Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< ZL (přes Tajgu)
Už jsem se blížila k domovu, věděla jsem to, protože jsem tenhle les poznávala. Tady jsem si hrávala s mámou a sourozenci. Tady jsem poprvé potkala tátu. Bylo to až neskutečné, ty vzpomínky, byly tak blízké a přitom tak vzdálené. Zamlžené horečkou a časem. Prošla jsem okolo svojí hromádky větviček. Poznala jsem je jen podle hrudek ve sněhu. Odhrnula jsem sníh z jedné z hromádek. Jo, tohle byly moje klacíky, hezky seřazené za sebou. Byla jsem doma. V tom se k mým sluchům doneslo zavytí. Co se děje? Zvedla jsem hlavu od větviček, zamžilo se mi před očima... A tak jsem ji zase rychle sklonila, protože bych jinak spadla do sněhu. Promnula jsem si tlapkou obličej. Tohle byl snad zlý sen. Opatrně jsem se rozešla vpřed, ale už jsem nedokázala určit, kde to vytí bylo... Do úkrytu musím, tam určitě někdo bude. A když ne někdo, bude tam táborák a teplo. To by mohlo stačit.
>> úkryt

<< Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)
Teď bylo největší výzvou se neztratit. Nezabloudit v mlze, nezměnit kurz, jít stále rovně. Sníh a mlha, to není moc přívětivá kombinace. Zrovna když jsem se cítila pod psa. Ale zvládla jsem to, pomalým tempem, časté zastávky, šlo to, i když jsem se u toho dusila. Ovšem, když jsem se dostala k lesu už jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem nedokázala víc vzdorovat. Lehla jsem si k jednomu stromu, schoulila se tam do klubíčka a usnula. Probudil mě další záchvat kašle. Takhle to nešlo. Znovu jsem se posbírala ze země a šla dál. Jako by les vycítil, že mi není dobře, nehrál na mě žádné triky. Žádné mizící stromy, žádné pohyblivé kořeny, žádné větve, které by se naráz objevily v cestě. Byla mi to procházka růžovým sadem, kdyby se mi nějakým záhadným způsobem nezhoršili symptomy nemoci. Kašlala jsem hůř, než mimo les. Možná to bylo magickou náturou tohoto místa... A nebo jsem se prostě přichladila v horách.
>> Alatey (přes Tajgu)

<< Nejvyšší hora (přes portál na ČL)
Přišla jsem blíž ke světlu. Nevím, co jsem od toho očekávala. Zdálo se, že na druhé straně jsou nějaké hory, ale byly to jiné hory, než ty, kde je Alatey... Musela jsem to zkusit. Nebyla jsem ani překvapená, že existuje něco jako brána na jiné území. Narodit se v jiném světě vás hold poznamená. Prošla jsem jím. Na druhé straně bylo víc sněhu než na opačné straně, ale to se dalo čekat. I větší zima. Být zdravá, nebyl by to problém. Takhle jsem se ale klepala jak ratlík. Chtěla jsem se schoulit do klubka a nepokračovat. Záchvat kašle mi připomněl, že je to špatný nápad. Jestli tu zapadám sněhem, umřu tady. Budu tam, kde je teď Heřmánek... Ne, ani nápad. Díky výšce jsem viděla docela dost. Věděla jsem tedy, kam musím jít. Přímo rovně, pořád na západ. Pomaličku jsem začala slézal hory dolů a každých pár metrů si dělala přestávky, dokud jsem se nedostala až dolů na pláně.
>> Začarovaný les (přes Mlžné)

<< Ostříží zrak
Když jsem znovu otevřela oči, všude okolo byl sníh. Jak dlouho jsem musela spát? Bolela mě hlava, celé tělo jsem měla ztuhlé, musela jsem mít teplotu... Hepšík. No nazdar. Pšíkat a kašlat zároveň, to mi byl čert dlužen. Nějak jsem se postavila na nohy. Musím domů. Potřebuju léčitele. Mámu, ideálně. Určitě bude vědět, co se mnou dělat.
Přešla jsem pomalým tempem pláň, obešla rokli okolo pobřeží a po dalším broděním sněhem jsem se zastavila před velkou horou, která se tyčila až do nebe. Potřebovala jsem se vydýchat. Dusila jsem se, chůze mě vyčerpávala, ale byla jsem odhodlaná jít dál. Na tuhle zrůdnost ale nepolezu. A tak jsem prošla po pobřeží okolo ní, přímo na louku za ní. Byli tu nějací vlci, ale vyhla jsem se jim. Chvíli se mi zdálo, že jsem udělala hloupost, že pevnina nenavazuje, ale pak jsem si všimla světla...
>> Sněžné tesáky

