Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zbytečně jsem se nevykecávala. Vlastně jsem neměla moc co říct. Zdálo se ale, že ti dva mají spousta věcí, o kterých si povídat. Možná bych s Noirem našla taky řeč, ale pořád tu byla Dail a já od ní chtěla chvíli klid a taky jsem byla zvědavá, co na další ostrůvcích je. Proto jsem se rozeběhla a na nic nečekala. Voda byla opravdu mělká a přebrodila jsem se zcela v pořádku, jen s mokrými tlapy.
Zastavila jsem se až na břehu, kde jsem se oklepala a porozhlédla se kolem. Zdálo se, že tu nic kromě písku a nějaké trávy nic není. Pokrčila jsem rameny a rozplácla se do písku. Hlavu jsem zaklonila tak, abych viděla na ty dva vzadu, kteří se ani nehli. Uchechtla jsem se. To už se ale Noir dal do pohybu a rozhodl se jít prozkoumat zdejší ostrůvky také. Za to Dail stále stála na pevnině a neměla se k ničemu. Pohodila jsem ocasem a přelehla si na záda. Rudá očka jsem upřela k nebi, ale na moc dlouho to nebylo. Svítilo slunce, do kterého se moc dívat našlo. Překulila jsem se tedy na bok a přivřela oči. Líbilo se mi, jak slunce prohřívá mé tělo.

← Les u Mostu

Putovali jsme lesem, který pomalu ubýval a naopak přibýval písek. Zamručela jsem tiše a šla dál. Ač jsem les znala, tohle místo mi už bylo neznámé. Rozhlížela jsem se kolem a sledovala všechno, co tu bylo k vidění. Místo bylo rozhodně zajímavé a stále za průzkum. Natočila jsem hlavu k těma dvěma a jen přikývla. I já si myslela, že je nejlepší věřit sám sobě. Já sama přirozeně nikomu ze začátku nevěřila a ač jsem neměla problém se s většinou bavit a být v jejich blízkosti, tak to nic neznamenalo. většinou pro mě vlci znamenali informace a jídlo.
I Noira ostrůvky zaujali stejně tak jako mě. Pokrčila jsem jen tiše rameny a koukala před sebe na ostrůvky. Následně jsem sklonila hlavu k tlapám a udělala krok do vody. Nebyla jsem si jistá, zda se chci nebo nechci namočit. Avšak bylo teplo a voda nevypadala, že by měla být příliš hluboká. Naopak, bylo tu dost mělko. Nakonec jsem na nic nečekala a rozeběhla se napříč k jednomu z prvních ostrůvků, kde jsem se zastavila. Vlastně se zdálo, že tu nic není. Nějak mi to asi nevadilo. Byl tu takový zvláštní klid, o kterém jsem nevěděla co si myslet. Zda se mi líbil či nikoli.

Jméno vlka: Thia
Počet postů: 12
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: Získání informací od Ayshi o Chaosu, vylepšení vlastností ve Svatyni?
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po setkání s Ayshi se dozvěděla něco málo o Chaosu a o otci. Také Ayshi tvrdila, že Noir je Thiin bratr, což si nechce přiznat. Následně se s Ayshi rozdělili a s Dail a Noirem se vydala do Ovocného lesíka, kde opět zapálila pár stromů (které následně uhasila Dail). Dostala se také do Svatyně, kde zlepšila své vlastnosti a teď zamířili na Tajné ostrorvy.
Bobříci /

