Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

Relativně spokojeně jsem oddechovala v blízkosti ohně a užívala si konečně chvilku klid, tepla a docela i ticha. Vlčice sem tam něco pronesly, ale naštěstí to nebylo nic otravného, za co bych jim vydrápala oči.
Odfrkla jsem si a zvedla hlavu z tlapek. "Jo, na ostrovech za ta léta určitě bylo více katastrof a podivností," přitakala jsem. Nic konkrétního mě v tuhle chvíli nenapadlo, ale rozhodně jsem o tom neměla ani nejmenší pochybnost.
Že mi to nedošlo dřív! "Vy dvě jste příbuzné?" vyzvídala jsem. Ne že by mi ta informace nějak zvlášť k něčemu byla, ale jeden nikdy neví. Podobné si zas tak moc nebyly. Třeba já s bratry jsme si byli podobní rozhodně více tedy.
Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem zaslechla kroky. Vyskočila na tlapy. "Ty dostaneš!" křikla jsem do tmy, ze které se brzy vynořila puma. Ty potvory nám nedají chvíli pokoj? Nejdříve lišky, teď tohle. Zavrčela jsem a hodlala bránit náš úkryt. Vyslala jsem proti pumě opět, jak jinak, ohnivou kouli a doufala, že tohle ji zastraší natolik, že si půjde po svých.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

Klidně jsem se dívala do plápolajících plamenů a sem tam nechala přivřená očka. Rozhodně jsem neměla v plánu spát, nebylo to bezpečné. Ač tedy jsem strach z Mey a Linney neměla, jeden nikdy neví. Na druhou stranu se samy přiznaly, že jsou zesláblé a ne tak fyzicky zdatné jako předtím, než se dostaly sem na ostrovy. Stačilo by trochu ohně a pár kousanců...
Sem tam jsem zvedla zraky ke vchodu jeskyně. Mohl sem kdokoliv přijít a vyhnat nás. Opět jsem si byla docela jistá, že bych jeskyni uchránila, na druhou stranu jsem nevěděla, co všechno za vlky se tady na ostrovech nachází. Mlaskla jsem a dál mlčky sledovala dění okolo. K tlachání jsem se nepřidala, nebylo to nic záživného a informativního. Spíše jsem si užívala tepla a sucha a kontrolovala vchod před jinými vlky a jinou zvěří, která by se také mohla chtít ukrýt před potopami tam venku.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4 (nevím, jestli zvládnu)

Podařilo se nám najít bezpečné a suché místo. Zalezla jsem tam a hned nám rozdělala oheň. Tedy byl spíše pro mě, ale nemohla jsem zabránit tomu, aby jej nevyužila Linnea s Meou. Konec konců mi to ani nějak extra nevadilo. Mohla jsem ho kdykoliv zrušit nebo vlčice zapálit a udělat si menší hranici. Vnitřně jsem se nad tím uchechtla.
Uvelebila jsem se na zemi vedle ohně, položila hlavu na přední nohy a sem tam střihla uchem. "Hmm... Ostrovy jsou hodně záhadné a jo, těch tajemství ještě bude." Nepochybovala jsem o tom, že se tu ukrývá něco, co ještě neznáme. Vždycky tu něco takového bylo a ani mě to moc už nevzrušovalo a nepřekvapovalo. Třeba tahle vodní katastrofa. Něco takového jsem ještě nezažila.
Co budeme dělat? "To je docela jasné, jestli se nechceš nechat odnést vodou. Musíme to přečkat a doufat, že brzy přestane pršet a voda začne klesat. A taky doufat, že sem nepřijde nevítaný host," odvětila jsem a zadívala se do plápolajících plamenů.

