Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zpětně k meangirls
Holčičí věci, samozřejmě. A být osud milostiv ty holčičí věc by jim taky zatrhl dříve než se mu hlava rozskočí. Ale co on čekal, aby něco stálo na jeho straně. Že by se po nich mohl rozkřiknout i sám, samozřejmě že ho to napadlo. Jen skutek jaksi utek, když za zátylek chytit a odtáhnout by mohl jen jednu. A vybírej kterou! Ještě muset v jejich 'holčíčích' záležitostech hledat hlavu a patu, o jejichž existenci však pochyboval čím dál víc. Třeba jim to nějak prospívalo– Ať se teď třeba rozhryžou na nudličky.
Ale neměly hryzat jeho! "Vidar," přikývl jí, a koupil si trochu času přemýšlet. Takhle si připadá lovná, co? Co vůbec čekal od Taiclary nějakého dalšího zastání. Hlavně neukazuj slabost, blázne. Byla tu Hanka, se kterou pár slov prohodil a Stina, obsah oné konverzace však odradil jakoukoliv touhu ohradit se právě jí. A stejně by jí dal za pravdu. "S kým já se stýkám, drahá Cipher, není záležitost kterou by ses ty musela zabývat." Chabé, věděl to sám, že jediné co tomu mohlo dát nějaký důraz byla pevnost v hlase a to že si nenechal rozčílení vidět na očích. Klidně to změní pro Einara, pro dobro smečky, ale nikdy to nebude kvůli popichování rezavých démonů s očima jako uhlíky.

O Taiclaře k povyšování
Delta. Ještě na cestě z lovu by nic nenamítal o Taiclařině snaze povýšit, teď hryzal jazyk. Alespoň to jí byl dlužen za to že i ona držela ten svůj v jiných záležitostech za zuby. Kde byla ta důstojnost před chvílí. A byla to úleva z jeho beder, když byl oznámen nový schůdek, ne jen pocit hlubin v útrobách z nové možnosti kam se propadnout.

Cinderthoughts
Ale nemohlo se to bez něj obejít, nebyla již taková pravda. Mohl držet hlavu vztyčenou a netopit se chmůrách a tvářit se že jeho největší trápení je migréna z dívčích šarvátek. Stejně si je zubatá našla a na něm vůbec nezáleželo. Jen si bere a bere a bere– Byla to chvilka. Krev na kameni, krev na sněhu a na dobu jednoho dechu byly obě stejně skutečné. A pak... nic. Viděl jak jiní ztrácí svou nejbližší a necítil nic. Žádné slzy štípající v koutcích nebo vztek co se jako had rozlézá vnitřnostmi. Nic. Nemohl nad nimi tahle stát, učinil pár kroků ke vchodu, napnutý jako struna. Vypadal by jen jakby vyhlížel zda se pachatel nerozhodne dokonat své dílo. Ne že čeká na smrt samotnou, zda si přijde vzít více.

Meangirls

Byla to pochvala, donutil se ji přijmout, ale chutnala planě. Úspěšný lov, šance se předvést, to mu mělo stačit. A i za tu měl zaplatit, samozřejmě! Cítil na sobě pohled, a otočil se za ním jako s trhnutím nitky. Cipher, teď už si byl jist, když se jejich oči střetly. Nemáš opakovat cizí pitomosti, říkaly ty jeho.
Taiclara si s kořistí hravě poradí, on... nějak. Jestli teď vyslechne stížnosti unavených svalů, pak vůbec. Spílat na staré kosti bude moct, až když srst na jeho čumáku zšedne. Čekal, že bude dřív hnít v mělkém hrobě, než na to dojde. Zuby secvakly na sobí kůži. Zabral a zalitoval. Měl toho rezavého floutka zatáhnout zpět do předsíně, dřív, než z ní stačil vystrčit paty.
Odkdy se mládež hrnula do táhnutí sobů. Vždyť by k ní neměl ani půl slova, dát si se srnou načas. Hluboké zavrčení značilo jeho pochopení. Nebohý zesnulý sob, docela mu záviděl – nemusel je poslouchat. Však se hašteřily jako dva tetřevi v toku! Byla to nějaká podstata vlčic nebo tyhle dvě byly jen jakýsi souzený případ? Nevěděl, nikdy nepronikl do ženských kruhů. Nikdy neměl zájem.
A tak pro něj Cipher byla hloupá nána a Taiclara... Čekal od ní víc. Že možná jí už rozum políbil. "Děvčata–!" tón hrubý jako štěrk, únava spíš než vztek, dříve by mu praskla hlava, než aby pochopil, jaké bylo jádro jejich popichování, „má tahle scéna nějakou pointu?“ Vzít tyhle dvě spolu na lov, dřív si vykoušou hrdla navzájem než nějaké zvěři. Měl by to probrat, přinejmenším s Hankou, jestli ty dvě furie rovnou nedotáhne před Einara.

