Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Sněžné Tesáky

Pyšně jsem se usmála a zamávala oháňkou, rozhodně to znělo fajn a povzbudivě. "Rozhodně, toho se nemusíš bát, že bych se nepodělila," odfrkla jsem si a scházela z hor do nížin, které vypadaly ani nevím jak. Byla tam děsná mlha, přes kterou nebylo skoro nic vidět. "Zajímavé," prohodila jsem mezi řečí a sledovala cokoli zajímavého, co by se v mlze mohlo ukrývat. "By se ta mlha dala krájet," uchechtla jsem se nad tím, ale to zřejmě nebylo možné, nebo jsem minimálně nevěděla jak.
"Fakt jo? To jsi tak stará? Hm..." mlaskla jsem a ani si neuvědomovala, že má slova nebyla zrovna nejslušnější, ale přišlo mi to asi přirozené, tak jsem se nad tím ani nepozastavovala. "A jak se jmenoval?" optala jsem se opět. "Opravdu? A proč se to jiným vlkům nelíbí? Vždyť ten Chaos zní parádně, nechápu, co se těm vlkům na tom nelíbí," zakroutila jsem nechápavě hlavou mezitím, co jsme se prodíraly mlhou, přes kterou nebylo vidět ani pomalu na krok, takže jsem moc netušila kam ani jdeme.

---> Tichá zátoka

<--- Červená louka

Švihla jsem ocasem a pohlédla na béžovou. "Nevím, myslím, že by se to dalo projít, časem a já jsem ještě mladá a mám celý život před sebou, myslím, že to jednoho dne zvládnu!" zazubila jsem se spokojeně na Dail, nikdy jsem o sobě nepochybovala, tudíž to nebudu dělat ani teď.
"Mois Gris, říkáš? A jak to vůbec víš? Já to nikdy neslyšela," optala jsem se zvědavě a svráštěla čelo. Docela by mě to zajímalo, bylo to zvláštní jméno. Tak či ona, tady se mi zatím líbilo a měla jsem v plánu to tu celé prozkoumat a přidat se k tomu Chaosu, který mi byl sympatický a jistě tam bude jen a jen zábava, už i to jméno je zábavné, ne?
Ale to jsme už přišly k čemu si zajímavému, co mě pohltilo a já se objevila z ničeho nic v horách. "páni, tak to je cool," pronesla jsem nadšeně a rozhlédla se. Byly jsme úplně jinde. "Portál říkáš? To zní jako super věc. To se mi líbí. Je jich tu víc, než jen tenhle?" zeptala jsem se znovu a pohlédla na vlčici, která se skrz něj dostala za mnou. "Ještě aby!" pyšně jsem se ohradila a rozešla se dál, pryč z hor, které zas tak zajímavé nebyly kromě toho portálu.

---> Mlžné pláně

<--- Ostříží zrak přes Nejvyšší horu

Elegantně jsem kráčela vstříc chasou, mezitím jsem začala zjišťovat důležité a užitečné informace o tom, kde vlastně žiji. Nic moc jsem tu neznala, ač jsem už věděla, kudy se dostat domů. A i pár míst jsem viděla, ale určitě to nebylo všechno. "Hm, to zní fajn. Aaa... Takže trvá, než se to tu všechno projde. To budu mít co dělat. A vůbec. Mají ty ostrovy nějaké jméno? Nebo nemá, nemá ho neznáš?" vyptávala jsem se dál.
Brzy jsem prošly okolo opravdu vysokých hor, kde jsme se tedy nijak nezdržovaly. Ovšem dostaly jsme se na červenou louku, která byla pokrytá samými červenými květy. Pousmála jsem se a tlapkou hrábla do jednoho kvítku, ovšem u něj opadly všechny okvětní lístky. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "hele... co je to tam?" optala jsem se, když jsem v dáli viděla cosi blyštivého a zlatého. Rozklusala jsem se k tomu. "Páni, to vypadá fakt zajímavě," vykulila jsem očka. "Já vlastně ani nepochybuji o tom, že by mě nepřijal," pokrčila jsem rameny a přiblížila jsem se k né divné věci. Nestihla jsem ani se rozkoukat a ocitla jsem se zcela někde jinde.

