Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Třezalka - 3 % ke schpnosti lovu a 3 % k síle
Ingrid - 6 % do síly
Rain - 2% síla (kde je místo po zapsaní odznaků a navýšení hranice)
Stray - převést na 3 kšm
Děkuju ^^

(dokud se to nebude motat s miniquesty tak klidně víc takovýhle akcí)

<< Les Alf
A tak jsme se vydali do hor. Přikývla jsem. "Wu? To je ten šedý vlk s vozíčkem? Ano, ten mi dal peříčko. Táta nás k němu zavedl."/b] Ubohý obchodník tuhle malou pohromu určitě rozdýchával ještě do teď. No, určitě by neuvítal, kdybych mu šla opět olizovat lahvičky, jako předtím.
"Nene, nevím odkud přišla. Možná jo, ale v Alatey určitě ne," okomentovala jsem princeznu, nyní omegu. Pokud jsem si pamatovala dobře, říkal někdo, že se přidala až nějak pak? Dávalo by to smysl, proto ještě neměla funkci, takže nebyla jako strýček Vidar. "Je léčivá. Máš to rozkousat a pak rozetřít do rány." Nebo tak nějak to táta říkal. Brzy jsme byli v horách. Pak už bylo jen třeba se chvilku dívat okolo a zanedlouho jsem ji zahlédla. "Hele!" přiběhla jsem k rostlině. "Tohle je ona, ta sioba. Je... Jedovatá a léčivá... Jak to bylo... Vršek jedovatý, cibulka léčivá? Tak nějak to bylo."

"To jo, strýček na mě určitě bude hrdý! Mi pak půjdou snáz i složitější čarování, když budu trénovat sama!" Když už byla větvička úspěšně zapálena, bylo na čase se uklidnit a vrátit se ke konverzaci o princezně a o bylinkách. Oklepala jsem se, abych ze sebe dostala nadšení. "Já doufám, že jo. Myslím, že chce z omegy pryč a na lepší post se dostane, jen když se polepší a pokud zas něco vyvede, myslím si, že by ji už strýček vyhnal. Takže nemá na výběr." Pak jsem se šla podívat na to zelené, co Citrónek našel. Vypadalo to stejně, jako to, co nám ukazoval táta. Pro jistotu jsem se sehla a podívala se na to pořádně. "Jojo, to je ono. A na tu siobu se tedy můžeme jít podívat. Budeme hned zpátky, tak by nás nemuseli hledat. Stejně teď řeší ten lov nebo tak něco." A váčkovka mohla ještě chvilinku vydržet. Stejně by ve tmě nevyrostla, ne? Rostlinky ve tmě většinou neprosperují, i když tohle byla speciální rostlinka. Pak jsem se rozešla do hor. "Pojď, bráško, najdeme tu siobu!"
>> Furijské hory

