Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les
Pokračovali jsme dál, až jsme přišli k něčemu, co viselo nad dírou v zemi, mezi tímto lesem a lesem na druhé straně. Věnovala jsem tátovi znepokojený pohled. Jak tohle máme přejít? Ty mezery se mi nelíbily. Já jimi asi nepropadnu, ale třeba takový Hvozdík... Představila jsem si, jak se netrefí packou na vedlejší prkno a zahučí do díry pod mostem a žbluňkne do moře a tam... Kosatky? Ne ne ne. To se nestane, můj oblíbený bráška nikam nepadá... Počkala jsem na něj, chňapla ho tlamou za ocásek a šla za ním. To abych ho mohla chytit, kdyby ho náhodou napadlo padat. To mě napadlo, možná ten Kaberkdosi, jehož bylo to světlo, spadl z nebe. Říkala, že je z jiného světa, že? Na nebi jsou hvězdy a určitě i jiné světy. Třeba taky spadl a jak padal, zbylo po něm modré světlo... Jako občas vidíme v noci padat hvězdy. Znamená to snad, že bohové jsou hvězdy? Nebo na nich žijí? Je tam s těma kostatkama? Ale když je bůh, tak jim třeba uplaval. Nebo zmizel. Na druhé straně mostu jsem Hvozdíka za ocas pustila. "Tati?" zeptala jsem se, "žijí bohové na obloze? Jako hvězdy? A jestli ano, můžou z něj spadnout?" Úplně jsem si nebyla jistá, jak si to představovat. A jak vlastně tyhle bohy chápat. Byl to příliš složitý koncept, který zcela převyšoval moje mentální schopnosti.
No, aspoň že ty rostlinky jsem chápala. Tady byla už druhá, pro změnu léčivá. Paloučnatka v sobě asi měla špatnou magii, takhle kytka má v sobě dobrou magii. Proto jedna léčí a druhá je jedovatá. Jednoduché. "Plazí se to jako had?" zauvažovala jsem nahlas. Rozhodně to užovku nepřipomínalo, ale podle něčeho se ta rostlina jmenovat musela, ne?
>> Severní hory

<< Alatey

Ťapala jsem to spolu se sourozenci za tatínkem. Zavalili jsme ho chudáka spoustou otázek, takže měl spoustu práce nám všechno vysvětlit. No, zatímco sourozenci ještě zpracovávali pojem nebezpečí a smrti, já měla myšlenky trochu jinde. Duše. Měla jsem čím dál tím víc otázek a neplánovala Zinkovi ušetřit práci nevyptáváním se. "A odkud se vzala? Ta duše?" Nedávalo mi to smysl. Když jsem díky tomu myslela a konala, muselo to odněkud vzejít. Ale... Mohla jsem chodit a myslet i bez toho? "Jak vím, že to tam je, když se na to nedá sáhnout?" Na hlemýždě v ulitě se sáhnout dalo. Bylo to slizké a odporné... Kdoví, jestli duše taky není slizká a odporná. "Šneci nepřelízají, ne?" nasměrovala jsem otázku na Hvozdíka. Já jsem je tedy nikdy neviděla, že by to dělali.
Dál nám táta ukázal nějakou rostlinu. Přistrčila jsem k ní čumák, abych se na ni pořádně podívala. Ploučnatka? Ne, paloučnatka, jako palouk. Palouček kytička. To se bude dobře pamatovat.
Nesmrtelnost... Ale my nejsme bez pachu. Tou chutí jsem si nebyla úplně jistá, napadlo mě, že bych se mohla ujistit, doběhla Hvozdíka, natáhla k němu krk a olízla mu tvář. Chvíli jsem degustovala a došla k závěru, že Hvozdík určitě nějak chutná. Pak musí i nesmrtelnost nějak chutnat.

>> Les u mostu

Viděla jsem Tymiána, jak utíká pryč. "Bráško!" zavolala jsem za ním a popoběhla za ním. "Nechoď tam! Taky tě sežerou kostatky!" Zastavila jsem se a dívala se za ním a zároveň se ohlížela po Zinkovi. Viděla jsem, že táta mámu zastavil právě v tom, o co jsem se pokoušela já. "Nechoď k vodě!!!" zakřičela jsem v posledním okamžiku, a pak se otočila a vrátila se k tátovi. Už tam byli další sourozenci a máma byla pryč. Vyslechla jsem si většinu proslovu o smrti. Já to věděla. Chápala jsem to dobře. Viděla jsem přeci, jak ho schramstla, jako kočka myš. Tu část o duchu jsem však nepochopila."Duše?" zeptala jsem se. To už se výprava vydala na cestu, no a já svorně cupitala za Zinkem. Zasadit kytičku.

