Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A Vidar taky
(Snad již brzy bude mít vzhled)

<< Křišťálové jezero

Takže to tady znal asi jako vlče. To neznělo zrovna nejlíp, ani s tím, že se teprve před chvílí probral. Nemohl si být jistý téměř ničím o zemi ve, které se nachází, krom toho, že tu zjevně byli i jiní vlci krom jeho a Anemon. "Díky. Můžeš pozorně sledovat, i tím se dá něco málo naučit," řekl jí. Stále byla mladá, ale i kdyby jen něco málo pochytila, mohlo by jí to pomoci pokud by se její osamění mělo opakovat. Nemohl jí neustále strážit a rozhodně nebyl připraven na to být rodičem. Prozatím ale stačilo že byla šťastná.
"Ne, jsi první vlk, kterého jsem tady potkal," bylo zvláštní nemít nikde žádnou známost, od dob kdy odešel ze smečky. Nechtěl si to přiznat, ale chyběli mu. "Ale je dobře že tady máš přátele," věnoval jí smutný úsměv. Jak špatné je že závidím vlčeti? Pak zastavil, usoudil že už budou dost daleko aby tady něco bylo i v tomhle nečase. Vodopád však byl stále na dohled. Nechtěl se příliš vzdalovat, kdyby se počasí zhoršilo a museli by se někam skrýt. "Tak, tady se třeba posaď," obrátil se k Ane, "a uvidí se, jak jsem na tom."

"Ne, teprve před chvílí jsem se tady probral," odpověděl, zatímco se snažil připomenout si alespoň nějaký detail o tom co se dělo předtím, "doneslo mě sem moře." Třeba že detaily pádu do vod byly nejasné, měl o nich jistou představu s tím jak tady foukalo. Nejspíše jen nešťastná náhoda. Ha, jak poetické by to bylo zemřít stejně jako jeho bratr a mohl by za to zase jen sám.
Pomalu se ztrácel v myšlenkách, než ho probrala Anemone svým oklepání. Sám se taky zvednul. Stále sice unavený, ale cítil se lépe než předtím, když ho moře vyvrhlo jako chaluhu. Jeho starostem trochu ulevilo to, že vlčka zmínila nějaké tetičky, možná měla i kde se vrátit. "Takový luxus to možná nebude, ale třeba se mi jich povede chytit více," ani však nečekal jak rychle ho vlče přijme, když už se ptalo jestli si budou hrát. "Tak jo," nedokázal jí odmítnout, "prvně však jídlo. Pojď o kousek dál by jich pár mohlo být," oznámil, načež vyrazil směrem na louku.

>>Luka

Stále měl starost, ale to jak se vlče zase dávalo dokupy mu na tváři vykouzlilo milejší výraz. Nebylo nic špatného pomoci, nemělo se co špatného stát, klidně si to mohl dovolit. Alespoň tak se v duchu ujišťoval. "Pak tedy Anemon," prohlédnul si ještě jednou ono zajímavě zbarvené vlče a nakonec jí úsměv oplatil.
Nadšení a procitnutí při návrhu jídla ho potěšilo. Znamenalo to, že byla stále v relativně dobrém stavu. To jak se o něj opřela bylo vlastně i příjemné, snad i roztomilé. Ale co sehnat, to ho taky zajímalo. V jezírku ryby být musely, ale v tomhle nečasu by byl úlovek holý zázrak. To spíše by už z toho všeho mrznutí chytil rýmu. Pohled mu přejel po okolí, vzhledem k sousedící louce... "S trochou štěstí hraboš, možná myš," odpověděl jí zatímco se pokoušel nabrat ještě trochu sil, aby k jídlu bylo vůbec něco.

