Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhlédl se po celém spaleništi a přemýšlel nad tím, zdali by bylo možné tak vážně nemocné místo vyléčit. „Hm, a proč by vůbec ne? Možná to chce jen velkou dávku trpělivosti a čekat, jak si s tím matička příroda poradí.“ Ano, na tu se dalo vždy spolehnout! Ta by je přeci nikdy nezradila, že? „Jen... to asi možná bude trochu déle trvat, než si myslíme.“
Ale spaleniště stranou, teď musel řešit jinou, závažnější věc! Musel a hlavně tolik chtěl Deinellce pomoci přijít na problém, který ji začal trápit. Už nyní si všímal toho, jak moc její úsměv padal s tím, jak moc se na to soustředila. Zvládne to však? „Zvláštní, takové počasí většinou bývá na podzim. Možná, že ti chtějí nebo ukázat?“ Snažil se zapojit mozek, čím více nad tím ale dumal, tím více se v tom začal ztrácet. Ach, přemýšlení je vždy tak těžké!
Jenže to už se dvojice dostala do menší jeskyňky, kde se údajně měl nacházet i její rodinný úkryt. „Asshiřin labyrint?“ zopakoval po ní. Na slova podpory ohledně možnosti nalezení sestřičky se usmál, a zadoufal v to, že Deinellka má pravdu. Tak rád bych ji zase viděl, aspoň ještě jednou!
Jenže něco bylo jinak... špatně. Vzduch se zdál být o něco chladnější než před chvílí a pod tlapky se mu dostávaly první kaluže vody, které se stávaly větší a větší. „Deinell?“ zavolal do temna. Ach, zase je pryč, ale kde asi tak? Musím ji najít! Čím více času ale v labyrint trávil, tím horší pro něj se situace zdála být, až se skoro zdálo, že se nedožije dalšího dne. Chtěl něco říci, cokoliv, jenže když začal zrychlovat svůj krok, v jednu chvíli přestal cítit pevninu úplně a důsledkem toho zahučel do díry s vodou a musel začít i plavat. No tedy návštěvu domova její kamarádky si představoval skutečně jinak!
Nečekal na nic a i přes to, že Deinellku nakonec zastihl, se snažil plavat tak, aby se z labyrintu dostal ven. A to co nejdříve.

- Pokus se plavat (1b)
- Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)

//Temný les

Utíkal co mu nožky stačily a snažil se tak držet se věrně své kamarádky, aby jí už neztratil z dohledu. Chudák jeden, ještě aby zůstal sám na takovém strašném místě! K jeho štěstí si ho ale Deinellka všimla, a tak už více nemusel dávat do běhu dávat tolik úsilí jako předtím. „Jsem moc rád, že jsi z našeho putování tolik nadšená, ale nemusíš mi takhle utíkat!“ zahlásil. Neměl v úmyslu být na ni jakkoliv záměrně hrubý, to by si s jeho mírumilovnou povahou ani nedovolil, avšak tentokrát byl jeho strach silnější - a možnost ztráty vlčice se stala pro Vilémka přímo noční můrou.
Nakonec se ale přeci jen uklidnil a oklepal ze sebe všechny ty strachy, co ho doprovázely v posledních krocích, už se do jeho tváře opět vrátil ten milý úsměv. „Jakpak to myslíš?“ odpověděl na první část ze série otázek, přemýšlejíce nad tím, copak Deinellku nyní trápilo. „Magie, o níž jsi ještě předtím nevěděla, že ji máš? Hm, to je zvláštní, o tom jsem ještě neslyšel, ale možná bych se tomu nedivil. Totiž, jak tak postupně zjišťuju na těhle ostrovech je možné úplně všecičko. Třeba ani já netušil že bych mohl být ve skutečnosti rytířem, to jsem zjistil vlastně až tady.“ rozmluvil se. Všechno je to tak podivné... co když i já mám nějakou magii a ještě o ní nevím? Vždy si byl vědom toho, že byl jakýmsi způsobem propojen s rostlinami a celkovou přírodou, i když sám by to předtím aby nenazval magií. Ale že by měl další? „A čím více ty ostrovy poznávám, tím více zjišťuju, kolik překvapení v sobě mají.“
Pak ale přišla opět řada na téma jeho sourozenců. „No... to nevím... myslíš, že to můžeš ještě zjistit? A to se objevují jen tak zničehonic, nebo je vidíš celou tu dobu?“ optal se jí, než začal tentokrát myslet nad svým životem. „Docela mi chybí moje sestřičky, hlavně teda Doubravka, s tou by sis určitě taky rozuměla, ta byla vždycky takové usměvavé sluníčko! Kdepak se asi teď toulá, má se snad dobře?“ Doufal, že se opět dočká toho dne, kdy se s někým z jeho rodiny setká tváří v tvář, aby ho mohl pořádně obejmout a povyprávět o všech zážitcích, které za celou tu dobu zažil. Stane se tak? To už netušil.