Máta, Astrid, Einar

Obě vlčice dostaly letmý úsměv, zatím. Zjevně nebude moct zůstat je u nich ve své komunikaci. Spojit alespoň pár tváři s více než jen jménem, jestli to nebude nakonec ten nejtěžší úkol ze všech– A Einar… div se z něj nevydral smích, ostrý jako štěknutí. Rozhodně nemohl být tak dobrý učitel, ne ve vlastním mínění. Ale mohl mlčet o tom, jak to dle něj bylo, a tak mlčel. Dokud si z něj skutečně ten příklad brát nebude.

Hanka, (cipher thought), Taiclara, Einar, Máta

Hančin pohled ho chytil pod hrdlem. Další polknutí se v něm zadrhlo, málem jsem upustil srnu, došlo mu vzdáleně. Bylo to dětinské. Nenacházel v sobě ale lítosti. Na žebříčku jeho pochybení se tohle mohlo zahnízdit při spodních příčkách, za Taiclařinu spokojenost mu stálo. I mou vlastní. Bláhový pohled vyměnil za vážný, přehnaně, stejně tak komický. Vlče chycené v nepleše. Aby se neřeklo, co že to byl jeho nápad.
Cipher, mohl jen doufat že to nebyla Enigma, by však odtáhnul za ucho zpět do předsíně, včetně soba v tlamě. Už jen protože nepozná špatný nápad zatím co s ním škobrtá. Že by při tom měl správně odtáhnout i vlastní srnu, přehodnotil ještě jednou následky, raději se bude pokoušet o kořist připravit sedmihlavou saň než svou neteř.
A tak nad ní vypnul hruď, vztyčil hlavu a přehlédnul ty shromážděné, "Nevidím je," ach–! Tady byla! Nervozita. Kdyby ta se nedostavila na čas. Nepůsobit paniku, nepodlehnout znovu tomu pocitu. Déjà vu. Žádná krev, tentokrát žádná krev, prosím. Mohla to být modlitba, mít ji jen ke komu upnout.
Trhnul sebou se zmínkou svého jména. Bylo jeho, stejně jako tehdy, jestli se od té doby jeho nositel vůbec v něčem změnil. Nikdo mu uplynutý čas nezatajil, stejně ho mrazilo, kolik ho již bylo.
Podruhé ho přešlo s klidem, neznělo jako ortel, předvolání, ne však k popravě. Předstoupil před Einara. Jen úkol. Žádné pokárání, nebyl uvržen do hlubin Tartaru. Jen přikývnout, přehlédnout učedníky, Mátu– hrdlo sevřené, na cestě zpět se zařadit, našla jeho tlama tvar slov "Gratuluji," spíše výdech než tón, který by mohla protnout sál. Alespoň byla upřímná. Čas na skutečná slova, jestli těch je zapotřebí, bude při jejich úkolu.

