Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Irisin ráj (př. Severní hory)

Vidar udělal prostou chybu že ve vší té snaze vyhnout se další plážové katastrofě, si nedal pozor na to jak ho malá vlčice následuje. Nebo tak něco. Prostě když už byli na dohled od jezera, se na ní chtěl obrátit, říct jí že tahle bude sladká a pitná. Ale neviděl ji, nikde za sebou. Chvíli čekal, ale stále nic. Šel snad příliš rychle, zabočil tak že se jí ztratil... Neměl tušení. Ale fakt byl, že s mu ztratila. Klid se naráz změnil ve vnitřní paniku plnou nejistot. Co když se jí něco stalo, co teď? "Ane?" ozval se nejprv tišeji, "Anemon, jsi někde?" jeho další zvolání už bylo o dost hlasitější. V hlase procitaly náznaky zoufalství. Mohla být jen o kousek dál, nebo se jí mohlo něco stát. Nemohl to tušit.
Zase to zkazil a mohl za to jen sám. Pokusil se trochu uklidnit, dát ji chvíli na to aby se ozvala zpátky. Nádech a výdech, přemýšlet v klidu a logicky. Rozhlížel se okolo, jestli jen nepřišla jinudy, přičemž si poprvé všimnul že tady nebyl sám. První myšlenka byla zeptat se ho jestli tady neviděl vlče, ale to by nedávalo smysl s tím, že šla za ním. Takže nějakou snahu o kontakt zatím odložil ve prospěch čekání na Ane. Toužil se vlka zeptat na tohle místo, ale teď na to nebyl čas, takže nakonec jen postával opodál, nervozita na povrchu pryč, ale srdce jako by mu svíral pařát úzkosti.

"No říká se jim různě, pstruzi, štiky, okouni..." vyjmenoval pár druhů ryb, na které si vzpomenul. Tohle nikdy nebylo něco oč se zajímal, natož rybolov. O tom taky vypovídal jeho úlovek, taková čudla, upřímně čekal že nad ní Anemon ohrne čumák a jen si bude stěžovat. Ne však to že po ní skočí jak divá a ještě si ji dá s pískovou přílohou. Na to zíral jako kdyby mu někdo ukradnul ocas a nevěděl jak vůbec na něco takového reagovat. Pak se zaraženě ozval, "Jen to prosím nepo-" pozdě, jen koukal jak to polkla, "lykej." Jak to s vlčetem zprvu ještě šlo, teď měl pocit jak se mu všechno zase sype z tlap. Z písku se sice nemohla otrávit, snad, ale stále. "Tak nic," řekl, už bez jakéhokoliv překvapení, byl poražen. Navíc teď vypadala jako písečná příšera, zase byli na začátku.
Chvíli mu zabralo než se zase sebral, "Víš co, rychle se opláchni, půjdeme dál," hlavní důvod byl to, že tady její rodinu zjevně nenajde, ale lhal by, kdyby nepřiznal že součástí důvodu bylo to, že upřímně nečekal co by tady mohlo semlít dál. Lepší být někde jinde, než tady být napjatý z potencionální katastrofy. Chvíli počkal, jestli poslechne, než se pomalu vydal zase dál.

>> Rest (přes Severní h.)

