Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Reakce na Einara a získání funkce
Nejdřív jsem zahanbeně sklopila pohled a zkoumala kámen pod tlapkami a u toho poslouchala, jak se dařilo při učení mým sourozencům. Zdálo se, že jsem měla na učitele štěstí. Když Einar znovu začal mluvit k nám všem, odtrhnu pohled od podlahy a zahledím se na našeho alfu. Takže tedy jsem hraničářem? Jsme oficiálně velcí vlci? Cítila jsem nával hrdosti a nadšení, ale moje radost byla zastřena obavami... V hlavě mi rezonovala slova táty, který vyprávěl o cizácích a jiných děsivých nebezpečných věcech. Tíhu obav odlehčila zmínka druhého vlka - Keijiho. Nakloním hlavu na stranu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tohoto vlka vůbec znám, musel být ve smečce relativně nový, ale už jen fakt, že nebudu obcházet hranice sama, dost pomohl. Přikývla jsem. "Děkuju... Rozumím." S tím jsme byli propuštěni a tak jsem pozici před Einarem opustila.

Šalvěj, můžou reagovat i ostatní sourozenci
Všimla jsem si pohledu, který mi dříve sestra věnovala. Rozhodla jsem se tedy jít za ní, prohodit pár slov, než vezmu toho Keijiho na obchůzku okolo hranic. "Ahoj!" zamávám na sestru ocasem. "Stalo se něco?" Pak mi to došlo. "Byla jsem dlouho pryč, já vím, dlouho jsme se neviděly... Doufám, že jste o mě tady neměli starost, nebyla jsem daleko, jenom tady na louce a okolo hranic. Přišla jsem o něco? Hvozdík odchází pryč?"

Stina
Věnovala jsem Stině letmý úsměv. "Rozumím, počkám. Díky."

Razer
Zbytřila jsem. Ano, všimla jsem si, že byl náš alfa jaksi větší, opeřenější... "Já chci taky křídla," špitnu, "určitě by mi slušela. Taková... Třeba stříbrnná..." Ale tohle už byla spíš taková egocentrická řeč, hlasité snění.

Pozorování děje
A tak jsem tam zústala stát v očekávání a sledovala vyuzlení situace v úkrytu. Očička se mi rozšířila a otevřela jsem tlamu. Z mého kamaráda Yara a jeho bratra jsou omegy! Na jednu stranu mi jich bylo trochu líto, ale na tu druhou jsem respektovala rozhodnutí vedení a chápala, že to bylo namístě. Zachovali se vyloženě hloupě, oni oba. Cizí vlci do úkrytu smečky nepatří.

Astrid
V tom se tu objevila béžová vlčice. Tu jsem už dlouho neviděla. Mávnu ocasem na pozdrav. "Ahoj! Přišla jsi o hodně. Zase hořel... A teď jsou z nich omegy!" Neodpustila jsem si doplnit Razera o tyhle dva detaily.

Sourozenci, Einar
Když Einar svolil, že už smíme vejít, učinila jsem tak. Zařadila jsem se k rodině a opětovala Mátě úsměv. Na zavolání alfy jsem předstoupila před něj. Už nebudeme učedníky? Znervózněla jsem. "Arryn mě učil dobře, ukázal mi všechno, co musím umět, ale nejsem si jistá, jestli jsem připravená chránit hranice..." Přiznávalo se mi to těžko, ale tahle práce byla důležitá a nebezpečí tam venku nebylo málo. Nechtěla jsem zklamat. "...Aspoň ne o samotě, je to velká zodpovědnost."

