Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlčela jsem. Dlouho jsem mlčela a nepoznávala se. To jsem přeci nebyla já. Přeci bych nebyla tak milá na někoho, koho jsem viděla poprvé v životě. Měla jsem rozsévat chaos a ne se tu přátelíčkovat s vlčicí, která vypadala jako srna. Odfrkla jsem si a dloubla tlapou do země. Co to do mě vjelo? Kde se to ve mně vzalo? Ač nerada, svým způsobem se mi to líbilo, jen jsem tyhle pocity neznala. Byly pro mě cizí a vnitřně mě to děsilo. Seber se, Thio! Okřikla jsem se a podívala se na Peisiu, která toho také moc nenamluvila.
Na její otázku jsem jen zmateně přikývl a pak jen hleděla za jejím odcházejícím pozadím. Pěkným pozdaím. Zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem tu sama. Tedy... V okolí jsem cítila pachy vlků, ale nechtěla jsem za nimi. Byla jsem tak zmatená, že jsem si potřebovala urovnat myšlenky a vrátit se do mé komfortní zóny. Musela jsem nahodit zase tu chaosskou tvář. Musela jsem najít někoho, kým si spravím chuť.

» Červená louka

Vzala jsem věneček, který jsem následně Peisie položila na hlavu. Moc jí slušel. Uculila jsem se na ni a když jsem se chtěla odtáhnout, vlípla jsem jí olíznutí. Avšak hned jsem se omluvila, nevěděla jsem, co to do mě vlastně vjelo. Sklopila jsem oči k zemi a zastyděla se. Další emoce, kterou jsem vůbec neznala a byla pro mě nová. Co to... Zavrtěla jsem hlavou a pak nakonec k Srnečce vzhlédla. Té to nevadilo, ale byla z toho stejně překvapená jako já. "Já... No, běžně to nedělám," obhajovala jsem se. Říkala jsem pravdu, tohle bylo snad poprvé, minimálně co jsem si vzpomínala. Vyvolalo to ve mně zvláštní pocity, které jsem neuměla identifikovat.
Usmála jsem se na ni, když vyřkla další slova. "Taktéž, Peisio," zazubila jsem se na ni a mávla ocasem. Cítila jsem se s vlčicí příjemně. Byla miloučká a přátelská. Líbilo se mi to. Ovšem postupně jsem se začala cítit zas jinak. Víc... svá. Zavrtěla jsem hlavou a zamrkala. Peisia stála přede mnou s věnečkem na hlavě, stejně tak já ho měla na hlavě. Nechápavě jsem na ni hleděla. Co jsem to navykládala za blbosti? Sakra, Thio! Křičela jsem ve své hlavě, ale nahlas jsem nic neřekla. Netušila jsem, co mám vlastně dělat. Nebyla jsem to já. Určitě ne. Ovšem uvnitř mě mě hlodal fakt, že mi to zas tak nepříjemné nebylo. A to bylo to, co se mi nejvíc nelíbilo. Co to sakra bylo? Však bych měla rozsévat chaos, otročit a ubližovat a ne se tady cicmat s vlčicí, která vypadá jako srna. Zavrtěla jsem hlavou a stále nic neříkala.

Valentýn 5

Sledovala jsem Peisiu, jak plete věneček a culila jsem se u toho jak měsíček na hnoji. Věneček byl pěkný a rozhodně jí bude slušet, o tom jsem nepochybovala.
Jak jsem odhadla správně, její vzhled se hodil občas k lovu. "Alee jdi ty," zamručela jsem spokojeně a máchla ocasem. Byla tak miloučká."Nechápu, že jsem že nepotkala dřív. Takovou krasavici," usmála jsem se na ni a přistoupila blíž. Věneček byl hotov a já jí ho směla nasadit na hlavu. Opatrně jsem jej vzala mezi zuby a přiblížila se k čelu. Jemně jsem ho na hlavu položila. Moc jí slušel. Jak jsem se oddalovala, lípla jsem Srnčce olíznutí na tvář. Nechápala jsem, co to do mě vjelo. "Oh, promiň," omluvila jsem se hned a pohlédla k zemi. Projely mnou neznámé pocity, které se mi momentálně docela líbily. Kde se jen vzaly?