« ovocný lesík

× Zamiř do bezpečí 2

Pomohly jsme Mee ven z vody, na co se moc netvářila. Protočila jsem očima a nic neříkala. Měla bys bejt vděčná, že jsem hla tlapkou! Tohle jsem říct nahlas nemohla, ale rozhodně jsem si to myslela. Mohla jsem jí tlapou třeba hlavu ještě potopit a mohla se utopit úplně!
Raději jsem to vyhnala z hlavy, abych se neprozradila a kráčela směrem do hor, kde snad nalezneme úkryt a suchu. To bych momentálně sama ocenila. Obávala jsem se, že úkryt u jezera bude pod vodou, minimálně se tam bude dát brodit, když jsem viděla jiná místa. Moc se mi to nelíbilo, ale nedalo se s tím nic dělat.
Otočila jsem se k Mee, která se ptala na ostrovy a braní síly. Linnea sama přiznala, že síly moc nemá. "Já se tu narodila, takže takový problém jsem nikdy neměla, ale co vím, tak jo. Přesun z neznáma sílu vysaje, ale nevím proč," pokrčila jsem při odpovědi rameny a sunula se cestičkami výše do hor.
Úplně nahoru jsme jít nemusely, hádám, že sem se voda už nedostane, jelikož jsme byly docela vysoko a voda odtud nebyla ani už pořádně vidět. Pátrala jsem očima po nějaké jeskyňce, kde bychom mohly složit hlavu. A hle! Tady jedna byla. "Co tohle? Sem se všechny vlezeme," řekla jsem k vlčicím a vstoupila do ní. Bylo tu prázdno a sucho. To jsem potřebovala. Oklepala jsem ze sebe vodu a pomocí magie nám tu udělala ohýnek, abychom se ohřály. Ulehla jsem a spokojeně vydechla. Milovala jsem oheň.

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Zamiř do bezpečí 1

Po liškách se slehla zem. Naštěstí. Já se spokojeně najedla a následně navštívila obchodníčka, abych byla zas o něco lepší, co se magií týkalo. Spokojeně jsem se ušklíbla a vrátila se ke dvěma společnicím, které souhlasily s odchodem do bezpečnějších míst. Tady vody přibývalo a začínala jsem se obávat, že brzy to tu bude pod vodou celé, a to já tu určitě u toho být nechci.
Vydala jsem se kupředu i s vlčicemi. Vody bylo kolem docela dost. "Jo. Hory zní bezpečně, tam by se voda dostat neměla," přikývla jsem a máchla promočeným ocasem. Kráčela jsem, vody tu bylo dost a Mea sklouzla. Otočila jsem se a jak jsem udělala prudší pohyb, spadla jsem do vody také. Hned jsme instinktivně začala mávat tlapama a pokusila se plavat. Jenže šedá vlčice se spíše začala topit, načež Linnea skočila do vody a snažila se Mee pomoci. Připlavala jsem k nim a snažila se Mee pomoci z boku. Normálně bych to nedělala, ale musela jsem být nenápadná, ne? Pokud se nám podařilo Meu dostat z vody, pomalu jsem se vydala k horám.

» jižní hory

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 3/3
× Zlepši své dovednosti

Naše úlovky přilákaly lišku, která byla hladová. Snažily jsme se ji odehnat, ale zdálo se, že marně. Chtěla se nažrat, což jsem zcela chápala, ale svoje žrádlo jí určitě nedám. Brzy se ale z křoví vynořila posila. Zamračila jsem se a brzy vyslala ohnivou kouli po jedné z lišek, což jí sežehlo jen část ocasu, možná jen srst. Mea také využila svou magii vzduchu a snažila se lišky odsunout. Linnea měla dobrý nápad a využila větru pro oheň, který šel proti liškám a nejspíše sežehl alespoň srst na obličejích. Mlaskla jsem.
Lišky ale ne a ne odejít. To už mě vážně namíchly a já vyšla blíže proti nim, zavrčela a po obou seslala plameny, které vzaly je obě. Nejspíše se popálily a vydaly se raději s kňučením pryč. "Dobře jim tak," uchechtla jsem se. Oheň jsem měla vážně ráda, byl to skutečný pomocník.
Vrátila jsem se zpět k mé opečené lasici, do které jsem se hned pustila a zažehnala alespoň z části hladový žaludek. Olízla jsem si tlamu a pohlédla na mé společnice. "Tak to by bylo," prohodila jsem. V dálce jsem zahlédla pohyb, změřila jsem si siluetu a poznala toho obchodníčka! Zajiskřilo mi v očkách. "Jdu si nakoupit," ohlásila jsem a ještě pajdavou chůzí jsem se vydala za starším vlkem s vozíčkem. Nejspíše tady Mea byla předtím.