>> Temný les

Hlavně Zinek

<< Rozbitý sever
Následovala jsem mámu na území. Byla jsem otřesená z toho, že byl bráška pryč, už nikdy ty kosatky nechci vidět! Ale měla jsem zároveň určitý pocit povinnosti. Dostala jsem kytičku, musela jsem ji zasadit, protože to bylo důležité, protože to léčí magii nebo co. Nebylo by hezké, kdyby magie přestala fungovat. Už by nebyl žádný oheň pro smečku, jakmile by ten stávající uhasl. Už žádný hořící strýček. Žádné zářivé kuličky osvětlující vnitřek chrámu. Jen tma a zima... To jsem přece nemohla dopustit. Když jsme dorazili na území, byl tam táta. Rozeběhla jsem se k němu, neřešíc nic jako soukromí, nebo to, že se baví dospělí. "Tati tati!" Znělo to velmi naléhavě. "Brášku si odnesla kostatka," sklopila jsem uši k hlavě a s tím se na chvíli zklidnila, jen abych se hned na to vrátila do módu přírodní katastrofy. "Byla tam jakási knížka nějakého Kaber... boha z jiného světa, z Noramu, to bylo jeho světlo, toho Kaberkohosi, co jsem viděla a dala nám moc důležitý úkol," položila jsem tlapku na váček na krku. "Musíme zasadit váčkovku, navracečku magií, jo, protože jsme v nebezpečí ztráty tepla a světla smečkového ohně! Spěchá to," vyhrkla jsem na jeden nádech a naléhavě na něj upírala oranžová, vyděšená očka. Netušila jsem, co taková rostlinka potřebuje k růstu, a mohla jen hádat, co by se stalo, kdybychom také selhali. Určitě něco, co by bráška nechtěl. Kdybychom selhali, umřel by tam zbytečně, muselo to být důležité.

Ne, nevěděla jsem, že tu budou nějaké kosatky, zakroutila jsem hlavou, nevěděla jsem, že se led rozbije. Nemohla jsem to vědět. Přikývla jsem. Nebyla to moje chyba.
Vyslechla jsem si, co mi cizinka říkala. Byla jsem z toho zmatená, a měla ještě víc otázek, než předtím. Kaberkdo? Noram? Kněžka? Selaine kdo? Kdo měl co přinést? Jak selhali? Proč? Co se stalo? Podívala jsem se na mámu s imaginárními, ale hlasitými otazníčky nad hlavou. Už jsem se chtěla nadechnout a zaplavit je další sadou otázek, ale to nám ukázala semínka. Vykulila jsem na to oči. "Kytičky! Mami, budeme sadit kytičky?" podívala jsem se na Shine znovu. Sotva jsem se vzpamatovala, dostala jsem váček na krk. Položila jsem na něj tlapku. Budu sadit kytičku. Ale jakou? "Váčkovka," řekla jsem bez kontextu. Tak jsem tomu hodlala říkat.
Pak máma zavelela, že jdeme domů a ta knížka Kaberkohosi odešla pryč. Zvledla jsem se a pelášila za mámou. Byla to zima a nechtěla jsem tu zůstávat ani o chvilku dýl, než bylo třeba.
>> Alatey

Tulila jsem se k mámě a plakala. Nevěřila jsem, že to není moje vina, i když mi bylo řečeno, že není. Ta kosatka sice Heřmánka slupla, ale koho sem následoval? "Ale kdybych sem nešla," fňuk, "tak by ho ta věc, ta kostatka neodnesla." Nebo vlastně kosatka... Ale vysvětlujte to vlčeti, co tohle vidělo poprvé a hned tím bylo traumatizované. Na moji otázku, jestli ta vlčice je odjinud se mi nedostala odpověď, nejspíš proto, že tahle cizí vlčice začala mluvit. Nelíbilo se mi, že dostáváme úkol. Chtěla jsem domů, jak řekla Shine. A zůstat tam, s mámou, s tátou a zbytkem sourozenců, být normální součástí smečky a mít normální rodinný život a zase rovnat klacíky a hledět do ohně... "Kdo jsi?" vystrčila jsem hlavu z mámina objetí a zeptala jsem se znovu, když se mi nedostávalo odpovědi jinde. "Odkud jsi?" Tomu "místu posledního odpočinku" jsem nerozuměla. No, nerozuměla jsem v tomto moment mnoha věcem. To světlo, co to bylo, proč to bylo... Kdyby to nebylo, tam bych se nedošla. "Ty za to světlo můžeš?" Kdyby mohla za záblesk, co mě sem přilákal, měla by Heřmánkovu krev na tlapkách ona. Ano, to byla prvotní příčina.