Razer, Vidar a Stina

Mé tempo postupně zrychlovalo, čím víc jsem se blížila k úkrytu. Doběhla jsem ke vchodu, ale co to? Zastavím tedy před vchodem do úkrytu. Někdo totiž stál v cestě. Poznala jsem je velmi rychle. "Ahoj!" pozdravím je, "copak se to tady děje?" Zvědavost mi nedala a nahlídla jsem dovnitř úkrytu. Viděla jsem Einara, ale měl křídla... A jiskřil, až nakonec vzplál. Zdálo se, že se někdo něco zase naprosto podělal. Chvíli jsem fascinovaně upírala pohled na planoucího alfu a jeho krásná křídla, kterých padala pírka. Pak mi to však nedalo, přemohla mne zvědavost, musela jsem se zeptat. Obrátím hlavu na Stinu: "Kdo co provedl tentokrát?" Bylo to stejné jako tehdy s naší omegou, jak se to jmenovala? Vé? Nějak tak.

<< Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)
Přešla jsem přes zasněženou louku, tlapky se bořily do závějí čerstvého prašanu, ale brzy přišlo stoupání a s ním i skryt stromů. Pod stromovím bylo sněhu naváto o poznání méně než na otevřené louce a tedy se šlo lépe. Čím výš, a čím snáz sníh namrzal, tím snáze držel tlapky před probořením, ale taktéž jsem si byla vědoma nebezpečí uklouznutí, ale vyrostla jsem tady přece - věděla jsem, jak se tomu vyvarovat. Netrvalo dlouho a pach smečky, předtím pouze vzdálený, se zdál být velmi znatelným. Musela jsem překročit hranice. Trvalo mi chvilku, než jsem se zorientovala, ale brzy mi došlo, kde přesně jsem. A pokud mě paměť a čich nešálily, úkryt byl velmi blízko... A zdálo se, že je tam plno. Copak se asi dělo? Že by sraz? Hmm, možná jsem slyšela něco jako vytí, ano... Pokud se mi to jen nezdálo. Zrychlila jsem krok.
>> Úkryt

Procházka s Vittani byla krátce u konce, protože když jsem mladé vlčici dlouho neodpovídala na otázky a jen ji tiše vedla přes louku, otočila se a odešla. Stihla jsem se s ní rozloučit, ale moje myšlenky byly už trochu jinde. Doběhla mne starost o to, co se skrývá v hloubi ruin pod úkrytem Alatey. Před očima mi přebíhaly ornamenty vyryté na jejich stěnách... Sochy, které se zdálo, že se pohybují. Co to bylo, v čehož blízkosti jsem si tak spokojeně bydleli? A k tomu - jak budu dobrý hraničář? Naučím se být užitečnou pro svou smečku? Uvidím ještě někdy Cina?
Time skip
Strávila jsem několik dlouhých měsíců potulováním se okolo hranic a nedaleko za nimi, lovila, spala, trénovala magii, srovnávala klacíky... Až dokud jsem se zase jednou vrátila na kvetoucí louku a uvědomila si, že jsem pryč z domova už strašně dlouho. Ano, chtělo to se zase vrátit. Kdoví co dělají moji sourozenci? A ten sníh taky není zrovna ideální pro zůstávání venku.
A tak jsem to otočila a šla zase domů.
>> Alatey území (přes Hraniční pohoří)

<< Alatey (přes Hraniční pohoří)
"Nevadí," mávla jsem nad barvou očí jakéhosi Wisse packou. To důležité jsem předala a přece nebudeme nahánět vlka jen proto, abychom z něj dostaly, jakou má barvu očí. Další otázka byla přirozeně taková, zdali to bude umět taky. Na chvíli jsem v mladé vlčici viděla sama sebe a svou fascinaci ohněm. Měla jsem pocit, že se na mě dívá stejně, jako já na strýčka Einara. "Určitě," chtěla jsem ji podpořit, "bude to chtít trénovat, ale nakonec budeš umět tohle a mnohem víc... Třeba jako Einar, ten umí vzplát celý."
Pomalu jsme se blížili k louce. "Jo jo, třezalky jsou takové žluté," dala jsem se do vysvětlování a vzpomněla si na rostlinky, které okolo mne vyčaroval táta, když mě poprvé potkal. Jednu jsem měla pořád uloženou v úkrytu, i když v sušené podobě. "Jsou moc hezké, voňavé a užitečné. Některé umí léčit, některé jsou jen potrava pro jiné živočichy, jiné jsou jedovaté." S touhle konverzací jsme dorazily na louku. Po sněhu nebylo už skoro ani památky, místo toho ze země trčela čerstvá zelená tráva a mezi ní se o právo žít hlásily první jarní květiny. "Tak jsme tady!"

