Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem viděl příležitost, hned jsem se nabídl jako pomoc. Přeci jen jsem chtěl být k užitku, když tu mám mít domov. Pokud se opravdu rozhodnu tu zůstat, ale zatím mě nic nepřesvědčilo o tom, že bych si to měl rozmyslet. „Rád pomůžu s čímkoliv bude potřeba. Jen tedy primárně vynikám v lovu, konkrétněji v lovu ryb. Doma jsme měly hodně jezírek a říček, tak to pro nás byl hlavní zdroj potravy,“ pověděl jsem, aby měla jasnější představu o tom, kdo jsem a co mohu nabídnout.
Sic u nás hierarchie nebyla tak důležitá, věděl jsem, že ne ve všech smečkách to bylo stejně. Někde se na pozicích dost zakládalo. Zřejmě to nebylo případ Maingarské smečky. „Jistě. Já jen vím, že ne všude to takhle chodí,“ dovysvětlil jsem pro jistotu. Její vedení jsem schvaloval, tedy jen v mé mysli. Takhle jsou ty vazby pevnější. Alespoň dle mého úsudku a zkušeností.
Přes džungli jsme se dostali do lesa. Hned se mi volba území zalíbila. Jen jsem se na ni pousmál a následoval ji dál. Diverzita se mi vážně líbila, a to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. „No to jsem zvědav,“ zazubil jsem se. Mezi stromy jsem ale začal vidět písečnou pláž. Zastříhal jsem ušima a zvědavě kráčel blíž.

« Džungle

Kráčel jsem dál za Citrou až na samotné území smečky. Zapamatoval jsem si její hranice a dál se rozhlížel po džungli, která měla být mým novým domovem. Sice džungle byla komplikovanější terén, nepochyboval jsem o tom, že bych to tady nezvládl. Střihl jsem uchem a pohlédl na vlčku. Dle jejích slov se snažila o to, aby smečka měla pevné vazby. Dokonce se skládala z jejích sourozenců a pak pár vlků, kteří byli zatím cizinci. Není alfou ona? Projelo mi hlavou, když jsem se zamyslel nad tím, jak smečku popisovala. "Tak to je pěkné. Snad to tak bude. Rád s tím vypomůžu," nabídl jsem pomocnou tlapku.
Moje podezření nakonec potvrdila. Opravdu alfou smečky byla ona. Zastříhal jsem ušima a mírně je sklopil ve znamení studu. "Já. Omlouvám se, že jsem to nepoznal," vyřkl jsem nakonec a mírně pokynul hlavou. Ze smečky jsem nějakou chvíli byl a do toho předtím ta voda a všechno... Z pachu jsem to nerozeznal.
Mezitím jsme se u džungle dostali do lesa, který byl také smečkovým územím. S překvapením jsem se rozhlédl. Byl jsem mile překvapen, že území je členité. "Zajímavá volba území. Líbí se mi to, takhle tu domov může najít více vlků," poznamenal jsem mezitím, co jsem se rozhlížel kolem.

Nebyl jsem si přesně jistý tím, proč mi džungle připomínala domov. Citra na to možná kápla. "Je to možné," pousmál jsem se a zamrkal. Třeba jsem vnitřně nějak věděl, že tohle by mohl být můj nový domov.
"Jak říkáte. Ze Stříbrného údolí, které sídlí v borovicovém lese se spoustou říček a jezer. Bylo tam vážně krásně," pousmál jsem se při vzpomínce na můj domov, kam se nejspíše už nepodívám. "Je to smečka složená z několika rodin, kde jsme si všichni velice blízcí. Je vaše smečková atmosféra taky taková?" zeptal jsem se zvědavě vlčice.
Zaujalo mě, že smečka nesídlí pouze v džungli, ale má území i mimo ni. "To zní zajímavě. Těším se, až území poznám. A mohu se zeptat, kdo je alfou?" položil jsem otázku, která mi přišla docela důležitá. Aspoň jsem mohl mít představu. Mezitím jsem Citru následoval na území smečky, které jsme po chvíli překročili a já se začal rozhlížet kolem sebe.

» Maingar

Mlčky jsem s úsměvem na díky přikývl. Nebylo to pro mě něco, co bych nedokázal respektovat a chápat, přeci jen jsem se do smečky narodil, no ne? Rozhlédl jsem se. "No, docela ano. Něčím mi to připomíná domov, ale nevím čím. Nejsem vlk z džungle," pokrčil jsem rameny. Narodil jsem se do lesa, kde bylo mnoho jezer a jezírek, to mělo od džungle daleko, ale mělo to tu zajímavou atmosféru, která mě lákala.
"Také mě těší, Citro," přikývl jsem s úsměvem a následoval její kroky. Přeci jen byla ze smečky a vyznala se tu o dost lépe než já. A to jsem tu párkrát už stihl projít, ale za nepříznivého počasí. Maingarská smečka. Tak takhle se jmenovala. "Rozumím. Džungle není pro každého," chápavě jsem přikývl a rozhlédl se. "To by šlo, ale myslím si, že mě tohle místo neodradí," zazubil jsem se a mávl ocasem.