<< Daén
Po chvíli jsem se musela posadit. Nebylo mi dobře. Potřebovala jsem přestat kašlat. Světlou stránkou je, že jsem došla až na okraj lesa. Rozhlédla jsem se okolo. Kudy se nejlíp dostat domů? Mohla bych jít přes hory, ale necítila jsem se na dlouhé putování přes skaliska. Teoreticky bych mohla dojít domů, kdybych to obešla kolem dokola. Předpokládalo to, že je pevnina obou ostrovů propojena z obou stran. Tak nějak jsem v to doufala, chtěla jsem v to spoléhat. Kdyby ne, můžu se vždy vrátit a jít tu štreku opačným směrem, přes hory... Teď se mi ale nechtělo chodit nikam. Jakoby mě něco táhlo do říše snů. Ušla jsem takový kousíček a už jsem byla unavená? Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem poslechla své tělo. Lehla jsem si pod strom a usnula...
>> Nejvyšší hora

Dívala jsem se za tátou, jak odešel. Pak mě chtěl opustit i Citrónek. Jo, asi měl pravdu. Já bych se taky už měla vrátit domů. Byli jsme tu příliš dlouho, budou se o nás strachovat. Shine si pro nás nepřišla, co když neví, kde jsme? Co když neví, kde je území Daénu? Nebo se něco stalo. Dostala jsem strach... Svůj úkol jsem splnila. Váčkova byla zasazena. "Já bych taky už měla jít... Domů. Kdybys uviděl tátu, nebo kdyby mě hledal, řekni mu, prosím, že jsem šla zpátky do Alatey." Ještě jsem si jednou vlka prohlédla. Musím se mámy zeptat, jestli něco o nějakém ztraceném sourozenci neví. Tak či tak, byla jsem příliš tvrdohlavá na to ho přestat považovat za brášku jen tak. "Tak se měj, bráško. Zas někdy přijdu!" rozloučila jsem se. Nějak mě u toho zaškrábalo v krku. Nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost, otočila jsem se a odešla. Kašlat jsem začala až když jsem zmizela mezi stromy. Nebylo to moc příjemné... Opravdu jsem potřebovala domů.
>> Ostříží zrak (les alf)

Zamrzelo mě, že se Cithrian prostě jenom tak vzdal. Neslyšel mě snad? Jiný svět? Mnoho vlčat? Haló! Kdoví jak jsme se odtamtud dostali na ostrovy. Mohl se prostě přenést na špatné místo a pokud byl nalezen jako malý v zimě, tak by to ani nevadilo, že jsme se narodili na podzim. Ani táta na to nijak nereagoval. Copak mě neslyšeli? Nebo mi prostě nevěřili... Ale já říkala pravdu. Máma by mi to potvrdila.
"Jo, váčkovka duhová. Tak by se jí mohlo říkat." Egocentricky jsem si samozřejmě myslela, že můj název se ujme, protože jsem ho používala už dlouho a nebudeme přeci měnit něco "zavedeného". "Sladké? Hm..." Začala jsem silně uvažovat, že rostlinku taky ochutnám.
Chtěla jsem jednu vyhrabat, ale Zinek nás zastavil. Podívala jsem se na něj překvapeně, jak to asi myslí, že si s rostlinou promluví? A ochutnávání mi bylo zatrhnuto. Svěsila jsem uši. Když to bylo sladké a dobré, tak to nemuselo být jedovaté, ne? Dál jsem ale byla zticha, protože jsem chtěla vědět, co rostlina tátovi řekne a jak taková komunikace s rostlinami probíhá.

