Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapení? Ano. Partnerka Einarova a na její tváři náznak úsměvu! Tváří v tvář jemu. A slunce vyjde na západě a místo žáru přinese mráz! Kolik se toho změnilo, proč nemohla být jen příhodným místem kam promítnout hněv a opovržení? Co bez těch byl štítonoš viny, než jen relikt minulosti, který se nedokázal posunout dále. Navěky zamrzlý v severní půdě, porostlý lišejníkem, pod kopyty sobů.
"Einar?" pouhá řečnická otázka, tvář sevřená v zamyšlení. Proč Stinu? Zpráva, kterou mu nechtěl doručit sám, s jakou mu nechtěl stát čelem či snad jedna pod jeho úroveň. Nebo snad chtěl aby si vyříkali svoje nešvary? Nemusel hrát zaujetí, měl ho sám více než dost, "O čem si tedy máme promluvit?" Skoro se nechtěl tázat, ah, vonělo to nepříjemnostmi. Co už taky ne. Možná otázka jeho neteře či jeho absence, nebo cokoliv z nekonečného seznamu. Každý odhad mohlo být jen tápání do prázdna. Pak tedy, s pravdou ven.

Stina. Co viděly, oči rudé jako krev z žily – viděly snad právě tu? Jen vraha? Stále jim mohl být, stále připravil Einara o život, který měl s permanentností, která by mohla náležet smrtí, a nevyhnutelně obrátil i ten její. Tohle mohla být jejich Nangijala, život za životem a pranic by to nezměnilo. Pak tedy: je to hněv, Stino? Nad nespravedlností, která tě postihla, třeba? A i tak, tenhle hřích byl spravedlivý. Bratr za bratra, oko za oko. Mohl jí citovat právo, obhájit své činy před slepou soudkyní. Stejně by to nezměnilo co cítil on a, v jeho mysli, i ona.
Přišla si mě zabít, Stino? Pokračovat kruh msty, dokud z našeho rodu nezbude nic než prach a prázdné sítě. Oheň ohněm dokud nepadne celý svět. Sáhl po odevzdanosti, jen odhalit hrdlo a nechat se srazit jako nemocný kus, pro dobro stáda, jeho dobrá známá... Nenacházel ji, nemohl odtrhnout zrak od toho Stinina, pohlednout do tváře smrti a jediné slovo, které do ní mohl vmést, bylo Ne. Ne dnes, ne teď a tady, byla jediná duše, kterou by nechal vznést svůj ortel a ty to nejsi, Stino. Mám stále důvod žít.
"Oh–" překvapení, upřimné, jeho tvář mladší, lehčí o váhu několika životů. Už jen stín a Stina. "Hádám že je na čase. Ať už je to cokoliv." Dávno bylo, vyřknout slova, jakákoliv. Vlídnost pomalu prokvétala i jeho tvář. Úsměv jí slušel, mnohem více než hrozba. Další pokynutí, místo orátora je tvé–

Útroby samotného světa mohly dunět hněvem a nebesa na čtyřikráte se rozervat, a stejně, Vidar šel dále. Jen mátožná prázdnota v očích. Tohle není konec světa. Nebyl to odhad ni naděje, jen absolutní jistota onou pravdou. Svět lehne plamenem. Ledy roztají, rozehřátý vzduch sežehne plíce zevnitř a oheň pohltí vše živé, dokud nezbude jen popel a samotné inferno, aby to pak ve svém obžerství mohlo pohltit i sebe samotné. On již prošel svým údolím stínu smrti a proklál duši ve svém těle ve jménu pokání. A nebylo to k ničemu. Ani k Noahově pomstě.
A tak se nepozastavil nad žalmem země, ani nad jiskrami síly ve svém nitru, vykoupené drahým kamením nebo možná zbytky vlastní duše. Jakákoliv je její cena. Co uťalo jeho krok, byla Stina. Jen další smrtelná bytost, nebo možná zcela jiná síla skrývající se za známou tváří. Či– mohl její tvář vůbec považovat za známost, co ona pro něj byla, než jen další fantom minulosti, černá, bílá a rudá, smrt oděná jako nejhlubší zima.
Přichází snad konečně položit jeho hlavu na špalek za nezdařenou bratrovraždu – partnera jí přiděleného, nebo snad je to pro ni již pohřbeno. Je toto setkání náhody či má na srdci a jazyku něco zcela odlišného? Zájem, snaha prohlédnout neznámo a trochu vlídnosti k tváři která možná nebyla tak známá jako nebyla cizí. "Stino," pokynutí hlavy v pozdravu, "Na průzkumu?" Tolik na jeho mysli a byl ochoten tomu propůjčujčit jen několik málo slov a gest.

