Příspěvky uživatele

< návrat zpět

úkol 8

“Já jen připomínám,“ řekla jsem rychle a pak jsem na něj dávala pozor, byla jsem připravená ho kdykoliv zase čapnout a odtáhnout ho. I když to jsem neviděla moc nadějně. Ne, že bych byla zrovna drobná, ale svalnatá jsem nebyla a výdrž jsem momentálně také neměla největší. “Jde ti to,“ pronesla jsem povzbudivě a soustředila se na vlastní dech, který mi pomalu docházel. “Už jenom kousek,“ to, jestli to říká jemu nebo sobě? To bylo ve hvězdách.
Ale měla pravdu, protože jen o moment později už i ona dosáhla na zem, a tak se mohla došourat na pevninu a dramaticky s sebou plácnout o zem. “Nestalo se ti nic?“ mohl si třeba naříznout tlapu o spodek, kdo ví jak hluboká voda byla? No každopádně jsme se pěkně proplavali. Chvilku jsem tam jen tak ležela, než jsem se na Zephira pořádně usmála. “Alespoň jsi se naučil pořádně plavat,“ byla jsem promoklá, unavená, ale alespoň hrdá.

Úkol 8

Usmála jsem se. Jeho smečku navštívím určitě brzy! To bylo ale až moc do budoucna.
No, teď jsme měli větší problémy. A díky bohu, že vynořil hlavu nad hladinu, už jsem cítila, jak ho nezvládám ani s pomocí vody udržet nad hladinou. Pustila jsem ho a pak se soustředila na vlastní plavání. Hlavně opatrně. Hlavně ne ke dnu. “Hlavně se nenadýchej vody,“ očividně? Jasně, že se nemá nadýchat vody. Plavala jsem vedle něho a snažila jsem se ho nějak podpírat, ale to se dělalo špatně. “No… musíš hodně kopat a dýchat, zkoušej se... Jakoby vyzvednout nad hladinu a kopej hlavně zadníma,“ vysvětlila jsem, vůbec jsem se mu nevysmívala, brala jsem to jako naprosto normální věc. I když moje vysvětlování nebylo na bůhví jaké úrovni. Ale vůbec, byl to vlk z poušti, tam moc vody nebylo, ne snad? Přesunula jsem se před něj a ukazovala jsem mu, jak plavat. Jestli mu to vůbec pomůže. “Nevadí když budeš cákat, hlavně se neutop,“ i já jsem mluvila skromně, protože jsem potřebovala dýchat a soustředit se na sebe. “Budu tě jistit," pronesla jsem a hlavou jsem pokynula směrem k nejbližší pevnině, kterou jsem viděla.

<< Začarovaný les

Pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem moc vysvětlit můj myšlenkový pochod. Hlavně protože to byla prostá změť emocí a všechno se to kolem točilo v nějakém nekonečném proudu.
“Spíš ten pád než ten kořen,“ pokrčila jsem rameny, ale dál jsem to nechala být. Nevypadal zraněně, a to je to důležité. Víc mě tady zajímaly jeho pohádky a jeho pohled na věc. Vyrůstal jinak. A bylo to vidět.
“Mamky vždycky vědí jak na vlčata,“ zazubila jsem se a přikyvovala. “No, vysvětlovali, jak se noc mění na den, jak vlci stárnou, jak se bohové starají o přírodu…“ pokrčila jsem rameny, očividně jsem měla ještě víc příběhů. Ale nechtěla jsem ho zahltit tolika příběhy. “Je to fascinující, chtěla bych být jako vy! Zvyklá na všechno. Ale nevím, jak moc bych si zvykala na písek, už jsem zvyklá na měkoučký mech.“
A konečně jsem z něho vypáčila pozitivní odpověď! Což jsem odměnila nadšeným přikývnutím. “To je skvělý!“ uznala jsem, “já jsem třeba ráda, že jsem hnedka narazila na někoho, kdo mi vysvětlil, kde to jsem,“ zazubila jsem se podobně jako on. “A vůbec, tu tvojí smečku jednou musím navštívit, jsou přátelští?“ už jsem si ale představovala, jak se tu všichni mají rádi a všichni jsou moc přátelští.
“Čáry? Možná jo, ale co je na tom špatného? Jestli magie dokáže tak nádhernou věc, tak to za to stojí, nemyslíš?“ naklonila jsem hlavu na stranu a oblízla si čumák.
Usmála jsem se na něj a chvíli nedávala pozor. Vrátila jsem se k mému obvyklému pozorování okolí zrovna v tu nejhorší možnou chvíli. Já jsem se stihla zastavit. Ale Zephir ne. Proč zrovna jemu se děly ty nejhorší věci? “Zephire!“ vykřikla jsem a bez nějakého většího rozmyšlení a plánu jsem skočila hnedka za ním. Já jsem ale byla připravená, a tak jsem se rychle objevila nad hladinou a hlavu udržovala nad ním. A jelikož jsem žila v tom, že se můj nový kamarád topí? Snažila jsem se ho čapnout za zátylek a vytáhnout nad hladinu, nebo mu tam alespoň držet hlavu. I když kdyby šel ke dnu, šla bych hnedka s ním.

