Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arryn

Sledovala jsem, mámu a menší vlčici, která nakonec odešla za Einarem ven. Přikývla jsem svému novému učiteli. "Jo, to je." Byla to přece máma, zvládala mě a moje sourozence a znala spoustu věcí. Hanka, třeba si jednou zamapatuju všechna jména členů smečky, dneska to však asi nebude. "Aha..." Pořád jsem si nebyla úplně jistá co se od 'bylo moc' skrývalo
Byla jsem ponechána na krku vlkovi. Čas ho zahltit otázkami. "No... Máma mi ukázala hranice a s tátou říkali, že se musí často obnovovat a hájit před ostatními šelmami a tak. Umm, co všechno bych ještě měla vědět? Co všechno musím umět? Máma mi slíbila, že mě naučí pořádně stopovat," vrtěla jsem ocáskem nadšením a u toho zkoumala Arrynovu srst. Třeba budu muset umět rychle běhat a plížit se... Představovala jsem si, jak se skrývám ve tmě, plížím se a pak vyskočím před liškou, ta se lekne a vezme roha. No jo, ale území je velké, to budu muset chodit tam a zpátky... Nebo kolem dokola.

Dostala se mi kladná odpověď. Já budu umět hořet a zapalovat věci. Očička mi zářila a ocásek byl k nezastavení. "Děkuju moc!" Pak jsem si uvědomila, že jsem to s nadšením trochu přehnala a uklidnila se. Uklonila jsem se Einarovi, jako jsem to viděla u ostatních.
Občas jsem uhnula pohledem po Einarovi, co dělá. Přikládal do ohně. To vypadalo důležitě, třeba bych mohla pomoct a donést nějaké klacíky...
Pak šel za tou nemocnou vlčicí. Podívala jsem se trochu tázavě na hnędého vlka, který byl mým novým učitelem. Pak jsem se rozhlédla po jeskyni. "Mami!" zavolala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jí bude jít na vzduch stačit. Měla jsem upřímné obavy a nechápala, co se s ní stalo.

Arryn, Hanka, okrajově Einar, zmínka Podběl a Hvozdík

Nevšímala jsem si, co se dál s princeznou dělo. Věnovala jsem plnou pozornost Einarovi, i když jsem slyšela, o čem si povídají ostatní. Koutkem oka jsem pozorovala brášky, jak šli za hřivnatým a zrzavou. Pak se ozval hlas, trhla jsem za ním uchem, ale neohlédla jsem se. Stále jsem čekala, že mi alfa odpoví na mou žádost.
Ohlédla jsem se teprve, když vlk promluvil přímo ke mě. "Samozřejmě," zavrtěla jsem ocáskem. "Někdo musí hlídat, jestli k nám nejdou nějací další magiivysávající vlci z cizích světů," zvážněla jsem mírně, když jsem si vzpomněla, jak táta vyprávěl, že s mámou zachránili náš svět a možná se tady ještě nějací toulají. Měla jsem z nich strach, ale proto jsem chtěla být připravená. Co by se asi stalo kdyby nějaký vnikl na území smečky?
Každopádně jedna vlčice, nejspíš ta, ke které dřív hnědý vlk mluvil, vypadala nějak nemocně. "Ale první bychom jí asi měli pomoct?" Máma umí léčit...

