Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Již díky řeči těla vlčice z Viléma do jisté míry opadla drobná nejistota, která se v něm drobounce objevila, k jeho štěstí ji ale nebylo vůbec potřeba. Ocásek neznámé vlčice se vrtěl ze strany na stranu a dával tak najevo zářnou a jasnou radost, co z ní tolik sršela... a něco takového mu bylo mnohem bližší, než ladný pohyb, doprovázen o něžné lisání se k jeho kožíšku, jako mu předtím předvedla Corinne. Ale i tak je pořád fajn!
V jeho tváři se objevilo mírné překvapení jen, co si cizinka dovolila prohodit milou poznámku. Kamaráda? Projelo mu hlavou, díky její natolik pozitivní energii se na své myšlenky v hlavě tolik nesoustředil a namísto toho jí věnoval štědrý úsměv. „To mě moc těší!“ pravil potěšeně. A vůbec, vždy on by moc rád získal další kamarádku navíc, proč by ne! Třeba by se díky tomu alespoň mohl dozvědět o těchto ostrovech mnohem více.
Při zmíňce o Noramu zbystřil, již připraven ji položil otázku ohledně toho, co takový název měl znamenat, vysvětlení se mu však dostalo poměrně rychle. Jiný svět? Přišlo mu to podrobně zvláštní jako ta historka Cori o tom, že kdysi vyrostla a zvětšila se natolik, až tomu nechtěl věřit. Byl snad tohle podobný případ? Ale třeba to tak mohlo být, pokud měla tu... tu šálu. „Příběhy já moc rád,“ pravil nakonec, snad jako kdyby tím dával najevo, že se jedno ucho a její příběh si moc rád poslechne.
To už se ale doslechl jejího jména, po kterém měl tu možnost se sám představit, dokonce i s jistým titulem, který měl tu možnost dostat. Opět. „Rytíř - tedy vlastně princ - Vilém k vašim službám, princezno Deinell.“ se zazubebím si dovolil ji věnovat maličkou úklonu, jako kdyby měl to štěstí setkat se s další urozenou vlčicí Moisu. A ne snad?

Svým vlastním tempem kráčel dál skrze nové území, se zrakem upřeným všude okolo něco, i přesto jeho mysl poletovala sem a tam natolik, že se jen stěží dokázal soustředit na jednu podstatnou věc. Byla to pouhá chvíle od toho, kdy opustil Corinne, náhlé ticho v něm vzbuzovalo nepříjemný pocit, který se mu tolik nezamlouval. Ne, nechtěl zůstat sám, a už vůbec nechtěl samotný kráčet po zdejších ostrovech. Jenže co mohl nyní dělat? Měl se snad spoléhat na svoji tak častokrát upovídanou tlamičku a začít mluvit sám pro sebe? Nu to jistě, takovým bláznem se ještě nechci stát!
Své obavy však postupně zahodit ve chvíli, kdy se mu do nosu dostal pach nové vlčí společnosti. S pohledem upřeným do dálky si tak po chvíli povšiml tmavého kožíšku vlčice, i proto k ní bez žádného delšího rozmyšlení rychle vykročil.
„Uhm... ahoj!“ podobně ji pozdravil, s očividným zájmem o řeč zvesela zavrtěl ocáskem, aby dal najevo, že není pro ni žádnou hrozbou. Ba naopak! Kromě jejího milého pozdravu ho zaujala další maličkost v podobě jakési zvláštní látky, která nejen zdobila, ale rovnou ozařovala její (na pohled skutečně zajímavou) srst. Jenže co to je? „Týjo, odkud máš tu věc na krku?“ nahned se optal se zvídavě. Dlouho ale nezůstal na tento podivný zjev zírat, namísto toho se věnoval přímo ještě mladičké vlčici, z jejíž přítomnosti byl očividně nadšený. „A s kýmpak mám vůbec tu čest?“ Neptal se jí až příliš takto na začátek?

