Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ano," začala jsem se zaujetím vyprávět, zatímco jsem cupitala dlouhými kroky směrem k hranicím přes skalnatý terén, "nejdřív tu byly blesky, čtyři. Pak další záblesk. A pak se roztřásla zem a padalo kamení a... Bylo to děsivé a strašně divné. Už jsem se bála, že nám ožívá hora. To víš, v podzemí jsou sochy a ony se hýbou, já přísahám, že jsem to viděla! A na stěně byly obrázky... Ale netuším, co měly znamenat. Věřím, že tam byl měsíc..." Musela jsem se ovládnout, abych neutekla myšlenkami kdoví kam až daleko.
Musela jsem se zasmát. "Lovců se uživí hodně. Smečka je potřebuje... Ale kdybys věděl, že máme asi čtyři léčitelky!" Můj tón byl veselý až hravý, obavy a úzkost byly tatam. "Ano. Je to pěkná štreka a je nás... Vlastně jen my dva," sklopím pohled. "Arryn... Ten je kdoví kde. Neviděla jsem ho ani nepamatuju. Hanka říkala, že se ztratil. A že doufá, že se vrátí. Já nevím, jestli se vrátí. 'Občas se stává, že se vlci nevrátí'," zopakovala jsem Hančina slova. "Jo... Ještě, že jsme velcí. Když budeme obcházet hranice, musíme obnovovat značky a hranice jsou dlouhé, takže šetři. A miř vysoko. Pokud na hranicích potkáme nějakého cizince, nebo nedej bože cizáka, musíme vypadat děsivě. Jo. Nepouštět nikoho, kdo není ze smečky za hranice a pokud se bude chtít přidat, musíme to jít oznámit Einarovi. Cizinec musí počkat na hranicích. Pokud je to útok... Nesmí se dostat za hranice, ani za nic. Jo, ještě jeden hraničář by se hodil, hmm hmm." Jak jsem to hezky shrnula, dopadla na mě znovu váha mých nynějších odpovědností. Znervózňovalo mě to. Hlavně s vědomím, jak nebezpečný svět tam venku je - a my dva jsme všechno, co jej dělí od bezpečí smečky a pohodlí pelíšků v avaru.
Brzy jsme přišli k okraji území. Čenichem jsem našla jednu ze značek. "Tak jsme tady. A celý okraj přes pohoří, ledové pláně a tajgu a zpátky do hor máme před sebou, hmm."

Zdálo se, že Máta přišla za Hankou řešit lov. Neměla jsem k tomu co říct. Otočila jsem hlavu tedy na Šalvěj, která přišla za mnou s otázkou, co tu děláme. "Umm..." Kde začít? Drby asi raději ne. "Něco se stalo, když jsem hledala Keijiho... Třásla se země a byly tu blesky a záblesk a padalo kamení... Tak jsem běžela do úkrytu a tam byla Hanka a řekla mi, že to půjdeme zkontrolovat. Ale utichlo to a nikdo se nezdá,
že by přišel k úhoně," vysvětlila jsem tiše.
My o vlku a vlk za dveřmi. Keiji mezitím přišel a já se tedy rozloučila se sestramy a Hankou. "No, povinnosti volají. Mějte se!"
Opustila jsem hlouček a přišla přímo k Keijimu. "Zdravím!" zamávám ocasem. "To nevadí. Byla jsem tě hledat, ale to zemětřesení mě zastavilo." Respektive otočilo zpátky do úkrytu. "Pojďme, máme hezký kus cesty před sebou." Pokynula jsem tmavému vlkovi hlavou a rozešla se směrem k hranicím.

