Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ovocný lesík přes Jižní hory

Drobná Thia, která vlastně už nebyla tak malá, jako před pár měsíci. Rostla, ale pořád bylo znát, že je to vlče. Olízla si tlamičku a přitom překročila hranice z lesíku a blížila se k horám. Bum! Trosku to třasklo a vobří Thia se proměnila do své původní výšky. Zmateně se podívala, ale pak zamávala ocáskem. "Koukni!" zavýskala na Ásleif. Jediné, co se Thie nelíbilo, bylo to, že přišla o své schopnosti a tím pádem i o moc. Trošku naštvaně pokrčila čenich, ale umanula si, že se to chce naučit. Jednou budu nejlepší v těhlech věcech! Hrdě se usmála a následovala vlčici, která ji vedla někam, kam ani sama nevěděla.
Brzy se ocitly na pláži. Thia s úžasem otevřela tlamičku a obdivovala nové místo, na které se dostala. "Jůů!" poskočila a vyrazila vstříc nové zábavě. Písek měla hned všude v srsti, ale nijak ji to nevadilo. Ásleif se přiblížila k vodní ploše a Thia následovala. "Ne. Ta voda. To je mole?" zeptala se a aniž by se nad tím zamyslela, ponořila tlamu do vody a napila se. Avšak nečekala tak moc nepříjemnou chuť. Vodu hned vyplivla a křenila a olizovala se. "Fuujjj!" vískala a kroutila se.

Thia měla tlamičku zcela dokořán a bavila se pohledem na její společnici, Ásleif. "Taková úplně špinavá!" bavila se dál a jen s nadšením vlčici. Nevěděla proč, ale měla příjemný pocit z toho, že se někomu něco nedařilo. Doufejme, že tohle s věkem zmizí. Ovšem hnědá vlčice si to nenechala líbit a hned to šla Thie oplatit, jenže díky tomu, jak byla veliká, moc bahna se na ní nedostalo, když se Ásleif oklepala vedle ní. Vyplázla na vlčici jazyk a zvedla se už potřebovala jít někam jinam. Je to přeci jen vlče a to jen tak někde neposedí. "Joo. Zábava," přitakala a vyčkávala, zda Ásleif půjde taky nebo jak rozhodne. "Dobže, to nevadí," usmála se a vydala se za vlčicí, přičemž ještě pár stromků pocuhala.

>>>Irisn ráj přes Jižní hory

Malá nezkušená Thia si olízla tlamičku a jen nehybně seděla na zadku a koukala na spoušť, kterou tady vyvedla. Nevadí! Rozhodně z toho neměla špatné svědomí, že tady zničila půlku lesíku. Proč by taky měla, ne? Láska k přírodě jí nic neříkala a pokud k tomu neměla citové vazby, nějak neměla potřebu být smutná z té katastrofy, kterou vyvedla.
Vlčice, vypadal vtipně potom, co se zvedala z bahna. Thia se šibalsky usmála. "Jee, ty vypadáš!" zasmála se z plných plic a zamrkala očkama. Svým způsobem měla radost z toho, co se stalo vlčici. Hm, to asi jo, ale byla slanda, ne?" zajiskřilo vlčce v očkách. Měla rozhled a tady jí to přestávalo bavit, už nebylo moc co dělat. "Ale já chtěla jít pryč už, nebaví mě to tu," zakroutila hlavou a ukřivděně se na Ásleif podívala. "Už se nudím, nepůjdeme?" tentokrát vykouzlila andělský úsměv, který jí opravdu šel.