//KONEC

Valentýn 4

Peisia nakonec souhlasila s tím, že i ona si dá na hlavu korunku z květin. Dokonce mi dala možnost vybrat barvu, kterou by kvítka měly mít. Zamyslela jsem se a Srnečku si pořádně prohlédla. "K tobě by se mi líbily žluté květy," pronesla jsem s úsměvem a mávla ocasem. Jakmile bude mít věneček na hlavě, budeme princezny obě dvě. A pak? Pak se nám mohli všichni klanět. Byly jsme přeci krásné a okouzlující!
Svůj kožich jsem nejspíše měla opravdu po rodičích. Alespoň něco jsem od nich měla. Dobré geny. To bylo asi tak všechno. Na rodiče jsem nemohla moc vzpomínat v dobrém. Otce si vlastně ani nepamatuji, pokud se mnou nějaký čas strávil, tak jen chvíli a když jsem byla opravdu škvrně a matka? Ta je na tom vlastně stejně. Zmizela, když jsem měl sotva pár měsíců.
Také mě zajímalo, kde Peisia získala tak jedinečný vzhled. Byl tak neobvyklý, proto se mi vlastně momentálně dost zamlouval. Nebyla to nuda. "Hm... Každopádně ti do vínku dali opravdu překrásný kožíšek. Rozhodně se hodí při lovu, ne?" zeptala jsem se zvědavě. Pokud foukal vítr směrem k ní a vypadala takhle, tak měla vyhráno, ne?

Valentýn 3

Zajímala mě. Chtěla jsem ji poznat. Jakmile jsem se Srnečce představila, představila se i ona. Peisia Namareyská. "Pane jo, takové vznešené jméno. Těší mě Peisio Namareyská," odvětila jsem s úsměvem a přistoupila o krůček blíže k ní. Prohlédla jsem si ji od tlapek až k hlavě a musela jsem uznat, že kožíšek to byl nakonec moc pěkný. Olízla jsem si tlamu a usadila se na zem.
Peisia mi nasadila věneček na hlavu a já se na ni zazubila. Bylo to milé. Také jsem jí navrhla, že i ona by měla mít věneček. Líbil by se mi na ní, jenže utvořit jsem jí ho nedokázala, což mě mrzelo. Peisia se přiblížila k mé maličkosti a otřela se mi o tvář. Zachvěla jsem se a mnou projel příjemný pocit, který mi byl cizí. Zastříhala jsem ušima a mírně zmateně jsem na Srnečku pohlédla.
"No ano, to máš pravdu. Taky vypadáš jako princezna," uculila jsem se na ni a žďuchla do ní čumákem. Ta mě začala prohlížet. Tenhle pocit jsem však znala. Uvědomovala jsem si, že jsem pěkná a mám krásný kožich. Za normálních okolností bych jí to potvrdila a ještě dál o sobě básnila. Ale dnes bylo všechno jinak."Moc děkuji a ano, jsou to geny... Ale určitě se vědělo, že tě potkám a bylo mi to do vínku dáno," zazubila jsem se spokojeně. "A kde jsi ty vzala tak krásný kožíšek?" zamrkala jsem na ni nevině, tentokrát doopravdy nevině.

Valentýn 2

Měla jsem v plánu se do vlčice lehce pustit. Přeci jen bych měla rozsévat Chaos, no ne? Už jsem vymýšlela rýpavé poznámky, ale to jsem se rozkašlala a najednou mi nějaké urážky byly jedno. Vlčice vlastně vypadala zajímavě. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a poddala se těm divným pocitům. Vlčici jsem chvíli mlčky pozorovala. Jak jsem vůbec mohla pomyslet na to, že bych ji urazila? Nechápala jsem to. Však byla pěkná.
Uculila jsem se na ni a mávla ocasem. "Jsem Thia a jak říkají tobě, srnečko?" zamrkala jsem na ni rudýma očima. Ani jsem si neuvědomila, že jsem jí řekla opravdové jméno. Cizincům vždycky říkáme mé vymyšlené jméno, ale u ní jsem měla asi pocit, že jí to říct můžu.
Kecla jsem si na zem a nespouštěla z vlčice oči. Ta najednou nechala ze země vyrůst růžové kvítky, které pak následně nechala smotat až z toho vzešla květinová korunka. Její slova, která vyřkla, se mi líbila. Spokojeně jsem se na ni usmála a hlavu mírně sklonila, aby mi tam onu korunku mohla dát. "Tak teď jsem ještě lepší princezna," uculila jsem se na ni. "Ale... Ty bys žáky měla mít korunku," řekla jsem jí. Bývala bych jí korunku taky vytvořila, ale neoplývala jsem magií země.

