Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mně v hlavě běželo myšlenek milion. Jedna přes druhou, každá se hlásila o slovo a snažila se působit jako právě ta nejdůležitější. Zajímalo mě, co je ten cizinec zač. Jestli doopravdy stojí za tou potopou a co bych s tím měla dělat. Strachovala jsem se, ale zároveň jsem si celým srdcem odmítala připustit, že by se mému novému kamarádovi mohlo něco stát. I když na topení se měl očividně štěstí. I když na mě přišlo prozření a já se nestačila ani nadechnout. “On neumí plavat,“ vydralo se ze mě. Zrovna v moment, kdy začal mluvit ten velký vodní duch. Upřímně to na moment vypadalo, že ho ani nevnímám.
Ale vnímala jsem ho až až. Zamračila jsem se na něj a přiťapala přímo před něj, div jsem mu svůj čumák nenacpala do jeho obličeje. “Neutonul! Co je to s tebou, mluvíš tak ošklivě. Beztak jsi vodní duch a tohle je tvoje chyba, přišli jste na nás a teď nám děláte bordel v životech!“ obvinila jsem jej, ale zavrtěla jsem hlavou. Nějak mi nevadilo, že jsem mu absolutně nic nevysvětlila. “A já? Vodní skřítek?“ zběsile jsem zavrtěla hlavou a začala pochodovat ze strany na stranu.
“Já nevím! Prostě se to všechno semlelo! Co já vím, co se stalo, když si z toho moc nepamatuji, jediné co vím… Je že mi je hrozná zima a že můj kamarád někde ještě žije a…“ rychle jsem povídala, divoce jsem švihala ocasem a vlastně jsem vypadala jako ve svém vlastním světě. Jenže to se vlk podíval na straku, a to upoutalo mojí společnost. Zastavila jsem se a podívala se na straku. “Vodní duchové umí hypnotizovat zvířata?!“ vypískla jsem.

Magie nás ale víc ráda neměla. Ani jsem nevěděla, co se stalo, podařilo se mi vyskočit na nějaký vyvýšený kámen, chtěla jsem se na to celé podívat z výšky. To už jsem ale slyšela křik Zephira. Nestíhala jsem se moc otáček, protože mě voda málem strhla taky. V hlavě jsem měla jen myšlenky na to, že nás vodní příšery a vodní magiči dostihli a teď už se odsud nikdo nikdy nedostaneme. A poprvé za můj ne příliš dlouhý život jsem dostala neskutečný strach. Ani ne tak o sebe, já se držela zuby nehty i když jsem měla kožich promáčený. Ale o Zephira, který se mi už ztratil.
Všechno ostatní byla jen mlha a rychlá změť událostí. Když jsem zase přišla k sobě, byla duha, všechno bylo promáčené a já se klepala. Neměla jsem zrovna dlouhý kožich a do hlavy se mi vkrádal pohled na Zephira. “Zephire?!“ zvolala jsem, ale když jsem se rozhlédla, jediné, co jsem viděla bylo… Byl! Někdo, kdo vypadal jako ukázkový démon. “Pane vlku!“ vykřikla jsem, úleva v mém obličeji byla znát a naprosto jsem ignorovala jakékoliv znamení, že tenhle vlk asi nebude ten nejvíce přátelským. “Neviděl jsi mého kamaráda? Takový… Pohublý pískový vlk! Odneslo ho to a já nevím kam, ani nemám tušení co se to děje? Myslím si, že za tím stojí vodní duchové, nebo boho… Bohové,“ poslední slovo jsem zamumlala, protože jsem si vlka prohlédla z blízka.
Doťapkala jsem k němu a moje ouško plandalo nahoru a dolů, na rozdíl od vlka jsem vypadala překypující radostí z toho, že ho vidím. Ale no… Jeho srst, křídla mě trochu toho nadšení zbavila. “Vy jste vodní duch?“ vydechla jsem a vytřeštila na něj oči. Jak jsem došla k tomuhle přesvědčení? Jeho modré znaky, modré oči, a ještě k tomu křídla. V životě jsem se s ničím takovým nesetkala a asi jsem na to nebyla zrovna připravená po takovém zážitku.