Výraz starosti na jeho tváři byl upřímný a stejně tak nespokojenost, kterou šlo rozpoznat. Nebyla směřována k malé vlčici, nýbrž k jejím rodičům. Jaký vlk by opustil vlastní mládě, i kdyby se zatoulala sama, vypadala dosti zesláble. Nemohla být sama jen chvilku, určitě byl čas jí hledat. I když je neznal, cítil k nim jisté opovržení, třeba že za ten pocit pyšný nebyl. Pokud se jim ovsem něco nestalo pak... No, co se dalo dělat.
"Hm," zamručel, zatímco zvažoval své možnosti. "Vidar," oznámil své jméno, však bez jakékoliv hrdosti, kterou kdysi nosilo, "jak ty, mladá dámo?" Spíše než její jméno mu teď však byl důležitý její stav, musela být vyčerpaná, stejně jako on, možná i více. Její žaludek taky vyjadřoval svůj názor, "Chtělo by to něco k jídlu, že?" zamyslel se. Jemu by něco taky prospělo, ne však tolik jako jí. Nejspíše by se hodilo něco málo ulovit.

Stále si nebyl jistý tím jak se tady vůbec dostal, co se stalo, ale znovu nebyl čas na to se pohroužet do vzpomínek. Osamělé vlče, nebylo něco co obvykle potkával. Čím více se rozhlížel, tím více nabýval pocitu, že její rodina, nebyla nikde blízko. Stále vypadalo mládě, i když ne tolik, ne dost na to aby o něj neměl starost, když tady bylo samo.
Vítr však stále vál a tak si nevěděl zda odpověděla jen posunkem či jí vzduch ukradl slova od tlamy. Musel blíže. Vyrazil k ní, přičemž se snažil tvářit co nejméně jako potenciální hrozba. "Víš kde máš rodinu?" začal, hlas stále trochu chraplavý, "Nechci ti ublížit," snažil se jí ujistit, těžko vědět jak bude reagovat. Na důkaz svých slov se usadil kousek před ní. Stále na pozoru, jestli se náhodou neobjeví ti, na které se ptal. Nemusela to být jeho starost, ale on chtěl aby byla. Nemohl tady vlče jen tak bez výčitek nechat.

<< Les u mostu

Pomalou chůzí se dral vpřed, pátral po vodě, která by teď byla největší úlevou. Sůl kterou však cítil v tlamě, ho jen více sušila. Bylo to iritující, nepříjemné a on byl zmatený z toho kde se vůbec nachází. Ale soustředil se pouze na přežití a šel dál dokud nezaslechl zvuk, který byl jeho nadějí.
Zvuky vodopádu, slyšel ho dříve než viděl, ale jakmile se mu dostal do zorného pole, přidal do kroku. Chtěl běžet, ale to bylo mimo jeho síly. Ale když byl každý další krok nadějí, bylo to jedno, hlavně musel dosáhnout svého cíle. A jakmile se mu to povedlo, do vody téměř padnul, než se dal do hltavého pití. Úlevné a spásné.
Až po pár minutách, kdy se jen soustředil na vodu, zvedl hlavu výše aby se vůbec podíval kde je. Ani tohle místo neznal, pachy které se zde nesly byly cizí. A vůbec, cítil vlky i když byl předtím sám a jednoho z nich blízko. Nakonec ho i zahlednul či spíše ji, vlče, jen tak samo. "Hej, jste v pořádku?" zavolal k ní.

~poof~

Zima. První věc, které si všimnul, byl promrzlý skoro až na kost a hustá srst nepomáhala. Protože byl mokrý, vymáchaný jako potkan, srst nasáklá studenou a slanou vodou. A vítr vál jako o závod a ještě více ho vymražoval. Pomalu se probouzel, začínal si všímat toho co se děje, co mu je. Stavěl se na vratké nohy a pomalu se rozhlížel. Nepoznával to co viděl. Nebyl si stále jistý tím jak se sem dostal, ale byl někde jinde. Něco se muselo stát i když na mysli byla stálé mlha. Jistotou bylo to že každá buňka jeho těla řvala po vodě.
Ne té slané, normální, sladké. Hrdlo měl suché jako troud. Musel něco najít, pokud chtěl přežít. Pak mohl přemýšlet nad tím co se stalo. Ale nevěděl kde je, kde má něco najít. Vyrazil naslepo, navzdory větru i oslabenému tělu. Ještě nemohl zemřít.

>> Křišťálové jezero