Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Waleana jsem se usmál a uvolnil se, aby se mohl lépe cítit v naší přítomnosti. Přeci jen tu byli dva cizinci a nezdálo se, že by mu tohle dělalo zrovna nejlépe.
Tmavý vlk měl hlad a Thyra ho chtěla popostrčit k tomu, aby si svůj oběd našel sám. Zavětřil jsem a opravdu tu králíci byli, jen to chtělo ho ulovit. Ovšem zdálo se, že Wal nebude nejzkušenější lovec.
Nakonec sám králičí pachy ucítil a já mu jen souhlasně přikývl a opět se pousmál. "Správně, to zvládneš!" ujišťoval jsem vlka a sledovala jeho počínání a sem tam pohlédl na bílou kamarádku.
Vlk úspěšně šel po stopě, ale nejspíše ji ztratil. "To nevadí, to se stane. Zkus udat to, co navrhla Althyra, případně zavři oči a zkus se soustředit jen a pouze na králičí pach. Zkus si představit, že tu jsi jen ty a králík," snažil jsem se Waleanovi pomoct.

Dostal jsem se n pláň, kde jsem brzy spatřil Althyru s neznámý vlkem. Ten byl ale celý nesvůj a má přítomnost tomu moc zrovna nepomohla. Hned jsem zjišťoval, co se vlastně stalo, ovšem tmavý vlk se k řeči neměl. Mírně jsem se pousmál, chtěl jsem mu ukázat, že se mě bát nemusí.
Nakonec se slova ujala bílá. Jen jsem souhlasně přikyvoval. "Těší mě, Waleane. S tím hladem to vyřešíme," pousmál jsem se znova. Moc jsem netušil, co se vlkovi stalo, ale asi nic pěkného. A zranění jsem zrovna teď nemyslel.
Neměl jsem problém přiložit pomocnou tlapku. Althyra mu poradila, co a jak. "Ano, to zvládneš a určitě ti rádi pomůžeme," dodal jsem na uklidněnou a sám zavětřil, kde se králíci náchází. Několik jich tu bylo. Ohlédl jsem se na bílou vlčici a pousmál se. Líbilo se mi, že se vrhla do pomoci někoho, koho neznala. Ne každý by to udělal.

« Irisin ráj přes Severní

Šel jsem za vlčicí, ale podařilo se mi zdržet v horách, přes které jsme šli a já Thyru ztratil z dohledu. Ovšem nakonec se mi podařilo vymotat a objevil jsem se na pláni. Očima jsem pátral po jejím světlém kožichu a viděl! Avšak nezdálo se, že by byla sama. Zastříhal jsem ušima a rozešel se za dvojicí.
"Tak jsem tu," prohodil jsem k bílé s úsměvem, který mě následně přešel při pohledu na tmavého zjizveného vlka, který nevypadal dobře. "Um. zdravím, co se stalo?" zeptal jsem se tak nějak obou, kdyby vlk nebyl připravený do možná druhého vysvětlování. Byl jsem z celé té situace zmatený a to jsem měl pocit, že jsem se nezdržel zas tak dlouho, ale nejspíše to bylo déle, když už se Althyra stačila setkat s nejspíše zraněným vlkem. "Můžu nějak pomoct?" nabídl jsem se nakonec.

Moc teplo? Mně nepřišlo, ovšem u Althyry jsem se vlastně nedivil, když jsem věděl, odkud pochází. "Mhm, pochopitelně," přikývl jsem. Já jsem pocházel z mírného podnebí a teplejší mi rozhodně nevadilo. Možná jsem jej snášel o něco líp než chlad? Nevím, těžko říct, konec konců mi nevadilo ani jedno.
Souhlasně jsem přikývl. Sic to tu bylo vážně krásné, chtěli jsme jít na průzkum, tak nebyl čas ztrácet čas, ne? "Jo jdeme," řekl jsem. Hluk jsem slyšel taky. Nechápal jsem, co ty dvě vlčice vlastně vyvádí, ale rozhodně byly dost slyšet. "To máš pravdu," uchechtl jsem se.
Zvedl jsem se ze země a následoval bílou vlčici. Byl jsem zvědav, kam se dostaneme teď. Na průzkum dalších míst jsem se těšil a doufal, že dojdeme na další krásné místo, jako je tohle.

