Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nečekala jsem, že naše cestování bude takhle prudce zastaveno. Protože mi prostě nevěřila. “Ale proč? Když najdeme společný kompromis, tak pak není důvod pro nějaké soud.“ To, že se to slovo skloňuje mi očividně taky moc nedocházelo. Celý tenhle koncept věcí pro mě byl velmi zvláštní a nepřirozený. “Jak si mohla mít synka, když to byla megera – vlčice? A proč si s ní teda byla, když byla tak hrozná? A pro pána, chudák synek. Jestli mu způsobila nějakou újmu, vždyť z toho musel být celý špatný, ne snad? Sedno, to mě velmi mrzí,“ povzdychla jsem si pobouřeně. Očividně to semnou něco udělalo a trochu mi to hnulo žlučí, protože jsem se nad tím jen nevěřícně mračila a něco si mumlala.
Zároveň mi také vysvětlovala celý ten koncept opilování. A já z toho byla ta tam. “Ale jakto? To se mi úplně nezamlouvá, věříš mi to? Já bych si nechtěla nechat pomáhat kámošem, kdybych měla někoho jiného ráda. Já bych si adoptovala nějaké opuštěné vlče, co potřebuje domov! To je lepší, zachráníš osamocenou duši a dáš jim sílu do života, no není to nádherné?“ zubila jsem se najednou.

Vesna - 0, 1, 2, 3, 4
Amethy - 5, 6, 7, 8, 9

<< Zubří pláň

Moc se mi líbilo, jak Sedna na všechno reagovala tak… Teatrálně. Alespoň jsem věděla, na čem jsem. Protože oproti Havranovi, který se sotva pousmál tohle byla příjemná změna. Ale já si tajně myslela, že Havran byl prostě jen hodně smutný, a tak si nechtěl povídat, nebo ho hodně vlků bodlo do zad. Druhá možnost byla, že to byl doopravdy duch vody a cítil se zle za to, že utopil tolik vlků v průběhu těch potop.
Z myšlenek mě vytrhla Sedna, vysvětlujíc mi, co je to vlastně ten její soud. “Ale proč? Vždyť to si vlci mezi sebou prostě… Vyříkají, ne snad?“ mračila jsem se a krčila rameny. “No, asi jím dostatečně, ale koukej. Nejsem zrovna kulička, ani po chlupové stránce.“ Uchechtla jsem se a pak věnovala krátký pohled svým a Sedniným bokům. To byla věc, která se mi v hlavě zasekne na delší dobu. Musela jsem nějak vykoumat, jak moc jsem chlupatá.
Cože? Překvapeně jsem zamrkala. “No… Ale co když máš jenom květiny? Tak odtud se vlčátka neberou, ne?“ ptala jsem se a pod srstí se červenala. Bylo to trapné, co? Asi bych to měla všechno vědět, ale očividně tady vlčátka doopravdy nosí čáp, protože vlčice a vlčice? A co teprve vlk a vlk? Jak to asi funguje?

<< Tichá zátoka

Bylo divné slyšet jinou vlčici o mojí sestřičce. Kdybych bývala byla trošku jiná, asi bych cítila silný osten závisti. Místo toho jsem sice byla šťastná, že Mokoš uvidím, ale zase jsem si nemohla být jistá, že… Nebude jiná. Nebo jestli to doopravdy byla moje Mokoš, i když nebylo moc velkých pochyb. Sedna mluvila o překlopeném oušku a zároveň Sedna byla přímo ten typ, se kterým by se moje sestřička přátelila. “Tak to asi chápu, mně by se taky za nikým jiným nechtělo,“ poznamenala jsem. Dál jsem to ale tak trochu nechala být, protože no... Houbičky mě už trochu pustily, když jsem si uvědomila, že nedaleko je moje ségra.
Jenže Sedna byla doopravdy dobrá v matení. “Soud? Soud v Dolině nemáme, netuším co to je,“ pípla jsem a sama pro sebe se zamračila. “No ale já bych tě neunesla, víš. Protože ty jsi veliká. Možná hubená, ale koukni se na mě. Vždyť já jsem malá a mám trošinku víc srsti, jinak bych na tom taky nebyla moc fajn,“ uchechtla jsem se a přátelsky do Sedny drcla. Připadala jsem si jako malé vlče, co jde matce po nohách. V lidské řeči by to bylo něco jako „malá čivava“.
“Segin je můj kamarád, ukázal mi ty zlaté koruny z druhého břehu!“ vysvětlila jsem a chtěla začít povídat, což jsem ale bohužel vůbec nestíhala. Protože po mně Sedna vyjela a já zakopla, div jsem si nenatloukla čumák. Naštěstí jsem se jen tak tak stihla zachytit. “Co já vím, co myslíš! Mateš mě. Ne každá vlčice přemýšlí nad vlčicí, promiň?“ odvrátila jsem pohled. Asi jsem byla příliš nervní z Mokoš.