Thia pořádně nebyla schopná své síly pořádně ovládat. Byla z toho celá zmatená, ale svým způsobem se jí ta moc líbila, jen jí vadilo, že to nemůže ovládat tak, jak by sama maličká chtěla. Ásleif toho moc nevěděla, malá Thia se trošku nad tím zamračila, ale vlčici to neměla za zlé. "Nechápu, jak se něco takového může vůbeč stáť!" zakroutila hlavičkou a vyplázla jazyk. Koukala kolem sebe, aniž by si všimla, že vlčice na chvíli zmizela. Snažila se soustředit a moc mít pod kontrolou, ale tohle moc po vlčeti chtít nemůžete, když pořádně nic neumí a nemá žádné zkušenosti.
"Co mám dělat?" řekla spíše sama pro sebe a kecla si na zadek, čímž shodila ohořelý strom. Velký zadek! Mezitím aniž by chtěla, vytvořila tady povodeň a vzniklo tady bahno. "Hmm... to by asi nějak šlo, jen moc nevím, jak," zapřemýšlela a trošku posmutněla. Zahleděla se na hořící stromy a chtěla vyvolat něco, co by oheň zažehlo. Místo spršky, vznikla pořádná bouře, která sice uhasila oheň, ale Thia se lekla, bouřku ještě nikdy nezažila a aby toho nebylo málo, leknutím dala možnost projevit další element a tím byl vzduch, který se tady prohnal dost silně. Nebyla to normální vichřice, ale o dost silnější. "Jééé! Co to je?!" vykřikla, naštěstí to brzy pominulo. "Co teď?" optala se své společnice.

#post1

Na tlamičce Thie zářil úsměv a v očkách jí děsně jiskřilo. Tuhle moc, kterou s výškou získala, si neskutečně užívala. Bylo to něco nového pro prcka, kterému bylo jen pár měsíců a hned zažil něco tak neskutečného. Mávala malým, momentálně velkým ocasem, přičemž do hořících stromů ještě zavadila a ty se skácely k zemi. Poskočila si, opravdu jemně, ale již poničené stromky se zachvěly, jistě nějaký velmi slabý skončil na zemi. "Ne? A jak to, že mně se to stalo?" otázala se hrdě. Musela vypnout hruď, když ona byla ta výjimečná, vyvolaná, které se to stalo. Hned jí její ego o pár příček stouplo.
Avšak i příroda se začala bránit. Stromy se začaly hýbat. Thia jen pozvedla obočí a rozhlédla se. Když jí jeden ze stromů plácl přes zadek. Lekla se a svou magickou sílu nedokázala udržet na uzdě. Jelikož měla všechny živelné magie - o čemž nevěděla - nějakým způsobem se Thie podařilo aktivovat magii vody. Kolem vlčic se objevilo velké množství vody, které začalo podrývat půdu a za chvíli z toho bylo bahniště. Vykulila očka. Voda se k Thie nedostala, kolem vlčky bylo sucho a Ásleif měla štěstí, že se držela v zóně u Thii, kam se voda nedostala.

Bývala by si s Ásleif povídala o ovocných lesích a květech na nic, jenže to pšíkla a byla mnohem větší, ale když říkám mnohem, tak jakože faaaakt hodně, vyšší než ty ovocné stromky, které lehly. Nechápala, co se stalo a proč se to stala, vždyť nic neudělala, bylo to jen nevinné kýchnutí, ne? Nejdříve byla vyděšená a nešťastná, jenže z nějakého důvodu se jí to začalo líbit a hnědá vlčice ji podpořila. Zaměřila se na její tlapy, které se opět začaly zahřívat, hodně zahřívat, dokonce začaly létat drobné jiskřičky. Jedna z nich dopadla na blízký strom, který začal hořet. Thie zajiskřilo v očích a pohlédla na Ásleif, která se s ní z neznámého důvodu chtěla mazlit. "To je dlsný!" vyjekla a šibalsky se zasmála. Udělala drobný krok - což byl v podstatě velký krok při její výšce - a dotkla se dalšího stromku. Propalovala jej pohledem a soustředila se na práci jejích obřích tlap. Další strom začal hořet. "To je fakt doblý! To se stává nolmálně?" optala se vlčice, kterou hledala někde tam dole na zemi.

