Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Máta

Prvně kývnul, až pak koukal po vlčeti, ale tuhle noc již rozum zaostával, co byla jedna další věc... Máta, co si ji však prohlížel, nevypadala že by měla mít s onou úlohou jakýkoliv problém. Hádal, že být tohle jeho domovina, její úděl v životě by možná byl jiný, ale přemýšlet nad tím co by mohlo být, kdyby, inu šlo říci že již o to neměl zájem. Tady záleželo na snaze, ale u čeho ne– Jen s učením se budu muset snažit více než ona.
"Lovec je pro smečku důležitý," začal, zatím co vyšel pro další dřevo na oheň. A koupit si trochu času na odpovědi, i když vlčeti pokynul ať ho klidně následuje. "Staráš se o to aby smečka měla potravu," Jak nečekané ty génie... "Takže musíš vědět kde ji nalézt–" odmlčel se, když přihodil k táboráku, "a jak ji skolit." Co ještě, co ještě. Při severních větrech, na tohle nejsem stavěný. Zíral do plamenů, jako by mu snad ty měly předat slova. Možná že ta nenacházel, ale trochu hřejivé jistoty ano. Znát terén a víš spolupracovat s ostatními." Kouknul na Mátu jestli ho pobírá, "To tě budu chtít naučit." Muselo to nějak jít, sám se s tím v hlavě taky nenarodil, nemohl být tak odlišný od tohohle malého kvítka.

Máta

Viděl Einara odcházet s Hankou a nejradši by odešel také, třeba že sám. Ale ještě musel zůstat na svém místě, přehlížet přes hromádku černobílých fleků a vyčkávat, jestli nějaké vůbec najde odvahu přistoupit. Ani by mu nevadilo, kdyby žádné, bylo to sobecké, možná, smečka potřebovala lovce, aby mohla přežít. Ale dnes již jeho hlavou prošlo tolik sobeckých myšlenek, že tahle byla jen kapka vody v oceánu.
Takže když se barvami půlená vlčka ohlásila k roli lovce, myslel si, že zamíří k Hance. Nedivil by se, kdyby ona drobná vlčice uměla své schopnosti dobře předat. Ovšem, to by nesměla odejít s jeho bratrem a on teď nemusel čelit něčemu, co ho děsilo mnohem víc než předchozí scéna.
Máta. Ta našla tu kuráž. Teď jí musela mít více než on sám, když sám chtěl jako raněná kořist jen utéct a vylízat se ze svých ran. Být trpký a poslat jí za Hankou. Ale co mu to vlče kdy udělalo, krom toho srdceryvného pohledu, který mu tak moc připomínal první dny na těchto ostrovech. Nemohla být o moc starší než Anemon. Nádech a výdech. Budiž tedy. Ta vzpomínka byla dost, aby v sobě našel tu sílu pro lehký úsměv, když shlédnul na Mátu. "Vidar, rád tě zaučím." a po tom úsilí, které mu dalo to vyslovit, zůstávala jen jedna myšlenka: Čemu si se to upsal?