úkol 25

Byl pesimistický. To mi ale nějak nepřekáželo. Sama jsem měla pozitivity až na rozdávání, prostě si ho přeučím k obrazu svému! “Máš pak ale ze světa nějaké to potěšení? Bát se co všeho co se ti stane a netěšit se na nic musí být hrozný ne?“ pokrčila jsem rameny. Nerozuměla jsem tomu, já se na všechno moc těšila, všechno jsem si vybarvovala v tom nejhezčím světle, v jakém jsem jen mohla. A většinou mi to vycházelo. A když ne? Dokud nejde o život, nejde o nic.
Tady o život teda nešlo, ale chtěla jsem vědět, jestli si nenarazil tlapku, nebo cokoliv. S tím bych nevěděla, co dělat, ale určitě bych mu někoho sehnala! “Jsi si jistý?“ zamrkala jsem a udělala krok dopředu, abych se ujistila zblízka. Doopravdy jsem neměla žádný problém lézt někomu do osobního prostoru, i když jsem je sotva znala.
“To je pravda… Ale u nás se vždycky vyprávějí povídky z generace na generaci! Ty hodně vysvětlují, máte taky nějaké?“ měla jsem ráda historky, povídky, prostě jakákoliv vyprávění.
Přes den vedro a v noci zima? Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu. “Takže… To… To mi vůbec nedává smysl,“ zavrtěla jsem hlavou a sklopené ouško mi jen tak plandalo. “To jste pak ale zvyklí na všechno, co? Na zimu i na léto, to se mi líbí! O tom jsem v našich pohádkách neslyšela,“ obdivovala jsem jejich domovinu. Přišlo mi to jako nejzajímavější věc na světě.
Tohle je asi první věc, co Vesnu vyvedla z míry. Chvilku na něj jen tak koukala, než jí došlo, co jí povídá a pak povadla. Než se z toho vzpamatovala a dramaticky mávla tlapkou, div Zephira neplácla přes čumák, byla k tomu blízko. “Ale né, ty jsi ťunťa, určitě je to zaneslo sem jako mně. Jen to tu musím celé prohledat, abych je našla,“ zazubila jsem se. Očividně mi myšlenka toho, že si byť jen připustím, že bych své sestřičky nikdy už neviděla, připadala naprosto nepřípustná. I když mi to v hlavě zůstalo a každou chvilku se mi myšlenky stáčely tím směrem. “To jo! Vždyť tenhle svět je tak… Krásný, jak dokážeš myslet jen na to špatné?“ ptala jsem se s čistý zájmem a bez posměchu. Zephir mě zaujal svým přístupem ke světu, jelikož byl naprosto odlišný tomu mému. “Co se ti na téhle zemi líbí? Povídej, určitě tam něco je,“ pobídla jsem ho a zvědavě čekala na odpověď.
Vlastně jsem díky celé této konverzaci zapomněla na to, že jsme se ztratili. Ale… Vymotali jsme se. “Barevné stromy?“ zalapala jsem po dechu nevěřícně a až pak se začala rozhlížet. Jakto, že jsem si toho nevšimla dřív? Vždycky jsem byla já ta pozorovatelka, ale teď jsem se až moc věnovala Zephirovi. Ale na rozdíl od něho, mně ty stromy naprosto fascinovaly. “Ty jsou nádherné,“ vydechla jsem a naopak od Zephira jsem zpomalila. Tohle byla čirá krása. “Nikdy jsem nic takového neviděla! Ani u nás doma, ale chtěla bych to vidět víckrát. A to Slunce?“ žasla jsem a naprosto se rozplývala nad nádhernou ranní atmosférou. Pak jsem ale viděla, jak se mi Zephir ztrácí z dohledu, a tak jsem jen poskočila a rychlým klusem jsem ho dohnala a drcla do něj bokem. “Třeba je to listí magické!“ očka se mi třpytila nadšením.
A mé předešlé myšlenky byly správné. Dokázali jsme se z bludiště vymotat a blížili jsme se k novému území. Začala jsem švihat ocasem ze strany na stranu. “Vidíš, neskončilo to tak zle, ne?“ zazubila jsem se na něj a dál se držela vedle něho. Možná jsem ho semtam lehce švihla ocasem, ale s tím už musel žít.