//Asshiřin labyrint

//Les u mostu

Pozorně poslouchal každičké její slovo, které s neskutečným zájmem hltal a pomalu tak propadal tomu, jak na svět nahlížela ona. Dávalo to vůbec smysl? Inu, Vilémek nepoznal čisté zlo, co by dokázalo zlomit jeho srdéčko a i kdyby se s ním setkal, nejspíše by si stejně nalhával, že v každém je přeci aspoň špetka dobroty. „To mi zní jako pořádný plán, pěkně ti to pálí! A co víc, třeba si je postupně můžeme přivést na tu dobrou stránku, ať už se nemusí pořád mračit na celičký svět!“
O to více ho zahřálo na srdéčku, když ho Deinell obdarovala nazpět tak krásnými slovy. „Aww, děkuji!“ uculil se, pyšný na to, jak pěkně se uměl rozpovídat. Tak přeci měla její nekonečná mluva nějaký dobrý dopad i na Vilémka! A jakpak by ne, aspoň se nemusel potýkat s trapným tichem a místo toho se mohl dozvědět mnoho zajímavostí. I když, pravda, s touto společnicí už trávil nějaký ten čas, a tak si na její neustálou pozitivní energii dávno zvykl.
Radost však stranou, nyní bylo potřeba překročit můstek (nebo v jeho případě pěkně nebezpečný most) k tomu, aby se dostali k jejich dosavadnímu cíli. Stáhl ouška a pomaličku začal šlapat na neustálý povrch v podobě mostu, snažíce se v sobě uklidnit paniku, která v něm vzrůstala. Jen klid, jen klid, to zvládneš, musíš! Na svojí snahu dostat až na druhou stranu se soustředil tak moc, že si ani nepovšiml, že jeho drahá kamarádka už dávno pelášila někam pryč - a přesně toto uvědomění přišlo ve chvíli, kdy tento náročný úkol zdolal.
„Deinell? Haló, kde jsi?“ Čím více na ni volal, tím více zoufalosti v sobě pociťoval, což se projevilo i na jeho kožíšku, který se stal ještě dvakrát tak větší. Notak, nemůžu tě přeci ztratit, teď ne! A tak stál na místě a klepal se, dokud vlčku opět nespatřil, namísto možnosti jakékoliv reakce ale musel za ní co nejdříve pelášit, aby se mu opět neztratila z dohledu.

