Příspěvky uživatele

< návrat zpět

uh, Arryn, Hanka, Stina, Espen, Cipher. myslím

Nemusel malý fakan vědět, že za víčky mu dříve vyroste solidní bolehlav, než to jak řešit tuhle otázku zcela základního respektu. Co ta tom bylo složité? Oheň mi dej sílu na tohle– A místo toho aby se mu dostalo Cipher a jestli to neměl být poslední hřebíček do jeho rakve pak už nic. Jestli to ale bylo zvědavostí, nebo že měl sotva náladu snižovat se na její úroveň, ustoupil. Ať se ukáže.
Jen odfrknutí krylo náznak úsměvu, toho pobaveného záblesku očí, kdy mohl být na okamžik o pár let mladší, jeho bedra o tolik lehčí. Než byl zase zpět a měl by jí přiznat, že je příšerná, ale tohle bylo o něco méně. Dříve jestli nevyjde slunce na západě. Chladné konstatování, "Příšerné počasí," ať jí stačí.
Stinu přivítal pokynutím, Espen pro něj mohl na chvíli přestat být, že ona si ho srovná, k tomu pochyb neměl. A o chvíli později, "Hanko, Arryne," ty v barvě kvítí. Šetřil slovy, bylo jich příliš co vyslechnout a pohled se z Arryna pomalu přesouval k vchodu do úkrytu, jaky by snad sám mohl zahlédnout tu zkázu, nebýt odkázán jen na milost a hlášení ostatních. Zvláště když se mu v hrudi zase svíjelo klubko hadí. Že to není dobré, vše co věděl.
"Stále by mělo být něco naloveného v zásobě," ale je to dost? Tázal se očima Hanky. "Jestli je to tam skutečně tak zoufalé, pak budou i šelmy, lov nebude bezpečný. Zvlášť o samotě," jen podpořit slova Arryna. Nejtužší zimu přežije ten nejsilnější. Teď nemusel napadnout ani první sníh... Jen moct vyrazit ven, dotáhnout něco dalšího a být si jist, ale Einarova slova stále zněla na pozadí mysli a držela ho tady na příliš krátkém řetězu. Zjev se tu a řekni mi zda je tohle polehčující okolonost.
A do doby plamenného zjevení, "a se dřevem nebude problém ohně udržet. Bez něj... kdo ví jak dlouho tohle bude trvat" a jen tak dlouho jako mu vydrží síly. Když slíbil že ohně v alatey nevyhasnou, nepředstavoval si to doslova. Jen jestli to bylo dost. Co víc ale mohl nabídnout.

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy

Tlapy překřížené, hlava na nich složená, nedokázal propadnout spánku. Příliš na mysli, než jen aby mohl upadnout v obětí zapomnění, ne dost na to v ní utonout, zůstával bdělým strážcem. Mlčenlivý Kerberos na zápraží podsvětí. Frustrace propadla smíření. Spánek přicházel se sny, co by mu jen ty vmetly do tváře tentokrát? Snad krev na sněhu, bratry a synovce, výčitky těch co již nežijí i těch co ano. Možná jen chlad severních moří, sůl a volání hlubin–
Ucho cuklo. Poslouchal je, možná i to důvod, proč mu říše spících byla zapovězena. K něčímu neštěstí. Když vystoupil ze svého výklenku, dávno již vzdal snahy skrýt otrávení a únavu, již byly příliš vepsány v jeho rysy.
"Espene!" zaburácel, "Jsi Espen, že?" černobílé vlče teď na milost a nemilost očí jako uhlíky. Slyšel jsem je dobře, že? Nenašel vůli přemítat, "Nevím co se ti honí v hlavě," jestli vůbec něco, "ale být tebou utnu tyhle nemístné poznámky a omluvím se Sieřře dřív než to bude mít následky." Jaké ty by byly, to si v tomhle stavu nevěřil. Promiň, Einare, pokud tvého syna hodím do propasti– Jestli v tom smradovi nebylo ani trocha respektu k vlčici v očekávání, co se dalo dělat.
Cuknul očima po ní. Dotklo se jí to nějak? Něco velmi omluvného v pohledu. A velmi velmi unaveného.