//Ostříží zrak

Vilémův úkol, podívat se po okolí a dohlédnout na to, aby nenalezl někoho, kdo by se potenciálně mohl dostat až k ostrovní princezně, se rozhodl nadále splnit... jen tedy spíše po svém. Namísto urputného prohledávání každičké koutu se z jeho strany jen dostalo klidné chůze, při které občasně přešel pohledem okolní území, aby tak poznal novou tvář. A i to se mohlo počítat! Z tohoto zajímavého střetnutí si však odnesl nejenom post rytíře (a tím možnou novou kamarádku, i když, těžko říci?), ale i nové informace ohledně Moisu, které se mu mohly hodit. Ač tedy bylo pravdou, že stále byl z Corinne místy zmatený. Opravdu se jí podařilo se tak zvětšit, a spálit tak uboze ten les, jak mu tvrdila?
V prozkoumávání těchto ostrovů se nakonec Vilém dostal až kamsi dále, za hranice nového lesa, který naň působil zajímavě, snad až magicky. I když pravda, on viděl kouzlo bohů v každičkém koutu přírody, i v tom nejmenším klacíčku, co se mu vrthl do cesty. Při hlubším pohledu na tohle místu se tu však cítil dobře a příjemně, snad až natolik, jako kdyby se opět ocitl doma... Domov, ach. Jakpak se asi mají sestry? Jsou v pořádku? To nyní už nezjistí. Avšak kdyby mohl, velice rád by je zase uviděl a pověděl jim všechno, co tady zatím prožil. Sice toho nebylo zatím tolik, i tak si byl jist tím, že povídat by jim dokázal snad až hodiny. Ale může se něco takového stát? Vždyť-
Možná bylo načase si opět najít nějakou tu společnost.

//Dračí průsmyk

Jen co se romluvila dále, tvář Viléma se stočila do nepříjemného výrazu podobnému zamračení, netušíce, co si o takové povídačce všem měl myslet. Že byl princeznou, to již měl tu možnost zjistit, i proto bylo logické, že v její magii mohlo být něco více, něco skutečně speciálního. Vždyť princeznou není kdekdo! Ale že by byla vysoká jak samotný strom? Šlo to vůbec? O to více ho rozhořčila následující poznámka. „Na vypalování lesů není nic úžasného.“ nebál se podotknout, co si o takovém chování myslet. Tohle bylo zvláštní, až moc zvláštní.
S tím se však krajina kolem nich pozměnila a Vilém tak mohl pořádně narazit na první hory, které sebou nesly mrazivější podnebí, kterému musel čelit... a možná i milerád. Ne tedy, že by bylo štěstím se ztratit v bílých vánicích, to nikoliv, však vždy pro něj bylo fasnicující sledovat okolí kolem něj. I právě díky tomu si mohl uvědomit, jak maličkým ve světě byl. A nyní ještě k tomu ztracený.
To už se okolí kolem nich změnilo, když ho Corinne oslovila jejím rytířem. Bylo to divné a zvláštní oslovení, ale svým způsobem se mu to líbilo, což dal najevo i ve své tváři, která nesla známky potěšeného úsměvu. Vždy tak rád chránil ty, kteří si to zasloužili, a právě takový název tomu dodával příjemný pocit, který ho hřál na srdéčku.
„Neboj, to zvládnu!“ s jistou kapkou odvahy ji přitakal, jako kdyby skutečně věřil tomu, že on ji dokáže ochránit. A bylo tomu tak? To vlastně ani nevěděl. Jenže to už si vyslechl její návrh, nad kterým se zamyslel. Měl by ji tu snad ponechat takhle samotnou? Najde ji potom? Možná že pokud ji nenajdu já, tak ona si mě najde rozhodně! „Podívat se po okolí? To není špatný nápad!“ přitakal jí s úsměvem a drobným zavlněním ocásku. Sic taková společnost Corinne mu nevadila, bylo načase se posunout a dále a objevovat s tím i další končiny - a kdo ví, třeba se tak stane i rytířem někoho dalšího! „Jako urozená princezna si mě jistě zase najdeš, že ano? Neboj, tak daleko se snad nepotulovat nebudu.“ mrkl na ní, než se vydal první cestou, která se mu zdála nejlepší. „Zatím se měj!“