Možná to bylo, jak říkala, super v očích Ane, ale on sám si svými schopnostmi nebyl momentálně jist. Přeci jen, probral se na pláži, mokrý, prochladlý, to o nějakých schopnostech zrovna nevypovídalo. A to zvláště když si stále nebyl jistý tím jak se do moře vlastně dostal. V jeho vzpomínkách bylo okno, snad zapříčiněné samotným pádem. Ze snahy si vzpomenout ho pouze bolela hlava a tak radši odpověděl na otázku, "No, jsou různé druhy. Některé jsou velké, jiné malé, mají různé barvy, žijí jinde..." pokusil se to co nejlépe zformulovat, pro pochopení, ale o úspěchu si nemohl být jistý.
Když však dorazili, byl sotva překvapený že si vlče vody lízlo. Chtěl jí ještě zastavit, ale sotva stačil vydat třeba jen hlásku, už v ní měla jazyk. Tlama se zase naprázdno zavřela a on si mohl jen povzdechnout. Já to říkal. Ještě že se toho nenalokala víc.
Další povzdech dokázal už udržet, i když ten by vyzněl více pobaveně. V něčem to bylo vtipné, ji jen pozorovat domáhat se nějaké ty ryby, i když byla ona tady ta menší. I když teda, zabavit takové vlče se ukazovalo jako víc námahy, než co mohl předpokládal. A stále nebyli na stopě její rodiny. I tak se ale vydal mezi vlny, s tím že se zase pokusí jí něco sehnat. Ale v tomhle docela tápal, něco podobného, navíc v moři pokoušel poprvé. Nakonec se rozhodl, že bude prostě čekat v trochu větší hloubce, s vodou téměř pod břicho a koukat po rybách. Víc než jen párkrát cvaknul naprázdno, kdy se rybka prostě vyhnula. Alespoň se při tom trochu omyl. Nakonec mu však mezi zuby něco zůstalo a on se mohl vrátit na břeh. Teprve až položil úlovek na písek mu došlo co to vlastně chytil. Voda musela zkreslit velikost a za ocas místo poměrně obstojné ryby přinesl takovou malou čudlu. Sotva jednohubku. "Tak to se nepovedlo," řekl zklamaně k vlčeti.

HERNÍ:
Vlk: Vidar
Dvojice: Enzou
NPC
Místo: Rest

NEHERNÍ:
Vlk: Vidar
Kategorie: Expert (necu dostati od někoho kamenem)

<< Severní Hory

"Zkusit bych to mohl," odpověděl jednoduše na vlčecí nadšení. Plavat možná uměl, ale ještě to nikoho nikdy neučil. Upřímně jí tak nechtěl nic zaručeně slibovat. Alespoň však že uznala, že trocha čistoty by jí nezabila. Ještě kdyby natrefil na její rodinu a ona vypadala spíše jako malé divoké prasátko. To by nebylo nejlepší. "Nevím jaké tam budou, jestli vůbec. Ale pokusím se, když nějakou uvidím," odpovídat na všechny její dotazy mu dávalo stále více zabrat. Stejně tak ta další, která do něj navíc zasela nejistotu co se jejich kurzu týkalo. "Mezi stromy jsem viděl se něco lesknout na obzoru, jako vodu," řekl a na chvíli se odmlčel, "upřímně teď nevím, zda jdeme správně," dodal nakonec s pozdechem.
Ale pochyby se rozplynuly, když se po kratší cestě začala pláž jasně rýsovat. Takže se nespletl, to byla úleva. Jen pokud si dobře pamatoval, tahle byla na opačné straně od té, kdy ho to tady vyplavilo. Byla tohle nějaká úžina, kde se ocitl, ostrov, výbežek? Těžko říci jen z jedné cesty a radši tak věnoval pozornost Ane. Hlavně tedy jedno velmi dobře míněné varování, "Tuhle vodu prosimtě nepij, je slaná, bylo by ti špatně." Sám už se jí musel nalokat dost, když se tady dostal, jak se dostal. Ale tuhle zkušenost s malou sdílet nechtěl.

Díky za odměny.
Prosím:
Ásleif - procenta k obratnosti
Vidar - procenta k rychlosti

