Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak se dostali až do lesa. Taylor se naštvaně koukal na svou matku co ho předběhla, jenže v realitě naštvaně koukal do vzduchu. Není dne, kdy by nebylo výhodou mračit se na vzduch! Běžel co mu jen packy stačili a hele na koho narazil. Jeho dcera, kterou následoval jeho bělostný přítel běžela do hor. Neváhal, podívaval se na svou matku, co mu ihned řekla co má dělat. Svou magií země Ricce nechal svázat packy, aby vydržela na místě. Možná si jeho dcera rozbije hubu, ale už neuteče. Nadšeně se podíval do vzduchu vedle sebe, kde viděl svou máti. "Vidíš? Nejsem zase tak budižkničemu mami. Dokážu furt poslechnout tvé rozhodnutí." řekl a hrdě vytasil svou hruď. "Zeptej se těch dvou co nás tak nutně muselo vyrušit z výletu." Poručila jeho matka a sedla si, spokojeně pak bouchala ocasem do země. Což bohužel viděl jen Taylor. Jaké smutné mít halucinaci babičky jeho dětí a nemoci jí někomu předvést. "A proč se jich nezeptáš sama? Bože... Co se tady stalo? Ptá se má máma! Jistě jí všichni vidíte!" Hrdě pokynul hlavou vedle sebe, kde nic nebylo. Ironie? Jistě... Ale on jí tak hrdě představoval. Tak hrdě pak zvedl packy a ukázal na vzduchu vedle sebe! Bohužel psychicky labilní vlci si nevědomují, že jsou psychicky labilní. "Tak co se děje Ricco? Je to přece tvoje babička! Cerume to nerad vidíš mou mámu! Ale notak však si jí měl rád!" Zamručel nespokojeně Taylor, když nejspíše reakce vlků okolo nebyla adekvátní. Naštěstí si všiml jeho dcery, která měla okolo pacek obmotané vskutku silné liány, které dokáže povolit jen Taylor. "Stalo se mezi váma něco? Notak užívejte si! Můžeme jít společně na výlet! Můžeme jít domů!" Chudák...

(--- Severní hory
Spokojeně si kráčel se svou matkou, když v tom se k jeho uším doneslo vytí. Vytí určené pro něj? Ohoho, kdo by ho chtěl? Zastavil se a poslouchal odkud by tak mohlo jít. "Ty totálně neschopný idi**e, proč se rovnou nerozběhneš? Zní to jako ten tvůj bílej kamarád co tě zachránil. Určitě potřebuje pomoc on!" Ozval se hlas matky a on dostal "ránu" za uši. Bolest cítil, ale nejspíše jen kvůli tomu, že jeho mozek se totálně rozpadal. Nedával to, nevzpomínal si ani proč šel na cestu se svou matkou, ale neváhal. Nabral co největší tempo co mohl rozbíhající se směrem k Lesu Alf odkud vytí šlo. Co když ho někdo opravdu potřebuje? "Poběž, sakra, mami!" Zasyčel směrem k ní lapajíce po dechu. Jeho tempo se ještě zrychlilo když se matka rozběhla za ním. Někdo by mu už konečně měl říct, že halucinace jeho matky mu vždy natrhne prdel. Sledoval jak ho jeho máti předbíhá s úšklebkem na rtech. "Přidej nebo nebudeš rychlí jako v ten den." Ta slova zabolela, ale přes to se rozhodl běžet dál. Rozhodl se být co nejrychleji v lese Alf.
-))) Les Alf

// Změna Ostříží zrak přechod

Jo, tohle bylo něco co jeden neplánoval. Nemohl to ani naplánovat. Sledoval jak jeho matka šla po jeho boku. Nevěnoval ani špetku pozornosti tomu, že ona nemohla být reálná. "Kde je táta?" Zeptal se spíše naštvaně své mámy a podíval se na ní nabručeně. Jeho matka po něm ale ovšem hodila takový pohled, že litoval toho, že se vůbec zeptal. Jeho máma ale jen protočila očima. "Jako vždy se někde loudá, co si budeme, vždy to byl akorát idiot a budižkničemu." Odpověděla mu a Taylor stáhl uši k hlavě. Tohle bylo něco co opravdu nečekal. Smutně si povzdechl a všímal si toho, že kráčel v horách. Dělalo se mu zle a více méně se mu nechtělo ani myslet na to, co by se stalo kdyby mu náhodou podjela packa. "Mami? Jsi skutečně tady?" Zeptal se vzduchu vedle sebe, ale přísahal že tam je jeho matka. Pro pozorujícího musel být komickým. Všiml si jak se na něj zase jeho matka zadívala a pak ucítil bolest ve svém zátylku. Uměla dávat pořádné rány. "Ach, jak se mě vůbec opovažuješ nazývat falešnou?!" Zavrčela na něj jeho máma a Taylor jen suše polkl. Byl pod pantoflem své vlastní matky. Na jaké dno to vůbec padl. "Promiň jestli tě to urazilo." Špitl a díval se směrem k jejich očividnému cíli. Louka. A pak za ní bylo křišťálové jezero. To bude něco.
--) Luka

