Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Normální? Jak mohli být bohové normální?! Vůbec jsem nechápala, co vidí normálního na tom, že Iris má bělejší srst, než samotný sníh! To přeci nebylo možné. Určitě měli daleko víc věcí, které je oddělovali od nás, nebohých smrtelníků, ale co to bylo? To jsem nevěděla zatím jsem to ani vědět nemohla. Speciální situace. A Havran jednoho z bohů potkal. “To oni ti dali křídla? Ten Nero teda, jestli to je on, co jsi potkal?“ zeptala jsem se, poměrně málo na moje standardy, ale co se dalo dělat, Havran mi tímhle vzal vítr z plachet.
Nechybělo? Čím víc jsem mluvila s tímhle vlkem, tím víc mě překvapoval. Nedokázala jsem si vůbec představit nemít rodiče, svoje jsem měla nadevše ráda a nevyměnila bych je ani za nic. Ale také jsem měla špetku empatie na to, abych to tu Havranovi všechno neříkala a nebásnila o tom, jak je skvělé mít rodiče. “Takže si vyrůstal sám?“ ale nějakou tu malou otázečku jsem si neodpustila. Vždycky zvědavá. I v momentech, kdy to nebylo zrovna nejvhodnější.
“Vymýšlení? To já ráda!“ zazubila jsem se a pak se trochu pozastavila, já měla taky jít do pouště? V žádné jsem nebyla a no… Jediné, co jsem znala byla luka s květinami a tak jsem trochu zaváhala, než jsem se klusem přiřadila zpátky k Havranovi a držela se u jeho boku. “No… Asi nemáme vyloženě legendu o vlcích s křídly. Ale ty mi pasuješ na ducha! Víš, kdo to jsou duchové? Každý z nich ovládá nějakou část přírody. Proto jsem se tě trošku polekala, protože jsi celý skoro černý! A s těmi modrými znaky… Tak jsem si myslela, že bys mohl být něco jako nějaký špatný duch vody, který způsobil tu potopu, víš?“ pokrčila jsem rameny a snažila se přijít na jakoukoliv legendu, která by se vztahovala na vlky s křídly. “Ale já bych ti nějakou vymyslela! Třeba jsi vlk, který vzletěl ke hvězdám, ukradl nějakou a od té doby máš ty modré znaky. Pokud tedy doopravdy nejsi zlý duch vody, ale to doufám, že ne,“ očividně si na sebe chudák Havran upletl bič, když chtěl, abych mu něco povyprávěla. Protože jsem v ten moment byla nezastavitelná. Naštěstí jsem si dokonce i uvědomovala, že bych možná mohla být chvíli ticho. A tak jsem si raději dávala pozor na to, kam šlapu a jestli někde kolem nebude Zephir. “A jaké jsou třeba místní legendy?“ vyhrkla jsem najednou s obřím zájmem. Havran by mohl nějaké znát!
¨
Mlhavé pláně>>

Nic mi k tomu neřekl a já to tak nechala být, asi mu došla slova. A já to mohla tím pádem brát jako malé vítězství. Jenže Havran řekl něco jiného, co mě okamžitě začalo zajímat. “A jak vypadají?“ vyvalila jsem na něj očka a přiblížila se. Jakákoliv předešlá zášť byla pryč, protože jestli tu měli doopravdové bohy? Tak to byla bomba! “Jak se chovají? A jsou tak velicí, jako jsme my? Umí převařovávat hory? Protože naši bohové to uměli,“ pokyvovala jsem hlavou a ucho mi přitom plandalo nahoru a dolu.
A vlastně jsem se nemohla vrátit do té ponuré nálady ani když zmínil Zephira. Protože vlk mířil do pouště. Zazubila jsem se a zběsile vrtěla ocasem. “Tak to je úžasné! Tak jestli ho najdeš, tak mu řekni, že jsem v pořádku a že se určitě brzy uvidíme!“ prohlásila jsem, měla jsem sto chutí po vlkovi skočit a zulíbat ho k smrti. A nějaké to popichování jsem mu tím pádem hnedka odpustila. Zasmála jsem se a mávla nad ním tlapkou. “Máš pravdu, ty mi tu chceš pomáhat a já tě takhle podceňuji, to se ti velmi omlouvám,“ usmála jsem se a vděčnost byla cítit na sto honů.
“Spokojená!“ a očividně jsem nedokázala moc pochopit, že by byl Havran otrávený. Bylo mi úplně jedno. “Jak nezáleží? Kdyby ti rodiče říkali Klacek, tak asi nebudeš vědět, že volají na tebe, ne?“ zamyslela jsem se a pokrčila rameny, “a to nevíš! Třeba budeš mít vlčata a ta budou tvoje jméno předávat dál, nebo můžeš vejít do legend! Mně by se figurování v legendách nelíbilo, ale ty s tvými křídly a tou zajímavou barvičkou na kožíšku? Tobě by to mohlo vyjít!“ oznámila jsem mu a přitom, jak jsem ho popisovala jsem na všechny ty věci tlapou ukazovala.

