Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<alatey, úkryt (území)

Povede, samozřejmě, měla snad o tom mladá dáma pochyb. Nebo se snad pokoušela nabrat na autoritě skrze to, co bylo zadáno jeho bratrem, nikoliv jí samou? Zelenooká, a v těch svých mechových očkách pro všechny tak důležitá– Co byla zač, co si myslela že je zač. Že mu zvedala žluč a vmetala jeho činy do tváře? Tenhle přízrak ze špatného snu, jeho neteř?
Kdo byla ona, aby byla jeho soudcem? Bylo mnoho těch, kterým náleželo to právo, ale ona? Ne, jí ho nepřiznával.
Myslíš si, že to nevím? Že to byla jen sympatie, která mě vedla k tomu ji bránit, ne logika? Skoro na jazyku, jen tomu nechat průchod, je jí dát za pravdu. Ne. Zatnout zuby, utnout tyhle myšlenky. Nezaslouží si něco tak blízko jeho srdci.
Zuby cvakly nad jejím zátylkem. Jestli přišla o pár chlupů, byla to největší fyzická újma, které se jí dostalo. Za celý její krátký život, možná. Ale to byla jeho povinnost, ve službách smečky a jeho bratra.
"Nevím kdo si myslíš že jsi. " ne vztek, ani ten si nezasluhovala, jen slova bez emoce, "Jestli žiješ v té iluzi, že jen protože ti v žilách koluje krev mého bratra, tak jsi mu rovna," přejel jí pohledem, jiskry probleskávající nad srstí, oči – dva uhlíky v rukou inkvizice Kde byla pravda v Taiclaře? "protože nejsi. Jsi jen naivní dítě léta, které si pletle hvězdy s jejich odrazem na vodní hladině a neví jak křehká je jeho pozice." Ah– bylo mu jí i líto, "Nevím jestli ti někdo řekl, jaký by byl tvůj osud narodit se na jiném místě, ale co ti řeknu je– pokračuj, podrývej ten tenký led na kterém stojíš, vyskakuj si nad své místo, znevažuj rozhodnutí svých nadřízených, měj ten svůj čumáček pěkně nahoru a možná to zjistíš..." co by se jí stalo, tady, mohl jen hádat, "nebudeš ani vědět kdy prasknul."
Měl by ji popadnout a vyprášit kožich, nebo něco podobně drastického. Ale, byl měkký, nebyla to už pravda? Dal jí radu, záleželo jen na ní jestli si jí vezme k srdci. Tohle byl jiný svět, jiné podmínky a šance, tak svou nepromrhej, Taiclaro Fiske. Ty máš ještě co ztratit.
Pravdu o jeho rozhodnutí, tu nemusela znát, nedokázala ani ocenit jak moc byl její život jednodušší. Co by pro ní byl fakt, že mu bylo jedno pokud ho dostane do problému. Tolik na jeho bedrech, co proti tomu byla sympatie k Hance než jen další kapka v moři.
A jestli to byl on, kdo měl nést následky, pak ať. Lepší on než Hanka, to byl obchod, který byl vždy ochoten přijmout. Její budoucnost musela být jasnější než jeho.
Ale měl úkol a poslání a ten vyplní navzdory něčemu tak bezvýznamnému jako jsou jeho pocity. A pokud měl šanci sníh využít ve svůj prospěch a mít to dříve z krku, inu možná se ho držela ještě poslední troška štěstí. „Králičí,“ pronesl nad stopou která vedla nížinou. Všimla sis vůbec, poznáš ten rozdíl?