---> Sněžné tesáky

<--- Luka přes Dračí průsmyk

Elegantně jsem se nesla směrem, kterým jsem sama vybrala. Netušila jsem vlastně kam jdu, ale tvářila jsem se že vím. Prošli jsem divnou uličkou mezi horami, kde jsem se víc nezdržovala a ani si nevšimla pachů, které tam bylo možné cítit, ale průsmyk byl poměrně rozlehlý a zřejmě jsme šly zcela na druhé straně, než byli vlci, kteří tam třeba už ani nebyli. Dostaly jsme se na další louku, která skoro uprostřed měla velikou díru, která vedla kdo ví kam. Zavrtěla jsem hlavou a se zaujetím jsem na útvar koukla. Bylo očividné, že jsem neviděla spoustu věcí.
Hlavu jsem stočila na Dail, která mi sdělovala další informace, které by se mi mohly hodit. "Jo? A jak to tady je veliké?" položila jsem otázku a lehce nadzvedla koutky do úsměvu. Allavanté mě vlastně ani nezajímala, spíše mě zaujal Scar, který celý Chaos měl vést. "Jo. Scara si asi budu pamatovat, ten mě teda může přijmout, jo?" položila jsem další otázku, která byla důležitější než ta předchozí.

---> Červená louka přes Nejvyšší horu

Nechala jsem vlčici jít dál, ale já rozhodně k Mostu opět nehodlala jít, prostě ne. Odfrkla jsem si a přemýšlela, zda chvíli vyčkat, zda se vrátí nebo jít po svých a hledat Chaos sama, ač jsem nevěděla kde a jak začít. Tak tedy jsem se posadila a čekala na Dail, která se otočila a vydala se zpátky za mnou. Spokojeně jsem se usmála a opět se zvedla na všechny čtyři. Protáhla jsem se a zazívala. Docela na mě šla únava, ale teď byl jasný plán - najít Chaos, pak se teprve bude spát.
Mlaskla jsem a rozhlédla se. "Co třeba tudy? Tam jsem ještě nebyla, tak bych to chtěla prozkoumat tam a třeba tam bude i ten jeden z Chaosanů nebo jak jim vlastně říkat," řekla jsem a rozešla jsem se tím vybraným směrem, který mířil k zajímavému útvaru mezi horami. "Fakt? A víš jak se jmenují a vypadají? Teda... Hádám že víš jak vypadají, když je znáš osobně, ale jména?" vyzvídala jsem dál a mířila k průsmyku. "Fakt jo? Tak to je skvělý," švihla jsem ocasem. Ten Chaos se mi líbil čím dál tím víc. Vlastnili celý ostrov, takže všechno může být můj domov.

---> Ostříží zrak přes Dračí průsmyk

<--- Křišťálové jezero

Stále jsem následovala vlčici, která mířil zcela stejným směrem, odkud jsem přišla s Wissfeohem. Nespokojeně jsem si odfrkla a zakroutila hlavou. Nelíbilo se mi, že bych snad měla opakovat zcela stejnou cestu, kterou jsem před nedávnem prošla. "Hele ty Dail," mlaskla jsem: "Nechceš to vzít jinudy? Já jsem odtud přišla a nikoho jsme nepotkali. Šla jsem s jedním vlkem od toho temného lesa přes most a nikdo tam nebyla a upřímně nechci chodit stejnou cestou, určitě najdeme i lepší možnost, ne?" nadhodila jsem a zastavila se.
"Hmm a víš vůbec jak takoví členi Chaosu vypadají? Já jen že... To se budeš ptát všech kolemjdoucích na to, zda jsou z Chaosu?" vyhrkla jsem, nezdálo se mi tohle jako dobrý plán, ač mě nic moc lepšího nenapadalo, ale určitě bych se všech kolem neptala na Chaos, to chce vymyslet něco jiného. "Hele a víš aspoň, kde sídlí? Kde mají nějaké území, kde ten Chaos přebývá?" zeptala jsem se, přestože jsem odpověď znala. "Tvoje slovo, dobře, ale jdeme jinudy," řekla jsem, spíše rozkázala a zastavila, odmítala jsem se vracet na ta stejná místa.