» Ostříží zrak přes Severní

Přikývl jsem. "Je. Moc se mi tu vážně líbí," uculil jsem se. "Moře a písek pořádně neznám a musím říct, že je to vlastně fajn," dodal jsem. Rozhodně by mi nevadilo se u moře zdržovat častěji. Přeci jen vodu jsem měl od přírody rád a to okolí tady tomu dodávalo plusové body.
"To bez pochyby. Jsem zvědavý, co tady na ostrovech ještě všechno zažiju." Doufal jsem, že toho bude hodně a nebudu se nudit. Zatím to tak bylo. Potkával jsem pomalu a jistě nové známosti a objevoval okolí, které se mi zatím líbilo. Ač jsem nepochyboval o tom, že tu někdy narazím na místo, které nebude pro mě.
Usmál jsem se. "Nápodobně, Thyro." Taky se mi s ní dobře povídalo a i trávil čas vlastně. Proč v tom tedy nepokračovat? "Jo, to budu rád. A třeba na nějakou smečku narazíme a hned budeme mít větší rozhled," doplnil jsem. Neměl jsem v plánu tedy lézt do první, na kterou narazím, ale jeden nikdy nevěděl.
Do nozder se mi dostaly pachy neznámých vlků. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. V té tmě jsem nikoho neviděl, ale když jsem se zaposlouchal, někoho jsem slyšel. Nechápavě jsem koukl na Thyru. "Co?" dostal jsem ze sebe nakonec. Vlčice zas byly pryč, aniž bych je pořádně zaznamenal.

« Dračí průsmyk

Pošli jsme průsmykem a dorazili opravdu do ráje. Užasle jsem si to tu prohlížel. Bylo to tu opravdu krásné. A do té všechny krásy se spustil déšť. Zvedl jsem hlavu k nebi a přivřel oči. Déšť jsem měl rád, vodu jsem měl rád. Vůbec mi to nevadilo. Nadechl jsem se vzduchu a pak pohlédl na Thyru.
"Mhm, to je možné. Kdo ví, jak to vlastně s tím naším osudem je," pokrčil jsem rameny a kráčel k jedné z palem, co tu byla. Usadil jsem se tam a pohlédl na mou společnici. "Jo, na tom asi něco bude, to máš pravdu," pousmál jsem se. Cítil jsem v blízkosti další vlky. Vlastně mě nepřekvapilo, že jsme tu nebyli jediní, když to tu bylo tak nádherné!
Vyslechl jsem si její plány. Dávalo mi to smysl, jelikož jsem to měl dosti podobně. "Tomu rozumím. Jak jsem říkal, taky bych to tu chtěl více poznat a pak si najít nějakou smečku, kde bych strávil život. Uvidíme, co mi osud přinese pod tlapky." Docela jsem se na to i těšil. "Jak moc ostrovy vlastně znáš?" zeptal jsem se po chvilce ticha.

Budoucnost. Ano. Tu jistě budu muset strávit tady, na ostrovech. Zvláštní bylo, že se odtud vlk prostě nemohl dostat. To mi hlava nebrala. Od těchto ostrovů je pevnina vzdálená tak daleko, že by to vlk nedokázal uplavat? Možná. Ale nějak jsme se sem dostat museli. Záhada. "Máš pravdu. Měli bychom hledět dům budoucnost a doufat v lepší zítřky," usmál jsem se. A lásku? Kdo ví, třeba ji někdy potkám. Rozhodně by to bylo hezké, když už tu musím žít navěky věků. "Rodina mi chybí, určitě ano. Smečka a přátelé taky... Takže asi ano, ale vím, že se odtud nedostanu, takže se postupně smiřuji s tím, že mi zůstanou pouze v paměti a srdci," vydechl jsem a mávl ocasem.
Zastříhal jsem ušima. "Popravdě jsem se o něm nedozvěděl moc informací... Ale podle toho, co říkáš, to rozhodně není nic pro mě." Pohodil jsem hlavou. Z celého názvu jsem neměl dobrý pocit a co říkala Thyra, opravdu tohle společenstvo nebylo nic pro mě. "Tak to jich tu pár opravdu je," řekl jsem spíše jako poznatek pro sebe. "Máš v plánu se do nějaké přidat?" zeptal jsem se. Určitě bych já nový domov uvítal.
Na její další slova jsem se s poskytnutím pousmál. "Ráj? To zní zajímavě, tak mě veď!" zasmál jsem se a mířil za bílou vlčicí