>> kvílivec (kvetoucí louka)

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

Když králíky, tak králíky. A díky všem bohům za to, ještě aby tahal jeho dcerku lovit něco většího. Jak jen by vysvětloval proč jí něco koplo kopytem do tváře. Nebo vůbec Taiclaře, co na ní koukal. Důležitost v hlase na něj nebyla ztracená. Byla už vůbec někdy na lovu? Měl tady být, pak by věděl, byl by si jistý, mohl by to zajistit. Chyby ho vždy doháněly a sápaly se po jeho kotnících. Ale alespoň něco mohl napravit.
"Vím kde lovit králíky, ano," dolů z hor. A doufat že si cestou nesrazí vaz. Jestli si ho srazí Taiclara, pak rovnou můžu i já–, ani trpký úsměv, jen sůl na jazyku, voda dráždící průdušky. Tohle nebyla pěkná myšlenka–
Einar. projelo jím jako blesk. A oni se tu pořád courali. Chyba, chyba, chyba... Museli již jít, Taiclara už řekla vše co je vhodné, zvednout se a– řekla víc než bylo vhodné. "Ale vše ostatní vyřídila znamenitě!" Jen doufal že v jeho hlase bylo tak málo emoce jak jen svedl. Neudržel tu trochu sympatie k Hance, ať jí nevypráší kožich kvůli téhle malé sojce. A teď spasit i ten svůj a zmizet s Taiclarou, "dolů z hor, na východ!" zavolal na ní, než by je odtáhla špatným směrem.

>> Hraniční pohoří (přes území)
//jdeme na Kvílivec

Očekával Einara. Bylo těžké vůbec si představit, že by to byl někdo jiný, než jeho bratr kdo ho zde uvítá. Co řekne, co neřekne, celá konverzace v jeho mysli, dokola a dokola a dokola. Dokud nebude perfektní, dokud neřekne jen čistou pravdu bez toho aby odhalil pravdu samotnou. S každým opakováním se plán rozpadal. Slova vybroušená tak, že neznamenala zhola nic. A úplně v vzadu, na okraji vnímání, se s sebevědomím někoho, kdo ví přesně jak to dopadne, pohybovala myšlenka že nakonec... neřekne nic tak, jak by si přál.
Byla to Hanka, kdo přišel jako první. V očích se mu zračilo něco, co se až podezřele podobalo úsměvu. "Zdravím Hanko!" chtěl aby v jeho hlase bylo tolik přívětivosti? Radosti? Bylo to už mimo jeho kontrolu, kde čekal bič přišel cukr a on... inu chytil se té trošky vlídnosti, kterou mu svět– Hanka, dala, "taky tě rád vidím." Tišší, opatrnější. O to více když si všimnul mladé vlčice v jejích stopách. Hrdlo se mu sevřelo. V srdci střípek ledu. Dcera Einarova. Tohle byla jeho neteř. Nádech a výdech. Uklidni se. "Moc díky za informace, Hanko. Určitě tam budu," musel tam být, to byla pravda, nádech za jeho slovy, ale to mrknutí. Dodalo to trochu odvahy. "A lov s tebou, bude mi potěšením, najdu tě, jak jen budu moci," bylo těžké se odtáhnout od přítomnosti, která byla takovým komfortem – nechat Hanku jít, "opatruj se." Musel, měl jiné povinnosti. Věděla ona vlčice že ho věčně něco trápí? Byla proto tak milá, nebo to prostě byla ona? Nebo to bylo ještě něco víc, něco jiného, čemu on nemohl rozumět...
Ani nestačilo zaštípat to, že Máta nyní spadala pod Hanku. Měla být jeho zodpovědností a místo toho... zklamal. Bylo to ještě překvapení? Alespoň byla v dobrých tlapkách. Doufal že to samé těď mohl říct o Taiclaře. Jeho neteři, už dost velké na to, aby se jí mohl pohodlně podívat do očí. Zelených očí. Zvláštní bylo slabé slovo pro vyjádření toho pocitu, vidět barvu země v očích rodiny. Držel pevnou tvář, mrazení v zátylku nedával najevo, doufal že ho nedával najevo "Těší mě Taiclaro, že jsem Vidar, to už víš" respekt k mladé dámě. "Tak tedy na lov... dal ti Einar nějaké další pokyny? Informace?" Šlo mu i o vlastní kůži. Sotva chtěl zatáhnout bratrovu dceru do svých špatných rozhodnutí.