Docela mě zajímalo, čeho se vlčice bojí a čeho se vůbec vlk může bát. Opravdu mě nic nenapadalo, ničeho jsem se nebála a z ničeho jsem neměla strach, ačkoli je dost možné, že to časem přijde. "Jo? Tak to je... asi hezký? Hádám, nevím, jaké to je," pokrčila jsem rameny a olízla si tlamu. Já vlastně byla ráda, že se ničeho nebojím vzhledem k tomu, že to nikdo nemohl proti mě využít a to byla dost velká výhoda, za kterou jsem byla docela vděčná.
Větší pozornost měl však onen Chaos, o kterém vlčice začala mluvit a já o tom chtěla přirozeně vědět víc. Smečka. Zajímavé. Možná ten chaos nebude zase tak špatný, ne? Ještě když má tak cool jméno. "Jo... Takže vlastně nic nevíš, aha," odfrkla jsem si mrzutě. Doufala jsem, že se dozvím něco víc a ne že nic neví. "To abychom to teda šly zjistit," dodala jsem a rozešla se za Dail.

---> Luka

Přemýšlela jsem, čeho bych se tak měla bát. Ještě jsem se nedostala do situace, kde by se dělo něco, co by mi navodilo strach, tudíž jsem stále neměla ponětí, čeho se tak můžu bát. "Hm, to je možné, ale o ničem nevím. Ale když už jsme u toho, čeho se bojíš ty?" nadzvedla jsem koutky do ďábelského úsměvu a pohodila ocasem. Kdo ví, třeba se bála něčeho, co bych mohla využít ku svému prospěchu, ale třeba taky ne.
Zastříhala jsem ušima a na chvíli se zamyslela. "Ne, nehledala," pokrčila jsem rameny, neměla jsem ani moc důvod, když se mi nikdo nevěnoval, neměla jsem tedy k nim žádný vztah tudíž ani potřebu je hledat. Měla jsem i tušení, že mě nikdo ani nepostrádal, což jsem si osobně nebrala. Proč taky. Spíš mě zajímalo téma chaos, co vlčice nadhodila. "Ahááá, a smečka je?" vlastně jsem ani nevěděla, co smečka je, to mi taky nikdo nevysvětlil, všechno jsem si musela zjišťovat na vlastní tlapku ať se mi to líbilo nebo ne. Více mě zaujala další věta, kterou vlčice řekla. "Opravdu? A dle čeho soudíš? A co tam je za vlky?" vyzvídala jsem a přitom se usmívala. "No, asi klidně můžeme," pokrčila jsem rameny a vyčkávala. Nic jsem o tom nevěděla, tak jsem čekala na Dail, co má za plán.

Našpulila lehce uraženě tlamu, když ji z počátku nazvala malou. Sama se cítila už jako velká a i byla, přece jen měla skoro rok a ačkoli nebyla dobře živená a tím pádem, byla drobnější, než by být mohla, pořád bylo vidět, že se jedná o odrostlé vlče. "Čeho bych se bála?" nadhodila a zakroutila nechápavě hlavou. "No nevím, když jsem odtud odešla, byla tam máma a asi jeden sourozenec, ale je to dávno, tak nevím, jestli už neodešli," pokrčila rameny, jako kdyby to nic nebylo. Proč se vůbec všichni ptali na rodiče a proč je sama? Co jim do toho vůbec bylo? přece to byla soukromá Thiina věc, no ne?
Hrdě se pousmála na lichotku, kterou do vlčice dostala. "Díky a těší mě, Dail," zazubila se a zamávala oháňkou. S touhle vlčicí to rozhodně nebude těžké, jako třeba s Wissfeohem, který se jen tak nenechal omotat kolem tlapky.
Zastříhala ušima a mlaskla. O Chaosu nikdy neslyšela a ani nevěděla, co by to vůbec mělo být. "Nevím, co to je?" optala se zvědavě. Určitě to muselo být něco skvělého, když se jí Dail ptala, tak doufala, že se jí dostane nějaké zajímavé odpovědi.

