Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně jsem se na jeho slova uculila a zamávala ocasem. "Jo, snad je už nepotkám," zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se kolem, jako kdybych pátrala po neexistujících útočnících. "No není zač. Co bych to byla za vlka, kdybych ti přála něco zlého?" zavrtěla jsem hlavou. Ovšem tohle jsem uměla, jen mi u Warga přišlo, že to není vůbec třeba.
Jo, třeba se někdo dostal pryč, možná moji rodiče. "Jak říkáš. Buď to nejde nebo jde, ale už se nejde vrátit zpátky," pokrčila jsem rameny. "Ty bys odtud chtěl odejít?" zeptala jsem se zvědavě. Já nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Brala jsem ostrovy jako domov a věděla jsem, že mám ještě co zkoumat.
Tmavý se nabídl, že by se mnou mohl zkoumat ostrovy. Neznělo to vlastně špatně. Mohla jsem ho víc poznat a rozmyslet se, co s ním budu dělat. "Klidně můžeš," zazubila jsem se na něj. "Takhle budeme ve dvou a nikdo na nás nezaútočí. Snad." Ale kdo by útočil? Chaos? Haha.
Oblíbené místo? Krátce jsem se zamyslela, ale hned mi naskočilo jedno místo, které mám vlastně ráda. "Mám. Pojď za mnou. Ukážu ti ho," drcla jsem do něj a elegantně jsem se rozklusala tím směrem.

» Ovocný lesík

Zdálo se, že Warga má věta zaujala, ale nevěděla jsem, zda o tom chci mluvit. Ještě když moji rodiče byli z Chaosu a to on vědět nepotřeboval, no ne? Jen jsem ho sjela pohledem a nakonec se mírně pousmála.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nepotkala. Jen ti, co mě honili byli podle mě z Chaosu, naštěstí jsem vyvázla bez vážného zranění," sklopila jsem smutně očka. Vnitřně jsem smutná rozhodně nebyla, když se tohle nestalo, ale navenek jsem to uměla zahrát dost přesvědčivě. "Snad na ně nikdy víc nenarazím. A ty snad taky ne," pousmála jsem se a mávla ocasem.
Přikývla jsem. "Mhm, to ano." Já... co byla moje rodina vlastně? Bratři. Ano. Bratři z Chaosu. Ano. Ale s nikým z nich jsem neměla tak pevný vztah, jak by se asi čekalo od rodiny? Těžko říct, já těm rodinným vztahům konec konců nerozuměla, neměla jsem ani jak.
Uchechtla jsem se na jeho plán. "Odtud se nedostaneš, Wargu. Neznám nikoho, komu by se to podařilo." Ne že bych mu chtěla hatit plány, ale aby nešel hledat cestu ven zbytečně. Zvedla jsem se a prošel blízko kolem něj a jemně ho zašimrala ocasem, ale na to nijak moc nezareagoval. Mírně jsem protočila očima. "Já? Hm. Asi procházet ostrovy a zjišťovat kde co všechno je," pohodila jsem hlavou. Měla jsem vůbec nějaké plány? Ani moc ne.

Warga nejspíše zaujala moje princeznovská stránka osobnosti. To snad neviděl od začátku, že jsem princezna? Pche. No nevadí. Zaujalo ho to ale natolik, že se začal zajímat. "Jak říkáš, narodila jsem se tu a oba rodiče měli velmi důležité postavení," vypnula jsem hruď. "Ač matka si to nezasloužila," a táta taky ne... Nedokázala jsem odolat takové poznámce. Matku jsem nesnášela, opustila nás a nikdy se nevrátila. Táta udělal sice to samé, ale vztah k němu mám odlišný. Ač i jemu to vyčítám a taky ho nemám zrovna v lásce. Jak bych mohla, když jsem ho roky neviděla?
Tmavý vlk se s někým z Chaosu dle jeho slov nesetkal... ale jak moc se strašně mýlil! Vlci nemohli na nás přijít, pokud nás přímo neznali, nesmrděli jsme tím otravným smečkovým pachem, a tím byli hezky skrytí před všemi. "To chápu. Já doufám, že na ně nenarazím, jsou to prý děsní zmetci," ošila jsem se. "I když před potopami mě nějací naháněli, ale netuším, kdo to byl," pokrčila jsem rameny.
Vlk se zajímal, to se mi líbilo. Pousmála jsem se. "Po ostrovech mám dva bratry," pousmála jsem se mávla oháňkou. "Máš nějaké plány teď?" zeptala jsem se, zvedla se a prošla kolem něj, načež jsem mu svůdně přejela ocasem přes čenich. Rozhodně za tím nebyly skryté úmysly, ne ne.

