Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývala jsem souhlasně hlavou. "Ano. Určitě, Chaos toho má hodně co nabídnout a byla by škoda to zahodit, že ano," usmála jsem se lišácky a držela s Alduinem krok. Chtěla jsem se mu co nejvíce zalíbit, abych případně měla dobré reference a samozřejmě dobré vztahy s Chaosany, kterých jsem popravdě moc neznala, ale o to víc bylo důležité mít pozitivní vztahy s těmi, které už jsem znala.
Blízko nás zapraskala větvička a při bližším prozkoumání okolí jsem zjistila, že se tu nacházejí zajíci. Olízla jsem si hladově tlamu a těšila jsem se, až se do jednoho z nich zakousnu. Pohlédla jsem na Alduina, který naznačil co a jak. Já lovit neuměla skoro vůbec a moc se mi nezamlouvalo, že se budu muset zapojit taky. Protočila jsem očima tak, aby to černý neviděl a následně mu kývla hlavou na souhlas.
Lovit se mi opravdu nechtělo, nebyla to moje parketa, ještě ve chvíli, kdy mi jídlo lovili většinou ostatní. Jenže chtít to po něm, tak se s nějakou dobrou referencí u Scara mohu nejspíše rozloučit. Ovšem vládla jsem magií ohně, kterou jsem mohla použít, aniž bych se vyloženě namáhala. S ďábělským úsměvem jsem se vydala druhou stranou co Alduin. Ten se zajíce snažil nahnat do kouta, aby nám neutekli, což se zdálo, že se daří. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, zasoustředila jsem se a pomocí plamene, ve tvaru jakéhosi šípu, který jednoho ušáka zasáhl. Ten v tu chvíli chytl, aniž by se oheň kolem šířil, a brzy bylo po něm.

« Sněžné Tesáky přes Mlžnou

Následovala jsem okřídleného přes zamlženou pláň až do fialového lesa. Byl docela fajn, to jsem mu musela nechat a ještě ke všemu to byl Chaosan a těch jsem moc neznala. Dokonce tenhle si mohl popovídat o mně se Scarem a případně nadhodit mě jako další betu. To by se mi samozřejmě moc líbilo a ráda bych tuhle možnost měla. Musím se mu tedy ukázat v tom nejlepším světle.
"To je pravda. Ale věřím, že k tomu jednoho dne dojde. Možná bych s ním mohla promluvit, když bych ho někdy potkala a pořádně mu to vysvětlit, co znamená být Chaosan a jak se k tomu postavit," uculila jsem se na Alduina a mávla dlouhou oháňkou. Říkal, že bych si s jeho synem Dalliusem rozuměla. Třeba ano, třeba ne. Těžko říct, je fakt, že z toho, co mi říkal, mi byl sympatičtější než ten druhý. "Tak snad ho brzy potkám," mlaskla jsem. Určitě by taková známost taky nebyla špatná. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla větvičku, která nedaleko nás zapraskala. Začenichala jsem. "Zajíci," špitla jsem k okřídlenému.

« Červená louka

Následovala jsem Alduina do známého portálu a objevili jsme se v horách, které pro mě taky nebyly neznámé území. Oklepala jsem se, upravila srst a mohla pokračovat v cestě. Potěšilo mě, že si tohle myslí. Ještě aby ne. Mám své bratry ráda, ale určitě jsem lepší. Alespoň tohle jsem si myslela. "No to ráda slyším," odvětila jsem sebevědomě. Jak by o mě mohl vůbec pochybovat? Stačí se kouknout a vidí, jak skvělá jsem.
Zajímali mě jeho potomci, o kterých neměl v nejmenším problém mluvit. Přesně takhle určitě o mně mluvil Angel, jestli na svých podělaných cestách s někým mluvil. Už jsem ani nedoufala, že by se někdy vrátil. Chtěla bych, aby tu byl a takhle o mě vyprávěl ostatním, jako Alduin vypráví o svých potomcích. "Jo, takže Iridan je takovej... slaboch. Dallius se mi zamlouvá, je vidět, co považuje za dobré." Byl betou stejně jako otec, nemohl to být nicka a to mi samozřejmě imponovalo.