//Spáleniště

//Křišťálové jezero

„To je pravda! Teda, já tady na ostrovech nikoho jiného kromě tebe a Corinne nepotkal, ale tak ne každý se bude chtít na svět jen věčně usmívat, no ne?“ Což ovšem byla veliká škoda! Takový svět bez té zbytečné negativity, s níž se setkával třeba v jeho rodné smečce, to by se Vilémkovi moc líbilo!
A vskutku, jeho nynější společnice měla v sobě radosti až na rozdávání - jen co se vznesla do vzduchu, Vilémek pořádně zavrtěl ocáskem a následně z něho vyšel řádný zvonivý smích. Kytiti mytiti? No téda, tak to jsem ještě neslyšel! A to už si myslel, že ho Deinellka nemůže nijak více překvapit, v tom se očividně mýlil. „Tak dobrá tedy! Totiž, květinky jsou takové kouzlo tohoto světa, řekl bych, každá je svým způsobem výjimečná. A nejen že vypadají a voní hezky, ale mnoho z nich má i léčivé účinky!“ vypravoval jí s nadšením a úžasem, připomínající jakousi ódu na rostlinstvo.
Podíval se po ní, když mu více osvětlila, odkud se bral její zájem o květinky. „Tyjo, léčitelka?“ zopakoval po ní překvapeně, i přesto se nezdráhal k úsměvu. Doktořině jako takové zase tolik nerozuměl, i přesto ho bral jako obor vskutku zajímavý, a tak se jejímu rozhodnutí ani nedivil. Určitě by mohla být skvělá léčitelka, stejně jako čarodějka!
Čas plynul dál, a tak se měnilo jak počasí, tak i prostředí, v němž se nacházeli. A jak se brzy dozvěděl, následující území nemělo být zase tolik vzhledově přívětivé, jako to předešlé. Co by to byl ale za rytíře, kdyby stáhl ocas mezi nohy a utekl kamsi pryč? „No... ale ne, ovšem že ne!“ snažil se přesvědčit jak Deinellku, tak především sám sebe. I tedy sebral veškerou svoji odvahu a rozhodl se pokračovat ve své cestě dále.

//Temný les

//Nerovy vodopády

Zpozornil a natočil ouška, když z vlčky vyšlo další, pro něj na první poslech tolik prapodivné jméno. Zní tak... tak exoticky, jak kdyby pocházel z jiné dimenze. Nebude to třeba ta, ve které se ocitla Deinell? Třeba bude taky nějaký mocný čaroděj! To už ale byly přespříliš hluboké a s největší pravděpodobností zcela nereálné myšlenky - ale přesně v nich nalézal Vilémek z jakéhosi neznámého důvodu neskutečnou fascinaci. „Tak to abych ho ještě stihl někdy potkat, že?“ vlastně i doufal, že se mu poštěstí a brzy s Deinellkou na někoho dalšího narazí. Ovšem ne tedy, že by s ní už nechtěl se zdejší vlčkou trávit více času, právě naopak! Co kdyby se ale na těch ostrovech pohyboval někdo tolik výjimečný, jako byla Deinell? Vše bylo možné!
„Ach ano, ovšem! Sice pár základních jich poznám, ale expertem na bylinky bych se taky nenazval.“ zasmál se od srdéčka. S flórou jako takovou se potkával již od raného dětství, avšak nikdy se o obor jako takový nezajímal do větší hloubky. Jemu stačilo nějakou krásnou květinku vidět a už měl úsměv na tváři! „A jak jsi na tom ty? Poznáš taky nějaké? Určitě bys měla, čarodějové ví totiž všechno!“
Přikývl. Ze svého domova si odnesl jen ty nejlepší vzpomínky, stejně jako prostředí, v němž vyrůstal. Ach, přímo ráj na zemi! I přesto se Vilémek rozhodl z něho odejít a hledat si domov někde jinde, což se mu doposud nepodařilo. Trápilo ho to však? Nedalo se říci. „Tak jo, to by bylo super! Určitě to musí být krásné místo.“
S nadšením, jako kdyby byl malé vlče, tedy vyrazil přímo za Deinellkou, zcela natěšen z toho, co vše jim společná cesta přivede k jejich tlapkám.

