Příspěvky uživatele

Nenapadlo mě, že reprodukční systém je všude naprosto stejný. A pořád mi to úplně nedocházelo, a tak jsem byla Seginovými slovy fascinována. “To je úžasné,“ nevěřícně jsem nad tím zavrtěla hlavou. Nenapadlo mě si dát dvě a dvě dohromady a Segin to hold bude muset přežít! Yay!
Tohle mě úplně nepotěšilo, nehodlala jsem žít bez sester a tak jsem se na něj pěkně zamračila. “Hele! Já svoje sestřičky miluju! Máš sourozence? Copak bys je jen tak opustil a nebyl smutný?“ zeptala jsem se ho, protože mi to přišlo nemožné, aby někdo na takovou otázku řekl ne. Vždyť rodina je základní kámen, bez rodiny se nedá žít! A já nechtěla být stará a sama, bez svých nejmilovanějších sestřiček.
Naštěstí Segin změnil téma na něco mnohem příjemnějšího. Vyprávěl mi o těch nejzajímavějších věcech a očka mi jen svítila. Ocasem jsem zuřivě mávala ze strany na stranu co nejvíc mi to šlo. “Přesouvají?“ vytřeštila jsem oči a udělala krok k němu, “jak… Jak to funguje? Prostě chodí? Ale jak chodí? Vždyť to nedává žádný smysl!“ chodící les jsme v Dolině neměli. A já tímhle byla naprosto fascinovaná. Taky jsem chtěla vidět chodící stromy! “My v Dolině máme jen spoustu kvítí, kam dáš tlapku, tam je kvítek. Během jara a léta je to tam nádherné, moc by se ti to tam líbilo… Kéž bych ti to tam mohla ukázat, Segine,“ zavrtěl jsem hlavou, ale pak rychle pokrčila rameny. “Třeba až půjdu spát, tak se objevím zase zpátky, natrhám nějaké kvítí, půjdu spát a pak ti nějaké zase přinesu, abys mi věřil tu krásu, co tam máme.“ Usmála jsem se na něj a pak začala hledat nějaký maličký kvítek. Jakýkoliv. A když jsem nějaký našla, opatrně jsem ho utrhla, byl modrý, světlounký. “Můžu ti ho zaplést do srsti?“ zeptala jsem se, ale už tak jsem mu byla blízko.

Jak to vlček dělal, že na všechno odpověděl tak stručně a výstižně? Mhm! Vůbec jsem to nedokázala pochopit, já jsem všechno říkala pěkně tak jak to bylo. Možná, že jsem si to semtam přikrášlila, přidala nějaké to slůvko… “Ale né… Já bych chtěl zpátky do Doliny,“ zakňučela jsem a poprvé jsem cítila ten osten smutku. Vůbec jsem se neprosila o to, abych byla odnesena od své rodiny a objevila se tady!
A vůbec mi nedošlo, že bych jeho souhlasné mručení měla brát jako urážku, spíš jsem se tomu ještě uchechtla. Alespoň, že jsem si v takové situaci pořád dokázala udržet úsměv na tváři, ne? “Segin! To jméno se mi moc líbí, taky tě to odněkud teleportovalo? Jsou tu vůbec nějací zdejší vlci?“ tolik otázek a jeden vlk na to, aby je všechny zodpověděl, jestli ho z toho dřív neklepne. “A žít? Ale já nevím, co budu dělat bez svých sester, jistě se o mě musí hrozně bát!“ poraženě jsem si sedla na zem a přemýšlela jsem. Když to tu vyplivlo mě, nejspíš tu jsou i mé sestry… To bych mohla zkusit. A v ten moment se mým cílem stalo najít všechny tři z mých sestřiček.
Z myšlenek mě ale vytrhl Segin, který pronesl něco o květinách. Zazubila jsem se na něj a přikývla. “Pocházím z Dolin květin! Vyznám se v nich poměrně dobře, moc ráda bych ti nějaké zapletla do kožichu, ale tady jich moc není,“ povzdychla jsem si, “máte tu taky nějaké moře květin? Nebo třeba nějaké speciální?“ v očkách se mi zajiskřilo stejně jako jemu. A já jsem ani nestihla vnímat to, že už nebyl tak nabručený jako předtím. “A moc děkuji! Než jsem byla teleportována sem, tak jsem usnula na louce, na jaře kvetou všelijaké kvítky, hlavně u nás.“