Bývalé území jeho smečky? Když se zadíval kam halucinace jeho matky zmizela seděla klidně u jezera a dívala se na vodní hladinu. Pomalým krokem se vydal za ní přemýšlející co mu vlastně chtěla ukázat. Sedl si vedle ní hledíc do dáli doufajíc že se mu konečně dostane vysvětlení. "Koukni se na vodní hladinu a řekni mi co vidíš." Poručila mu jeho matka. Tak jak rozkázala tedy udělal. Naklonil se nad vodní hladinu a spatřil svůj obličej smíchaný s obličejem jeho otce. "Vidím sebe smíchaného s otcem." Odpověděl popravdě své matce. Její hlasité mlasknutí ho překvapilo. "A to je přesně to! Stáváš se jím! Ztratil si se, byl si už na správné cestě, ale zase si se ztratil! Taylore.. ty nejsi tvůj otec. Ty si.." Její hlas ale přetnul ten jeho. "Kdo sem?! Já sám to nevím!! Já prostě už nevím kde je od války moje místo!" Odpověděl jí ostře, jeho křik se okolo nich rozšířil jako neklid na moři. "To je špatný.. musíme tě najít. Musíme zjistit kdo skutečně si, než se ztratíš navždy." Odvětila jeho matka naprosto klidným hlasem. "Jak to jako chceš udělat?" Zeptal se s lehkým pohrdáním v hlase. Jen co to dořekl ucítil palčivou bolest ve svém čumáku. Jeho matka ho udeřila. "Au! Za co?!" Zeptal se jí uraženým hlasem. "Za to že se ani nechceš snažit!" Odpověděla mu a odfrkla si. "Faaajn.. máš nějaký nápad jak začít?" Bude to vědět jeho půlka co se projevovala skrz matku? Sám nevěděl, ale nejspíše měl nějaký plán. "Shodou okolností mám nějaký nápad. Ale začneme až se najíme. Mám hlad že bych sežrala celého jelena sama" Odpověděla a s tím se zase zvedla. Rozešla se směrem k horám. "Jídlo bych uvítal.. konečně máš dobrý nápad." Zvedl se a vydal se za ní doufajíc že jeho matka ví kam ho chce sakra zavést.
--) Severní hory

Dorazil až sem, nebo spíš bych měla napsat dorazili? Halucinace jeho matky tu byla taky. Dívala se na pláně a usmívala se. "Na co ses vlastně ptal?" zeptala se ho a otočila se na něj. Taylor si povzdechl a přišel blíže k ní. "Ptal sem se jak mi chceš pomoct. Nic proti tobě, mami, ale nedokázali mi pomoci ani moje děti." Zeptal se jí ještě jednou a všiml si úšklebku, který se na tváři jeho matky ukázal. "Každá matka zná své dítě nejlépe, Taylore. Pochybuješ snad o mě?" Otázala se jej s jedním obočím zdviženým. "Nikdy jsem o tobě nepochyboval.. pořád si byla lepší než otec." Odpověděl jí spíše takovým uťáplým hlasem. Všiml si že jeho matka se přisunula blíže a položila na něj svůj ocas. Dal by packu do ohně za to že tenhle dotek cítil více než cokoliv jiného. "Taylore... tvůj otec.. vždy byl složitější téma. Občas jsem měla i já problém s tím, abych mu rozuměla. Nároky jaké na vás měl, lásku kterou vám nikdy neprokazoval.. lásku kterou jsem ani já necítila. Chceš být jako on? Přibližuješ se k tomu nebezpečně. Pojď, ještě jdeme někam!" Jeho matka se ihned zase dala do kroku, Taylor měl problém byť s tím se jen zvednout a zase se za ní rychle vypravit. Kam ho jen mohla vést?
--) Němé údolí