<< Hraniční pohoří (území)

Taiclara

Čím blíže cíli, tím víc byl každý dech jako chrastí v jeho plicích a srdce, jako by vyskočilo ze svého náležitého místa a namísto toho se usadilo v jeho hrdle. Ale oni byli tam kde měli být. Sotva na čas a možná ani to ne, jejich omluva se však táhla s nimi, páchnoucí po zvěřině a zasychající krvi. Přes hukot vlastního těla neměl šanci slyšet jiné pochyby.
Zaváhal před místem kde se odkládala kořist, byl připraven položit srnu přesně tam, do síně donést pouze slova o úspěšném lovu. Snad to byl vliv té, která kráčela s ním, ke které so otočil. V očích na chvilku něco mladého, něco jako jiskra, "Chceš se předvést?" Co bylo vtáhnout srnu do síně, když jí vytáhli do hor. Ona, mohla by se předvést a on... měl by důkaz. Pro sebe možná ještě více než pro shromážděné tváře.
V těch první pátral po Einarovi, rudá a bílá, srst a peří, sotva ho šlo přehlédnout. Hlášení už měl na jazyku, úspěšný lov a jeho dcera v jedno kuse. Jediné co utržilo újmu byla jen jeho mysl a tu on nemohl vidět.

<< Kvílivec (Kvetoucí l.)

Jestli to byla pýcha, která hřála v jeho hrudi nebo prostá úleva, sotva by to dokázal určit. Možná obojí. Výsledek byl ale stejný, i přes váhu srny byla to lehkost na jeho bedrech. Projednou nekráčel zpět jako kajícník na popravu.
Ne zcela bez viny a pochybení se mu stále lepila na paty, urputně jako smola. Ale již nemohl říct že na Taiclařino vzdělávání zcela zanevřel. A vše ostatní, co by jen mohlo vážit na jeho mysli se ztratilo v námaze dostat kořist do hor.
Zavytí dosáhlo k jeho uším ty lehce zacukaly za vzduchem, nabral vzduch do plic, na chabou chvilku přivřel. Povědomost toho momentu –pocitu byla téměř nepříjemná. Ale z výdechem byl zase pryč. "Musíme pospíšit," konstatování samozřejmého, ale přijetí faktu činilo následující spěch alespoň trochu snesitelnější.

>> Úkryt alatey (území)

V ten moment zradil vlastní podstatu a jazyk mu v tlamě ztuhl jako kus olova, stejně tak chladný a jedovatý. Jestli měl být nositelem viny, neměl jí přehazovat na bedra děvčat, která nemohla tušit, že historie se bude opakovat. I když možná věděla jiné věci–
Kde byla ta touha po krvi v žilách stejně splašené jako štvaná zvěř? Kde byl mladík s tváří pýchy nad skoleným sobem?
Jeho tvář byla sevřená, stále mrtvý jazyk se bouřil za tesáky v touze mít slova, která vyslovit. Měl to být on s ostrými pravdami. Ne ona. Ta potupa chutnala hůř než veškerá vina – hniloba a sůl. Co byly platné omluvy, když sloužily jen jemu. Cítil čelisti skřípnout, něco podezřele blízko vzteku, touze cvaknout jí opět nad zátylkem, možná tentokrát zachytit více než chlup, jen ať si nemusí přiznat že se choval jako tupec.
Neudělal to. Nechal jí hledat stopu, oči upřené na její počínání. "Dobrá práce," musel to uznat, třeba že bodlo při srdci jak málo zásluh na tom skutečně měl. Nehnala se hned zaslepeně za pachem. Něco z ní bude. Sám srnu hned neviděl. Pokynul, museli po stopě.

~ zde bude epický zápis rychlohry ~

Se srnou za sebou, na jazyku krev a pýcha, byl nejvyšší čas dopravit kořist do úkrytu.

