokusit.
Amy si ho pamatovala, byl za to rád. Možná tohle bylo něco co potřeboval celou dobu. I když to byla halucinace, on to nevěděl. Pro něj to bylo reálné. Pro něj to bylo to co celé ty roky potřeboval. Jeho pohled padl na Kuroka se Sintare. Pak vyhledal Kaina. "Máš pravdu, nesmím zapomínat kým jsem." Dodal nakonec. Bylo tomu všemu konec? Nejspíše ano. Dokázal si odpustit. Dokázal přijmout fakt, že to co se stalo by nezměnil. "Akros.. můj syn. Vypadá jako ty." Dodal nakonec ještě. A poslední co mohl dostat jako dar nebylo dost možná z jeho hlavy, ale byl to pohled na nové území. Na nový les co tam rostl a na trávu, která zase byla zelená. Na vlčata jak si hrála zase v trávě. Jeho domovina po třech letech zase plná života.

Z Taylora na Raziela:

Stav účtu:
352 kšm, 3 rubíny, 5 mincí
Převádím:
340 kšm
Poplatek
17 kšm
Zůstatek
5 kšm, 2 rubíny, 5 mincí

Pak z Taylora na Merlin:

Stav účtu:
5 kšm, 2 rubíny, 5 mincí
Převádím:
5 mincí
zůstatek bude:
5 kšm, 1 rubín, 0 mincí

Z Morgan na Merlin
Stav účtu:
35 Kšm, 5 rubínů, 3 mince
Převádím:
3 mince
poplatek je:
6 kšm

Zůstatek:
29 kšm, 5 rubínů, 0 mincí

Pak z Merlin na Morgan

Stav účtu:
320 kšm, 5 rubínů, 16 mincí(když počítáme ty od Taylora a Morgan už, když ne tak 8)
Převádím:
221 kšm
Poplatek:
11,05 = 12
Zůstatek:
87 kšm, 5 rubínů, 16 mincí(když počítáme ty od Taylora a Morgan už, když ne tak 8)

Z Ceruma na Merlin:
Stav účtu:
46 kšm, 5 rubínů, 3 mince
Převádím:
3 mince
Poplatek:
6 kšm
Zůstatek:
40 kšm, 5 rubínů, 0 mincí

Na konci toho všeho by měli být stavy účtů následující:
Taylor: 5 kšm, 1 rubín, 0 mincí
Merlin: 87 kšm, 5 rubínů, 19 mincí
Raziel: 430 kšm, 1 rubín, 0 mincí
Cerum: 40 kšm, 5 rubínů, 0 mincí
Morgan: 250 kšm, 5 rubínů, 0 mincí

Převedeno

Jméno: Taylor (aka Taylor Destencibles/Cerberos Aethanai)
Délka pobytu na MG: Skoro tři roky
Příklad zápisu: Uvádím zde dva, jeden psaný spíše jako novinový článek pro udržení členů v obraze a druhý jako takový spíše vyprávěcí styl. Je to poupraveno, avšak texty patří mne.