Valentýn 1

Na Viléma jsem jen kývla hlavou a víc už neříkala. Chvíli na to odešel se podívat po okolí, zda mi nehrozí nějaké nebezpečí. Na chvíli jsem byla sama, ale ne na dlouho. Šinula si to ke mně vlčice, která vypadala jako srnka. Pobaveně jsem se ušklíbla. Aby jí někdo náhodou nesnědl. Nikdy jsem neviděla vlka, který by vypadal jako kořist. Na druhou stranu, ač mi to přišlo směšné, mi došlo, že se to vlastně i docela hodí. Když by chtěla lovit, má strategické zbarvení. Jen ten její pach.
Vlčice ke mě přišla docela zvesela. Nadzvedla jsem obočí a změřila si ji pohledem. "Ještě abys mě přehlédla. Já, taková krásná princezna? Není možné mě přehlédnout. Ale za to tebe? Tebe bych přehlédla úplně bez problému, když nebudu mít hlad," ušklíbla jsem se.
Už jsem vymýšlela nějaká zákeřná slovíčka na její osobu, ale to jsem se z ničeho nic dosti rozkašlala. Za to může určitě ona! Zaprskala jsem nad myšlenkou. Když mě to přešlo, otřela jsem si čenich a zvedla rudá kukadla zpátky k ní. "Ne, vlastně jsi velice zajímavá," vypadlo ze mě namísto rýpavých poznámek. Zastříhala jsem nevěřícně ušima. Netušila jsem, kde se tohle ve mě bralo. Snažila jsem se s tím vnitřně bojovat, ale nezdálo se, že bych měla vyhrát. Ne teď. Co to?! Zavrtěla jsem hlavou. Opravdu jsem se snažila ty pocity zahnat, ale jak jsem se sebevíc snažila, nešlo to.

← Dračí průsmyk přes Severní hory

Vlnila jsem se a měla po boku Viléma, který držel krok. Zastříhala jsem ušima a opět si jej prohlédla. Hm... Že bych své plány přehodnotila? Ne. To nejde. Zavrtěla jsem nakonec hlavou a opatrně procházela skrz hory, abych si neublížila. Byla docela velká zima a v horách o to víc, nelíbilo se mi to. Sic jsem se narodila v zimě, neměla jsem ji ráda. I když záleželo na náladě. Hodně věcí záleželo na mé náladě a dneska jsem zimu neměla ráda. Odfrkla jsem si nespokojeně a kráčela dál.
S tajemným úsměvem jsem přikývla. "Ano ano. Nějaká zvláštní magie to byla. Byla jsem ještě vlče a najednou jsem byla vysoká jako stromy. Nejlepší na tom bylo, že jsem lesík vypálila a následně tam byla potopa. To's měl vidět. Bylo to úžasné," zakřenila jsem se. Kéž bych se takhle mohla zvětšovat běžně.
Hnědého jsem jmenovala mým rytířem. Líbily se mi jeho reakce. Vnitřně jsem se nad tím bavila. "Ano, ty můj rytíř! Myslím, že to zvládneš na jedničku!" mrkla jsem na něj a jemně do něj žďuchla čenichem. "Správně. Měl bys mě strážit, aby se mi, princezně, nic nestalo," vysvětlila jsem vážně, jako kdyby mi snad hrozilo nebezpečí teď. "A pokud se ti chce, můžeš kouknout po okolí, zda tu na mě někdo nečíhá," navrhla jsem a sedla si do sněhu na pláni.

← Luka

Spokojeně jsem si kráčela po boku Viléma. Byl to ňouma, který by snad odsouhlasil všechno, co bych řekla a to se mi na něm moc líbilo. Ještě ke všemu byl opravdu hezký, líbil se mi. Vlastně to byla skvělá kombinace, pěkný ňouma. Lépe jsem si vybrat nemohla. Bylo mi ho snad líto. Ne, žádný takový! Napomenula jsem se a zavrtěla hlavou. Potřebovala jsem si od toho držet odstup, jinak by to nedopadlo dobře.
Přikývla jsem. "Viď. Můžeš toho tady vidět spoustu. Ostrovy jsou dost velké a všude na něco narazíš," blábolila jsem. Netušila jsem, na co všechno tady vlastně může narazit, ale zněla ta věta dobře. To jo. "Třeba na velké vlky, větší než stromy. Když jsem byla vlče, byla jsem velká jak stromy a jeden místní lesík jsem spálila na popel," doslova. Dodnes jsem netušila, jak se to stalo, ale užívala jsem si to. Úžasný pocit to byl.
Usmála jsem se a mrkla lišácky na něj. "Uvidíš tolik překvapení, že tomu neuvěříš," škádlila jsem. Popravdě jsem měla jen směr, jinak jsem netušila, kam ho vlastně zavedu, ale to vědět nemusel. Herečka jsem byla skvělá, ostatně jako ve všem. "No to víš, skočí na tebe ze křoví a nemáš tušení, co se děje. Potrhají ti kožich a nechají tě se válet ve vlastní krvi," popsala jsem mu velice děsivou situaci. "Mně? Ne. Kdepak... Na mě si nepřijdou, já jsem tady princezna a na tu si jen tak nikdo nedovolí a pokud tě budu mít u sebe, můj rytíři, určitě si nedovolí ani na tebe. Věř mi," řekla jsem další smyšlenou věc, ale uměla jsem být přesvědčivá, že neměl šanci prokouknout moje slova. "Pojďme," zavelela jsem a šla dál.