Vlček pak vyšel zpoza svého úkrytu a já si ho mohla prohlédnout. Byl to štramák! To nepochybně. Ale taky, kdo mi nepřišel pěkný, co? Všichni měli vždycky své kouzlo a já se na něj snažila přijít za každých okolností.
Zaregistrovala jsem, že vlk z mojí přítomnosti nevypadá nadšeně a už vůbec ne z mé výřečnosti, ale že by mě to nějak trápilo? To asi moc ne. “Ostrovech?“ vytřeštila jsem na něj oči. Tohle musela být nějaká říše snů! To nebylo vůbec možné, abych se někde prostě jen tak zjevila, nevěděla o tom a puf – najednou jsem na ostrovech. “A místní magie? Tohle místo je magické? Tak proto mě to sem vtáhlo,“ povzdychla jsem si a pak se zamyslela, “ale… Já bych se ráda dostala zpátky… Zašeptala jsem si spíš pro sebe a přemýšlela jsem. V hlavě jsem měla ale úplně vygumováno, v takové situaci jsem nikdy nebyla, jak jsem se s ní měla naučit pracovat?
Vlk mi ale odpověděl tónem, který mi chvilku trvalo, než jsem si ho dokázal nějak přebrat. Neviděl by ani mě, kdybych nehulákala… Oh! “No jé, já hrozně melu, co?“ řekla jsem o poznání tišeji, ale ocas se mi zase rozmával. “A co já to mám za vychování! Já jsem Vesna, V-e-s-n-a,“ to kdyby nevěděl, jak se to správně řekne. Byla jsem úplně slepá k tomu faktu, že jsem nejspíš něco jako otravný brouk. Ještě, že mě to vůbec netrápilo. Zavrtěla jsem hlavinkou a poraženě si povzdychla. “To já ti povím, šedivý, já vůbec nevím, co bych měla dělat,“ bohužel v téhle situaci to byl právě on, kdo musel mému naříkání naslouchat. Chudák.

Zoufala jsem si a vůbec jsem netušila kam mě nohy táhnou, každopádně každou osamocenou minutou jsem o svém závěru byla přesvědčená čím dál víc. Prostě jsem tu byla sama. Až... Až do chvíle, kdy jsem uslyšela cizí hlas, hlava mi vyletěla vzhůru a snažila se najít zdroj. Dech jsem měla zatajený i v moment kdy jsem spatřila šedivou zpoza stromu.
Chvilku jsem na něj jen zírala, div mi nevypadly oči z důlků a pak jsem začala mávat špičkou ocasu, než se ten pohyb přelil do celého a já švihala ocasem ze strany na stranu jako šílená. Rychle jsem k cizímu přiběhla a zazubila se. "To mi ani neuvěříš jak jsem ráda, že tě vidím!" zavrtěla jsem hlavou a přešlapovala ze tlapky na tlapku. "Já... Já se to objevila, ani nevím jak! Usnula jsem na louce a probrala se tu! Neviděl jsi někde jednu z mých sester? Vypadají jako já," prohlásila jsem s úsměvem a narovnala jsem se, aby si mě mohl dobře prohlédnout. Třeba viděl Mokoš! Trochu mi unikala jeho původní pointa, že bych měla být potichu, sotva jsem se ztišila pod tou dávkou radosti. Až teď jsem se zastavila, abych si vlčka prohlédla. Měl moc krásný kožíšek! Jiný, než jsem měla já. A taky měl tak výrazné oči, páni. Takové jsme doma neměli... Což znamená... "Copak já nejsem doma?" zalapala jsem po dechu a celá jsem strnula.

<< Příchod

Život byl báječný, plný různých zádrhelů a nepoznaných tajemství. No, tento zádrhel bych velmi ráda přeskočila. Místo Dolin květin jsem se probrala v naprosto… jiném území, území, které můj drahý domov nepřipomínalo vůbec. Do toho byla tma a já… Já jsem si dávala jen maličký šlofíček! Rychle jsem se vydrápala na všechny čtyři a rozhlédla se všude kolem. Byla jsem v lese, byla mi tu zima a nevěděla jsem co mám dělat.
“Uhm… Lado? Živo?“ zvolala jsem a udělala jsem krok dopředu, “Mokoš?“ zkusila jsem ještě, ale nikde nikdo. Žádná z mých sester, ani moji rodiče. Byl tu vůbec někdo? Vypadalo to, že je tu vlkuprázdno. “Kde to jsem?“ zakňučela jsem a pomalu jsem se vydala lesem, hlouběji od kraje. “Probrala jsem se na neznámém místě, nikde nikdo… Tohle musí být sen, snad nejsem na celém světě jen sama? Pro pána! To by byla tragédie,“ postěžovala jsem si nahlas a přitom jsem nevěřícně vrtěla hlavou. Musel to být sen, co jiného? Protože jinak to nebylo možné.