Podíval se zpět směrem k území. Dělal správně? Dělal špatně? Netušil. Vše se zdálo tak nekonečné. Vše se zdálo tak bolestivé, vše se zdálo jako kdyby ho to dusilo. "Taylore, Taylore..." Slyšel ve své hlavě ten vzdálený hlas, hlas který ho volal a nutil ho neustále od něj utíkat. Nechtěl vědět kdo byl zdrojem tohoto hlasu. Působil tak reálně. Pamatoval si vůbec kdo to byl? A jak se sem vůbec ten hlas z jeho minulosti dostal? Jak se sem kdokoliv dostal! Přidal do svého kroku naprosto ignorující své okolí. Přidal jen aby hlavu ve své hlavě unikl. Ne, nechtěl ho slyšet více. "Zastav, nestíhám tě." Ozvalo se jako by hlas byl kousek od něj. Vykulil oči a stáhl uši více k hlavě. Donutilo ho ještě více přidat do svého kroku. Nebude ho honit žádný nechutný hlas, který si nepřál vůbec ani slyšet natož pak vidět zdroj toho hlasu. Nikomu a ničemu se nedalo věřit. Nikomu.. ani těm které si myslel že dostatečně znal. Nikdo mu nic nemohl vytknout. Nikdo ho nemohl vidět. Byl neviditelný!! "Můžeš už sakra zastavit?!" Ozvalo se mu zavrčení vedle ucha a on na místě zastavil div se nerozsekal. Před jeho obličej předstoupila vlčice hnědé barvy s hrdě zvedlou hlavou. Taylor mrkal jak jen mohl, ale pokaždé co se snažil, aby zmizela tam před ním byla. "Přestaň..vypadáš jak i**ot." Zavrčela vlčice a propálila ho pohledem. "Proč seš tady?" Zavrčel na oplátku Taylor. Pro někoho kdo tuhle situaci musel působit jako ještě větší idiot, jelikož.. vlčice kterou viděl byla jeho pouhou představou. Někým kdo tady skutečně nebyl. "Není to zřejmé? Zase musím svého syna vytahovat ze sra**k do kterých se namočil. Vždy si musíš vybrat tu nejméně vhodnou chvíli. Vždy, už od tvého narození." Odpověděla mu a Taylor odvrátil svou hlavu. Nemohla tu být a přesto působila tak reálně. "Nikdy jsem se netopil ve sra***ch jak říkáš ty! Vždy jsem poslouchal rozkazy tebe a otce, tak jak jste ode mě chtěli! Tak jak sem byl vždy naučený!" Odsekl jí a cítil jak mu neviditelná ruka svírá krk tak aby se nemohl nadechnout, tak aby trpěl. Oči měl plné slz. "Opravdu mi tu budeš brečet? Máme dost práce, šup zvedni se a pojď." Ozval se zase její hlas. Když se na ní podíval už byla o kousek dál a hlavou mu naznačovala, aby si pospíšil. Nezbývalo mu nic jiného než se zvednout a jít za ní. Měla svižný krok, tak jak si pamatoval. Dokonce i ty jizvy. Byla tady skutečně? Nepochyboval o tom.. byla tu aby mu zase pomohla. "Proč si nepřišla dřív? Proč až teď?" Zeptal se jí když jí konečně dohnal a sledoval jak vlčice mlaskla. Bezpochyby to byla jeho matka. "Protože. Ještě nějakou blbou otázku máš?" Odpověděla mu tak jak by skutečně odpověděla. Neměl už pochyby. "Co chceš vlastně dělat? Jak mi chceš pomoci?" Zeptal se jí zcela zmateně. Co chtěla sakra dělat a jak mu chtěla pomoc? Když zvedl oči ze země, už jí viděl zase o kus dál mizejíc ve křoví. Radši rychle přidal než mu zmizela zcela z dohledu.
--) Ostříží zrak

Zničeho nic se zvedl, bezmyšlenkovitě. Netušil co se dělo předtím, netušil co se bude dít potom. Prostě se zvedl a rozhodl se jít. Netušil kam ho to všechno zavede, potřeboval uniknout.. potřeboval vypnout. Neřešit nic. Netušil kde byl. Měl by to tu znát? Měl by vědět kde je? Zadíval se ještě naposledy do úkrytu smečky a vydal se zcela ven.
Netušil ani co se mu honilo hlavou, netušil co by vůbec měl někomu někdy říct až ho potká. Měl by se obhajovat? Měl by říct pravdu? Tak dlouho tiše čekal na pomoc že si nikdy neuměl skutečně říct. Pomalu kráčel ven z jeskyně, dál na území smečky. Plný bolesti, plný hněvu který neuměl pochopit. Plný bůh ví čeho..
--) Les Alf