Jistě byl Warg rád, že jsem mu přeci jen něco nechala a mohl se najíst i on. Nemohla jsem přece sníst hned všechno, to by ho mohlo odradit, a to jsem nechtěla. Musela jsem hezky krůček po krůčku.
Jak to? Cožpak nevidíš? "Povídej se na mě, Corinne, princezna ostrovů," mávla jsem elegantně ocasem a olízla si čumáček. To bylo jasné od pohledu ne? Nebo fakt ne? Chtělo by to korunku...
Mně nevadilo, že někteří zemřeli. V tom případě nebyli dost silní a neměli tady co dělat. Tak. Takhle příroda prostě fungovala a já očividně byla silný jedinec. Což nebylo pochyby. Nikdy jsem nepohybovala o sobě a své výjimečnosti.
Zajímalo mě, kde má Warg domov a docela se rozpovídal. Na ostrovech domov neměl. Zastříhala jsem ušima. Znal dvě zdejší smečky. Mlaskla jsem. Já moc smečky neznala, nezajímala jsem se o ně příliš, ale nebyla to rozhodně špatná informace. Zbystřila jsem ve chvíli, kdy zaslechl slovo Chaos. V duchu jsem se uchechtla. "Nejsou? Setkal ses s někým? Já neměla ještě čest... Pokud se to tak dá říct," pokrčila jsem rameny. "Domov taky nemám, ne smečku," odvětila jsem a vlastně jsem nelhala, Chaos smečkou nebyl, jednalo se o společenství, to bylo něco jiného.

Nemusela jsem moc dlouho čekat a tmavý vlk mi přisunul zajíce blíže, abych se mohla najíst. Zablýsklo mi v očích a popošla jsem k úlovku. Velký hlad jsem neměla, to ne, ale odmítnou jsem také nemohla a něco ze zajíce přeci jen snědla. Mohla jsem sníst takovou třetinu přibližně. Mlaskla jsem a olízla si pysky. "Děkuju," přikývla jsem hlavou a vlka sjela rudýma očima. Ten by šel využít jistě. Prolétlo mi hlavou a mávla jsem elegantně ocasem.
Vlk se jmenovala Warg. Tohle jméno mi nic neříkalo, ale asi ani nemohlo, když on sám moc vlků tady neznal. "Hm, tak to jsi teď narazil na toho lepšího," mrkla jsem na něj. Potopy bylo téma hádám pro úplně všechny. Nebylo divu, ale alespoň přežili jen ti nejsilnější, ne? "Taky taky. Hory byly dobrým útočištěm, ale hádám, že někteří potopy nepřežili a voda si je odnesla," zastříhala jsem ušima. "Máš domov, Wargu?" zeptala jsem se. Mohl by mi dělat sluhu v Chaosu, ne? Ovšem to jsem ho musela ještě trošičku poznat.

Po vyslání malé ohnivé koule po vlkově zajíci jsem na něj zkoumavě hleděla a čekala, jak na něco takového zareaguje. Ale pro mé překvapení zůstal klidný, což mě překvapilo a zároveň zaujalo. I jeho další reakce mě překvapila. Hned se mě ptal, zda nemám hlad. Uculila jsem se. "Zdravím, trochu ano," odvětila jsem a mávla dlouhou oháňkou.
Šla jsem blíže k tmavému vlkovi, ovšem stále jsem byla ostražitá, mohla to být nějaká past. Nebo možná byl vážně takhle šlechetný. "Ále... Jak říkám, stačí mi kousek, lovit asi nemusíme," prohodila jsem a zamrkala na něj nevinně ohnivýma očima. "Já jsem Corinne. Jak se jmenuješ ty? Nikdy jsem tě tady neviděla," pronesla jsem a elegantně se usadila kousek od vlka. Stále jsem byla připravena na útěk, případně využití mé magii, kdyby bylo třeba. "Koukám, že jsi zvládl potopy bez úhony," poznamenala jsem a prohlédla si ho. To nebylo vlastně vůbec špatné, značilo to, že se jedná o vlka s tuhým kořínkem, a to se mi líbilo.