Odkaz

Jméno vlka: Vesna
Glow up: Přívešek
Preference: Jen na inspiraci, jinak budu ráda za cokoliv: Můžete se inspirovat původem jejího jména, něčím přírodním, Vesna je energická, miluje kytičky a zajímavě vypadající věci
Nechci: Meme věci, jinak go wild

“Třeba to magie jen tak dělá, předstírá, že jí máme pod tlapkama, ale jen co se začneš vzpírat nebo oddalovat od svého původního osudu, tak se vzepře i ona a pohltí tě,“ vyprávěla jsem, tak nějak mi nedocházelo, že to co říkám je trošku… No. Děsivé. Očividně mě nic takového netrápilo a já si jen spokojeně hopkala dál. “Jakou povahu by měla asi voda? Nebo oheň? Taková země… My jsme země, že ano? Tak jací jsme? To nevím, ale takový ohňáci určitě nemají moc trpělivosti, to se vsadím,“ smála jsem se.
Vlastně jsem byla velmi spokojená se svými myšlenkami, protože mi dovolovaly, abych se cítila o něco málo chytřeji… I když… Jsem zrovna nejinteligentnější bytostí nebyla. “Přesně! Já si myslím, že přemýšlíme nad věcmi, nad kterými se nikdo neměl odvahu zamýšlet,“ prohlásila jsem hrdě a drcla do něj svým bokem.
Mezitím, co já jsem se ale následovně opírala o přerostlý kamínek, Zephir pomateně běhal sem a tam a moje hlava pozorovala každý jeho pohyb. Nepřestávala jsem však vrtět ocasem. “A co? Tak třeba magie! Někdo tu nechal vyrůst takhle velké kamínky, no není to skvělé?“ oči se mi třpytily a já jsem tlapkou kámen poplácala, jako by to byl starý kámoš. “A kdyby nás někdo chtěl sejmout, tak už by to udělal, co se bojíš, já si myslím, že je to krásné.“ Pokrčila jsem rameny, ale následovala jsem Zephira do středu, abych si také kameny obhlédla. “Třeba jim tady můžeme nechat něco dobrého, nebo nějakou kytičku. Třeba nás pak magie bude mít víc ráda,“ pronesla jsem, ale vlastně to byl jen hloupý nápad, který jsem nebrala vážně. Jen jsem ho pronesla a dál koukala zasněně dál.

<< Mlžné pláně

Ten fakt, že jsme byli pomalu ztraceni, mi nějak utíkal. Stejně tak jako hloupost naší konverzace. Prostě jsem si dál hopkala vedle svého nového kámoše, protože jsem věřila, že mě vede správnou cestou!
“Odmala? Ahaa, to je pravda. Na to jsem dočista zapomněla,“ mávla jsem tlapkou a odfrkla si. “No, třeba bys tu vodu urazil a ona se ti chtěla pomstít. Víš, ona příroda má vlastní hlavu, nikdo jí nedokáže moc poručit. Tak proč by voda taky nemohla být záludná?“ krčila jsem rameny, ale Zephirovu zamotanou řeč jsem musela ještě sama rozmozávat. “No… Asi chápu. Ale co když je magie náš rovnocenný společník, víš?“ zamrkala jsem na něj. Protože mi to tak doopravdy přišlo. Když si byl hodný k magii, byla ona zase velmi hodná na tebe!
“Přesně přesně tak!“ zvolala jsem nadšeně, protože Zephir očividně sdílel naprosto identickou mozkovou buňku jako já. “Už nikdy nebudu věřit nikomu, že nemá element vody. Prostě to jen skrývají,“ rozhodla jsem velmi jasně. A abych svá slova ještě potvrdila, decentně jsem plácla tlapou o zem.
A jelikož i moje vlastní hlava se vařila, donutila jsem se přikývnout. Hlavu už jsem měla prakticky tím vším naprosto odvařenou.
“Ale o čem to mluvíš? Černější jako noc? Vždyť voda není černá…“ mluvila jsem a mluvila, ale to se Zephir zarazil. A já moc nechápala, o co jde. A tak jsem se vedle něho postavila a hopkala jsem na místě. I když ta věc byla přímo přede mnou, jen mi to nedošlo. “To je… Velký kámen,“ mračila jsem se a ťukla do toho kamene čumákem. Pak jsem se obrátila zpátky na svého kámoše. “Ale notak! Čeho se bojíš, jsou to jen přerostlé kamínky, ty ti neublíží,“ smála jsem se a dál vesele stála vedle nich. “Myslíš, že mají nějaký význam? Nebo proč tu jsou? Z nějakého důvodu? Bolí mě z toho hlavinka!“