//Les u mostu

Již dávno věděl, že právě Deinellka je vlčicí, co je schopna šířit kolem sebe věčný optimismus, i přesto ho dosti překvapilo, že předtím nezareagovala nijak naštvaně. Co když ale třeba ani nebyla schopna vůbec cítit hněv? Nebo třeba ano, ale nedokázala ho ve tvářičce dát nijak najevo? Nu, u takových čarodějů jeden nikdy neví! Tak či onak, za její optimistickou náladu měl Deinellku moc rád. Dokonce ani sám Vilémek se neusmíval každý jeden den! Šlo nebo takového říci však i u Deinellky? Ani ve chvíli, kdy se postavila na tlapky a skočila mu téměř na záda, jí úsměv nedopadl z tváře, stejně jako Vilémka.
„Aha, tak to by bylo od tebe moc hezké, aspoň bych to tady poznal o chlup lépe! A jakpak se jmenuje ten tvůj kamarád, hm?“ zvědavě mrknul očkem. Docela ho to zajímalo, aspoň by tak měl opět možnost rozšířit své známosti na těchto ostrovech o další jméno, i když jen pouze z doslechu. „Ó ano louky, ty já moc rád, hlavně ty rozkvetlé! Dost mi připomínají domov, kde byl vlk, tam i louka. I hory se zdají být moc hezké, ale těch jsem tolik neprošel, kolik bych asi chtěl. Ale nevím proč, vždycky si na nich připadám tak osamoceně, jako maličký mraveneček bez své vlastní skupinky.“

//Křišťálové jezero

Stačila jen chvilička, než mohl opět Vilémek spatřit tvář Deinellky, která už se k němu vrhla s návalem dalších slov... naštěstí ale nebyla tak rozhněvaná, jak by v jeho situaci očekával. A ještě se mu tu omlouvala ona!
S očividným překvapením se na vteřinku rozhlédl po celé jeskyni, když zmínila, že přesně zde se nacházel ten portál do onoho nového světa, o němž už v dávnější době mluvila. Celičká místnost se zdála však být zcela prázdná, bez jakéhokoliv náznaku kouzla ve vzduchu. Nic se zde nenacházelo, tedy až dvojici výletníků a jejich blahové myšlenky. Jak to podivné to jen je... ale asi si to nevymýšlí, vždyť vypadá dost překvapeně. Taková záhada!
Ani chudák nestihl na nic zareagovat, Deinellka už nadhodila další otázku, která přišla zcela zničehonic a vykouzlila Vilémovi překvapený výraz ve tváři.
„Poušť? No nevím, já jich zase moc nenavštívil.... Je snad nějaká i na těhle ostrovech? Nebo pročpak se na tohle ptáš?“ optal se i on, čekajíce na to, než vlčka nabere druhý dech ke své odpovědi. Kdepak jen brala v sobě tolik pozitivní energie?

//Rokle

Z Rokle se dvojice vlků dostala na místo, které se Vilémkovi zase tolik nepozdávalo. Tmavá, vlká a na pohled dosti strašidelná chodbička rozhodně nebyla místem, kde by chtěl trávit času více, než by bylo potřeba. Co... co když ale nemá tato cesta žádného konce? Co když jsme v pasti?! Ale nemůžeš přece tak jančit, vždyť jsi chrabrým rytířem, tebe nic nevystraší! Něco ho však donutilo... zastavit. A tak učinil, přehrávaje si v hlavě všechno, co za tu dobu stihl na těchto ostrovech zažít. No, že by toho bylo tolik, se říci nedalo, to však neznamenalo, že by tuto cestu po Moisu neužíval, právě naopak! Stejně jako s Corinne předtím, o to více i s Deinellkou se cítil naplněn radostí že života, které se nehodlal pocit. Však tentokrát to tak nebylo - snad poprvé cítil skutečný strach, co mu ježil všechnu srst na krku.
Nakonec se však z tohoto tranzu probudil a náhle si uvědomil, že Deinell byla už dávno kdesi dávno pryč. „Deinell, jsi tam ještě? Haló, ozvi se mi prosím!“ nejistě se ozval, a ihned se rozeběhl.
K jeho štěstí se ale před ním objevila o něco větší jeskyně, kde se nacházela pro ní již známá tvář. „Tak jsi tu! Promiň, trošku jsem se tam zapomněl...“ stáhl omluvně ouška. Taková hrubá chyba, měl by si hlídat cestu jako správný průzkumník!