"Mm hm!" přikývla jsem razantně na souhlas. Strýček mě určitě čarovat naučí a potom je to jen otázka přejítí té štreky, kterou nás celý den vláčel táta. "Asi ano. Já bych ji ve smečce asi taky nechtěla, kdybych byla alfa, ale strýček je hodný, tak z ní jen udělal omegu, aby se nad sebou zamyslela." Pak přede mne můj nový bráška postavil klacík na kámen. Podívala jsem se na něj, na větvičku, pak znovu na něj. Nikdy jsem to nezkoušela... Co když něco pokazím? Posadila jsem se před kámen. "Asi bych mohla... A ta sioba roste v horách, táta nám ji ukazoval tuším tam nahoře," ukázala jsem tlapkou někam před sebe, kde jsem tušila, že hory jsou. "Klidně ti ji můžu ukázat potom. A plazivce nám ukazoval v lese za horami. To je taková rostlinka, co se plazí po zemi a tak, jako had, ale ne úplně, protože se pohybuje velmi pomalu, růstem. A lísky má bíle kropenaté. Myslím, je léčivá... Možná roste i tady, táta říkal, že je to plevel."
Stačilo povídání o kytičkách. Přede mnou ležela výzva - zapálit větvičku. To by se asi Lissandře nelíbilo. Ale budu opatrná a nikomu neublížím, třeba se mi to ani nepovede... Upřela jsem na ni pohled a zhluboka dýchala, to abych zklidnila myšlenky a mohla se plně soustředit na čarování. Přišlo mi, že je větvička moc daleko, tak jsem nad ni dala tlapku. Po chvíli jsem pocítila nával tepla v tlapce a cítila jsem, jak to teplo postupuje vzduchem na větvičku. Větvička se zahřívala, až z ní začalo doutnat. Ještě chvilku a objevily si první uhlíky, které uhryzávaly dřevo z větvičky, ale žádný plamínek... No, nehodlala jsem to vzdát, tak jsem vůči větvičce pořád mířila magii a do toho na ní mírně parkrát foukla... A hle! Ohýnek! Plamínek větvičku rozpůlil, vytvořil tak dva malé plamínky, které užíraly okraje klacíku a pak s velkou slávou zduchly a nechaly po sobě zase jen žhavé uhlíky a popílek.
Překvapeně, ale hrdě jsem se podívala na Citriana. "Ono to funguje! Já to umím!" Samou radostí jsem vyskočila na nohy a za intenzivního vrtění ocáskem pobíhala a poskakovala okolo ubohého vlka. "Já to dokázala, Citrónku!"

"Určitě ti je ukážu, až mě strýček naučí, jak se to dělá " vrtěla jsem ocáskem a usmívala se od ucha k uchu. Nešlo skrýt, jak moc se těším, až mi to půjde tak, jak Einarovi. Pak se mému novému bráškovi rozsvítila ouška. "Jé!" zvolala jsem a natáhla krk, ať se blíž podívám, jak to funguje. Mírně jsem se toho dotkla čumákem. Nehřálo to, jen svítilo. Tak jsem se odtáhla a pokračovala: "Strýček dokonce umí vzplanout. Udělal to jen jednou, když se jakási vlčice prohlašovala za princeznu a udělala ostudu před celou smečkou. Asi to bude fungovat podobně jako tvoje svítící ouška." Tak mě napadlo, mohla bych si já zapálit ouška studeným ohněm? "Dobře. A tu šóbu... Tedy vlastně siobu," nějak mi do paměti vzklouzla zkomolenina vytvořená sourozenci, "taková fialovorůžová s léčivou cibulkou, ale jedovatým zbytkem, tu znáš?"

"Jo! A ne jednoho. Nevím přesně, asi od mámy?" Pořádně jsem nerozuměla jak to strýčkování vlastně skutečně funguje, ale měl červené oči a strýček Vidar taky, takže museli být moji strýčkové. A dávalo by to smysl, když byl táta tak dlouho v tahu. "Oh, aha," podívala jsem se na něj docela překvapeně, ne proto, že by rostlinky mohlo něco bolet, spíš jsem chtěla podpalovat větvičky a dělat táborák v úkrytu. "Já radši ty levitující kuličky. Nebo v jeskyni uhýnky na teplo a světlo."
"Nene, v moři to žije," odpověděla jsem, kostatky by se do takého jezera nevlezly.
Jít za tátou, ale počkat. Jo, to by šlo. Dávalo to docela smysl. "Tak si můžeme zatím povídat. Třeba o lumině, to je taková modře svítící rostlina, co je tady v úkrytu smečky. Špatně se u toho usíná, jak to svítí. Lumina jeskynní prý. Asi rostne jen v jeskyních."