Průliv >>>

“No… A jak jinak by jsi tomu říkal? Jsme tu ztracení, takže bludiště,“ zazubila jsem se a zavrtěla hlavou. Nehroutila jsem se z toho, jen… No. Kdo by byl rád za to, že je ztracený někde? “No… Nemám,“ povzdychla jsem si a přikývla. Takjo, bude se pokračovat rovně.
“Já jsem vždycky pozitivní, tím, že budu smutná si moc nepomůžu,“ možná, že to nebyl nejlepší přístup k životu, ale momentálně to bylo to jediné, co jsem měla. Zalapala jsem po dechu a okamžitě přicupitala k Zephirovi a trkla jsem do něj čumákem. “Nestalo se ti nic?“ rychle jsem se ptala, jestli jsem si všimla, že z toho nadšený není, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Nepředpokládala jsem, že by mě ňafnul nebo něco takového. “Když jsem byla doma, tak jsem padala furt! Teď se snažím si dávat pozor pod nohy, ale je jen otázkou času, kdy se taky svalím,“ zazubila jsem se a snažila se ho povzbudit, do toho mi ocas vlál ze strany na stranu.
On ale vyprávěl. A vyprávění já měla ze všeho nejraději. “Kdo by si takový život vybral dobrovolně?“ zeptala jsem se s nepředstíraným zájmem a vykulila jsem očka. “A… A jak přežíváte zimu? To musíte přeci zůstat jen tam u vás v poušti ne? Tam musí být neskutečné vedro!“ mlela jsem o sto šest, div mi zbyla trocha dechu.
A moje domovina? Jako kdybych chytla druhý dech. “Ano! A ve smečce? No, měla jsem svoje rodiče a tři sestry. Kdybys někdy potkal někoho, kdo vypadá… Tak trošku jako já, tak to jsou moje sestry. Moc doufám, že jsou tu taky…“ zavrtěl jsem hlavou a pak jsem si povzdychla. “Musíme jít! Jestli se odsud někdy chceme vymotat,“ zavrtěla jsem hlavou a pokračovala rovně. Zrovna jsem ale chytila pach něčeho… Byli jsme blízko jinému území. Snad? Otočila jsem se na Zephira, očka mi jenom zářila. Cítí to taky?