<< Tundra (Hraniční pohoří)

Cesta zpátky, táhla se, více než ta pryč. O tolik lehčí, čerstvý vzduch, nové možnosti, tepání v hlavě pominulo, a stejně jako by se veškeré jeho myšlenky táhly smolou. Jen krok za krokem zpátky do hor. Ah, co jen se sebou dělat. Najít něco čeho se chytit, další povinnosti na které se soustředit a jít dál. Jako vždy. Nemohl se zase nechat utonout a marinovat ve vlastním, a teď hlavně cizím, neštěstí.
Hlava vzhůru, pevný krok a– nenechat se smést sesuvem půdy. Jak příhodný anticlimax, taková smrt by byla. Hořký úsměv krátce cuknul tváří. Ale to již bylo pohřbené téma. Narozdíl od něj, byl již na území když hlavní vlna udeřila. Záře, otřesy a v něm ke všemu jen podivná apatie. Přečkal a pokračoval dále, šel by to prozkoumat – někdo mu poručit. Nikdo takový se však zatím nenašel a po dávném tanci s podsvětím a show s křídly, nadpřirozeno se stávalo podivně přirozeným. Však se sám právě vracel od obchodníka s nemožnem.

<< Hraniční pohoří

Zima, ta která se snaží prokousnout kožich a vzít si víc. Bolestné to objetí, konečně klid. Ticho. Tepání se ustálilo. Nádech a výdech, obláčky vzduchu před jeho tváří vše na co se musel soustředit. I když ho lítost neopouštěla, pro duši, kterou neměl šanci potkat, pro zlomenou Taiclaru. Znát tohoto Noaha, bylo by to snazší. Vzpomenout na to dobré, přebarvit to špatné, říct si, že bude pamatovat. Ale neměl koho, jen prázdné místo, a jak se truchlí pro to? Jediné k čemu by to vedlo, bylo rozervat staré jizvy.
Měl k podivné kárce přistupovat se skepticismem, ne se na pult před šedého vlka svalit jako před okýnko ve večerce, jako by si žádal tabáku a kořalky. Ovšem, nebylo pro něj tak snadných bran do prázdna.
Jen zboží a cingrlátek, cetek nad kterými ani nezastavil zrak. Nač spasit svůj pád, křídly, od toho tady byli jiní, drahý Wu. Podivná to existence, snad podobná té, kterou potkal na jihu za mostem v hlubinách lesa. Ach až nabídkou síly si ho získal, ďábel v rouše vlčím! Připomenut mu byl slib, ten, který by teď nebyl schopen splnit. Tak ať, Wu, na den, kdy bych se měl stát úspěšným bratrovrahem!
Hořko na jazyku, lehko po kapsách vracel se světlý stín domů.