ZAPSNÁNO

"No plavat umím," zamyslel se nad tím co Ane navrhovala, "ale rozhodně v tom nejsem nejlepší." Sice se možná nemohl jen tak snadno utopit, ale upřímně v chladnějších krajinách nebylo zrovna moc šancí si jít zaplavat s jistotou že se z vlka nestane ledová socha. Upřímně však pro něj bylo těžké posoudit vlastní talenty, o to více když si pomalu nebyl jistý tím zda nějaké vůbec má. Sebevědomí ho v téhle situaci docela slušně podkopávalo.
Možná ale to plavání bylo asi ta nejlepší možnost, když ji stejně chtěl trochu umýt. I když ona to zjevně pobrala trochu jinak, "Já-" začal s nějakou snahu o obhajobu, než si povzdychnul a rovnou to vzdal. "Tobě by to taky prospělo," oznámil jí nakonec, než začal přemýšlet kam vůbec k té vodě. Vodopád už byl vyškrtnut, ale velká kaluž... moře? To by nemuselo být špatné, ale pobřeží kde se tady vyplavil bylo už trošku z tlapky. Využil však toho že stáli trochu vyvýšeně a viděl trochu dále. K západu se skutečně zaleskla vodní hladina. "Tímhle směrem by měla být voda," oznámil Anemon a pomalu se rozešel oním směrem.

>> Irisin ráj

Chvíli se nad kupou usmíval jako měsíček na hnoji, pobaven jejím zapíráním, dokud jeho výraz zase poněkud zvadnul nad její poznámkou. Možná že to byl jen vtip, ale klidně by tomu tak mohlo být. Proč by se jen někdo chtěl bavit s ním, proč se ho Ane tak držela? Na fyzické schránce nešly vidět jeho chyby a následky mohl nést pouze na srdci, tím to bylo. Odpovědět si dokázal sám. Slabá chvilka, však pominula během pár vteřin a už jen pokračoval v jejím osvobozováním z hromady.
Myška. První věc o které mu řekla byla myška. Co na to říct, podle všeho si jí nechytila k svačině, takže jen zamručel, že bere na vědomí. A už jen mohl přemýšlet co dál, schovka zřejmě dlouho nevydržela. Než však stačil něco vymyslet, už na něj letěla další otázka, "Co umím? Byl jsem lovec ve smečce, co ale dál, to nevím, nedokážu posoudit." Pochopil že to Ane nezamýšlela jako urážku a výjimečně z něj negativní význam sklouznul. Těžko říct jestli by vůbec na ní dokázal být naštvaný, tak příjemné první setkání s někým rozhodně nečekal, ale těšilo ho to. Když ale tak koukal na vlče, spíše než jí něco učit by se jí hodilo trochu umýt. Spadané listí vonělo pěkně jen nějakou dobu a to do kterého se skryla už jí rozhodně překonalo. "Co spíše najít nějakou vodu a trochu tě očistit?" obrátil se k ní. Počasí stále vypadalo příjemně a tak by ani u vody nevymrzli.

Upřímně nečekal že se z kupy vůbec něco ozve, ale když ano, jen stěží se udržel pouze na úsměvu. Ne. Co na to vůbec mohl říct, aby to šlo nějak zamluvit. Původně chtěl aby hra byla zábava hlavně pro Ane, ale s tímhle, "Mám takový pocit že jsem tě našel," řekl k hromadě, "větve ani listí nemluví." Když už to oznámil, opatrně se pokusil zvednout pár větví z vrchu, aby na ní viděl. I když tedy poněkud nemotorně a to i když se ze všech sil snažil o Ane ani nezavadit. Vyplavilo ho to tady, ještě se pořádně nenajedl a teď i tahal dřevo. Dávalo mu to trochu zabrat. "Můžeš už vylézt," usmál se k ní.
Přemýšlel co tak mohla chtít dělat teď, další kolo, jinou hru, hledat rodiče? Do hlavy jí neviděl a s otázkou vyčkával než se vyhrabe z listí a trochu oklepe. Musel uznat že to nevonělo dvakrát vábně, ale čistit jí, to se mu zrovna nechtělo. By ji spíše musel někde vymáchat a to zase nečekal že by se zase chtělo jí. Měl-li alespoň soudit podle toho, když byl malý sám.