<< Průliv

“Ale, já si nemyslím, že to je kvůli tomu,“ zavrtěla jsem hlavou, ale bylo vidět na mém zamyšleném obličeji, že nad tím teda přemýšlím. Co když?! “A… No… Teda nejsem si tím, jistá. Třeba to je přesně tak jak říkáš,“ přemýšlela jsem nad tím tak moc, až mě z toho bolela hlava. A to já neměla ráda, a tak jsem rychle zavrtěla hlavou, abych tu myšlenku setřásla z hlavy úplně.
Hrdě jsem se na něj usmála, očka úplně rozzářená a přemýšlela jsem a přemýšlela. “Koukni na moje oči, nejsou modré, co?“ vyvalila jsem na něj oči, ale už i tak mi bylo jasné, že se nic nezměnilo, a tak jsem se místo toho zaměřila na jeho oči. “Neovládáš ty vodu?“ zeptala jsem se a zamyšleně mu hleděla do tmavšího očka. Ale žádná voda tam nebyla. “No neznám, neznám… Máš pravdu, třeba je to jejich tajemství a vlci s elementem vody se taky schovávají! Jinak bychom je všechny už znaly, víš? Ale my jsme ti chytří, přišli jsme na to sami, že ano Zephire?“ potřebovala jsem jeho potvrzení o svojí chytrosti. “Třeba… Třeba tam naráží na nějakou stěnu!“ kníkla jsem, protože mi docházely nápady.
“V… Poušti? Ale v poušti je až moc velké sucho ne? A… A proč by se z toho ani krysy nenapily?“ zamračila jsem se, ale dál jsem ťapkala za ním a ouško mi při tom plandalo nahoru a dolu.
Sama jsem byla příliš zasněná v myšlenkách, abych si něčeho podivného všimla. A tak jsem dál pokračovala, jako spokojený malý pes, který jen tak jde za svým pánem. “O čem že to mluvíš?“ zeptala jsem se a držela se těsně vedle něj.

Oblouky bohů>>

“Že nechce? Ale to by muselo mít cit, ne snad?“ vyvalila jsem na něj oči. Třeba bylo moře jeden velký organismus, který dýchal a smýšlel tak jako my! Ale to jsem nevěděla. Tohle byly divoké teorie, které mi z hlavy dělaly guláš a já pak nemohla přestat myslet. “magie vody! Třeba jenom ti, kteří mají magii vody můžou doplavat na konec moře. Protože jsou jedni s vodou, ne snad?“ přidala jsem k je ho teorii a přikyvovala jako šílená. Souhlasila jsem s každým slovem. Vůbec jsem se nepozastavila nad tím, jak hloupě to všechno musí znít. Mně to dávalo jasný smysl. “Třeba… Třeba tam je okraj přes který se přelévá,“ což by nesedělo s předešlou teorií, ale nějak mi to nepřekáželo. Nebyla jsem zrovna nejlepší v spojování teček.
Přikývla jsem a hodila letmý pohled směrem k místu, odkud jsme spadli. Nebo alespoň směrem, který jsem odhadla. Nebyla jsem si úplně jistá. “Proč ne,“ zazubila jsem se a hnedka ťapkala za ním. “No… Doufám, že to nemá úplně zájem o nás,“ trochu jsem se zasmála, protože jsem si odmítala připustit jakoukoliv možnost, ve které bychom se mohli stát obědem nějaké mořské obludy. “A voda se tam rozhodně nehoupe tolik jako tady! Dostane se ti méně vody do čumáku, a to se pak líp plave, to mi věř. A taky tam není tolik té dlouhé trávy,“ rychle jsem řekla a následovala ho na další území. Po cestě jsem si ale nemohla pomoct a ty nejdelší řasy jsem mu ze srsti vytahala. A taky, že jsem byla se sebou nadmíru spokojená.