<< území

Vodu ze srsti a vše, co by dalo nazvat žalem, nechal před vchodem. Pohled zkoumal zásoby zvěře. Bylo jich dost? Bude muset někoho poslat na lov? Nebude moct vyrazit sám a jestli to z něj nevydralo povzdech. Cosi hlubokého a zrazeného. Teď můžeš, teď tě nikdo nevidí. Měl pravdu – Einar, únava se táhla až do morku kostí, ale stále se cítil... jako co? Vlčice? Stará bába, odstrčená do úkrytu aby si odpočala vrzavé klouby a přikládala polena do ohně? Zbytečnost sama? Zvěře je dost.
Ale rozkaz, nebo žádost, nebo cokoliv to bylo zač, bylo přesně tím. Zůstane v tomhle limbu, kdesi na hraně normálnosti. Je to pár hodin, nebo měsíc? Od lovu s Taiclarou? Ta lehkost v kroku mu byla zase cizí a v úkrytu vše povědomé. Normální, odvážil by se říct, příliš (snad ten pach smrti byl jen v jeho hlavě, zažraný v jeho chřípí–), jen otočeno pět stupňů doleva. Nebo to byl on, ta pokřivená součástka. I tak zapadl na práh jedné z místnůstek, jako by tam byl vždy.

Déšť opět zkrápěl jeho srst. Konečně. Věci tak jak by měly být, jeho oči plny kapek, co jestli deště nebo slz, štípou stejně. Už nemusel držet vědění, čí by onen štít mohl být prací, v tom koutku mysli, kde se skrývaly všechny nechtěné myšlenky a poznání. Mezi kousky sebe, které by nejradši vykousal z vlastního masa, vypálil z krve, vyrval z podstaty sebe. Teď stačilo jen předstírat, že nikdy nebyl, nic se nezměnilo a žádná nepsaná pravidla nebyla porušena. Ta role mu šla lépe, než ta truchlícího nad hrobem.
Kéž by jen bylo pro jeho mysl stejného prázdna, jako pro jeho hruď a nemusel by se dívat okolo stromku, jen aby neshodil znovu postavené kulisy. Nemáš jí co nosit kvítí, máš ji s tou silou zachránit! By byla příliš nebezpečná myšlenka. Příliš blízko vzteku ke všemu nahoře a ke všemu dole, která by jednoho mohla zahnat zpět do podsvětí, kterému již nadvakrát unikl.
Ale nebyl Orfeus a nebyl Hérakles, byl jen Vidar a jeho povinnosti byly jinde.

>> úkryt

<< úkryt

Téměř uklidňující, rytmické. Krok za krokem, opatrně, lehce, na chvíli jako by to nebyl někdo, koho nesl. Jako by nebylo vůbec nic špatně. Jen příliš květin… Co byly zač? Co znamenaly? Ale nic nebylo tak jak má být, nebylo tomu tak? Déšť nezkrápěl jeho srst, není to povědomé? Pohled střídal všechny modré oči, které našel, než dopadl na Einara. Letmo, jen nevzbudit podezření. Nemuseli vědět. I když ho s tím klid opustil, a jeho útroby se bouřily. Takhle svět nemá fungovat. Jsou pravidla– A neznamenala zhola nic. Kéž by je sám mohl porušit a otevřít jí zemi.
Položil Cinder na zem a ustoupil. Hlavně nezavázet, neměl co říct. Žádný dar, který by nebyl jen odhadem, možná urážkou. A zasloužila si víc. Je mi líto, že jsem tě nestihl poznat. Nakonec byl jen ticho.