» Irisin ráj

« Luka

Pomalu jsme kráčeli z louky pro mě neznámým směrem. Neměl jsem nejmenší tušení, kam vlastně jdeme. Ovšem o tom prozkoumávání bylo. Pohodil jsem uvolněně ocasem a šel rovnou za čenichem.
Chápavě jsem na její slova přikývl. Já jsem si takový život nedokázal představit, ale nebylo divu, když jsem vyrůstal v úplně něčem jiném, co mi vyhovovalo. "Na silné jádro to rozhodně zní, když tě poslouchám." Svoboda pro ni musela být jistě osvěžující. "Jo, smečka a rodina mi chybí taky... A o nemožném návratu jsemt také slyšel. Prý si mám na ostrovy zvyknout," pokrčil jsem rameny. "Smečka... Víš o nějaké?" zastříhal jsem ušima. Já o žádné nevěděl a neměl jsem čest ještě na nějaku narazit. "Já jen od jedhono vlka vím o nějakém společenství. Prý je to podobné smečce," sdělil jsem inforamce bílé. "Ale chtěl bych to tu ještě prozkoumat, než se někde usídlím," dodal jsem nakonec. Přeci jen by bylo vhodné tot u trochu znát a pak nabízet své znalosti a zkušenosti smečce.
S úsměvem jsem přikývl. "Ano. Zábava to rozhodně byla a nikde jsme tolik času jako u jezer snad nestrávili... Ještě když jsme je měly na území smečky," zasmál jsem se spokojeně při těchto vzpomínkách. Jezera byla fajn zábava a mimo jiné to sloužilo i k lovu. "Jo, to se nám také stalo, že se sem tam led propadl, ale naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo, co vím já." Ovšem dokázal jsem si živě představi to neštěstí. Pousmál jsem se na vlčici. "Kruté zimy neznám, ale ty co ano, tak byly fajn, ač chladná místa vyloženě nevyhledávám," odvětil jsem.
Pousmál jsem se. "Naprosto v pořádku, je přeci fajn vědět o tom, s kým cestujete," zazubil jsem se na Thyru. "Mám bratra a dvě sestry, ale ty jsou nejspíše doma, pokud se nevydali po svých dobrodružstvích." Přesto jsem doufal, že někdy na někoho z nich narazím, bylo by fajn tu mít někoho z rodiny.
Zastavil jsem se v průsmyku. "Hm... zajímavé místo," prohlásil jsem a porozhlédl se kolem. "Kudy půjdeme? Pořád rovně?" zeptal jsem se své společnice.

Zasmál jsem se spolu s Althyrou. Zdála se být milá a příjemná společnost. Mávl jsem ocasem a protáhl tlapky. Možná by nebylo od věci se projít a případně prozkoumat ostrovy, co nám nabízejí. Moc jsem toho popravdě nestihl. Přesun sem mě nějak zmohl, že jsem prošel stěží pár míst.
Bílá vlčice taktéž pocházela ze smečky, ale její pravidla se zdála o něco striktnější než u nás. Popravdě to jsem jí moc nezáviděl. "Ah, tak to chápu. To si asi nedokážu představit, my jsme naopak měli dost volnosti a nedokážu se představit, že bych byl vázán nějakými tvrdšími pravidly," odpověděl jsem bíločerné upřímně. Mohl jsem kdykoliv kamkoliv. Volnosti tedy bylo dostatek a nikdy s nikým problém nebyl, že by toho zneužíval. Všichni jsme se měli rádi a podporovali se. Smečka mi chyběla.
Nad její další odpovědí jsem se pobaveně zasmál. "Dokážu si to živě představit. Také jsme si většinu času hráli, ale pro změnu jsme skákali do jezer," sdělil jsem své vzpomínky. "Měli jsme v blízkosti smečky i na jejím území dost jezer, takž o zábavu bylo taky postaráno," zavzpomínal jsem. "Ale i nás zima neminula, to jsme se na jezerech pro změnu klouzali. U vás byla většinu roku zima?" zeptal jsem se. Nikdy jsem v severských místech nežil, ač jsem věděl, že existují.
Jako kdyby mi Althyra četla myšlenky. "Ano, rád. Aspoň to tu prozkoumáme společně. Ve dvou se to lépe prozkoumává, no ne?" zazubil jsem se na vlčici a rozhlížel se, kudy bychom se mohli vydat. "Co třeba tudy?" nadhodil jsem a naznačil směr. Rozešel jsem se vpřed, kdyby Thyra nesouhlasila, zastavil jsem se a šel jejím vybraným směrem.