“Ale já si nechci připouštět, že by mu něco mohlo být, to bych to pak mohla přivolat,“ mumlala jsem, protože vlk měl velmi dobré argumenty. Nebyl jako Zephir, který se ke mně akorát přidávat a společně jsme se dobírali k naprosto absurdním závěrům. “A to víš jak? Potkal si snad nějakého boha?“ přivřela jsem na něj oči, protože upřímně vypadal jako jeden z těch, které bych nazývala bohy. Podezřívala jsem ho snad ze všeho.
Ale i tak mi vlček nabídl svou pomoc a moje podezřívavost pomalu mizela a navracela se ta přesladká naděje. “No! Zephir je pohublý a vypadá, jako kdyby se vyválel v nějakém načervenalém písku,“ popsala jsem, “myslím, že mi i říkal, že pochází z pouště! Ale nevím, kde nějaká ta poušť je.“ Krčila jsem rameny, mluvila jsem rychle, a ještě rychleji vrtěla ocasem, protože tímhle bylo všechno vyřešené. Jenže ten černý to pořád kazil! “No to je pravda, ale copak se nebojí, že ty se staneš právě tím predátorem? Já bych se bála,“ řekla jsem, a ještě jednou mrkla po té strace.
Veslo. Pořádně jsem se na něj zamračila, “VesNa, ne Vesla,“ zavrtěla jsem hlavou. “Taky ti nebudu říkat Havlan, když se tak nejmenuješ,“ řekla jsem poměrně dramaticky, mávala jsem u toho tlapkou, div to Havran neschytal. “No… Moc dlouho ne,“ nedokázala jsem moc říct, jak dlouho, ale nějakou dobu to bylo. “A ty? Ty vypadáš, že jsi tu až příliš dlouho,“ tak jako ostatní. Proč tu všichni byli tak odměření?

Zavrtěla jsem hlavou, “realista? Spíš pesimista, není nic špatného na tom, doufat, že tvůj kamarád je naprosto v pořádku!“ dupla jsem se a hodila po něm ošklivý pohled, což bylo na mé poměry doopravdy silné vyjádření. Pak jsem se jenom snažila uklidnit, vlastně jsem si uvědomila, že panikařením vlkovi dávám snad jenom za pravdu. A tak jsem se nadechla a pořádně vydechla. A jako by náhodou mi najednou bylo teplo a má srst přestala být mokrá až na kost.
“Oteplilo se,“ zamumlala jsem a oklepala se, ale žádná voda už nepadala. Byla jsem neskutečně zmatená, protože jsem si očividně nespojila magii a vlka přede mnou. “Koupil?! Takže je k tobě vázána nějakou magií? Třeba chce odejít, ale ta magie jí nepustí,“ konstatovala jsem a konečně se zastavila, takhle jsem už alespoň nepůsobila jako naprosto šílená. “Což od tebe není moc hezké, a vůbec! Ani si se mi nepředstavil, taky neslušné, takže to udělám já jako první. Já jsem Vesna, V-e-s-n-a. Občas to vlčata moc nezvládají říkat, tak abys věděl,“ hrdě sem zvedla hlavu. Snažila jsem se udržet všechno pod kontrolou, ale dělalo se to špatně, když jsem byla polovičně natěšená z nové známosti, zároveň jsem nevěděla, co je ten vlk zač a no… Pak tady byla celá ta situace se Zephirem.