>> Území alatey (Hraniční pohoří)

Vidar; finance:
644 kšm, 32 rubínů, 1 mince
součet : 1004 kšm
-
4. slot - 100 kšm
5. slot - 150 kšm
6. slot - 200 kšm
-
Led - 180 kšm
Voda - 180 kšm
Vzduch - 180 kšm
Hradba - 200 kšm 5 rubínů
-
8. - 11. level do ohně - 500 kšm
2. - 10. level do světla - 810 kšm
2. - 10. level do hradby - 810 kšm
2. - 10. level do vody- 810 kšm
2 - 10. level do ledu - 810 kšm
-
celkem : 4980 kšm
sčítám slevy 40% + 20% + 20% na 80%
výsledná cena : 996 kšm
-
konečný stav : 8 kšm, 0 rubínů, 0 mincí

Schváleno

<< úkryt alatey (území)

Pomáhalo to. Něco málo, ovšem i to byl úspěch. Krok za krokem, z horských strání dolů a ani nemyslet na to kam jde. Jen ať každý krok najde pevné místo, ať každý nádech zarachotí v hrudi. Příjemná to prázdnota. Žádný šok a žádná hra, teď, alespoň truchlit mohl jak chtěl. Tiše, jen obracet ten fakt v mysli dokud nezapadne jako kousek do skládanky.
Kvítky–? Zasekly se jeho oči mezi tajícími kupkami sněhu. Sněženky, třeba že jejích jméno mu unikalo. Žil v mrazu příliš dlouho na to, aby si řádně mohl zvyknout na jarní kvítí. A teď ho mohl pozorovat jen s bolestným realismem. Kvetly teď, tak svorně, živě, a během noci se může počasí obrátit, mráz sežehnout nový život, stejně jako oheň... ne. Plamen byl živý, ničivý, byl jako život, ješitný, zlomyslný a hřející. Mráz se nestaral jestli si za oběť vzal kvítí či vlče. Jen bral.
Ti co se dožijí dalšího jara, budou žít i dál. To bylo jaro, milník, příslib šance, ale nikdy jistota. Mráz mohl dorazit kdykoliv.
Opustil hory a vyšel na otevřenou pláň.

>> Tundra

Nevyšlo to. Jak jednoduché pokrčit rameny, když vyvázl tak lehce. Téměř zklamání, vskutku. Když se vrátil do úkrytu, čekal pomalu popravu, se vší fanfárou a slávou, kterou by si příležitost zasluhovala. A teď, na stejném postavení a s dcerou svého bratra na krku... Byl snad to ten trest? Muset se vypořádat s živlem jménem Taiclara. Jako by to teď děvče nemělo těžké i tak.
Plamenné oči si jí našly, třeba že onen plamen byl již dnes notně pohaslý. A to den sotva začal... Teď nebyl čas na žádné lekce lovu, ani hroucení světa, toho již bylo dost. Mrtví bratři pod prokletým jménem, krvavým znamením, o těch by jí mohl povidat. Ale sám měl sotva sil. Na to, nebo rozbíjet dívčí šarvátky.
Čas byl možná tak na prokletou migrénu. Bolest tepající z nitra a touha po troše chladného vzduchu si zabírala pozornost pro sebe. Pohled po úkrytu, po rozcházejícím se šramotu. Potřeboval ho někdo, jeho skomírající pozornost– ne? Dobře. Téměř přitisknut na zeď chrámu, obcházející prostor jako stín, dal si svůj odchod. Však bude za chvíli zpět.

>> Hraniční pohoří (území)

z účtu jednoho hráče

Z Ásleif - 25kšm 13 rubínů, 1 minci
Z Hvozdíka - 99kšm 2 rubíny
Z Nerys - 22 kšm, 5 rubínů

to dělá 386 kšm
5% daň = 20 kšm, hradí Ásleif

Konečné stavy
Ásleif: 13 kšm, 0 rubínů, 0 mincí
Hvozdík: 0 kšm, 0 rubínů, 15 mincí
Nerys: 0 kšm, 0 rubínů, 4 mince
Vidar: 644 kšm, 32 rubínů, 1 mince

a jestli je tam chyba, rovnou mě zastřel

Převedeno

Hanka, Einar, Máta, Taiclara hlavně však, ať ten další není nekonečný.