Zdálo se, že vlčice pochopila, tak jsem jí už víc o světových stranách nevysvětlovala. Když poprosila, ať ji na tu louku tedy vezmu, mírně jsem přikývla hlavou a rozešla se směrem do údolí. "Tak pojď, ať jsme co nejdřív zpátky," věnovala jsem jí letmý úsměv. Po chvíli chůze jsem se zastavila a ohlédla se, zdalipak jde hnědá vlčice za mnou. "Hm? Wiss? Kytičky?" Potřebovala jsem si shrnout, co se mi to snaží sdělit. "Neměl tak náhodou zelené oči? Pokud okolo něho vyrůstaly kytky jenom tak, jak musel používat svou magii. Ty a já máme oheň. Vlci s modrýma očima mají buďto vodu nebo vítr. To taky poznáš. A pak jsou vlci s očima šedýma, ale takového znám jenom Yara a ten netuším co umí." Chtěla jsem jí demonstrovat, co s ohněm dokážu. Nastavila jsem tlapku před sebe a chvíli jsem se soustředila těsně nad ni. Představila jsem si hromadící se teplo, až nad ní probliklo světýlko a to se proměnilo v plamen. "Hele!" zvedla jsem hrdě hlavu, přisunula tlapku s plamínkem blíž k ní, aby si ho mohla prohlédnout a po chvíli ho nechala uhasnout.
Divné jméno? Naklonila jsem hlavu na stranu. "Hm? Všichni moji sourozenci se jmenují po rostlinách. Rodiče mají rostliny rádi." To by to vysvětlovalo tak nejlíp. Na její jméno jsem nic nepoznamenala. Aspoň, že to není zase tak dlouhé, si to třebas i zapamatuju. S tím jsem pokračovala směrem, kde jsem tušila louku.
>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Podívala jsem se za sebe. Jak jí to vysvětlit, aby to bylo srozumitelné? "Hele, ono se to dá určit podle mravenišť a tak, ale obecně, tam kde je tajga, tundra a ledové pláně, prostě tam ten okraj ostrova, tak tam je sever. Když se postavíš čelem k východu, tak je to na tvé levé straně," řekla jsem a demonstrovala. Na její další slova jsem pouze přikývla. Dále se ukázalo, že moje tušení bylo správné. Střihla jsem ušima, uvažovala jsem, jestli je dobrý nápad ji odvést pryč z území. "Když já nevím... Asi tě můžu vzít do údolí," nebyla jsem si jistá, jakou louku vlčice myslí, "ale nevím, jestli bychom měly... Ale tak, snad to Cinder vadit nebude, když budeme rychlé." Natočila jsem hlavu směrem, kde jsem tušila louku pod horami. Mohly bychom to stihnout tam a zpátky než se rozední. "Třezalka," představila jsem se a krátce zavrtěla ocasem, "a ty jsi?"

Naklonila jsem hlavu na stranu a hodila jsem na hnědou vlčici nedůvěřivý, ale starostlivý až sesterský pohled, který se vzápětí proměnil v pobavený úsměv. "Úkryt je trošku víc severně a tvoje máma byla v podzemí, zkoumat chodby," zavrtěla jsem hlavou. "Teď jsme vyšly ven. Viděla jsem ji jít ven z úkrytu do hor. Možná tě šla hledat." Nebo taky možná ne. Napadlo mě, že bychom ji mohly jít hledat, ale na druhou stranu bychom se mohly vzájemně míjet a chodit okolo sebe v kruzích. Když nemůžeme zajistit, že bude stát na jednom místě, bude lepší se usadit někde, kde ji nás napadne hledat. Zavést do úkrytu, to mi přišlo jako nejlogičtější řešení. "Chceš zavést do úkrytu?" zeptala jsem se a
mrkla na svou společnici. Třeba do úkrytu nakonec jít nechce a namísto toho chce první vidět tu louku.