Bašta >>

Čekala jsem. Čekala jsem nějakou zajímavou houbu, která mě donutí zmizet nebo něco takového. Čekala jsem houbu, která bude zatraceně magická. Ale takové houby já znala, v Dolině se totiž vyskytovalo víc než dost druhů květin, ale i hub. Sama jsem se ale takovým věcem moc ráda vyhýbala, protože jsem se jich tak trochu obávala. “Takže… A proč to hledáš? To chceš být mimo jen tak pro radost? Nebo spíš ten váš kápo smečky? To je nebezpečné! Nemůžeš jen tak dávat houby alfám,“ zalapala jsem po dechu, protože by mě ani nenapadlo, že to nedělá z vlastní iniciativy. Nechápala jsem ani moc kontext, ale prostě… Proč?
Potom ale zavelela. A jestli jsem nechtěla zůstat pozadu, nebo sama, tak jsem si musela pospíšit. “To je trošku jako únos, nemyslíš? Ale jestli mi ukážeš, kde je Mokoš, tak to se unést nechám ráda,“ brebentila jsem a capkala za ní mezitím co jsem pokyvovala hlavou a ouško mi plandalo nahoru a dolu. “Zlatá? Takže to je… To je ten zlatej les o kterym mi říkal Segin!“ zalapala jsem po dechu, protože jsem se konečně při něčem začala chytat. Pak jsem se ale chytat zase honem přestala, protože… Sexy? “No tak to asi moc sexy není, když někoho pohřbívala ne? To bude ještě celá špinavá od hlíny a vůbec, copak nejsi vlčice?“ protože veškeré „holky mohou mít rády holky“ koncept mi unikal. Byla jsem velmi lásky neznalá a no… Nechápala jsem nic.

Zubří pláň >>

“No tak… Prostě jsem jí dlouho neviděla!“ zamumlala jsem a raději odvrátila pohled, protože se zbraň otočila na mě a já vůbec nevěděla co s tím. “A co Lada a Živa? Nepotkalas je taky?“ Natočila jsem hlavu na stranu, raději jsem odváděla pozornost, protože pak jsem akorát cítila ten osten smutku, že už jsem očividně svou sestřičku neznala tak dobře jako předtím. A kdo by si to chtěl přiznat?
No tak co to pak plácá? “No to jo! Ale když se někdo topí, tak pak nejde jen tak běhat.“ Hlas mi dokonce i přeskočil, protože najednou jsem se bála ještě o svoji sestřičku, aby nedopatřením neskončila na druhé straně duhového mostu jen z nedbalosti nějaké cácorky houbařky! “Speciální houby? Co to povídáš?“ zamrkala jsem na ní zpátky. “To jsou tady pro tenhle ostrov nějaké houby specifické? Nějaká čarodějná houba? Jestli jo, tak bych možná měla i nápad kde to hledat,“ a pohledem jsem sjela směr, ze kterého jsem přišla. Ten les měl… podivný nádech.
Naše konverzace se rozvíjela a pořád se překláněla od pření se nad mou sestrou a pak na veselé chichotání dvou vlčic, které by ještě mohly projít za malá vlčata. Ale byla pravda, že po Havranovi, tom vlkovi s křídly a modrými odznaky, jsem velmi ocenila zábavnou společnost, která na mě nečuměla jako tele na nový vrata a taky se zasmála. “V Dolině? No já asi jo! Ale já jednou šla do lesa a pak jsem se probrala tady. Tak hledám Mokoš, nebo Živu s Laduš, ale ani jedna nikde. A hele! Copak se dá vrátit? Tak to Mokoš nesmí! Musíš mě za ní pak hned vzít až najdem ty tvoje houby. Protože si myslím, že nás to sem vzalo všechny čtyry!“ a že právě tohle byl můj nejchytřejší proslov co jsem pronesla od svého příchodu na Mois Gris.