Taylor zavrčel. "A dost. Vaše matka má pravdu. Na to že máte v žilách modrou krev nemáte snad ani špetku vychování. Musíte si uvědomit že na ostatní se neútočí pokud vám oni vyloženě nechtějí ublížit. Magie nám má pomáhat a ne dělat naschvály. Všechny základní magie jsou si rovny. Opravdu všechny. Je jen na majiteli jak je využívá. Což vás neopravňuje opravdu v tom na sebe útočit." Varoval je i Taylor. Nebude tolerovat tohle jejich pošťuchování. "Co kdyby se někomu z vás cokoliv stalo a vy už byste ho nikdy neviděli? Poslední co by někdo z vás jemu řekl by bylo hnusné škádlení. Jak byste pak se sebou mohli žít? Zešíleli byste. Začněte se k sobě chovat s láskou a pokorou." Varoval je ještě po solničce jednou, aby si uvědomili co jejich činy mohou způsobit. "Myslím že jste už dost stačí na to, abychom vás naučili životu dospělých, to nejsou jen hry." Nejspíše řekl to co chtěla i jeho žena. Teď fakt nebyl čas na hry.

Merlin - 20 kšm, 1 mince, 20 kšm + 10 kšm
Cerum - 20 kšm, 1 mince, 20 kšm + 10 kšm

Díky za akci :ok_hand:

Zapsáno

Jen co zmínil mazlíčky, začal Arrow šílet. Taylor zavrčel. "Měl bych ti dávat bylinky na uklidnění, protože jinak to s tebou nevidím. Brzo mi začne třeštit hlava a to si toho ještě ani moc neudělal." Zamručel a podíval se na něj. Nejspíše se ale hodilo odpovědět. "Až se naučíš chovat. Trpělivost je pro tebe klíčové slovo. Jinak tě mu opravdu prodám." Taylor se spíše opíral o svého otce, což nikdy nebyl nejlepší rodič, spíš se řadil na spodní příčky v úžasných rodičích. Ihned zase začal Arrow s něčím novým, což.. bylo opravdu na bolest hlavy, pořádnou migrénu. Byl on takový jako vlče? Ne.. většinou byl tichý a nezajímavý. "Arrow.. až si jí zasloužíš, budeš něco takového mít. Ale zatím není tvůj čas." Odpověděl tiše a lehce deprimovaně Taylor. A pak přišla další scénka. Opravdu, jestli Taylora nezačne bolet hlava z jeho dětí, bude to zázrak. Nebo spíš jen z jednoho. "Říkám ti dost. Uklidni se." Varoval svého syna. Děti byli neskutečné. Na další jeho dotaz raději neeagoval. A sledoval jak jeho dcera spolu s kamarádkou opouští úkryt smečky a vydávají se vstříc nebezpečí světa.
V tom přišla spása! Jeho žena byla tady! "Ricco! Drahá!" Přivítal je Taylor s úsměvem. Přesto se podíval na jeho dceru a pak dostal otázku i od své ženy spolu i s tím co dělali. "Ne, zlatíčko, neovládám vodu. Ale mohu tě naučit základy magie." Odpověděl jí na otázku a pak se otočil na jeho ženu. "Já vím o co se snažíš... a ne, nebudu kamarád s někým dalším. Stačí mi Cerum a Zeinab." Odpověděl jí na první věc a pak se zamyslel co jí vlastně říct. "My měli nudu.." Řekl a pokrčil rameny jak jen vlk mohl. Následně Arrow objevil svojí magii, což.. byla země, ale.. zas žádná sláva. Dostal tím do problémů jeho dceru. Taylor Riccu zvedl za kůži na krku aby jí osvobodil a zase jí položil na zem, dal si jí k sobě a olízl jí tvář. "Magii nikdy nepoužívej na rodinné příslušníky jak by se ti to líbilo." Taylor jen hýbl packou soustředěn na to co chtěl udělat. Packy jeho syna se najednou svázali liánami. Ne dohromady, pouze je držel přivázané k zemi. "Být na jejím místě." Na rozdíl od lián co vytvořil jeho syn, tohle by malé vlče nepřetrhlo. Taylor si povzdechl a podíval se na Solfataru. "Šla ven spolu s vlčetem Lissandry. Jestli s ní chceš mluvit, tak je někde na území. Slíbila že pokud se něco bude dít, tak zavyje." S tím svou pozornost zase věnoval Ricce. "Jestli chceš, můžeme jít zase ven a něco tě tam mohu naučit. Třeba tu magii." Nabídl jí doufajíc že ona to přijme.