Naprosto jsem chápal přístup vlčice ohledně hranic smečky. Konec konců já jsem ze smečky byl a věděl, jak takové věci chodí. "Nebojte se. Hranice smeček naprosto respektuji," ujistil jsem srnečku a mírně se pousmál. Také bylo znát, že po potopách vlčice šla na obnovu hranic. Dělala dobře, jeden nevěděl, kdo tady bude okounět, že?
Zajímalo mě, zda vlčice byla členkou smečky. Na to mi odpověděla právě už tím, že zanechávala pachové stopy. To také potvrdila i slovně. Přikývl jsem. Přišla na řadu otázka, na kterou jsem čekal. Kdyby nepřišla, začal bych stejně sám. "No vlastně ano... Jsem tu poměrně nový a hledám domov. Jsem smečkový typ a je mi lépe v ní než být tulákem," vysvětlil jsem své záměry a vlčici si prohlédl. Nedokázal jsem v tuhle chvíli odhadnout, jaké postavení může vlčice mít. Mohla být alfou, ale také mohla být i na nižší pozici. "A jsem Visser ze Stříbrného údolí," představil jsem se, když jsem měl zájem o smečku. Pravdou bylo, že jsem mohl jít zjišťovat další informace o jiných smečkách, ale nějak jsem vnitřně cítil, že tady by se mi mohlo líbit.

Pach Althyry jsem zde necítil. Musela být někde jinde, kdo ví, kam ji její tlapky dovedly. Vydechl jsem a ještě se pátravě rozhlédl kolem sebe. Ovšem nepochybovala jsem o tom, že to byla vlčice s tuhým kořínkem, která zvládla všechno. Jednou se zas potkáme, tomu jsem věřil.
No a co teď? Nemělo smysl tady bloudit a hledat vlčici, o které jsem neměl nejmenší tušení, kde by mohla být. Mohl bych spíše jít a prozkoumat okolí a zjistit, co kde je. To by nebylo rozhodně od věci.
Kráčel jsem dál džunglí a po nějaké chvíli jsem nečekaně narazil na tmavou vlčici s flíčky. Vypadala trochu jako daněk. "Také zdravím," pozdravil jsem vlčici nazpět. Smečka? "Oh. Pardon, opravdu jsem pachy "přehlédl"," omluvil jsem se a opět se rozhlédl kolem. Smečka? Je to snad znamení? Zastříhal jsem ušima. "Vy jste členem oné smečky?" zeptal jsem se se zájmem, třeba bych se mohl usadit?

« Most přes Les u Mostu

Úspěšně jsem se dostal přes most a zamířil do lesa. Už jsem pátral očima po bílém kožíšku, který by mohl patřit Althyře. Ovšem nezdálo se, že by se v lese nacházela. Neměl jsem strach, že by potopy nezvládla, pocházela z kraje, kde vlk musel mít tuhý kořínek, aby v něm zvládl přežít, ale přeci jen bych se chtěl ujistit, že je v pořádku. Ale v lese jsem ji nenašel.
Mé tlapy mě donesly opět do spletité džungle, ve které jsem se proplétal liánami a musím říct, že problém mi to zas tak moc nedělalo, jak by si jeden myslel. Obratný jsem být musel, když jsem v rodné domovině byl lovcem ryb, a tam obratnost a rychlost byla důležitá. Ryby dokázaly pěkně nejednoho vlka potrápit.
Ovšem netušil jsem, kam jdu. Ještě jsem to tu neznal dostatečně. Kdo ví, kam mě tlapky nakonec dovedou.

« Hraniční pohoří přes Temný les

Podařilo se mi bez větších obtíží sejít do nížin. Krev ustala a rána se pomalu zatahovala. Nezdálo se, že by se mi tam něco dostalo, což bylo dobře. Nemusel jsem tedy mít strach z nějaké infekce.
Došel jsem do toho zvláštního lesa, ve kterém jsem se příliš nezdržoval, kdo ví, co by tu na mě čekalo. Možná ten medvěd, kterého zmínila Odeliah a takových setkání jsem měl teď dost, další jsem rozhodně nechtěl.
Dostal jsem se tedy opět k mostu, který vypadal stále stejně stabilně jako posledně. Aspoň ho ta voda nevzala s sebou. Opatrně jsme na něj našlápl, a když se zdálo, že mě udrží, opatrně jsem jej přešel. Byl docela vratký a jeden nevěděl, kdy se to pod ním propadne. No naštěstí mě udržel a já se dostal na druhou stranu.

