Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Třezalka
Počet postů: 9
Postavení: kappa
Povýšení: /
Funkce: Hraničář
Aktivita pro smečku: Došla na sraz I guess
Krátké shrnutí: Byla zaparkovaná na hranicích, došel si pro ni Podběl, dovedl ji do úkrytu na sraz a pak po Cinderdrama vyběhla ven hledat pachatele s ostatními
Smečková minihra: /

Přikývla jsem na Einarovy instrukce. Takže já, Leto, Mercer a Jaina. A skupinu povedeme já a Mercer. Na moment se mě zmocnila úzkost, ale podařilo se mi ji rychle zahnat, díky tomu, že to neleželo jenom na mých bedrech. Mercer určitě bude vědět, jak takové vedení skupinky funguje... Věnuji mu letmý pohled. No, musela jsem doufat, že bude vědět, co dělat. Ostatní vlky poslat směrem do hor nebo na louku. To znamená, že nám zbýval poslední směr mimo sever - nížina na západě od pohoří. "Dobře. Nezklameme tě." Snažila jsem se znít jistě svými slovy a byla jsem připravená udělat všechno, aby se naplnila, ale nemohla jsem se zbavit tichého hlásku nejistoty, která mi šeptala něco o porušených slibech.
Sledovala jsem, jak vlci odcházejí a pak pozornost stočila na svoji skupinku. "Leto? Mercere?" podívala jsem se po nich. "Ty budeš ta Jaina? Einar říkal, že jdeš s námi." podívala jsem na nově příchozí vlčici. "Dobře. Paráda, jsme všichni. Hledáme stopy. Srst, krev, divné vlky, cokoli. Hlavně teda vlky s divnou krví..." Hádám ten s křídly už udělal frnk vzduchem. Musela jsem působit ve své snaze vést docela neomaleně, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla v takovéhle situaci. Otočila jsem se směrem nížina a rozešla se, pak se zase náhle zastavila a otočila hlavu na ostatní. "Um... Jdeme!" zavelela jsem po vzoru Einara, který stejným způsobem popohnal předtím svoji skupinu a hned se v duchu pochválila, jak mi to velení docela i jde; a pak se zase rychlými kroky rozešla.

>> Nížina hojnosti

<< úkryt
Dlouhými kroky jsem stíhala vlky, kteří opustili úkryt přede mnou. Rovnou za Einarem. Jen na moment jsem zvedla pohled k nebi, které se zrovna rozhodlo mít smutek. Kapky dopadaly na mou srst, stejně jako na zem a na skaliska. Ani mojí pozornosti neunikly krvavé stopy, které za sebou zanechala Cinder, ale ani ony nebyly ušetřeny působení deště. Není překvapující, že když se mi podařilo skupinku a Einara dohnat, už z místa činu nešlo nic vyčíst. Zastavila jsem se s odstupem někde za Einarem, tak trochu bokem, abych mu nestála úplně za zády. Není příjemné mít někoho ve slepém bodě. To už oslovoval vlky a rozdával pokyny. Chvíli jsem se dívala na Stinu, která hned odpovídala a dala se na odchod. Byla jsem chvilku zticha, jako bych váhala, jestli na sebe upozornit, nebo vyčkat na pokyny, ale čekání teď byl luxus, který jsme si nemohli dovolit. Déšť, který dělal situaci naléhavější, mojí nervozitě rozhodně nepomáhal. "Kam mám jít já?"