<< území

Cestička k domovu, známě se vine– kde však bylo to teplo domova. V starodávných síních za závěsy z pavučin a měsíčního svitu? Temná zákoutí alateyského úkrytu znal lépe než vlastní srdce. Zapadal do nich jako ztracený kousek mozaiky. Věrnost, povinnost, zodpovědnost– to oddaně předal smečce. Ale byla to láska? Snad to bylo nejblíže lásce co v sobě nacházel, bez toho aby si musel mnohé přiznat.
Mráz se nemohl prokousat hustým kožichem ani pradávnými zdmi a stejně v něm trnulo. Kde mezi lišejníky zadrhnul dráp o kousek holého kamene, mohlo to být klidně praskání ledu. Jak dlouho to bude, než vzpomínky otupí? Hlava vztyčená, krok pevný, plamenné oči jako led. Ať pohlédnou na tvář loajality, tu zatvrzelou věrnost, však třeba kráčí na vlastní popravu!
Tentokrát zasedl pod kvartet stromů, do centra dění. Nebude se schovávat.

<< Rozbitý sever

Byl doma. Koutek cuknul úsměvem, lepší se smát než brečet. Slzy sem nepatří, tady musí držet tvář. Napřímit se, zvednout hlavu, smést z srsti špínu a z mysli... vše. Vinu, za život jež si vzal oceán a za... vše ostatní. Byla povědomá, jako stará přítelkyně, která ho poctila svou přítomností, když se táhla za každým jeho krokem k úkrytu. K povinnostem které zanedbával příliš dlouho. Měl mít dosti na práci a teď... ani nevěděl co ho čeká.
Nepříjemnosti. Mohl by snad ulovit zajíce, nebo tři, nepřijít s prázdnou tlamou, než hořký úsměv znovu protnul jeho tvář. Potřásl hlavou. Zoufalé. Působilo by to zoufale a to možná byl, ale nemohl to dát najevo. Žádné úplatky.
Musel najít Einara, nebo alespoň někoho kdo by mu objasnil dobu jeho absence, ukázat se. Vysvětlit se. K čemu omluvy, co by mohlo omluvit to, že jsem zapomněl na smečku jen abych se utápěl ve vlastním trápení? Bylo to jako kráčet na popravu. Nevěděl jestli ho čeká bratr, které o něm možná měl starost, nebo alfa, kterého zklamal. Ani co z toho je horší. Ale musel mu podívat do očí, zatnout zuby a snést to, čeho se mu dostane.

>> úkryt

Sotva byl čas na chvíle rozjímání, mít tu sílu, také by ho ze sebe otřásl, stejně jako zbytky ledové vody, jeho srst už jen navlhlá, stále však na kůži jako led. Na zimu měl být zvyklý, možná ten třes, který potlačoval nebyl jen ze zdejších podmínek. Tápal v emocích, ale tohle bylo zklamání, to nad sebou samým. Nikoho z vody nestal, nemohl zachránit jedno malé vlče, možná sotva přežil sám. Proč mě vůbec Einar chce při svém boku? Ha! Vidí jak odhazuji život pro zbytečnou obranu! Ne že se nesnažil pochopit, pokoušel se... Rozuměl jen z pohledu bratra, ale v něčem byl ten titul spíše jen něco co bylo na vedlejší pěšině. Byl alfou více než rodinou. A právě z té strany nenacházel porozumění.
Otálel, tak tomu již bylo, déle než Einar se svou nabídkou. Nebude hned krást prostor raněným, když jediné na čem on utrpěl bylo sebevědomí. Možná i rozum. Cizinka, kněžka svého boha a vlčice, ke které pohlížel podobně rozpolceně. Jiné světy, bohové, rostliny, které mají něco pro jejich realitu učinit. Plamen, ostrý a příjemný zároveň v sobě však cítil. Nikterak odlišný než kdy dříve. Jediné co se s ním změnilo byla jeho svatost.
Einar byl již pryč z jeho zorného pole, když se sám vydal k domovu. Pomalu a unaveně, krok za krokem. Tohle není tak odlišné od jiných časů na jiných místech.