Zásadovost v tom, že se ani nepokoušel 'podvádět' a Ane zkusit najít po čichu, ho momentálně poněkud kousala do hýždí. Protože se mu jí, naprosto jednoduše, nedařilo najít. Od vlčete čekal spíše taktiku - když nevidím já tebe, tak ani ty mě, ale zjevně jí podcenil, když nyní chodil okolo každé možné skrýše jako zmatená včela. I tak mu ale na tváři hrál milý úsměv, ani nečekal že ho to bude bavit a pustil se do toho hlavně kvůli Anemon. Ale sám si připadal znova trochu jako vlče, které nemuselo nic trápit a jen si užívat her.
A to i když už se chystal na to, že jí bude muset požádat aby se nějak ozvala a dala mu nápovědu. Zachrastění větví ale upoutalo jeho pozornost a přivedlo jí k hromadě. "Je někdo támhle v kupě?" řekl s úsměvem, ale malou nadějí v úspěch. Pokud se právě tam schovávala, nechtěl to rovnou probořit, ale vzít to skutečně jako hru. Upřímně ale čekal že pokud z té hromady vůbec něco vyleze, bude to vyplašený zajíc, nebo rozespalý ježek.

Už byl připraný se prostě smířit s tím, že v očích vlčete byl dědek, než se vyjádřila dál. Co jí na to jen říct? Těžko říci jestli být lepší být řazený mezi vlčata, nebo dospělé. Ale... "Užívej dokud seš malá, ani nevíš kolik si toho tak můžeš dovolit," usmál se k ní, zatím co vzpomínal na vlastní vlčecí léta. Prckovi toho obvykle mohlo projít víc, ani nemusel přemýšlet nad tím jaké následky ponesou jeho činy. Poněkud jistější byla odpověď na její další otázku, tohle bylo něco co dobře znal. "Sníh, na nejvyšších vrcholcích bývá taková zima, že ani v létě neroztaje," To proč tomu tak bylo netušil, vlastně nad tím ani moc nikdy nepřemýšlel. Sníh na horách byl pro něj jako listí na stromech - samozřejmost.
Co se ale hry týkalo, nebyl si jistý do kolik počítat, aby se Ane stihla schovat. Deset se mu zdálo málo, dvacet... trochu moc, "...třináct, čtrnáct, patnáct!" zakončil odpočet, "Už jdu!" houknul aby ho slyšela, než se rozešel jí hledat. Možná by jí mohl vyčmuchat, kdyby chtěl, ale to by pak nebyla pořádná hra. Takže chodil okolo a koukal za každý kámen a každé špehýrky, kde by se mohla vlézt. Ale bez úspěchu.

Byl rád, že se Ane dále nevyptávala. Jeho výraz již zůstával příjemný, třeba že když řekla že je starý... Sice dokázal vidět že to tak bylo z vlčecího pohledu, ale píchlo to, ne že ne. Vždyť byl stále relativně mladý, "Zas tak zase ne," zkusil se alespoň trošku obhájit. Ale nebylo to tak horší? Nezněl s takovou tak staře, že si sobě musel nalhávat jaký je mladík? Radši nad tím nemyslet příliš, jen to zhoršoval.
Ale s tím co říkala dál, mu myšlenky šly leda tak z deště do bahna. Sice si nebyl jistý jak dlouho skutečně byla pryč, ale šance dopravit jí domů šly zase dolů. Pokud jí doteď nenašli, pak kdo ví kde vůbec byli. Realisticky pak byla nějaká naděje skutečně malá. Ale znovu se pokusil myslet trochu veseleji a konečně si s ní teda zahrát.
Pokud si chtěla hrát na schovávanou, pak klidně, tuhle hru znal. Zábava byla nejspíše všude stejná. Vlastně neodolal a musel se zasmát nad vážným tónem, který použila. "Přísahám že se nebudu koukat," ujistil jí s úsměvem, než si lehnul. Zakryl si tvář packami, oči ještě zavřel, aby ho nemohla nařknout z podvádění a začal počítat, "Jedna, dva, tři..."