Se štěstím, které s Deinellčinou přítomností náhle ve svém srdéčku pocítil, se řítil neznámou krajinou přímo za nosem. Bylo fajn na jednu chvíli docela vypnout své myšlenkové pochody a jen se unášet okolním větrem, snad jako kdyby náhle vzlétl k oblakům a najednou mával křídly. A co více, dokonce se nemusel bát o to, že by se musel cítit v takovém velikém světě sám. Ještě jen že tu měl tu svoji společnici, která se nebála doslova běžet vstříc dalšímu jistě skvělému dobrodružství!
Najednou jako kdyby však uplynul čas až příliš rychle, do větru se dostalo mnohem více chladu, než by se dalo vůbec čekat. Kam se to jen dostali?
„No to teda! To léto se vytratilo nějak rychle.“ povzdechl si náhle. I přes jeho huňatý kožíšek nebyl nadšen z té představy, že by se musel bořit nekonečnými peřinami sněhu. Nu, co se dá dělat, s tímto faktem nezmohl vůbec nic. Nebyl přece žádným bohem, aby měnil počasí!
Zvědavě se ohlédl, když Dei upozornila na škvíru ve stěně, která se zdála jako ideální příležitost k tomu se před tím velikým mrazem schovat. „No klidně, můžeme to zkusit.“ pravil k ní rozhodnutě a bez žádného většího rozmýšlení se vydal po směru Deinell k tomuto otvoru. Copak asi bude čekat za ním, snad jedno z mnoha zajímavých míst?

//Katakomby

//Ostříží zrak

Líbilo se mu, jak zněla ta slůvka, co jeho nová společnice tak zvesela vydala. Prozkoumat celé ostrovy za doprovodu tak milé společnosti? No jistě! I přesto, že Deinell nestihl tak moc dobře poznat, jak by si třeba přál, měl pocit, že držet se s ní mu mohlo skutečně pomoci omnoho více poznat celé ostrovy. A co více, kromě toho si třeba najde svoji první dobrou kamarádku! „Ó ano, ti nejlepší z nejlepších!“ dal najevo svoji radost stejně jako Deinell.
Chvíli to vypadalo, že Vilémek přišel se skutečně dobrou úvahou, za níž by si i mohl stát, dokud se vlčice opět neozvala s námitkou. Její maminka má taky znaky? Vždyť ale Deinellka není žádnou princeznou! Nebo aspoň ona to tak říkala, a on jejím slovům věřil. Nebo aspoň jim chtěl věřit. Jak ale mohl poznat skutečný rozdíl mezi normálním vlkem a urozenou princeznou? Škoda jen, že se předtím neodvážil zeptat! „No, to nevím,“ začal nejistě, s tváří zamyšlenou se snažil přijít k další úvaze, „možná záleží na tom, jak vypadají.“ Dávalo to smysl? Neznal tento svět, stejně tak nepoznal ani mnoho podivných kožíšků, však i u něj doma i přes podobné znaky na těle věděl, že ne každý měl do detailu stejný flíček. Nad další otázkou ani neměl odpovědi, jak byl tolik zadumaný z toho, jak zdejší ostrovy fungovaly. Aby se mu z toho nezamotala brzy hlavička!
K jeho štěstí se však protentokrát nestane, místo toho si mohl užít pořádného větru v kožíšku, jak se tak jeho nožky rozeběhly v naději, že doběhnou mizející Deinell. Náhle tak v sobě mladík pocítil neskutečný pocit radosti, jako kdyby se měl opět stát vlčetem bez špetky starostí. „Už běžííím!“