>> Hraniční pohoří (Kvetoucí louka)

<< Kvetoucí louka

Srna bude stačit. Jestli by z něj zanedbání povinnosti neudělalo exemplární případ, pak zmrzačení dcery by se o to postaralo. Měl si cenit těch drobných milostí a místo toho sympatie k Taiclaře zase potřísnila hořkost. Jen jestli byla k ní nebo jemu samotnému, na to tlapu položit nedokázal.
„Věz, že jsem si toho vědom,“ pátral, jestli jí i tím nepodvolil příliš, „ale mohla si vidět do čeho jdeš. Že je důvod, proč jsem nebyl v nabídce,“ jeho hanba, jeho zklamání na očích všech alateyských. Zasloužená. Na rozdíl od jeho postavení, přijít o to byla chabá pohrůžka. „Což neznamená že ti nejsem dlužen omluvu,“ nebyla jediná. Té druhé se však od poslední schůze nepodíval do očí a měl nyní? Nebo bylo lepší nechat staré rány zarůst, doufat že nezahnisají? Byly jiné, o které se musel postarat první.
„Stále– je to víc, než jsem čekal,“ víc než nic. Možná alespoň něco, s čím pracovat. Lepší, než aby otálela jako já. Díky Mercerovi. Zda on to zmíní, co řekla Taiclara jemu, on jí. Teď mohl doufat, něco s tím že naděje má umírat poslední, „tak se ukaž.“

<< Slané jezero

Sotva působil nadšeně z prospektu jít s Taiclarou na něco většího než partu králíků, ale: „Když říkáš pořádného– „nebylo zamítnutí, i když rezignované povzdychnutí to bylo určitě. Taiclara ale nebyla jediná, kdo měl co dokazovat. „Dotáhneme srnu,“ uspějeme a nic menšího ani většího to nebude. Z toho, co věděl o nápadech mládeže, ještě si děvče mohlo pod něčím pořádným představovat laň.
Co ho tížilo vyslovil, až s jistotou že jsou z doslechu, "Víš, že mě nemusíš krýt,“ a jestli to nevěděla, pak tady to měla podané s naprostou upřímností. A s tónem v hlase, který pomalu sklouzával k omluvě. Klidně ho mohla předhodit Einarovi místo sebe a nenašel by pro ni křivého slova. Jestli na někom bylo její zanedbané vzdělávání, pak to byl on. „Ale, trénovala si skutečně nějak sama, nebo–?“ jak moc špatné to je? Jak moc na ni musím dát pozor?

>> Kvílivec

"Nemám tušení," kéž by ho však měl, bylo by to jednodušší. Hleděl na ni a nic jako by se nezměnilo. A s tím nevěděl, jak naložit. Nesmělo to být tak jednoduché. Výhrady vůči ní by byly plané, za co ona vůbec mohla? Jakákoliv vyhranění vůči němu by byla přijatelnější než žádná. Bez nich tápal v temnotách. Jak jen se může Atlas vzbouřit, když si již nepamatuje, jaký byl život, než nebesa tížila jeho hřbet?
Jednodušší bylo přivrátit se k staré známé rutině – utéct. Od myšlenek, od komplikovaných situací a slov, která se ztrácela mezi myslí a jazykem. Jak jen mohl odmítnout takovou šanci? A k tomu vynahradit alespoň něco málo Taiclaře. Ta jedna lež nemůže stačit. Když už ne pro sebe, tak pro ni–
„Tak tedy zatím,“ tolik snahy, aby úleva nebyla slyšet v hlase, jen aby „Jaino,“ uteklo z jeho tlamy s příslibem budoucích slov a otázky tížící jeho mysl. Blázne! Hlupáku! Ale nakonec, lámat sliby bylo tak snadné jako je dávat. Co byl jeden další. „Jdeme?“ kývnul na Taiclaru a sotva čekal na nějakou odpověď.