myšlenkový guláš okolo Vé, Einara a vlčat, konzumujte na vlastní nebezpečí

Zasloužila si to. Ostrý hněv pomalu vyprchával z jeho tváře, ale měnil se na něco hlubšího, raněného. Jako zranění protínající starou jizvu. Pletl se, muselo to tak být. Protože sic respektoval rozsudek a nevynášel k němu žádné námitky, si nalhával. Nezasloužila si to – život. Tenhle rozsudek měl být jejím posledním, a přitom se jí dostalo milosti. Proč? Proč ona, v čem byl její přečin tak odlišný? Nedokázal se zbavit té hořkosti na jazyku, toho že ona žila a Noah ne. Možná na ní byl krutý, ale měl precedens, pocit že tehdy to nemohlo dopadnout jinak, ale… byla to lež? To, co tehdy udělal, co ho dovedlo sem, nebylo správné rozhodnutí, ale teď ho chápal, tak jako nikdy za ta léta. A byl blíže slzám, než chtěl, ne pro ni, nemohlo být té chyby, pro to, co již bylo.
Protože i když jí viděl, s hlavou sklopenou, ať už studem, brekem či lítostí, nenacházel pro ni nic než jen velkou absenci smutku. Povzdychnul si, třeba se poučí, třeba ne. Bude strůjcem svého osudu, pro něj teď nebyla více než prach. A jako ten prach jí hodlal ignorovat, pokud se nezmění. Hořkost, kterou v sobě nacházel nepatřila jí.
Potřeboval se sebrat, alespoň, než bude moct nalézt temného koutu, s trochou štěstí ještě před svou misí. Hroutící se budoucí delta, možná, to muselo být poslední co teď Einar potřeboval. Předstupovala další generace smečky a on jim měl být příkladem. Jen s každým pokračujícím momentem si připadal stále méně hoden nějakého učně. Jak by jsem jim mohl být správným příkladem. A když viděl první vlčata, hlásící se k jiným postům, nedivil by se, kdyby k němu žádné nepřistoupilo. Kdyby měla strach.

again Vé, Einar, koho zajímá drama.

Doufal v příliš. Měl to přímo před očima, povýšenost, která drásala jeho nervy a vše co se chtělo zříci násilí. Když slyšel svůj hlas obrazit se od kamenných stěn, měl ještě tu, zpětně již planou, naději, že to k něčemu povede. Ale zřejmě nebyl dobrým soudcem charakteru. Jediné, čeho se mu mělo dostat, byly pohledy z davu a ucuknutí. A ty z něj opadly, nyní mu byl možný soud ukraden, protože teď znal svou pravdu.Respekt! Toto je tvá idea respektu! Domáhat se místa, které se nezasluhuješ, uznání, které je cizí? Beze studu urážet někoho, kdo nyní má veškeré právo ukázat tvé útroby světu! To a více, vmést tomu ztracenému případu do tváře, ukázat jí jakou to jen udělat chybu. Zůstal stát, propalující Vé jako žhavými uhlíky, její slova o rudosti nechť jsou zatracena. Odpovědí jí však bylo jen zaskřípění zubů, když za nimi zadržel jazyk. On znal své místo. Pokud mu zůstalo něco, jen ten poslední náznak cti, byl tady. Protože byl více než ona. Einar teď nebyl bratrem, ale alfou a tohle byla jeho volba.
A pak... se něco zlomilo. Ten jeden krok, kdy již nestál na podstavci, ale před ní. Vše se slilo. Udělala stejnou chybu jako Noah a tentokrát... by byl sám tím svolným popravčím. Krev ve sněhu a spolykané slzy. Hněv, který stále nevěděl, zda byl spravedlivým a chyba. Vzpomínky tak jasné že cítil kov a chlad ve vzduchu. Jen léta praxe ho chránila od toho, aby to bylo vidět. A přitom by souhlasil, pokud by měla být prolita krev. Co jen jsi zač?
Žádná lítost, když před ní stál, rudý a žhnoucí. Nic, když podával ultimátum, nic pro ni. Jen úcta k Einarovi. Poté, pocit že byl až příliš milostivý. Pokud za tohle zemřel můj bratr, pak proč ne ona! Cítil jak nabíral dech, slova znova příliš blízko na dosah. Nechal je vyšumět. Tohle. Není. Tvé. Místo.
Měl být za ní rád, že měla volbu, ale k někomu jako ona už nenacházel více než apatii. Čekal že uteče, že se jako zbabělec odmítne postavit za svá slova či stáhnout ocas a uznat svou chybu. A možná jí podcenil. Na něco tak drobné v ní bylo více než očekával. Jen doufal že budou následky. Musely být, že ano? Odtrhl zrak od Vé a s prosbou v očích, že tohle nezůstane jen tak, se obrátil na Einara. Ale musel věřit a respektovat jeho rozhodnutí, ať bude jakékoliv.