>> Alatey

Vůle a nedostatek starosti o vlastní život zvládnou mnoho, ne však udělit schopnosti, kterými neoplýval. S očima na cizí vlčici viděl jen sebe. Seznam nedostatků, který se stále rozšiřoval, nyní jednoduchou pozici. Pro to vše si nedocílil ničeho. Nemohl si to již racionalizavat snahou pomoci, když pod hladinou mizel někdo jiným a viděl zahynout vlče. Nebýt, tu, nezmění se nic. Teď již sotva bylo třeba jeho pomoci a i tak se neměl čas divit nad světlem medúz či činy jiných.
Strnul. Jiné slovo nebylo. Nechal by se vzít oceánem, protože co by bylo jinak, když jediné co zjišťoval, bylo že sám se sotva zná a dokáže odhadnout své činy. Pokud nekřičí někdo jeho jméno, ke komu chová povinnost a je vázán slibem. Pak běží, tak rychle jak jen může, dokud není na pevném ledě, na pokraji dosahu hřejivých plamenů, doklepává vodu ze srsti. A možná navíc zjišťuje víc. Nedokázal nic jako Einar, zahřát ostatní, ty co teď potřebují. Hledal a nacházel chladné prázdno nedostatku kontroly a znalostí. Potřeboval víc, jestli se tohle nemělo opakovat.

P4 Einar, jinak nevím co tagnout

Co byl jeden pochybný a sotva účinný čin heroismu, když by se nechal roztehat, pokud by tak měla matka s vlčetem přežít. Něco co si nedokázal připustit jako hloupost, ani když ho vlastní bratr a alfa tahal z ledové vody, jak by sám nebyl nic víc než vlče. Stejně tak durch a promrzlý. I tak, neprotestoval od chvíle, kdy si byl jistý že se jedna o Einara, nikoliv o kosatku. Možná jen takové mávnutí, aby se neřeklo. Pak už se drápal na kru, prskal vody, vyklrpával jí z uší a podobné věci, které se hodí, když chce slyšet co má Einar ke sdělení.
Neměl zatím mnoho důvěry v cizinku, ni medúzy nad vodní hladinou, ale pokud byl tak vytažen z vody, asi nemohl protestovat. "Dobře," kývnout, udělat první zkusmý krok a hledat komu pomoci. Než se sebral, neviděl již jich mnoho ve vodách a ty co ano... hloub než na hladině. Voda mu byla cizí, hledal podobné spojení, kdyby náhodou, ale nacházel jen plamen a jeho zář. A nemohl vypařit oceán.
Strnul s křikem, pak se obrátil do míst, odkud přišel. Neviděl vše, ale pochopil. Co sám byl proti černobílému démonovi vod, než jen drobností. Stejně to nacházel na krajích vědomí. Pokud by tam zůstal, mohl to být někdo jiný. Staré známé střípky viny.
Jenže pokud bude jen stát a hledět, nebude to jen jedno vlče. Snažil se ignorovat chlad, kov a sůl v nozdrách, když vyhlížel první část těla vlků stále ve vodě, kterou by mohl chytnout a vytáhnout.

P3 - Shine

Bylo výkon jen udržet hlavu chvíli nad hlavou, aby se mohl nadechnout, natož aby v tom pátral po tom jak je na tom Shine a její vlče. Nalokal se více vody, než by chtěl, než je konečně viděl. Drobné tělíčko, bezvládné. Ne. Nemohlo to být tak pozdě, bylo to vlče. Mohlo být v šoku, z podchlazení, ponoru,... dost toho na to, aby to odmítal vzdát a pokoušel se dál k nim dopádlovat, jak rychle to jen přes vzdor samotné přírody dokázal. I když cítil matnou úzkost, kdyby jen z vody a chladu. Voda trhala jeho kurz, znělo to i že se dál něco děje, ale nemohl se otočit bez risku, že ztratí kurz. Už i tak bylo vypětí se dostat k Shine dříve než dosáhla kry.
Neplýtval slovy, neplýtval dechem. Jen se snažil být při jejím boku a pomoct jí vytáhnout toho bezbranného vlčka nahoru, co nejdál od vody. A jestli to šlo, pomoci i jí samotné, dostat se za svým potomkem. Co nejdříve.