Keiji, Leto, reakce na Einara
Kývla jsem na to hlavou. Věděla jsem, že má pravdu. Nemusel mi to ani říkat. Chvilinku jsem tam stála a přešlapovala z tlapy na tlapu ve snaze vyrovnat se s nervozitou, napětím, strachem... A něčím jako chutí po pomstě? Touha najít toho, kdo zranil Cinder a ohrožoval smečku a udělat cokoli aby byl pryč, i kdyby to znamenalo ho hodit kosatkám. Jen těžko se ta změť emocí rozplétá a pojmenovává.
V momentě, kdy se ozval úkrytem Einarův hlas jsem přestala s přešlapováním. Narovnala se, uši vypnuté jeho směrem. Jako bych přesně na tohle čekala. Věnovala jsem letmý pohled Keijimu. "Jdeme," odpověděla jsem polohlasem a zamířila k odchodu.
Všimla jsem si v hloučku vlků okolo Cinder stát Vittani, než nakonec odešla. Přiblížila jsem se cestou pryč z úkrytu a mírně zpomalila, ze zvědavosti, podívat se, jak situace vypadá a... Hned jsem toho rozhodnutí zalitovala. Sklopím uši, odvrátím pohled a rychle odklusám pryč z úkrytu. Myšlenky se mi stočily zpět k Vittani a k jejím sourozencům, přehrála si v hlavě jak Vittani předtím vyřítila ven. Cítila se stejně jako když mě část rodiny odešla z Alatey? Bylo to stejné, jako když mi umřel bratr? Nebo to bylo horší...
>> Hraniční pohoří (přes území)

Ingrid na Kvetoucí louce

Vittani
Zamrkala jsem na ni překvapeně. Takže šlo o to, jak jsem ji ztratila na louce, ale ne tak, jak jsem si to představovala. Mladá vlčice nezněla vyčítavě, naopak. Zvala mě ven. Na procházku. Proletěla mi hlavou myšlenka na rovnání klacíků, ale bylo to takové neforemné prchavé nic. Těžko říct, jestli by Vittani taková činnost vůbec bavila. "Chtěla," přikývnu.

Cipher, Podběl
Chtěla jsem se Vittani věnovat nějak víc, ale to už si okolo nás a k Podbělovi přiřítila další z dětí Cinder. "Co?" Stočila jsem jejím směrem zmateně hlavu. Proč svojí sestře vyčítala, že se se mnou baví... A mě, že si nepovídám s Podbělem? Podběl není zrovna- ehm, konverzační typ. Pohledem jsem pátrala po bratrovi, jestli neuvidím nějaký náznak... Něco, co by vysvětlovalo slova nazrzlé vlčice, nic takového jsem nenašla. A ani nezůstala dlouho.

To už se obě sestry hnaly k Einarovi, hlásit se o vyšší postavení... A já tam zůstala tiše sedět a uvažovat, co takový post delty vůbec obnáší. Co to znamená? Co takový vlk musí umět a splňovat? Jaké má povinnosti? Zasloužím si něco takového? A pokud ano, dokážu pak naplnit očekávání a zvládat chodit v něčem takovém? Co si budeme, tohle byla seriózní změna, ne jako když se z nás staly prvně kappy. A změny jsou... Děsivé. Přichází s němi spousta nejistot.

Někde vprostřed mých úvah mne vyrušila Einarova slova o založení nového postu. Epsilon? To znělo jako něco, co by se mi mohlo líbit být. Je to pro kohokoli, kdo je věrný smečce dostatečně dlouho; což splňuju, jsem tu skoro celý život a měnit bydliště rozhodně neplánuju. Jak se to dělá, když o změnu postu mám zájem? Mám zajít za Einarem hned nebo až pak? Když jsem tak narychlo zhodnotila situaci, pak mi přišlo jako lepší varianta.

Reakce na Cinder, Keiji, (Leto)
Z toho mne vytrhla Cinder, která vešla do úkrytu. Vetřelci na hranicích. Krve by se ve mě nedořezal. Chvilku opustím hranice a nás napadnou vetřelci s netopýřími křídly?! To už se k Cinder hnala Šalvěj. Bude v dobrých tlapkách. Musíme tam jít než ti divní vlci vniknou až sem a zastavit je- Vyskočím na nohy a co nejrychleji najdu Keijiho. "Keiji! Hranice, to je naše povinnost! Musíme něco udělat!" V mém hlase byla znatelná panika. Část mě byla naprosto rozhodnutá, že musím vyběhnout ven a ty cizí vlky najít, a přiživovala můj pocit viny myšlenkami na to, že si sedím v úkrytu, zatímco tam venku jsou nebezpeční cizinci, kteří ublížili Cinder... A druhá část byla jen vyděšená malá dušička. Není třeba říct, že moje mysl byla zakalená a moje chování bylo podmíněné horskou dráhou emocí, nikoli racionálním úsudkem. Věděla jsem, že nemůžeme nic dělat, pokud se Einar rozhodne nás nechat v úkrytu. Jen mi to došlo, až když jsem doběhla za svými spoluhraničáři a řekla, co jsem řekla.