» Mlžná džungle přes Les u Mostu

Vlčice byla ohledně mého škrábnutí nejistá. Ovšem nebylo to pro mě první škrábnutí. Doma jsem kolikrát se pořezal o kamen a vypadalo to dost podobně. Být to něco většího, určitě bych byl více opatrný.
Sdělil jsem své zážitky z potop. Uchechtl jsem se. "To máš rozhodně pravdu. Nečekal bych, že bych zažil toho tolik. Ovšem medvěda mi nepřivolávej," řekl jsem s pobavením v hlase.
Pohlédl jsem ven, kde už počasí bylo konečně v pořádku. Na její slova jsem jen tiše přikývl a zvedl se. "Já vím, já vím," přikývl jsem a více to nerozváděl. "Spíše se již vydám na cestu. Musím někoho najít," vydechl jsem. Třeba Althyra bude někde poblíž místa, kde jsme se rozdělili. "Také se něj hezky," pousmál jsem se a chvíli po jejím odchodu jsem se též vydal na cestu z hor.

» Most přes Temný les

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Pohlédl jsem na šedavou vlčici a následně na mé tržné zranění, které nebylo zas tak strašné. Sice byla o něco málo větší, než jsem si myslel, rozhodně nevykrvácím. "To bude dobré, vážně. Není to zas tak moc hluboké, aby mě to složilo," ujistil jsem vlčici a pousmál se.
Vlčice udělala několik klidných kroků směrem ke mně. Byla opatrná, neměl jsem tedy pocit, že by mě měla ohrozit, přesto jsem zůstával ve střehu. Jeden nikdy neví.
Pobaveně jsem se uchechtl. "Docela i jo, utíkal jsme před kánětem, co mi chtěla ukrást úlovkem, následně bral nohy na ramena před valící se vodou a pak sem přišla puma," řekl jsem až pobaveně. Tohle všechno stihnout během chvíle bylo vážně na hlavu.
Pohlédl jsem k vlčici. "Těší mě Oddie. Já jsem Visser," představil jsem se vlčici na oplátku já. Očima jsem sjel ke vchodu. Zdálo se, že déšť ustává a začíná se krásně rozjasňovat. Konečně. Olízl jsem si ránu. "Venku to konečně vypadá nadějně," konstatoval jsem, aby řeč nestála.

Na návštěvu mi sem přišla vysílená a poraněná puma. Chvíli jsme po sobě šli, dokud to nevzdala a neutekla pryč do hor. Vydechl jsem a pohlédl na drobnou ránu, co jsem měl na noze. Nebylo to nic vážného, ale nebylo to ani nic příjemného. Zavrtěl jsem sebou a ránu si olízl a snažil se ji alespoň očistit.
Vzhlédl jsem je vchodu, kde stála šedohnědá vlčice, která si mé rány také všimla. Nejspíše nebyla tak malá, jak jsem asi myslel. Ovšem krev nešla asi jen tak přehlédnout. "To jsem měl, to máš pravdu," přikývl jsem na slova vlčice a prohlédl jsem si ji. Neměl jsem z ní pocit, že by po mně chtěla skočit, ale přeci jen jsem zůstal ostražitý. "Jen škrábnutí, zdá se," odvětil jsem a na ranku opět pohlédl.