Vé /neg, Einar, trochu Hanka

Seděl jako socha z mramoru, po bratrově boku, přede všemi, na místě kde se nikdy nečekal, že bude. Bylo to více respektu, než si myslel že si zasluhoval. Ale pokud to tak má být, pak zde bude s hlavou vztyčenou a tím nejlepším já, které může být. Stejně jako ona socha, však nyní mlčky. Pokud nebude vyzván. Jen naslouchal, tak jak měl. Blahopřání Cinder a Xanderovi musely vyčkat, sic tady bude více vlčat než by očekával, ale nová krev byla důležitá, pokud měli přežít. Možná přidá nějakou kožešinu k dílu, pokud ho povinnost neodvane na příliš dlouho.
Další slova alfy ho ale zaskočila. Padl jeho pohled i k němu? Pokud mu toto místo připadalo jako přílišný respekt, ještě se to násobilo na nějakou šanci povýšení. Své poslání plánoval vykonat nejlépe jak jen bude v jeho silách, dát smečce co jen může, ale... čekal by pocit naplnění, hrdost k sobě samému, že něco takové mohlo být zváženo, ale nic nepřicházelo. Jen ta myšlenka lapající po jeho kotnících. Nejsi. Dost.
Jeho dvojice na výpravu do zlaté ovšem už byla zaručeně obeznámena a nemohl si pomoci od pocitu že si vybral dobře. Krom něj poté musel vyměnit i slova s Hankou. Vlčice se už nějak osvědčila, čekal že oné role se jí dostane. Pohlédl k ní, mrknul, alespoň tak mohl odsud dát najevo svou podporu její volby.
Klidné povzbuzení v jeho očích k předstupujícím vlkům však náhle zahořklo. S každým slovem drobné, šedivé vlčice jako nedozrálé trnky. Moment byl v šoku z té čiré absence jakéhokoliv strachu. Pak, jí nechal domluvit, jestli jí dojde vlastní chyba, ale nadšený úsměv který pak vrhla k Vločce byl pečetí. "Respekt!" nevěděl kde se v něm našel ten hlas, když se zvednul, naježený, tak jak ho nikdo ze smečky kdy dřív nemohl vidět. Ale věděl proč. Tohle klidně mohla být vzpoura a znal jeden způsob jak toto může skončit. Viděla se snad na jeho místě? Ona? "Takhle hovoříš k sobě nadřízeným?!" Již tišeji, stále ji však spaloval pohledem, než ho obrátil k Einarovi. Další akci nepodnikne pokud nedá najevo. Jen doufal že jeho výstup vrazil vlčici do hlavy trochu rozumu zpytovat. Nechtěl aby se zem úkrytu zbarvila krví.

late but Einar, Astrid

Jen jako čas mezi dvěma údery srdce, trvalo najít starý známý pocit magie, stejný čas jí ustálit, aby úkryt nevznítil ostrým plamenem. Bylo i docela uklidňující, měl čas naslouchat, jménům, zprávám, Einarovi. Měl i čas zpozorovat Arrynův příchod. Pak si s ním potřeboval promluvit o výpravě do Zlaté, zda vůbec slyšel Einara promlouvat, ale zatím ho nechal Hance. Čas ho odchytit by měl ještě mít. Pokud ho vůbec bratr nepředběhne. Teď mohl pokračovat ve své tiché hlídce, nevypadalo to, že někdo z přítomných měl pro něj nějaké slova a ani se nedivil. Ze své skupiny z lovu, těch co krom bratra znal nejlépe, viděl oba hnědé vlky, i bělavý kožíšek Vločky se mu snad podařilo zahlédnout, pokud to nebylo jedno z vlčat. Ovšem Amatheos nikde, smečka přišla o člena...
Opětoval Einarův pohled, on na obraz žádající respektu, výš nade všemi, ozářen jen ohněm a on s pár kroky po jeho straně. Na pozici, kde by se nějaké léto zpět jen sotva čekal vidět. Co by si ten mladší vlk o něm teď jen myslel? Vytrhnul se ze zalknutí, "Rozumím," přikývnul, než se obrátil, třeba že krátce, k bledé vlčici, "Zdravím, Astrid."