← Mlžná džungle

Ušklíbla jsem se, když Dail k Noirovi promluvila o tom, že nevím, co proti ní mám. Bylo to prosté... Snažila se mi dělat matku nebo minimálně někoho, kdo mi bude stát za zadkem a kontrolovat, co dělám a co bych dělat neměla a měla. To mě nebavilo, někoho takového jsem po boku rozhodně nepotřebovala.
Dail se do té Svatyně či co to bylo nechtělo, prý to nepotřebuje. Tiše jsem se uchechtla, ale nic neříkala. "Rozhodně. Líbilo se mi to, cítím se... mnohem lépe," pokývala jsem spokojeně hlavou. Nevím, čím to přesně bylo, ale že by to zvláštní cvičení s vlkem pomohlo natolik, abych se cítila silnější po všech stránkách?
"Jistotu? Nemáš. Nikdy nemůžeš mít v ničem jistotu... Ale prostě nám jen důvěřuj. Určitě bychom se vrátili," pousmála jsem se a pohlédla na Noira, který se k rozdělení opravdu moc neměl. Těžko říct, jak dlouho s nimi budu chtít ještě být. Sic mi Noir přišel strašně fajn, mít Dail pořád za zadkem jsem rozhodně nechtěla. "Hmm," odfrkla jsem jen na Noirov slova a víc neříkala. Nezdálo se, že bych ho nějak přesvědčila. A přemlouvat ho? To rozhodně nebudu. Oddělím se pak a bude na něm, s kým půjde.
Jak jsem nad tím přemítala, tak jsem si ani pořádně nevšimla, že jsme se vymotali z té džungle a ocitli se v lese, který jsem znala. Musela jsem uznat, že už jsem znala poměrně dost míst a určitě mám v plánu to tu prozkoumat celé. Následně budu vědět, kde je to lepší a kde je to naopak nebezpečné. To bych mohla využít ve svůj prospěch a to znamenalo jediné. Měl bych nad někým určitou moc a to se mi přirozeně zamlouvalo. Další Noirova slova jsem jen přešla bez jakékoli reakce.

→ Tajné ostrovy

Jak Noir zmizel, rozpovídala jsem se o mém úžasném plánu. Avšak zdálo se, že z něj Dail nebyla tak nadšená jako já. Protočila jsem očima. "Dail, má milá... Byli bychom dva, já a Noir... Ochránili bychom se před vším zlým, toho se nemusíš bát. Jsme už velcí," vysvětlila jsem s vážností. "Prosím tě! Jak tě to napadlo! Já se tě vůůůbec nechci zbavit, jen mi přijde jako super nápad prozkoumávat a tím, že se rozdělíme, tak prozkoumáme víc míst. Pak se můžeme sejít u toho vodopádu a vyměnit si informace," usmála jsem se a švihla párkrát ocasem ze strany na stranu. Chtěla jsem se od ní odpojit, byly jsme spolu příliš dlouho, ale na druhou stranu jsem chtěla víc poznat Noira.
Ten se už vrátil a zdálo se, že to všechno dopadlo dobře. "Ále kdeže! Jen mě napadl super nápad," zamávala jsem ocasem. "Jsem to říkala. Bylo to super si myslím a rozhodně ano. Měli bychom tam chodit častěji," zazubila jsem se spokojeně. Cítila jsem se opravdu lépe. Stříbrný se rozhodl jít někam, kde se nepřizabijeme o větve, kořeny a liány. To mi znělo dobře, proto jsem jen přikývla a rozcupitala se za ním.

→ Les u Mostu

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla pryč, ale připadalo mi to jako chvíle.Vrátila jsem se k těm dvěma, ač jsem trochu doufala, že vyjdu někde jinde a budu si moci jít po svých. Tedy ne že bych teď nemohla, ale nějak jsem nechtěla opustit Noira, ač jsem vědomě moc nevěděla proč. Avšak někde v hloubi duše jsem to moc dobře věděla, mohl být má jediná rodina, kterou kdy budu mít. Ano, takže jsem zůstávala kvůli němu, s Dail jsem neměla potřebu déle pobývat.
Zakřenila jsem se na Noira a odpověděla: "Právě. Beze mě nikam!" Na jeho nové zkušenosti s magiemi jsem se zájmem přikývla. Bylo to super, také bych měla svou magii trénovat. "No... Asi ano," pokrčila jsem rameny. Nepřišlo mi to jako nějaká extra dlouhá doba. "No očividně ne, Dail, měla bys více prozkoumávat," mrkla jsem na ni a švihla ocasem. Noir se rozhodl onu Svatyni prozkoumat na vlastní tlapu. "Hodně štěstí ti přeji," hejkla jsem, když odcházel.
Když jsem tu byla sama s Dail, posadila jsem se a upřeně se na ni chvíli dívala. "Hele, poslyš... Nechceš si jít zkoumat zbytek ostrovů? Víš, že by ses mrkla kolem a pak nám řekla, co jsi objevila? A já s Noirem bychom udělali to samé, jen bychom se rozdělili na dvě skupinky. Přeci ty jsi zkušená a nebojíš se. My jsme ještě mladí... Tak bychom zůstali spolu. My bychom šli třeba tudy," ukázala jsem směrem k mostu. "A ty zas třeba na druhou stranu? Objevovali bychom a pak se sešli u jezera a předali si informace?" dořekla jsem svůj nápad a sladce se usmála.