» Dračí průsmyk

Starý jsem rozhodně nebyl, to jest pravda, ale vlče jsem taky nějaký ten pátek nebyl. Zastříhal jsem ušima a pousmál jsem se. "Děkuji. Ani já sám bych se nenazýval starým, ale pojďme si říct, že ani vlče nejsem," zazubil jsem se na bílou vlčici.
Až s nostalgií jsem si vybavil chvíle z domova, kde jsme jako mladší vyváděli ve vodě a užívali si života plnými doušky. Rozhodně to byly krásné chvíle, na které jsem moc rád vzpomínal. "To rozhodně ano. Pocházím z menší smečky s pevnými vazbami a pořád nějakými prvky. Takže o zábavu bylo vždycky postaráno," odvětil jsem s úsměvem. Ovšem nebyl jsme si jist, kolik zažila zábavy Althyra. "Vy jste měla nějaký druh zábavy jako vlče?" lehce jsem vyzvídal.
Zdálo se, že ono ovoce nebyla zrovna nejchutnější svačinka. Mírně jsem se zakřenil. "Jak to tak poslouchám, žádná pochoutka to tedy nebyla," uchechtl jsem se. Ani já a ani bílá jsme nebyli místní. "Nejsem a jsem tu poměrně krátce, několik týdnů bych tek řekl," řekl jsem zamyšleně. "V podstatě to tu neznám," dodal jsem ještě.

Měl jsem dojem, že světlá vlčice je stále na pozoru. Nebylo divu, neznali jsme se a ani jeden z nás nemohl vědět, co čekat od toho druhého. Ovšem nakonec se uvolnila, stejně jako já. Neměl jsem pocit, že by mělo hrozit nějaké nebezpečí, tudíž jsem také povolil a byl v klidu.
Oba jsme byli myšlenkami jinde. Nečekal jsem dlouho a zapředl konverzaci. Vlčice neměla problém se do ní zapojit. Mírně jsem se pousmál. "Skákali z vodopádů? To znám, musím říct. Také jsem si párkrát skočil jako mladší," zazubil jsem se pobaveně a vzpomněl si na domov. "Divné ovoce?" nadzvedl jsem obočí. Neznal jsem asi nic, co by mě nutilo skákat z vodopádů nebo něčeho jiného. Ale jestli jsou ostrovy magické... "Ne, rozhodně si to nemyslím, to se nemusíte bát," usmál jsem se přátelsky. "Těší mě Althyro," pokynul jsem mírně hlavou.
"Jste místní nebo nacházíte se na ostrovech dlouho?" zeptal jsem se, aby řeč nestála a třeba bych se mohl dozvědět i něco nového a užitečného, ač Osten mi přeci jen základní informace již předal.

Lasici jsem dojedl a položil hlavu na tlapy. Přivřel jsem oči a odpočíval. Potřeboval jsem nabrat ztracenou energii. Sice jsem tu už pár dní určitě byl, ale ještě jsem neměl chvíli, kdy bych si opravdu mohl odpočinout. Vydechl jsem a nasál vůni jarní louky. Ovšem spíše se zdálo, že přichází léto vzhledem k tomu, jaké teploty momentálně byly. Naštěstí jsem měl světlý kožich a teplo mi tedy nedávalo tak zabrat, ale kdo ví, jak dlouho to vydržím.
Jak jsem rozjímal nad teplým počasím, cítil jsem náraz. Otevřel jsem oči a postavil se na nohy. Jakmile jsem se vzpamatoval z téhle situace, viděl jsem před sebou převážně bílou vlčici s modrýma očima. Byla zamyšlená stejně tak jako já. "V pořádku, taky jsem byl myšlenkami jinde," odvětil jsem ji přátelsky a sjel ji pohledem. "Nad čím jste přemýšlela, jestli se tedy mohu zeptat?" položil jsem vlčici otázku a kousek ustoupil, abychom oba měli dostatek osobního prostoru a přeci jen i z těch bezpečnostních důvodů, neznal jsem ji a nemohl tedy tušit, co může udělat. Ač se tedy na první pohled nezdála, že by to byl někdo, kdo by se po mě vrhl. "A mimochodem, abyste věděla, do koho jste vrazila - jsem Visser," představil jsem se vlčici a posadil se do trávy.