//Les alf

//Luka

Přišlo mu podivné zamyšlení nad tím, že zde existovalo mnohem více, než takové lesy a hory, jak bývalo u něj doma naprosto běžné. Uvědomoval si však, že tohle jeho domov nebyl a tak mohl sebou přinést více neočekávaných překvapení... jako třeba v podobě téhle vlčice, které se i přesto všechno zmatení v jeho hlavičce hodlal držet nejvíce, jak to šlo. A pokud by se mu opravdu zaštěstilo, třeba by tu mohl nalézt i končin, které by mohl přidobnit ráji. Bojové umí být nevyzpytatelní!
Zaujalo ho, kolik toho uměla Corinne ze své tlamičky vypustit (a že toho bylo!), však podíval se na ní až ve chvíli, co se zmínila o jednom ze zdejších překvapení. „Větší než stromy?“ zopakoval po ní a drobně vyjukaně se po ní ohlédl. Ani její historka o spáleném stromu mu na moudrosti nepřidala. Nechtělo se mu něčemu takovému věřit, neměl za to, že by vlk dokázal vyrůst až do takových rozměrů. Ale třeba se pletl!
Pořádně se však dokázal rozmluvit až ve chvíli, kdy pokračovala v tématu toho, aby si dával pozor na každičký svůj krůček, který učiní již sám. Snad až se mu zatajil i jeho dech nad tím, jak dramaticky dokázala takovou situaci popsat! Přišel si v její blízkosti jako omámený, jako kdyby šlo o někoho, koho bylo lepší se držet, ač doteď netušil, kam si ho Corinne vůbec vede. Sám to však již brzičko zjistí. „Já? A tvůj rytíř? To bych... to bych se pak měl postarat o to, aby se nikdo nedotkl tvého kožíšku, ne?“ nejistě se jí zeptal, však i přesto si dovolil maličko ušklíbnout. Práci rytíře si představoval jako bojovníka, který se nikdy nevzdá a bude bojovat pro ty, které měl nejraději. Jenže kdo to teď byl? Svoji rodinu tu neměl, i tak se necítil být ve svém srdéčku plně ztracen. Mohla za to snad Corinne? Měl se stát jejím rytířem, když mu tak i říkala? Prober se, vždyť ji znáš jen chviličku!

//Ostříží zrak

Čím více času s touto princezničkou trávil, tím více se v něm probouzelo zmatení z toho, jakým způsobem se rozhodla vést své vystupování. Zprvu mluvila hlavně a především o sobě (a o svém veleváženém postu princezničky), nyní se však rozhodla věnovat svoji pozornost směrem k němu. A ač poznámky směrem k jeho výzoru mohl brát jako lichotivé, nechtěl mluvit jen a sám o sobě… vlastně ani neměl tolik co říci. Opravdu jsem tak zajímavý? Ale když to říká ona-
Zbystřil, když se Corinne zmínila o těchto ostrovech, které téže brala jako krásné místo k žití. Vyrůstala zde snad? Poznala každičký kout těchto míst? Nejspíše pak Vilémek narazil na tu správnou dušičku! „Rozmanitost? To zní zajímavě,“ pravil, leč sám si nemohl tak dobře představit, co tou rozmanitostí mohla černobílá vlčka zamýšlet, neměl toho za svůj život prozkoumané tolik, co ona. O to více ho pak jistě potká dobrodružství během jeho cesty! Jenže to už se na jeho pyscích objevil zářivý úsměv, značící, že si cizinka mladého Vilémka pěkně omotala kolem tlapek a on začal skutečně věřit tomu, že bude jeho dobrou průvodkyní. „Ty teda umíš překvapit!“ zasmál se nad její zmínkou o překvapení, které si naň připravila. Kampak by ho tak asi mohla vzít? Nad její poslední větou se však drobně zarazil, netušíce, jak to mohla přesně myslet. „Jakože se na tebe vrhnou jen co tě uvidí? A tobě se to někdy stalo?“ zvídal se, kráčejíc po jejím boku šel vstříc novým místům.