Bděl. Nad branou úkrytu, nad ztracenou duší a prokletým jménem, nad prázdným místem ve své hrudi. Zima je krutá a Noah je mrtev. A jediná tvář v jeho mysli náležela tomu nesprávnému. Tu pravou nikdy nespatřil. Čí ta chyba byla, když ne jeho. Nezasluhoval si truchlit. Zasluhoval si být tím pro koho si smrt přišla, tak umanuta okrádat jejich rod. Stejně nebylo duše, která by jej postrádala.
Peří přelétlo před jeho tváří bez reakce a Třezalka neprošla. Bílý plamen žhnul, Stina promluvila a on byl jen kamenným strážcem. Našly si ho zelené oči Hančiny– proč? Co by teď, než jen svědkem ortelu, v roli jemu přisouzené. Nečinný pozorovatel, jež se svou pomstou přijde až nad chladnoucím tělem. Proč pro něj musela Hanka něco znamenat. Roztrhat scénář.
Opět v realitě, vtažen do ní za srst na krku. Dvě omegy a budoucí gamma. Tituly bez činů jsou jen prach, slova jeho neteři, a stejně pro něj tyto tři byly jen tím, třeba že si je vydobyli. Vyvolej mě nad mým pokrytectvím, když jediný titul který slyšel by ten Hančin. A s Einarovy slovy, dávný slib.
Jestli byl křídly, pak přelomenými, jejich peří schváceno plamenem a vosk vpálen do masa.
Odstoupil z cesty a zapadl zpět kde náležel. Kde dříve stál nad úlovkem, že to bylo stále v tento den, již jen jakási podivná sugesce. V první řadě připraven převzít svou hanbu, sotva mu oči padly na půlený kožich Máty. Nebylo to její vinou. Jen další článek v řetězu, zpráva že mu nebude přidělen nový učeň – rána která nebolela. Ani když ho našly Einarovy oči. Jen ta chuť shodit masku a smát se, slzy v očích, kdo by měl zájem o mě! vykřiknout v sál. Nic než pohádka, taková představa. Co by bylo pak, než jen další útěk. Ne, jediná bolest, kterou cítil a dal najevo, byla ta Mátě. Pohled chabou omluvou než dojde na slova.
Taiclara, znovu prokletým přízrakem v jeho životě. Byla by dobrou lovkyní, připraven to potvrdit Einarovi i Hance, předat ji pod ta správná křídla. Ale ona se s tím nemohla spokojit, že? Slyšela že zklamal, předtím trhal její svět a ona by měla zájem. Naivní dítě léta, proč mu muselo dávat naději?