<<< Křišťálové jezero přes Luka

Cupitala jsem si to za Ásleif, která sice nevěděla kam jde, ale líbilo se mi to, kam jsme se to vlastně dostaly. Přes louku, kde teda nebylo nic moc kvidění, tudíž mě to místo moc nezajímalo. "Hm, já bych je dokázala chytit," odpověděla jsem a vypnula hruď. Sice jsem rybu nikdy nelovila, ale rozhodně jsem si byla jistá, že bych to dokázala.
Vlčice mě vybídla, ať jdu za ní. "Vždyť jdu," houkla jsem k hnědé a nechápavě zavrtěla hlavou. Dělá, jako kdybych stála. Vlčice neotálela a rozeběhla se, já to zopakovala, ale s těma krátkýma nožkama to moc nešlo. Naštěstí mezi stromy zastavila. Pohlédla jsem na ně. Bylo na nich něco pěkného, co se mi líbilo. Všechno tu tak vonělo a ta kvítka byla krásná. "Jů! Kde vto jsme?" vypískla jsem nadšeně a hopsala si to s nadšením mezi stromky. Pod jedním z nich jsem zastavila a natáhla čenich k výšinám. Něco mi spadlo na čenich a moc příjemné to nebylo. "Hepčííí!" vyletělo ze mě. Bum. Bác. Koukla jsem kolem sebe a stromky nevypadaly tak jako předtím. "Čo se stalo? To když vydám takový zvuk, stane se tohle?" odpověděla jsem zamyšleně, ale to jsem už byla hodně vysoko, než jsem byla zvyklá. Nešťastně jsem hledala Ásleif, nechápala jsem, co se to vůbec stalo. "Čo se dějeeeeeee?" křikla jsem poměrně naštvaně, přičemž se mi začínaly tlapky zahřívat. Poodstoupila jsem o krůček dozadu, jenže to jsem převrhla několik stromků a zůstaly po mě vypálené stopy. Byla jsem hodně zmatená.

Užasle jsem sledovala okolní svět, který jsem ještě před tím neviděla. Bylo toho tolik, co bych chtěla prozkoumat, kam bych chtěla běžet a ani jsme nevěděla, co první mám udělat. Avšak měla jsem celý svůj život před sebou a jistě budu mít šanci spousta míst prozkoumat. To je věcí! Usmála jsem se a pohlédla na vlčici, která mi vysvětlila, co to je. Jezero. "Jezelo? A lyby? A ty...ty lyby se dají jíst?" vyptávala jsem se hned a očka připíchla na vodní hladinu, kde bych ty ryby měla vidět. Jelikož jsem neměla nejmenší tušení jak vypadají, ani jsem nevěděla, na co se pořádně zaměřit.
Vlčice byla asi z našeho cestování nadšená, já samozřejmě taky. Tak moc jsem se těšila, až se podívám i někam jinam. "Tak jo," odsouhlasila jsem a vydala se za vlčicí.

>>> Ovocný lesík přes Luka

<<< Nerovy vodopády

Šikovně se mi podařilo projít okolo vodopádů. Ještě jsem se ohlédla, abych věděla, kudy se pak vrátit domů. Přeci jen jsem neměla v plánu odsud utíkat a až bych se vracela, netoužím být mokrá. Avšak mou pozornost upoutalo jezero, které se přede mnou rozkládalo. "Čo vto je?" zeptala se a přiskočila k Ásleif. Všechno pro ni teď bylo docela nové. Nic jiného zatím nezažila, než se povalovat v jeskyni, kde sice měli světlo, ale tohle bylo mnohem lepší.
Otočila jsem na ni hlavu, když na mě promluvila. "Nezňám, já zňám jen jeskyni," odpověděla a kecla si na zem. "Projít? To zní dobže!" vypískla jsem a opět se zvedla na nožičky. Sice jsem žádné povolení od rodičů neměla, ale to mě zrovna netrápilo. Chtěla jsem zkoumat a vlčice očividně taky. Pořád jsem byla opatrná, neznala jsem ji a můj instinkt mi radil vlkům hned nevěřit, ačkoli jsem se ráda seznamovala.