Mlžné pláně >>

Já ničemu takovému nerozuměla. Byla jsem izolovaná od moře a tohle byl prostě… Naprosto skvostný pohled. Očka mi stále zářila jako šílená a já se nemohla vynadívat. “Moře,“ vydechla jsem a tlapkou vyhrabala malý důlek v písku, “písek! Moře a písek,“ zamrkala jsem a snažila se to celé co nejefektivněji zpracovat. Zephir se ale mezitím nadchl pro mou další otázku – Kde končí moře? “Když… Když budeme dostatečně trénovat, tak možná na konec doplaveme! A vůbec, koukni se do dálky, vždyť… Se nezdá, že by tam nějak pokračovalo,“ mozkových buněk jsem očividně moc nepobrala, pro mě moře končilo tam v dálce. A ještě aby ne, v životě jsem nic podobného neviděla. Přišlo mi to jako veliké jezero a veliká jezera také někde končí. “A… Takže jsme tu prakticky chycení? Ale nějak jsme se sem museli dostat, ne snad? Což znamená, že když je cesta sem, tak musí být i cesta zpátky!“ prohlásila jsem s naprostým, nefalšovaným nadšením nad vlastní teorií.
Byla jsem ráda, že mojí nabídku hnedka nezavrhl a tak jsem zuřivě přikyvovala hlavou, až mi sklopené ouško jen tak plandalo nahoru a dolu. Ačkoliv jeho slova mě trošku vyděsila. Přišla jsem až k němu a vyvalila oči. “Myslíš… Že tam jsou ryby, co by nás mohly sníst?“ zašeptala jsem dramaticky, jako kdyby nás ty rybky mohly slyšet. “Nechci, aby tě při pokusu o plavání odnesl vodní drak,“ kníkla jsem a zavrtěla hlavou. “Tak… Tak najdeme nějaké jezero! To má určitě nějaký konec a vodního draka jsem v jezeře ještě nezažila. A třeba se tam bude plavat lépe!“ pokrčila jsem rameny a samým nadšením nervozně přešlapovala z tlapky na tlapku.

Vesna
Počet lehkých úkolů splněných: 1
Počet těžkých úkolů splněných: 1
Dohromady teda 8%, prosím do rychlosti = 4% > 12%

Sledovala jsem ho, jak vykašlával vodu, ale vlastně jsem byla hrozně ráda, že se mu stalo jenom tohle. A proto jsem nijak neztrácela svou dobrou náladu, která se zdála nevyčerpatelnou. Na jeho otázku jsem jen zamrkala, “to mě vůbec nenapadlo…“ Zamyslela jsem se a podívala se zpátky na vodu. Až teď mi docvaklo, že odsud je vidět na moře. “To je moře?“ zalapal jsem po dechu a s troškou obtíží se vyhrabala na nohy. “Třeba… Třeba tam je nějaký filtr, nebo magie,“ odpověděla jsem na otázku, na kterou jsem sama neznala odpověď. Wow! Čučela jsem na to. “Kde vůbec moře končí?“ Jestli tohle je jeho začátek, tak někde konec mít bude muset, ne snad?
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. “No a to je dobře,“ přikyvovala jsem a pak jsem si to zase docupitala k němu. Najednou ale spustil o tom, že je to vlastně trapné. A já jsem nemohla víc nesouhlasit. “Ále! To nic není, vůbec si o tobě nic zlého nemyslím, pročpak bych měla? Já toho taky spoustu neumím,“ vrtěla jsem hlavou a čumákem do něho povzbudivě ťukla. “Kdybys chtěl, tak si to můžeme ještě jednou zkusit! Víc na hladině, kde by ses fakt musel snažit utopit se,“ i když Zephir působil jako veliký smolař a tohle by se mu mohlo povést… Pro jeho dobro prostě budu doufat, že moje přítomnost tomu zabrání.

úkol 8

“Já jen připomínám,“ řekla jsem rychle a pak jsem na něj dávala pozor, byla jsem připravená ho kdykoliv zase čapnout a odtáhnout ho. I když to jsem neviděla moc nadějně. Ne, že bych byla zrovna drobná, ale svalnatá jsem nebyla a výdrž jsem momentálně také neměla největší. “Jde ti to,“ pronesla jsem povzbudivě a soustředila se na vlastní dech, který mi pomalu docházel. “Už jenom kousek,“ to, jestli to říká jemu nebo sobě? To bylo ve hvězdách.
Ale měla pravdu, protože jen o moment později už i ona dosáhla na zem, a tak se mohla došourat na pevninu a dramaticky s sebou plácnout o zem. “Nestalo se ti nic?“ mohl si třeba naříznout tlapu o spodek, kdo ví jak hluboká voda byla? No každopádně jsme se pěkně proplavali. Chvilku jsem tam jen tak ležela, než jsem se na Zephira pořádně usmála. “Alespoň jsi se naučil pořádně plavat,“ byla jsem promoklá, unavená, ale alespoň hrdá.