Taiclara, Vločka, Stina + hlavní aktéři dramatu

Dvě neteře a synovec, a sotva se dozvěděl o jejich existenci. Nebyl ani stínem v jejich životech, neznal jejich tváře, neblahopřál bratrovi k pokračování rodu. Nebyl pro ně nic, Taiclara nyní jediná světlá výjimka, ale sotva to bylo útěchou. Štípalo to více než cokoliv, co mu mohl Einar říct, cokoliv, co by na něm mohla vrhnout jeho vlastní mysl. Neznal vlastní rodinu. Taiclara, Ada, Noah, nesměl je už více opomenout, třeba že to nikdy nebylo jeho cílem.
„Nevidím,“ to nebylo dobře. Uklidni dech, uklidni srdce, Vidare. Nesměl dovolit, aby ho předtuchy nejhoršího dohnaly. Měl na starost svou neteř, nesměl propadnout tomu klíčícímu znepokojení ve svém nitru, ještě aby něco postihlo i ji.
Zhroutilo se to, jako domeček z karet, „Vločko. Co se stalo?“ Ten vzácný moment, kdy se vše zračilo v jeho tváři, pokus to skrýt marný. „Kdo, Vločko?“ zoufalá a upřímná prosba. Nezklam mě, musím to vědět, potřebuji–
Taiclara. Oči spadly z Vločky. Co teprve ona, s tváří skrytou v jeho srsti? Stisknout čelisti, na hranu bolesti, náznak železa na jazyku, skrýt své slzy a ty její.
Okradli je o čas truchlit. Příchod neznámé duše, tajná slova vyměněná s Hankou, nevšiml si, dokud nebylo příliš pozdě. Seber se, vyčisti tvář, vykliď mysl, jen jeden bolestivý pohled pro Taiclaru, než bylo vše pryč. Prodrat se davem, ke vchodu, v uších šum krve.
Pohled, který si vyměnil se Stinou byl již prázdný, odhodlaný. Nikdo neprojde. Pak se přesunul na výjev ve středu dění. Yaro. Další nové jméno. A vlk vedle něj, očividně cizí. Měl pravdu, schůze se nemohla obejít bez ohňů a hrozby krveprolití na pradávném kameni. Byla jeho neteř za ním? Nedokázal by jí to mít za zlé.
Bylo to jako odraz scén minulých, oheň a opovážlivost. Co si myslel, nebohý blázen! Jindy, měl by pro něj lítost, teď ji však rozdal jiným. Dnes cítil s Einarem, v ohnivém zjevení viděl jen odraz práva. Odhalených pravd, co tušil se potvrdilo, pak zrak na chvíli cuknul k Stině.
Světla zhasla, moment, který se zdál nekonečný. A pak ohně hořely na novo ve scéně, která unikala jeho pochopení. Popel a jiskry ve vzduchu, nedokázal odtrhnout oči. Slyšel hlas své neteře, zůstal však mlčky. Nebylo to v jeho moci, jestli to vůbec bylo v moci jeho bratra.

Einar, Taiclara, na konci lehce Keiji

Einarovu přítomnost nepřehlédnul, konec byl po pátrání po Hance, teď se jeho oči zaměřily pouze na bratra. Čekal že na to dojde a když to bylo tady, necítil nic jinak, než o chvíli dříve. Jen se vrátil domů. Co že slova jeho alfy štípla, po právu mu to náleželo. "Patřím tady," kdekoliv šel, Alatey byla jeho domovem, co víc, pokud si žádal omluv či vysvětlení, ty mohly počkat po schůzi. Teď, teď měl na krku Taiclaru, již připraven se k ní obrátit, zarazil se.
"Já tebe taky" podržel pohled s bratrem. Jednoduchá pravda věci.
Ale ten moment pominul, byla tu věc Ady. Jméno mu nevyvolávalo žádnou tvář, spojitosti, ale skládaly celkem slušný obrázek. "Ada, sestra?" špitnul k Taiclaře, u koho lépe si ověřit fakty. A kdo spíše nabonzuje to, kde by mohla být. Zbývalo jen doufat, že si nejsou podobná jako vejce vejci, z vnějšku i z nitra.
Napřímen, v pozoru, konečně ve světle ohňů spatřil Hanku. Věděl po čem pátrat, kde vidět chyby v kroku. Mířila však na čestné místo po Einarově boku. Snad měla štěstí.
Kde ale v pohledu pro betu byla trocha vlídnosti, ten pro Shine a jejího synka byl zkoumavý. Pamatoval si je, ano. Léčitelky a delty bude škoda, mladého Hvozdíka... v paměti mu utkvěl jako drobné vlče, nepůsobil teď v mnohém jiný. Jestli byl vůbec víc než to, to už se nedozví. Mohl jim pak jen přát, ať najdou své místo v životě.
Dech se mu zadrhl v hrdle. Kdo bylo to vlče? Čas jeho absence ho opět doháněl, viděl pár mladých vlků, které poznával, ale stejně tak těch kterých ne. Kdo byl postrádán, neměl šanci vědět. Ani odhadnout skutečnou hloubku smutku v očích bratra.
Keiji, v pořadí zpráv jen jako tečka za větou, i když ten modrý kožich šlo sotva přehlídnout, kdekoliv už k němu přišel. Dal si ale tu práci pokynout hlavou v přivítání, zapsat si jeho tvář a jméno do paměti. Měl co dohánět.