ukázka a) novinový článek

Kronika Iscurnweldu - akce "Vše dobré jednoho dne končí "
Večer hraničáři spatřili na hranicích Garmadonie podezřelý pohyb. Někdo se u nich seskupoval, byla to rozhodně hrozba, avšak alfy museli být upozorněny. Na základě informací předaných skupinou hraničárů alfy rozhodli následovně. Smečka se začala připravovat, jelikož se jednalo o nepřítele na jejich hranicích. Alfy jakožto nejdůležitější článek smečky se přemisťují do hlubin hory alf, aby se k nim nepřátelé dostávali složitě. Někteří, zejména Alfa za Marcii, se vydává do bojů. Elitní strážci jsou postaveny před vhod, připojuje se k nim Alfa. Během celé noci se rodiny loučí, partneři se oplakávají a uskutečňují se rituály spojené s bitvou.
Další ráno jsou nepřátelé již na hranicích a uskutečňují se první menší bitvy. Avšak nepřátelské jednotky se dostávají až na území smečky Garmadonia. Bitva probíhá rychle a škody jsou velké. Vzniká požár, který zachvátí brzy celý les. Všude kam se jeden podívá leží mrtvá těla ať už členů smečky či nepřátel. Nepřátelé rychle postupují směrem k Hoře Alf. Již takhle jsou ztráty na životech velké. Snaží se jim postavit partnerka Alfy za Marcii, Sterrla, avšak po pár minutách intenzivního souboje je ofenzívou nepřátel přemožena a padá. Nepřátelé se začínají krmit na jejím těle a zbytek postupuje dále. Její partner se jí vydává hledat, avšak během toho je zastaven jedním z elitářů a svržen z hory do řeky. Nepřátelé se dostávají až na vrchol a odehraje se tam jeden z posledních soubojů. Alfy co chtěli dál žít již dávno uprchly, ale pořád tam zůstala ta nejhlavnější. Alfa za Garmadony, hlavní Alfa smečky Orisea. Ta místo toho, aby se nechala potupně zabít si vybírá smrt vlastní tlapou a vrhá se ze skály.
Bitva končí, ti co mohli a chtěli dál žít utíkají. Avšak Garmadonie jak jí každý znal se koncem akce rozpadá. Ashmollderský les mizí v plamenech! Na jeho místě a na místě celé Garmadonie se nenachází nic více než jen popel smíšený s krví! Každý kdo na toto území vstoupí s tím musí počítat!

Ukázka b) spíše příběhový zápis do kroniky. Tento zápis je spíše pro hráče, které zajímá, co se odehrálo ve starých akcích, ale nechce se jim to hledat a číst každý post, ale přesto chtějí vědět více než krátké shrnutí.

Zápis na straně 450, kapitola označující Pád Garmadonie.

Večer byl až podivně klidný, na nebi se pomalu začínaly objevovat hvězdy, avšak ticho prořízlo vytí jednoho z hraničářů. Oznamovalo, že se na hranicích objevil podezřelý pohyb, který je nucen více prozkoumat a rozhodnout se, co se učiní dále. Trvalo hodinu, než se dostali hraničáři zpět se zprávou, že se na hranicích někdo seskupuje a nejspíše dojde k útoku. Čtveřice Alf a starší vypadali rozrušeně a na základě informací, které si vyslechli se v hlasování, které dopadlo ve výsledku tři ku jednomu rozhodli, že přejdou do defenzívy. Po vydání tohoto rozhodnutí jsou následně eskortovany ony a jejich rodiny do bezpečí hlubin Hory Alf, kde by spletitá síť tunelů mohla nepřátele zdržet, hlavně je odtamtud tajný východ za řeku, která obtékala ladně horu.. Avšak jeden jedinec, se nenechá vést. Je to Taylor, Alfa za Marcijskou stranu rodiny. Připojuje se k elitním strážcům, kteří mají za úkol bránit vchod do útrob hory. Sleduje jak se pomalu celé rodiny loučí a partneři se připravují dost možná na další den, kdy již neulehnou se svým partnerem. Uskutečňují se i některé rituály, jakožto třeba nanášení barev válek a smečky na srst, smečka to hlavně používala k lepšímu rozeznávání spojenců. Po nekonečných hodinách smečka konečně ulehá ke spánku.

