Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk rozhodně chtěl prověřit mé síly a případně mou mazanost. Sice bych se z toho možná i ráda vyvlékla, ale neměla jsem moc možností, bohužel. Avšak svoje nenadšení jsem na sobě nedala ani na chvilku znát, nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že se hned vzádávám, nebo se tomu vyhybám. Nene. "Tak jistě, o tom ani nepochybuji, ač zas tolik Chaosanů jsem upřímně nepotkala, kdo ví, zda ještě existuje," uchechtla jsem se. ůTen Scar... Očividně nemá ani přehled o svých členech... prostě Chaos," zakroutila jsem hlavou.
Nezbývalo mi nic, než s tím souhlasit a pokusit se o něco. Vždyť já ani neměla základy z vlčecích let, kdy bych si hrála se sourozenci a "prala" se s nimi. Vždyť já se ani do fyzické potyčky nikdy nedostala, avšak na druhou stranu tohle můžu brát jako takový trénink, když to má být jen přátelský souboj. Může mi to být k užitku. "Žádné výmluvy. Jen na to upozorňuji, samozřejmě tenhle přátelský souboj přijímám. Přeci se tím nenechám jen tak zastrašit, ne?" pohlédla jsem na něj pyšně a mávla ocasem. Přece nesklpím ocas a neuteču, to ne. "Tak i takový vůdce může splodit slabý článek, on byl očividně slabý, když jako zbabělec zmizel a nechal své potomky na pospas, to žádná síla rozhodně není," odfrkla jsem si.

Nenechala jsem sebou zametat tím, že bych mu vše řekla a já bych z toho nic neměla, nene. Něco za něco, případně všechno já a druhý nic, ale zrovna tenhle na tu druhou variantu nevypadal. Jaká škoda. Asi už zdejší vlk znal, a nebo byl prostě takový. Každopádně to byl snad někdo po dlouhé době, který by se jen tak zneužít k něčemu nenechal, což se mi na jednu stranu líbilo a svým způsobem mi to imponovalo, ale na druhou stranu jsem z toho nic neměla. "No vidíš," mrkla jsem na něj. Jistěže to byla pravda, to jsem vypadal hloupě, že mu všechno sdělím? Tss.
Čučel na mě, natočila jsem lehce hlavu na stranu a čučela na něj zpátky. Věděla jsem, že jsem pěkná vlčice, ale že by až tak ze mě nespustil oči? Hm? I když ten vlček.. Wyian ten byl jiný level, ten mě musel normálně zbožňovat. Kdo ví, kde vůbec je. No nakonec se černý rozhodl k nějakému slovu. "To dává smysl," poznamenala jsem. "Poměřovat síly chceš, jo? A všiml sis, že já jsem proti tobě menší, očividně slabší a ještě vlčice?" nadzvedla jsem "obočí". "Já jsem spíše fikaná manipulátorka a ty budeš zas asi bojovník, hádám," dodala jsem. Vypadal silně, těžko říct, jestli zkušeně. Ale z těch tří kategorií mi nejvíce seděl do toho dobrého bojovníjka, já zas byla spíše manipulátorka. určitě. Díky tomu jsem víceméně přežila.

Vlk mi toho moc říct nechtěl. Snažil se tedy být jen zajímavý a mlčet, abych si já nebo někdo o něm myslel, kdo ví jaký je to zkušený cestovatel, jak se tady vyzná a kolik toho zná? Chtě snad obdiv? Chtěl pozornost? Vyžadoval snad, aby ho někdo přemlouval, aby něco vyzradil? Nebo musel mít nutně tajemství a být tajemným vlkem? Kdo ví, já jsem ale rozhodně vyzvídat a nutit nechtěla, proč bych to měla dělat, když sám chtěl, abych mu já prozradila své tajemství, jak jsem přežila? Ani náhodou, takovou radost mu rozhodně neudělám. "Tolik, abych dokázala přežít a jistě, za tu dobu jsem zesílila. Přijde mi to i logické, přeci na tom nebudu jako malé vlče. Kdokoli alespoň trochu zesílí nebo pojde," odpověděla jsem.
Jistě. Svatyni jsem našla, kde jsem zesílila a i v průběhu života jsem musela nějaké vlastnosti vylepšit, i když většinu pasivně. Ostatní přinutit mi něco ulovit jsem taky dokázala, někteří to chudáci ani nepoznali. Pravdou bylo, že element jsem zas kdo ví jak neovládala, ale podpálit stromky se mi povedlo. Na druhou stranu jsem neměla chvíli, kdy bych mohla oheň trénovat někde v soukromí a když jsem ho chtěla trénovat před Dail a Noirem, to se Dail zase nelíbilo.