Co se pořád mračila? Zůstane jí to. “No ale já ji tu už hodně dlouho hledám! A to, že se malé vlčice hledají špatně to ví přece každý!“ prohlásila jsem a nadzdvihla obočí. Tím ‚To ví přece každý‘ jsem měla veškerý úmysl vlčici trošku pošťouchnout. A ačkoliv se to může zdát vůči mé povaze nesmyslné, tak to nesmysl nebyl. Tohle byl boj o moji sestru. Tam se na pravidla a povahy nehraje. No ale celkem mi rušil pozornost ten její zoubek, který mě neustále nutil se sem tam pousmát. Tohle nebyla fér taktika.
Sedna, ačkoliv byla větší, tak nepůsobila moc děsivě. Tedy jestli jsem vůbec měla ve svých emočních kapacitách se někoho bát. Doopravdovému děsivému vlku bych pravděpodobně dala pusinku na čumáček a poslala ho spinkat. Takže Sedna nebyla moc problém. Ale zmást mě dokázala. Protože v jeden moment mluvila o tamtom a pak o tomhle. Štěstí, že já byla stejná a rychle jsem se naladila na její vlnu. “Takžes jí zachránila a pak šla na houby? Neměla by ses o ní třeba postarat? Doufám, že teďka nikde neleží promáčená! To bych ti neodpustila, pořád je chladněji!“ zaraženě jsem mrkala. “A na ty houby… Myslíš, že teď porostou?“ nebyl ještě nedávno mráz? Nebo si to snad jen špatně pamatuju?
Ale moc času na rozmyšlenou jsem nedostala. Protože mě nařkla z toho, že jsem holka nešťastná. “Co prosim? Já nejsem Vesna ze sna ani Vesnoves, já jsem Vesna ty zlodějko jmen,“ pronesla jsem mírně nespokojeně, ale nemyslela jsem to vůbec zle. Jen mě to kapánek zmátlo. Štěstí ale, že jí to došlo. A já následovala skoro hnedka potom. “OOOOH, ty sis jakože myslela, že ti komolím jméno? No to né! To bych si nedovolila. Proto to vždycky hláskuju, aby každý věděl, víš?“ a smála jsem se s ní. No to je radosti. Tady ani ta půlka mozkové buňky není.