Následujícího dne se již za brzkého rána vydali skupiny k hranicím, padla zpráva že nepřátelé se je již chystají překročit. Zastihli je zrovna ve chvíli, kdy je již první překročili. Ihned se trhli menší bitvy, aby se postup co nejvíce zadržel. Probíhají však rychle a škody se stávají velké, jak na straně ofenzívy tak defenzívy. Následkem těchto prvních bitev je požár Ashmollderského lesa, který se díky suchům předcházejícím těmto dnům šírí rychle. Mrtvá těla provázejí cestu, je jedno či jsou to těla spojenců či nepřátel. Nepřátelé postupují rychle k Hoře Alf zanechávající za sebou jen krev. Sterrla, partnerka Taylora nedokáže dál nečinně stát a poslouchat, i přes všechny ostatní nářky a prosby se vydává vstříc bitvě. Na úpatí hory se však setkává se skupinou nepřátel. Bitva se táhne dlouhé minuty, avšak i tak jí její partner nestíhá doběhnout, měl vlastní problémy. Sterrla padá a spolu s ní obětuje pro smečku i nenarozené životy svých vlčat. Její partner se k ní bohužel nestihl dostat. Avšak tohle zdrží pár nepřátel, ty zatahují její tělo do jeskyně, která se nacházela blízko nich a začínají se na ní krmit. Pouze polovina postupuje výše, směrem k jeskyni, kterou brání stále skupina elitářů. Taylor se konečně má čas dostat ke své partnerce, ale během zběsilého běhu za ní potká Ceruma, jednoho z elitních vlků, který se rozhodne pro záchranu jeho života tím, že jej svrhne ze skály do řeky. Během pádu si Taylor povšiml deseti vlků hodujících na těle jeho mrtvé partnerky, více již však nestihne postřehnout, jelikož dopadá do řeky. Pád ho omráčí a jeho tělo je unášeno proudem. Nepřátelé si pomalu probijí svou cestu až na vrchol, kde se odehrává jedna z posledních bitev. Vzhledem k vysílení všech je to velmi rychlé, skoro všichni až na pár se dokáží mezi sebou pozabíjet. Avšak Garmadonie nemá žádné další vyhlídky na budoucnost. Možná i díky tomu vychází Orisea, hlavní Alfa a také Alfa za Garmadony ven ze svého úkrytu. Shlíží dolů na poslední vlky, kteří se snaží hrdě bránit svou zemi a smečku, které zasvětili svůj život. I přes to se však rozhoduje pro jedno. Poslední úsmev na elitáře, kteří dokázali přežít, poslední slova pro ně že mají utéct a zachránit se. A pak? Pak své tělo vrhá ze skály. Během jejího letu je vidět, že se usmívá. Až do poslední chvíle, než se její tělo zastaví o zem. Zemře ihned na následky dopadu. Byla tam poslední, alfy co chtěli dál žít a nechtěli si zvolit cestu jakou si zvolila ona prchli v moment, co pochopili, že tuhle bitvu, i přes masivnost své smečky nemůžou vyhrát. Vypadá to, že se blíží konec. A taky je to pravdou, bitva končí a spouští se déšť. Jako kdyby si bohové uvědomili, že tomuto masakru mohli zabránit, avšak ani tento déšť nemůže pomoci k uhašení lesa. Z toho je již popel, který se díky dešti mísí s krví. Garmadonie, jak jí každý znal a miloval se rozpadá, vlky ze smečky, kteří nepadli čeká vlastní osud a je jen na nich, jaký bude, avšak kronika tu vždy bude při nich, aby další jejich kroky zaznamenala.

Proč si myslím, že jsem dobrý kandidát:
Ke kronikám jsem se dostala již na Iscu vzhledem k tomu, že tam vedu hlavní osud. I když nemusím tak sleduji většinu akcí, zajímám se o ně(možná taky díky tomu, že prostě jsem se to za ta léta naučila, protože akce leckdy může ovlivnit celé další dění). I když zrovna nepíšu posty, tak prostě jen tak jdu a kouknu se. Baví mě to, naplňuje mě to a jsem taková místní drbna :))) yo local camera system granny.
Nemám problém zápis kronik přizpůsobit vaším preferencím, v tomto jsem flexibilní. Vyhovuje mi jak styl novináře, satira, objektivnost, když je třeba akci shrnout delším pěknějším textem, také nemám problém.
Mám tunu záloh vždy z všeho (druhý Barchív, akorát pro jinou hru. Své věci ovšem ztrácím jak klíče - obrázky starých postav, minulosti atd mám schované a zazálohované)
19/7 na Discordu (ofc nepočítám hodiny, kdy dělám bedge, to mě opravdu neseženete, ale jen co se probudím, jsem zase k službám.)
Tuhý kořínek (hraji 11 let, jen tak neseknu s koníčkem, co mi zabral tolik let. I když zažívám těžké životní období)