Z princezny se stala omega. Nejposlednější z posledních, co jsem tak pochopila. Zasloužila si to, jak jinak se taky naučit pokoře. Navíc má nárok na nápravu. Pak se alfa vrátil na své místo, a místo jeho kožíšku se oheň vrátil na své původní místo. "Páni," hlesla jsem.
Potomci Shine? To jsme byli my! Úplně ve mě hrklo, ale v dobrém slova smyslu. S vrtěním ocásku jsem okamžitě poslušně vylezla ven z prostoru mezi Xanderem A Cinder před Einara, vzhlížela na něj a hltala každé jeho slovo. Měla jsem jasno, koho chci, aby mě učil, ale nebylo to příliš troufalé? To jsem nestačila promyslet. "Já, umm," polkla jsem hořkou slinu, byla jsem nervózní, ale zároveň naprosto nadšená. "Moc bych se chtěla naučit tak čarovat s ohněm, jako vy!" vypadlo ze mě nakonec. Pak jsem se podívala do země, možná tohle nebylo to, co myslel. "Tedy, umm, jestli je to možné, prosím... Pokud jde ale o funkci, asi bych chtěla zkusit být hraničářem." To mě zatím lákalo tak nejvíc, ale byla jsem připravená být užitečná i jinak. Třeba tomu páru vlků, co měl mít vlčata, bych mohla nějak pomoct... Umím sbírat věci.

Zinek, Xander, Cinder (Vé a Einar drama)

Slyšela jsem, že za mnou rodiče volají, ale nedbala jsem.
Hnědý vlk mě nazval bojovnicí. Věnovala jsem mu úsměv a zavrtěla jsem ocáskem. Líbilo se mi to. Podobný pohled jsem věnovala zrzavé vlčici, jen o trošku víc rozpačitý. "Nemusíte se bát." Cítila jsem, že jsem udělala něco, co jsem dělat asi neměla a tento pocit byl umocněn, když se zpoza vlka s hřívou vynořila tátova hlava. "Nic se mi nestane," odpověděla jsem, docela jistě. Náš alfa trestal přeci tu nezdvořilou vlčici, ne mě. "Tady mi nikdo neublíží," zamumlala jsem a dál zírala na scénu; jak se princezna začala třást jak ratlík a na konec sklopila hlavu. Tak na ni! Ale upřímně, hlavně mě zajímal plápolající zrzavý vlk. Začínala jsem dokonce uvažovat nad tím, že bych se později zeptala, jestli by mě to taky nenaučil...

Einar, Xander, Cinder, okrajově Vé

Když zablikala světla a na chvíli zhasla, ustoupila jsem od mého předešlého předmětu zájmu. Hlavu otočila směrem k vlkovi na stupínku a když začal mluvit, poslušně jsem se posadila a poslouchala. Nebudu dělat rodičům ostudu. Ostudy jsem si ale za pár chvil užila až až. Po všech těch ceremoniálních záležitostech, jejichž kolorit se mi zamlouval, se totiž dostala ke slovu jakási vlčice, co o sobě prohlašovala, že je něco víc než ostatní? Tak jsem to aspoň pochopila. Kdybych byla jí, hambou se propadnu pod zem, takhle kazit atmosféru. "Boj!" hlesla jsem polohlasem, když jsem viděla reakci dvojce rezavých. Pak se ale stalo něco nečekaného. Náš alfa se proměnil v ohnivého vlka! Tohle jsem musela vidět z blízka. Nějaký pud sebezáchovy, že by mě mohli při souboji zranit? Ne. Měla jsem úplně jiné priority. Zkrčila jsem se a protáhla se pod vlky, co se nacházeli okolo a vystrčila hlavu ze skuliny mezi hnědým vlkem s hřívou a jeho družkou. "Pardon," omluvila jsem se jim, "tohle musím vidět." Hleděla jsem na Einara s hvězdičkami v očích, téměř zatajeným dechem a hlubokým obdivem. Jestli je směčka něco jako rodina... Je tohle můj strýček? Prosím, ať je. Tohle chci taky umět.