“NEVIM,“ vyštěkla jsem, ale to už jsem byla v dálce, kde to doopravdy nebylo třeba a už jsem mohla mluvit normálně. Zase jsme s těmi mozkovými buňkami museli šetřit, nebyla jsem hloupá, ale musela jsem si to všecko šetřit na krizové situace.
Propojení tématu o pohřbení a zároveň mojí sestře s tím, že jsem viděla, jak vlčici svitlo v očích a jak se na mě tvářila, když si myslela že jsem Mokoš, mě donutilo pocítit hodně věcí. Hlavní byla ale úleva, že alespoň jedna z mých sester byla relativně v pořádku. “Nejlepší kámoška?“ mrkla jsem, “no, no! Ale je to moje ségra, tak se nevytahuj,“ zamračila jsem se, protože se mi moc nelíbilo, jak si mojí drahou sestřičku přivlastňuje. Nevadilo se mi dělit, ale nechtěla jsem ztratit myšlenku Mokoš tak rychle, jako jsem jí zůstala. “No je vyvalenej přímo z Doliny! Ještě, aby nebyl, nejsem tu zas tak dlouho.“ Až na to, že už jsem tu byla pěkných pár měsíců, jen mi to nezdálo.
Vlčice měla fakt moc fajn oči. Moc se mi líbily. A vlastně ze mě už dávno vyprchala jakákoliv podezření o tom, že by mi tahle zabila moji sestřičku. A s tím ze mě vyprchala jakákoliv zášť vůči ní. Takže už jsem neměla úplně důvod setrvávat takhle blízko a prakticky šilhat, protože se mi Sedniny oči pomalu začaly spojovat do jednoho přímo před očima. “Tys mi zachránila sestřičku?“ zalapala jsem po dechu a odtáhla se. Kompletní změna. Najednou jsem měla tlamičku dokořán a mávala ocasem, div jsem nezpůsobila tornádo. “No počkej, to je nějaká parodie na moje jméno ne? Srandu si ze mě dělat nemusíš. Já jsem Vesna. V-e-s-n-a, kdybys nevěděla. A ty jsi S-e-d-n-a. Není si to trochu podobný?“ mračila jsem se. Protože co je tohle jako za móresy?

Pochytila jsem, že jsem chudáka vlčici pořádně vylekala. Protože vyskočila do vzduchu a naježila se jako kočka, když jí hodím po louce. Ne, že bych to provozovala moc často, samozřejmě. Taky jsem viděla, že hýbe tlamou, ale já už nic neslyšela, protože jsem se přiblížila k moři. Nakonec se mi ale podařilo zaslechnout to hlasité hulákání. “PROČ BY TĚ ZAKOPÁVALA?!“ zaječela jsem zpátky a moje předešlá špatná nálada byla pryč. Protože tohle znělo jako zábava a fajn vlčice!
Klusala jsem tedy vlčici naproti, dlouhým ocasem jsem zběsile mávala ze strany na stranu a projevila tím své čisté úmysly. No jenže nevím, co se dělo, ale najednou ta vlčice vyhrkla jméno mojí sestry. “Prosim? Já nejsem tak vybělená jako Mok… MOKOŠ?“ odfrkla jsem si a následně na vlčici vyvalila obě oči jako srnec ve světlech. Moje sestra? Tady? Tak přeci jen měli moji kamarádi pravdu a moje sestry to tu vyplivlo! Nebo minimálně tu druhou ušatou. Tak to jsem byla ráda, že jsem tu nebyla sama! “Já nejsem Mokoš, ale kde je Mokoš? Ty znáš Mokoš?“ brebentila jsem a přiskočila přímo k vlčici a navalila jí svůj obličej přímo před ten její, div se naše obličeje nedotýkaly. “Kdo seš, tys zakopala Mokoš?“ ale očividně moje mozkové buňky byly výrazně napřed a spojovaly si absolutně nesouvisející věci mezi sebou.

<<Začarovaný les

Havran fuč a já sama. Bála jsem se toho lesa, a to jsem se v životě nebála moc věcí. Nebyla jsem jako Živa. Byla jsem stejně neohrožená jako Mokoš a Lada, ale tenhle les by jistě nahnal i jim. Nelíbilo se mi, jak jednoduché bylo se tam ztratit.
Nakonec mě ale tlapy zavedly na… Překvapivě krásné místo. Nádherné místo s útesy a písečnou pláží, která v létě musí lákat všechny duše, které sužuje vedro. Všude v dálce bylo vidět moře a já se nestačila divit, protože za zády jsem měla ten ošklivý les, který byl pravým opakem tohoto klidného prostředí. A bylo tu takové tich… Vyjekla jsem nad tím, že někdo vyjeknul. Byla jsem stále ještě celá zježená z toho lesa, že mě teď zaskočilo cokoliv, obzvláště jekot jiného vlka poblíž.
Rychle jsem hledala původ celého toho hluku a uviděla vlčici, která si povídala o velmi zajímavých záležitostech, na můj vkus morbidních a nevypadalo to, že by kolem sebe měla někoho jiného a tím pádem si nejspíš povídala sama pro sebe. Štěstí, že mě asi nikdo nenaučil, že cizím (samo)rozhovorům se nenaslouchá a já tak mohla vesele začít konverzaci, třeba jí ještě zachráním před velmi bolestivou smrtí! Nebo alespoň tak mi to její krátké vyprávění znělo. “Kdo tě bude kopat a preparovat?“ zvolala jsem z dálky. “To není asi moc milý, když z toho panikaříš, ne?“ natočila jsem hlavu na stranu, ale až komicky moc. A taky jsem na vlčici hulákala vlastně úplně stejně jako ječela ona, protože jsme pořád byly poměrně daleko od sebe a v ten moment mě nenapadlo přejít blíž, snad jsem se bála, že ona zakope pod zem mě.