← Svatyně

Opět jsem se vzdálila od svatyně a proplétala se mezi stromy a liánami. Cítila jsem změnu, přišlo mi, že mi to jde lépe. Hrdě jsem vypnula hruď a šla někam. Netušila jsem moc kam, bylo to tu opravdu jak v bludišti a těžko říct kde vyjdu. Doufala jsem, že někde, kde to neznám a nebude tam Dail, která by měla potřebu mě zas poučovat. Smůla. Zjevila jsem se přesně tam, kde jsem se původně vytratila. Zaprskala jsem si něco pro sebe a vydala se k nim.
Nasadila jsem spokojený výraz, vypnula hruď a čumáček natáhla výš. "To jste se moc nepohnuli," zašklebila jsem se na ně. "Já mezitím došla k nějaké stavbě, kde byl šedý vlk, který tam se mnou běhal a bojoval. Bylo to zajímavé a cítím se silnější," popsala jsem jim můj zážitek, ne že by o to stáli. "Byli jste tam někde? Hádám, že asi ne, když to tu neznáte," pokrčila jsem rameny. Byla jsem ráda, že jsem byla první a mohla jim to říct a dát jim nové informace! "Co teď?" optala jsem se především Noira. Chtěla jsem zas někam jít, možná si odpočinout? Spánek by se docela šikl.

← Mlžná džungle

7 mincí = 56 %
20% bonus → 67, 2 %

Síla 2 %/45 % [+ 14% → 16 %/45 %]
Vytrvalost 6 %/75 % [+ 13 % → 19 %/75 %]
Rychlost 9 %/60 % [+ 13 % → 22 %/60 %]
Obratnost 3 %/70 % [+ 13 % → 16 %/70 %]
Schopnost lovu 2 %/50 % [+ 14 % → 16 %/50 %]