Stav před nákupem
491|| 14|| 5

Směnárna
5 mince = 200 kšm
4 rubíny = 40 kšm

Stav po převodu
731|| 10|| 0

Kupuji
• 6. a 7. level do ohně = 190 kšm
• chameleoní plášť = 130 kšm + 3 rubíny
• 4. slot = 100 kšm
• iluze = 220 kšm + 5 rubínů
• 2. level do iluze = 50 kšm
• Tajemný lektvar = 40 kšm
---------------------------------------------------------
Celkem
730 kšm + 8 rubínů

Stav po nákupu
1|| 2|| 0

Schváleno

Po nákupu jsem se vrátila k oběma vlčicím. "Nepůjdeme raději někam, kde bude bezpečněji?" navrhla jsem. Jednak se tu mohl objevit nějaký další predátor a za druhé voda pomalu a jistě stoupala a lesík sousedil s mořem.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/3

Přikývla jsem. "Těší mě Meo, Linneo," řekla jsem a na obě se nevinně pousmála. Mé zachránkyně, které byly ochotné mi pomoci. Ještě aby ne, když narazily na drobnou, hubenější, zraněnou a vyděšenou vlčici, že? Hrála jsem to dobře, taky jsem měla praxi, to se muselo nechat. Tedy... zranění jsem nehrála, to jsem vážně měla a některé rány stále ještě trochu bolely, ale rozhodně to nebylo takové jako po samotném souboji.
Lasice, které jsme lovily, se nám nakonec podařilo úspěšně ulovit. Nebo já si tedy poradila po svém a lasici sežehla ohněm. Mea i Linnea si své lasice také ulovily. Olízla jsem si tlamu. Mezitím Mea zmizela někde, avšak brzy se vrátila. Bylo mi docela jedno, kde vlastně byla.
Ovšem na náš lasičí sedánek dorazila zrzavá liška, která měla hlad a nebála se jít ke třem vlkům. Jak hloupá! Neměly by být lišky chytré? I když to počasí jednoho dožene do kouta. Linnea po ní chňapla, ale nezdálo se, že by to lišku odradilo. Naopak mi přišla, že je agresivnější. Opět jsme zavrčela. V tom se z křoví vynořila další zrzavá potvora. Dvě lišky? Přišlo mi to zvláštní, ale přeci jen jsme byli na magických ostrovech v době potop.
Stoupla jsem si a opět na lišky zavrčela. Ty zatím nevypadaly, že by se chtěly vzdát. Vyslala jsem ohnivou kouli proti jedné z nich. Koule sežehla kus její krásné oháňky, která teď tak krásná vlastně nebyla.

« les u mostu

× Ulov si na horší časy
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3?