Vittani
Když si ke mne přisedla hnědá vlčice, mírně mě tím vyhodila z pozorování děje. Můj pohled padl a spočinul chvíli na ní, mlčky jsem si ji prohlížela a snažila se ji někam zařadit. A pak mi to došlo. "Vittani?" Ještě jsem si k ní letmo přičichla, abych se přesvědčila, že je to ona a ne někdo z jejích sourozenců. Když jsem ji viděla naposledy, a to už bude nějaký ten pátek, tak byla rozhodně menší. "A-ahoj..." Ten pohled, kterým se na mě dívala mne znervózňoval. Provedla jsem něco? Dobře, něco krom toho, že jsem ji ztratila na louce? Mlčky jsem na ni vejrala zpět, jako bych od ní očekávala něco jako vysvětlení. Nebyla jsem zvyklá, že by si někdo prostě sedl jenom tak vedle mě, aniž by ode mně něco potřeboval nebo mi chtěl něco sdělit.

Einar, Keiji, Leto
Hraničář. To upoutalo mou pozornost a donutilo se vrátit duchem od Vittani do místnosti. Až pak jsem nějak zaregistrovala to, že se nám vrátil Arryn. O toho měla předtím Hanka strach, že se už nevrátí. Takže máme jednoho hraničáře nového, Arryna, mne a Keijiho. Na zadaný úkol, i když nebyl přímo mířen na mne, jsem přikývla. V duchu jsem nebyla úplně nadšená z chození ve trojcích, ale chápala jsem z pragmatického hlediska, proč je to prospěšné. Hranice nejsou pískoviště.

V mezičase moje pozornost sklouzla zpátky k Vittani a dění úkrytu se stalo jenom hlasitým šumem, jehož význam mým smyslům unikal.

Šalvěj
"Tohle je třezalka". Trhla jsem s sebou, našpicovala uši a otočila se na sestru. "Co jsem provedla-" A pak mi došlo, že ukazuje rostliny. Asi bych měla... Míň koukat po Vittani a víc dávat pozor. Chvíli jsem se vzpamatovávala a pak se otočila na kohokoli kdo byl zrovna vedle mě a polohlasem se zeptala: "O co jsem právě přišla?"

Podběl, reakce na Mátu, Einara, Yara, nedělá nic důležitého

<< území
Vešla jsem s Podbělem do úkrytu a přejela pohledem po přítomných vlcích. Přikývla jsem, když ukázal na Mátu. "Mhm, a dokonce má i hezký úlovek! Je dobře, že se nestala žádná nehoda..." Nebo, minimálně žádná o které bych v tenhle okamžik věděla. Zamávala jsem ocasem na pozdrav a pak se usadila pohodlně někde bokem a otočila svou pozornost na Einara... Nebo, podívala jsem se na něj na chvilku a pak mi pohled začal sklouzávat k ohnivému osvětlení až středem mého zájmu byl opět jeden z plamínků namísto našeho alfy. Ale poslouchala jsem ho. Nemusím se nutně na někoho dívat, abych ho slyšela, ne?
Otočila jsem hlavu zpátky tím směrem v okamžiku, kdy jsem uslyšela jméno své sestry. Našpicovala jsem uši. Moje sestra se stala deltou? To je skvělé! Hm... Stane se něco i se mnou? ...To by znamenalo ještě větší odpovědnost. Zní to lákavě, ale zároveň děsivě. Ale asi jsem neudělala nic, co by si to zasluhovalo, ne? Každopádně jí musím potom jít pogratulovat.
Pak si Einar zavolal naše omegy, Yara a Leta. Pokusila jsem se s Yarem navázat oční kontakt a věnovat mu povzbudivý úsměv. Určitě se touhle dobou už poučili, nebo jsem v to aspoň chtěla doufat. Einar je spravedlivý a nenechal by je omegovat bezdůvodně.