Vzdálila jsem se od Noira a Dail, čehož jsem si všimla docela pozdě. Tedy ne že by mě to trápilo, měla jsem alespoň na chvíli od té otravné vlčice klid. Proplétala jsem dál svoje útlé tělo mezi stromy a liánami, až jsem se dostala k zvláštní stavbě, kterou jsem nikdy neviděla a netušila jsem, co to vlastně je. Naklonila jsem hlavu na stranu a opatrně se vydala dovnitř.
Vešla jsem do místnosti, která byla zdobená různými věcmi. Vypadalo to moc pěkně, líbilo se mi to. Procházela jsem se kolem a to už jsem vešla do další místnosti, kde stál šedý vlk. Nic neříkal, jen na mě hleděl a aniž bych to úplně chtěla, sklonila jsem hlavu a cítila jakýsi respekt. Nerozuměla jsem tomu, tohle bych normálně nedělala a necítila. Co už. Sama jsem nevěděla, co chci, ale Mistr věděl moc dobře, co bych potřebovala. Jen pokýval hlavou a já se prostě za ním vydala.
Vešli jsme do zvláštního ringu, kde jsem stála naproti Mistrovi, který na mě zaútočil. Instinktivně jsem se bránila. Z vznikl boj, sice ne tak vážný, který mě možná čeká venku, ale musela jsem se fakt snažit, aby se mi nic nestalo. Opravdu jsem se bránila, ale Mistr byl příliš silný a já několikrát spadla na zem. Nezdávala jsem se, naopak to mě nutilo se snažit ještě víc. Netušila jsem jak dlouho bojujeme, ale když Mistr uznal za vhodné skončit, skončili jsme. Jen se na mě jemně pousmál a pokýval hlavou? Znamenalo to, že jsem byla dobrá? Asi jo! Usmála jsem se pyšně nazpět.
Najednou jsem se objevila před velmi strmou skálou. Nejprve jsem nechápala, co že vlastně mám dělat. Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se. Zdálo se, že není jiná cesta pryč, než jít přímo do skal. Rozešla jsem se, šla jsem dlouho. Bylo to děsně vyčerpávající a já chtěla skončit, jenže jsem nemohla a musela jsem postupovat dál, výš. Nejednou se skutálel kamen, který mě málem srazil. Tiše jsem si zanadávala a pokračovala dál. Sklouzla mi tlapka a já spadla na čenich a ještě o pár metrů dal. "Co to jako znamená?" zakřičela jsem. Mistr se neozval. Nejraději bych se tu natáhla a prostě počkala, ale hádala jsem, že tím se nic nezmění, tak jsem šla dál. Konečně jsem byla na vrcholu. Vítězoslavně jsem se usmála a pátrala po cestě odtud.
Jenže jsem se objevila po boku Mistra. Ten na nic moc nečekala rozhodl se vyběhnout. Nějak jsem už tušila, že musím běžet za ním. Tak jsem se tedy rozeběhla, jenže vlk byl příliš rychlý na to, abych ho dohnala, natož předehnala. Běžela jsem, co mi síly stačily, ale Mistra jsem nedohnala. Přesto na mě zase kývl, jako kdybych udělal vše správně. Byla jsem ráda, že to alespoň ocenil!
Netušila jsem, kdy mě bude chtít propusti, ale nezdálo se, že by to mělo být teď. Zavrtěla jsem hlavou a vyčerpaně se posadila na zem. Moc dlouho jsem si teda neodpočinula, jelikož jsem se objevila v džungli. Myslela jsem, že jsem už volná, ale to tu zas byl ten šedivý vlk, který mi jen mávnu tlapou. Už mi bylo jasné, že se jedná o další úkol. Rozeběhla jsem se tedy do džungle, kde jsem prolézala a přeskakovala větve. Několikrát jsem si rozbila čumák a rozplácla se na zemi. Avšak nevzdávala jsem se a pokračovala dál. Proběhla jsem kolem lián, prolezla další spadlý kmen a nakonec skočila na větev a z té přímo do cíle.
Čekal mě poslední úkol. Lov. Věc, kterou jsem neuměla a nikdy ani pořádně nedělala, vždy jsem si našla oběť, která to udělala za mě. Avšak teď jsem tušila, že z toho se nevyvléknu. Otráveně jsem se podívala před sebe. Povzdechla jsem si a pátrala po pachu nějakého tvora, kterého bych ulovila. Podařilo se mi v dálce zahlédnout lasici. Pousmála jsem se, blýsklo mi v očích. Přilepila jsem se k zemi a pomalu se k ní plížila. Nevěděla jsem, zda dělám všechno dobře. Jen jsem si vzpomněla na lov s Raashim, který se mi pak ztratil v trávě. Když jsem byla u lasice dost blízko, skočila jsem po ní. Jenže ta mrcha byla hbitá a rozhodla se pláchnout. Běžela jsem tedy za ní. Dělala kličky, které jsem moc nezvládala a opět několikrát zakopla, naštěstí se mi nevzdálila tolik a nakonec jsem ji ulovila. Můj první úlovek. Výtečné. Na dlouhou dobu konec. Lasici jsem spořádala hned poté, co Mistr na mě opět kývl. Tentokrát se zdálo, že mě nic nečeká. Byla jsem ráda.
Objevili jsme se opět v té stavbě, kde jsem na Mistra jen kývla jako při příchodu a pomalu se odebrala pryč. Cítila jsem se unavená, ale za to nějak silnější. Že by za to mohl Mistr? Kdo ví.

Schváleno

→ Mlžná džungle

← Ovocný lesík

Pokrčila jsem rameny. "Stihne utéct," opáčila jsem. A i kdyby, zajíců je určitě v okolí dost, našla bych jiného, no ne? Zakroutila jsem hlavou. Myslela jsem, že s ní bude větší sranda a ne že mě bude věčně poučovat a říkat, co bych měla a neměla. Nebavilo mě to už. "Ah! Nebuď směšná. Ochránit tím, že zmizí? To je teda ochrana," pobaveně jsem se zasmála a tlapkou se plácla do čela. Ochránit, o tom nepochybuji. "No vidíš, to je hodně... já si tak či tak budu dělat to, co se mi líbí a chce dělat a ty, TY mi v tom nezabráníš a pokud se ti to nelíbí, můžeš jít. K životu tě nepotřebuji," ohradila jsem se a to už jsem mířila pryč z lesíka.
Myslela jsem, že si sedne na prdel nebo půjde pryč, ale ne, ona mě musela následovat. Udělal to i Noir, ale ten mi nijak nevadil. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, ale pak jsme se dostali do nějaké džungle. Všude byly kořeny a kmeny stromů. Tady se rozhodně nedalo moc běhat. "Já taky ne, ale na nějaké běhání to tu zrovna moc nevypadá," konstatovala jsem a rozhlédla se. Takové bludiště tu bylo. Začala jsem se proplétat mezi stromy a liánami, neměla jsem nejmenší tušení, kam vlastně jdu.