"Nene. Z Alatey," uvedla jsem věci na pravou míru. "To je smečka v horách, daleko na severu. Vede ji strýček Einar. Slíbil mi, že me naučí čarovat s ohněm," zavrtěla jsem ocáskem. Moc jsem se těšila na zakládání ohýnků a udržování smečkového táboráku. "Tyhle ano. Tyhle kostatky jsou totiž opravdu obrovské ryby s mnoha ostrými zuby!" Ale teď byl čas na kytičky. "Samozřejmě," připadala jsem si být teď velmi chytrá, "jsem si jistá, že táta jich zná i víc. Můžeme se ho potom zeptat. Ale jo, váčkovku první... Nebo první lov?" zeptala jsem se naklonila hlavu na stranu. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli je důležitější mít první ulovenou kořist a mít jídlo, nebo první sadit váčkovku a zachraňovat magii. Pak jsem se otočila, udělala pár kroků směrem ke smečce, zastavila a podívala se na Cithriana. "On je problém v tom, že nevím kde se takové váčkovce daří. Myslím, že bychom se měli první zeptat táty, jestli o tom neví víc."

Podívala jsem se okolo. Jo, tohle lítající svítící. "Máma je daleko. Myslím. Šla do Namarey, myslím. To je nějaká zvláštní smečka." Zkusila jsem se zamyslet, co vlastně ještě o té Namarey vím, ale nenapadlo mě nic dalšího. "Kostatky jsou velké černobílé ryby, které jedí vlky!" vysvětlila jsem Cithianovi. Měla jsem hrůzu v očích, jak jsem si vybavila jak obří ty potvory s obřími čelistmi. "Ano! Paloučnatku už znám. Ta je žlutá a jedovatá. Ještě nám táta dneska ukázal plazivce, siobu a luminu. A ano, váčkovka je taky kytička. Ale zatím je jenom semínko. Musí se zasadit, aby z ní byla kytička." Zavrtěla jsem ocáskem, když řekl, že půjde váčkovku zasadit se mnou. "Táta je teď u té... U Lissandry," ukázala jsem tlapkou za sebe. "Prý se tam bude dít něco důležitého. Asi lov? Nevím, ale je tam spousta vlků."

"Na světlušky?" podívala jsem se na něj překvapeně. "Ne, chtěla jsem jít za mámou, aby jsme šli domů. Nemůžu spát," vysvětlila jsem mu neurčitě. "...Kostatky mi dneska ráno odnesly brášku Heřmánka." Jo, po tom by měl špatné spaní kde kdo. Na Daén jsem přikývla. "Mm-hmm, táta je léčitel. Vlastně nám dneska ukázal spoustu zajímavých bylinek. To mi připomíná, že potřebuju zasadit váčkovku. Je to důležité." Asi jsem chudáka Cithriana pořádně zmátla. "Jsem Třezalka." Pak jsem si ho obešla a očuchala znovu. Jo, klidně mohl být příbuzný. Klidně i starší bráška. "Asi jo. Voníš stejně jako táta." Otázkou je, co teď? Spánek mě už úplně přešel. "Nechceš jít se mnou váčkovku zasadit?" věnovala jsem mu prosebný pohled a položila tlapku na váček, co jsem měla na krku. "Závisí na tom magie celých ostrovů."

<< Daén
Ospale, ale jistě jsem si to šinula rovnou za nosem, přesně tak, jak jsem si pamatovala, že jsme s tátou přišli. Rovnou do hor. Občas jsem zívla, ale byla odhodlaná dostat se zpátky. Nemohla jsem spát mimo domov. Les byl tmavý, ale i ve stínu stromů svítili světle vyšlapané cestičky. Dívala jsem se tedy hlavně pod nohy, abych nesešla z trasy, když v tom jsem do něčeho vrazila. Ucouvla jsem a zvedla pohled. Byl to vlk! "Promiň! ...Kdo jsi? Ty jsi z tátovy smečky?" Vzpamatovala jsem se docela rychle, na to, že jsem ještě před chvílí napůl spala. Hned jsem nového vlka začala očuchávat. Vypadal šedě, až na pár světlých znaků. "Ty jsi taky rodina?" Nějak jsem začala nabírat dojmu, že skoro každý vlk je moje rodina. Smečka je přece něco jako rodina, a teď jsem byla dovedena do další takové rodiny. Sice tady nebyl žádný červenooký strýček, maximálně tak tetička, ale to ještě nic neznamenalo. Táta tady mohl mít svoji rodinu. Byl cítit podobně, ale nedokázala jsem určit proč.