To je fakt. Strašit se víc, než bylo nutné fakt nebylo na místě. I když jsem pro strach měla uděláno. “Myslíš?“ zamrkala jsem nad tím očima, “třeba jo! Třeba musíme vyřešit nějaký velký úkol a pak za to dostaneme odměnu… Nebo je to nějaké velké bludiště,“ teorizovala jsem nad tím, a přitom se divoce rozhlížela kolem sebe. Jestli si vlk vymýšlel pohádky, tak já jsem tomu ještě dala korunku. “Starý na pohádky?“ zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně, “ale byla bych moc ráda, kdyby to byla pohádka o tom, jak se odsud dostaneme,“ zazubila jsem se. Zas tak moc mě to tady netrápilo. Nepředpokládala jsem, že nás něco pokouše, nebo chytne, měla jsem fajn společnost, se kterou jsem to tu mohla objevovat, popovídat… No a mezitím se prostě vymotáme.
Přikývla jsem, “tady míst kam se schovat snad bude hodně… Pod kořeny by se dalo spát,“ pronesla jsem a jako „důkaz“ jsem pod jedním prolezla. “Je to tady jako nějaké veliké hřiště!“ zavrtěla jsem nad tím hlavou, nebýt té tmy a faktu, že jsme se tu ztratili… Tak jsem tu nejspokojenější vlčicí na světě.
Zephir. Z poušti? Wau! Usmála jsem se od ucha k uchu a začala zběsile vrtět ocasem. “Z poušti? O tom mi musíš povědět! Ty znám jenom z pohádek, v životě jsem v poušti nebyla,“ zavrtěla jsem hlavou a pak se nadechla. Domov. O tom bych dokázala mluvit hodiny. “Já jsem z Doliny květin! To není tady, vlastně… Já tak pořád moc nevím, jak jsem se tady vzala. V jeden moment jsem spala na louce květin a pak bum! A byla jsem tady, to jsou teprve čáry, co?“ vysvětlovala jsem a přitom zběsile gestikulovala tlapkou, pokyvovala hlavou a povzdychovala si. Úplně jsem zapomínala na to, že bychom měli hledat, jak se odsud dostat.

Dala jsem mu moment, aby si to všechno přebral v hlavě. Spíš teda jenom to, že teď tu byla ukecaná bomba. A mě ještě víc potěšilo, že to byl někdo, kdo vypadal naladěně na úplně stejnou vlnu… Až na to strašidelné vyprávění. “Přilákal?“ zalapala jsem po dechu a vytřeštila očka, “myslíš si, že nás to sem láká, aby nám to tu něco udělalo? Ublížilo? Od mého kamaráda jsem slyšela, že v nějakém lese jsou chodící stromy, co když je to on?“ řekla jsem a přistoupila blíž, jestli je tu riziko, že by nás měl sejmout strom... No alespoň v tom budeme hnedka dva. A zároveň si budeme moct hlídat záda.
I když možná vyprávěl strašidelné věci, jeho nabídka se mi velice líbila. A už jsem horlivě přikyvovala. Jestli o tomhle někdy Seginovi budu chtít povyprávět, tak se toho musím taky dožít. Jen mi úplně nedocházelo, že mezi nějakou základní bezpečnost rozhodně nepatří být tak důvěřivá k cizinci, kterého jsem potkala sotva před minutkou. “Ano ano ano! “ zazubila jsem se a už jsem se zase dívala na něj. “Společně určitě najdeme nějakou cestu ven a když ne, tak nám snad pomůže východ sluníčka,“ přikyvovala jsem a už jsem ťapkala dopředu. Než jsem se ale zastavila. Na něco jsem zapomínala. Něco, co je přeci základ slušného vychování. A to i v krizových situacích, to bych snad měla vědět. “To jsem to ale nevychovanec, úplně mě to vyvedlo z míry,“ zavrtěla jsem hlavou, “já jsem Vesna. V-e-s-n-a, jo? A ty?“

<< Tajga

Běžela jsem, co mi síly stačily. Mezitím se dokonce den obrátil v noc a já tak prožívala svou první noc mimo domov. Nahánělo mi to hrůzu? Možná, ale doopravdy jenom trošičku. Asi kvůli tomu, že jsem nedokázala úplně přesně rozpoznat, jestli jsem už byla v jiném lese, nebo ne. Ale postupně jsem zaznamenávala změny, stromy tu byly docela jiné než ty předtím, vonělo to tu jinak a pach jehličí výrazně slábnul.
Kde jsem to byla? Asi jsem se neměla vydávat sama tam, kde jsem to neznala. Segin by tuhle cestu semnou určitě přežil… Achjo. “Haló?“ řekla jsem do větru. Bylo to horší než ten les předtím, tady vážně snad nikdo nebyl! Konečně jsem už zpomalovala a místo toho jsem opatrně kladla tlapku před tlapku. Až se mi před očima zjevila silueta vlka. No, tak sama tu asi nejsem, prolétla mi hlavou myšlenka a já se začala culit jako blázen, tak! Jestli jsem tu byla ztracená, tak v tom nejsem alespoň sama.
“Ahoj, ahoj!“ vyhrkla jsem a přicupitala blíž, ale pro jistotu, aby se mě vlk neleknul, jsem ještě udržovala prostor. “To je tma, co? Skoro jsem se bála, že jsem tu úplně sama a ztracená,“ zavrtěla jsem hlavou a pořádně si oddechla. “Dovedeš si to představit? Ztracený v tak hustém lese?“ a už jsem jela.