//Les Alf

„O ano! A ani na jeden kout nezapomene, prozkoumáme úplně všecičko, co se jenom dá!“ zajásal zvesela s úsměvem od ucha k uchu. Byl neskutečně rád za to, že mohl poznat tuto vlčici s takovou miloučkou dušičku, co se radovala z každičké maličkosti. Snad až by řekl, že právě díky její povaze byla podobna komukoliv z jeho blízké rodiny, zároveň však byla docela odlišná, snad až jedinečná.
Zaposlouchal, když se Deinell rozmluvila o těch tolik zvláštních znacích na srsti, které do té doby Vilémek vůbec nepoznal. „Hm, to netuším. Ale možná že je mají pouze oni, třeba je to způsob, jak se mohou odlišit od nás, normálních vlků. Dává to smysl ne?“ zamyslel se pořádně. A co když toho bylo více? Třeba něco, co by na první pohled jen tak lehce nepoznal?
Jaképak to štěstí měl, že svá slůvka stihl změnit, aby tím dokázal zamezit nepříjemným okolnostem! Nakonec se tak mile usmál, když mu Deinell téže drobně pochválila kožíšek. Na další slova však netušil, jak by mohl správně reagovat, i proto jen mlčky pokýval hlavou.
To se však zamyslel, když mu vlčice podala vysvětlení k portálům. Ta pouhá věta mu však nedala tolik, kolik by on sám potřeboval, a namísto toho se v něm tvořily další otázky. Myslela tím, že se skrze něho můžeme dostat na další místa? Nemožné! Snad by se i odvážil zeptat, kdyby se však Deinell nerozhodla náhle zmizet za obzor kvůli závodu. „Notak, počkej!“ se zasmáním se z něj ozvalo, než skutečně zrychlil natolik, aby ji dohnal. Nesmí se ztratit, ne teď!

//Rokle

Možná, že by nemusel být problém věčně tolik upovídaný, neb i taková vlastnost měla své mouchy - hned po vyřčení otázky se drobně zahlédl do země. No jistě, vždyť se tu narodila! V takovém případě by mohla mít alespoň drobný rozhled nad tím, kde vůbec žije a tráví svůj čas. Ovšem, to platilo i pro samotného Viléma, jehož tlapky ho nedovedly na tolika míst. Ještě měl rozhodně co dělat, pokud by se zde ovšem nechtěl navěky ztratit do věčně samoty. A to on nechtěl!
To však přišla mladičká čarodějka s návrhem, který donutil Viléma se nadšeně usmát a začít zvesela vrtět ocáskem. Společně cestovat... „Ovšem, to je skvělý nápad! Moc rád s tebou procestuju!“ pravil, to už se však brzičko vydal na cestu k lesu.
Deinell byla očividně velice zaujata konverzací o zdejší princezně, což se odrazilo i na její tlamičce, z níž vypadávalo více a více otázek. A jak rád za to byl! Nechtěl být němým a chladným rytířem, co nedá najevo ani kapku emoce, právě naopak. „No, rozhodně měla zajímavý kožíšek - takový černobílý myslím - a k tomu zvláštní červené znaky na rameni. Nikdy předtím jsem nic takového předtím neviděl.“ zamyslil se pořádně. Vskutku, nad některými úkazy, které se odrazily i v ostatních vlcích, kulil překvapeně očima. Bylo zajímavé, kolik toho jako neznalec zdejší magie poznával. „I ten tvůj je takový podivný. Teda pěkný, moc pěkný!“
Nebýt jemného drcnutí do jeho kožíšku, nejspíše by Vilémek nad vyřčenou otázkou dumal ještě dlouhou dobu, neb sám našel ve svých zjištěních mnoha nepochopení. Ale všechno je to tak matoucí! Byl zvyklý na to že jeho blízcí a rodina nosili nějajké jméno, ale bůh? To ještě nezažil. „Asi máš pravdu?“ nejistě dodal, nemaje v plánu více namítat.
Ale konečně se i jeho tváře mohl zmocnit úsměv, neb jejich cesta bude pokračovat stále dále! Ah, jak moc to pro něj znamenalo! Jenomže v tom zaslechl nové, pro něj zcela cizí slůvko, o němž potřeboval zjistit něco více. „Portál? Co to znamená?“ zvědavě se zeptal? Bylo to snad spojené s těmi kouzly ostrovů? Neměl vůbec žádné ponětí! Hlavní však bylo že se mohl konečně o kus pohnout dál, jak už bylo dávno třeba. „To teda!“ doplnil nakonec, než se konečně vydal na novou cestu v doprovodu miloučké čarodějky, s níž mohl konečně poznat tento nový a tolik zvláštní svět.