Sklopil pohled, když to zopakovala. Čtyři roky. Za ty roky z toho tři strávil tady. Tiše polkl. Nakonec prorazil její hlas ticho. "Ano! Vyčítám si vaší smrt. Kdo by si jí nevyčítal? Však.. to kvůli mě si se vrhla ze skály, protože.. správná Alfa má zemřít se svou smečkou. Pohledy tvých dětí, jejich slzy.. co jsem ji měl říct? 6e já jsem nezemřel, protože jsem špatná alfa?" Byl za Marcie vybrán, měl zemřít podobně jako Orisea. Jenže vše se měnilo. Podíval se na ní, zda svá slova myslela skutečně. Nebo jen kecala, aby se on mohl cítit lépe. Když řekla, že se neměli špatně, musel popotáhnout. Neuvědomoval si, že mu tekli proudy slz po tvářích. "Máš.. pravdu. Ale na to, že tu tomu vládne spíše bohyně života je to tu mrtvé." Odfrkl si.
Stál tak dosti zmražený. "Moje sestra.. dokázala to. Ona se sebrala. Postarala se o sebe a postavila se na vlastní nohy. Co když já nedokážu být takhle silný? Co když prostě.. Vyčítám si to hlavně, protože jsem nikdy nebyl ke svojí rodině úplně hodnej. Byl jsem sobeckej, nafoukanej, nikdy jsem se moc nesnažil. Bral jsem se jako vyvolené zlaté dítě." Možná tohle bylo proč se tolik vracel. Nedokázal si odpustit své předchozí chování. "Máš pravdu. Najdu ty hodinky, abych je jednoho dne mohl předat svým dětem." Dodal nakonec. Musel to udělat, musel se zase vrátit k rituálům, jenž prováděla jeho rodina po generace.
Její otření bylo jako když se o něj otře vánek, přesně jako když se třou předcí. Vždy ve větru cítil jejich vyčpělé pachy jako teď u ní. Bylo to až moc reálné, kdy by si mohl říct že tohle byl jen trip po houbičkách. Připomínala mu to samé jako Orisea. Povzdechl si. Nakonec se ho však ptala zda Solf miluje. Sklopil hlavu. "Miluji jí, stejně jako sem miloval tebe." Odpověděl jí popravdě. Nebylo proč si nic vyčítat. Když se konečně dostavila Amy skrčil se. "Viděla si mne jako vlče spíše takového puboše. Jsem Taylor, syn Miriam Kom De La Marcia. Bývalá alfa za Marcii" Odvětil nakonec tiše. Bude si ho pamatovat? Bude si pamatovat, jak mu vyprávěla o tom, co ona prožívala jako alfa?