P4 - Hvozdík, Shine

Vnímala jsem, že se Hvozdík ke mě připojil s pláčem. Občas jsem na chvíli zvedla pohled k moři, abych se ujistila, že je máma v pořádku. Viděla jsem i jak ta vlčice z jiného světa kouzlila. Normálně bych byla ohromená, teď jsem ale byla otupěná ztrátou bratra a jinými emocemi s tím spojené, tak jsem to ani neocenila. Když očarovaný vlk skočil do vody, na moment jsem zadoufala, že se ponoří pro Heřmánka. Že to černobílé monstrum otevře, vyrve ho z něj a donese na povrch. Ale jistá intuice o tom, jak požírání živých tvorů funguje, tvrdila opak; že ten už je nadobro ztracený. Trochu utišení do bouře emocí přinesla máma, když nás přišla obejmout. Přitulila jsem se k ní a kradla tělesné teplo. "Je to moje vina," zakňučela jsem tiše. Kdybych se neschovávala za strýčkem Einarem, možná bych teď byla na Heřmánkově místě, dole pod vodou... Ne, to nebyla uspokojivá představa. Ne, nelíbila se mi. Ale stačilo tak málo a Heřmánek mohl žít, a zároveň stačilo málo a já nemusela, nebo Hvozdík. Proč to dopadlo takhle? Kéž bych sem nikdy nešla. Kéž bych nikdy neviděla modré světlo. To světlo... To kdo za to mohl? Moje myšlenky se pomalu přehouply na tu vlčici, co nebyla odsud. "Ona je odjinud, jako my, mami?" zeptala jsem se bez udání kontextu. Předpokládala jsem, že pochopí, jak to myslím.

P3
Stina, Hvozdík, Neznámá vlčice, zmínka Shine, Heřmánek

Zdálo se, že tmavá vlčice, tetička, soudě podle barvy očí, zahřála vzduch okolo. Schoulila jsem se v tom teple do klubíčka a když přišel Hvozdík, přitulila jsem se k němu. Byl malý... Ale aspoň suchý a hřál. "Děkuju," podívala jsem se na novou tetičku. Klepala jsem se s Hvozdíkem a vystrkovala hlavu co nejvýš, abych měla přehled, co se děje na vodě. Taky jsem měla strach o mámu a brášku.
Hned o moment později jsem začala litovat, že jsem se dívala. Z vody se vynořila velká potvora a s křikem si vzala brášku. Zima nezima, vyskočila jsem na nohy, "Heřmánku!" zakřičela jsem se slzami na krajíčku, "Mami!" Rozeběhla jsem se ke kraji, abych se podívala, kde je bráška, ale zastavila mě nějaká vlčice, která přiběhla na břeh. Zarazila jsem se. Vypadala... Jinak než zdejší vlci. Ze vzpomínek se mi vynořil pohled na magický svět, o kterém mě dříve máma ujistila, že nebyl jenom sen. Vypadalo dost podobně jako tehdy předtím máma. "Kdo jsi? Ty nejsi odsud! Jsi..." Sama jsem nevěděla odkud. Byla jsem zmatená, vyděšená, naštvaná a byla mi zima. Ale zavelela jít dál od vody, tak jsem zase pelášila dál od vody. "Pojď," řekla jsem Hvozdíkovi. Nechtěla jsem, aby si ho nebo mě odnesla ta mořská nestvůra. Teprve až jsme byli v bezpečné vzdálenosti, dřepla jsem si do sněhu, obmotala ocásek okolo sebe a dala se do pláče. Bylo toho na mě moc. Heřmánek je pryč... A kdyby mě nepronásledoval, tak by ho žádná mořská příšera neodnesla. Kdybych nikam nešla, nic z tohoto by se nestalo.