Jen jsem pozorně poslouchala Hančin výklad a kývala hlavou. Pohled mi putoval po horské krajině a po viditelném horizontu, to kdyby se náhodou někdo blížil, nebo kdyby snad ještě někdo o tu pomoc zavolal, nebo se blížilo na smečku nějaké jiné nebezpečí. Zemětřesení bylo tatam, ale nebylo dobré usnout na vavřínech. Slova naší bety byla moudrá a chápala jsem i její obavy. "Rozumím. Slibuju, že si budu na své plamínky dávat pozor," věnovala jsem jí jistý pohled a mírný úsměv.
Einar bude mít vlčata s tetičkou Stinou? Uuu! "To je dobrý nápad. Pokud budou mít vlčata, budou je muset všemu naučit. Já jsem už chápavější než malé vlče, takže to bude taková rozcvička!" Jen ať si to chudáci ještě s těmi vlčaty nerozmyslí.
To už si to k nám šinula sestra. Mávnu na ni ocasem. "Ahoj!" Copak Máta asi potřebuje? Mluvila však na Hanku, ne na mě, tak jsem se rozhodla je nerušit a zůstat na chvíli zticha.

"To v každém případě," přikývla jsem. Okolí se jevilo být klidné, ani nikdo zatím nepřiběhl se zraněním nebo špatnou zprávou, ani nikdo nevyl o pomoc. Plamínek, který jsem předtím vyvolala nebyl vůbec nikterak velký, ale Hanka na něj i tak neměla pozitivní reakci. Když jsem si všimla jejího tónu, věnovala jsem jí trochu zmatený pohled. "Mě oheň přitahuje, umm... Přirozeně." To by bylo, aby mě vlastní vrozený element odpuzoval. "Str--" Odkašlala jsem si. "Einar mi slíbil, že mě s ním pořádně naučí, ale zatím jsem se učila jen sama. Máma, táta, ani žádný ze sourozenců oheň nemají. Tak mě z nich neměl kdo učit, ale nemusíš mít strach." Neplánovala jsem se nechat unést a podpálit tajgu ani nic podobného. "Ale abychom byly fér, i voda umí být bujarou příhodou. A když se sune země, taky je to nebezpečné. Nejsou to jen oheň a blesky, co se mohou vymknout z ruky a způsobit katastrofu." Představila jsem si mimovolně souboj ve vlnách s kosatkami a po zádech mi přešel mráz.
Hm? Vlastní děti? Jak to asi myslí? "Další děti?" Copak ta drobotina, o kterou se starala Astrid, nebyli Einarovi vlastní potomci?

Třezalka - jednoduchý úkol (promluvit si s jiným členem smečky (s Hankou) na 8 postů

Jen jsem tiše přikývla. Bylo těžké se starat o živé, když i ti odcházeli pryč.
Tohle Hančino prohlášení mě uklidnilo. Pokud už bylo po všem a bylo-li opravdu už o vše postaráno, nemusela jsem mít až takový strach. Ale stejně jsem si říkala, že to budu muset jít prozkoumat. Pokud mám být dobrá hraniční hlídka, tak musím vědět, že se nám třeba na hranicích neformují portály nebo se tam nedějí podobně nebezpečné věci. Snad odtamtud nevylezlo nic nebezpečného.
"Ale Váčkovka ji měla vyléčit. Teď už by měla být v pořádku... Ta kněžka říkala, že to vrátí věci do pořádku."
"To já nevím," řeknu zamyšleně a zvednu tlapku. Chvilku jsem se dívala na své polštářky, respektive kousíček nad ně - a tam se objevil malinký plamínek. "Mě přijdou dost odlišné," začala jsem vysvětlovat, "oheň je hřejivý a elegantně plápolá. Blesky jsou rychlé, křižují oblohu v ostrých klikyhácích. Ohni rozumím, ale bleskům ne." Otočila jsem tlapu dolů k zemi, ať znovu stojím pevně na všech čtyřech - a v ten moment můj plamínek zmizel, stejně náhle jako se objevil. "Ale Einar je silný a určitě se o sebe umí postarat. O něj strach mít nemusíme."