→ Svatyně

Zakroutila jsem hlavou. "A co ti je do toho do háje?" zamračila jsem se na ni a prskla. Nelíbilo se mi to. O co se snažila? Neměla právo mě poučovat a ani mi rozkazovat. "To mi je docela jedno, víš. Zajíc, který má třeba tady domov je moje večeře, takže co," zakroutila jsem hlavou. "A domov nemám. Ten mi byl zničený ve chvíli, kdy se moji rodiče na mě vykašlali," řekla jsem rozhořčeně. Jestli se jí to nelíbilo, nemusela tu vůbec být.
Snažila jsem se podpálit další stromy, ale to Dail vždycky zasáhla a uhasila je. Protočila jsem očima a opět se zamračila. "Jo? A nebo co?!" křikla jsem na ni. Nebavila mě, nebyla s ní vůbec žádná sranda. Přiklusala jsem k Noirovi a zašeptala mu do ucha: "Neutečeme? Ta akorát zkazí veškerou srandu." Ještě něž jsem se rozeběhla pryč, tak jsem do stříbrného šťouchla a pak zmizela mezi stromy.

→ Mlžná džungle

Otočila jsem se na Dail. "To máš pravdu. Je to docela dlouho. Hm... Byla jsem ještě takhle malá," řekla jsem a tlapkou naznačila, jak jsem byla vysoká. Což odpovídalo přibližně tříměsíčnímu, čtyřměsíčnímu vlčeti. "Bylo to po minulé zimě," dodal jsem k upřesnění. "Nene. Bylo to někde tady. Přesný místo si tedy nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že jsem byla vyšší než tyhle stromy, tak to zasáhlo dost velkou část tohohle lesa," vysvětlila jsem. Těžko říct, jak se to tady tak rychle dalo do kupy, na druhou stranu mě to tolik asi nepřekvapilo, když i já byla na chvíli obří.
S jiskřičkami v očích jsem pohlédla na Dail. Můj pohled mluvil jasně za zopakování minulé akce. Proč by ne? Když se les dal dohromady tak rychle, proč by ne teď? Nečekala jsem moc dlouho a jeden ze stromů byl v plamenech. Bylo zvláštní, že to byla jen část a oheň se nešířil, jako kdyby měl kolem sebe nějaké hranice. I tak jsem byla spokojená a na tváři mi hrál spokojený úsměv. "Co kdyby jo, Dail? Tvůj les to není, můžu s v něm dělat to, co uznám za vhodné," uchechtla jsem se a pohlédla na Noira, kterýtak trochu mou zkoušku magie podpořil. "No samozřejmě!" pokývala jsem hlavou. To Dail můj ohýnek uhasila. Zakroutila jsem hlavou a popoběhla k dalšímu stromku, který jsem podpálila a hned vedle další a ještě třetí. Líbilo se mi praskání dřeva, které při hoření vydávalo.

← Luka

Rozešla jsem se tedy pryč z louky k lesíku, který jsem moc dobře znala a on moc dobře znal mě. Avšak jak jsme se blížili, lesík nevypadal tak, jak jsem ho zanechala. Zamračila jsem se a rozhlédla se. Opravdu vypadal jako kdyby se tady nic nestalo? "No prosím... Tady je ten lesík, jenže už vypadá zase normálně," oznámila jsem pobouřeně. Jistě, bylo to už dlouho, možná rok? A pokud tady jsou takové magické věci, tak by mě to asi nemělo překvapit, ale i tak se mi to nelíbilo. Avšak na tváři se mi objevil ďábelský úsměv. "Budu to muset napravit," pověděla jsem k Noirovi a Dail. Přistoupila jsem k jednomu ze stromků a zavřela oči. Musela jsem se hodně soustředit, abych mohla udělat to, co jsem chtěla. Nakonec oblast okolí stromu vzplála a stejně tak jako ovocný strom. Bylo zvláštní, že se oheň nešířil tak, jako předtím. Přesto to účel splnilo. "No a takhle hořela polovina lesíka," usmála jsem se už o něco spokojeněji. Usadila jsem se a dívala se na hořící strom. Líbilo se mi to.