<< úkryt
Vyšla jsem tedy z úkrytu na vzduch. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po okolí. Určitě nikomu neublíží, když se půjdu projít. Donést nějaké dřevo, podívat se, jak vypadají hranice, jestli nám nehrozí nějaká hrozba z venčí. S tím jsem se rozešla po území. Po cestě k hranicím jsem ale ucítila pach. Tohle vonělo jako vlče Cinder! Co dělalo venku, když Cinder byla celou dobu uvnitř s námi... Kde byl Xander? Není moudré nechávat děti jen tak venku v horách, co kdyby se jim něco stalo? Máma s námi byla neustále, pořád. A když ne máma, tak táta. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se za pachem. Brzy jsem mladou vlčici uviděla. Doběhla jsem k ní a podívala se na ni z výšky. "Ahoj, neztratila ses?"

Živé skály se mi nelíbily natolik, že jsem nechala ostatní zmizet v tunelech a jednoho mého sourozence odnesla voda. Osiřela jsem zde s Cinder. Přikývla jsem na její slova. Co když je ta velká zlá skála sežere? Musíme se vrátit zpátky a varovat kohokoli, koho můžeme najít. Sehnat posily. Vyběhla jsem tedy za Cinder nahoru chodbou do úkrytu, stejně jako jsme se prva dostaly sem do téhle divné místnosti se sochami a malbami na stěnách. Nemělo smysl zde ztrácet víc času. Rozhlédla jsem se po úkrytu. Přišlo mi, že jsou všichni zaneprázdněni. Zastavila jsem se tedy uprostřed hlavní místnosti a zakřičela, tak aby to slyšeli všichni a snad se toho někdo rozumný ujal: "Naše podzemí je živé, skály a sochy se hýbou a sestru vzala voda a zbytek zmizel v tunelech! Před námi tu žili měsíční vlci- nebo tak něco. Je to nebezpečné! Možná budou potřebovat pomoc!" Tím byla moje povinnost předat informace u konce a vyběhla jsem ven na území, rozdýchat to.
>> území

Hrozny, esp. Šalvěj a Kafka

Zašla jsem hlouběji do tunelu. Ve světle plamínku jsem si všimla, že stěny jsou... zvláštní, měly podivnou strukturu. Přišla jsem k jedné stěně trochu blíž a zamžourala na ni. Byla celá pokrytá symboly. Kolečka, srpky... Vlci? Měsíční fáze? Nebyla jsem z toho zrovna moudrá. Vlci s posedlostí měsícem. Zvláštní obsese, leda by pro ně byl měsíc živý, nebo měl nějaký konkrétní význam. Když na mě promluvila Kafka, otočila jsem se a přišla s osvětlením blíž k ní. Nejspíš našla něco zajímavého. "Co tam vidíš?"
Pak však vykoukla ven z tunelu. Otočila jsem se také tím směrem a zamračila se. "Zdá se mi to, nebo se ten prostor zvětšil?" zeptala jsem se zmateně. Pohyblivé skály? Co je to za nesmysl... Leda by přece jenom byly živé. Ne všechny skály, ale tyhle skály, tyhle stěny, tyhle sochy, tahle místnost... Pak dávalo smysl, proč Šalvěji a teď už i Mušli přijde smutná. "Eem, nechci kazit zábavu, ale pokud se tohle stalo tím, že se posunuly stěny, obživlý šutry jsou velký špatný a asi bychom měli jít pryč, než se to rozhodne nás rozmáčknout."
Šalvěj se ptala, co je to za znaky. "Já ti úplně nevím, ale vypadá to jako vlci co mají hodně rádi měsíc nebo tak něco. Třeba ho mají za boha... Jak vlastně vypadají bozi? Neměli by být poněkud živější a víc vlčí? Nebo ti vlci přišli z měsíce? Měsíční vlci... Uuu, třeba k nám spadli z nebe, jako ta Kiiho knížka."