Mně v hlavě běželo myšlenek milion. Jedna přes druhou, každá se hlásila o slovo a snažila se působit jako právě ta nejdůležitější. Zajímalo mě, co je ten cizinec zač. Jestli doopravdy stojí za tou potopou a co bych s tím měla dělat. Strachovala jsem se, ale zároveň jsem si celým srdcem odmítala připustit, že by se mému novému kamarádovi mohlo něco stát. I když na topení se měl očividně štěstí. I když na mě přišlo prozření a já se nestačila ani nadechnout. “On neumí plavat,“ vydralo se ze mě. Zrovna v moment, kdy začal mluvit ten velký vodní duch. Upřímně to na moment vypadalo, že ho ani nevnímám.
Ale vnímala jsem ho až až. Zamračila jsem se na něj a přiťapala přímo před něj, div jsem mu svůj čumák nenacpala do jeho obličeje. “Neutonul! Co je to s tebou, mluvíš tak ošklivě. Beztak jsi vodní duch a tohle je tvoje chyba, přišli jste na nás a teď nám děláte bordel v životech!“ obvinila jsem jej, ale zavrtěla jsem hlavou. Nějak mi nevadilo, že jsem mu absolutně nic nevysvětlila. “A já? Vodní skřítek?“ zběsile jsem zavrtěla hlavou a začala pochodovat ze strany na stranu.
“Já nevím! Prostě se to všechno semlelo! Co já vím, co se stalo, když si z toho moc nepamatuji, jediné co vím… Je že mi je hrozná zima a že můj kamarád někde ještě žije a…“ rychle jsem povídala, divoce jsem švihala ocasem a vlastně jsem vypadala jako ve svém vlastním světě. Jenže to se vlk podíval na straku, a to upoutalo mojí společnost. Zastavila jsem se a podívala se na straku. “Vodní duchové umí hypnotizovat zvířata?!“ vypískla jsem.

Magie nás ale víc ráda neměla. Ani jsem nevěděla, co se stalo, podařilo se mi vyskočit na nějaký vyvýšený kámen, chtěla jsem se na to celé podívat z výšky. To už jsem ale slyšela křik Zephira. Nestíhala jsem se moc otáček, protože mě voda málem strhla taky. V hlavě jsem měla jen myšlenky na to, že nás vodní příšery a vodní magiči dostihli a teď už se odsud nikdo nikdy nedostaneme. A poprvé za můj ne příliš dlouhý život jsem dostala neskutečný strach. Ani ne tak o sebe, já se držela zuby nehty i když jsem měla kožich promáčený. Ale o Zephira, který se mi už ztratil.
Všechno ostatní byla jen mlha a rychlá změť událostí. Když jsem zase přišla k sobě, byla duha, všechno bylo promáčené a já se klepala. Neměla jsem zrovna dlouhý kožich a do hlavy se mi vkrádal pohled na Zephira. “Zephire?!“ zvolala jsem, ale když jsem se rozhlédla, jediné, co jsem viděla bylo… Byl! Někdo, kdo vypadal jako ukázkový démon. “Pane vlku!“ vykřikla jsem, úleva v mém obličeji byla znát a naprosto jsem ignorovala jakékoliv znamení, že tenhle vlk asi nebude ten nejvíce přátelským. “Neviděl jsi mého kamaráda? Takový… Pohublý pískový vlk! Odneslo ho to a já nevím kam, ani nemám tušení co se to děje? Myslím si, že za tím stojí vodní duchové, nebo boho… Bohové,“ poslední slovo jsem zamumlala, protože jsem si vlka prohlédla z blízka.
Doťapkala jsem k němu a moje ouško plandalo nahoru a dolů, na rozdíl od vlka jsem vypadala překypující radostí z toho, že ho vidím. Ale no… Jeho srst, křídla mě trochu toho nadšení zbavila. “Vy jste vodní duch?“ vydechla jsem a vytřeštila na něj oči. Jak jsem došla k tomuhle přesvědčení? Jeho modré znaky, modré oči, a ještě k tomu křídla. V životě jsem se s ničím takovým nesetkala a asi jsem na to nebyla zrovna připravená po takovém zážitku.