Vlčice Thiu také pozdravila a ta jen zamávala ocasem ze strany na stranu. Byla ráda, že nakonec někoho našla a to nemusela chodit přes celé ostrovy. Měla opravdu štěstí a to se s ní v podstatě táhlo od té doby, co vytáhla tlapky z úkrytu, který teď nevěděla, kde přesně je. Jen tušila, že ze za vodopádem, ale to bylo tak všechno.
Zastříhala ušima a pohlédla vlčici do očí a jemně se zamračila. "Bydlím tu a ne nebojím se, proč bych se měla bát? Jsem přece velká už!" opravila vlčici, ale pak opět nasadila svůj andílkovský úsměv."A ty se tu bereš kde? A... Jmenuji se Corinne," představila se opět pod falešným jménem. AN nevěděla, jak ji tohle jméno napadlo, ale líbilo se jí to a ráda jej říkala. Nechtěla, aby všichni věděli, jaké je její skutečné jméno a to v tuhle chvíli věděli jen rodiče, kteří byli kdo ví kde.

<--- Nerovy vodopády

Prolezla škvírou vedle vodopádů a opět se zjevila před oním jezerem, kde prvně potkala Áseif a tím byla započata její výprava kolem "světa". Musela uznat, že to byla dlouhá doba, co byla fuč a tak vnitřně doufala, že najde svou rodinu, která o ní neměla zřejmě zájem a ona si na to vlastně zvykla, že jí to bylo jedno, alespoň to tak tvrdila a vnímala, ale opravdu v hloubi její duše by je ráda potkala.
Tiše jsi Thia kráčela k jezeru, kde si kecla a sledovala ryby, které si tam v klidu plavaly. Nadzvedla koutky a bez váhání hupsla do vody. Náhle si uvědomila, že vlastně nikdy neplavala a tak jen vykulila očka a začala instinktivně mávat tlapama, až našla styl, který jí udržel nad hladinou, aniž by se utopila. Vzhledem k tomu, že nebylo kdo ví jaké teplo, tak se rozhodla vylézt. Oklepala se a na jezero se nepřjemně zamračila. Kecla si na zadek, začenichala a k jejímu štěstí cítila pach vlčice, kterou sice neznala, ale to Thie neadilo. Rozhlédla se a spatřila šedobéžovou vlčici, která šla směrem od jezera. Mladá strakatá vlčice se rozeběhla a zastavila se až u ní. "Zdravím," sladce se usmála a zamrkala rudými kukadly.

Byla tu jen ona a černý vlk. Nikde nikdo, ani žádné čerstvé pachy, které by ji byly známé. Zakroutila nechápavě hlavou, jak si mohli dovolit odejít? Vždyť se mladá vlčice mohla vrátit. Ovšem nic jiného ji nezbývalo - buď tu mohla čekat nebo se rozhlédnout po okolí, zda někdo nebude poblíž, kdo by znal její rodinu.
"Opravdu? Nu dobrá, tobě taky hodně štěstí a doufám, že se ještě někdy potkáme," pousmála se na vlka. "A díky ti," zamávala ještě ocasem a jen hleděla za odcházejícím vlkem, který brzy zmizel za závěsem vodopádu. Thia se tu ocitla sama samotinká a na to nebyla zvyklá. V podstatě od mala byla s někým, ale teď tu byla sama a nikdo kolem. Povzdechla si a lehla si na chladnou zem. Přivřela oči a nakonec usnula.
Těžko říct, jak dlouho spala. Rozlepila rudá očka, zazívala a protáhla se. Nabrala zpět ztracenou energii. To byla jediná změna. Jinak tu byla stále sama a to nechtěla. Zvedla se a šla ven.