Hrozny

Šli jsme chodbou, která vedla do velké místnosti. Mlčela jsem celou cestu a jen udržovala svůj plamínek, abychom viděli na cestu. Razer naši skupinku svěřil do velení Cinder. První se podívám na ni a pak se s hlavou plnou otázek podívám na Šalvěj. Kde se tady vzaly sochy? "To tady někdo postavil nebo to tak samo?" mrkla jsem po obou. Pak jsem přikývla na slova Cinder, že se vystřídáme ve svícení, až nebudu moct. "Zatím dobrý." S tím jsme se vydaly k nám přidělené soše. Obešla jsem ji kolem dokola, očichala... Byly tam jakési symboly, ale netušila jsem, co znamenají.
Nevšimla jsem si výrazu sochy. Všimla jsem si náhlého ticha, a zvláštního tunelu. Chvíli jsem do něj zírala. "Ukázat oblohu? Sochy přece nevidí." Místo řešení sochy jsem udělala pár kroků k tunelu. Zvědavost mi nedala, potřebovala jsem vědět, co je v něm, respektive za ním.

Hlavně Razer, Rainer. Jinak naše skupinka.

Zvedla jsem pohled na Razera. "Tunely? Zmapovat?" Natočila jsem slechy co nejvíc dopředu, protože jsem byla zvědavá. Nešlo tedy o mámu, ani o nemoc. Tady se plánovalo dobrodružství! A ne jen tak ledajaké. Takové, které by zajistilo, že se už nebudeme moct ztratit, když strčíme hlavu do nějaké díry, kam se chodit nemá. Zavřela jsem na chvíli oči a soustředila se na prostor na vrcholku hlavy. Během chvilky zablikalo a rozsvítilo se světýlko, malý plamínek, který měl fungovat jako čelovka, akorát svítící do všech stran, nikoli namířená dopředu. Bez váhání jsem vlka následovala do jedné z chodeb. Čím hlouběji jsme šli, tím víc se přenosné světlo hodilo.
Zastavili jsme se před jakousi dírou ve stěně. Ten dříve nemocný vlk, měl nějaké připomínky o vlčatech. "Kde tu vidíš vlčata? My jsme mládež!" ohradila jsem se. Už nejsme malincí, zvládneme procházku kamenným tunelem. Už jsme ani jako vlčata nevypadaly. "Nikdo se nikam nezatoulá." Po těch slovech jsem vklouzla do vykotlané chodby za Razerem.

Šalvěj, Razer a tak

<< území

Prošla jsem chodbou do hlavní místnosti. Zdálo se, že je tady rušno. Mou pozornost upoutala skupinka vlků, ve které jsem poznávala svoje sestřičky, nemocného vlka, co na tom byl předtím špatně a toho druhého, co přišel vyhnat zdravé vlky z místnosti nemocných. Zamračila jsem se, že s nimi není máma. Do této skupinky naprosto perfektně zapadala, dávalo by nejvyšší smysl, aby byla s nimi a řešila nemoc, ledaže... By nemohla. Rychle jsem doběhla k nim. "Ahoj," pozdravila jsem a trochu vyděšeně se podívala na Šalvěj: "Děje se něco? Je máma v pořádku?" Neslyšela jsem totiž předchozí rozhovor a z výrazů ostatních vlků jsem nedokázala vyčíst, o co tu jde. Narušila jsem jim snad poklidný rozhovor? Plánování lovu, seznamování? ...Nebo zase někdo umřel?