Odkaz

Jméno vlka: Vesna
Glow up: Přívešek
Preference: Jen na inspiraci, jinak budu ráda za cokoliv: Můžete se inspirovat původem jejího jména, něčím přírodním, Vesna je energická, miluje kytičky a zajímavě vypadající věci
Nechci: Meme věci, jinak go wild

“Třeba to magie jen tak dělá, předstírá, že jí máme pod tlapkama, ale jen co se začneš vzpírat nebo oddalovat od svého původního osudu, tak se vzepře i ona a pohltí tě,“ vyprávěla jsem, tak nějak mi nedocházelo, že to co říkám je trošku… No. Děsivé. Očividně mě nic takového netrápilo a já si jen spokojeně hopkala dál. “Jakou povahu by měla asi voda? Nebo oheň? Taková země… My jsme země, že ano? Tak jací jsme? To nevím, ale takový ohňáci určitě nemají moc trpělivosti, to se vsadím,“ smála jsem se.
Vlastně jsem byla velmi spokojená se svými myšlenkami, protože mi dovolovaly, abych se cítila o něco málo chytřeji… I když… Jsem zrovna nejinteligentnější bytostí nebyla. “Přesně! Já si myslím, že přemýšlíme nad věcmi, nad kterými se nikdo neměl odvahu zamýšlet,“ prohlásila jsem hrdě a drcla do něj svým bokem.
Mezitím, co já jsem se ale následovně opírala o přerostlý kamínek, Zephir pomateně běhal sem a tam a moje hlava pozorovala každý jeho pohyb. Nepřestávala jsem však vrtět ocasem. “A co? Tak třeba magie! Někdo tu nechal vyrůst takhle velké kamínky, no není to skvělé?“ oči se mi třpytily a já jsem tlapkou kámen poplácala, jako by to byl starý kámoš. “A kdyby nás někdo chtěl sejmout, tak už by to udělal, co se bojíš, já si myslím, že je to krásné.“ Pokrčila jsem rameny, ale následovala jsem Zephira do středu, abych si také kameny obhlédla. “Třeba jim tady můžeme nechat něco dobrého, nebo nějakou kytičku. Třeba nás pak magie bude mít víc ráda,“ pronesla jsem, ale vlastně to byl jen hloupý nápad, který jsem nebrala vážně. Jen jsem ho pronesla a dál koukala zasněně dál.

<< Mlžné pláně

Ten fakt, že jsme byli pomalu ztraceni, mi nějak utíkal. Stejně tak jako hloupost naší konverzace. Prostě jsem si dál hopkala vedle svého nového kámoše, protože jsem věřila, že mě vede správnou cestou!
“Odmala? Ahaa, to je pravda. Na to jsem dočista zapomněla,“ mávla jsem tlapkou a odfrkla si. “No, třeba bys tu vodu urazil a ona se ti chtěla pomstít. Víš, ona příroda má vlastní hlavu, nikdo jí nedokáže moc poručit. Tak proč by voda taky nemohla být záludná?“ krčila jsem rameny, ale Zephirovu zamotanou řeč jsem musela ještě sama rozmozávat. “No… Asi chápu. Ale co když je magie náš rovnocenný společník, víš?“ zamrkala jsem na něj. Protože mi to tak doopravdy přišlo. Když si byl hodný k magii, byla ona zase velmi hodná na tebe!
“Přesně přesně tak!“ zvolala jsem nadšeně, protože Zephir očividně sdílel naprosto identickou mozkovou buňku jako já. “Už nikdy nebudu věřit nikomu, že nemá element vody. Prostě to jen skrývají,“ rozhodla jsem velmi jasně. A abych svá slova ještě potvrdila, decentně jsem plácla tlapou o zem.
A jelikož i moje vlastní hlava se vařila, donutila jsem se přikývnout. Hlavu už jsem měla prakticky tím vším naprosto odvařenou.
“Ale o čem to mluvíš? Černější jako noc? Vždyť voda není černá…“ mluvila jsem a mluvila, ale to se Zephir zarazil. A já moc nechápala, o co jde. A tak jsem se vedle něho postavila a hopkala jsem na místě. I když ta věc byla přímo přede mnou, jen mi to nedošlo. “To je… Velký kámen,“ mračila jsem se a ťukla do toho kamene čumákem. Pak jsem se obrátila zpátky na svého kámoše. “Ale notak! Čeho se bojíš, jsou to jen přerostlé kamínky, ty ti neublíží,“ smála jsem se a dál vesele stála vedle nich. “Myslíš, že mají nějaký význam? Nebo proč tu jsou? Z nějakého důvodu? Bolí mě z toho hlavinka!“