Od chvíle co se dal do řeči s Einarem, přehlížel tváře přítomných jen letmo, pokaždé když pohledem zabloudil ke vchodu a skutečně doufal, že nebude muset vybrat někoho jiného. I když se mu onen úkol již nezdál tak prekérní. Už snáze nacházel otázek i toho co vyhlížet. Tohle nemohl, a nesměl, zkazit, pokud mu ve zlaté neskočí hned po hrdle bez možnosti vyjednávat. Ale tak, doufal v nějakou civilnost. "Dobře," přikývnul a stvrdil. A ještě jedno slovo, "Díky," tiché, ale pevné, za upřesnění i za tuhle šanci se nějak více prokázat.
Poté utichnul, nechal vyznít Einarovu otázku, ze které si hned jedno jméno směl škrtnout, ale s ostatními to bylo stále stejné, "Neviděl, ani o ničem neslyšel," chtěl by. Už tak tady neviděl ty které čekal. V případě Iiny i víc než to. Naposledy toho řekl méně než chtěl a potřeboval to napravit.

Pohledem přeskakoval z jedné příchozí tváře na druhou, u některých jména jistá, u jiných ještě taková, která bude muset ještě napevno zapsat do paměti. Veškerá vlčata především, každé pod jinou bylinkou, všechna černobílá jako tundra pod sněhem. Úcta jejich matce že to zvládala. Zpráva že ale dorazí i jejich otec pro něj byla nová. Alespoň že vůbec, možná že měla smečku, ale nebyl to rodič.
Oči se mu naposled zastavily na vlčici s oranžovými znaky, než se padly na Einara s očekáváním. Potřeboval po něm něco či se jednalo o nějaký problém? Nemusel se zabývat s teoriemi, když mu vše hned bylo objasněno. Zlatá. Nebyl tam, ovšem dokázal odhadnout směr. Přikývnul a přivřel oči v zamyšlení. Sebou chtěl někoho, na koho se může spolehnout, někoho koho zná... nejvíce toho věděl o své skupině z lovu. "Pokud se ukáže, vzal bych sebou Arryna," oznámil, jen tak aby to slyšel jeho bratr. Pohlédnul ke vchodu, teď by se mu opravdu hodilo aby nebyl někde ztracen. Dokázal odhadnout co zhruba bude chtít Einar vědět, i když jistota to nebyla. Něco takového dělal poprvé. Ale snažil se vypadat srovnaně, ale... chtěl si být jistý. "Je něco specifického, co chceš zjistit?" Jestli Einar něco věděl, nebo se má zajímat, třebas o to co jsou ty jevy, které tady viděl poprvé, chtěl mít odrazový můstek. Jen se na to pokusil zeptat co nejjistěji. To že trochu tápal, no, nepotřeboval se znovu vyrovnávat s vlastní ctí za jeden den.

Byl čas vstávat. Poznal to ve chvíli, kdy ucho utočil za zdrojem vytí a věděl kdo za ním stojí. Sladký byl konec otálení, kdy bude moct přijít na jiné myšlenky. Již jen svěží mysl ulevila váze na srdci a přinesla trochu racionálního myšlení. A smysl teď dávalo se pomalu sebrat na nohy. Přeležený a ztuhlý, byl rád že nenásledovala další a naléhavější volání. Potřeboval se protáhnout, trochu oklepat srst, vypadat jako někdo a někdo kdo má specificky věci v pořádku. Nic nemohlo být perfektní, když ucítil dopad zodpovědnosti za více než jen sebe spolu s lehkým dotekem závoje, když vkročil v hlavní prostor.
Pohled padnul k záblesku zrzavého kožichu, okolo něj stále méně vlků než čekal. Nešel příliš pozdě. Zhluboka nabral vzduch do plic, trochu se narovnal a vydechnul. Vykročil ze stínů blíže. "Taky zdravím," pohlédnul prvně na Einara a pak pokynul i k hnědému. Poznával ho, na lovu byl s Astrid, jen čekal kdy dorazí i ona. Zatím mohl postávat, i relativně blízko svého bratra, když dorazil dříve, než když by musel za někým stát.