» Začarovaný les přes Mlžné

Mírně jsem se zamračila, když jsem slyšela v jeho hlase pobavení. "Pochybuješ snad o mých schopnostech?" udělala jsem krok blíže a změřila jej pohledem. Sice tu byl kdekdo silnější než já, ale mám jiné schopnosti než jen sílu. Tak Alduin neměl moc na to, aby ze mě betu neudělal. Nad tím jsem se pobaveně uculila. "Hm, dobrá. Tak to až bys je potkal, zmiň se jim o mně," mrkla jsem na něj a mávla ocasem. Se Scarem jsem se viděla a o povýšení jsme se bavili, jenže jsem ho od té doby nezastihla. A tu druhou neznám.
Hlad jsem měla a něco k snědku rozhodně ocením. Souhlasně jsem kývla hlavou a okřídleného následovala. "Zmínil jsi, že máš potomky. Jací jsou?" vyzvídala jsem, jelikož jsem ani jednoho neznala a mít přehled se rozhodně hodí. "Jsou alespoň z části skvělí jako já?" neodpustila jsem si poznámku. Samozřejmě jsem si o sobě myslela jen to nejlepší, jiná než nejlepší jsem nebyla, no ne?

» Sněžné tesáky

Zastříhala jsem ušima při slovech, že mí bratři jsou již bety. Projela mnou taková ambice, že jsem je měla nutkání dohnat. Jak to, že jsou betami dřív než já? Chtěla jsem se betou stát taky, ideálně alfou, ale nejspíše jsem musela postupně. "Neboj se nic, doženu je," mrkla jsem na Betu a mávla ocasem. "Máš snad pro mě nějaký úkol, který by mě tam mohl dostat?" zeptala jsem se přímo a vyčkávala na to, co mi sdělí.
Následovala událost "netopýří křídla". Byla jsem z toho zmatená, stejně jako Alduin, který tohle nečekal. Kdo by taky čekal, že mu z ničeho nic vyjdou z lopatek netopýří křídla? Asi nikdo. Jenže jakmile jsem je viděla, měla jsem pocit, jak kdyby tu byl můj otec, který mi celé vlčecí období chyběl až do dospělosti. Zamrkala jsem na něj rudýma očima.
Z toho mě vytrhl tehdy, když na mě znova promluvil. "Bez pochyby. Jen si vybrali zrovna blbé období, když jsem se mu narodila já a bratři," řekla jsem s otrávenou grimasou v obličeji. "Ne, ani ne. Něco k jídlu by bodlo," odvětila jsem. Uloví mi něco? Mlaskla jsem.

Vlkovi se moc nezdálo, že nevím o betách Chaosu. Ono se nebylo moc čemu divit, když jsem byla všude možně a s ostatními chaosany jsem se pořád míjela. "to se z celého srdce omlouvám, ale rozsévala jsem po ostrovech chaos mezi bídáky a s Chaosany jsem se stále míjela," odpověděla jsem a zastříhala ušima. Necítila jsem se kvůli tomu vůbec špatně.
Jakmile jsem se představila, hned si mě byl schopný zařadit. Spokojeně jsem se usmála a mávla pyšně oháňkou. "Ano, to jsou mí bratři," souhlasně jsem přikývla. Dlouho jsem ani jednoho neviděla, ale neobávala jsem se, že by byli v nepořádku. "Těší mě, Alduine, beto Chaosu," pokynula jsem hlavou. Ani jedno jméno jsem ovšem neznala. Nejspíše se také pohybovali kdo ví kde.
Nepřekvapilo mě, že se chytil Angela. Znali ho všichni, nemohla jsem počítat s tím, že se na něj nikdo nezeptá. "Sama jsem ho velmi dlouho neviděla. Nejspíše dostal misi z vyšších míst, Angelovi byla vkládáná velká důvěra a ač chápu rozhořčení jiných, nelze se na něj zlobit. Pokud mi bohové dali náročný úkol... Víme, jak to s bohy tady chodí, že," vysvětlila jsem Alduinovi přesvědčivě. Sama jsem téhle báchorce nevěřila, prostě se na všechny vykašlal, na mě... Ale musela jsem ho přeci jen navenek bránit a zastávat se ho, ne?
Po chvíli se událo něco velmi zvláštního, den byl pěkný, slunný, hezká vůně a ptáčci. Jenže tady naše beta se začala chovat zvláštně. Škubal sebou, zakvílel a... a z lopatek se mu ven prodrala křídla. Netopýří křídla. Co to...? Angel? Zavrtěla jsem hlavou a dívala se na Alduina, který nejspíše zápasil s bolestí. "Já taky ne," prohlásila jsem. Na moment jsem si matně, velmi matně vzpomněla na svého otce... Ještě z Alduina budu mít daddy issues.