<< Průliv

“Ale, já si nemyslím, že to je kvůli tomu,“ zavrtěla jsem hlavou, ale bylo vidět na mém zamyšleném obličeji, že nad tím teda přemýšlím. Co když?! “A… No… Teda nejsem si tím, jistá. Třeba to je přesně tak jak říkáš,“ přemýšlela jsem nad tím tak moc, až mě z toho bolela hlava. A to já neměla ráda, a tak jsem rychle zavrtěla hlavou, abych tu myšlenku setřásla z hlavy úplně.
Hrdě jsem se na něj usmála, očka úplně rozzářená a přemýšlela jsem a přemýšlela. “Koukni na moje oči, nejsou modré, co?“ vyvalila jsem na něj oči, ale už i tak mi bylo jasné, že se nic nezměnilo, a tak jsem se místo toho zaměřila na jeho oči. “Neovládáš ty vodu?“ zeptala jsem se a zamyšleně mu hleděla do tmavšího očka. Ale žádná voda tam nebyla. “No neznám, neznám… Máš pravdu, třeba je to jejich tajemství a vlci s elementem vody se taky schovávají! Jinak bychom je všechny už znaly, víš? Ale my jsme ti chytří, přišli jsme na to sami, že ano Zephire?“ potřebovala jsem jeho potvrzení o svojí chytrosti. “Třeba… Třeba tam naráží na nějakou stěnu!“ kníkla jsem, protože mi docházely nápady.
“V… Poušti? Ale v poušti je až moc velké sucho ne? A… A proč by se z toho ani krysy nenapily?“ zamračila jsem se, ale dál jsem ťapkala za ním a ouško mi při tom plandalo nahoru a dolu.
Sama jsem byla příliš zasněná v myšlenkách, abych si něčeho podivného všimla. A tak jsem dál pokračovala, jako spokojený malý pes, který jen tak jde za svým pánem. “O čem že to mluvíš?“ zeptala jsem se a držela se těsně vedle něj.

Oblouky bohů>>

“Že nechce? Ale to by muselo mít cit, ne snad?“ vyvalila jsem na něj oči. Třeba bylo moře jeden velký organismus, který dýchal a smýšlel tak jako my! Ale to jsem nevěděla. Tohle byly divoké teorie, které mi z hlavy dělaly guláš a já pak nemohla přestat myslet. “magie vody! Třeba jenom ti, kteří mají magii vody můžou doplavat na konec moře. Protože jsou jedni s vodou, ne snad?“ přidala jsem k je ho teorii a přikyvovala jako šílená. Souhlasila jsem s každým slovem. Vůbec jsem se nepozastavila nad tím, jak hloupě to všechno musí znít. Mně to dávalo jasný smysl. “Třeba… Třeba tam je okraj přes který se přelévá,“ což by nesedělo s předešlou teorií, ale nějak mi to nepřekáželo. Nebyla jsem zrovna nejlepší v spojování teček.
Přikývla jsem a hodila letmý pohled směrem k místu, odkud jsme spadli. Nebo alespoň směrem, který jsem odhadla. Nebyla jsem si úplně jistá. “Proč ne,“ zazubila jsem se a hnedka ťapkala za ním. “No… Doufám, že to nemá úplně zájem o nás,“ trochu jsem se zasmála, protože jsem si odmítala připustit jakoukoliv možnost, ve které bychom se mohli stát obědem nějaké mořské obludy. “A voda se tam rozhodně nehoupe tolik jako tady! Dostane se ti méně vody do čumáku, a to se pak líp plave, to mi věř. A taky tam není tolik té dlouhé trávy,“ rychle jsem řekla a následovala ho na další území. Po cestě jsem si ale nemohla pomoct a ty nejdelší řasy jsem mu ze srsti vytahala. A taky, že jsem byla se sebou nadmíru spokojená.