Pokýval hlavou. Pastýřky. Znal je dobře, znal jejich myšlenky. Byli jedna generace více méně, generace silných a posledních. Netušil o Lunarisovi, dračím princi, který měl dál hrdě nést odkaz Amy, narodil se až po jeho odchodu. Neznal další Marcie, kteří pomalu přicházeli. Neznal i mladé Garmadony. Wendigo zmizel stejně jako se zjevil.
Když se místo něj objevila Orisea, netušil jak by popsal své pocity. Když řekla, že je to dlouho, zabolelo ho to. "Čtyři roky." Zašeptal nakonec. Počítal každého dne, počítal každé noci co se budil a nezvládal to. "Já.." Měla pravdu. Tiše sklopil hlavu. Zapomněl co mu Amy vyprávěla. Marciové neumírají jen tak. Stávají se větrem, stávají se světlem, které provází mladší generace dál. v každém závanu větru mohl slyšet hlasy svých předků. Garmadoni se na druhou stranu stávali stíny. "Chtěl jsem o vás naučit mé děti, hlavně o Amy. Ach, babička moje milovaná. Kolik toho ona musela prožít. Ale nezvládám to, mluvit o vás, neustále si připomínat ten den požírá mojí mysl." Špitl tiše. Uvědomoval si to až moc, uvědomoval si jak vinou nechával požírat svou mysl a své srdce. "Dokonce ani ty pitomé rozbité hodinky nemám." Věc co dědila jeho rodina po generace a on jí ztratil. A jako by toho nebylo málo, přicházeli další. Poznával je, některé pouze z vyprávění. Před Amy se skrčil ještě více. Vyrušil jej hlas za ním. Poznával ho, zabolelo ho to šíleně moc. Otočil se na Hvězdičku, její šedý kožich byl stejně nádherný jako v ten den. "A pro tebe.. cítím se jako kdybych tě zradil. Neměl jsem se stávat partnerem se Solfatarou... měl jsem navždy ctít tvou památku." Povzdechl si. "Nosím plášť, který si mi ty vnutila kvůli magii, co jsem dávno zapomněl a znovu jí po čase tady objevil..." Projížděl pohledem vlky okolo sebe. "A dokonce zapomněl na to i kdo jsem." Zamumlal.

Věděl to, věděl že tam nemá co dělat. Přesto tu byl, možná umíral? "A co když umírám? Proč bych jinak tohle všechno prožíval?" Zeptal se ho s úšklebkem. Po chvíli se každý otrká, když zjistí že samotná smrt není tak příšerná. Možná na něj měla samotná manželka dobrý vliv. Nechtěl ale nic více říkat nahlas, protože si toho zbytečku života co možná měl cenil. Leč v něm byla i myšlenka, že by prostě.. byl raději s touhle rodinou, tam kde už by ho nic nebolelo. "Jinak když říkáš, že do říše tvé ženy nepatří někdo jiný než mrtvoly, co teda Rinvencelias a Koruneria? Ty dvě jsou živé a aktivně přecházejí mezi těmito říšemi. Ale zase vodí duše, co se vám zatoulají." Zeptal se ho nakonec a pak zase tiše poslouchal. Přemýšlel jak tohle všechno bylo možné. Nakonec mu svolil vidět své milované. Taylor pocítil pocit, který v životě snad dlouho nepocítil. Čisté nefalšované štěstí.
Ocitl se sám, s hnilobným zápachem, který zmizel jako bůh smrti. Chvíli to byla jen čistá šedá pustina bez ničeho a pak.. měl touhu jít prozkoumat to. Vydal se pomalu, našlapoval nejistě s ušima snad až v hlavě. Svět se stával více detailním a mrtvým. Povšimoval si různých detailů své domoviny. Jako by to bylo přesně zanechané tak, jak jí naposledy viděl pořádně den bitvy. Přesto se mu do toho míchali úryvky, co viděl na Moisu, leč místo nikdy nechtěl přijmout jako svůj domov. Tohle byl domov, který měl rád. Zastavil se až u skály Alf, z té které spadl, nebo spíš byl z ní shozený do řeky Cerumem. Přísahal, že slyšel jemné bublání rozbouřených vod řeky. Jenže to nebylo to proč zastavil. Tak jak by očekával před sebou viděl vlčici, její delší vlasy a masky u boku mu jasně říkali o koho se jedná. Cítil zapálení slz ve svých očích. "Oriseo.." Leč barvy v jejích vlasech a na srsti nebyli tak výrazné, poznával jí. "Chtěl jsem vás... naposledy vidět." Vysvětlil pak důvod svého přetrvávání. "Věřím... tak nějak doufám v to, že jste tu všichni.. všichni co jste zemřeli mojí vinou. Dokonce i" Hlas se mu zlomil, nedokázal to skrz slzy. "I Sterrla" Dodal nakonec jméno jeho bývalé partnerky.