Poslouchala jsem, co k tématu rodina, měli co říct oba vlci. Táta vyjmenoval jména svých předchozích dětí. To bylo zajímavé. O to bylo zajímavější, že si myslel, že jsou mrví, zatímco to minimálně jeden z nich přežil. Anser, Minkar, Mirach... potřebovala jsem si jejich jména zopakovat v duchu, abych si je zapamatovala. Přece potřebuju poznat rodinu, až ji potkám. Ale zatím na tom nebylo nic těžkého. Stačilo se správně dívat na kožíšek a oči. Já jsem bílo-šedo-černá, stejně tak bráškové a sestry, stejně tak táta, stejně tak Citrón, ale ten měl navíc žlutou a temně hnědou. Ale Shine má taky zlaté a zelené znaky. A teta Stina taky byla bíločerná a měla červené oči, jako já, s stejně jako strýček Einar a strýček Vidar. A vůbec. Cithrian mi do vzorce hezky pasoval. Neviděla jsem důvod, proč by se nemohl jako malý zatoulat. Bylo nás mnoho a ke všemu... Byl tady ten divný sen, o kterém máma tvrdila, že nebyl sen. Až ve mě málem hrklo, když se Citrónek zmínil o jiném světě. Že ta rostlina pochází z jiného světa, jako i ta knížka. Dávalo to smysl, samozřejmě, ale předtím jsem nechápala, jak to myslela s tím požehnáním od toho jejího 'lepšího' boha. Táta tam s námi nebyl. Nemohl nic vědět. "Já... Já jsem asi taky z jiného světa. Bylo to zajímavé místo. Vlci tam měli na sobě oblečení a spali v domech a tak. Myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo a na to, co se dělo doopravdy jsem zapomněla, ale máma říkala, že to sen nebyl. Možná... Pocházíme ze stejného jiného světa, jako tahle rostlina a proto jedno semínko dala ta knížka zrovna mě. Proč by to jinak dávala vlčeti, když to mohla dát komukoli jinému?"
Moje náhlé prozření téměř překrylo radost z toho, že bychom si Cintrónka mohli adoptovat, pokud tedy není ztracený sourozenec. Nějak jsem měla pocit, že nás tam v tom druhém světě bylo víc... Ale nebyla jsem si tím jistá. Byla jsem příliš malá. "Díky tati," zavrtěla jsem dodatečně ocáskem. Určitě se mu se mnou a sourozenci bude líbit. Musí mi pomoci najít vlastní úkryt, kam si schovávat poklady.
Pak jsem uslyšela cizí hlas, který se ptal na váčkovku. Trhla jsem hlavou k temně zrzavé vlčici. "Ano, přinesla jsem ji sem ve váčku jako semínko," vysvětlila jsem, "má uzdravit magii ostrovů. Odnikud neprosakují, zasadila jsem je. Tedy jednu. A ona se rozmnožila. Velmi rychle." Nějaká země mrtvých, co to bylo za blábol. Jestli se v zemi mrtvých rodila vlčata, tak budiž, ale já si připadala být živá ažaž.
"Jo, to je zajímavé. Dává to smysl. Je jako pumpička, vsákne energii z ostrovů, zpracuje, přefiltruje a pak ji vypustí zpátky! Čistička to je... Ale váčkovka duhová zní líp. Duhovka by se mohla plést s očima, to asi radši ne. Nebo váčkovka magická, víš co, přece jenom to je její účel, jak říkala ta knížka, a já jí věřím, že říkala pravdu, protože kvůli našim ostrovům riskovala, že se utopí v moři a že ji sežerou kostatky, jako se to stalo Heřmánkovi."
Pak táta odešel za tou vlčicí s šálou. Asi si se svou alfou potřeboval urgentně promluvit. Nějak jsem zaslechla něco o Meduňce, ale nedávala jsem pozor, měla jsem plné tlapky práce s řešením téhle záhadné rostliny a vůbec celé téhle situace s nemocnou magií. “Možná jsme první. Ale nevím, možná někdo byl rychlejší a už ji zasadil.“ Neměla jsem křišťálovou kouli, abych vyvěštila, co se stalo se zbytkem semínek. Doufala jsem, že ti dospělí, kteří je dostali, měli dost rozumu, aby je zasadili co nejdřív a správně. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí úzkost, čím víc jsem na tím uvažovala. Co když to neudělali? Co když to udělali špatně? To už nikdy nebudeme mít magii? Ne, s tím jsem se nehodlala smířit. Potřebovala jsem na situací mít kontrolu, dohlédnout, že se všechno splní a všechno bude na svém místě – tedy váčkovky, v zemi, zasazené, ideálně každá v jiném rohu ostrova. A ještě ideálně seřazené v záhoncích v jedné řadě, i když si ta rostlina dělala, co chtěla. “Co se stane, když jednu vykopu a zasadím ji znovu na jiném místě?“ zeptala jsem se Cithriana. Kdybych je rozesadila na vícero místech, nemusela bych se strachovat, že je některý expert nezasadí, a ještě k tomu jsem mohla zařídit, aby rostly hezky v lajnách.