Jméno vlka: Třezalka
Počet postů: Asi 14
Postavení: Sigma
Povýšení: ještě ne
Funkce: Učedník
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se srazu a stala se učedníkem.
Krátké shrnutí (i rychlohry): S mámou se vydala z úkrytu ven, kde si hrála s klacíky, pak se potkala s tátou, nakonec si šli prohlédnout ty slíbené hranice a pak naklusali do úkrytu na sraz.
Smečková minihra:
- přidej se do smečky
- promluv si s jiným členem na 8 postů (Shine)
- Nakresli 2 členy smečky (Stina, Einar, Astrid a jinak asi tak 5x Shine, ale to už dřív)

P2
Stina, Hvozdík

Poslechla jsem alfu. Všechno bylo na mě příliš rychlé a já měla jiné starosti, než se ohlížet okolo sebe. Naopak, už mě z toho pohybu všude kolem a stresu začínalo být špatně. Ze všech sil jsem se vydrápala nahoru na kru a na všechny čtyři. Byla jsem na kře sama a nepříjemně to houpalo, bylo těžké najít stabilitu v nohách, ale nějak jsem ji nabrala, připravila se ke skoku a ze všech sil se odrazila. Ale nebylo to dost, nedoskočila jsem až na led, naopak, těsně před něj, do moře. Zpanikařila jsem a začala zběsile máchat kolem sebe nohama. Voda byla chladná, pod tepelným šokem by se špatně plavalo komukoli, natož tak někomu, kdo se nikdy plavat neučil. Měla jsem ale víc štěstí než rozumu. Strýček Einar mě požďuchl zespod a já se tak mohla chytit ledu a škrábat se na něj. Ani jsem nečekala na pomoc, vydrápala jsem se nahoru a převalila se na záda. "To byla..." vydechla jsem zničeně, "blbost sem lézt." Teď jsem se ale musela usušit a zahřát. Hepčík. Kéž bych uměla vyčarovat oheň jako strýček.

1. Shine, Vidar, Einar, okrajově Deismos a Noelle

"Stužky?" podívala jsem se tázavě na dvojici přicházejících vlků. Celkově se to tady začínalo plnit vlky. Tolik vlků by mohlo rozkličovat o co tu jde a pomoci té ubohé duši na kře.
Dokonce se tady objevili vlci od nás ze smečky s Hvozdíkem. Když máma zavolala, že se máme držet dál od kraje, schovala jsem se za Einarem a Vidarem. Nějak jsem spoléhala na to, že to je bezpečná vzdálenost od kraje. Viděla jsem ty stíny, na které upozorňovali jiní vlci a měla jsem strach. Litovala jsem, že jsem utekla, neměla jsem to dělat. Pak se ale zem otřásla a led začal praskat. Viděla jsem jak máma s Heřmánkem skončili ve vodě. "Mamíí!" vzkřikla jsem vyděšeně. Tohle se mi nelíbilo, ani trošku. "Bráško," zakňučela jsem, ale to už led praskal i pod námi. Kdybych mohla, pověsila bych se Einarovi na nohu, ale už jsem na to byla moc vysoká. A led ještě praskl tak nešikovně, že jsem měla co dělat, abych se udžela na jeho okraji. Cítila jsem, jak se mi oháňka a zadní nohy dotýkají hladiny, zatímco jsem se zuby nehty drápala zpátky na kru. Z vody jsem měla strach, za žádnou cenu jsem do ní nechtěla spadnout. "Strýčku! Pomoc!" zpanikařila jsem.

Cukla jsem hlavou. Byla jsem nesmírně ráda, že Heřmánek s mámou běželi za mnou. Ano, i přesto, že jsem to chtěla prvně prozkoumat sama, změnila jsem názor. Však se podívejte na ty zběsilé vlny! Jak se bijí o kry a co... Co je to tam na té kře? Neměla jsem čas to zkoumat. Máma měla na moje dobrodružství jasný názor - nemám to co dělat. Ustoupila jsem ještě o pár kroků od moře. Máma měla pravdu. Jako ostatně vždycky... "Na nebi se objevil záblesk! Musela jsem to jít zkontrolovat. Co kdyby to byli zase ti... Ti vaši cizí vlci? Chtěla jsem vědět co to je... Ale ono je to děsivější, než jsem si myslela! Promiň mami, už příště takovou hloupost neudělám." Všimla jsem ti toho zrzavého vlka opodál, ale nepřišel mi dostatečně zajímavý. O něco zajímavější bylo to, co jsem dřív zahlédla na kře na moři, mžourala jsem na to... "Mami? Tam, co to je? To je vlk? Ale... Jak se tam vzal?"
Pak se tu objevil cizí vlk se svítícím ocasem. Zdálo se, že nikdo pořádně neví, co se tu děje.