hlavně Zinek

<< úkryt
Docourala jsem se líně zpátky za tátou. Sedla jsem si vedle něj, zívla a zašátrala po něm tlapkou. "Viděla jsem lumeny," oznámila jsem hrdě. "Ale chce se mi spát, půjdu si najít nějaký strom, u těch rostlin se mi nedá usnout." Potom jsem se podívala po přítomných. Něco se plánovalo a já nechtěla překážet. "Dobrou noc," řekla jsem do éteru a pak se otočila a zamířila k hranicím, tou cestou, kudy jsme sem přišli. Nechtěla jsem jim překážet, až se budou domlouvat na kdoví na čem... A hlavně, upřímně, jsem neměla zapotřebí poslouchat je. U toho se taky špatně spí. Našla jsem si hezké, tiché, odlehlé místečko pod stromem, pod ním jsem se stočila do klubíčka, zavřela oči a usnula.
Nespala jsem ale dlouho, něco mě probudilo. Nejspíš zlý sen, zašustění stromů, zahoukání sovy, kdoví. Prostě jsem byla vzhůru. Nelíbilo se mi, že nejsem doma. Nemohla jsem přece spát bez mámy a sourozenců, někde na opačné straně ostrovů. Mému ocd se to nelíbilo. Takhle to přece být nemělo. Musela jsem to napravit, jít domů. Vstala jsem, a vydala se hlouběji do lesa. Říkal přeci, že si nás máma vyzvedne, nebo se máme stejnou cestou vrátit domů. No nemůže být zase tak těžké, že ne? Třeba mámu po cestě potkám... Ach, tyhle náhlé změny, fuj.
>> Les Alf

<< území
Našla jsem ho! No, trvalo mi to, ale nebylo to nakonec až tak těžké. Vedla tam spousta pachů a navíc, mírné světlo lumin vchod v kontrastu stínů lesa docela prozrarovalo. Strčila jsem do něj hlavu. Jenom jsem nakoukla. Nezdálo se, že by tam byl někdo uvnitř... Možná dál byl, ale na kraji ne. Snad mě nikdo neuvidí. A jestli jo, tak se na mě nebude zlobit, že tu jsem. Jak to táta říkal? Kdyžtak jsem tu s ním, s léčitelem této smečky. První jsem si pořádně prohlédla svítící rostlinky. Velmi zajímavé. To by se nám hodilo v Alatey taky. Ale máme ohýnek, ten je taky svítící a moc hezky hřeje. Květinky nehřály. Nakonec jsem se smotala do klubka a pokusila se usnout...
To jsem po chvíli vzdala. "Jak tady s těma kytkama můžete spát?" zeptala jsem se naprázdno. Zvedla jsem se a odešla zase zpátky, postěžovat si tatínkovi, že má špatnou smečku, že se v jejím úkrytě nedá spát. Tolik světla...
>> území

<< Furijské hory
"Tohle je Daén?" zavrtěla jsem ocáskem, když táta ukázal na les okolo. To tu určitě budou hranice a značky. Tak jsem se jela očuchávat zem a každý strom, ale nezdržovala jsem se moc. Potřebovala jsem se držet co nejblíž od táty a naší skupinky. Nechala jsem se informovat a pak, když jsme byli dál, hlouběji v území smečky, vesele jsem cupitala za Zinkem, ani mě nenapadlo si jít lehnout. Je možné, že pak usnu v sedě, ale zvědavost mi nedovolila jít jen tak spát.
Byla tady ta Lissandra a další vlci, kterým táta předal znalost o rostlince. Na tu se pak musím podívat. "Ahoj!" pozdravila jsem a běžela k Vinovi a začala ho očmuchávat. Pak jsem obešla Lissandru, zastavila se za jejími zády a taky ji očuchala. Ta byla zajímavá, barevná, s šálou okolo krku. Neodolala jsem a dotkla jsem se toho špičkou jazyka a degustovala. Takže červená chutná i takhle? Bylo to zvláštní. Pak mě zaujaly její náramky. Zírala jsem na ně, zatímco táta povídal o Alatey. "Jo, to je strýček Einar! Naučí mě dělat ohýnky a vzplanout!" přidala jsem své a nadšeně vrtěla ocáskem.
Po nějaké době mi sezení se mi ale začalo chtít spát, tak jsem se zase zvledla a šla hledat úkryt, abych se podívala na luminy a mohla se prospat.
>> úkryt