Sama jsem nevěděla moc co se to vlastně kolem mě děje. V jeden moment jsem byla přímo u Havrana a v druhý moment jsem byla vlastně někde úplně jinde a brutálně ztracená. “No ale my máme fakt moc jiných příběhů, ale já si na žádný teď nevzpomenu, pořád přemýšlím nad tím Zephirem, víš? Moc mi chybí, ráda bych ho našla,“ povídala jsem a nechala chvilku ticha, protože mi Havran přišel jako ten týpek co potřebuje nějakou chvíli. Ale ta chvíle začala být i na jeho poměry dlouhá.
“Havraně?“ otázala jsem se a začala se otáčet všude kolem sebe jen, abych zjistila že kolem mě nikdo vůbec není. “Haló?“ Vyjekla jsem, protože jsem byla ztracená uprostřed toho zatraceně děsivého lesa. “Havrane! Kdokoliv!“ štěkla jsem a pak se jako neohrožená a velmi vyděšená střela vyřítila z lesa pryč, nebo respektive jsem se rozeběhla jedním směrem a doufala, že mě to z lesa vyvede.

Tichá zátoka>>

1. Vesna
2. 1x (Xere)
3. Pohádky, tajemství, umění, barvy, příroda

<<Mlžné pláně

Až když vyrostl. Jasnééé. Rozumím. Raději jsem se dál nevyptávala, protože jsem tak trošku cítila, že to úplně neocení. Ale semtam jsem „nenápadně“ hodila očkem po jeho křídlech, abych si je prohlédla. Nedokázala jsme se ubránit myšlenkám, kde se to sakra vzalo. A jak se jednomu prostě… Objeví křídla na zádech. Bolelo to? Ale o bolesti se asi ne každý rád baví… A tak jsem to musela navzdory své zvědavosti nechat plavat.
Bylo vlastně hrozné, jak jsem Havrana bez jediné myšlenky následovala. Nedávala jsem ani pozor na to, kam jdeme. Ale tenhle les bych poznala všude. Zatím jsem ale nic neříkala. Což bylo už tak dost divné. Jen jsem si prohlížela a chvilku se zdálo, že jsem plně přeslechla to, co mi Havran povídal. Ale to né. “Myslíš, vlastně by to bylo fajn! Myslím, že Živa by se ti mohla líbit. Ale nevím, jestli ty by ses líbil jí… Ona je taková potichounká, uťáplá.“ Zavrtěla jsem hlavou, když už jsem se uráčila odpovědět. Živě jsem to ale vůbec nezazlívala.
Zamračila jsem se na Havrana a švihla ocasem. Nebyla jsem naštvaná, ale minimálně jsem tak chtěla působit. Copak jsem si zasloužila ten jeho chladný hlas a bůh ví jaké poznámky? “Asi jo. Ale co já vím. Třeba to někdy poznáš! Slyšela jsem, že někdy vlk potká vlky, kteří mu nahradí rodinu. Já to nezažila, ale zní to fajn, ne?“ zeptala jsem se, ale pak jsem si připomněla, že tohle je Havran. Ten pochmurný vlk. “Nebo to možná nezní fajn, tobě ne. Ale já si myslím, že to to mohlo být fajn. Třeba bys našel někoho, kdo je stejný jako ty. Takový zamračený mručoun. I tak mi ale pomáháš hledat kamaráda! To se beztak cení. Pořád jsi ale mručoun,“ prohlásila jsem a tím jsem si vyplýtvala veškeré zbytky svého hněvu. Byla jsem sama se sebou velmi spokojená.
Následně jsem se dokonce i na moment odpojila od černého vlka, abych prozkoumávala na vlastní pěst. Doopravdy jsem to tu znala. “Tady jsem byla se Zephirem taky, ztratili jsme se tu,“ špitla jsem a sklepala ze sebe ten nepříjemný pocit. Bylo tu chladno, temno a nepříjemně. Nebylo to zrovna místo pro mě. Ještě když k tomu Havran připojil nepříjemnou duchařskou historku. Otočila jsem na něj hlavu a poslouchala. Snažila jsem se působit naprosto nedotčeně, ale hlava mi pracovala na všechny obrátky. “A… A jak jsi se dostal zpátky?“ zeptala jsem se opatrně a skrčila se, abych na něj koukala ze spodu. Sotva jsem věděla, čeho tím chci docílit, už tak mi bylo jasné, že já rozhodně nepůsobím jako nějaká hrozba. “A vůbec… Muselo tě to nějak poznamenat, že? Takovou věc bych já nezvládla,“ a v jeden moment jsem působila jako normální, klidná vlčice s průměrným intelektem. Protože taková věc byla… Vážná.