//Dračí průsmyk

//Křišťálové jezero

Jen co mu vlčice darovala další otázku, musel za zamyslet o trochu více, než tomu bývalo u něj obvyklé. Vilém nebyl zrovna vlkem, jenž by rád mluvil především o sobě... a už především nemluvil jen o tom nejlepším, čímž se očividně s Corinne lišil.
„Ále, co tak o sobě povídal?“ započal, však nakonec se přeci jen nad otázkou dále zamyslel, snažíce se ze sebe dostat alespoň trochu logickou odpověď. Přeci jen, odpovědět se sluší a to vždycky!
„Jak už jistě víš, jsem tady jen krátkou chvíli... tedy, jak dlouho? Možná od té doby trochu toho času uběhlo. Ale ještě předtím jsem vyrůstal v jedné smečce. Bývalo nás hodně a hlavně všichni měli podobně zbarvenou srst jako já, žádná taková tmavá, jakou máš ty.“ krátce se na ní podíval. Během toho se snažil vzpomenout si na vše, co ho doposud během jeho života potkalo, tedy především myslil na jeho rodinu. „Bylo tam moc krásně. Tolika lesů a hor, no to bys musela vidět!“ zasněné se pousmál. Ach ano, sladký domov! „jenže nakonec mě cesta dovedla dál, až přímo k těmhle ostrovům.“ dokončil svůj drobounký proslov, věnujíce další chvíle spíše přemýšlení. Co vlastně za tu celou dobu vůbec dokázal?
Jen co Corinne odpověděla, zaradoval se a jistě měl proč. Zmínka o tom, že by mu mohla ukázat něco ze zdejších krajin mu jistě mohlo velice pomoci, což ocenil. A hlavně, alespoň nebude sám! „Vážně? To budeš moc hodná!“ nadšeně zavrtěl oháňkou, zatímco pokračoval v cestě mimo jezero, u které se celou tu dobu nacházeli. A že ta doba byla skutečně dlouhá! „A kampak bys mě tak mohla vzít?“ vyzvídal se dále, pokračujíc v cestě kupředu, zatímco část své pozornosti věnoval právě vlčici.

Ač přes to divadélko, kterého se Vilémek stal obětí, stále přemýšlel nad tím, co přesně se vlčici mohlo honit hlavou - v očích se jí jen a jen jiskřilo a tvářičku nechala stále v úsměvu, který se jí pohrával na pyscích i poté, co se vlčice posadila o něco blíže k němu. Bylo to pro něj tak zvláštní, snad kdyby byla skutečně šťastná z jeho přítomnosti. Tak zvláštně šťastná. A byla to vůbec radost, kterou byla ta vlčice naplněna? Takové chování ještě úplně nepoznal, i proto nebylo divu těch mnoha otázek.
Však na její zmínku ohledně postu princezny ani nemukl, pouze jen se zamyslel nad tím, jestli tomu tak skutečně bylo... že by opravdu byla nějaká vlčice výjimečného postu? Třeba by to mohla být pravda! To už se ale na ni ohlédl, když ji položil drobnou otázku, mírně zmaten ji nakonec pokývl - vždyť neříkal jsem už, že mě zde vyplavilo to moře? „No, děkuji?“ pípl nakonec, ač nemohl popřít, že by ho tato zmíňka nepotěšila, moc často se mu nestávalo, že by mu nějaká cizí vlčice pokládala takové komplimenty.
Ani nevěděl, kolik toho času zde proseděl, zůstal zde nějakou dobu - že už bylo načase se pohnout z místa dále však usoudil dle mrznoucího počasí, které už nebylo tolik příjemné. Navíc, tak málo toho za tu dobu poznal! Jenže... šla by Corinne se mnou? Třeba na ni čeká někdo jiný!
„Víš... možná by bylo fajn se ohlédnout i někam dále, nevadilo by ti, kdybych už šel? A nebo můžeš jít se mnou! Teda jestli chceš.“ řekl nakonec, ani tolik nevyčkával na to, jestli ho vlčice bude následovat a jednoduše si kráčel svojí cestou, vstříc novým, ještě stále nepoznaným místům.