Známost 25 vlků
Podběl, Hanka, Máta, Einar, Arryn, Šalvěj, Keiji, Stina, Astrid, Shine, Zinek, Hvozdík, Xander, Cinder, Deismos, Noelle, Cithrian, Heřmánek, Tymiána, Vino, Lissandra, Yaro, Meduňka, Niyari, Rainer, Vittani, Vidar - (to je 27)

Dvouroček
z 19.11.2023

Pisálek 100
Má 116 příspěvků

Zapsáno

Šla jsem takovým příjemným konverzačním tempem Podbělovi po boku a dívala se napůl na něj, napůl na cestu. Z jeho reakce na mou otázku o sourozencích jsem pochopila, že je neviděl a bojí se o ně. "Ah... To je škoda. Já vlastně taky ne. Po minulém srazu jsem byla u úkrytu jen krátce, a to bylo když se zatřásla zem... Pamatuju si, že Máta pak byla s Hankou...? Už je to nějakou chvíli, ale myslím, že měly jít na lov. Pak tam byla Šalvěj, ale s tou jsme se bavili jen krátce. No, myslím si, že jsou v pořádku. Rozhodně bych se na tvém místě ničeho nebála. Jediné, co by mohlo být nebezpečné je ten lov, ale Máta je schopná, si myslím, leda by se něco vymklo a-" V tlachání mě zarazilo zavytí. "Hm?" Ten hlas byl povědomý a jeho sdělení zcela jasné. Všichni do úkrytu. Zrychlila jsem krok. "Rychle, ať o něco nepřijdeme!
>> úkryt

"Jo? Je čas jít domů? To je od tebe hezké, že jsi pro mě došel." Věnovala jsem bráškovi úsměv. "Tak to bychom asi měli asi raději vyrazit..." Sledovala jsem, jak natáhl tlapku a poplácal mě po rameni. Nebyla jsem si jistá, co se mi tím snažil říct. Chtěl mě chlácholit? Nebyla jsem smutná... Možná mě chtěl na něco upozornit, ale na co? Nebo to spíš byla reakce na to, co jsem řekla... No, věřila jsem, že to určitě bylo něco pozitivního. "Díky...?" řekla jsem trochu nejistě a pak se na chvíli odmlčela, než jsem se zvedla ze země a otočila se čelem směrem k srdci území. "No, pojďme, můžeme si povídat cestou... Nebo tedy... No- víš, jak to myslím. Já můžu povídat a ty můžeš přikyvovat a tak." A s tím jsem se rozešla směrem do nitra území. "Nevíš, jak se mají ostatní sourozenci? Nebo..." Musím se ptát tak, aby se na to dalo odpovídat "ano" nebo "ne"... "Viděl jsi je nějak poslední dobou?"

Zrovna jsem vstala, že teda někam půjdu, ať už na další obcházku okolo hranic nebo se podívat do úkrytu, jak to tam vypadá, když jsem si všimla, že si to mým směrem šine nějaký vlk. Zamžourala jsem na něj, zavětřila... Šedý kožíšek, modré oči, známý pach - Podběl! "Bráško!" zavolala jsem za ním a vydala se mu v ústrety s vrtícím ocáskem. Oplatila jsem mu obětí a pak udělala jeden krok vzad a sedla si. "Co tady děláš? Ne počkej, nic neříkej, já vím, že nemluvíš. Určitě jdeš pro mě, že jo? Už jsem tady asi pěkně dlouho... Bude další sraz nebo tak něco? Já nevím... Co jsme se rozešli naposledy po srazu, tak jsem obešla jednou s Keijim okolo hranic a on mě potom opustil a od té doby tady hraničařím sama. Jo, tak víš jak to je, někdo to dělat musí, že jo... Ale asi bych se měla jít ukázat do úkrytu, ať si nikdo nemyslí, že mě tady něco zabilo. To by asi nebylo dobré, kdyby si to mysleli."