« Jižní hory

Konečně jsem se dostala z hor, kde jsem strávila pěkný kus času a už mě to tam začínalo docela i štvát. Nebyla jsem stavěná na takový povrch, měla jsem ráda pohodlí a to naše místo bylo. Hezká louka, vodopád, jezero a vyhlídka, ze které je vidět dost. To bylo ono. Máchla jsem spokojeně ocasem a štrádovala si to elegantně přes louku. Neměla jsem moc plán, spíše jsem chtěla omrknou okolí jezera, zda tam nebude nějaký bratr či sestra.
Ovšem do čenichu se mi dostal neznámý pach, který jistě do společenstva nepatřil a byl to nějaký tulák, nejspíše. Zajiskřilo mi v očích a rovnou jsem se vydala za pachem, který se tu linul. Na srst mi padal první sníh, který mi byl dobře znám. Do takového počasí jsem se narodila a bylo mi to vlastně blízké. Asi.
Viděla jsem, jak si pod jedním stromem užívá svůj úlovek. Vyloženě hlad jsem neměla, ale když by se mi naskytla možnost, zajdou bych neopovrhla. Kráčela jsem ladně, srst jsem měla upravenou. Jako vždycky. Jakmile jsem byla dost blízko, vyslala jsem na zajíce drobnou ohnivou kouli, která jej z části opekla a vyčkávala jsem na reakci tmavého vlka.

Do jeskyňky se k nám přidala puma, která nejspíše hledala úkryt, možná potravu. Tak či tak narazila na špatné místo. Byly jsme tři a ona byla sama, výsledek byl naprosto jistý, ještě když měla starší popáleninu, nejspíše od jiného vlka, kterého přepadla. Ušklíbla jsem se, když jsme všechny tři udělaly co bylo třeba. Puma zdrhla pryč.
Pohlédla jsem na vlčice, které měly být minimálně příbuzné. Přikývla jsem a mlaskla. Jeden nikdy neví, kdy takové informace využije. Přivřela jsem oči, e plně jsem neusnula. Ovšem začalo svítat a viděla jsme paprsky. Nemožné se stává skutečností? Zvedla jsem se od ohně a došla k východu. Nad ostrovy byla nádherná velká duha. Zamrkala jsem, když jsem viděla rychle mizející vodu. "Je čas jít pryč," prohlásila jsem a vyšla ven z jeskyně a rovnou dolů, do nížin.

» luka

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

Relativně spokojeně jsem oddechovala v blízkosti ohně a užívala si konečně chvilku klid, tepla a docela i ticha. Vlčice sem tam něco pronesly, ale naštěstí to nebylo nic otravného, za co bych jim vydrápala oči.
Odfrkla jsem si a zvedla hlavu z tlapek. "Jo, na ostrovech za ta léta určitě bylo více katastrof a podivností," přitakala jsem. Nic konkrétního mě v tuhle chvíli nenapadlo, ale rozhodně jsem o tom neměla ani nejmenší pochybnost.
Že mi to nedošlo dřív! "Vy dvě jste příbuzné?" vyzvídala jsem. Ne že by mi ta informace nějak zvlášť k něčemu byla, ale jeden nikdy neví. Podobné si zas tak moc nebyly. Třeba já s bratry jsme si byli podobní rozhodně více tedy.
Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem zaslechla kroky. Vyskočila na tlapy. "Ty dostaneš!" křikla jsem do tmy, ze které se brzy vynořila puma. Ty potvory nám nedají chvíli pokoj? Nejdříve lišky, teď tohle. Zavrčela jsem a hodlala bránit náš úkryt. Vyslala jsem proti pumě opět, jak jinak, ohnivou kouli a doufala, že tohle ji zastraší natolik, že si půjde po svých.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

Klidně jsem se dívala do plápolajících plamenů a sem tam nechala přivřená očka. Rozhodně jsem neměla v plánu spát, nebylo to bezpečné. Ač tedy jsem strach z Mey a Linney neměla, jeden nikdy neví. Na druhou stranu se samy přiznaly, že jsou zesláblé a ne tak fyzicky zdatné jako předtím, než se dostaly sem na ostrovy. Stačilo by trochu ohně a pár kousanců...
Sem tam jsem zvedla zraky ke vchodu jeskyně. Mohl sem kdokoliv přijít a vyhnat nás. Opět jsem si byla docela jistá, že bych jeskyni uchránila, na druhou stranu jsem nevěděla, co všechno za vlky se tady na ostrovech nachází. Mlaskla jsem a dál mlčky sledovala dění okolo. K tlachání jsem se nepřidala, nebylo to nic záživného a informativního. Spíše jsem si užívala tepla a sucha a kontrolovala vchod před jinými vlky a jinou zvěří, která by se také mohla chtít ukrýt před potopami tam venku.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4 (nevím, jestli zvládnu)