Jakmile jsem zbystřila černobílého vlka, sebevědomě jsem se za ním vydala. Nejprve jsem si ho nedokázala zařadit, ale nakonec se mi to povedlo. Patřil do Chaosu. Ovšem měla jsem pocit, že jsem se s ním nikdy nesetkala. Což mě příliš nepřekvapilo, vzhledem k tomu, že se moc nepotkáváme obecně.
Mávla jsem ocasem a vlka pozdravila, ten mi pozdrav opětoval. Mlaskla jsem a pořádně si jej prohlédla. "Samozřejmě. Co lepšího na práci bych měla, hm?" lišácky jsem se usmála. "Jaké je tvé jméno? Nevybavuji si, že bych tě někdy potkala," nadzvedla jsem "obočí" a ještě jednou jsem si ho prohlédla. Ne. Nic mi neříkal. "Předpokládám, že mě znáš... Jsem Corinne, dcera Angela," vypnula jsem hrdě hruď. Ráda jsem se představovala pod mým smyšleným jménem a pod tím, že jsem Angelova dcera, ač on se na mě vykašlal, ale to jsem přeci nemohla jen tak přiznat, že?

Dostala jsem se snad do nějakého transu? Nebo utíkal čas takhle rychle? Neměla jsem páru, ale když jsem se rozkoukala kolem sebe, tak Wissfeoh tu již nebyl. Za to jsem cítil několik neznámých pachů, ač jeden z nich mi byl vzdáleně povědomí, ač jsem jej prvně nedokázala zařadit. Zvedla jsem se, oklepala se a vyrazila přímo za ním.
Nechápala jsem, co je tady zajímavého, že se to tu hemží vlky. Na druhou stranu jsem takhle mohla narazit na další oběť Chaoského řádění a to se mi velice zamlouvalo. Mávla jsem elegantně dlouhou oháňkou a rozhlížela se kolem sebe. Spokojeně jsem mlaskla.
Kousek přede mnou se rýsovala postava vlka, zastříhala jsem ušima a sebevědomě vyrazila za ním. Již z dálky bylo vidět, že se jedná o černého vlka s bílými a červenými znaky. Nevybavovala jsem si, že bych ho někdy viděla. Asi nebyl podstatný. "Zdravím," zavrněla jsem a prohlédla si ho. Jednalo se na pohled o statného samce, který mi byl stále tím pachem povědomí. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak mi to doteklo. Chaosan! Výborně.

"Přesně, nechápu, jak tě tohle mohlo vůbec napadnout," zakoulela jsem očima. Já a dostávat se do problémů? Nemožné! Dostala jsem se snad někdy do nějakého maléru? Možná, ale já to tak nejspíše nevnímala.
Jeho příběh o tom, jak získal zelený plášť, jsem mu nežrala. Prodal duši a získal tohle? To určitě. Nechápu, proč mi nechtěl říct pravdu. Styděl se snad za to? Pravděpodobně. "Vymýšlíš si to pro to, abych se ti za pravdu nevysmála. Určitě se za to stydíš," odvětila jsem a máchla ocasem. "No to uvidíme. Nemyslím si, že by tě to chladilo... leda že by to bylo magické," pokrčila jsem rameny. Což tomu bych i vlastně věřila. Konec konců jsme na ostrovech, které jsou kouzelné.
Jo tak přehlédl? Jak něco takového mohl přehlédnout? To snad nebylo ani možné! Odfrkla jsem si a protočila očima. Ovšem dalšího jeho slova nebyla úplně od věci. Já sice věci ráda věděla, o tom žádná, ale byl fakt, že pak on by mohl chtít slyšet něco ode mě a to se mi moc nezamlouvalo. "Mhm, možná že i jo," podezíravě jsem si ho prohlédla. "Máš hodně tajemství?" zeptala jsem se, ne že bych je měla v plánu z něj tahat.