<< hraniční pohoří (území)

Taiclara

Pochyboval že to stihnou, co by byl vůbec bez oněch pochyb. Ale když kvapným krokem vešel do úkrytu, inu snad to ještě stihli. Zástup byl již slušný. Pokývnul na Taiclaru. Stihli jsme to Stále samozřejmě znemožněno nákladem králíků.
Kam s nimi, toť otázka. Zamířil dopředu davu, schovávat se vzadu nemělo cenu. Věnoval ještě pohled své neteři, zda zabere místo vedle něj či o něj již nemá zájem. Králíky si složil k tlapám a zůstal nad nimi stát, než dojde Einar. Pohledem pak vyhlížel Hanku. Kde té bylo konce? Že někde byla, toho si v davu nevšimnul
A bez tlamy plné kořisti se mohl zhluboka nadechnout. Bylo to tady. Možná tentokrát bez plamenů a princezen... proč o tom pochyboval. Proč se existence klidné schůze zdála jen jako báchorka pro vlčata. Možná že jen za tu myšlenku, že by se nic nestalo byl stejně naivní jako Taiclara

<< Kvílivec

Možná si z toho odnese ještě nějakou slušnou myšlenku. Nemohl jí změnit jen jednou výpravou, ale jestli zasel i jen to zrnko, ukázal směr, pak udělal více, než by od sebe kdy čekal. Možná si něco málo odnesl si sám. I když na možnost vlastní změny nevěřil. Jen všech ostatních.
Taiclara, nutila ho na ni měnit názor, že byla stále dítkem léta a světa sotva znalá, to se neměnilo. Stálo by mnohé aby nad tím jen uvažoval. Ale, nezvedala se mu z ní žluč, to byl posun, a její zelené oči nebyly jen jako podivného přízraku. Poznala stopy, její úlovek nebyl marný. Měla své mouchy, ale byla v ní jiskřička potenciálu. Jen řádně křesat.
Což ale neznamená že by se rušilo nějaké hlášení o jejích způsobech. Byla to jeho osobní povinnost, informovat Einara, o ní i sobě. Minimálně tak to cítil. Aby začal hledat slova–
Těžko slov když měl v tlamě králíky, ale pohled, který věnoval své neteři, když zaslechl vytí, si snad vystačil i bez nich. Měli by přidat do kroku, vyhnout se potížím. A pokud ne, muselo stačit že zrychlil.

>> alatey úkryt (území)

První chvíle, kdy konal bez delšího přemýšlení byly pryč. Teď pátral po slovech pro mladou vlčici, po těch správných emocích či jejich absenci. Věčný tanec toho co se sluší a toho co ne nikdy neměl přestat. Daleko na severu či tady, ta doba kdy byl na sebe příliš volný, ta se neměla nikdy stát. K neštěstí Taiclařinu.
Proč byla Hanka betou? Ta otázka ani nenavštívila jeho mysl, když se to dozvěděl. A i když na ní musel odpovědět, jaká jiná by odpověď mohla být, Protože to bylo Einarovo rozhodnutí." Ale to sotva mohla být odpověď po které mladá dáma pátrala. Proč. Pokusil se vidět svět jinak. Hanka, kterou znal byla schopná lovkyně, vlčice, která dokázala vyjít s mnohými, ve smečce již dlouho. Možná to stačilo, možná v tom bylo více. Chyběl mu celý úsek času. A Mysl jeho bratra pro něj vždy byla neproniknutelná. Jedna odpověď však byla ta nejpravdivější, "Nemůžu ti odpovědět. Příliš dlouho jsem byl pryč na to, abych ti mohl říct co vedlo ke konečnému rozhodnutí," proč si myslíš že jsem se v tvém životě objevil až teď? A Hančino postavení se brzo mohlo změnit, stejně jako Taiclary. Bylo to jako zaskřípět zuby, přejet drápy po břidlici, naděje, kterou se jí rozhodl podat, "Dnes se ještě věci můžou změnit." Jestli to nebude pravda, pak ať je to třeba on, koho za ní bude Taiclara vinit. Jaký rozdíl to pro něj udělá.
Nahnat je proti sobě, dostat jich co nejvíce dokážou než najdou úkryt. Takový plán navrhl. A pokusit se nepřijít s úplně mizerným úlovkem, tak aby to Einarovi mohlo stačit. Cokoliv měl s těmi králíky v úmyslu. Snad Taiclara byla schopná ne jen po teoretické stránce. A že těch pár králíků se kterými mířil zpět nebylo vše co měli. Teď, potřebovali se dostat zpět v čas. Už tak ho ztratili až příliš