Jako by tu ani nemusel být. I ta Taiclara, ke které by si mohl, stoupnou, prohodit pár slov, alibisticky, se mu ztratila. Možná jen dobře, co on věděl o smrti a životě.
Stačil ten jeden rozkaz, aby struna napětí praskla a on… dal se do pohybu co jiného. Jen přesunout tělo, žádný odpor k němu, jen protože už v něm nic nebylo. Ten respekt si zasloužíš. Nebylo třeba solného sloupu, i kdyby se toužil ohlédnout a snad pátrat po způsobech jak změnit to již zapsané, nebylo to jeho místo. A nemělo to smysl. Co to kdy změnilo? Truchlení mělo patřit pozůstalým, a jak vypadalo… přišel o právo soudit, pro něj tu byla sobí kožešina v tlamě a protest ve svalech. Snad ta sklopená tvář mohla být znamením pokory, když se v ní nezračilo nic více.
Co bylo vevnitř, to unikalo i jemu, frustrace, možná, nenávist k bezmoci a smrti samotné. Bere si a bere. A vždy ty špatné. Začala zima a ani tu nebyl první mráz. Hej a rup, na poslední cestu.

>> území

Jméno vlka: Vidar
Počet postů: 11
Postavení: delta
Povýšení: –
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Donesení úlovku a účast na lovu.
Krátké shrnutí: Vzal Taiclaru lovit srnu, kterou pak dotáhli na sraz (literally). Těžce nepochopil dívčí šarvátky, účastnil se srazu a poté se přidal ke skupině pátrající po vrazích Cinder.
Smečková minihra: /i dont have the brainpower rn/

>> území

Vedle Einara si připadal jako vybledlý odraz. Hvězdy na vodní hladině– komu jsem to jen řekl? Však tvář skláněl k zemi a v jeho ramenech nebylo ani za mák hrdosti. Jak by jen mohlo, vždyť je našli. Našli jsme je a-? Nechali je jít. Tucet popisů, kožichů, které by si měl, a fyzicky nemohl, zapamatovat, vše co mohl ukázat. Kolik zbude, až někoho z nich uvidím? Krev byla jednoduší. Vědět kde vina leží a nemuset se bát, že v hrudi mu zbyl jen střep ledu, když se nedokáže podívat truchlícím do očí a stále cítí tak málo že by to mohlo být nic.
Ty zatvrzelý sobče, musí být veškeré žaly světa tvé?
Sotva ji znal a sotva ji bude znát. A nezasloužil si ani zármutek ani vztek, natož abych se jich domáhal. Nemáš už dost? Nestačí ti to? Vždyť to ani nebylo poprvé, komu nakonec na poslední cestu mstu nedaroval. Vyhýbal se pohledu na Einara ze všech nejvíc. A tak jediné co zůstalo, byla Cinder.
Znal mrtvá těla. Tak proč na ní tak tupě zíral? Vychladla už krev v žilách a ztuhly povolené svaly, bylo pryč z očí to, co je dělilo od lesklých říčních oblázků? Opustil už je ten jediný rozdíl? Byla stále tady? Vidí nás? Vidí mě? Jak stojí, nejistý ve vlastní roli, když nemůže omýt její srst a zahrnout její tělo kvítím, protože neznal slova země a neznal pomněnky a slunečnice a neznal gladioly, které si zasluhovala. Jediný jazyk, který znal byl ten smrti a pomsty a pletl i jeho slova.

<< Temný les

Jen kousek. A to vědění nepřinášelo ani polovinu úlevy, jakou si představoval. Tlapy prázdné, tesáky čisté. Na tucet vlků a nic víc. Nejiskřil, ale sotva proti tomu Einarovu něco mohl mít.
Cuknul. Dříve něž mozek stačil zpracovat kdo vyštěkl. Mnohem dřív, než by stačil stačil nějak skrýt... co? Šok, překvapení, strach? Jako instinkt hluboko v něm, relikt těch nejstarších tvorů. A teď ztuhni. Ztuhl on a ztuhl svět a slyšel svůj dech i ten Einarův a pak to byla příšerně dlouhá vteřina, kdy mu došlo co se stalo.
Pomalu a velmi rychle byly zcela marné termíny, když se oranžové oči, rozevřené dokořán, zabodly do bratrova hřbetu. Tohle se nemělo dít. Dělo se to. A bylo to ještě cizejší než křídla na jeho hřbetě.
Déšť začal opět padat a Vidar mlčel. Pokud něco uměl, pak to.