//Ostříží zrak

Byl to tedy sen, či skutečná realita, do níž se Deinell tolik ponořila. To byla otázka, na níž Vilémek nedokázal určit jednoznačnou odpověď, namísto toho se tak mohl dostal jedině do spekulací a domněnek. Kde ale ležela ta skutečná realita? Těžko říci. „Možná že ano.“ zakončil takový myšlenkový pochod Deinell, věnujíce pohled k zemi.
To se však změnilo ve chvíli, kdy se opět jeho nová kamarádka jala řeči ohledně zdejší princezny, zatímco na její otázku krátce přikývl. I pro Vilémka bylo zvláštní si říct že by mohl narazit na samotnou princeznu, ale stalo se tak. A teď znám dokonce i čarodějku! Inu, Mois Gris nebylo ledajaké obyčejné místo, jak se mohlo na první pohled zdát. „Neboj, zase tak špatně jako já na tom nebudeš.“ zasmál se, aby jí tak dal drobnou naději v to, že rozhodně není sama, kdo neměl tolik informací k ostrovům. Ostatně, kromě nových míst tak musel Vilémek poznávat mnohem více, jako takovou podstatu magií a bohů a dalších podobných věcí. To už se ale Deinell ptala dál. „Corinne se jmenuje. A netuším, o Nerovi se mi asi nezmínila...“ zamyslel se nad tím, co vše si od ní zapamatoval. „Jak je vůbec možné, že má bůh Moisu nějaké jméno? Odkud ho vzal?“ optala se čarodějky, snažíce se zjistit, co za tím stálo. Nikdy by ho nenapadlo, že by někdo nad ním mohl vlastnit svoje vlastní jméno, či nějakou podobu, s tím se setkal úplně poprvé.
„Ano, budu moc rád když půjdeš se mnou! A kam půjdeme?“ usmál se na svoji již nyní novou společnici, s jasnou radostí tak zavrtěl svým ocáskem. Bylo již třeba poznat se pohnout dále a prozkoumat další území, která mohla skrývat nejrůznější tajemství. S tím však zároveň promluvil dále, aby jí prozradil něco málo o první vlčici, kterou zde potkal. „No, kde bych asi tak začal? Byla docela zajímavá, a to nejenom svým kožíškem. Taky mi řekla dost podivných věcí- dokonce prý kdysi byla velká jak tyhle stromy! No dokážeš si to představit?“