A tak se zde ocitl. Šedá a podivná prázdnota. Měl pocit že na něčem stojí a ono to bylo pouze šedé. Ach, jaké příšerné to bylo. Nic ani necítil, teda ano. Brzy i spolu s blížícím se klapotem kostí, který mu ježil všechny kosti na těle pocítil i tu hnilobu. Nechutná nasládlá chuť hnijícího masa se mu usadila na kořeni jazyka a donutila ho polknout zvratky, které se mu navalili do úst.
Možná měla jeho maličnost štěstí, že boha smrti viděla už dříve. Wendigo působil v každém hrůzu a chuť se krčit, takže nebylo divu, že se strachy klepal jako ratlík a krčil se jako štěně při kárání svým rodičem. Jeho lebka měla v sobě zasazené rudé jasně zářící plamínky osvětlující aspoň část té šedé. Jeho levá kostěná noha, ocas a žebra byli lehce zahalená jelikož je neznal až moc do detailu. Ten hnilobný zápach byl ale příšerně silný. Dělalo se mu zle. Když promluvil, slyšel chraplavý tichý hlas mladého vlka. Lehce se tomu podivil, ale čemu se bylo divit. Prostě ho nikdy neslyšel, pouze viděl, tak si jeho hlas musel mozek nějak doplnit sám. "Já... chtěl jsem je jen vidět... chtěl jsem.. odpuštění.. od nich." Zašeptal nakonec Taylor.

Houba kupodivu chutnala dobře, na to že byla jedovatá, ale s narůstajícím časem nabýval pocitu, že ta pitomá houba byla prostě.. jen houba. A pak přišel ten pocit co moc dobře znal ze svého tripu na houbičkách, chtěl vyzvracet svůj žaludeční obsah, ale nic nešlo ven. Vůbec nic. Pak ale jako lusknutím prstů pocit zmizel a nahradilo jej nepříjemné houpání. Jako kdyby svůj původní trip prožíval znovu. Přišla dokonce i ospalost a zima. Nakonec tlapy přestali být jeho a on se propadl do bezvědomí či jak se tento stav dal nazývat. Nechápal to. Co se to dělo? Umíral skutečně? Uvidí se zase se svými milovanými? Ale neslyšel klapot kostí, které si většinou se smrtí spojoval. Že by se do těchto krajin Wendigo nemohl dostat? Kravina, Wendigo je sama smrt a ta může všude. Nebo že by přeci jen neumíral? Nebo se bohové, které na vlastní oči viděl schovávali a nechávali ho trpět? Kéž by se jeho duše vrátila honu.

Jeho pohled padl na výrazně zbarvenou houbičku. Na chvíli zase odvrátil pohled. Byl zoufalý natolik zkusit všechno, ale zabít se? Jasně, byla by to taky možnost. Nikdo by dlouho nemusel snášet jeho stavy a po pár měsících smutku by se zase mraky vzdálili a odhalili by slunce. Zase by nejspíše v říši bohyně života viděl všechny co miloval. Zase by se potkal se Star. Nakonec se zvedl, možná ho k tomu lákal i hlad co měl. Přešel k barevné houbičce a nahl se. Nasál její pach. Skutečně to neznal. Nakonec přeci jen udělal to, co by nejspíše většina na jeho místě neudělala. Snědl tu neznámou možná i jedovatou hubku. "Co se stane, stane se." Povzdechl si tiše a zase se usadil. Čekajíc na to, jestli ho klepne nebo bude efekt houby naprosto míjet jeho očekávání. Aspoň umře s plným žaludkem, když už nic.