« duny přes temný

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

Měl jsem to jen tak tak, abych se dostal do bezpečí hor. Běžel jsem, abych se sem dostal co nejrychleji. Vyškrábal jsem se na jeden z kamenů a díval se dolů, jak se vše kolem zaplavilo. Voda byla sice přítel, ale dokázala být i strašlivě nebezpečná. Žil jsme většinu života u jezer, ale takovou katastrofu jsem nezažil, ne v takovém rozsahu. Zavrtěl jsem hlavou. Doufal jsem, že ti dva jsou v pořádku a moc jsem doufal, že i Althyra je někde v bezpečí.
Rozešel jsem se po vyšlapaných cestičkách a hledal nějaké suché místo, kam bych se mohl ukrýt do té doby, než ten déšť a potopa přejde. Očima jsem pátral do všech možných skulin až jsem na několikátý pokus přeci jen nějakou našel. Nebyla největší, ale rozhodně poslouží. Vlezl jsem opatrně dovnitř poté, co jsem zkontroloval bezpečnost a usadil se na zem. Konečně jsem byl v suchu a nechal jsem vodu z mé srsti okapávat.
Jakmile jsem zaslechl kroky, mé tělo bylo hned v pozoru. Netušil jsem, kdo by to mohl být. Až na poslední chvíli jsem zjistil, že se jedná o pumu, která nejspíše také chtěla úkryt. Ovšem jak se zdálo, byla vysílená a zraněná. Přece i troufalá. Chtěla se někde schovat a zrovna narazila na stejnou jeskyni jako já. Ihned zaútočila, já jí útok opětoval. Chvíli jsme se 'kočkovali', ale pak jí došlo, že to nemá moc smysl a jestli nechce přijít o život, musí si najít něco jiného. Odešla a já pohlédl na tlapu, kde jsem měl od ní ránu. Bolelo to, krvácelo to, ale rozhodně to nebylo zas tak moc vážné. Snad.

× Projdi se po zatopeném území
× Zamiř do bezpečí


Přikývl jsem na Naxinova slova. Každý bude za chvíli bojovat o kousek žvance. Překvapilo mě, že se nás tu v jednu chvíli sešlo... tři vlci, ovšem v dunách. Přišlo mi to nezvyklé, ale hnědý vlk měl asi pravdu v tom, že sem chodí vlci s myšlenkou, že tu budou v bezpečí, jenže to tak nebylo a vody přibývalo tolik, že to jeden nestíhal vnímat. Otočil jsem se směrem k vodě, která se sem pomalu a jistě valila.
"Jo, měli bychom vypadnout," souhlasil jsem a než jsem se nadál, proud odnesl Naxina kdoví kam. Normálně bych jej šel hledat, ale musel jsem zachránit i sebe. Voda mě také vzala, ale ne tak strašlivě jako Naxina. Máchal jsem instinktivně tlapama a snažil se z proudu dostat. Přeci jen voda mi byla blízká, a tak jsem s tím neměl naštěstí takový problém.
Dostal jsem se z toho nejhoršího a vydal se po zatopených dunách do vyšších poloh, kde by snad mělo být bezpečno. Minimálně před vodou ano.

» hraniční pohoří přes temný

Poté, co jsem odehnal káně, se ke mně dostal hnědý vlk, pro mě neznámý. Otočil jsem se k němu a prohlédl si ho. Althyra to nebyla. Lehce jsem si povzdechl. "Zdravím, to rozhodně ano. Ovšem hlad je hlad a asi je jen tak nic nezažene," pokrčil jsem rameny. Ty potopy dávali zabrat celým ostrovům. "Jsem Visser," představil jsem se přátelsky hnědému vlkovi.
Do toho jsem zahlédl tmavou siluetu mezi dunami, která si to štrádovala přímo k nám. Byl to černý vlk s šedými znaky. Také jsem jej neznal. Ovšem dle jeho slov a reakce, jsem si byl jistý, že s hnědým se znal. Také jsem tím zjistil jméno hnědého vlka - Naxin. "Zdravím," oplatil jsem mu pozdrav a švihl ocasem. Co teď? Tři samci v dunách, co zahnali predátory. Vlastně to bylo docela vtipné. "Hodně vlků chodí sem do dun?" optal jsem se obou a rozhlédl se kolem sebe. Zrovna bych netipoval, že tohle bude frekventované místo.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 5/5

Probíhal jsem mezi dunami při okraji tohoto místa s lesem a káně se stále drželo nade mnou. Zavrčel jsem a už toho měl tak akorát dost. Káně ale asi také a sneslo se tentokrát tak nízko, že jsem jeho drápy ucítil v okolí zátylku. Škubl jsem sebou, pustil rybu a ohnal se po káněti, přičemž jsem ho škrtl zuby, ale snad dostatečně, aby dalo pokoj a opravdu! Nejspíše toho mělo plný zobák a rozhodlo se najít jednodušší terč než mě. Konečně jsem se ho zbavil.
Otočil jsem se k rybě, kterou jsem měl pod sebou a pustil se do ní, ač byla od písku, bylo mi to jedno, prostě jsem se chtěl konečně najíst. Spolkl jsem poslední sousto a olízl si tlamu. Konečně jsem se mohl kolem sebe porozhlédnout. Byl jsem mezi písečnými kopci a neviděl nakonec tohoto místa. Bylo to tak zvláštní a nové. Sice to pro mě nebylo čistě něco nového, ale pouště jsem reálně viděl poprvé až teď a rozhodně to bylo zajímavé místo, ale nejspíše nic pro mě.