Sledovala jsem rudýma očičkama hnědou vlčici a jemně se usmívala. Bylo to osvěžující být někde jinde a potkat se s někým novým. Sice ji neznám, ale proč se neseznámit, no ne? Tlapičkou jsem hrábla do země a hlavu zvedla výš, když se vlčice představovala. Začenichala jsem a hlavu dala opět do původní pozice. "Ášlejf," zopakovala jsem, ačkoli ne přesně tak, jak své jméno řekla hnědá vlčice.
Poté už obě dvě stály u zdi a olizovaly svítící křišťály. K jídlu to tedy rozhodně nebylo, ale hezky se na to koukalo. "Já vto chči," řekla jsem a podívala jsem se s nadějí na vlčici, že mi ten křišťál nějakým způsobem odtrhne ze zdi a já budu moc mít svítící křišťál, který bude jen a jen můj. "Pjosím," škemrala jsem.
Ale to už mou pozornost odtrhla jejími dalšími slovy. Zvesela jsem si poskočila, když souhlasila, že můžeme jít ven. Koukala jsem na vlčici, jakým způsobem projde ven a poté to zopakovala. Rozhodně se mi to podařilo lépe, byla jsem malá a drobnější.

>>> Křišťálové jezero

Vlčici jsem sledovala a přemýšlela, kdo to může být. Netušila jsem, zda patří k mým rodičům nebo ne. Moc jsem se v těhletěch věcech nevyznala. Olízla jsem si čenich a nadechla se. "Já šla se pvojít. Bydlím tu," hrdě jsem vypnula hruď, byla jsem na to patřičně hrdá, aniž bych to tady měla pořádně prozkoumané. "Corinne," odpověděla jsem. Věděla jsem, že se nejedná o mé jméno, ale nějak jsem nechtěla, aby věděla moje opravdové jméno a tohle znělo taky moc dobře. "Jak tobě?" chtěla jsem vědět s kým mám tu čest. Zavrtěla jsem ocáskem a zase vstala, chtěla jsem se projít. Jenže vlčice se zvedla a zamířila si to ke stěně k té svítící věci, kterou jsem předtím taky zkoumala. "To je čo? Takji se mi vto líbí," řekla jsem vlčici a zamířila si to za ní. Nedosáhla jsem na ten stejný křišťál jako ona, ale našla jsem si jiný a v mé výšce. Zopakovala jsem to, co vlčice, ale chuť opět žádná. "Dá se to jíst?" zeptala jsem se a opět si kecla na zadek.
Hlavu jsem otočila ke světlu, které vycházel odněkud, co jsem neznala. "Půjdeme ven?" usmála jsem se na vlčici a opět se otočila k východu. Sice jsem moc netušila, jak se přes tu vodu dostat, ale vlčice to jistě bude vědět a já jejích vědomostí musím využít.

Sledovala jsem veškeré dění kolem sebe. Byla jsem pro mě z nového světa děsně unešená. Má červená očka zářila a těkala z jednoho místa na druhé. "Proč nás sem rodiče nevzali dvíř," zakroutila jsem nechápavě hlavičkou a tlapkou jsem máchla do vody. "Vstudvý," vypískla jsem a uskočila od vody. Byl to pro mě nový jev, který se mi asi moc nelíbil. "Tfuj, tak vto se mi nevlíbí," vyplázla jsem naštvaně jazyk. Chtěla jsem ale jít dál, jenže to znamenalo jít blízko té studené vody, což se mi moc dvakrát nechtělo.
Brzy se tu objevila tmavě hnědá vlčice, kterou jsem překvapivě nikdy v životě neviděla. Usmívala se, což se mi líbilo. Zavrtěla jsem kratičkým ocáskem a přiskočila k vlčici. Neuvědomovala jsem si, že ne všichni vlci mohou být hodní. Já ani nikoho jiného, kromě rodičů a sourozenců neviděla, tudíž jsem s tím nebyla ani seznámena. "Ahvooj!" vypískla jsem nadšeně a kecla si na zadek jako vlčice. S nadšením jsem svou novou společnost sledovala.