Úkol 8

Usmála jsem se. Jeho smečku navštívím určitě brzy! To bylo ale až moc do budoucna.
No, teď jsme měli větší problémy. A díky bohu, že vynořil hlavu nad hladinu, už jsem cítila, jak ho nezvládám ani s pomocí vody udržet nad hladinou. Pustila jsem ho a pak se soustředila na vlastní plavání. Hlavně opatrně. Hlavně ne ke dnu. “Hlavně se nenadýchej vody,“ očividně? Jasně, že se nemá nadýchat vody. Plavala jsem vedle něho a snažila jsem se ho nějak podpírat, ale to se dělalo špatně. “No… musíš hodně kopat a dýchat, zkoušej se... Jakoby vyzvednout nad hladinu a kopej hlavně zadníma,“ vysvětlila jsem, vůbec jsem se mu nevysmívala, brala jsem to jako naprosto normální věc. I když moje vysvětlování nebylo na bůhví jaké úrovni. Ale vůbec, byl to vlk z poušti, tam moc vody nebylo, ne snad? Přesunula jsem se před něj a ukazovala jsem mu, jak plavat. Jestli mu to vůbec pomůže. “Nevadí když budeš cákat, hlavně se neutop,“ i já jsem mluvila skromně, protože jsem potřebovala dýchat a soustředit se na sebe. “Budu tě jistit," pronesla jsem a hlavou jsem pokynula směrem k nejbližší pevnině, kterou jsem viděla.

<< Začarovaný les

Pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem moc vysvětlit můj myšlenkový pochod. Hlavně protože to byla prostá změť emocí a všechno se to kolem točilo v nějakém nekonečném proudu.
“Spíš ten pád než ten kořen,“ pokrčila jsem rameny, ale dál jsem to nechala být. Nevypadal zraněně, a to je to důležité. Víc mě tady zajímaly jeho pohádky a jeho pohled na věc. Vyrůstal jinak. A bylo to vidět.
“Mamky vždycky vědí jak na vlčata,“ zazubila jsem se a přikyvovala. “No, vysvětlovali, jak se noc mění na den, jak vlci stárnou, jak se bohové starají o přírodu…“ pokrčila jsem rameny, očividně jsem měla ještě víc příběhů. Ale nechtěla jsem ho zahltit tolika příběhy. “Je to fascinující, chtěla bych být jako vy! Zvyklá na všechno. Ale nevím, jak moc bych si zvykala na písek, už jsem zvyklá na měkoučký mech.“
A konečně jsem z něho vypáčila pozitivní odpověď! Což jsem odměnila nadšeným přikývnutím. “To je skvělý!“ uznala jsem, “já jsem třeba ráda, že jsem hnedka narazila na někoho, kdo mi vysvětlil, kde to jsem,“ zazubila jsem se podobně jako on. “A vůbec, tu tvojí smečku jednou musím navštívit, jsou přátelští?“ už jsem si ale představovala, jak se tu všichni mají rádi a všichni jsou moc přátelští.
“Čáry? Možná jo, ale co je na tom špatného? Jestli magie dokáže tak nádhernou věc, tak to za to stojí, nemyslíš?“ naklonila jsem hlavu na stranu a oblízla si čumák.
Usmála jsem se na něj a chvíli nedávala pozor. Vrátila jsem se k mému obvyklému pozorování okolí zrovna v tu nejhorší možnou chvíli. Já jsem se stihla zastavit. Ale Zephir ne. Proč zrovna jemu se děly ty nejhorší věci? “Zephire!“ vykřikla jsem a bez nějakého většího rozmyšlení a plánu jsem skočila hnedka za ním. Já jsem ale byla připravená, a tak jsem se rychle objevila nad hladinou a hlavu udržovala nad ním. A jelikož jsem žila v tom, že se můj nový kamarád topí? Snažila jsem se ho čapnout za zátylek a vytáhnout nad hladinu, nebo mu tam alespoň držet hlavu. I když kdyby šel ke dnu, šla bych hnedka s ním.