>> území

V hlavě přehraboval slova, které by snad mohl říci své sestře, bylo těžké najít taková, která by nepřepadla přes hranice vysvětlení, neměl právo na nic více. Ospravedlňovat své činy, žádat aby mu to neměla za zlé? Jak by jen se sebou mohl žít. Ale když už tehdy před tím utíkal, jak jen teď mohl s klidem čelit muzice, viselo toho na něm mnohem více než předtím. Proč byl v Einarově smečce, jak jen mohl! Nedokázal zachytit přesně své důvody a nedokázal je sešněrovat do slov. Miloval jí jako rodinu. A přesně proto jí už nechtěl nikdy vidět když utekl.
Ale viděl jí ve stavu v jakém nikdy nechtěl a ten obraz nedokázal dostat z hlavy spolu s myšlenkou že i to bylo jeho vinou. Měl tolik otázek a postrádal právo na odpovědi.
O to horší byl moment kdy drápy cinkly o první kameny úkrytu a z jejího pachu cítil jen chabé echo. Nebyla tu. Jestli existovali bohové, teď slyšel jejich pronikavý smích nad tou krutou ironií osudu. Mohl by ji jít hledat, ale postrádal tu sílu. Nebo mohl za bratrem, hledat trochu opory tam, ale ještě více rozedřít jakýkoliv náznak cti v místě kde ho kdokoli mohl vidět? Už teď byl jen stínem toho co kdy chtěl být a každý moment na tomto místě z něj trhal více. Ne jen bohové, jeho minulé já, co by si o sobě jen myslel! Měl dokončit co by se od něj čekalo! Jeden z nich by měl ležet v kaluži krve! To co se stalo s Enzouem- sám byl svým nejhorším prokletím.
Fasáda z ledu skryla to vše na těch příliš dlouhých pár kroků, kterými zamířil na první lehce skryté místečko, skrytý mezi kameny, stočený do sebe a vyčkávající ticha na mysli, které přinese spánek.

Vidar byl sám, netušil že po lovu se to stane tak rychle, ale ani sám už by ke své skupině snad neměl co říci. Nikde v blízkém okolí ani nezaznamenal přítomnost svého bratra, tudíž ani nikoho komu se hlásit. Se zachmuřenou tváří nakonec musel usoudit, že pokud si tak utrhne trochu času pro sebe, nemuselo by to nést přímé potíže. A i kdyby... bude tomu prostě čelit, osud mu už přeci jen ukázal, že útěk není vhodné řešení.
Teď však čelit chtěl i něčemu jinému, možná musel, zdálo se to pomalu jako povinnost a fakty, které si zasloužila vědět. Iina. Naposledy jí viděl v úkrytu a tehdy, v davu a shonu... neřekl jí vše tak jak by si přál. Proč v sobě našel odpuštění, nebo něco tomu velmi blízké, k bratrovrahu a co vlastně sám cítil. Svou perspektivu. Ani ho nenapadalo co by se jí tak mohlo honit hlavou, proto jí chtěl nalézt. A doufat že to nevyzní jen jako omluva vlastních činů, jen jako možnost vědět vše co se událo. Takže tedy k úkrytu teď vedly jeho kroky a jen doufal že ho než tam dojde nikdo nezastaví.