Ne o moc starší vlče se ptalo zda barvu změnili díky Wuovi. Přikývl a usmál se na ní. "Většinou má u sebe i nějaké mazlíčky co si ty můžeš vzít, ale chce za to něco speciálního. Ale barvy ti změní bez problémů a také tě bez problémů naučí další magie." Vysvětlil jí. Bylo pravdou že pro moc dalších změn k němu vlci nechodili. On sám se teď styděl že se prostě jen tak zbavil znaků které z něj dělali člena rodu. Dalo se to vrátit? Arrow se ptal zda jeho plášť měl také od Wua. Což Taylor důrazně zavrtěl hlavou. "Plášť byl dříve můj. Je to z peří ptáků žijící na mém rodném území. Přinesl mi jej zpátky hon. Většina věcí nemusí být přímo od něj. I bohové často dávají dary. Vaše matka má přívěsky právě od Iris." Vysvětlil jim. Časem pochopí co všechno obchodník nabízí. Přitom pak packou zatlačil na Arrowa, aby si sedl. "Síla a disciplína jsou ruku v ruce, synu. Pokud dále budeš rozlítaný, nikdy nebudeš dobrým v síle. Musíš se uklidnit, nebýt tak zbrklým a naslouchat každému. První věc ze které by sis z dam měl vzít příklad. Nejednají zbrkle a docela jasně ti dávají znát že pro ně hra není zrovna rvačka. Hrou bys měl objevovat a uvědomovat si své postavení." Nechtěl ho napomínat, ale opravdu byl oproti holkám více zbrklý.
Nakonec se podíval na Niy a přivřel oči. "Dobrá. Území znáš a pochybuje se tu dost vlků aby vám pomohli. Ale rád bych aby si, když se cokoliv bude dít, zavyla. Já mezi tím naučím syna kázni a zasvětím ho do života smečky. Ale nedělejte unáhlená rozhodnutí. Dostanete se za hranice a zabije vás cokoliv. I liška. Tak prosím, mějte to na vědomí." Svolil jim nakonec a svůj pohled obrátil na syna. "Kázeň, synu, kázeň a respekt. Jako mužský potomek máš na bedrech větší tíhu než Solari. Každý na tebe bude koukat skrz prsty a očekávat od tebe mnohem více." Pokynul holkám aby šli ven. On si syna teď zpracuje. Naučí ho co to znamená mít klidnou hlavu.

Trápilo ho že jeho syn měl nejspíše řečovou vadu nebo byl pomalejší. Nikdy neviděl moc pomalých vlčat... však Sollari mluvila tak pěkně a Niyari také, tak proč zrovna mužská krev byla tak moc opožděná? Pokud měl být Taylor hnusný jako potomek nějakého z větších rodů tak teď byl. Sice potichu ve své hlavě, ale byl. Vsázel ve svého syna opravdu malé naděje že bude dobrý geneticky pro rod. Takový vlci byli dříve zbaveni práva jej nosit, věděl to moc dobře a děkoval bohům že nebyli v dobách dřívějších. Nejspíše by i dříve Arrow skončil mrtvý. "Synu, prosím, snaž se mluvit zřetelně a nešišlat." Musel ho přeci jen lehce popostrčit tím správným směre, nedalo mu to. "Ale ano, je to možné. Dříve jsem byl také hnědý, ale právě díky obchodníkovi jsem změnil barvy... přemýšlím že by návrat ke kořenům nebyl zase tak špatný." Uvedl pro svého syna prohlížejíc si ho. Nebyl dokonce i drobný na vlče jeho věku? Jeho děda by ho nejspíše vydědil. Ihned však zase měl jeho syn miliony otázek. "Protože rody mají být silné, Arrow. Mají mít sílu a moc, aby je každý respektoval. Můžete být rádi že má rodná smečka padla, jinak byste měli zcela jiné dětství." Vysvětlil mu jak se měla pravda. Byl dost starý na pravdu. Byl dost starý aby věděl že by ve světě kde vyrůstal on nepřežil. Díval se na vlčata a doufal že jejich hra nebude stejná jako ta s jeho sestrou.
Ale.. pak přišla otázka která ho zarazila. Jeho dcera od něj chtěla utéct. Najednou byl na místě svého otce od kterého také utíkal. Tiše si povzdechl, ale nedal na sobě nic jinak znát. "Solari, nerad ti to zakazuji, ale.. jste ještě mladí abyste se sami procházeli. Fakt vám nechci kazit zábavu, ale.. rád bych abyste měli sebou dospělého." Byla pořád dost mladé vlče na to aby se toulala a její kamarádka na tom nebyla o dost lépe. Ale pokud jeho nechtěli, museli si vybrat jiného dospělého. Nenechá dvě vlčata zemřít vlastní vinou.