Mlžné pláně >>

Já ničemu takovému nerozuměla. Byla jsem izolovaná od moře a tohle byl prostě… Naprosto skvostný pohled. Očka mi stále zářila jako šílená a já se nemohla vynadívat. “Moře,“ vydechla jsem a tlapkou vyhrabala malý důlek v písku, “písek! Moře a písek,“ zamrkala jsem a snažila se to celé co nejefektivněji zpracovat. Zephir se ale mezitím nadchl pro mou další otázku – Kde končí moře? “Když… Když budeme dostatečně trénovat, tak možná na konec doplaveme! A vůbec, koukni se do dálky, vždyť… Se nezdá, že by tam nějak pokračovalo,“ mozkových buněk jsem očividně moc nepobrala, pro mě moře končilo tam v dálce. A ještě aby ne, v životě jsem nic podobného neviděla. Přišlo mi to jako veliké jezero a veliká jezera také někde končí. “A… Takže jsme tu prakticky chycení? Ale nějak jsme se sem museli dostat, ne snad? Což znamená, že když je cesta sem, tak musí být i cesta zpátky!“ prohlásila jsem s naprostým, nefalšovaným nadšením nad vlastní teorií.
Byla jsem ráda, že mojí nabídku hnedka nezavrhl a tak jsem zuřivě přikyvovala hlavou, až mi sklopené ouško jen tak plandalo nahoru a dolu. Ačkoliv jeho slova mě trošku vyděsila. Přišla jsem až k němu a vyvalila oči. “Myslíš… Že tam jsou ryby, co by nás mohly sníst?“ zašeptala jsem dramaticky, jako kdyby nás ty rybky mohly slyšet. “Nechci, aby tě při pokusu o plavání odnesl vodní drak,“ kníkla jsem a zavrtěla hlavou. “Tak… Tak najdeme nějaké jezero! To má určitě nějaký konec a vodního draka jsem v jezeře ještě nezažila. A třeba se tam bude plavat lépe!“ pokrčila jsem rameny a samým nadšením nervozně přešlapovala z tlapky na tlapku.

Vesna
Počet lehkých úkolů splněných: 1
Počet těžkých úkolů splněných: 1
Dohromady teda 8%, prosím do rychlosti = 4% > 12%

Sledovala jsem ho, jak vykašlával vodu, ale vlastně jsem byla hrozně ráda, že se mu stalo jenom tohle. A proto jsem nijak neztrácela svou dobrou náladu, která se zdála nevyčerpatelnou. Na jeho otázku jsem jen zamrkala, “to mě vůbec nenapadlo…“ Zamyslela jsem se a podívala se zpátky na vodu. Až teď mi docvaklo, že odsud je vidět na moře. “To je moře?“ zalapal jsem po dechu a s troškou obtíží se vyhrabala na nohy. “Třeba… Třeba tam je nějaký filtr, nebo magie,“ odpověděla jsem na otázku, na kterou jsem sama neznala odpověď. Wow! Čučela jsem na to. “Kde vůbec moře končí?“ Jestli tohle je jeho začátek, tak někde konec mít bude muset, ne snad?
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. “No a to je dobře,“ přikyvovala jsem a pak jsem si to zase docupitala k němu. Najednou ale spustil o tom, že je to vlastně trapné. A já jsem nemohla víc nesouhlasit. “Ále! To nic není, vůbec si o tobě nic zlého nemyslím, pročpak bych měla? Já toho taky spoustu neumím,“ vrtěla jsem hlavou a čumákem do něho povzbudivě ťukla. “Kdybys chtěl, tak si to můžeme ještě jednou zkusit! Víc na hladině, kde by ses fakt musel snažit utopit se,“ i když Zephir působil jako veliký smolař a tohle by se mu mohlo povést… Pro jeho dobro prostě budu doufat, že moje přítomnost tomu zabrání.