Segin už moc nemluvil, nevadilo mi to, byla jsem ráda, že tím mou nabídku přijal. Mluvit za dva vlky mi šlo až moc dobře. Ne-li za celou smečku. Hodně štěstí té, která semnou zkysne. Zazubila jsem se na něj a zamávala ocasem. “Jedno?“ měla jsem až moc otázek na chudáka, který byl očividně rád, že je rád. No v tomhle jsem byla prakticky nezastavitelná. “Hele, víšco! Já mám nápad,“ prohlásila jsem zastřihala ušima, “ty si odpočiň a já prolezu ten les křížem krážem, zjistím, jestli nás tam ty stromy nezabijí a pak ti ukážu všechny skvělý místa v něm!“ Na tenhle nápad jsem byla hrdá, jestli dával nebo nedával smysl, mi bylo jedno. Pro mě to byla výhra.
“Hlavně, aby ses moc nenudil!“ zazubila jsem se a podívala se směrem, kterým se zkusím vydat, to trefím, ne? Chodící stromy jsou nepřehlédnutelné. “Takže zatím, ale fakt jenom zatím,“ dodala jsem a pak už jsem zmizela v keřích a běžela jsem mezi stromy rychlostí blesku.

Začarovaný les>>

Zephir & Vesna: 14, 8, 25

Je jiný. To už jsem na něm dokázala poznat. Byl tak odlišný od všeho, co jsem znala a vůbec jsem netušila co s tím. Měla jsem se krotit? Očividně. Věděla jsem jak na to? Moc ne. A tak jsem pořád mávala ocáskem ze strany na stranu, jen teď o poznání pomaleji. Chtěla jsem, abychom se Seginem mohli být přátelé, teď to jen nepokazit.
Přikývla jsem a snažila jsem se trošku zklidnit. “To nevadí! Každý jsme takový nebo makový,“ pronesla jsem a snažila jsem se ho tím nějak podpořit. “Já zase nejsem zvyklá, že někdo ten kontakt rád nemá, ale… No, zlepším to,“ než se mi to vypaří z hlavy hned, jak se se Seginem rozloučím a každý si půjde svou cestou. Pak to bude zase to samé od začátku.
Další věc, kterou jsem nedokázala pochopit. Já nabíjela energii tím, že jsem se bavila s ostatními. A teď jsem byla v tváří tvář s vlkem, který to měl úplně naopak. Huh. To musí být hodně těžký život. “Já toho namluvím dost za nás dva, klidně mluvit nemusíš!“ navrhla jsem a trošku poskočila na předních tlapičkách. Kdybych měla o kolečko víc, bylo by mi ho moc líto, že tu ztvrdnul zrovna semnou. “Nebo jestli by sis raději chtěl odpočinout od té společnosti… Já ti v tom bránit nebudu, taťka mi vždy říkal, že mu dokážu vymluvit díru v hlavě. Takže to asi chápu,“ dodala jsem a usmála se na něj. Moc mě jeho slova netrápila, nebrala jsem si je osobně, jen jsem si potřebovala některé věci přerovnat v hlavince.

Jméno vlka: Vesna
Pohlaví partnera: Nezáleží
Věkové rozmezí: 3+
Preferovaná povaha: Kladná povaha a někdo kdo dokáže přežít její nadšení do života a hyperaktivitu
Čísla: 5, 15, 25