→ Ostříží zrak přes Severní hory

← Křišťálové jezero

Ladně jsem kráčela vedle Viléma a zjišťovala další informace, které by se mi třeba mohly hodit, nebo by mi o něm něco užitečného sdělily. "Ano. O tobě. Jsi přeci zajímavý a já si ráda vyslechnu zajímavé vlky. K tomu ještě fešáky," mrkla jsem na něj a olízla si tlamu. To že byl fešák by fakt, zrovna u něj to nebyla lež, která by v něm měla vzbudit nějaký příjemný pocit. Myslela jsem to u Viléma zcela upřímně.
Prvně jsem z něj dostala to, že žil ve smečce, kde si byli dost podobní. Nuda. "Velice zajímavé, Vilíku. Tady je ovšem tady velice krásně, víš? Ta rozmanitost..." usmála jsem se. Netušila jsem, jak ostrovy moc popsat. Pro mě to byly obyčejné ostrovy, ač se tu našla místa, která byla hezčí než jiná, to zas ano.
Zajiskřilo mi v očích. Věděla jsem přesně, kam ho chci vzít. "Ráda tě tu provedu," mrkla jsem opět na něj. "Ukážu ti jedno moc pěkné místo, ale neprozradím. Bude to překvapení, které si zasloužíš," otřela jsem se o něj a šla dál. "Následuj moje krásné pozadí a budeme tam cobydup," prohodila jsem. "Musím ti ale říci, že jako nováček máš velké štěstí, že jsi narazil zrovna na mě. Víš...Je tu spousta vlků, kteří by ti vypucovali kožich, aniž bys věděl jak. Nežijí tu jen hodní vlci jako já třeba," upozornila jsem ho. Musím říci, že jsem se v tomhle opravdu vyžívala.

→ Dračí průsmyk

Klidně jsem seděla poblíž Viléma a sledovala jej, nějakým zvláštním způsobem mě zaujal. Ač jsme tedy nedokázala říct konkrétní důvod. Zbarvení? Jméno? Jeho nevinnost? Kdo ví, co v tom konec konců vlastně bylo.
Olízla jsem si čenich a sem tam naklonila hlavu na stranu a nespouštěla z vlka oči. "Ty, Viléme... pověz mi něco o sobě," vyzvala jsem ho. Běžně bych mluvila o sobě, ale to nejdůležitější jsem vlastně řekla, princezna zdejších ostrovů. To snad vypovídalo za vše. "Musíš být jistě zajímavý," pochlebovala jsem mu dál a sem tam na něj mrkla. Ten se ještě k něčemu bude hodit. Při téhle myšlence jsem se na něj nevinně usmála a máchla oháňkou, která byla již docela zasněžená.
Už jsem tu byla dost dlouho a měla jsem nutkání se zas pohnout z místa a zřejmě stejné myšlenky měl i vlk. Jakmile promluvil, rychle jsem se zvedla, oklepala ze sebe všechen sníh a protáhla se. Samozřejmě nechyběla ani drobná koupel, abych stále vypadala tak skvěle, jak vypadám. "Půjdu. Klidně ti tu něco mohu ukázat," nabídla jsem se. Popoběhla jsem a šla po jeho boku pryč od jezera.