<<< Podzemní doupě

Vyvalila jsem své drobné tělíčko ven, tedy ne tak docela. Pořád jsem byla mezi stěnami, ale tady něco svítilo a to se mi moc líbilo. "Co vto vje?" vyloudila jsem ze sebe a tlapičkami jsem se opřela o stěnu a přičichla k jednomu z křišťálů. Nijak to nevonělo, jen jsem cítila chlad od zdí. "Dá se vto vjíst?" vyřkla jsem otázku, ale odpovědi se mi nedostalo.
Malou tlapičkou jsem do svítící věci hrábla, ale opět se nic nestalo. Každopádně ty křišťálky se mi líbily, jen s nimi byla nuda a to já teď nechtěla. Rozešla jsem se k padající vodě, což mě opět zase zaujalo. Ťapkala jsem si k vodě a olízla si čenich. "Je to dobvý?" měla jsem tolik otázek, ale nikdo mi na ně nemohl odpovědět, protože jsem tady byla sama to se mi začínalo nelíbit. "Haloooo," křikla jsem do neznáma a přiblížila se k vodě. Bylo to zvláštní, jak ta voda odněkud padala dolů. "Odkud jsi a co jsi?" naklonil jsem hlavu na stranu a kecla si na zadek.

Převalila jsem se na bříško a roztáhla tlamičku a pořádně si zívla. Měla jsem tolik energie, že jsem se musela někde porozhlédnout. Začenichala jsem a porozhlédla se po naší jeskyni, kde jsem byla od mého narození a to mi přišlo docela dlouho. Zvedla jsem se na nožky a pohlédla na spící maminku a brášku. Můj druhý bráška tady nebyl, alespoň jsem jen neviděla. Zapatrala jsem očičkama a rozhodla se ho najít a zároveň prozkoumat zdejší okolí. Jelikož ti dva chrneli, tak jsem je nechtěla rušit, dokonce ani můj tatínek tady nebyl. Zdálo se mi to divné, že najednou oba dva nepovšimnutě zmizeli. "Já vás najdu,' zavřela jsem drobným ocáskem a rozcupitala jsem se pryč z mého domova.
Chvíli mi trvalo se z toho komplexu jeskyní dostat ven, ale přece jen se mi to nějakým způsobem podařilo, ačkoli bych teď zpátky asi netrefila.

>>> Nerovy vodopády

Stále mou pozornost poutal můj obří tatínek, na kterého jsem nepřestala zírat s nadšením. Byl tak veliký a připadal mi tak daleko ode mě, ale přitom stál přímo přede mnou. Mou malinkou tlamičku mi tlapkou zavřel a něco mu vyšlo z tlamy, čemuž jsem moc nerozuměla a maminka mu na to něco taky řekla. Já se jen nechápavě na oba rodiče podívala a pak se s nadšením vrhla na tatínkovu nohu, do které jsem se rozhodla zakousnout a z mé tlamičky vycházely zvláštní zvuky, stejně tak od mého brášky.
Druhý bráška mě šel zachránit před tatínkovou velkou tlapkou a já se jen na něj uculila. Šťouchla jsem ho do bříška a opět vydala zvláštní zvuky a opět útočila na tatínkovu nožku a doufala, že se můj bráška přidá do takové velké bitvy. Jak já si to užívala, víte jaká sranda to byla? Mé jehličky se zabodávaly do jeho tlapy, ale asi mu to moc nevadilo.
Jelikož mě to pak přestalo bavit, přesunula jsem se k jeho oháňce, po které jsem hned skočila a drobnými tlapkami do něj šťouchala a pak se do ocasu opět zakousla a snažila se vrčet. To bude moje večeře!