Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Severní hory (přes Ostříží zrak)

Přes jakousi zelenou planinu se dostal až k lesu, z něhož bylo cítit poměrně velké množství vlků. Alespoň v porovnání s tím, kolik jich viděl na své cestě od sladce vonícího lesíka. Což nebylo těžké překonat, když po celou dobu neviděl ani jednoho. Radost z možného setkání a získání odpovědí na jeho otázky mu zaplavila mysl natolik, že si neuvědomil, co by početnější skupina vlků mohla znamenat, vesele kráčejíc jižněji a jižněji. Nebo si přinejmenším myslel, že kráčel jižněji a jižněji.
Vlci však nebyli to jediné, čeho si po vkročení do jehličnatého lesa všiml. Magie. Od největších stromů po ty nejmenší skulinky, vše sálalo magií. Nikdy předtím na takovéto území nenarazil, proto mu přišlo zvláštní se zde jen tak procházet, ale nebylo to nepříjemné. Jen… Neobvyklé. Pakliže by zde chtěl strávit více času, nejspíše by si na tento pocit zvykl, otázkou však je, jak dlouho by to trvalo.
I přes magii země, kterou tmavý vlk ovládal, mu zdejší terén dělal problém. Nejednou zakopl, avšak prozatím se mu dařilo vyhýbat se pádům. Přece by se neztrapnil, když se zde každou chvíli může někdo objevit! Brzy si však uvědomil, že přestože se mu dařilo lesem jakžtakž procházet, neměl tušení, kam šel. Vlastně ani nevěděl, jak daleko ušel. Jediný poznávací znak, kterého se mohl řídit, bylo lehké zesílení pachů cizých vlků. Na to se však nemohl stoprocentně spolehnout. S povzdechnutím se zastavil, rozhlíčejíc se kolem. Nacházel se stále na severu lesa, kudy do něj vstoupil? Byl snad jen kousek od hranice, neboť chodil v kruzích? Nebo se opravdu posunul o kus dál a stál momentálně uprostřed lesa? Dostal se nějakým zázrakem na jižní část? Neměl sebemenší tušení.
Všechno vypadá stejně, Vino se posadil a se zamhouřenýma očima se snažil najít nějaký rozdíl mezi tím, jak les vypadal na jeho pravé straně a jak vypadal na jeho levé straně. Úplně stejně…, dodal po chvíli zkoumání. Když tady zůstanu sedět, přijde mě někdo najít? Určitě se zde nachází alespoň jeden vlk nebo vlčice, co chce poznat někoho nového a popovídat si, ne? Opět se projevil jeho optimismus. A tak tento cizinec zůstal sedět, kochajíc se zdejší přírodou, zatímco čekal na nějakou známku života.

//Luka

Hory… Nezdálo se, že zrovna hory by byly ideálním místem pro odpočinek zbloudilých putovníků, ze kterých by se mohl snažit vydolovat odpovědi. Proto se Vino nedivil, že zde nikoho neviděl ani necítil, jen pár starších pachů. Nezdály se být příliš staré, ale zároveň nebyly dnešní. Pachy však naznačovaly tomu, že tudy vlci chodí. Možná, že jsou tyto hory dokonce běžným přechodným územím! Ta představa ho ihned rozveselila. Na druhé straně hor tím pádem musí být nějaké místo, kde bych mohl jednoho nebo dva ubožáky odchytit!
Tmavý vlk se držel vyšlapané cestičky, díky které se vyhl nepříjemnému stoupání do nejvyšších oblastí. Přestože měl přírodu rád a nepociťoval žádnou nenávist vůči horám, dnes se na takové dobrodružství necítil. Nehledě na to, že zdejší pohoří patřilo k jedním z těch vyšších, což by rozhodně zabralo více času než by zde chtěl strávit. Navíc by se mohl zranit. Šance zranění sice byla malá, ale nikdy ne nulová. Preferoval nejrychlejší a nejbezpečnější cestu.
Jak bych asi tak mohl navázat konverzaci týkající se tohoto místa, aniž bych se na to přímo zeptal? Tak zněla myšlenka, která se zrodila v jeho hlavě, ale po pár sekundách se opět rozplynula. Netřeba o tom přemýšlet takhle dopředu. Ještě nikoho nepotkal, neví, jakou povahu daný vlk či vlčice bude mít. Uvidí se podle situace. Přeci jen Vino není takové společenské nemehlo, že by nedokázal vycítit, jestli se určité téma zrovna hodí nebo ne.