Následovala jsem obě vlčice a stále blbě došlapovala na tlapu. Bolela mě, to ne že ne, ale trošičku jsem si to přibarvila. To bych přeci nebyla já. Déšť mě vážně sr... štval. Byla jsem z toho tak akorát otrávená, měla jsem promočený kožíšek, takže vypadal fakt příšerně! Zamručela jsem si potichu a švihla ocasem. Ať už to přejde! Zakřičela jsem si v hlavě.
Pohlédla jsem na šedou vlčici. "Jsem Corinne, jak se jmenujete vy dvě, moje zachránkyně?" pousmála jsem se a na obě zamrkala rudýma očima. Rozhodně nebylo od věci znát jména těch vlčic, třeba zjistím, že je vlastně znám.
Lov jídla. Přesně to, co jsem potřebovala a proč jsem se vlčic držela. Nikdy jsem moc nelovila a využívala spíše ostatní okolo, ač čas od času mi nic jiného nezbylo a musela jsem se postarat sama o sebe. Mlaskla jsem. Vlčice měly vážně chytrý nápad. Lov lasic, o které se postarají a já tu můžu sedět a nějakou chytit, kdyby náhodou. Ovšem byla jsem si vědoma, že z lasice se všechny tři rozhodně nenajíme. Sedla jsem si a čekala, zda ke mně tedy nějakou naženou. Zbystřila jsem, když jsem si všimla pohybu přede mnou. A vážně to lasice byla! Rozhodně jsem se nehodlala nějak namáhat, takže jsem po lasici vyslala ohnivý plamen a v tu ránu byla nejen mrtvá, ale i pečená. Pousmála jsem se a do lasice se pustila. Žádná námaha, vidíte?
Začenichala jsem a znovu zbystřila. "Liška má asi taky hlad," pronesla jsem docela klidně, když jsem v křoví zahlédla její zrzavý kožich. Byly jsme ve značné přesile, ale když jeden má vážně hlad a ještě v tomhle počasí, nepřekvapilo mě, že se začala přibližovat. Zavrčela jsem na ni a švihla ocasem.

× Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)

Přikývla jsem a ještě se ostražitě rozhlédla, zda tu vážně ještě někdo není. Věděla jsem, že tu nikdo není, ale musela jsem to hrát pořád, ne? "Jo, to máš asi pravdu," přikývla jsem a mile se pousmála. Otočila jsem se na druhou vlčici. "Mhm, bylo to taak rychlé. Ale byl to čistě černý vlk s jizvou na břiše a šedočerná vlčice," pokusila jsem se vymyšlené útočníky popsat. "Neznám je," dodala jsem a zastříhala ušima.
Šedá vlčice mě se zajícem docela odbyla, ovšem dozrz vlčice přišla s nápadem. "To je dobrý nápad," přikývla jsem. Pomalu jsem se rozešla s mýma dvěma zachránkyněmi. "Snad se najíme, dlouho jsem nejedla a ta bitka... Ráda bych se najedla a kdo ví, jak dlouho bude ještě pršet, že," řekla jsem. "Jo, myslím, že to zvládnu," přikývla jsem. Chodit jsem mohla docela dobře, ovšem přidala jsem trochu pajdání, abych mé pomalu hojící se jizvy podpořila.
Vlčice měly dobré nápady, ještě že jsem narazila zrovna na ně. "Jo, úkryt bude určitě super nápad. A jedny hory znám, kde bychom mohly něco najít," prohodila jsem, abych vypadala alespoň trochu užitečně.

» Ovocný lesík

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Byla jsem ukrytá v keři a vyčkávala na vlky, které jsem cítila v okolí. Musela jsem se o sebe postarat. Jamile jsem zahlédla dvě blížící se vlčice, zničeně jsem vylezla, kulhala na zraněnou nohu a měla v obličeji vyděšený výraz. Obě se hned začaly vyptávat. Uspěla jsem.
"Já...Já zdravím," vysoukala jsem ze sebe. "Napadli mě tu dva vlci... vůbec nevím, kdo to byl," řekla jsem a vyplašeně se dívala kolem sebe, abych dala najevo svůj strach z toho, zda ještě nejsou v okolí. "Bylo to tak rychlé, že jsem se sotva ubránila a skončila s těmito ránami po těle," dodala jsem ještě a podívala se na nohu, na kterou jsem kulhala, rána byla ještě čerstvá, ale ne zcela nová. "Chtěla jsem si něco ulovit a v tom mě napadli a teď? Teď... obávám se, že nezvládnu ulovit nic. Myslíte, že byste mi pomohly s tímhle?" prosebně jsem se na ně podívala.
Vzhlédla jsem k nebi, ze kterého nepřestávalo pršet a mě mokla víc a víc srst. Nelíbilo se mi to. "Do toho tohle neutichající počasí. Prší pořád, do toho mě napadli a ještě jsem chtěla ulovit zajíce. Jenže v mém stavu a v tom dešti se to nedá. Za chvíli nás zaplaví moře," povzdechla jsem si. Vnitřně jsem ale byla u vytržení.