>> úkryt

<< Les u mostu

Tmavá, narezlá, raněná. Jednouchý, zelený plášť... Nějaký tucet vlků, omílaných v jeho paměti jako říční kamení. Jestli z každým opakováním nabírali tvar nebo ho ztráceli, záleželo na tom? Poznal by je a měli co dočinění s vraždou. Verdikt byl vynesen.
Nepřerušily jej pokyny pro Keijiho, ani kroupa, která se rezolutně rozhodla dopadnout jemu do oka. Marný hrdinský čin. Odfrknout, otřást hlavou a dál šel on a dál šla s ním promenáda popsaných. A pak přišla slova pro něj.
Ucho cuklo, bratře. Co vůbec čekal? Možná častování či pokyny k lovu, snad to že sám by měl vzít nějaké hlídky, pokud Einar usoudil že to situace vyžaduje. Ne stráž. Zda vůbec tu, odpočinek. Potřeboval ten? Dal se do pohybu, teď aby se znovu zastavil. Ne, špatně. Padal celý svět, svištěl mu okolo uší jako severní vítr a on se jen snažil klopýtat s ním. Ať to je tedy tak, pokud se to od něj žádá. "Pak tedy zůstanu," a veškeré známky nespokojenosti s onou úlohou byly dávno pryč, udrží ten jeden kousek bezpečí a tepla "a ohně v alatey nevyhasnou." A možná ani promluvit si nebude k zahození–

>> Alatey

>> Temný les (most)

Most přežili, oni i ti, kterým byli na stopě, protože nemohlo být nic dobré bez toho špatného. Zda vůbec něco dobré ještě zbylo, bylo... diskutabilní. A docela durch a znavený, diskuze byla zrovna jedna z těch věc, bez kterých by se teď docela obešel. Lepší se nadívat ve vlastní nejistotě z jistoty, že možná již za chvíli bude nástrojem smrti a vlastně oproti tomu nemá žádných námitek.
Zarazil se, námitka o tom, jak rozumné je teď se rozdělovat, umřela ještě než nabyla tvar. Křídla. Mohl je mít stále na očích a stejně se nezbavit té disonance. Jako polobůh mezi smrtelnými. Kdy přestane zapomínat?
A tak zůstal. Sám s Keijim, ostražitostí ke každému stínu a vlastními myšlenkami. Keiji byl z toho to nejpřijatelnější ale teď nebyla chvíle pro konverzaci. Lepší byly stíny. Mnohem lepší než si vzpomenout, kolik toho vlastně o zdejším okolí věděl, ze svých prvních dní tady. Anemon a Enzou a... dost. Škubnul za nit myšlenek. Přesně tam nechtěl zacházet.
Mohly to být minuty nebo hodiny než se Einar vrátil, v dešti a šeru, se chvíle jen prolínaly a mlžily. Žádná chvíle na přípravu, tvář semknutá, když se v mysli snažil rozvrhnout a zaznamenat všechny zmíněné. Pátrat po čemkoliv povědomém, po tom, co tam nebylo.
A pak... nic. Napětí povolilo, všiml si vůbec jak byl strnulý? Když se tlapy pod ním pohly téměř samovolně, zpět k domovu, tlama obkreslující tvar, "Provedu, nejlépe jak to půjde," v hlavě mu plynul jejich popis. Znovu a znovu jako mantra.