úkol 25

Byl pesimistický. To mi ale nějak nepřekáželo. Sama jsem měla pozitivity až na rozdávání, prostě si ho přeučím k obrazu svému! “Máš pak ale ze světa nějaké to potěšení? Bát se co všeho co se ti stane a netěšit se na nic musí být hrozný ne?“ pokrčila jsem rameny. Nerozuměla jsem tomu, já se na všechno moc těšila, všechno jsem si vybarvovala v tom nejhezčím světle, v jakém jsem jen mohla. A většinou mi to vycházelo. A když ne? Dokud nejde o život, nejde o nic.
Tady o život teda nešlo, ale chtěla jsem vědět, jestli si nenarazil tlapku, nebo cokoliv. S tím bych nevěděla, co dělat, ale určitě bych mu někoho sehnala! “Jsi si jistý?“ zamrkala jsem a udělala krok dopředu, abych se ujistila zblízka. Doopravdy jsem neměla žádný problém lézt někomu do osobního prostoru, i když jsem je sotva znala.
“To je pravda… Ale u nás se vždycky vyprávějí povídky z generace na generaci! Ty hodně vysvětlují, máte taky nějaké?“ měla jsem ráda historky, povídky, prostě jakákoliv vyprávění.
Přes den vedro a v noci zima? Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu. “Takže… To… To mi vůbec nedává smysl,“ zavrtěla jsem hlavou a sklopené ouško mi jen tak plandalo. “To jste pak ale zvyklí na všechno, co? Na zimu i na léto, to se mi líbí! O tom jsem v našich pohádkách neslyšela,“ obdivovala jsem jejich domovinu. Přišlo mi to jako nejzajímavější věc na světě.
Tohle je asi první věc, co Vesnu vyvedla z míry. Chvilku na něj jen tak koukala, než jí došlo, co jí povídá a pak povadla. Než se z toho vzpamatovala a dramaticky mávla tlapkou, div Zephira neplácla přes čumák, byla k tomu blízko. “Ale né, ty jsi ťunťa, určitě je to zaneslo sem jako mně. Jen to tu musím celé prohledat, abych je našla,“ zazubila jsem se. Očividně mi myšlenka toho, že si byť jen připustím, že bych své sestřičky nikdy už neviděla, připadala naprosto nepřípustná. I když mi to v hlavě zůstalo a každou chvilku se mi myšlenky stáčely tím směrem. “To jo! Vždyť tenhle svět je tak… Krásný, jak dokážeš myslet jen na to špatné?“ ptala jsem se s čistý zájmem a bez posměchu. Zephir mě zaujal svým přístupem ke světu, jelikož byl naprosto odlišný tomu mému. “Co se ti na téhle zemi líbí? Povídej, určitě tam něco je,“ pobídla jsem ho a zvědavě čekala na odpověď.
Vlastně jsem díky celé této konverzaci zapomněla na to, že jsme se ztratili. Ale… Vymotali jsme se. “Barevné stromy?“ zalapala jsem po dechu nevěřícně a až pak se začala rozhlížet. Jakto, že jsem si toho nevšimla dřív? Vždycky jsem byla já ta pozorovatelka, ale teď jsem se až moc věnovala Zephirovi. Ale na rozdíl od něho, mně ty stromy naprosto fascinovaly. “Ty jsou nádherné,“ vydechla jsem a naopak od Zephira jsem zpomalila. Tohle byla čirá krása. “Nikdy jsem nic takového neviděla! Ani u nás doma, ale chtěla bych to vidět víckrát. A to Slunce?“ žasla jsem a naprosto se rozplývala nad nádhernou ranní atmosférou. Pak jsem ale viděla, jak se mi Zephir ztrácí z dohledu, a tak jsem jen poskočila a rychlým klusem jsem ho dohnala a drcla do něj bokem. “Třeba je to listí magické!“ očka se mi třpytila nadšením.
A mé předešlé myšlenky byly správné. Dokázali jsme se z bludiště vymotat a blížili jsme se k novému území. Začala jsem švihat ocasem ze strany na stranu. “Vidíš, neskončilo to tak zle, ne?“ zazubila jsem se na něj a dál se držela vedle něho. Možná jsem ho semtam lehce švihla ocasem, ale s tím už musel žít.

Průliv >>>