2. zmínkově Einar, Já ale aviatik, Shine

Slyšel jak něco dopadá na led a pak už nic, když se mu přes hlavu převalila vlna a najednou to byla jen voda a voda. Skočil dobrovolně, ale to neměnilo to, že se mu svíralo hrdlo a najednou nebylo jediné místo kde necítil pálení chladu. Snažil se udržet alespoň iluzi klidu, pobrat to že má v plicích ještě nějaký vzduch, že vše není absolutně ztraceno, spíš jen tak na hraně a vynořit se nad hladinu. Ale když se o to pokoušel, cítil led, ten stejný, který se jeho a Einarovo potopením rozhýbal. Dobře, mohl trochu panikařit, když pod vodou plaval o kus dál, tím směrem kde si pamatoval Shine. Vše naráz jasnější než by být mělo.
Až pak se mu podařilo dostat na chvíli nad hladinu, studený vzduch a slaná voda v tlamě, viděl Shine. Ale ne její vlče. Ještě ho neměla, stále muselo být pod vodou. Jak dlouho už to bylo? Nemůže tady nechat ty nejzranitelnější členy smečky umřít. Hned jak ho uvidí, musí ho pomoct Shine dotáhnout na pevný led. Kdo ví co to ve vodách bylo...

P. 1
Einar, Já ale s fleky, Shine, Třezalka, Stina

Žádná slova nebyla pro něj, ne, on se moc dobře mohl soustředit jen na zadunění a praskání ledu, skřípot a vlny. Samozřejmě že se pak roztáhl jak žába, nikdo to po něm ze břehu nemusel křičet. Vlastně vlčici zprvu ani nepoznal, spíše se snažil o to přežití, ale když ji v periferii zahlédl, zamrazilo v něm a ne díky vodě. Poznával ji, z domova. Einarova družka, jméno, které mu bylo připomenuto až voláním po ní. Stina. Byla to ta tulačka, kterou Hanka mínilo, protože nechtěl soudit, adrenalin byl bestie, ale neslyšel z bratra žádné překvapení. Tohle opravdu nebyl čas na rodinné setkání. A i kdyby, dostal se sem, protože před nimi utíkal, ale zjevovalo se zde čím dál víc známých tváří...
Ale filozofovat nad svou situací zrovna nešlo, když cítil jak mu ledová vody stříká na tlapky a on se k ní čím dál tím víc blíží. Obrátil se na Einara a vlčata, jedno zahlédl letět vzduchem, druhému měla pomoct Stina, Einarovi věřil. Takže se mohl pokoušet o to udržet se na ledu, který se mu ještě více rozkymácel pod nohama, brzy se tak spíše snažil dostat z vody svou zadní polovinu, i když led se pod jeho tlapama jen nakláněl a nedával mu úchytu.
Shine po prvním šoku z ledové vody ho probralo to, že ona na ledu také nebyla. Ani třetí vlče. Sakra. Když obrátil hlavu mohl vidět ona dva temné tvary ve vodě. A tak opustil loď a odrazil se směrem k černé vlčici, i když měl pocit že z něj samého brzy bude kus ledu. Jestli se potřebovala dostat z vody sama a ještě ten špunt, pak poskytne podporu.

<< Ledové pláně

Dohnal se k severu v Einarově stínu, Hanka přeci jen neotálela se svou zprávou a díky jí za to, protože mohl mít tu úlevu, že jeho bratr je živ a zdráv. Jen kdyby se již tento pocit nemusel opakovat, pro ten myšlenkový pochod, který tomu vždy předcházel. Tulačku o které slyšel... vlků tady na to bylo příliš. Neznámých a– byla to Shine s vlčaty? proč ona zde byla?
Kdyby jen to, bylo tím nejzvláštnějším. Modré světlo dále mířilo k nebesům, v ledových vodách kra s vlkem, ten shon tady. Mrazilo ho v zátylku a něco se mu nezdálo, i když s tím kolik toho bylo, těžko hledat přesný důvod.
Doběhl k Einarově boku, "Dorazil jsem, jak rychle jsem jen mohl," otázka oč se tu děje, mu visela na jazyku, ale tam také zůstala. Z toho co viděl, chápal snad stejné málo co jiní, byla to past či volání o pomoc- probůh, který rozumný vlk by seděl na kře vepostřed ledových vod, jvůbec i nerozumný. Druhá možnost to je, pokud se neukáže jinak. Hledal v tváří jiných pochopení tohoto všeho, ovšem vypadalo to na marné pátrání.