>> Kvetoucí louka (Hraniční pohoří)

<< alatey

Na špičce jazyka visela slova a o ne a ne je vyslovit. Nevěděl jaké odpovědi potřeboval a tak, ani které otázky položit. Potřeboval jí prvně slyšet, vidět při tom její tvář, vědět co si o tomhle setkání myslí. Ani nevěděl co od ní chtěl slyšet.
A tak pohled střídal Taiclaru, Arneho, mrtvou krajinu okolo a ještě na chvíli se snažil nevnímat přízrak v periferii. Jako by to teď mohlo něco změnit, představovat si co by, kdyby.
Vzduch byl slaný, ostrý tou podivnou tíhou, měl mnohem radši mráz, jak ten řezal hrdlo, než sůl v takové intenzitě, jakou zažil jen než se tady probudil a ve chvílích brzy před tím. Nesla si jen podobně těžké myšlenky. Ne, pokud ho někdo nevyzve, nepůjde do vody. I když tady by se sotva dostal pod hladinu.

Vlčat bylo mnoho, jmen nedostatek a v útrobách se jako had stáčela úzkost, když jim věnoval vlídný pohled, tak jak by se od strýce slušelo. Nemusela vědět že přes sevřené hrdlo teď mohl sotva polknout, nebo že srdce se mu chtělo rozběhnout jako štvaná zvěř. Vedle toho bylo srovnat se s Jaininou existencí tady jen příhodným rozptýlením a pohled, překvapený, tázající se co teď bude s nimi, zástěrkou pro šok, který jím proběhnul.
Ten, které si mohla všimnout možná tak Taiclara, než se všechny svaly v tváři hned daly do pořádku, zatím co Proč? rezonovalo jeho myslí. Mohla ho hodit do jámy lvové a krýt sebe, a nepodala by nic než pravdu. A on by jí to nikdy neměl za zlé.
Ale sotva mohl tonoucí odmítnout nabídnuté stéblo, "Určitě, hned jak budeme moct, zjistíme jak si pokročila–" naznačil k Einarovi a Jaině, ke svým sourozencům– ne, bratr byl jedno slovo ale pohlížet na to takhle, třeba že to byla pravda, nemohl se zbavit pocitu že zapírá něco, co by neměl. Možná těch pár slov bokem nemuselo být od věci, i když by nejradši zmizel do kopců s Taiclarou, která tak místo lovecké lekce zatím dostala jen výmluvný pohled.
Vločka, bílá skvrnka v zorném poli, ta se musela smířit s podobným. Také by se našlo pár slov, které by si měli vyměnIt.. Proč jen konfrontovat svět muselo být o tolik náročnější, než se k němu otočit zády?

Slané jezero

Vidar přecházel po území s neklidem šelmy v kleci. Kdyby jen si ty mříže nepostavil sám... však taková byla pravda, ne? Dokud něco neudělá, očekávání na jeho bedrech budou vážit stále stejně. Však by něco udělal, konfrontoval situaci, svět, sebe, tak jak by se slušelo od jeho krve, ale– jaké 'ale' to bylo tentokrát? Vždy to mohla být zbabělost, větší strach postavit se tváři v tvář vlčici než smrti.
Zastavil svůj marš, tvář zkřivená v grimase vzdáleně podobné úsměvu a trpké jako trnky Dost. Mezi jeho povinnost nepatřilo vyšlapávání cestiček ani vysedávání důlků. A nebyl tady sám.
"Zdravím. Einare, Stino,... mládeži" pozdravy šly ven ještě z lehka, když se příliš nesoustředil na chumel vlčat okolo nich. Musela být jejich, podoba, pach, příliš na to, co by se dalo odepsat pouhou náhodou. Jako by mu osud jeho povinnost nemohl vmést do tváře i subtilnějšími způsoby... Taiclara, ta byla další, a už teď byl na dobré cestě zklamat jí, stejně jako Mátu. Pokynutí jejím směrem.
Když k nim prvně přistoupil, doufal že je jen příznakem unavené mysli. Že zmizí jen co se dostane na periferie jeho vidění. Ale zůstávala nebezpečně skutečnou, "Jaino" další z duchů minulosti, "nečekal jsem, že tě ještě uvidím," před lety nečekal že kdy spatří kohokoliv ze severních smeček, teď se překvapení zdálo spíše jen taktním gestem. A vhodnou maskou pro nejistotu co okolo ní cítil.