<<Ledové pláně

Přibližovala jsem se k okraji té velké kaluži, co si hrála na rodeo. Sledovala jsem chvíli vlny, které mi připomínaly vzpínající se koně, ale to jen opravdu dokud můj pohled neuchvátil zářící... Cosi. Modrý kruh, a jiskřičky. Ne, to nebyly jiskry. Tohle nebyl oheň. Nebo že by? To by pro mě byl nový, nečekaný objev - modrý oheň, který levituje nad mořem. Že by to zase byla Einarova práce? Jestli ano, tak mi musí ukázat, jak se tohle dělá. Problém byl v tom, že jsem ho tady nikde neviděla, takže tuhle možnost jsem si mohla rovnou škrtnout. Netroufla jsem si jít k moři blíž, nebo skákat na kry na něm. Měla jsem vůči němu respekt. Pořád jsem nechápala odkud se vzalo to světlo, co jsem viděla. Ani původ té modré věci mi nebyl znám. Možná jsem jsem neměla chodit... Možná jsem to měla někomu říct. Možná bych se měla vrátit. Ucouvla jsem, možná to bylo to nejlepší, co jsem teď mohla dělat. Ale co když se to ztratí. Nemohla jsem to tu nechat. "Mami!" zkusila jsem zavolat za sebe, no bylo mi jasné, že mě nikdo neuslyší. Zkusila jsem zavýt. Jo, to by mohlo stačit.

<< Úkryt smečky
Seběhla jsem opatrně dolů přes hory k lesu a pak bezpečně z tajgy ven. Přede mnou nebylo nic víc než jen pláň ledu, který mě zabal na tlapkách. Měla jsem pocit, že tu nemám co pohledávat. Možná to bylo nebezpečné, ale můj pud sebezáchovy? Toho je poskromnu. Proto jsem se ohlédla jen krátce za sebe, jestli mě někdo ze smečky nepronásleduje, třeba máma nebo sourozenci, a odhodlaně pokračovala v cestě. Musela jsem přeci zjistit, co to bylo za tajemný záblesk. Mám být hraničář, a co bych to byla za hraničáře, kdybych nešla prozkoumat nezvyklý jev, který by mohl být hrozbou pro zbytek smečky? No, dobře, ještě tak docela hraničář nejsem, ale skoro! Blížila jsem se, cesta ubíhala pomalu i když jsem cupitala, co mi síly stačily. Ale nakonec jsem se ocitla před mořem...

>> Rozbitý sever

Arryn

Přikývla jsem Arrynovi, na znamení, že rozumím. Nedostala jsem sice všechny odpovědi hned, ale asi na tom něco bude. Když mi všechno rovnou ukáže, tak to líp pochopím. Se stopováním můžu otravovat rodiče, no a jíst a cvičit... Cvičit? Jakože běhat? A dělat kotrmelce, zvedat závaží? To znělo jako docela legrace. Když řekl, že musí jít spát, musela jsem se vzdát vyptávání. No, přeci jsem asi taky už měla dávno spát. "Dobře, dobrou noc," zamávala jsem ještě jednou ocáskem. Zžírala mě zvědavost a nemohla jsem se dočkat, až se vrátí. Spánek by to čekání mohl urychlit. Odběhla jsem do koutu jeskyně, kde jsem zanechala svůj rezavý kvítek od tatínka. Vzala jsem ho, už byl suchý, ale pořád byl hezký. Odnesla jsem si ho, jako by se jednalo o nějaký poklad, do naší místnůstky, kde jsme bydleli s mámou a sourozenci. Tam jsem ho zase opatrně položila a stočila se do klubíčka vedle něj.
Nespala jsem ale příliš dlouho. Měla jsem divoké sny a tak jsem se probudila ještě nad ránem. Zvedla jsem se a vyběhla z úkrytu. Překvapivě jsem nebyla unavená. Chtěla jsem jít sbírat dřevo, ale sotva jsem vykoukla ven, uviděla jsem záblesk světla. Co to asi je? No, to bych nebyla já, kdybych to nešla prozkoumat.
>> Ledové pláně (přes území Alatey)