<< Severní hory
Hvozdík odůvodnil ožužlávání mého ucha jako pomstu. "Aha...?" Nebyla jsem si jistá, jestli úplně chápu, proč se mi mstí za to, že jsem ho ochutnala a pak nechtěla, aby spadnul. Vybrala jsem si jeho přece, protože ho mám ráda, a pak ho držela, protože jsem o něj nechtěla přijít. Nějak mi nedošlo, že by mu to mohlo být nepříjemné.
S tátou jsem ale zatím byla nad míru spokojená, protože se mi dostávalo odpovědí na moje otázky i na otázky sourozenců. Brzy jsme dorazili k nějakému jezeru, které bylo v údolí. No, jako by se mi nikdy nábojník otázek nevyprázdnil, musela jsem se zeptat: "Ona tady byla? A proč už tu není?" Nedávalo mi smysl, aby si smečka vybrala území a pak se kompletně celá jenom tak přestěhovala za hory... Za hory, na které jsme museli vylézt. Dobře, možná můj pohár "jak a proč?" nebyl zase tak bezedný. Za chvíli jsem zmlkla, no ale to jen do chvíle, dokud jsme nepotkali šedého vlka. "Wu?" To co je za jméno? Zvědavě jsem strčila čumák mezi Wua a tátu. Nejvíc mě zaujalo zvláštní pírko. "Můžu taky pírko?" udělala jsem psí oči. Dále jsem strčila čumák snad ke všem předmětům, do všech přítomných nádobek a jednu dokonce olízla, dokud mě šedý vlk nezastavil. Prý, když chci něco chutnat, tak mi taky něco uvaří. Tlapkový lekvar! Docela utrejch, ale pít se to dalo.
Pak jsem se už musela loučit a pelášit za tátou, zase dolů z hor, do jakéhosi lesa.
>> Daén

Nákup
Pírko - zdarma za kititi
Oheň 2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM
5. level - 80 KŠM
6. level - 90 KŠM
= 350 kšm
Zbyde 43 kšm

Zapsáno

<< Les u Mostu
Bráška mi začal okusovat ucho! "Taky zkoušíš, jak chutná černobílá?" zeptala jsem se ho, ne příliš překvapeně. Když to napadlo mě, muselo to, přirozeně, napadnout i Hvozdíka.
Táta se mi pokusil osvětlit ty bohy. "Nejvyšší hora?" to znělo zajímavě. Prostě vrcholek hodně vysoko. V podstatě, Alatey by mohla být plná bohů. Taky jsme byli hodně vysoko. Ale tak to tady dle všeho nefungovalo. "Takže když v noci vidím padat hvězdu, je možné, že vidím padat boha?" Nebo třeba nepadal, ale skočil. To by bylo zajímavé. Cestovat tak mezi světy. Ale ta tátova Hestia ho až sem nenásledovala... Asi se bála skočit.
Moji sourozenci měli velmi dobré otázky. Nero a Iris, to kdo je? Kdyby jimi nebyl chudák Zinek již zavalen, přidala bych je taky na hromadu dotazů.
V horách nám ukázal rostlinu, další. Začínala jsem žasnout, kolik toho táta zná. Asi proto si s mámou rozumí, oba jsou moc chytří. To se hodí, můžu na ně chrlit otázky.
>> Furijské hory