>> Úkryt smečky

VYDRA okay, let's end it
-
Ve chvíli kdy oddělil zvíře od stáda, bylo to ho dostat k zemi na zbytku jeho skupiny. Něco v čem by možná rád pomohl přímo, ale bylo potřeba sytému, takového, který zajistí že nic nepůjde v kopr. A tak jedním okem pozoroval jejich kořist a druhým zbytek stáda, postupně posouvající svou pozici tak aby zůstal sob sám, i terén vhodný pro ně. Aby se mu ještě někdo roztříštil o strom. Kdyby něčeho takového bylo vůbec potřeba. Trocha optimismu ze zatím zdárné akce se hned vypařila, když v periferním vidění zachytil Amatheose a jeho setkání se sobem. Ani nemyslel jak jen se mu to povedlo, Trochu zpomalil, alespoň na tu chvíli, kdy si to mohl dovolit aby rychle viděl vlkův stav. Neviděl rudou a mrtvě se mu taky nezdál. Víc si nemohl dovolit, pokud nechtěl riskovat další trable, tedy krom několika slov, "Běžte stranou, ať se vám nestane víc!" snad to teď dokáže. Rozkaz nebyl ani zdaleka chladný, Vidarův hlas rozechvělejší než by se snad od vůdce skupiny mělo čekat. Cítil to, nejistotu, kterou mu byl stav Ama, klidně tam mohlo být něco vnitřního, co však teď nemohl zkontrolovat. Stav jednoho vlka nebo smečka, takové rozhodnutí mu po srsti nebylo.
Když se znovu vrátil na svou pozici, kvapně usměrňující zpět soba, byl už spíše ale odhodlanější se s tímhle vypořádat. Arrynův výpad byl přesně to, co teď potřeboval, hnědý vlk ho rozhodně nezklamal. Stejně jako Vločka, tohle nebyla žádná ceremonie a zvláště v téhle situaci ocenil změnu od scénáře. I když že mu bude skutečně zanechán poslední úder... sotva to čekal, šok ale teď nebyl na místě, teď byl vůdce. Žádná zář v očích nebo nadšení, jen čistý výpad po hrdlu zvířete a vyčkat než bude konec, aby s tím momentem mohlo opadnout jeho soustředění a spatřil stav své skupiny.

VYDRA SKUPINA
//nejhlubší omluvy vám všem, nabodněte mě na kůl.

Upřímně očekával, že jeho nejistota v případě role vlčice, bude alespoň vhozena do povětří, ale jen k jeho štěstí tomu tak nebylo. Dokázal by to možná zahrát s klidnou tváří, ale těžko by to pak spustil z hlavy. A nakonec ho Hanka i příjemně překvapila, v tom, že pro sebe nějakou roli i našla a neskončilo to u oboustranného nevím. Odkýval jí to, prostě a jednoduše. Vůbec, tohle vše bylo lepší, než něco v jeho mysli, když ani námitky nebyly vysloveny. Jen teď doufal, že to nebylo z jiných důvodů, než že prostě souhlasili. Ne, musel jim věřit. A nemohl tím teď ztrácet čas, když byly ještě věci co by měl vyslovit, "Jestli tedy všichni ví, zbývá jen říct - dávejte pozor, zvlášť na to, ať nedostanete kopytem. A příliš neriskujte, pokud to půjde," Jen ať se vrátí všichni a zdraví. Jakoukoli to mělo hodnotu od něj, toho co by se ráně hned nastavil pro jiného.
Pak už jen počkat na stádo a ani nečekal dlouho. Známý pohled i zvuk, možná mu to chybělo víc, než by čekal. Rychle vyhlížel kořist pro jejich skupinu. Nepotřeboval výzvu, ale zároveň... chtěl svému bratrovi ukázat že za něco stojí. Už by vyhlížel silnější kus, ale pak ho konečně dostihl rozum. Pokud donesou vůbec nějaký a všichni v celku, bude to mít větší hodnotu, než partička mrzáčků. Oranžové oči se tak zasekly na starším kusu z okraje stáda, odhadoval že samici, ale ve výsledku bylo pohlaví jedno. "Připravte se," poslední slova než vyrazil, potřeboval ji odseknout od zbytku. Nejprv pomaleji blíž a pak - za ní a pak k boku, rychle, pozorně. Podařilo se, když byla mezi sobem a stádem pomalu se zvětšující mezera. Doufal že ostatní jsou za ním. Ještě se nechtěl ohlížet a hned udělat chybu, tím že by dovolil sobovi připojit se zpět ku stádu.