"Hm? Proč by nebyl, mě nepřijde ani moc mladý, ani moc starý," ohradila jsem se na tátovu poznámku, ale tahle debata mě rychle přestala zajímat. "Já mám těch sourozenců ještě víc?" podívala jsem se překvapeně, až jsem zapomněla hrabat. "Kolik nás je? Jak velká je naše rodina? To by se mohlo strýčkovi líbit, kdyby se všichni nastěhovali k nám. Mě by se to taky líbilo," víc vlků, které bych mohla šikanovat svou existencí, tedy, "byli bychom tak všichni pohromadě a nemuseli bychom se ničeho bát. Ani kostatek." S tou vzpomínkou jsem na moment sklopila uši, ale hned je nastražila v překvapení. Co to bylo? Musela jsem si promnout oči, několikrát zamrkat a odstoupit od místa, kde bylo semínko zahrabané, protože se zem začala pohybovat. Jen jsem se zaslzenýma očima mžourala, co se to děje. "Váčkovka je duhová? A... jsou to váčkovky? Mnoho váčkovek!" Voněla tak omamně, až jsem měla chuť to ochutnat. Natáhla jsem jazyk k jednomu lístku, ale mezitím stačil uschnout. "Pf. Moc zrychlená váčkovka." Musela jsem to opakovat několikrát, než se mi podařilo zachytit jeden lístek ještě čerstvý. "Zajímalo by mě, jakým způsobem tohle uzdravuje magii... Třeba, když to sním, budu umět kouzlit líp? Určitě to nemůže být jedovaté, když nám to má pomoct... Taky nám toho ta knížka mohla o té rostlině říct víc. Kdoví, kde je jí teď konec, kdo nám řekne, co máme dělat dál? To se tady budeme jenom dívat, jak váčkovka umírá a roste, nebo půjdeme dohlédnout na ostatní, že svou zasadili taky?"
To už bylo váčkovek všude plno, až přestaly sesychat. Asi jsem s tím olizováním mohla chvíli počkat, ale to jsem nemohla vědět, že to za chvíli přestane. "To bylo zvláštní. Asi nějaký mechanismus rychlého rozmnožení, aby ji nestihlo nějaké zvíře sežrat. Možná to očarovala ta knížka pomocí toho svého Kaberkohosi, aby to tohle dělalo."

Úplně jsem přehlédla nějaké měření pohledem nebo, že by se tátovi můj ztracený bráška nelíbil, protože mě zajímaly zcela jiné, důležitější věci. Vyslechla jsem si Zinkovu instruktáž a přikývla. Přišlo mi to až příliš jednoduché. Magii zemi sice neovládám, ale strčit semínko do důlku? To nezní jako velká věda, to bych možná zvládla i bez pomoci... Ovšem, ihned jsem narazila, když jsem chtěla váček se semínkem sundat z krku. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo mi to přetáhnout přes hlavu. Asi mi to ta paní knížka uvázala moc na těsno. Anebo mi narostla hlava. Namísto toho jsem procpala šňůrku do tlamy a rozkousala ji. Nebylo to vůbec elegantní a teď už váček znovu na krk nenasadím, ale co naplat. Vzala jsem spodní cíp váčku do zubů a zatřepala jsem jím nad důlkem. "Ten váček tam mám nechat taky?" Co já vím, třeba měl působit jako nějaké magické hnojivo. Nemělo to tedy v tom obalu zůstat? Ne, to v instruktáži nebylo. Tam bylo jenom semínko, ne váček. Tak jsem se dala do zahrabávání. "Bráško, pomož mi s tím. Ať je dobře zahrabané."

"Možná..." než jsem ale dokončila myšlenku, mezi stromy se vynořil šedý vlk. "Tati!" Jo, ošetřování zranění je důležité. Jak se mohli dospělí vlci při lovu zranit natolik, aby potřebovali ošetřit, jsem sice nechápala, ale asi to šlo, pokud šli po něčem s velkým parožím a silnýma nohama. Moje původní představa silných, nedotknutelných dospělých asi nebyla příliš realistická.
"Odcházet, nene, mám tady Citrónka, nechci jít pryč, máma si pro nás má stejně přijít. Potřebuju zasadit tu rostlinu, ale nechci to udělat špatně. Chci pořád umět kouzlit." S těmi slovy jsem ukázala na váček na krku. "V jaké hlíně taková magická rostlina roste? Jak moc se musí zalévat?" Vlastně mimo fakt, že měla uzdravit magii a navrátit jakousi rovnováhu ostrovům, jsem o ní nevěděla vůbec nic. Pak táta popsal nějakou moji sestru. Zamyslela jsem se, abych si představila, koho to popisuje a odpověděla: "Jo, to by mohla být Meduňka. Neztratili jsme ji po cestě sem?" Ne, že bych si příliš všímala, kdo všechno s námi šel, ale měla jsem pocit, že v jednom bodě s námi byla a pak zas ne.