Spolu s Keijim obešli území a když hraničářské povinnoati byli pro ten okamžik splněny, Keiji mne opustil - osiřela jsem tedy na okraji území.
Dělala jsem si svoje, existovala tam. Rovnala kamínky, klacíky, občas si ulovila drobnou kořist, nebo obnovila nějakou tu starší značku. Tohle bylo mojí povinností, konec konců. Když jsem se stala Arrynovou učednicí, věděla jsem, že většinu svého času strávím na hranicích. Byla jsem tu sice dál od zbytku smečky, ale pocit povinnosti a užitečnosti mne naplňoval. Tam venku byly kdoví jaké zlé věci a někdo musel stát mezi nimi a mým domovem. A docela mi ta osamělost vyhovovala. Byl tu klid a mohla jsem každý den dělat přesně to samé, aniž by to někdo nebo něco narušovalo.
Uplynulo takhle pár měsíců, ale mi to tak ani nepřišlo. Třeba by bylo fajn se zase zajít podívat za ostatními?

Zarazila jsem se chvíli tiše vyjeveně zírala na Keijiho ve snaze zpracovat, co mi to právě oznámil. Barevní ptáci? To by znělo ještě normálně, ale lepkavé vejce, které voněly sladce? Proč by ptáci kladly sladká vejce? A pokud to byla iluze, jak to mohl cítit? Představila jsem si tu lepkavou viskózní až slizovitě táhlou substanci, která podle mé imaginace byla uvnitř, jak se lepí na zuby, jazyk a patro, až mi z toho bylo zle. Zavrtěla jsem hlavou, nad jako bych tu představu chtěla vytřást z hlavy. "Brr! To zní docela odporně." Docela? Úplně.
"Hm? To je praktické. Ale nebude taková voda mít divnou chuť?" No, to je jedno, svůj účel splní tak či tak.
"Čest?" Musela jsem se zasmát, ale snažila jsem se mírnit. Copak se Keiji styděl být první? Tohle teď bude naše rutina. Jedna značka za druhou a pak pak zas nanovo... Trochu mě děsila představa, že s velikostí území a tedy délkou hranic - a tedy počtem značek, asi budeme muset začít hned jak skončíme. Ale nechtěla jsem zbytečně zdržovat, ať se ještě dneska vrátíme do úkrytu... Co když to nestihneme, přespíme na hranicích? No by bylo nepohodlné. Zvedla jsem nohu a obnovila tedy první značku. "Ta příští je tvoje." A s tím jsem se rozešla jejím směrem.

"Ano, ano," zakývala jsem hlavou nahoru a dolů, "já vím, že to zní šíleně, ale tady se takové věci asi hold dějí. Z portálů padají kněžky, v moři jsou velké obludy jménem kosatky, cestuje se mezi světy, vlkům rostou křídla a tak. Jsem ráda, že mi věříš." Pokud předtím v Keijiho hlase byl sarkasmus, já ho neslyšela a sdělení tedy brala doslovně, tak jak bylo řečeno. Byl-li v něm schován nějaký podtext, prosvištěl mi vysoko nad ušima.
Téma Arryn již nebylo třeba dál rozebírat. Stejně pravděpodobně už nic okolo něj nevyřešíme, ovlivnit jeho osud je mimo naše síly. Na další slova modro-černého vlka jsem však musela natočit hlavu na stranu. Na tváři se mi objevil úsměšek a uteklo ze mě krátké zahihňání. "Tak to jsme v háji," pronesla jsem však opět s vážnou tváří. "Asi budeme potřebovat hodně pít a chodit na víckrát." Pokud nám někdo nepřijde půjčit svů zádobník, tedy.
"Doufám, že ne, ale taky se toho bojím. Einar není zlý, jenom přísný, ale to je proto, že mu záleží na bezpečí smečky. Ovšem, pokud by smečka byla ohrožena naší vinou, i když nechtěně... To by nebyl šťastný. Otázkou je, jestli nepřítomnost je naše chyba, nebo pouze nešťastná shoda okolností. No, navrhuji nechodit pak spolu. Pokud budeme každý na jedné půlce, pokryjeme větší plochu. Ach, mít tak křídla jako strý— uhm, Einar."