Nebylo divu, že jsem si samu sebe nedokázala představit být matkou a už vůbec ne matkou roku, ač to tedy vlk myslel ironicky. Jednak jsem byla dost mladá a druhak bych nechtěla být matkou jako ta moje. Asi bych se bála, že by moji potomci skončili jako já. Bez rodičů. Zcela samotná. A to jsem nechtěla, a proto mě překvapilo, kolik tu vlčat bez rodičů zřejmě běhá. Příčilo se mi to, ať už jsem byla jakákoli, tohle se mi rozhodně nelíbilo. Bohužel jediným důvodem bylo asi to, že jsem v tom byla taky. "Jistě že! O tom nepochybuji," pobaveně jsem odpověděla tedy na jeho poznámku. "Rodičů roku je tu spousta, tak bych se přidala," uchechtla jsem se.
Očividně toho prozkoumal dost a taky toho tedy dost věděl a přirozeně jsem to chtěla vědět teď i já. "Hm, já čas mám," odpověděla jsem, chtěla jsem samozřejmě upozornit na to, že bych nějakou tu informaci ráda. Já jsem mu své nejzajímavější poznatky asi předala. Nenapadalo mě momentálně něco dalšího. "Ah. Paráda," zakroutila jsem hlavou, jak se zdálo, Scar byl nedostižitelný. A to jsem se sním chtěla setkat. Avšak jeho další slova mě zaujala rozhodně víc. "Opravdu? No to je zajímavé! Pokud měla ta vlčice o všem pravdu, nebo minimálně o mém otci, tak jsem. Přežila? Pff, sice na to možná nevypadám, ale věci si zařídit umím a kuráž mi zřejmě taky nechybí," vypnula jsem hruď. Upřímně jsem na sebe pyšná byla. Dokázala jsem přežít a to jsem ani nemusela. "Má vlčata jo? O nich se nezmínila. Máš asi pravdu, pošla," pokrčila jsem rameny. Pokud to byla matka jako tady skoro všechny, tak mi to ani divné nepřišlo.

Zdálo se, že moje chování se mu zrovna nelíbilo, já jiné upřímně ani neznala. Prostě jsem taková byla, byly to geny nebo snad je to trauma ze zmizení rodičů a sourozenců? Byla to moje obrana proti tomu? Těžko říct, nevěděla jsem to a ani jsem nad tím nikdy příliš nepřemýšlela, vzhledem k tomu, že jsem taková od počátku. "Náhodou... Mohl bys narazit na horší," ušklíbla jsem se pobaveně. Věřila jsem tomu, že tady jsou opravdové zrůdy. I ten Khan nebyl svatoušek, byl horší jak já. Rozhodně!
Jeho poznámka o jiných vlčatech bez rodičů mě zaujala. Opravdu nás tu bylo víc? Opravdu zdejší rodiče byli nestvůry, které si udělali potomky a odešli od nich? Nádhera. "Ah. Zodpovědnost rodičům vlčat nic neříká. Ne že bych já byla kdo ví jak zodpovědná, ale vlčata nemám," zakroutila jsem hlavou. Sama jsem ještě byla takové vlče a svá vlastní jsem rozhodně neplánovala, vždyť jsem nezažila ani lásku nebo něco tomu podobného. Avšak kdo ví, zda jsem něco takového vůbec chtěla.
Zajímalo mě, kam se posledně vytratil. Tak náhle a beze slova, nezdvořák. Naštěstí k tomu měl co říct, což ho trochu omlouvalo. "Hm, pěkné. Narazil si alespoň na něco užitečného nebo zajímavého?" vyzvídala jsem. "Ne, ten už se mnou není delší dobu. Ale... Taky jsem putovala a narazila na jednu vlčici, která není zas tak podstatná, ale na jinou vlčici - Kurážná se jmenuje. Ta mi dala nějaké informace o Chaosu, nevím, zda jsi o tom slyšel, ale je to takové společenství vlků," pokrčila jsem rameny. "Chci najít toho vůdce, Scara, ráda bych se k nim totiž přidala. Údajně to měl vést můj otec, pche," zakroutila jsem nad tím hlavou. Vedl vlky, ale vykašlal se na vlastní vlčata?