Ušklíbla jsem si, samozřejmě jsem měla v plánu si jeho rady vzít k srdci. "Neboj se nic, jsem opatrná a jen tak se do nějaké šlamastiky nedostanu," mrkla jsem na něj. Věděla jsem, že dost často mluvím na hraně a nevím, zda druhá strana nevyletí jako čertík z krabičky, ale očividně mě to tolik netrápilo. Měla jsem pocit, že já si mohu dovolit všechno, co chci. Zatím se mi to dařilo dost dobře, buď jsem narazila na ty, kteří si to nechali líbit, nebo na ty, kteří měli se mnou dost trpělivosti. Dost často jsem si neuvědomovala, že moje činy mohou mít následky, které nemusejí být vůbec příjemné.
Zajímalo mě, kde sebral ten jeho pláštík. Nad jeho odpovědí jsem nadzvedla "obočí". "Čaroděj a kus duše říkáš? O tom jsem tedy neslyšela. Nekecáš náhodou?" přeměřila jsem si h pohledem. "Kdyby si řekl ten obchodníček a že jsi ho koupil tam, to bych ti věřila, ale tohle se mi nějak nezdá." Mávla jsem ocasem a pláštík si prohlédla. Sama bych nějakou takovou cetku chtěla, která ke mě bude pasovat. Ovšem to se mi zatím nedařilo. "Jo, ale počkej v létě, to ti moc do zpěvu nebude s ním na zádech," uchechtla jsem se.
Mlaskla jsem. "Mhm," zamručela jsem jen. "Těžko říct, sladká jsem pořád, i navenek. Toho sis nevšiml nebo co?" usmála jsem se nejvíc sladce, jak jsem jen dovedla. "Vidíš?" Dokázala jsem být i milá, asi na jiné úrovni, jako ostatní, ale sem tam jsem to uměla. "Pokusit se o to můžeš, ale těžko říct, jestli se ti to podaří," pokrčila jsem rameny. Co já měla za tajemství? Sama jsem nevěděla, jen možná mé jméno, které věděl jen jediný vlk. A že jsem Chaosská princezna? Otec býval alfa Chaosu, dokud se na mě tak hnusně nevykašlal.

Seděla jsem na proti němu a sem tam mávla dlouhým ocasem. Nezdálo se, že by to byl typ vlka, který by se nechal zneužít pro mé potřeby. Třeba ho zlomím. Projelo mi hlavou. Proč by ne? Pokusit jsem se o to mohla. Rozhodně to nebude tak snadné, jako třeba s Vilémem, který vůbec netušil, co se děje. To se mi na něm líbilo. Škoda, že jsem ho propustila tak brzy. Avšak doufala jsem, že mě vyhledá a ubezpečí mě, že jsem v naprostém pořádku. Uvidíme.
Velice uznale jsem pokývala hlavou. "No to ti mockrát děkuji. Rozhodně tvé rady využiji a nebude takové věci říkat nahlas. To bych si dala, že jo," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. "Ty... kde jsi vlastně vzal ten plášť? Vypadá zajímavě?" optala jsem se a zelenou pokrývku si prohlédla. Také bych chtěla něco pěkného, ale zatím se mi nedařilo něco najít. Chtělo by to něco, co by podtrhlo mou skvělou osobnost.
Zastříhala jsem ušima. "Jo? Mám někoho sehnat, aby tě dotáhl? Udělala bych to já... ale nebudu si špinit tlapky," pohodila jsem hlavou a olízla si tesáky. Co bych se s ním rvala. "Skoro! Ale neboj se, dokážu být i milá. Víc než teď, když si to zasloužíš. Tak uvidíme, kam až to dopracuješ." Možná s ním bude sranda, ale opačná, než jsem čekala.

Uchechtla jsem se. "O tom nepochybuji, když na té koukám. Celý záříš." Dost pravděpodobně jsem vlka vyrušila při rozjímání, ale nebylo to něco, co by mě mrzelo, nebo bych se za to měla omlouvat. Ležel tady, já šla kolem, tak proč nezapříst rozhovor, no ne? A vůbec, známosti byly dost důležité. Musela jsem poznávat pořád někoho, abych si mohla vybrat posluhovače. Zatím vyhrával Vilém.
Mlaskla jsem a pohlédla mu významně do očí. "Nene, tak to je pro mě novinka!" vyřkla jsem zcela překvapeně. Sice jsem na někoho mohla působit hloupě, ale hloupá jsem nebyla a pokud si to někdo o mně myslel, sám byl hlupák.
Samozřejmě jsem si neodpustila poznámku o jeho vzhledu. Přeci jen ten rok na něm byl znát. Jistěže jemu se moje poznámka nezamlouvala, ale to bylo to poslední, co mě trápilo. "Ale neboj se nic, ještě nepatříš do propadliště... Vlastně když se na tebe koukám, jak svítá, vypadáš lépe, než jsem myslela," mrkla jsem na něj a mávla ocasem. Ani takovou poznámku jsem si neodpustila, ač jsem moc nevěděla, jak se ohledně toho cítit. Stále jsem byla zmatená z toho setkání s Peisiu.