→ Luka

Po mé nakrucovačce, kterou nepřehlédl, jsem se posadila blíže k němu a tlapy si omotala dlouhým ocasem. Na tváři mi hrál úsměv a v očkách mi stále jiskřilo. Opravdu jsem byla v dobré náladě, nešlo to podle mě ani přehlédnout. Neměla jsem sice důvod, ale nejspíš jsem se jenom prostě vyspala. Kdo ví.
Neopomněla jsem mu říci, že potkal velice výjimečnou vlčici. O své výjimečnosti jsem vskutku nepochybovala a cpala jsem to kde komu, myslím, že pak na mě jen tak nezapomenou. Vilém nemohl jinak než souhlasit. Ne že bych mu případně dala na výběr... "O tom opravdu nepochybuji. A věz, že už ani nepotkáš. Jsem moisgriská princezna a nejen to," řekla jsem a poslední slova řekla tajným hláskem. Princezna Chaosu jsem ještě ke všemu byla a nepochybovala jsem o tom, že se ze mě jednou stane královna. Měla jsem to v krvi.
"Jsi zdejší? Nikdy předtím jsem tě neviděla a ani tvé jméno nezaslechla," začala jsem vyzvídat. "Rozhodně ale budeš ten vlk, který patří k těm nejhezčím tady na ostrovech," laškovně jsem na něj mrkla a olízla si čenich.

Nemohla jsem si nevšimnout, že si mě cizinec prohlížela. Já se tedy elegantně nakrucovala, aby si mě mohl prohlédnout pořádně. Takhle krásnou vlčici tady už nepotká, tak ať si to pořádně užije. Věnovala jsem mu i milý úsměv. Ty jsem uměla, ale neukazovala jsem je tak často, jak by někdo třeba chtěl. Záleželo na situaci a mém rozpoložení a teď jsem byla docela v dobré náladě. Dobře pro něj. Uvidíme ale, jestli se to třeba ještě nezmění.
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a mlaskla. "Ještě aby ne. Potkat někoho jako jsem já, není snadné. Řekla bych, že je to až nemožné," zazubila jsem se, přičemž mi zajiskřilo v očkách. Tenhle vlk nebyl materiál do Chaosu, ale rozhodně by se dal využít.
Vilém? Zvláštní jméno to je. Nikdy nic podobného jsem neslyšela. "Vilém... Uhm. No, to moře tady dělá," řekla jsem, jako by to bylo něco normálního. Tedy, pro mě to nebylo nic neobvyklé, narodila jsem se tu, tudíž podivnosti těchto ostrovů byly pro mě zcela přirozené. "Mé jméno je Corinne," mrkla jsem na něj. Nebylo to mé pravé jméno, ale cizincům jsem nikdy své pravé jméno neříkala.

Můj čenich zachytil pach cizince, který se nacházel poblíž jezera. Rozhodla jsem se ho tedy poctít mou přítomností a vyrazila za ním. Vlk čučel a pil z jezera. Nevypadal, že by patřil do Chaosu, ač v tomhle ohledu je docela jedno, jak vlk vypadá. Minimálně jsem tak jsem to vnímala, ač já raději koukala na hezké vlky. Nejlépe na sebe.
Bez ostychu, jako vždy, jsem na něj promluvila a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Byl pěkný, to jsem musela uznat. Jemně jsem se na něj usmála, přičemž mi jiskřilo v očkách. Líbilo se mi jeho nadšení z mé přítomnosti. To hned měl bezvýznamné plus. "Ach, v pořádku. Chápu... Po tak dlouhé době narazit na někoho a ještě ke všemu na mě," pohodila jsem ocasem a vypnula hruď. Následně jsem se ladně posadila a omotala si ocasem nohy. "Nacházíš se na ostrovech - Mois Gris a konkrétně u jezera," řekla jsem, přičemž poslední slova byla očividná. "Kdopak jsi?" optala jsem se a opět jej sjela pohledem.

Vlčice měla ještě nějaké poznámky, které jsem nechala bez odpovědi. Proč se s ní vlastně teď zahazovat? Jen mě udivilo, že znala Angela. Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ji. Jak věděla, že jsem jeho dcera? A kdo byl Havran? Tolik otázek, na které jsem se přeci jen chtěla zeptat, ale než jsem se nadála, vlčice se rozešla pryč a zmizela. Odfrkla jsem si. Jdi si.
Zas jsem byla sama. Ne že by mi to nějak moc vadilo, odpočinout si od ostatních je také důležité, ale stále jsem potřebovala najít někoho a najíst se. To byl můj cíl. Opět. Ovšem jako kdyby mi snad bohové vyslyšeli. Brzy se k jezeru dostal vlk, kterého jsem neznala a nebyl mi ani nijak povědomí a rozhodl se využít naše jezero. Sice jsme nebyli smečka jako taková, ale tohle jezero jsem brala částečně jako náš majetek.
Rozešla jsem se tedy za ním. "Zdravím, krásný cizinče," mlaskla jsem a sladce se na něj usmála. Posadila jsem se kousek od něj. Přeci jen mohl zaútočit, tak jsem si chtěla mezi námi udržet jistý rozestup.