« Vyhlídka

Svižně jsem kráčela z vyhlídky dolů, přímo do lesa. Doufala jsem, že ten mi poskytne lepší úkryt před deštěm než být u útesu. Do doupěte jsem nechtěla, měla jsem hlad, a to bylo třeba zařídit. Cítila jsem ještě nějaké ty rány ze souboje s Taniou. Zamručela jsem tiše a brzy vplula mezi stromy.
Rozhlédla jsem se kolem. V mé blízkosti jsem nikoho neviděla, ovšem cítila jsem několik pachů. Zamávala jsem oháňkou a ušklíbla se. To byla moje šance, ale chtělo to udělat fikaně. Procházela jsem lesem a hledala nějaké křoví, do kterého bych se mohla na chvíli úkryt. Naštěstí tady ten déšť nebyl tak hrozný jako na útesu.
Vklouzla jsem do jednoho většího křoví a čekala na vhodnou příležitost. Mlaskla jsem a oči jsem měla na stopkách. Zatím jsem neslyšela v mé blízkosti žádné hlasy ani kroky, ač v dálce jsem pachy cítila, ale nebyly tak silné s ohledem na neustupující déšť. Ovšem pokud se v mé blízkosti objevili nějací vlci, vyšla jsem s pajdavou chůzí a vyděšeným výrazem v obličeji.

Zeiran zpětně
Zcela jsem souhlasila. Byla to blbá náhoda a ještě jim ukážeme, kdo byl vítězem! Zaujal mě Callid. Střihla jsem uchem. Byl zjizvený, měl jistě zkušenosti, ovšem bratr mě vyvedl z omylu. "Mhm, máš pravdu. Tak či onak, to zjistím a uvidíme," ušklíbla jsem se. Mezitím ale Callid zmizel s Kurážnou. Protočila jsem očima. No nevadí, najdu si ho a uvidíme, s kým bude radši trávit čas. Mávla jsem pyšně oháňkou a podívala se na Zeirana, který se šel ujmout Yrsi.

Scar
Dostalo se konečně i na mě. Zaslouženě. Mávla jsem ocasem a pyšně se pousmála. Konečně si všiml, že já na betu opravdu mám a zasloužím si ji. Hned jsem začala vymýšlet přezdívky, kterými bych byla známá. Několik jsem jich řekla nahlas, ale nebyla jsem si moc jistá, která na mě sedí nejvíc. Nemusela jsem s tím ale nikam chvátat. "Jistě. Pak se ozvu," ušklíbla jsem se na Milost a zavlnila se. Nebylo to jednoduché rozhodnutí.

Dění kolem Ávy
Usměvavá se vytratila, čeho jsem si pořádně nevšimla, ale jejího slavnostního příchodu jsem si všimla. Vrátila se dobitá a pak upadla do bezvědomí. Kolem ní se sešel chumel vlků, kteří jí pomáhali. Já bych tam neměla co dělat a ještě bych si umazala tlapy. Nepotřebovala jsem to, ještě když se to ode mě teď ani nevyžadovalo. Ale odvedla dobrou práci, když zabila jakéhosi Excelsiora. Uznaně jsem kývla hlavou, ač jsem věděla, že si toho nikdo nejspíše nevšimnul.

Začínala jsem se nudit. Byl tedy čas jít pryč a obhlédnout okolí. Cítila jsem se o něco lépe. Upravila jsem si srst, na kterou tedy moklo a nevypadala v dobré kondici. Protočila jsem očima a stoupla si na všechny čtyři. Chtělo to jít mezi stromy. Rozhlédla jsem se kolem a věděla jsem, kam přesně mám jít.