//Luka

Po chvíli zkoumání jejího opravdu zajímavého vzhledu si všimnul toho, jak se mu samovolně začala vlčice nakrucovat, jako kdyby se snad snažila, aby se její přítomnost užil co nejvíce, což Vilémkovi přišlo poměrně zvláštní - a ještě aby ne, nestávalo se mu zrovna dvakrát částo, že by první vlčice co na něj nárazí by před ním tančila, jako kdyby si ho chtěla získat jen pro sebe. Takové chování bylo pro něj netypické, vzhledem k tomu, že on sám byl zvyklý na to se pohybovat v okolí svých nejbližších... ale tahle vlčice, to bylo něco jiného!
Na její plané řečičky o tom, že potkat někoho tak vznešeného, jako byla tady dáma, neřekl vůbec nic, avšak maličké podezření to v něm probudilo. Jenže měl však tu stejnou hru? Ztratil by tím něco? Možná že-
„Ano, to vskutku věřím. Vlastně jsem nikdy nikoho tak speciálního jako vás nepotkal.“ zazubil se na ní lišácky, ač jeho slova byla pravdou, tedy, alespoň pro něj byla tato cizinka nečím speciální. Vlastně vypadala úplně jinak, než jak byl zvyklý u ostatních vlků v jeho končinách, kteří měli podobně zbarvené kožíšky jako on sám.
S tím však zaslechl i jméno vlčice - Corinne... nebo jakže si říká? A podobně jak pro ni mohlo působit odlišně jméno Vilém, stejně to cítil i on u jména, pod kterým se představila právě ona. Možná i proto naň mohla působit o to více zvláštněji. Ten kožíšek i to jméno... inu, rozhodně si měl chlapec na co zvykat.
„Tak tedy těší mne, Corinne!“ zvesela si dovolil pár slušností navíc, jako správně vychovaný mladý hoch.

Neodpustil si pořádného úsměvu, který vlčici z toho všeho nadšení věnoval. Zcela upřímně, již takhle byla pro něj zajímavou podívanou, a tak z ní zatěžko pustil svůj zrak – kožíšek, ve kterém se mísila černá s bílou, červené oči, které působily až děsivě, a hlavně ty zvláštní rudé znaky po celém těle... Co vlastně byly zač? Všechno to pro něj bylo tak naprosto zvláštní!
S tím si i všiml její ladných pohybů, doprovázených s jistou hrdostí v hlase, které si dost jasně povšimnul. Inu, Vilém si však rozhodně nestěžoval, vlčice ho totiž neměla v plánu poslat pryč, dokonce i měla zájem o konverzaci, což bylo jedině dobře. Avšak opatrnost se jistě vyplácela. „Ach ano, moc rád vás poznávám.“ máchl ocasem, snažíce se udržet ve svém hlase zdvořilost.
S tím se konečně dočkal informace, která by byla víc než dosti drahá. Mois Gris… hmm, zajímavé. Odkud to jméno asi vzala, má snad ten název svůj vlastní příběh? To již byla otázka, kterou si rozhodl ponechat pro sebe.
„Jmenuji se Vilém, objevil jsem se zde před nějakou chvílí, blízké moře mě zde vyplavilo.“ osvětlil vlčici aktuální situaci, ve které se nacházel, i proto pro něj v danou chvíli byla potřebná slova, které ta cizinka s ním sdílela… nejlépe, aby šlo o informace, ze kterých si mladý vlk něco odnese. I když, rozhodně by nebylo na škodu, kdyby něco zjistil o této nové společnici! Co třeba… „A jaképak je vaše jméno, drahá?“ zvědavě se jí otázal.