Nebylo mi příjemné zrovna sedět a být otočená k němu. Zvedla jsem se tedy a otočila se úplně celá a opět se posadila. Mohla jsem si ho pořádně prohlédnout a byla jsem si jistá, že je to skutečně on, jen teda už o dost vyšší než předtím. Taky to dávalo smysl, potkali jsme se, když i já byla docela malá, ne že bych tedy teď byla nejvyšší...
Pobaveně jsem se ušklíbla na jeho poznámku. "Hm, asi to mám v genech," pobaveně jsem se zasmála. Rodiče asi slušní nebyli, když mě a mé sourozence opustili, od té doby jsem je neviděla, jen slyšela prvně o nich od Kurážné. "Jo, docela fajn," pokrčila jsem rameny. Zrovna něco špatného jsem o něm nic moc říct nemohla, to byla pravda, dokonce jsem se i díky němu najedla a to byl důležitý fakt. Nad jeho otázkou jsem zavrtěla hlavou. "Ne, není. Já sama upřímně moc nevím, kdo je můj příbuzný," poznamenala jsem se. Jediný možný příbuzný mohl být Noir, ale to jsem nejdřív potřebovala nezvratný důkaz, dokud nebude důkaz, nikdy jej nebudu brát jako stoprocentního sourozence.
Mlaskla jsem a zadívala se na něj. "Kam jsi tenkrát zmizel, hm?" přimhouřila jsem oči, zvedla se a popošla k němu blíže. Byl opravdu vysoký. Já oproti němu vypadala malá a ještě pomalu podvyživená. No nebylo divu, moc jsem toho nejedla a to už od malička. Rodiče zmizeli a matka mi moc živin asi moc nepředala.

Své zraky jsem stále upínala na most a mizejícího Noira s Dail, kteří šli kdo ví kam. Já s nimi nadále být nechtěla. Strávila jsem s nimi dost času a už jsem od nich potřebovala pauzu, hlavně od Dail, která byla moc vážná a sranda jí nic moc neříkala. Alespoň ne můj typ zábavy - podpalování lesů například. Avšak doufala jsem, že Noira brzy zas potkám... Tedy ne příliš brzy. Stále jsem nedokázala přijmout fakt, že by to mohl být můj bratr. Kurážná mi nedala jediný důkaz, kromě toho, co si myslela a to co si myslela, nemusela být vůbec ale vůbec pravda.
Z mých myšlenek, o mém možném bratrovi, mě vytrhl pach a kroky, následně i hlas. Otočila jsem hlavu a částečně i mé tělo k majiteli. Stál přede mnou velký černý vlk s modrými znaky. Z počátku mi nedošlo, že jsem jej viděla, ale po pár sekundách, co se mi v hlavě věci spojily, mi došlo, že je to ten nezdvořák. Ten, který zmizel, aniž by něco řekl. Pff. "Ne, nemám to v plánu," odvětila jsem na jeho otázku. I jeho dokonce napadlo, že jsme se možná už setkali. Jo, viděli. Ty jsi ten nezdvořák, který odešel beze slov v těch horách na druhé straně, byl tam i Wiss - ale hádám, to ti nic neřekne," ušklíbla jsem se na něj poté, když jsem mu osvětlila naše první setkání.

← Tajné ostrovy přes Les u Mostu

Následovala jsem ty dva a byla jsem si čím dál jistější, že se asi oddělím. Chtěla jsem pokračovat, ale momentálně sama, případně zas s někým jiným. Sic mi Noir jistým způsobem přirostl k srdci, už jsem měla nutkání se vzdálit. Věřila jsem však, že my dva se ještě určitě setkáme.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Noira. "Jo, to jo. Vypadalo to tam pěkně, ale nic speciálního tam nebylo," pokrčila jsem rameny. Bylo spousta míst, která vypadala pěkně, ale nic tam nebylo a tyto ostrovy patřily mezi ně.
Překvapilo mě, že budu chybět Dail. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec jsem se pyšně usmála. Udělalo mi to radost, samozřejmě, ještě aby ne! "Dail, ty mě... Svým způsobem taky," prohodila jsem. Nemyslela jsem nějakým zrovna přátelským způsobem, to rozhodně ne.
Hlavu jsem obrátila k Noirovi, to jsme už stáli před mostem. "Ty mně," řekla jsem s úsměvem a šťouchla do něj. Následně jsem se natáhla k jeho hlavě a zašeptala: "Jsem Thia, nikoli Corinne a to, že ti to říkám něco znamená, tak doufám, že to si necháš pro sebe." Byl to první vlk, který znal moje pravé jméno a nějak jsem tušila, že se můžu spolehnout na to, že si to nechá pro sebe. "Jak jednou vlk naruší mou důvěru, už ji jen tk zpátky nezíská," prohodila jsem ještě a sedla si. "Přeji šťastnou cestu," řekla jsem k oběma a v klidu sledovala jak ti dva mizí na druhé straně v mlze.