---> Křišťálové jezero

<--- Křišťálové jezero

Thia se na černého zazubila. "Jo, ale musí to být legrace, hlavně nějaký tajný věci by ses dozvěděl, který bys jinak nevěděl, hm," přemýšlela spíš nahlas a už si představovala, jak si jen sedí, čte myšlenky a má z toho šílenou srandu. Sice si moc neuvědomovala, že by většina těch myšlenek byla třeba dost nudných a taková zábava by to ani nebyla. Přeci jen běžně vlci myslí na běžné věci a jaká je vůbec pravděpodobnost, že by narazila zrovna na vlka, který by měl fest zajímavé myšlenky, nebo myšlenky, které by mladé vlčici byly ku prospěchu? Těžko říct a asi to stejně jen tak nezjistí, od ví zda vůbec něco takového existuje.
Na poznámku o rybách se na Wissfeoha jen zamračila. Určitě ne v každém jezeře byla ryba a o tom byla Thia prostě přesvědčená, ačkoli vlastně neměla jediný důkaz a ani se s tím ještě nesetkala. Vlastně tohle bylo první jezero, které v životě viděla a pak to moře, které vůbec nechutnalo dobře. Konečně dorazili do cíle. Spokojeně se usmála a rozhlédla se. Matně si toto místo vybavovala a i věděla, kde je přesto ne všechny detaily věděla. "Výborně," prohodila a mlaskla. "Nevím, já ani nevím, do to všichni jsou, byla jsem v jeskyni s mámou a asi těmi sourozenci, nevím jinak o někom jiném, ale jistě někdo dorazí a jestli ne, nevadí, půjdu zkoumat dál na vlastní tlapku. A i díky tobě vím, kudy se sem vrátit, takže se už ani neztratím," pronesla hrdě a kecla si na zadek.

<--- Luka

Vlčice doufala v to, že bude o magiích vědět víc, ale přeci jen se nakonec spokojila s tím, co jí řekl. Určitě potká někoho, kdo se v tom vyzná mnohem lépe než Wissfeoh, kterého magie v podstatě nezajímaly. "No nevadí, zeptám se jinde. Ale kdo ví, třeba je i nějaká jako čtená myšlenek, víš jak by to bylo skvělý vědět, na co kdo zrovna myslí? Nebo co takové ovládání vlka, pak by udělal, co bych chtěla, to by se mi taky líbilo," hned se dělila o své nápady o magiích, které by se mladičké vlčici zamlouvaly. Bodeť by ne, Thia by moc ráda viděla vlkům do hlavy a ještě radši by s nimi mohla manipulovat. Magie stvořené přímo pro ni.
Tiše přikývla, taky si myslela, že je to paráda, že bude konečně doma. Pousmála se, když se k vodopádům přibližovala a vzpomněla si na ono jezero, kde byly ryby, které se Thie líbily. Mlsně si olízla tlamu a popoběhla k jezeru. "Jsou tu ryby," prohodila z ničeho nic a tlamu ponořila do vody, neměla v plánu ryby momentálně lovit, spíš měla žízeň z toho celého cestování za domovem. "těžko říct," pokrčila rameny a rozklusala se za černým vlkem, který mířil přímo k samotným vodopádům.

---> Nerovy vodopády

<--- Les u Mostu

Thia pochopila, že Wissfeoh není zrovna kamarád s magiemi. Moc to nechápala, však byly super a ona se jich chtěla naučit mnohem víc a umět je všechny ovládat. Znělo to fakt drsňácky mít třeba pět magií, které by uměla ovládat mistrovsky. Ale momentálně ani nevěděla, co ona má za magii, jak se ovládá a kde může sebrat další. To pro ni byla jedna velká záhada, kterou rozhodně bude chtít rozlousknout. "Mně přijdou frajerský, ale každý na to má očividně jiný pohled," zakroutila hlavou, ačkoli nějakým způsobem jeho názor respektovala a nehodlal jej přesvědčovat o opaku, sám přichází o výhody.
Mladá vlčici vyzvídala, zda neví černý, jakou magii ovládá ona. Pohlédl na ni a jen tak to řekl, jako kdyby to nic nebylo. "Oheň? No to je skvělý!" zajiskřilo jí v očích, byla ráda, že má oheň, se kterým měla i zkušenosti. Vlkovi se zřejmě nelíbila Thiiná poznámka o jeho magii. "Hned se nečerti, sám jsi to řekl," poznamenala s pobaveným smíchem. "To je málo docela, ne? Ale třeba toho bude víc, jak sám říkáš, nikdo neví, na co tady narazí," souhlasně přikývla.
Poměrně elegantně si to kráčela vedle Wissfeoha, brzy se objevili na pláni, rozlehlé pláni. Zastříhala ušima, když vlk promluvil. Bylo ji to trošku povědomé, ačkoli si ze začátku nebyla jistá, dokud černý neupozornil na ony vodopády. "Myslím, že to bude ono," pohodila vesele ocasem. Přesto se museli ujistit, zda to opravdu jsou oni.

---> Křišťálové jezero