Moc děkuju za hlasy <3 Tentokrát si ty odměny nezapomenu zapsat :D

Prosím všech 12% prosím do vytrvalosti

Díky za zapsání <3

<< Oblouky bohů

Tak nějak jsem nečekala, že bych mohla Havrana až takhle moc pobouřit. Nejistě jsem se na něj podívala a asi poprvé za tu dobu, co se známe, jsem držela chvilku klapačku. Nějak mě to znejistilo. Do toho se na mě ještě pěkně mračil a já si nebyla jistá, proč se tak čertí. “Takže si se narodil s křídly?“ zeptala jsem se, tentokrát hezky opatrně, jako kdybych se obávala, že ho to pobouří ještě víc. Možná, že jsem občas mohla mlčet… Ale když mně se tak pěkně povídalo s dobrou společností! Povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou. “To já bych asi nezvládla, být tak dlouho sama. To ti povím, Mokoš, Živa a Lada – to jsou moje sestry – tak spolu jsme vyrůstaly! Nehnuly jsme se ani na krok jedna od té druhé a víš ty co? Najednou jsem se objevila tady. A tolik mi chybí,“ povzdychla jsem si a poraženě nad tím zavrtěla hlavou. Ale pak jsem se uvědomila, že možná bych se mohla zase dotknout Havranových emocí. “To se ti ale nesnažím vnucovat rodinné vztahy! To né, hlavně se na mě nezlob, já mluvím to, co mě napadne a moc se nad tím nezamýšlím.“ Očividně.
Bohužel mi úplně nedocházelo, že bych se možná měla trošku víc snažit v nějakých konverzacích a že jsem občas mlela hlouposti. Ale vždycky mi k přežití stačily ty povrchní věci, nemusela jsem řešit nic hlubokého ani vážného. Až na Zephira. Ale na to, jak krátkou dobu jsem se znala s Havranem, tak jsem v něm měla skoro bezmeznou důvěru, stejně tak jako právě v Zephira, nebo i Segina. Prostě jsem je následovala dál do neznámého území bez toho, abych se jakkoliv zamýšlela nad tím, co semnou bude dál. Dokud mi Havran vyprávěl zajímavé věci, byla jsem naprosto spokojená. A to splňoval. “Takže je to spíš ostrov těch, co se tu objevili z ničeho nic?“ zamrkala jsem a švihla ocasem, “a ty si se setkal s nějakým magickým problémem, Havrane? Jak něco takového vůbec vypadá? My jsme toho moc neměly, žily jsme si spokojeně bez magie…“ Pokrčila jsem rameny a snažila se proplést mlhou.

Začarovaný les >>