Podařilo se nám najít bezpečné a suché místo. Zalezla jsem tam a hned nám rozdělala oheň. Tedy byl spíše pro mě, ale nemohla jsem zabránit tomu, aby jej nevyužila Linnea s Meou. Konec konců mi to ani nějak extra nevadilo. Mohla jsem ho kdykoliv zrušit nebo vlčice zapálit a udělat si menší hranici. Vnitřně jsem se nad tím uchechtla.
Uvelebila jsem se na zemi vedle ohně, položila hlavu na přední nohy a sem tam střihla uchem. "Hmm... Ostrovy jsou hodně záhadné a jo, těch tajemství ještě bude." Nepochybovala jsem o tom, že se tu ukrývá něco, co ještě neznáme. Vždycky tu něco takového bylo a ani mě to moc už nevzrušovalo a nepřekvapovalo. Třeba tahle vodní katastrofa. Něco takového jsem ještě nezažila.
Co budeme dělat? "To je docela jasné, jestli se nechceš nechat odnést vodou. Musíme to přečkat a doufat, že brzy přestane pršet a voda začne klesat. A taky doufat, že sem nepřijde nevítaný host," odvětila jsem a zadívala se do plápolajících plamenů.

« ovocný lesík

× Zamiř do bezpečí 2

Pomohly jsme Mee ven z vody, na co se moc netvářila. Protočila jsem očima a nic neříkala. Měla bys bejt vděčná, že jsem hla tlapkou! Tohle jsem říct nahlas nemohla, ale rozhodně jsem si to myslela. Mohla jsem jí tlapou třeba hlavu ještě potopit a mohla se utopit úplně!
Raději jsem to vyhnala z hlavy, abych se neprozradila a kráčela směrem do hor, kde snad nalezneme úkryt a suchu. To bych momentálně sama ocenila. Obávala jsem se, že úkryt u jezera bude pod vodou, minimálně se tam bude dát brodit, když jsem viděla jiná místa. Moc se mi to nelíbilo, ale nedalo se s tím nic dělat.
Otočila jsem se k Mee, která se ptala na ostrovy a braní síly. Linnea sama přiznala, že síly moc nemá. "Já se tu narodila, takže takový problém jsem nikdy neměla, ale co vím, tak jo. Přesun z neznáma sílu vysaje, ale nevím proč," pokrčila jsem při odpovědi rameny a sunula se cestičkami výše do hor.
Úplně nahoru jsme jít nemusely, hádám, že sem se voda už nedostane, jelikož jsme byly docela vysoko a voda odtud nebyla ani už pořádně vidět. Pátrala jsem očima po nějaké jeskyňce, kde bychom mohly složit hlavu. A hle! Tady jedna byla. "Co tohle? Sem se všechny vlezeme," řekla jsem k vlčicím a vstoupila do ní. Bylo tu prázdno a sucho. To jsem potřebovala. Oklepala jsem ze sebe vodu a pomocí magie nám tu udělala ohýnek, abychom se ohřály. Ulehla jsem a spokojeně vydechla. Milovala jsem oheň.

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Zamiř do bezpečí 1

Po liškách se slehla zem. Naštěstí. Já se spokojeně najedla a následně navštívila obchodníčka, abych byla zas o něco lepší, co se magií týkalo. Spokojeně jsem se ušklíbla a vrátila se ke dvěma společnicím, které souhlasily s odchodem do bezpečnějších míst. Tady vody přibývalo a začínala jsem se obávat, že brzy to tu bude pod vodou celé, a to já tu určitě u toho být nechci.
Vydala jsem se kupředu i s vlčicemi. Vody bylo kolem docela dost. "Jo. Hory zní bezpečně, tam by se voda dostat neměla," přikývla jsem a máchla promočeným ocasem. Kráčela jsem, vody tu bylo dost a Mea sklouzla. Otočila jsem se a jak jsem udělala prudší pohyb, spadla jsem do vody také. Hned jsme instinktivně začala mávat tlapama a pokusila se plavat. Jenže šedá vlčice se spíše začala topit, načež Linnea skočila do vody a snažila se Mee pomoci. Připlavala jsem k nim a snažila se Mee pomoci z boku. Normálně bych to nedělala, ale musela jsem být nenápadná, ne? Pokud se nám podařilo Meu dostat z vody, pomalu jsem se vydala k horám.