<< Furijské hory (přes Les alf)
Jak blázen jsem seběhla z pohoří do lesa a pak pak jím klusala až na území smečky. Nechala jsem svého staronového brášku za sebou, jak jsem měla na spěch. Měla jsem strach, že se stane něco zlého, pokud tu kytku konečně nezasadíme. Na území jsem vtrhla jak velká voda a hned se dala do hledání Zinka. "Táátííí!!!" volám, křičím, ba přímo hulákám, div si nevykřičím hlasivky. "Tatíí!" S tím jsem pobíhala tam a zpátky, ale nebyla jsem příliš úspěšná. Copak jsou pořád na lovu? Tak dlouho přeci ten lov trvat nemohl. Leda by jim to moc nešlo. Alatey umí lovit líp. Jsme prostě lepší. Až teď jsem se ohlédla, jestli jsem Citrónka neztratila. "Jestli tu táta není, půjdu to zasadit sama. Nechci nemoct kouzlit, já chci dělat ohýnky." Začínala jsem být netrpělivá, ale zároveň si uvědomovala jisté riziko, kdybych náhodou semínko zasadila špatně a ono nevyrostlo a uhynulo a pak by už nikdy žádný ohýnek nebyl a to bylo jaksi to poslední, co bych chtěla.

Přikývla jsem. Chápala jsem, že by měl jít za smečkou. Já asi taky měla jít za tátou, jako hodná dcera. Možná už měli dokonce doloveno a teď se o mě bál. Nemluvě o váčkovce, ajajaj, tu jsem myšlenkama sadila už taky hezky dlouho.
Hrabala jsem tedy dál, dokud okolo sioby nevznikl hezký důlek, uprostřed kterého ležela cibulka rostliny. Odstoupila jsem od ní dál. "Můžeš ochutnat." Byla jsem osobně také zvědavá, jak to chutná. Taková hezká barevná kytička, úplně lákala k ochutnání. Tak jsem zase přišla blíž k ní, natáhla krk a mírně odhryzla kousek předními zuby, jak tak, aby z ní vyteklo trochu šťávy. Tu jsem pak degustovala jako by šlo o výběrové víno. "No, není to nic moc."
Pak přišla řada na zahrabání rostlinky zpět do hlíny, to bylo skoro hned. A pak rychle valit na území, ať nás naši nehledají.
>> Daénská smečka

"Týjo, křídla?" zeptala jsem se s hvězdičkami v očích. "Ono je to asi tím, že jsem to prostě chtěla, protože se mi líbilo a ne proto, že jsem chtěla křídla," okomentovala jsem problematiku nedostatku informací při nákupu k prodanému předmětu. "Nenapadlo mě, že by to mohlo něco dělat... Počkat, fuj! Jíst to? To je škoda hezkého peříčka." Asi obětuju křídla a raději si peříčko vystavím v úkrytu vedle kvítka. Sušená třezalka, peříčko a... Ještě nějaký ten kamínek by se hodil. A klacík. Nějaký hezký. Akorát se mi nelíbilo pomyšlení na to, že by si s tím pak chtěli moji sourozenci hrát. Měla jsem strach, že by mým věcem "ublížili". Chtělo to mít nějakou vlastní skrýš. "Chtěl bys se mnou potom jít skrýšku?" Moc jsem nepřemýšlela nad tím, jestli by strýčkovi můj ztracený sourozenec na území vadil. Rozhodně jsem svůj úkryt na věci chtěla poblíž domovu.
"Dobře, to zní jako plán." Tak jsem začala okolo rostliny hrabat, dokud se neobjevila aspoň půlka cibulky, pak jsem rostlinu chytla co nejníž do zubů, ale moc mi to nešlo. Měla jsem strach zakousnout se do ní, jednak abych neublížila rostlině, jednak abych neublížila sobě; tak jsem se vrátila k hrabání.

"Asi nevíš na co to pírko je? Jsem si myslela, že bude hezká ozdoba, ale ani není pořádně v srsti vidět." Potřebovala jsem se ujistit jestli jej vůbec ještě u sebe mám, na chvíli jsem se lekla, že jsem ho ztratila, ale ne, asi bylo nějakým způsobem zázračné, podobně jako šedé kamínky, které si ode mě šedý vlk vzal a to jsem ani nevěděla, že je mám. To vědět, tak si je vystavím hezky v řadě v úkrytu, ale nějak se mi nepodařilo odhalit, odkud je Wu sebral, jak se k nim dostal. Žádná výstavka kamínků pro mě... "Opravdu?" mluvila jsem asi příliš moc, tak jsem zapomínala, co jsem už řekla nahlas a co jen v hlavě. "Ochutnat? Tak můžeme ji vytrhnout a můžeme zkusit, jak chutná cibulka. Ale to by potom uschla. Takhle je hezčí."