VYDRA SKUPINA

<< Úkryt

S východem z úkrytu už měl informace na pomyslném stole a teď zbývala ta těžší část - donutit to vše zapadnout do sehraného stroje. Kde jen byla sebejistota, kam se zapadly zkušenosti domova? Ptal se a odpovědi žádné. Ať to v jeho hlavě vře, pro svou skupinu musel být stále i realitě. Trochu se uvolnit, "Hlavně aby to něco bylo. Ale nemůžu říct, že by mě něco takového nepotěšilo," Musel dokázat, že byl nějak schopný. Byl tam nějaký potenciál, ne že ne. Arryn navíc přinášel i zajímavou informaci. "Hádám že s oním Mistrem jsem taky už měl tu čest," kolik podivných vlků v ruinách tu taky mohlo být, navíc takových poskytujících trénink? Své vzpomínky na to místo, by ale jako zrovna pozitivní nenazval.
Vyjádřením si alespoň koupil ještě chvíli, než se zastavil zhluboka nadechnul a zvednul hlavu aby promluvil k organizaci. "Z toho co jsem slyšel by mi dávalo smysl, aby byl Arryn ten, kdo se pokusí zvěř strhnout," oči mu padly na něj, než pokračovaly dál, k duu vlků, "Vločka a Amatheos by se pokusili ji hlavně zpomalit a otevřít útokům. " Hledal v jejich tvářích cokoliv co by se dalo považovat za nesouhlas s tím, co říkal. "Já bych soustředil hlavně na kam zvěř běží, nemůžeme kořist ztratit." Své přednosti znal a tak i to že nejsilnější zrovna nebyl. Ale takhle mohl mít přehled o tom, co se děje a podpořit ty, co by to mohli potřebovat. Nebylo však třeba génia, aby bylo jasné, že jeden člen nebyl součástí jeho návrhu. Hanka, nejlepší pozice pro ni mu byla stále enigmou, i když hádal že se zkušenostmi by mu nelhala. Ale co přesně s ní? Co by udělal Einar?... Ah. Možná ne přesně, ale nápad to byl, "Hanko, s jakou rolí by ses viděla ty?" test, určitě by to byl test toho, co dokáže. A nedalo se zapřít, že po té myšlence nebyl i on zvědav na to, jak odpoví. Při tom byl i otevřen námitkám, jakkoliv nepříjemné by to bylo.

Vydra skupina - Arryn, Hanka, Vločka, Amatheos v nejistém pořadí.

Iina nebyla po jeho boku a zjistil to později, než by možná bylo slušné. Možná mu mohl být lov a zodpovědnost dostatečnou omluvou, ale zase to byla jeho sestra. Že si ale poradí, to hádal ano, i když tedy viděl dva zrzavé kožichy vedle sebe.
Rodinu ale musela stranou, stejně jako vlastní emoce. Soustředit se na skupinku, která se před ním shromáždila a rozrostla se ještě o světlého vlka. Viděl na něm nervozitu a docela mu rozuměl, i když klidnou tvář sám svedl. Co nečekal, bylo že se tu před ním natáhne, "Jste v pořádku?" optal se s upřímnou starostí, stále v mírném šoku. "Hlavně se nezraňte než dojde na nějakou akci," bral ho, nedokázal by odmítnout, ale byl to teď element se kterým musel počítat. To ho vůbec přivádělo na docela důležitou myšlenku. Vlky své skupiny neznal a tak i to, co od nich přesně čekat. Některé věci mohl odhadnout od pohledu, ale tak, byl to jen povrch. Vyrazit však klidně mohli, než otázku na to vysloví. "Pravda, pojďme," chtěl pro jednou vypadat nějak kompetentně a k tomu by mohlo otálení v úkrytu sotva přispět. "Hádám, že teď budeme mít chvilku, takže-" odmlčel se, rád by řekl že pro dramatično, pravda ale byla prostá, stále ještě zvažoval jak vynést další slova, "ještě vás neznám, nevím co čekat a s čím počítat, ale teď by mi snad stačilo vědět jak na tom jste," přicházelo to snáz, když myslel na to, že to nebylo tak odlišné od loveckých výprav, na které byl zvyklý, "zkušenosti s lovem, fyzická zdatnost, tak." Víc slov než promluvil za nějakou chvíli. Hádal že postrádala tu autoritu, jakou nacházel u bratra, ale nebyla to jeho silná stránka a důkazy pro to měl. Nepotřeboval to, hlavně když na konci toho všeho budou mít jídlo a budou ve stejném počtu.

>> Území