Zadívala jsem se kamsi do dálky, směrem k moři za pláněmi pokrytými ledem. "Máma říkala, že to tak prostě v přírodě chodí a že mu je už teď dobře. Já nevím... Když vlk umře, tak už potom nic není, ne? Když ulovíme a sníme srnu, taky nikam neodchází. Změní se v kosti, ty se rozpadnou v prach. Splyne se zemí." Kdoví, je Heřmánek někde na dně moře? Pokud by se tam jeden vypravil, ponořil se pod ledovou vodu a dosáhl dna, nalezl by tam jeho kostru? "Tehdy ten záblesk byl otevření portálu... Myslím. Přišla tudy paní z jiného světa. Z toho světa, kde jsme se prý narodili. Dala mi semínko, protože magie ostrovů byla nemocná, odnesla jsem ho daleko odtud a zasadila ho," dala jsem se do vyprávění, i když se mě na to nikdo nezeptal. "Myslíte si, že tento dnešní záblesk s tím nějak souvisel?" Bylo to oslnivé světlo. Ale ty blesky byly podezřelé, nedokázala jsem je nijak vysvětlit. "Nemyslím si, že to, co jsem viděla, bylo... Přirozené." Otočím na chvilinku hlavu na Hanku, ale hned namířím pohled někam před sebe. "Vy jste si byli s Arrynem blízcí?" Vzpomněla jsem si na výjev těšně před tím, než mě vzal na první lekci, ale neřekla jsem k tomu nic víc. "Doufám, že tomu tak bude."
Zvednu uši a ohlédnu se znovu na Hanku. "Sice ztratil mnoho peří... Ale přece by při tom neudělal takovou show. Není přece tak těžký, aby se z jeho pádu roztřásla zem!" Můj hlas už nezněl tak rozklepaně ani smutný, jako dřív. "Ale pokud opravdu letěl tím směrem, tak doufám, že do něj ten blesk neudeřil a že doopravdy nespadl." Náš alfa sice je nehořlavý, ale je i blesku-vzdorný? Představila jsem si Einara, jak namísto hoření jiskří. To by taky mohlo vypadat hezky, ale plameny vypadají dle mého skromného názoru líp.

Věnovala jsem Hance krátký úsměv, ale ten opravdu nevydržel pod tíhou situace dlouho. "Hmm... Myslíte jako, že se nevrátí vůbec? Jako se už nevrátí Heřmánek?" Odmlčela jsem se. "Toho si vzala kosatka... Doufám, že se ale Arryn jednou vrátí. Třeba se jenom někde ztratil a teď se nedokáže vrátit. Nebo je daleko a zdržel se..." Představa, že by se můj bývalý učitel napořád vypařil a už se nikdy nevrátil, nebo že snad dokonce zemřel, se mi nelíbila ani trochu. "Pokud se dlouho nebude vracet, bude ho Einar stále považovat za člena smečky?"
Venku sice už dávno zemětřesení odeznělo a i když mě uklidňovalo, že už se hora víc nehýbe, pořád jsem tohle nepovažovala za uzavřený případ. "Ano. Pak byl záblesk. A potom se všechno rozvibrovalo, ozývaly se ty zvuky, měla jsem co dělat udržet se na nohou!" začala jsem vyprávět. "Pak jsem hned běžela do úkrytu." Zatím se ale zdálo, že se nic dalšího uvnitř hory nedělo. A že moje prvotní hypotéza asi byla daleko od reality. Rozešla jsem se na místo, kde jsem dříve viděla ty blesky udeřit, ale po pár krocích jsem se zastavila. "Takže se nepůjdeme podívat, co se stalo?" Byla jsem trochu zmatená, ale když to vlčice celé dovysvětlila, přikývla jsem. "Dobře."

<< úkryt
"Hmm, hmm..." broukala jsem si něco pro sebe, zcela nerozeznatelného. Neobsahovalo to sice žádné sdělení, ale uklidňovalo mě to. První jsem si to rychlým poklusem rozeběhla do východové chodby, hned se za mnou však ozvala Hanka. Zpomalila jsem tedy a ohlédla se ní s trochu rozpačitým úsměvem. "Omlouvám se, zapomněla jsem, že vy máte krátké nožičky," řekla jsem tiše. "Ale to nevadí, že jste tak malinká, je to hezké, takové roztomilé." Sociální filter who. Pak jsem se ale zamyslela nad tou dřívější otázkou. Arryn... Zamračila jsem se. "Ne, nebylo to nedávno. Naopak. Bylo to už dlouho zpět... Ještě před mým výletem s Vittani na louku. Hmm, hmm... Snad se mu nic nestalo. Hmm..." S tím jsem opustila úkryt. Chvilku mi trvalo si zvyknout na světlo, ale hned jak jsem se trochu rozkoukala, ukázala jsem tlapkou kamsi do dálky. "Tam," řekla jsem, můj hlas značil obavu, "tam jsem viděla udeřit blesk. Čtyřikrát."