Jen co uhasil svoji poměrně velkou žízeň, zvedl hlavu od hladiny, aby se zaměřil na celkové prostředí okolo něj – klidné jezero schované díky stromům v něm vyvolávalo příjemné pocity, díky kterým se pro sebe mile usmál. Ano, skutečně moc se mu zde líbilo. Takové krásné místečko pro nějaký menší odpočinek, díky kterému by si jeho bolavé nožky odpočinuly a on by opět nabral sil na další cesty – však všiml by si vůbec někdo, kdybych se tu jen tak uložil ke spánku? Nikdo široko daleko tu není...
Jak se však ukázalo, nebyla to pravda, neboť po nějaké době ucítil přítomnost někoho cizího, a tak se zvědavě (možná i místy nejistě, vždyť tu byl naprosto sám) podíval za sebe – rozhlížel se, než nakonec viděl vlčici, která se k němu přibližovala více a více, očividně majíce k němu namířeno, aby se s ním dala do řeči. Třeba mi řekne něco o tomhle místě! ... dnešek se jistě stal jeho šťastným dnem. „Jé, ahoj!“ nadšeně přivítal společnost vlčice pořádným úsměvem, než zavrtěl krátce ocáskem. Jak skvělé to je opět někoho potkat! „tedy, zdravím.“ stáhl nepatrně ouška, náhle si uvědomujíce, jak mohl působit neslušně, když se choval jako nějaké vlče... Vychování Viléme, vychování! „Omlouvám se. To víte, dlouho jsem nikoho nepotkal.“ nervózně se uchechtl, ale nakonec se rozhodl zdejší nervozitu zahodit pryč. „Smím se zeptat kde to jsme?“

//Luka

Louka sebou nepřinesla mnoho zajímavého, tedy až do doby, než jeho pohled sjel k zemi, přesněji k maličké říčce, která neměla svého zdarného konce. To znamenalo jediné... Kde je říčka, tam je cesta! A taky voda! Taková myšlenka ho donutila na jeho pyscích vytvořit veselý úsměv, značící, že jeho nálada se rozhodně zlepšila. A pokud se mu to skutečně podaří, třeba i později narazí na nějakého toho vlka, se kterým by se mohl dát do řeči a tím pádem si zjistí konečně něco více o tomhle místě. A to bylo přec jen to, o co mu nyní šlo nejvíce... Ikdyž, najít si někoho příjemného na řeč by se taky hodilo! Konečně jeho cesta nevypadala tak beznadějně, jako tomu bylo doposud.
A tak šel, se značně odlišnou náladou, jaká u něj panovala před chvílí - ač zmatenost z toho, že vlastně není vůbec doma nepřestávala, začínal si pomaličku ale jistě uvědomovat zdejší realitu okolo něho... tedy, minimálně se dostal k závěru, že tohle asi nebude ledajaký sen. Alespoň nějaký pokrok. To už si ale konečně všiml poměrně zajímavého místa, které se ukrývalo za stromy - průzračná voda znamenající jakousi očistu od všech hříchů dala Vilémovi najevo, že šel na to správné místo. Na místo, kam si může alespoň na malou chvíli oddechnout. Konečně se nad ním někdo smiloval.
A tak se štěstím ve tváři přikrčil až k jezeru, věnujíce svůj čas tomu, aby žízeň ve svém hrdle uhasil touto vodou, která se mu zde tak pěkně naskytla. Mnohem lepší, jak ta slaná voda! Ta byla rozhodně nebyla vůbec dobrá pro jeho tlamičku - ještě aby by bylo špatně už jen z toho, kolik ji musel do sebe dostat, když poté ležel na tom moři tak zmáčený. Avšak pravda, to nebyla v dané chvíli Vilémova největší starost - hlavně, aby se pořádně napil.