Běžela jsem na ten ostrůvek co Noir. Jak jsme tam doběhli, nebylo na něm vidět něco zajímavého. Prostě vypadal zcela stejně jako ten předchozí. Zavrtěla jsem hlavou a odfrkla si. "Jak jsem říkala, všechny jsou stejné," pověděla jsem k Noirovi i Dail a rozhlédla se. Nebylo tu nic speciálního k vidění. "Prostě nic no. Sice to tu vypadá pěkně, ne že ne, ale stačí očividně vidět jenom jeden ostrůvek," dořekla jsem a pokrčila rameny.
Mezitím co si Noir s Dail povídali, já se rozhlížela kolem a přemýšlela, kudy se vlastně vydám. Nevěděla jsem a ač jsem to tu neznala celé, přišlo mi, že těch míst znám už hodně. Otočila jsem hlavu na stříbrného ve chvíli, kdy slova byla mířená na mě. "No to nemůžu. A nemusíš se bát, umím se o sebe postarat," mrkla jsem na něj a šla pomalu pryč z těchto ostrůvků.
Můj údajný brácha se chtěl podívat na ten další ostrov. Tušila jsem přibližně, který to je. Tam jsem byla, sic je to delší dobu už, ale byla jsem tam. "Hm. Ten kousek ještě půjdu asi s vámi, ještě jsem se nerozhodla, kudy vlastně půjdu," oznámila jsem jim.

→ Most přes Les u Mostu

Střihla jsem uchem a pohlédla na ty dva. Stále si povídali. Moc jsem to upřímně nevnímala, jen jsem sem tam něco postřehla. Začínala jsem se nudit a ráda bych se pohla a potkala případně i jiné vlky. Zároveň se mi s Noirem líbilo, ale ten se nechtěl trhnout od Dail ale ani ode mě. Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou.
"Žádné žvatlání a jdeme dál, povídat si můžete po cestě," houkla jsem k nim a rozhlédla se kolem nás. Nevěděla jsem, kam jít dřív. No nakonec to rozhodl Noir, který se rozeběhl směrem k jinému ostrovu. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se za ním. Netrvalo mi to dlouho a doběhla jsem ho. "Heleď... Nevím, jak dlouho s vámi ještě budu," oznámila jsem mu a pohlédla na něj. Měla jsem tušení, že to tak nějak věděl, ale i tak jsem mu to chtěla oznámit. Nerada bych se vypařila bez rozloučení, přeci jen co když to byl doopravdy můj brácha? To bychom mohli zjistit i od někoho jiného než od Kurážné. Oni dva mohou cestovat a já se můžu vydat hledat odpověď.

Musela jsem spát poměrně dlouho, protože když jsem se vzbudila, byla jsem hodně odpočatá a to znamenalo, že mám hodně energie na další cestu a to zkoumání. Zívla jsem a otevřela oči. Noir i Dail byli už vzhůru, Noir říkal něco o té Svatyni, ale moc jsem tomu nedávala pozornost. Protáhla jsem se a začala si čistit kožíšek. Bylo třeba o sebe pečovat i z té vnější stránky.
Rozhlédla jsem se kolem a vzhlédla i k obloze, zdálo se, že brzy bude svítat. "Akorát," zamumlala jsem a pohodila ocasem. Zvedla jsem se a ještě jednou jsem se protáhla. Následně jsem přišla k těm dvěma. "Tak jdem?" optala jsem se čímž jsem tak trochu skočila Noirovi do řeči. To mě samozřejmě moc netrápilo. Chtěla jsem prostě už jít, ať už to bylo kamkoli.
Posadila jsem se kousek od Noira a vyčkávala, zda ti dva zvednou zadky a půjdou. Tedy mohla jsem se prostě sebrat a odejít si sama a ač jsem to v plánu měla, nechtěla jsem to dělat teď hned. Každopádně někdy se od nich odpojím, chci poznat i jiné vlky a ne trávit veškerý čas s nimi, ač Noir byl sympaťák.