"Ano, valilo se dolů..." Zdálo se, že mi drobná vlčice stále nevěří a mě docházela slova, jak jí vysvětlit, že nelžu. Nebyla to jenom lavina. Byl to celý zatracený sesuv půdy, prostě zemětřesení... A ještě ty čtyři děsivé záblesky... Sedla jsem si, pohled zoufale upřela do země a něco si mumlala pro sebe. Tlapkou jsem nervózně přejížděla po podlaze. "Ne sníh, kamení, zem... Jedna, dva, tři, čtyři..." Druhá polovina sdělení byla sotva slyšitelná, jako by ani nebyla určena Hance. Trochu mě uklidnilo slyšet, že je náš úkryt silný. Zvednu hlavu a proletím prostor pohledem, jako bych se chtěla ujistit, že tady pořád je a že je pořád stejný, ale můj výraz je zvláštně prázdný, vzdálený. Jako bych ani pořádně nevnímala věci okolo sebe. Neschopnost komunikovat celou problematiku situace bylo tak... Frustrující.
Einar, Keiji? Zdálo se, že jsem zase přišla k sobě, zahledím se zase na vlčici přede mnou. Jen mírně přikývnu. Jít se podívat... Když to uvidí, určitě mi uvěří. Rychle se zase postavím na nohy. "To je dobrý nápad." Bez dalšího zdržování jsem se tedy otočila a zamířila k východu.
>> území

Pak jsem uslyšela hlas - ano, naše beta! Ideální. Přišla jsem k ní blíž a sklonila se k ní. "Ano, ano, Třezalka," potvrdila jsem jí, ale hned, jak začala rozporovat moje tvrzení, zavrtěla jsem rozhodně hlavou. Zemětřesení sice trvalo jen pár minut, ale moje panika přetrvala. "Ne ne, země se hýbala, třásla se, padalo kamení!" vysvětlovala jsem hned rychle. "Tady všechno stojí? Nehroutí se strop?" Věděla jsem, že moje obavy byly oprávněné - byla jsem o tom přesvědčena. Jestli je moje hypotéza, jestli to souvisí s ruinami pod úkrytem, pravdivá - to jsem s jistotou vědět nemohla. "Copak jste neslyšeli ten hluk? Burácení?" Uši se mi tiskly k hlavě proti mojí vůli. Chtěla jsem se zklidnit, ale ten výjev venku byl... Děsivý.

<< Území
V panice jsem doběhla zpět do úkrytu. Tak rychle jsem vchodovou chodbou snad ještě neběžela. Jakmile se dostanu do srdce úkrytu, zastavím se, otevřu tlamu a křičím: "Hora ožila! P-pryč!" Před očima jsem stále měla výjev toho, co se nachází hlouběji v hoře, ruiny které jsme prozkoumávali, stěny pokryty zvláštními výjevy... Moje mysl si to nutně spojila se zemětřesením venku a už už jsem si představovala, jak z hory vyleze kamenný netvor a všechny nás pohltí. Stahovalo se mi při té představě hrdlo, jak jsem se snažila popadnout dech. Pohledem jsem pátrala po úkrytu, jestli najdu někoho, kdo by tuhle situaci mohl řešit. Ideální by byl náš alfa, ale ať už jsem se podívala kamkoli, neviděla jsem ho - Einar tu nebyl. To není dobré.