Uchechtla jsem se. "Koukám, že jsi docela vtipálek." Jeho bezpečí mi bylo dost ukradené. Spíše jsem podotkla to, že to není ideální, ale pokud chce, aby ho někdo napadnul. Může být. Ráda se podívám. Alespoň bych měla o zábavu postaráno. No ne? Ačkoliv jsem neměla pocit, že by tu chodil někdo, kdo by napadal vlky ležící v trávě. A upřímně... Nevím, kdo by napadl jeho. Já bych to nedělala. Raději bych si zvolila slabší cíl než je zrovna tenhle černý.
Dalo mi chvíli, než jsem si vybavila to, kdo on vlastně je. "No vidíš a já sem taky já," pokrčila jsem rameny a odfrkla si. "Poskok? Ale tak to se mi líbí, v tom případě nemám problém tě využít," broukla k němu a střihla uchem. Rozhodně bych pozdní večeři neodolala.
Na vlkovo jméno jsem si nakonec vzpomněla. Alespoň částečně. "Wissfeoh. Hm, to bude ono," odvětila jsem. Jak jej řekl celé, vzpomněla jsem si. Byla jsem ale dost malá, čehož si i všiml. "Je to tak. Rozhodně jsem i krásnější než předtím. Princezny přeci jen rostou do krásy," mrkla jsem na něj. "Ale ty jsi od minule zase zestárnul. Ale není to tak hrozný, jestli tě to uklidní," ušklíbla se a posadila se na zem.

Očima jsem pátrala před sebou a hledala vlka, kterého jsem tu cítila. Nemusela jsem hledat dlouho a spatřila jsem černého vlka s čímsi zeleným na hřbetu. Zastříhala jsem ušima a hned na něj vybafla ne zrovna milý pozdrav. Také jsem si samozřejmě neodpustila poznámku o jeho přítomnosti tady na louce. Černý vlk mi byl povědomí, ale nedokázala jsem si ho zařadit. Nejspíš to nebyl někdo důležitý. Prolétlo mi myslí.
Nechávala jsem nám oběma dostatek osobního prostoru. Oči jsem z něj však nespouštěla. "Zakázaný to není, já ti to nezakázla, ale nejsem si jistá, že je to zrovna dvakrát bezpečné," utrousila jsem poznámku. Zastříhala jsem ušima, když vyslovil mé jméno, kterým jsem se představovala víceméně všem. "Ano, jsem to já," odpověděla jsem se spokojeným úsměvem. "Koukám, že si mě pamatuješ. Ještě aby ne," zavlnila jsem sebou. Já byla přeci ta vlčice, na kterou se jen tak zapomenout nedalo, no ne? Však se na mě podívejte! "A ty jsi...?" bádala jsem v hlavě. Jak jsem si ho prohlížela, nebyl ničím zajímavý. Ani ten jeho pláštík mi nic neříkal.
Ještě chvíli jsem v paměti hledala vlkovo jméno. "Wiss cosi?" nebyla jsem si jeho jménem jistá, ale má dojem, že někdo jemu podobný mi nějaký ten rok dozadu zmínil toho obchodníka a něco málo o magiích. Možná jsem se ale pletla. Ono obyčejných černých vlků je tu dost na to, abych si ho mohla s někým splést.

« Ostříž

Celá pomatená jsem šla stejným směrem jako Peisia. Ovšem měla jsem ji z dohledu, nejspíše zmizela dost rychle. Třeba byla zmatená z toho stejně jako já. Ne. Už jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Musela jsem vlčici dostat z hlavy. Musela jsem dostat z hlavy to, co se mezi námi stalo. Přece jako zástupce Chaosu bych se měla chovat jinak a ne si támhle vyznávat... cosi. Neuměla jsem to popsat. Věděla jsem ale, že mě to svým způsobem poznamenalo. Možná víc, než jsem byla schopná si přiznat. Vydechla jsem a zamračila se. Nelíbilo se mi to.
Na hlavě jsem měla stále věneček od Peisii, nemohla jsem ho nadále mít. Vůbec se to ke mně nehodilo. Zavrtěla jsem hlavou a věneček spadl na zem. Dlouze jsem na něj pohlédla. Žádná lítost. Ne! Ošila jsem sebou a věneček nechala v trávě a šla dál. Nehodlala jsem se k té situaci více vracet. V žádném případě.
Se smíšenými pocity jsem pokračovala po louce. Nevěděla jsem, kam vlastně mám namířeno. Ovšem to bylo jedno, jelikož mě v čenichu pošimral pach. Byl mi povědomí, ale v tuhle chvíli jsem si ho nedokázala moc přiřadit. Nejspíše to bylo již dávno. Vlk, na kterého jsem narazila, si ležel v trávě a oddechoval. Zastříhala jsem ušima a přišla k němu blíž. "No nazdar," pronesla jsem a mávla ocasem. "Co se tady jen tak vyvaluješ." Jak jsem na něj hleděla, byl mi povědomí, nejspíše jsem ho potkala, když jsem byla ještě malá. Možná proto jsem si ho v tuhle chvíli nevybavovala.