Kurážná nám stále cpala myšlenku, že my dva jsme sourozenci a nějaký Letec je náš otec. Já o tom stále pochybovala a nechtěla si takovou možnost připustit. Nevěděla jsem, co by se pak dělo. Spíše jsem nechtěla změny, byla jsem spokojená tak, jak to bylo doteď. Možná to bylo tím, že jsem na to byla zvyklá od malinka, že jsem na všechno sama. "Až si to ověříš, teprve něco říkej, jo?" štěkla jsem po ní a máchla ocasem. Přijde si a začne dávat rozumy, jako kdyby všechno znala a všude byla? Ne. Nevěřila jsem jí, nelíbila se mi. Víc už jsem neříkala, jen jsem se na ni tiše mračila. Ani Noir se k tomu víc nevyjadřoval. Na co? Bylo by to stále dokola. Já bych to odmítala, ona by nám to cpala nazpět a Noir by nevěděl, k čemu se přiklonit.
Střihla jsem uchem, když jsem zaslechla válčení. Znělo to dobrodružně, takový adrenalin. Takže Chaos měl tedy nepřátele - Daén. Dobré vědět. Asi jsem nikoho z toho Daénu zřejmě nepotkala, nepočítajíc Dail, která už k nim nepatřila. Jejich alfa byl a zřejmě silná a chytrá a údajně se i přesunuli na jiné místo. No, bude to asi zajímavé. Vlčice se rozhodla jít. Odfrkla jsem si a beze slova jsem ji sledovala jak mizí v dáli. Ano. Co teď? "Nevím. Já bych se ráda zašla podívat na místo, které se mi před nějakou dobou podařilo spálit a zatopit," ušklíbla jsem se a nečekala na jejich reakce.

→ Ovocný lesík

Chybět? Haló? Proč by mi někdo z rodiny měl chybět? "Ne. Ani jeden mi nechybí. Jednak si na ně v podstatě nepamatuji a za druhé se na mě a mé sourozence vybodli, proč by mi měli chybět? Dokázala jsem se o sebe úspěšně postarat sama bez jejich pomoci," zamračila jsem se. Tohle téma se mi přestávalo líbit. Nechtěla jsem se bavit o rodičích, kteří se na mě vykašlali a nechtěla jsem připustit fakt, že můj otec byl alfou Chaosu a Noir by měl dle vlčice být můj bratr. Ač jsem musela někde v hloubi duše vědět, že na tom něco bude a všechny okolnosti směřovali k tomu, že je můj bratr. "Nesouhlasím. Je to všechno jen prostě náhoda. Hm," pokrčila jsem zachmuřeně rameny a kecla si na zadek. "Ano. Bez důkazu ti to neuvěřím," přikývla jsem na Noirův nápad ohledně důkazu. Až mi ukáže důkaz, budu ochotná připustit to, že se už nějakou chvíli toulám po boku mého bratra, do té doby ne.
Stříbrný vlček měl pravdu. I kdyby se teď tady z ničeho nic můj tatík objevil. Co bych mu řekla? Asi nic. Jedině naštvaná slova. "Nechci své rodiče vidět. Nechci je potkat. Pro mě jsou rodiče mrtví," dodala jsem. Neměla jsem o ně zájem. Proč bych měla, když oni neměli zájem o mě? "Můžu tě ujistit, že moje máma bílá nebyla. Fakt ne. A to že si je někdo podobný a má podobné názory nic, ale vůbec nic neznamená. Víš kolik je černých vlků? Potkala jsem jednoho černého vlka a taky netvrdím, že je můj příbuzný," odfrkla jsem si.

Jméno vlka: Thia
Počet postů: 11
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: Snaha o dovědění se informaci o Chaosu? Idk.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po předchozím setkání s Dail, Noirem a Wyianem se společně potulovali a povídali se. Dozvěděla se něco od Noira o Wuovi. Po lovu a najedení se potkali Ayshi, od které se postupně dovídají informace o Chaosu a Angelovi.
Bobříci: Ráda bych si vybrala Bobříka Ničitele za spálení a následovné zatopení v Ovocném lesíku (je to starší, ale případně dohledám). - 10 kšm. Dále prosím otrokáře za Noira a Dail, kteří lovili, Thia jen zpovzdálí koukala a pak se najedla. - 10 kšm.