<< úkryt
Svižnými kroky minu jámu v chodbě do úkrytu a vystrčím ven čumák. Hmm, tak kde jsi, Kenji? Z mých očí se staly dvě úzké štěrbiny, jak jsem je musela přivřít v reakci na denní světlo. Nečekala jsem ale až si na světlo zvyknu a rozkoukám se. S očima zavřenýma pozvednu čenich k nebi. Nasála jsem do čumáku chladný horský vzduch. Keiji, Keiji... Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, necítila jsem ho. Jaký měl vlastně pach? Oh... Narazila jsem na tvrdou stěnu, kterou pravděpodobně jen tak nepřekonám. Pamatovala jsem si sice jeho kožich, ale pořádně jsem si ho neočichala. Hloupá, hloupá... Zlobila jsem se na sebe. Taková nezodpovědnost! Vydala jsem se tedy víc do hor v doufání, že ho snad někde potkám. Nebo že snad zachytím pach, který by mu mohl patřit - přirozeně, nějaký který příliš neznám. Nedošla jsem však daleko. Stáhla se mračna a udeřil blesk - čtyřikrát; a ve mě zamrazilo. Stála jsem tam na místě jako socha, když v tom se zem začala třást. Ve mě by se krve nedořezal. Srst se mi naježila, uši se samovolně stáhly k hlavě. Hora ožila! Vzpomněla jsem si sochy v podzemí... Jak se zdálo, že se pohybují. A teď se hýbala celá skála. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Jakmile se mi podařilo probrat z počáteční paniky, okamžitě se otočím na patě a dlouhými skoky pádím zpět do úkrytu.
>> úkryt

Vzlykání mě nakonec unavilo natolik, že mě ruch okolo uspal. Nejdřív mi došly slzy, šum mne utlumil, pak postupně uvedl do letargie, až jsem dění okolo sebe nedokázala více vnímat a můj organizmus prostě vypnul. Ležela jsem tam na chladné kamenné podlaze v koutku chrámu a podřimovala. Těžko říct kolik chvil minulo a když jsem zase přišla k sobě, byla jsem mírně dezorientovaná. Pohledem jsem přejela po úkrytu. Kde jsem, co jsem, kdo jsem... Mračila jsem se a mžourala do šera, jak jsem se snažila přijít k sobě, pak jsem rázem otevřela oči dokořán. Keiji! Hranice! Úkol! Úplně jsem zapomněla! Ne, nemůžu být až takové zklamání. Vyskočila jsem na nohy. Snad není moc pozdě, snad na mě Keiji někde venku pořád čeká... Najdu ho? Nenene... Neschopná, neschopná jsi. Ajajaj... Strýček Einar nebude mít radost.
>> Území Alatey

Šalvěj
Naslouchala jsem sestře. Když jsem uslyšela, že o mě měla starost, sklopím pohled k zemi. "Omlouvám se," špitnu provinile a sklopím uši k zemi. Musela jsem hrábnout tlapkou o podlahu. "Vzala jsem malou Vittani na výlet na louku, ale nudila jsem ji, asi, tak se rozhodla hned zase vrátit, beze mě. Uhm..." Nemusela jsem se stydět za to, že jsem si musela taky zvyknout na venek. Teď na hranicích budu trávit obecně hodně času. Pak jsem ale zvedla rychle hlavu a vyvalila na Šalvěj oči. "Cože!? Máma jde taky pryč?" vyjekla jsem. Bylo to jako rána do břicha. To nám nemohla udělat! Nemohla nás jen tak opustit a jít se... toulat! Kdyby aspoň šla do smečky za tátou jako Hvozdík, to by bylo pochopitelné, ale tohle byla zrada. Ucítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy. "Omluv mne, potřebuju chvilku..." Zvedla jsem se a poodešla od sestry pryč, bokem ode všech.

Keiji
Sedla jsem si někam do rožku a tiše vzlykala. Nejdřív ztratím Heřmáka a teď odchází i Hvozdík a Shine. To nebylo fér. Takovou změnu jsem nehodlala akceptovat. Jak jsem tak seděla a snažila se vypořádat se svými emocemi, přišel ke mne ten vlk, kterého mi přidělil Einar, že ho mám provést po hranicích. Jen jsem na něj kývla hlavou na souhlas, ani jsem se na něj pořádně nepodívala, teprve až když se otočil k odchodu. Tohle zbarvení se bude dobře pamatovat... Tak si ho pak půjdu najít. Ale teď ne.