<< Území
Zinek, Shine, Hvozdík, (plamínky :>)

Hleděla jsem na tátu jako na zjevení. V hlavě mi to vířilo otázkami. Portály, únosy vlků, vysávání magie... Vůbec, nějaká lekce magie by se mi obecně hodila. Moji rodiče byli hrdiny, zachránili tenhle svět, a co dokážu já? Představa nakopat zlé cizí vlky pod ocásek a poslat je do háje se mi docela zamlouvala, ale nějak jsem se v té roli nedokázala vidět. Ne, že bych měla strach, postavila bych se proti nim, kdybych musela, ale nepřišlo mi realistické, že bych je mohla přeprat. Tohle nebylo škádlení s bratry. Z ničeho nic jsem pocítila potřebu nejen naučit se vše důležité, ale převést to do praxe a dovést k dokonalosti. Měla jsem strach, co kdyby se vrátili? Nebo se objevil někdo podobný? Před tím mě rovnání klacíků nezachrání... Nesměle jsem přikývla. Brala jsem to jako slib.
Tak Iris a Nero. A ti nás před hrozbami neochrání? Nebo jenom dávají ozdoby? To asi nejsou moc dobří bozi, ti tátovi zněli líp...
To jsme už byly v úkrytu. Bylo tu spousta vlků, alfa a- Plamínky! Co se okolo dělo jsem vnímala jen okrajově, byla jsem naprosto fascinovaná ohněm. Musela jsem k jednomu přijít blíž. Nedokázala jsem si pomoct. Natáhla jsem k němu tlapku. Čekala jsem, že bude hřát, ale necítila jsem nic, tak jsem se přibližovala, přibližovala, až jsem se ohýnku dotkla. Byl... studený? Rychle jsem tlapku odtáhla. Co tohle bylo za čáry? A jak se to naučím? S rezavým kvítkem stále v tlamě jsem se otočila na rodiče, s hvězdičkami v očích, stejně rezavých jako kvítek, a spoustou malých pomyslných otazníčků nad hlavou.

Všechny důležité informace ohledně hranic jsem se snažila vtlouct si do své vlčecí hlavy. Hlídka hranic? To musí být dobrodružná a zajímavá práce. Jak se ze mě stane hlídka? Chci odhánět pumy a medvědy. Lovit hady a kontrolovat, jestli jsou hranice na svém místě. A u toho organizovat les...
Ten náramek, co na něj poukázal Hvozdík byl z ničeho nic daleko zajímavější. Měla jsem tunu otázek, tak jsem zase svůj kvítek složila na chvíli na zem. "Magie? Ukradená? Jak? Cizí vlci? Odkud? Kde jsou teď?" Pak jsem se podívala na mámin náramek. Znala jsem ho, ale nevěděla jsem, že by mohl být od bohů? "Mami, ten tvůj je taky magický?" musela jsem se zeptat, "a jakých bohů? Jak jich poznám? Kde jsou?" Už jsem si plánovala, jak je půjdu přepadnout a vyprosím si od nich něco hezkého, něco co mi bude slušet. Ale teď na to asi bylo brzy, museli jsme přeci do úkrytu. Vzala jsem si zpět svou květinu a cupitala jsem za mámou jako druhý ocásek.
>> Úkryt

Ó, kytičky! Spousta kytiček! Jaká škoda, že je tady musím nechat... Ale alespoň jsou uklizené na jednom místě. Také mě napadlo samozřejmě je roztřídit podle barev, ale to by potom uvadly a už by nebyly tak hezké.
Šedý vlk mluvil o nějaký bozích, no tomu jsem moc nerozuměla, to bylo příliš mnoho jmen a vůbec to bylo celé příliš složité.
Nevadí. Byl čas na hranice. To bylo pochopitelné daleko líp. Odložila jsem si svůj kvítek a šla očuchávat, co nám máma ukázala. Měla pravdu. V jednom bodě bylo pachů mnoho, jako by to někdo chodil značit pravidelně, a nejspíš hromadně. Uvnitř, odkud jsme přišli, byly pachy stále docela přítomné, ale když jsem se vzdálila kousek od hranic, pachy se změnily, zmírnily. To dávalo docela smysl, i když jsem se v nich ještě pořádně nevyznala. Bude to chtít cvik. Když jsem měla pocit, že jsem pořádně prozkoumala hranice, vrátila jsem se a vzala si svoji květinu zpátky. Nechtěla jsem, aby mi ji bráška zabavil.