“Nakopnout?“ zamrkala jsem párkrát a představila si masivní kořeny a jak létají vzduchem. “Toho bych se teda bála, to se jich raději dotýkat nebudu, máš pravdu. Není úplně rozumný to risknout,“ řekla jsem a došla tím ke svému závěru, že si od stromů budu udržovat rozumný odstup. Nebyla jsem žádný myslitel, abych tu s ním rozváděla různé důvody, proč tomu tak může být. V tomhle jsem byla naprosto jednoduchým vlkem. Chudák Segin.
Bohužel jsem ani tomuhle moc nerozuměla tomu, dej mi prostor a bůh ví co všechno. Nechápala jsem, proč je z toho tak nesvůj. Zájem jsem o něj neměla, jen jsem se snažila být přátelská… “Tak neboj! Já už ti šahat do srsti nebudu,“ zavrtěla jsem hlavou, divné to kraje, ale dobrá tedy! Třeba když se budu dostatečně snažit, zapadnu mezi místní. Segin už ale zase moc nemluvil a já trochu znervózněla. Copak jsem dělala něco špatně? “Jsi… Jsi unavený, nebo tak něco?“ zkusila jsem, “vůbec nemusíme nikam chodit, hádám, že ty chodící stromy nedokážou jít takovou dálku na to, aby někam utekly,“ zazubila jsem se a pohodila ocasem.

“Tak třeba to bude poprvé, co to uvidíš, kdo ví?“ zazubila jsem se na něj. Překypovala jsem nadšením a už jsem spořádala plány, jak ty tajemné chodící stromy nachytám. “Nebo na to možná existuje nějaké kouzlo, musíme zkusit všechno,“ dodala jsem a přešlápla z tlapičky a tlapku. Místní flóra byla zatím to nejzajímavější, co jsem tu potkala.
Pořád byl tak nejistý, a tak jsem rychle dodělala svojí práci a usmála se na kvítek, který teď zdobil jeho srst. Ladil mu k očím. “Tak to je tragédie,“ nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, nechtělo se mi věřit, že by si nezdobili kožich takovými krásnými kvítky? Já bych se rozhodně neudržela. “Nějaký takový rozhodně začnu, vlkovi pak moc krásně voní srst! Já květiny v kožíšku nosím pořád a pak hezky voním,“ a byla jsem na to moc hrdá. Jen jsem si pak musela dávat pozor, abych se nesmočila v blátě, to pak veškerá paráda byla pryč. “Byl jsi celý ztuhlý, to ti nikdo nikdy nezaplétal… Aah! Tady na to nejste zvyklí,“ vydala jsem překvapeně nad svým vlastním pochopením. Zavrtěla jsem hlavinkou a plácla se přes čelo, než jsem poodstoupila dál, abych na něj viděla. A taky jsem čekala, nevěděla jsem, kde ty magické chodící stromy jsou.

Dávno je opustil? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. To jsem já pochopit nedokázala, bylo to nad mé síly. Milovala jsem všechny své sestry víc než cokoliv na světě a pocit, že bych je jen tak z ničeho nic opustila? Nikdy! Vůbec mě nenapadlo, že okolnosti můžou měnit všecko. Na to už jsem neměla moc kapacitu a moji pozornost rychle odvedly kytičky,
“To je neskutečné!“ zalapala jsem po dechu a nad jeho nabídkou jsem horlivě přikyvovala."Chci, moc bych to chtěla vidět, myslíš, že se pohnou, když na ně budeme civět?" třeba se ty stromy prostě jen stydí a hýbou se, jen když vlk odvrátí pohled. Ale já jsem tu chtěla poznat úplně všechno. “Je to tu magické, že? Ty stromy musí být magické,“ zavrtěla jsem ocáskem, nebylo možné, aby se nějaký strom jentak rozhodl, že se mu jeho pelíšek už nelíbí a prostě se spakoval a odešel. Nebo snad jo?
Zaplétat kvítek do srsti jsem mu začala sotva co jsem slyšela jeho souhlas. Byl to rychlý proces, tohle jsem dělala často a na svou práci jsem byla hrdá. “Když přijde jaro, zaplétám sestřičkám a sobě kvítí do srsti pořád, máte tu taky nějaké takové zvyky? Musí to tu být rozlehlé!“ prohlásila jsem a žďuchla do něj, byla jsem připravena jít se podívat na ty magické stromy. “A neboj! Mě se bát nemusíš, já bych neublížila ani mouše,“ zazubila jsem se na něj, neuvědomovala jsem si, že moje řeč působí zmateně a že si chudák asi neuvědomuje, že narážím na tu jeho nejistotu, když jsem mu chtěla kvítek zaplést.