První krize v dospívání jeho dětí zažehnána. Leč se pořád cítil.. jako kdyby mu někdo drtil srdce úzkostí. Neměl se takhle zachovat, měl by najít způsob jak vybruslit od toho že se pořád bude hroutit a bude ze sebe dále dělat bipolárního vlka. Ale přesto se jeho dcera uklidnila. Opatrně se od ní odtáhl a usmál se. "Navíc.. hnědá sluší každému. Je to příjemná barva a navíc se dobře schováš v blátě." Pobídl dceru aby své nové barvy brala ještě o to lépe. Najednou však přišel i jeho syn a on si všiml hada. Vytřeštil oči a ihned tvora vzal do tlamy od svého syna a vyhodil ho ven. "Našel si nádherného hada, synu, ale ne všechna "zvířátka" jsou bezpečná. Pokud to neznáš, neměl bys to brát do tlamy. Obzvlášť někteří hadi mají jedu, že by tvůj život předčasně ukončili." Vysvětlil synovi klidným hlasem. Přesto měl chuť ještě toho hada dojít zabít.. ale neudělal to. Krize byla pryč když odletěl i had.. na co mu tedy brát život? Arrow se najednou začal vyptávat na vlčice které byli stejného věku jako on. Přimouřil oči a pousmál se. "To je tvá sestra, změnila hezky barvu kožíšku a.." mladá vlčice se představila sama jak on po ní chtěl. A Niyari. Také vlče z naší smečky." dodal ještě aby je představil obě. Ale přesto tu teď měl tři vlčata se kterýma něco musel vymyslet. On nebyl dobrý na hry, když mu je otec zakazoval. Jako vlče tedy většinu času jen prozkoumával a občas se rval se sourozenci. "No.. já si jako vlče moc nehrál. A o to méně jako dospělý, zlatíčka. Nevím jestli bych vám do her byl platný.. moje dětství bylo takové smutné." Vysvětlil jim jako hlavní omluvu za to, že nejspíše on neumí vymyslet pořádnou hru. "Pokud vás ale napadá něco zábavnějšího než bylinky a učení se, tak sem s tím." Byl otevřený všemu, nemusel vlčata unudit k smrti. "Brzy však přijde i vaše máma, nebo v to doufám. Nesmíme jí říct o tom, co se stane, jinak dělám rohožku před jeskyní..." Mrkl na svá vlčata a poslouchal co za hru si vymyslí.

Díval se na svou dceru a nechápal kde se to v ní bralo. Po jim z jeho rodiny byla takto hysterická? Nedocházelo mu že by někdo takový byl, Marciové většinou trpi jen na deprese, které stále Taylor měl. Proto nezvládal nic stresového a jednal přehnaně. To že by ztratil jedno jeho dítě v něm působilo úzkosti. Proto se zase zvedl a přistoupil k dceři. Jednou packou si ji k sobě přitáhl. "Máš barvy podobné tvé babičce. Proč se tedy trápíš, zlato? I kdyby si byla fialová, tak si pořád naše dcera." snažil se ji ukonejšit. Pokud si tolik nevěřila, tak to chápal. To bylo v jejich rodině. "Promiň že jsem zvýšil hlas. Málem jsem umřel starostí o tebe. Kdyby se ti cokoliv stalo, tak bych to nezvládl." snažil se vysvětlit své dceři. Nechtěl aby se ho bála, ale kdyby se něco stalo ji, on by se zabil. Proč byl na tom vždy tak zle s psychikou, i když se zdálo že se zlepšoval? Podíval se na dceru alfy a povzdechl si."Nepůjdu spát a místo toho vás něco naučím, co vy na to?" zeptal se dvou mladých vlčic. "Ale prvně bych chtěl slyšet tvé jméno, princezno." otočil se na Niyari. Vynahradí jim to. Nějak určitě. "Žel největší znalost mám v bylinkách, takže nevím zda o tomto chcete slyšet, ale cokoliv jiného také mohu zkusit." navrhl. Nechtěl působit jako hulvát, ale zase nemohl za to co podělil do vínku.