S každým dalším slovem, jen jako by se potápěl hloub, ztrácel kontrolu nad situací – jestli ji kdy vůbec měl. Víc než měl, snad příliš málo či špatná slova. Tušení, které bilo zevnitř lebky, přemýšlet jako prodírat se mlhou, příliš prázdno a příliš plno naráz.
Milovat. I kdyby to nebyla povinnost, kdyby skutečně chtěl s někým strávit kus svého života, dokázal by to? Bylo jeho srdce ještě schopno toho citu, byl tam vůbec někdy–? Respekt, důvěru, věrnost, ty mohl nabídnout, ale lásku... Byl tohle kousek, který postrádal vždy, nebo jen něco, co v sobě zadusil, ztratil a nevšiml si kdy? Žádný kanárek, který by ho varoval než bylo pozdě.
"Hanka," zkusil jméno na jazyku, jako by už dávno neznal jeho tvar, "je to dobrá vlčice." Příliš dobrá pro někoho jako byl on. Stabilní bod smečky, beta, vedle ní byl jen prázdná schránka, tak snadno odvátá větrem. "Zda by nebyla proti–"
Ale stále to bylo pokývnutí, se kterým to vyslovil. Možná že by nebyl proti, možná by to tak bylo i jednodušší... V jádru věci, byl fakt že by odkývnul každou. Každou, který by o něj vůbec stála. Apatie byla ze všeho nejjednodušší.

Sladká upřímnost, opojná jako zapovězené ovoce, jedno sousto a již by nechtěl nic jiného. A snad by to ani nebylo ku škodě, moct Stině říci pravdu. Prvně by jí však musel přiznat sám sobě. Dříve by skutečně mohlo vyjít to slunce na západě.
Zmatení, sám v sobě. Proč. Proč je to tak složité? "Možná spíše co se nestalo–" najít pravdu. A přitom si sám lhal a ani o tom nevěděl, "nechal jsem utéct šanci, když jsem jí měl." Když to mohlo být jednoduché, když by nemusel spoléhat jen na sebe. Jak vůbec o něco takového vlčici požádat? Měl by mít nějaký cit, nebo to byl jen obchod? Ty můžeš mít vlčata bratra alfy a já kousek cti– Co se nenaučil dříve, teď mu sápalo po šlachách s následky. "Teď, inu, musím přijít na to, jak k tomu přistoupit." Tvář klidná, trpký smích již dávno utopen kdesi v hlubinách, držel pohled rudých očí, když přiznal kousek nezkušenosti. Jen doufat, že ho právě ten nespálí.

Úsměv, stejně jako slova, mohl být mocnou zbraní. Projít tím co oni a stejně najít úsměv pro toho druhého– opětoval jí ho, lehký, nejistý, ale tak upřímný jak jen mohl být. Jak jen cokoliv co mohl říct, když koncepce toho co vlastně cítí byla proměnlivá jako fáze měsíce.
Nevydržel dlouho, čelisti sevřené, v hrdle hořko. Byl vzduch vždy tak řídký? Krátký záblesk paniky, proč? Proč když to byla pravda, když měl na čase. Proč si chtěl jen ukázat na Einara, když tohle, tohle bylo na něm samotném.
"Ah–" jeho vlastní povzdech, "Co na tohle vůbec říct," v koutcích, v hranách slov lehký náznak smíchu – protože co mohl jiného? Bez toho aby se neotevřela Pandořina skříňka, zbýval jen ten trpký úsměv, "Snad, že se to pokusím vzít k srdci," srdce, koncepce lásky, jak ironické, "je to povinnost, kterou jsem zanedbal" tápal, a ani se nepokoušel to před Stinou skrýt. Jak jednoduché by to předtím bylo, partnerka mu přidělená, jen vykonat svou část – a on na to tehdy ani nepomyslel, tvář té vlčice již dávno ztracená v propadlišti paměti.