» Les u Mostu

Zeiran, poslední odstavce Scar a Zeiran

Vůbec jsem se nedivila, že Zeiran byl nabroušený. Však koukněte na Wissfeoha! Dědek a ještě vyhraje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Pochybovala jsem, že by bratr byl slaboch. "Jo. Taky bych řekla, že to byla čirá náhoda. Mohl si užít poslední vítězství svého života," zamručela jsem. Wiss mi nevadilo, naopak, ale zastat bratra jsem se v tomhle případě chtěla.
S Taniou to bylo to samé. "Ta šedá fúrie taky vyhrála se štěstím, jsem jí měla na lopatě! Sice mi taky uštědřila několik nepříjemných ran, ale měla jsem vyhrát já," zaprskala jsem a protočila očima. "Hm. Zajímaví. Minimálně ten Callid mě zaujal. Zdá se, že ví, jak to v životě chodí... V horším případě je to póvl," pokrčila jsem rameny. "Určitě bych ho ale chtěla poznat víc. Co si o nich myslíš ty?" optala jsem se ho.
Mezitím na mě promluvil Scar. Zastříhala jsem ušima. Jeho pochvaly jsem si samozřejmě vážila. Ovšem jeho další slova příjemně polechtala moje ego. Já a beta! Konečně to bylo tady. Neměla jsem nejmenší pochybnost o tom, že bych si tenhle post nezasloužila. Mlaskla jsem a důležitě se rozhlédla kolem. Musela jsem si vybrat přezdívku, která by pro mě byla. Všichni mě znali jako Corinne, ale to nebylo to správné ořechové pro tuhle roli. "Hm... Corinne ala Liška? Corinne ala Elegantní? Corinne ala Ohnivá? Corinne ala Princezna?" nadhodila jsem zamyšleně a hodila pohled na bratra, co si o tom myslí.

Uraženě, ale stále elegantně jsem seděla opodál a jen si něco mrmlala pod vousy. Stále jsem byla naštvaná ohledné mé prohry s Taniou. Užíralo mě to a bude mi chvíli trvat, než se s tím smířím. Nikoho jsem si nevšímala, ale byla jsem stále sebevědomá a elegantní, kdyby se někdo náhodou díval. Jí ukážu jednoho dnem kdo byl vítězem! Zanadávala jsem si. Dívala jsem se před sebe a rozjímala ani nevím nad čím.
Došel ke mně Zeiran. Loupla jsem po něm podrážděným pohledem. Jestli do mě bude rejt... "Ta pod- Tania mě porazila. Nechápu to, byla jsem výborná a ode mě schytala dost dobrejch ran," zavrčela jsem a pohlédla na bratra, který byl také dost zrasovaný. "Co ty? Nandal jsi alespoň ty jemu?" zeptala jsem se. Přeci Wissfeoh nebyl nejmladší, toho jistě porazil. "Určitě jsi nadějí nás tří, Noir také prohrál," dodala jsem nevrle a švihla ocasem. "Určitě za to mohou bohové," zabreptala jsem otráveně.

// Můžete se Thii někdo klidně ujmout na hru :)

« Křišťálko

Sice čistá a srst po boji upravená, ale všechno mě bolelo, každý pohyb. Schytala jsem rány do nohou, krku a nevím kde všude možně. Na přední nohy, kde jsem schytala poslední rány, mě bolely asi nejvíc a na mé chůzi to bylo poznat. Krk mě také bolel a všechny ostatní rány také. Dobelhala jsem se nahoru ač stále s jistou dávkou pyšnosti a elegance, na to jsem nezapomínala ani v těchto chvílích.
Motalo se tu několik vlků, ale já momentálně neměla náladu se s někým vybavovat. Jen jsem došla, po očku si všechny prohlédla. "Mhm, čau," kvákla jsem a usadila se opodál. Obtočila si tlapy kolem nohou a přivřela oči. Byla jsem unavená, zároveň i spokojená s mým výkonem, ještě když jsem nikdy víc nebojovala. Přeci jen ve mně něco bylo, a to mi pošimralo moje ego. Mlaskla jsem a jen relaxovala.