<< Alatey úkryt (území)

Stopa se brzy ukázala nepodstatnou, světlo na severu mu bylo majákem, za kterým se mohl hnát, rychleji než za jakýmkoliv sobem. Lehký poprašek se mu zvedal od tlap s každým odrazem, chladný vzduch ho štípal v očích, ale zastávka či příjemnější cesta, byla nyní jen ztrátou času.
Zář na severu, nabízelo se to, čemu ji připsat. Ale již brzy mu bylo jasné, že tady nejde o tanec světel, ale něco co působilo mnohem více... nepřirozeně.
O to horší byl fakt, že Einara neviděl, ani kohokoliv jiného, kdo by následoval k onomu, toužil říci i signálu, snad i pasti. Ona tulačka mu dělala podobnou starost, jako světlo samé. Co ho to napadá, opustit smečku s někým neznámým v závěsu! Alespoň po Hance dal vědět...
Krátce se jeho stopy protnuly s jinými, menšími, ale nevěnoval jim více pozornosti, než informaci, kterou mu jen svou existencí předaly. Na sever určitě nemířili sami. A v těhle odpočatých svalech byla ještě síla přidat.

>> Rozbitý sever

Pozoroval oheň, nyní jen vyčkávající než ještě trochu vyhasne, aby nad ním již nemusel nikdo držet stráž. Nemohli protopit všechno dříví za jednu noc. I když tahle se, pomalu stávala o něco klidnější. Scéna z setkání už nyní pomalu ustupující do paměti. Jako by to byl týden a ne pár hodin. Nakonec tenhle učednický podnik taky nemusel být tak špatný.
Ucho mu prudce trhlo za Hančiným hlasem. Držel tady vlče snad přes večerku? Kéž by. Rmoutil se s každým jejím slovem. Co mu toto bylo dlužno? Kdy by měl alespoň ten čas na otázky. Co bouchlo? Jak? Kdo je ta tulačka s ním? Ale tohle spěchalo. Tohle musel rychle uzavřít...
"Máto, běž spát. Ráno ti snad někdo objasní co se stalo," obrátil se k vlčeti. "Do té doby zůstaň tady pokud ti nikdo z dospělých neřekne jinak," v tónu jí nedával šanci na kompromis. Musel jít, ale jejich matka nemusela mít na krku starosti.
Vyklusal k východu. Konečně viděl, třeba že jen náznak, onoho světla na severu. Vykročil, než se ještě kvapně otočil zpět do prostoru. "Díky Hanko, zavolal na ní, než již docela vyběhl ven, po stopách Einara.

>> Ledové pláně (území)

Máta

Slyšel tlapkání menších pacek za sebou. Dobrá, následovala ho a nemluvil tady na hluché uši. To že naslouchala a nepřerazila se na vlastním kroku bylo vědění, které mu muselo stačit. S teplem ohně, se mohl na ni již zcela soustředit a zapomenout na vše ostatní, alespoň na chvíli.
Jak jen byly její otázky podobny těm v jeho vlastním, třeba že nevysloveným. Oběma pak náleželo ujištění, které již jeho tlamu opustilo, "Je toho možná dost, ale nikdo se s tím nenarodil." I jeho vlastní učitelé museli být jednou vlčata a zase ti jejich a– dobrá, chápal to. Však jediným skutečným učitelem byla zde Shine, jak moc jinak na tom mohli být ostatní, krom naprosto? "A čím víc něco cvičíš, tím více to děláš skoro nevědomě. Chce to čas, co ne, ale pochopíš to," mrknul po ní.
"Všichni začínají na myších, nebo něčem podobném," usmál se na ní, i když to náleželo spíše vzpomínkám. Však nejen začínají, občas se jeden ocitne a neznámých ostrovech a potřebuje nasytit nalezené vlče... "Ale tak vidíš že na to máš."