Splnit misi. Nevěděl, co přesně to obnášelo, i tak bylo zvláštní si uvědomit, že takový svět se mohl zdát být pouhým dnem, jen až přílišně živým snem. A nebylo to skutečně tak? Možná že měla jen moc těžkou cestu napříč ostrovy a tak upadla do až moc hlubokého spánku a-
To už se Deinell rozpovídala dále, čímž dala možnost Vilémovi dát nový pohled na její příběh. „Pokud si z té doby nepamatuješ na žádnou příhodu z ostrovů,“ započal zamyšleně, však soudě dle jeho úsměvu na pyscích nemohlo jít o zcela zápornou odpověď. A vskutku! „tak na tom musí něco být! Ač tedy, přiznám se, zní to všechno jako takový zvláštní sen.“ Bylo by bláhové ji jistě odsoudit jen dle toho, že nic takového nikdy nezažil u sebe doma. Přec jen, i takové Mois Gris ostrovy se zdály být úplně novým světem, do něhož se Vilém narodil nepolíbený, snad i proto mohl být jen a tuze rád, že na Deinell narazil.
„Já si taky nejsem úplně jistý, abych pravdu řekl. Ale tu jsem narazil na jednu vlčici, co se představila jako princezna těchto ostrovů. Byla taková... vznešená.“ zamyslel se nad setkáním s ní. Jakpak se jí asi daří? „Nemusíš být princezna, jestli se na to necítíš! Můžeš být klidně čarodějka Deinell- a já, já budu rytíř Víla, ano!“ zavrtěl zvesela ocáskem, aby jí tak přinechal titul, který si zasloužila. Ano, nemusil se pouze obklopovat společností princezen, tímto mohl alespoň poznat někoho nového, od něhož mohl pochytit spoustu nových informací. Ale zpět k příběhu!
Vykulil na ni očka, když se zmínila o tom, že takový čaroděj dokázal ovládat i takové přírodní elementy, po nichž by se nejednomu vlkovi naježila srst, kdyby se s nimi dostal do styku, včetně Viléma. Právě blesky či hromy bral jako jeden z největších trestů zloby bohů, s nimiž doufal, že se nesetká tak často, i proto v něm kolísalo jisté překvapení s obavami, když se doslechl, že je umí ovládat. Aby je pak nepoužila proti mě? Ikdyž, to by snad neudělala, že ne?
Zatímco si do hlavy uložil jméno zdejšího Ingrida, poslouchal zaujatě dál. „Nero?“ zopakoval po ní, netušíce, že na zdejší půdě se nacházeli další bohové, ještě je všemu i pojmenování. Najednou se toho bylo tolik, až sám netušil, kolik ho toho zde čekalo. Možná je tohle všechno taky jeden velký sen!

Byl nadšen, když zjistil, že vlčice opravdu ráda daruje svůj čas k tomu, aby mu povyprávěla svůj životní příběh, jenž mohl přinést mnoho nových poznatků a informací. I kdyby byla taková historka sebevíce dlouhá, Vilémek se jistě ani nehnuhl ze svého místečka a naslouchal by úplně všemu, co se mu dostane do oušek. Přeci jen, vždy bylo fajn si poslechnout, jaký příběh stál za jeho kamarády, co mohl v mít v budoucnu po svém boku a hlavně na blízku. A to stejné platilo i pro nově představenou Deinell. Ale těch otázek jistě bude více než dost, jéje!
„Vážně? A jak je to možné?“ podivil se náhle. Pokud neměl svého konce, tak jak přesně říkala, co pak dělala tady? Neměla by být v tom druhém světě, aby svůj příběh dovyprávěla? Nebo to byl snad všechno jen živý sen? I to bylo jistě možné, o tom mohl jistě i takový Vilémek dosti vyprávět - teď ale naň nebyla řada, a tak si musela Deinell počkat. Namísto toho měl tu možnost po chvíli zaslechmout nových jmen, které mu neříkaly vůbec nic. Možná šlo o další její kamarády? Scalii, Zeirana... ach, moc jmen!
„Opravdu ne?“ zazubil se lehce, když Deinell vyvrátila jeho oslovení princezny, které jí nabídl. Z poklony se mu tak akorát dostalo nové zmínky o jakémsi čarodějnictví, o němž Vilém už tolik netušil, i proto naklonil zvídavě svoji hlavičku na stranu, jen co opět povstal. „A co ses jako taková čarodějka učila? Co to vlastně znamená, stát se jí?“ vykulil na vlčku kukadla a vyžadoval se své odpovědi. Měl tolik otázek, možná více než dost, však čas na své odpovědi si dokázal udělat. A jakpak by ne, když se dostal do tolik zajímavé konverzace plné fantazie (a taky magie)! „Jen pokračuj,“ pobídl ji, zatímco se sám konečně usadil k vyslechnutí její příběhu, s úsměvem na pyscích, který rozhodně jen tak neustával. Ach, jak moc rád ji potkal!