>> Temný les

Měli stopu, byli blízko. Tak proč, i když byl již promočený na kost a pro kroupy držel hlavu zemi blíže, v sobě nacházel jakýsi klid? Jistotu možná a tu déšť nedokázal smýt. Einar řekne, Einar rozkáže, a on zaútočí. Co jiného, jestli má být meč něčeho jako spravedlnosti, pak ať. Třeba že kroky boje byly v jeho paměti matné, svaly si musely něco pamatovat. A jeho mysl byla jeho.
Takže ne, nebyl nervózní ani se jeho srst nezvedala, když "Taky," proklouzlo mezi jeho zuby a krok zrychlil. Na jak dlouho ovšem, teď, nervozita se konečně začala šátrat po šlachách do kterých se zakousnout. Čekal je most a žal nebes ani trochu neustával. Kdyby jen oni si na něm vaz srazili– Žádný dramatický konec, žádná poslední slova, a nebylo snad přesně to, co si zasloužili? Ale jeden z nich měl křídla a tohle bylo jen naivní přání.

>> Les u mostu

Promoklý jako ščur, nevěděl, jaká marná naděje to přes něj přešla, když zvedl zrak k obloze. Snad že se počasí přikloní na jejich stranu a místo deště poteče krev za krev. Uvítala ho jen děsně velká temná oblaka, smršť kapek v tváři a trpké pobavení nad sebou samotným, že vůbec čekal něco jiného. Jestli teď mohl něco dělat, pak sklopit hlavu k zemi před živly a snažit si vrýt co zbylo z pachů bojiště. Divná krev, netopýří křídla – přízraky které by s úlevou odepsal na mysl na hraně mezi světy. Ale šlo to, když stačilo jen pohlédnout na vlastního bratra a být konfrontován s tím, že takové věci existují?
Otočil se, když zaregistroval Keijiho pohled, je to jeho jméno, že? Otázka v něm zodpovězena rychleji, než mohl sám pokývnout.

>> Temný les

<< úkryt

Sklopil zrak a vytřasl vodu z tváře. Když jej zvednul, Einar byl pryč. Jestli na nebesích a nebo za závěsem deště, málo na tom sešlo. Tak jako tak, nemohl jen kráčet tam, kde on před ním. Přes déšť nebylo slyšet jeho povzdechnutí.
Stále byl lovec, i když teď si možná připadal spíše jen promočená loutka tažená vpřed, a když podruhé sklonil hlavu, bylo to k prolité krvi. Řinula z vlčice stejně jako z raněné srny, stejně tak mohl jít po její stopě. Kdyby se příliš nesoustředil na pach, mohl by i předstírat že ze srny je... Věděl kam jít. Zatím. Ať již by byla číkoliv, v tomhle počasí nemohla vydržet.
A z toho co ještě zůstalo na místě činu, ani on nepoznával nic nového. Ne tady již nic nesvede. Zařadil se a čekal, i kdyby jen na lov na stíny.

Taiclara

Byla to chvilka. Zastavený v polovině kroku a již na pochybách. Dělal tu správnou věc? To, co se ode mě čeká? Stál stranou a vyhlížel to neexistující místo toho aby– co? Místo toho stál nad nimi, vměšující se do jejich posledních okamžiků s tou nejbližší a nabízel prázdné fráze a bílé lži? Jak to tobě bylo platné? Mrtvé to zpět nepřivede. A tak jediným, co mohl nabídnout byla pomsta a krev.
Einar se dal do pohybu, on za ním. Pak ať. Na konci téhle cesty nemohla být žádná lítost či hanba. A spravedlnost možná jen náhoda, kterou na ní potká. Ale stále to možná bylo víc než tisíc neupřímných slov a pohledů kdesi na hraně slz.
Bylo to jen pár kroků, než se znovu zastavil. „Zůstaň,“ pohlédnul na svou neteř, s prosbou, ne rozkazem. Ale doufal, že zůstane v bezpečí, třeba že sotva pár chvil zpět by jí nejraději vytahal za uši.
A pak byl pryč.

>> Hraniční pohoří