<< Luka

Šel zvolna, tak aby mu i krátké vlčecí packy stačily, a upíral pohled vzhůru k horským štítům, na kterých se stále leskl sníh. Zastesklo se mu po mrazivé domovině, po všech těch, kterých nechal za sebou. Ale bylo to tak lepší... muselo být. Od propadu v melancholii mu však bránilo veselé vystupování Ane. Šlo vůbec v její společnosti pořádně smutnit? Možná, ale jen trochu. Když se zeptala na sourozence, bolestný výraz mu přeběhl po tváři. "Mám," jeho odpověď byla stručná, hlas skřípl jako led, tónem se snažil co nejlépe naznačit ať se radši vyptává na jiné věci. "A jsou mi čtyři," řekl již příjemněji a doufal že změnou pořadí odpovědí, se mu podaří téma sourozenců zcela shodit ze stolu.
Tedy... hlavně těch svých. Pokud měla Anemon někde bratra, stále mohl taky někde být, třeba i se zbytkem její rodiny, "Určitě se ti je podaří najít," pokusil se jí zvednout náladu, když slyšel smutek v jejím hlase. Sice si tím nemohl být jistý, ale teď pro vlče, to bylo lepší než se zamýšlet nad realistickými závěry. "Zatím si s tebou klidně zahraju," usmál se na ni. Neměl na práci nic co by nepotkalo, stále by se hodilo se rozkoukat po tomhle kraji, zjistit více. Ale to nebylo nic co by se dokázalo za pár hodin změnit.

"Dobré vědět, že stále nejsem úplně marný," odpověděl na její pochvalu s lehkým náznakem úsměvu. Z cviku rozhodně nevypadl, ale lovit pro vlastní potřebu byla stále méně častá událost, než když byl jedním z loců smečky. Navíc, nebyl vybíravý, pokud našel mršinu tak jí vděčně vzal a radši pošetřil sil. Stále, výsledek skutečně nebyl tak špatný jako čekal, i když by stále trochu rozlámaný. Doufal že se Ane alespoň trochu najedla, když pro něj byl hraboš svačinkou na dvě sousta a i to jen proto že se píchl kostí do jazyka. Ale musel by snad pochytat půlku myší tady aby se nažral do sytosti a i něco bylo lepší než nic.
Pohlédl směrem, kterým ukazovala Anemon. Skutečně, pohoří bylo těžké přehlédnout. Proč zrovna tam se vlčeti zatoužilo, neměl tušení, byl tady stále naprosto čerstvý a štíty hor mu byly zcela cizí. I když v něčem připomínaly domov. Možná i proto byl svolný jít a stejně, pokud chtěl najít její rodinu, nemohl tady čekat až se jen tak rozhodnou objevit jako blesk z čistého nebe. "Asi bychom mohli," řekl než se rozešel právě tam.

>> Severní hory

"Hm, i tak tomu bývá, no..." zamručel si. Ne každému bylo dáno a každý byl jiný. Asi by pak měl opravdu najít někoho z její rodiny, třeba i nějakou tu tetičku. To poslední po čem by toužil aby pomřela hlady jen pár dní po tom co jí něco uloví. I když jí sotva znal, byla... no dle ní jeho kamarádka. Vlčecí očka na svět prostě hleděly jinak. Ale budiž, "Dalo by se to tak říct, nejspíš" řekl i když mu to vevnitř nebylo zrovna libo. Nechtěl se k nikomu upínat, ale nebyl necita co musí lámat vlčatům srdéčka. Pokud ho chtěla vidět jako kamaráda, asi už to bylo tak. Ale stejně, vědět že je tu hodně vlků ho těšilo. Mohl si namlouvat co chtěl, ale stejně to nezmění fakt, že neměl rád samotu.
Pak už se ale vydal ulovit alespoň pár těch hlodavců. Louka byla velká, počasí se vylepšilo a oni museli taky hledat něco k jídlu. A tak i když byl poněkud utahaný a nešlo mu to nejlépe, bylo jich dost na to, aby se nevrátil s prázdnou. Moment mu to zabralo, ale nakonec tedy před Ane pustil tři myši a jednoho hraboše, kterého si však dovolil přivlastnit sám. On si klidně mohl něco najít i později, na rozdíl od ní. "Dobrou chuť," usmál se k ní, než sám dost rychle zhltnul to svoje.