Poslouchala jsem tátu, docela fascinovaně. Patronka, copak to asi bylo? A jak může vlk jenom tak zmizet? Propadne se do země? Přestane existovat a pak se zase zhmotní? Představila jsem si Zinka, jak v jednu chvíli sedí na louce, pak se objeví záblesk, a hned visí v prázdnotě, zmražený, bez vědomí, sotva dýchající... Dokud se záblesk znovu neobjeví a nevrátí šedého vlka zpátky na louku. Teprve teď jsem si všimla oranžového kvítku. Tohle... Co to je? Utrhla jsem kvítek s pocitem zadostiučinění, až jsem úplně zapomněla na asanaci bratrova klacku. Přece jen, mám něco lepšího, něco, co by potřebovalo svoji vlastní kategorii, vlastní hromádku. Pak se objevil zrzavý vlk, ale moc mě jeho instrukce nezajímaly. Hranice. Ano, hranice mám slíbené. Takže když mě máma pobídla, že to v rychlosti stihneme, zavrtěla jsem ocáskem a rychle ji následovala. Konečně!

Tvoji? Né, já patřím sama sobě, chtěla jsem říct, ale nerušila jsem mámu, když je tohle prý důležité. Přidal se k nám bráška. Zamávala jsem na něj ocasem místo pozdravu. Ten jeho klacek by se mi hodil do mojí kolekce. Hezky přiřadit k hromádce klacků správné velikosti. Třeba by se mi podařilo si ho od něj půjčit... Z mého soustředění na klacek mě vytrhlo až slovo "táta". To jako vážně? My... Něco takového máme? K čemu to vlastně je? Podívala jsem se zpátky na šedého vlka. Jak mu říkala máma, Zinka. Byl to sice náš táta, ale viděla jsem ho poprvé v životě. Byl to kompletně cizí vlk. "Hm," odpověděla jsem s trochou podezření. Měla jsem otázky. A hranice. A stopy. Kde byl celou tu dobu? Proč přišel zrovna teď? Mohl počkat ještě půl hodinku, než by mi máma ukázala to stopování. A co je zač ten modrý ptáček? "Kde jsi byl? Co se stalo? A co je tohle? A co to máš na krku? A půjdeme se už podívat na ty hranice?"

"Paráda!" těšila jsem se, až se dozvím něco nového, přerušil nás ovšem nějaký hlas. Přikývla jsem, slyšela jsem to taky. A taky jsem viděla šedého vlka, kterého jsem v životě neviděla. "Mami, kdo to je?" zeptala jsem se a zírala na neznámého. Byl šedý, podobně jako moji sourozenci a já. Pokud se smečky organizovaly podle barev, mohl být součástí Alatey. To by vysvětlovalo, proč se oba vlci, máma i cizinec, znají. V tom se máma vydala za šedým vlkem a já jenom ohrnula dolní ret. "Ale co hranice?!" zavolala jsem za ní, měla jsem to přeci slíbené, ale nakonec jsem se zvedla a cupitala za ní. Asi došlo ke změnám plánů, pff. Jak mohl tenhle vlk být důležitější než stopování a znalost hranic smečky? Když jsem přišla blíž k vlkovi, změřila jsem si ho pohledem a očichala ho. Nebyl úplně cítit jako úkryt, ani jako máma, ale něčemu to bylo podobné.