Všichni jsem se tak nějak shodli na tom, že to tu ještě prozkoumáme. Sic jsem si nemyslela, že tu narazíme na něco zajímavého, ale proč tomu nedat šanci, no ne? Těch ostrůvků tu bylo konec konců víc a na každém může být trošku něco jiného, ač tedy z dálky všechny vypadaly úplně totožně. "Dobrá. Tak jo," řekla jsem nakonec a chvíli se rozhlížela. Tma byla stále a ač jsem předtím na chvíli usnula, tak jsem přeci jen únavu pociťovala už znovu. Ona Svatyně byla docela náročná, bylo by asi zvláštní nebýt unavená.
Lehla jsem si kousek od Noira. "Kam půjdeme dál?" zeptala jsem se jen tak do větru. Ráda bych možná potkala zase někoho jiného, přeci jen jsem před tím byla každou chvíli ve společnosti jiných vlků, ale teď? Teď jsem putovala docela dlouho s těmito dvěma. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, začínaly se mi klížit oči a nakonec jsem usnula jako dudek.

Dail mezitím, co jsme lovili toho hlodavce, se k nám přemístila na ostrůvek a poté, co Noir zvíře usmrtil, pochválila ho. Nic jsem neříkala, přeci i já sama ho pochválila. Posadila jsem se na zem a mlčela. Sic jsem z toho prcka něco mohla mít, nechtěla jsem. Hlad jsem neměla a vůbec, z toho se vlk stejně prostě nenají, tak ať si to má klidně pro sebe celé.
Obloha potemněla a byla tu noc. Zívla jsem, ale spát se mi prozatím nechtělo a to ani Noirovi. Dail navrhla další zkoumání a k tomu stříbrný dodal rovnou prozkoumávání všech těch drobných ostrůvků, které tu byly. "No nevím, zda na nich bude něco zajímavého, ale jestli chceš," pokrčila jsem rameny. Na tom, kde jsem byla já, nic nebylo a na tomhle kromě toho sysla taky ne. Nemyslela jsem tedy, že by ty zbylé měly být jiné.
Ještě se nám snažil hlodavce nabídnout, avšak já zavrtěla hlavou a rozhlížela se kolem. Nebylo toho moc vidět, vzhledem k tomu, že byla tma. Avšak měsíc nad hladinou zářil moc pěkně, to jsem musela uznat.

Dail byla stále na pevnině a jen se dívala. Nezdálo se, že by měla v plánu na jeden z ostrůvků chodit. Avšak nezajímalo mě to, spíše mě zaujalo cosi, co se Noir pokoušel chytit. Bez čekání jsem přeběhla na "jeho" ostrov a očima pátrala, co to je. Z Noira vypadlo, že se jedná o nějakou havěť. To mi sice nic moc neřeklo, ale i tak jsem běžela za ním, abych zjistila, o co se konkrétně jedná.
Podařilo se mi Noira nějak dohnat, jenže ta věcička se snažila úkryt do úkrytu. Avšak stříbrný to vyřešil a odřízl jí cestu. Obdivně jsem se na něj podívala, ale to na mě už křikl, že běží ke mně. Ošila jsem sebou a vyrazila po syslovi a snažila se jej ulovit, ale vlk to stihl dříve než já a už to bylo mrtvé. "Dobrá práce," houkla jsem k němu zadýchaně a posadila se na zem. Bylo to malé, vlk se z toho nenají. Byl to spíše takový malý zákusek, který bude slupnutý jako malina. Vlastně jsem na to neměla ani moc chuť, tudíž jsem se o sysla nijak nesnažila, ať si ho Noir sežere sám.

Já jsem si nadále spokojeně ležela na písku a nechávala teplo mě ohřívat. Bylo to příjemné a bylo vidět, že si sluneční paprsky nadmíru užívám. Noir byl na vedlejším ostrůvku, ale nevypadal, že by se mu chtělo zrovna lenošit. "Jeho smůla," pronesla jsem si sama pro sebe a hlavu natočila na Dail, která to viděla stejně jako já. Hned měla plusový bodík. Dokonce se mi podařilo usnout. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se mi to povedlo a na jak dlouho jsem vůbec usnula. Nic se mi ani nezdálo.
Nakonec jsem se z mého odpočinku probudila. Zívla jsem a protáhla se. Vydechla jsem se a nakonec jsem se zvedla, kde jsem se ještě jednou protáhla. Dail se stála válela na pevnině, za to Noir se rozhodl něco lovit. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě natáhla krk jeho směrem, tedy ne že by mi to nějak pomohlo, blízko jsem nějak nebyla. Ale co jsem byla - zvědavá. Rozešla jsem se tedy na ostrůvek, kde byl on. Něco honil, ale neviděla jsem, co to bylo. "Noire, co to tam máš?" hejjkla jsem k němu a rozeběhla se za ním a tím tvorečkem.