//Les u mostu

Nezastavoval, avšak ani nijak výrazně nezrychloval - sic jistě na něj doléhal mírný bolehav (doprovázený s jistým zmatením z celé té situace), snažil se rozhlížet všude kolem sebe, aby zjistil, zda náhodou tohle všechno nebyl jen sen. Avšak nikoliv. Ale stále to tu nepoznával - soustředil se na nejrůznější stromy okolo něho, na zdejší chlad, který mu nedával pokoj, na různé pachy, které ho do růžového nosánku udeřily... ale nebylo tu nic, co by mu alespoň z části připomínalo to, čemu od svého raného mládí říkával domov. Tady to bylo jiné, nové.
„Doubravko? Denčo? Jste tu?“ ozvalo se do hrobového ticha, ale jak tak mohl očekávat, žádné zpětné odpovědi, která by mu alespoň trochu pomohla, se nedočkal. Tak asi to nebyl jen pouhý sen - což asi i dokazoval mokrý kožich, bolavé tělo a nepříjemná pachuť soli. Kdyby snil, nic takového by totiž vůbec necítil - tedy, takhle to ve snech fungovalo. Nakonec se tak akorát z něj dostalo zdlouhavého, dosti ustraného povzdechu... Kdyby tu jen tak byli. Ach, tak moc rád by je zase potkal!
S tím se nakonec rozešel dál, sledujíce, jak se nakonec dostal na poměrně pěknou louku... tedy, byla by pěkná, pokud by tu nebyla ta nepříjemná mlha, která se rozléhala všude po okolí. Inu, tak tedy nevadí, on si jistě najde cestu i tak.

//Křišťálové jezero

//Minulost

Vlny moře se v rytmu ohýbaly sem a tam, za doprovodu chladného podzimního vzduchu, který tu proudil všemi směry a rozhodně jen tak neustával. Nic zvláštního tu k vidění nebylo, prostě jen zcela obyčejné moře, když tu náhle... kožich. Za normálních okolností poněkud huňatý a dlouhý, nyní však promáčený chladnou vodou a solí, která se na daného cizince lepila. Nehybně tam ležel, snad jako kdyby byl již mrtev - při bližším pozorování však bylo znatelné mělké dýchání, značící, že tohle ještě stále nebyl jeho konec.
A tak tam bezvedomě ležel, do doby, než ho nepříjemná pachuť na tlamičče přinutila konečně otevřít očka (ač ne tak lehce, kvůli té, soli, co měl v očích), než si stihl uvědomit tu skutečnost, že se nachází na pevnině - ohlédl se směrem k nekonečné vodě, než se odplazil od břehu dál tak, aby ho další vlna nesmetla sebou. S tím se pomaličku a dosti vratce zvedl z písku, sledujíce vše okolo něj... Kdepak to jsem? Ah bohové, poraďte mi prosím! Mnohé si toho od předešlých dní nepamatoval, měl pocit, jako kdyby vzpomínky mu byly z hlavě zcela odstraněny a už více se mu nenavratí. O to více začal být zmatenější, avšak rozhodl se nad tím nepřemítat a zkusit si najít svoji cestu... Někam to tu vést musí! A tak, s tělem, které neslo známky únavy a zoufalství, se nakonec rozhodl vydat dále od tohoto místa, tam, kam ho čumáček zavede.
Tlapky mu stále přeci jen sloužily dobře, a tak se poměrně brzy dostal do lesu tvořeného z jehličnanů, které se tu nad ním tyčily - snažil se vnímat mnoho detailů, a tak se nedíval jen vždy kupředu (chudák aby si takhle zachviličku nenatloukl čumáček!). Ač i přes myšlenku, že vlastně pořádně netušil, kam se to dostal, se snažil na tváři si ponechat alespoň klidnou tvář, namísto té sklíčené, jako kdyby netušil, co by měl dělat teď. Jenže on to třeba ani pořádně nevěděl. Prostě jen půjdu dál... Třeba ještě narazím na někoho, kdo mi pomůže!

//Luka