Nějak se mi při 'hře' podařilo zapomenout, že mě při hře pozoruje máma. Věnovala jsem jí jemně vyděšený pohled, když promluvila, ale ten se hned změnil v široký úsměv. Byla jsem zřejmě sama se sebou spokojená. "Že jo?" Opravdu to bylo hezké. A očividně to bylo dokonce i objektivně hezké. Co si víc přát? Ještě chvíli jsem zírala na svůj výtvor, nakonec jsem se zvedla, ještě si ho jednou obešla s pocitem dobře odvedené práce a pak si šla sednout vedle Shine. "Umm, takže hranice? Pachy? Značení? Ukážeš mi je? Prosím?" ano, přesně tak to znělo, jako koncentrovaná hromada otazníků. Když jsou o tom tak uvažovala, smečky taky byly takové hromady vlků. Organizované do celků, určitě na základě určitých podobností. Třeba podle barvy srsti? Těžko říct, jak moc je to realistické, ale rozhodně by to bylo estetické. Smečka sladěná do odstínů šedi, jako moje rodina. Nebo smečka jen hnědých vlků. Aspoň by se tak s jistotou poznali, že patří k sobě. Bylo by to přehledné. Přehlednost je důležitá.

Jen jsem přikývla. Teď jsem se soustředila na klacíky, hranice a pachy mě budou zajímat potom. Ještě kousek chůze a konečně! Krásný les plný různých větviček různých stromů! Vrtěla jsem ocáskem jako o život a rychle začala shromažďovat větvičky na jednu hromadu, kterou jsem založila na mýtince mezi stromy. Tak budu mít dostatek prostoru k dalšímu urovnávání. Nanosila jsem šáší, větší větve, zelené větvičky, šišky, i větvě velké, div že jsem je unesla. Když jsem měla pocit, že jich je dost, rozdělila jsem je do tří menších hromádek: Zelené větve, suché haluze a šišky. Šišky jsem dál roztřídila podle tvarů. Kulaté, oválné, tupé, špičaté, hladké, střapaté; jak mi přišlo, že by mohly patřit k sobě. Nakonec jsem z nich měla asi šest kopek, naskládaných hezky v jedné lajně. Krčila jsem se k nim, obcházela je a dívala se na ně ze všech možných úhlů. Občas jsem některou šišku překategorizovala jinam, protože mi přišlo, že by zrovna tam zapadala líp. Obdobný proces čekal i zbylé dvě hromady. Suché dřevo bylo obtížné identifikovat, tak jsem je roztřídila pouze podle velikosti. Zelené větvičky bylo roztřídit asi nejsnazší, podle tvaru a barvy jehličí, a jak rostlo na větvičce. Nakonec jsem měla tři řady úhledně vyrovnaných organizovaných skupin. Krásné! Po chvilce poskakování okolo jsem si lehla na břicho před svou novou sbírkou a pozorovala ji. Snad jsem hledala, čím kolekci ještě vylepšit, co mi uniklo, a jaký typ čeho mi v ní chybí. Bylo na tom všem něco uspokojivého a uklidňujícího, líbilo se mi to.

"Aha," odpověděla jsem vysoké černé vlčici, "a to území smečky, to končí kde?" Komečně jsme se dostali k tomu, co mě zajímalo od začátku. Třeba jednou budu taky tak vysoká jako maminka. Jo, to by se mi líbilo. To by se mě potom každý nepřítel bál. I ty mraky by ze mě měly respekt. Vrčela jsem na oblohu a očekávala výsledky. K mému štěstí a štěněčí radosti horská přeháňka, způsobená horkem zase rychle ustala. Nejspíš byl den příliš horký, než aby se déšť udržel. Možná se dostaví, až se o trochu ochladí, pro mne, jakožto malé vlče byl ovšem konec deště osobním vítězstvím. Hrdě jsem se ohlédla na mámu, podívej, i obloha ze mě má strach! To znamená jediné, klacíky pro mě. Spousta klacíků a všechny si je budu moct roztřídit. Budu mít celou sbírku!
A tak jsem si to šinula dál směrem, kde jsem si myslela, že bude les. V podstatě kamsi do údolí. Určitě tam někde les bude "Jdeme dobře, že jo?" zeptala jsem se pro jistotu. Ne, že bych potřebovala vést, ale je lepší se zeptat než pak bloudit. Nebo být opravena, to by se mi nelíbilo.