« Ovocný lesík

Kráčel jsem na louku, kde bych mohl něco přeci jen chytit. Zastříhal jsem ušima, když jsem se zastavil na okraji lesíka a louky. Rozhlédl jsem se a zavětřil, zda neucítím nějakého ušáka. Ovšem k mému zklamání jsem nic necítil. Rozešel jsem se tedy více do středu louky, která se zdála být docela rozlehlá a jinde může něco být.
Tráva mě laskala po nohách. Mírně jsem se pousmál a opět jsem zavětřil. Teď jsem ucítil něco k snědku, ač to zajíc nebyl, bylo to něco.
Přišpendlil jsem se k zemi a zbystřil. Pomalu jsem se plížil k mé kořisti a v tu nejvíce vhodnou chvíli jsem vystřelil a chytil mladou lasici, která také nejspíše byla na cestě pro žrádlo. Vzal jsem ji opodál, kde jsem si lehl do trávy a pustil se do drobné lasice. Rozhodně bych zvládl víc, ale pro teď to bude na chvíli stačit. Přivřel jsem oči a odpočíval, přičemž jsem dával pozor, kdyby šel někdo mým směrem.

« Mlžná džungle

Vyslechl jsem si Ostna, který mi povyprávěl o Svatyni a vlkovi, který tam sídlí a co dokáže. Ještě ke všemu, když onen vlk nebyl zrovna nejmladší. Znělo to zajímavě a rozhodně bych ho někdy navštívil, až se tu budu lépe orientovat a budu mít víc sil.
Následoval jsem ho do lesíka, který mi chtěl ukázat. "Určitě. Nejdříve si to tu projdu a seznámím se s ostrovy a až pak se rozhodnu co a jak," odvětil jsem mu a vklouzl do lesíka, který krásně voněl. Těžko říct, co za pomoc vlk bude chtít, na druhou stranu jsem si nemyslel, že by zrovna této situace zneužil, ale těžko říct.
Došli jsme do lesíka, kde si černobílý vlk chtěl odpočinout. Přikývl jsem a rozhlédl se, rozhodně by to na zub chtělo. Nechal jsme tedy vlka a já se rozhodl si najít něco k snědku.

» Luka

Na jeho další slova jsem již neodpověděl. Nebylo co. Každý jsme měli své pohledy na tyhle věci a nemělo smysl o tom více debatovat. Nikam bychom stejně nedošli. Ale pravdu měl. Nejvíce bolela zrada od těch nejbližší. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem něco takového nezažil a doufal, že ani nikdy nezažiju.
V té Svatyni, jak jí Osten říkal, měl být starý vlk, který na svůj věk je velmi vitální. Až se mi tomu nechtělo pomalu věřit, na druhou stranu jsem si nemyslel, že by si tohle vymýšlel. Spíše jsem se s někým takovým nesetkal. "Jak je možné, že ve svém věku je takhle fyzicky zdatný?" Zastříhal jsem ušima při této myšlence. Možná celý život byl takový a ve staří tak zůstal? Těžko říct. "Někdy zkusím, děkuju," odvětil jsem a pohlédl směrem ke Svatyni. Momentálně jsem se na to necítil, někdy příště až půjdu kolem.
"Ano. Určitě ano. Je dobré znát okolí, než se rozhodnu, co budu dělat dál." Ani mě nenapadalo, co bych teď mohl vůbec dělat, když jsem to tedy neznal. Osten se ale zdál, že to tu zná moc dobře. "Máš prošlé celé ostrovy?" optal jsem se a následoval ho do lesíku.

» Ovocný lesík