//Les Alf (přes Ostříží zrak)

//Ovocný lesík

Jakmile se ocitl mimo lesík, začal postupně zpomalovat. Přeci jen nevěděl, jak daleko vlastně hodlá jít, tudíž usoudil, že by měl šetřit své síly. Navíc byl poměrně zabraný do svých myšlenek, což znamenalo, že se tolik nesoustředil na svůj běh. A ne, opravdu nechtěl zakopnout.
Dobře, takže pokud si to shrneme…, prohlédl si území, na kterém se ocitl. Když jsem šel spát, byl jsem obklopen jehličnatými stromy. Žádná sladká vůně, nic, prostě normální les jako každý jiný. Trošku jsem to tam znal, tedy alespoň dostatečně na to, abych věděl, že vedle něj nebyla planina jako tahle. Vzbudil jsem se na místě plném ovocných stromů kvůli jejich sladké vůni a vůbec to tady neznám. Což je fakt divný… Ale nic jiného se zde nezdá býti zvláštní. Vypadá to tady prostě jako normální krajina. Vlci tady také žijí. A když jsou zde vlci, musí tu být i kořist a pitný zdroj, v ten moment se zastavil u jedné z říček. Žízeň, kterou pociťoval, v něm vyvolala pocit jako kdyby posledních pár týdnů strávil bez vody. Dovolil si tedy se zde na pár minut zdržet a žízeň uhasit.
S osvěžením přišla i změna nálady. Vino se vrátil ke svému optimistickému já. Hm. No tak co. Asi jsem zde z nějakého důvodu. Nevypadá to, že jsem se objevil v nějakém podivném světě, kde pobíhají příšery, které žerou vlky, ale prostě na jiné části světa, který znám. Tak možná by opravdu stačilo se někoho zeptat? Ale nenápadně. Nenápadně zeptat. Nesmí vědět, že vlastně nemám páru o tom, kde jsem, to ne. A pokud se mi to nepovede, tak se svět taky nezblázní. Však já si to tady zvládnu během pár měsíců prozkoumat i sám, spokojeně zamlaskal a vydal se opět dál. Sice zde byla možnost vrátit se k vlkům, které cítil ve voňavém lesíku, ale to mu přišlo příliš trapné. Vrátit se poté, co od nich utekl? Raději by našel někoho jiného.

//Severní hory

//minulost

Hluboký spánek tmavého vlka byl narušen sladkou vůní ovoce a bobulek, která se linula celým lesem. S nespokojeným zabručením si položil packy na čenich, doufajíc, že tento otravný puch zeslábne a on se bude moci navrátit do říse snů. Avšak jeho snahy byly marné. Nehledě na to, jak dlouho čekal, zápach zůstal stále stejný, čas od času se dokonce mohlo zdát, že naopak zesílil. Vino i nadále odmítal otevřít své oči, neboť by ho to kompletně probudilo. Momentálně byl ve stavu polospánku, kdy ještě měl naději, že bude moci znovu usnout. Ale čím déle čekal, tím menší pravděpodobnost měl.
Postupně mu to začalo lézt na nervy. Co udělal, že si zasloužil takovéto nemilé probuzení? Co udělal, že si zasloužil být okraden o drahocenný spánek? Nic neudělal! Tak proč byl trestán? Kým byl trestán? Aniž by si to uvědomil, lehce se mu naježila srst. Packy z čenichu opět sundal a sladká vůně jako by mu zaplavila čich. Instinktivně nakrčil čenich a z hrdla se mu začalo drát tiché vrčení. Kdyby věděl, že je tento les provoněn sladkým pachem, rozhodně by si ho nevybral jako místo svého odpočinku. Jenže když usínal, nic sladkého necítil, což se mu zdálo podivné… Počkat. Počkat, počkat, počkat.
S trhnutím celého těla otevřel oči a téměř vyskočil na všechny čtyři. Rozhlédl se po okolí a chvilku jen mlčky zíral, neboť musel otřást polospánek. Když se jeho mozek konečně zbavil veškeré spánkové mlhy, uvědomil si, že to, čeho se obával, je pravdou. Toto nebylo místo, na kterém se původně uložil ku spánku. Jak se zde ocitl? Sice si na to stěžoval, ale nemyslel to vážně, když se zmiňoval o trestání. Teď si tím však nebyl tak jistý. Přenesl ho sem někdo za trest? Pravdou bylo, že když se po lesíku rozhlížel, jeho znechucení sladkou vůní začalo pomíjet. Bylo zde vlastně příjemně... Nezdálo se to být místem, kam by někdo musel za trest. To ale neměnilo nic na faktu, že by zde zkrátka nespal.
Brzy se k němu dostal pach ostatních vlků. Skvělé. Další věc, která mu nehrála do karet. Momentální situace nebyla zrovna ideální na seznamování se. Vino se cítil zmateně, a přestože si to nechtěl připustit, trochu se bál. Sice by se těchto vlků mohl zeptat, kde se to vlastně ocitl, ale přišlo mu, že by tak ukázal svou slabou stránku. A to on zkrátka nechtěl. Alespoň to vypadalo, že se zde nenachází smečka. Mysli pozitivně, Vino.
Musel se dostat pryč. Bez zdlouhavého přemýšlení se rozběhl do náhodného směru a nezbývalo mu nic jiného než doufat, že na nikoho nenarazí. Alespoň dokud si to v hlavě nějak neuspořádá.

//Luka