(-- Les Alf
Došel až zase k horám. Měl je vždy rád, navíc na hoře potkal Solfataru. To byl ještě normální. Pomalu kráčel po skalách a zdolával výšiny. Nechápal proč to přicházelo v epizodách, ale nejspíše se to zhoršovalo podle toho co pamatoval. Bylo to ale tak dávno.
Konečně vylezl až na jednu z výšin, co už za tu dobu moc dobře znal. Díval se na celé území, které považoval za svůj domov. "Zklamal jsem.. ani nevím jak bych se měl léčit. Cerum je taky bůh ví kde, aby mi pomohl." Povzdechl si tiše a stáhl uši k hlavě. Vítr si pohrával s jeho pláštěm a on si užíval potichu samotu. Jak to asi vzala Solf? Přijala to jako vždy? Však teď až se vrátí by se mohl chovat lépe! Vše by mohlo být pryč. Jen to bude chtít nějaký plán. "Bože.. Iris, Nero.. kdokoliv. Pomozte. Jsem schopnej už zkusit všechny možnosti." Zašeptal s tváří vstříc nebi.

Dlouho tam jen stál úplně mimo a poslouchal. Občas se dohadoval se svou matkou. Nakonec však usnul blízko nich spánkem plným nočních můr. Bylo tam plno nepěkných snů, plno těch které ztratil viděl umírat ještě jednou.
A pak se probral. Cítil se lépe, ale moc dobře si uvědomoval, že tohle je zase konec jedné epizody. Zvedl hlavu a podíval se směrem, kde viděl svou partnerku a jeho dceru. Pomalu se zvedl a přiblížil se k nim. Tiše se otřel o Solf. "Je mi to líto.. zase mizím. Nevím na jak dlouho, ale..horší se to. Cerum měl pravdu, leč si jeho slova přes epizodu skoro nepamatuji. Ale měl bych to řešit. Měl bych se zaměřit na to, abych si odpustil. Nerad vás opouštím, ale.. vím že když zůstanu tak ublížím nejen sobě, ale i vám.. a to je to poslední co chci." V očích měl slzy. Opatrně vyškubl menší pírko z pláště a podal ho Solf. "Víš, že jako vždy se vrátím." S tím se usmál na obě dvě, pro něj velmi důležité vlčice. Nakonec se vydal dál. Vstříc dobrodružství, které ho dost možná po dlouhé době vyléčí. Netušil jak dlouho bude jeho momentální sanita přetrvávat a nechtěl, aby až se třebas dalšího dne zase probere někomu více ublížil. Nikdy nebyl moc na loučení, vždy ale byl na příchody. Ať se stalo cokoliv on se vždy uměl vrátit domů.
--) Furijské hory

Díval se na svojí dceru a přemýšlel. "No, to je magie země. Tvá babička mi řekla, že tě mám svázat. A matce se neodmlouvá." Vysvětlil a díval se na Riccu nechápavě. Tvrdila že tady jeho matka není! Ale ona byla hned vedle něj. "Omluv se jí! Tvá babička tu je! A tohle se jí velmi dotklo. Je tak stejně reálná jako ty nebo já." Prohlásil rozrušeně. Ale pak se uklidnil po slovech Ceruma, který jeho matku přivítal. Možná ho to utvrdilo v něčem, ale rozhodně mu to pomohlo před dalším záchvatem. Jeho dcera ho začala žadonit aby jí packy pustil a Cerum mu to pak řekl také. Nezbývalo nic jiného než tak udělat. "Solfatara je někde tady?" Rozhlížel se všude okolo. "Bože to bude nadšená až potká mou mámu! Možná se přidá ještě Hvězdička, ale o tom nebudeme mluvit! Mohla by žárlit!" Podotkl Taylor a všímal si v dálce šedivého kožíšku, který měla jeho milovaná bývalá partnerka. Ale však on jí viděl mrtvou... on jí viděl i ve světě mrtvých. Proč tu byla? Proč se mu vždy ukazovala? Chtěla ho někam zavést? "Kdo je Solfatara?" Zeptala se jeho matka a on se na ní otočil. "Matka mých dětí, až jí potkáš, tak tě jistě ohromí mami! Sice ne tolik jako Hvězdička, ale také má něco do sebe!" Řekl nadšeně Taylor. S tím se i on dal do volání Solfatary. "Solf! Kdepa si?!" Zahulákal nadšeně.