<< Hraniční pohoří

<< Hraniční pohoří

Minul, samozřejmě že minul, přesně tak jak chtěl. Uměl se ovládat. Napětí však ve vzduchu bylo, jako by měl cítit kov na jazyku či se měl nach rozkvétat po Taiclařině srsti. Ta příšerně dlouhá vteřina, kdy zuby protnou krční tepnu, zatím co kořist se ještě snaží žít. A pak konečně padne.
Jako by se díval na jinou vlčici, zarýt drápy, zatnout zuby, nepřiznat jí tu lítost nad oním pohledem. Zelenooká a naivní, povýšená v té překrásně zkažené nevědomosti. Záviděl jí, kdesi hluboko, že ona mohla vyrůst takto, držet se svých představ tak dlouho. Než přišel on, možná to byla jeho vina, možná zase jen hledal další vinu, kterou přidat na svůj štít. Nositel pokání pro všechny. Jen však realita volala, ne zákoutí jeho mysli plná tisíci jinými minulostmi.
Nic necítím.
Lež světí cíle pokud jí dokáže odpovědět, bez toho aby prozradil o sobě více, než by chtěl. "Může–" pokud využije ruky jí osudem přihrané, "Ale nemusí to znamenat vůbec nic. Jména a tituly bez činů jsou jen prach." Její otec vytvořil a vedl toto místo v neznámém světě, co učinila ona? Jaké postavení získala?
Jestli to něco znamená, pak že na tebe Einar byl moc měkký... To slovo neznělo správně vedle bratrova jména. Další myšlenka, kterou dát pod zámek a přelomit klíč.
"Hanka," ach, děvče bláhové, "udělala chyby." To byla pravda, kterou si dobře uvědomoval. Chyby, byly tou jedinou milenkou, kterou měl a do náručí které se vždy vrhal, jakkoliv dobře věděl o bolesti a následcích. Ta povinnost teď v popředí jeho mysli, tváří tvář s Taiclarou, jeho krev musela pokračovat. Jen aby jí mohl vést tím správným směrem. "Chyby které nejsou hodné bety," bolelo to přiznat, stále přál Hance štěstí. Jen moct přinést trochu milosti jejím směrem.
"Ale i když máš pravdu, dávej si pozor na svůj tón," v plamenných očích již bylo něco jemnějšího, třeba že stále patrajícího po důvodech v Taiclaře, "ať je to cit pro povinnost či zášť," mohl jen hádat. Co jí vůbec říct dále, když sám by nejraději Hance prominul– "Stále je to někdo jiný, kdo je zde soudcem," tišeji. Těžko říct zda pro něj či jeho neteř.
Možná nebyla ztracená. Snad měl na ní trochu dobrého vlivu, když fakty odvykládala s bez povýšenosti. Chtěla se ukázat, ale mohl jí to mít zazlé, byla mladá. Sám jí řekl že zásluhy je to, co má nějaký význam. "Správně," dostalo se jí od něj konečně vlídného slova. Měla dobrého učitele, i když jím nemohl být sám.
Stopa vedla k jezeru, kde se k ní přidávaly ostatní. K houštinám, kde teď ještě mohli nalézt nějakou potravu. Viděl je. Zastavil Taiclaru. Nebyla možná marná, ale tady šlo o jistotu. Nemohli se vrátit s prázdnou.