» jižní hory

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 3/3
× Zlepši své dovednosti

Naše úlovky přilákaly lišku, která byla hladová. Snažily jsme se ji odehnat, ale zdálo se, že marně. Chtěla se nažrat, což jsem zcela chápala, ale svoje žrádlo jí určitě nedám. Brzy se ale z křoví vynořila posila. Zamračila jsem se a brzy vyslala ohnivou kouli po jedné z lišek, což jí sežehlo jen část ocasu, možná jen srst. Mea také využila svou magii vzduchu a snažila se lišky odsunout. Linnea měla dobrý nápad a využila větru pro oheň, který šel proti liškám a nejspíše sežehl alespoň srst na obličejích. Mlaskla jsem.
Lišky ale ne a ne odejít. To už mě vážně namíchly a já vyšla blíže proti nim, zavrčela a po obou seslala plameny, které vzaly je obě. Nejspíše se popálily a vydaly se raději s kňučením pryč. "Dobře jim tak," uchechtla jsem se. Oheň jsem měla vážně ráda, byl to skutečný pomocník.
Vrátila jsem se zpět k mé opečené lasici, do které jsem se hned pustila a zažehnala alespoň z části hladový žaludek. Olízla jsem si tlamu a pohlédla na mé společnice. "Tak to by bylo," prohodila jsem. V dálce jsem zahlédla pohyb, změřila jsem si siluetu a poznala toho obchodníčka! Zajiskřilo mi v očkách. "Jdu si nakoupit," ohlásila jsem a ještě pajdavou chůzí jsem se vydala za starším vlkem s vozíčkem. Nejspíše tady Mea byla předtím.

Stav před nákupem
491|| 14|| 5

Směnárna
5 mince = 200 kšm
4 rubíny = 40 kšm

Stav po převodu
731|| 10|| 0

Kupuji
• 6. a 7. level do ohně = 190 kšm
• chameleoní plášť = 130 kšm + 3 rubíny
• 4. slot = 100 kšm
• iluze = 220 kšm + 5 rubínů
• 2. level do iluze = 50 kšm
• Tajemný lektvar = 40 kšm
---------------------------------------------------------
Celkem
730 kšm + 8 rubínů

Stav po nákupu
1|| 2|| 0

Schváleno

Po nákupu jsem se vrátila k oběma vlčicím. "Nepůjdeme raději někam, kde bude bezpečněji?" navrhla jsem. Jednak se tu mohl objevit nějaký další predátor a za druhé voda pomalu a jistě stoupala a lesík sousedil s mořem.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/3

Přikývla jsem. "Těší mě Meo, Linneo," řekla jsem a na obě se nevinně pousmála. Mé zachránkyně, které byly ochotné mi pomoci. Ještě aby ne, když narazily na drobnou, hubenější, zraněnou a vyděšenou vlčici, že? Hrála jsem to dobře, taky jsem měla praxi, to se muselo nechat. Tedy... zranění jsem nehrála, to jsem vážně měla a některé rány stále ještě trochu bolely, ale rozhodně to nebylo takové jako po samotném souboji.
Lasice, které jsme lovily, se nám nakonec podařilo úspěšně ulovit. Nebo já si tedy poradila po svém a lasici sežehla ohněm. Mea i Linnea si své lasice také ulovily. Olízla jsem si tlamu. Mezitím Mea zmizela někde, avšak brzy se vrátila. Bylo mi docela jedno, kde vlastně byla.
Ovšem na náš lasičí sedánek dorazila zrzavá liška, která měla hlad a nebála se jít ke třem vlkům. Jak hloupá! Neměly by být lišky chytré? I když to počasí jednoho dožene do kouta. Linnea po ní chňapla, ale nezdálo se, že by to lišku odradilo. Naopak mi přišla, že je agresivnější. Opět jsme zavrčela. V tom se z křoví vynořila další zrzavá potvora. Dvě lišky? Přišlo mi to zvláštní, ale přeci jen jsme byli na magických ostrovech v době potop.
Stoupla jsem si a opět na lišky zavrčela. Ty zatím nevypadaly, že by se chtěly vzdát. Vyslala jsem ohnivou kouli proti jedné z nich. Koule sežehla kus její krásné oháňky, která teď tak krásná vlastně nebyla.